Svatý Hippolytus, Ireneus, Abundius a Konkordie,

římští mučedníci († 258)

památka 13. / 26. srpna

Mučedník Hyppolitus, byl vojákem a velitelem, a za císařů Decia a Valeriána, byl hlavním vězeňským dozorcem města Řím.

Když ve vězení, přes všechna mučení, těžkosti a příkoří, svatý mučedník archidiákon Laurentius, neustával v modlitbě a touto modlitbou uzdravoval mnohé nemocné, kteří za ním přicházeli, tyto zázraky činěné ve jménu Božím, spatřil i hlavní dozorce Hippolytus. Byl tím tak ohromen, že on sám, spolu s celým svým domem, přijal z  rukou Laurentia svatý křest.

Poté co svatý Laurentius přijal mučednickou smrt, byl to dozorce Hippolytus, kdo v noci vzal tělo mučedníka, zavinul ho do plátna a pověděl o tom presbyterovi Justýnovi. Následně pak také s úctou pohřbil tělo svatého mučedníka.

O tomto se brzy dozvěděl císař, který dal svatého Hippolyta zatknout, vysmíval se mu a při tom se ho zeptal: "I ty ses stal čarodějem, to proto jsi ukradl jeho tělo?" Svatý, na jeho slova, přede všemi vyznal, že je křesťan. Hned jak svá slova vyslovil, začali ho vojáci bít holemi. On na toto své mučení, jen odpovídal: "Jsem křesťan".

Císař pak dal příkaz, aby ho oblékli do vojenského šatu a řekl mu: "Vzpomeň si, na své postavení, na titul, který nosíš, buď našim přítelem a spolu s námi přines oběť bohům, tak jak tomu bylo dříve". Mučedník, však odpověděl: "Já, jsem vojín Krista, mého Spasitele a přeji si pro něho zemřít". Když takto odpověděl, byl mu odebrán veškerý majetek a všem z jeho domu, kteří se také stali křesťany, byla před jeho očima setnuta hlava.

Mučednice Konkordie, která v jeho rodině pracovala jako kojná a chůva, byla ubita olověnými pruty. Sám Hippolytus, byl pak přivázán k divokým koním, kterými byl uvláčen k smrti. To se událo 13. / 26. srpna roku 258, na třetí den po mučednickém konci archidiákona Laurentia, tak jak to předpověděl.

V noci tajně, pak presbyter Justýn, na místě kde byli všichni zabiti, pohřbil těla mučedníků.

Jen tělo svaté Konkordie, nebylo takto pohřbeno, protože bylo vyhozeno do kanálu. Po nějakém čase, se však o tom od jednoho vojáka dozvěděli dva křesťané Ireneus, Abundius a její tělo pohřbili vedle svatého Hippolyta.

Za pohřbení svaté mučednice Konkordie, byli Abundius a Ireneus nahlášeni prefektovi a poté, na příkaz císaře Valeriána byli vhozeni do kanalů, kde byli utopeni. Jejich těla našel a pohřbil spolu s ostatními křesťany presbyter Justýn a dal je pohřbít u ostatků svatého Laurentia.

Svatý mučedník archidiákon Laurentius, svt. muč. Sixtus papež římský, diákoni Felix, Agapit, Januar, Magnus, Vincenc a Štěpán, vojín Roman, římští mučedníci († 258)

památka 10. / 23. srpna

Mučedníci, archidiákon Laurentius (Vavřinec), svt. Sixtus (Xystus), diákoni Felix, Agapit, Januar, Magnus, Vincenc a Štěpán, vojín Roman římští, přijali svá mučení v roce 258, za vlády císaře Valeriána (Publius Licinius Valerianus 253-259).

Svatý Sixtus, papež Římský, pocházel z Atén, kde získal dobré vzdělání, blahou zvěst evangelia hlásal ve Španělsku. Po mučednickém konci svt. muč. Štěpána, papeže římského (památka 2. / 15. srpna) roku 257, byl vybrán za římského biskupa. To bylo v době, kdy Papež, který, když přijal volbu za římského biskupa, šel takto zároveň i dobrovolně na jistou smrt mučedníka.

Takto se i stalo, se svt. Sixtusem, který brzy poté, co vstoupil do služby římského biskupa, byl spolu s diákony Felixem, Agapitem, Januarem, Magnusem, Vincencem a Štěpánem zajat a uvržen do věznice. Když byl svt. Sixtus do věznice odváděn, potkal jej archidiákon Laurentius, který k němu se slzami volal: "Kam jdeš, otče! Proč opouštíš svého archidiákona, se kterým jsi přinášel Nekrvavou oběť? Vezmi svého syna sebou, abych i já mohl být tvým souputníkem, při prolití krve za Krista!" Svatý Sixtus, mu odpověděl: "Neopouštím tě, můj synu. Já stařec, jdu na lehkou smrt, avšak tebe čekají přetěžká strádání. Věz, že tři dny po naší smrti, i ty půjdeš za mnou. Avšak nyní, nyní jdi, prodej chrámové cennosti a vše rozdej pronásledovaným a potřebným křesťanům". Svatý Laurentius, poté oddaně vyplnil světitelovo přikázání.

A když uslyšel, že svatý papež Sixtus, byl spolu s diákony předveden před soud, šel tam i on, aby spatřil jejich chrabrost a duchovní zápas. Světiteli řekl: "Otče, už jsem splnil to, cos mi přikázal, rozdal jsem všechny cennosti, neopouštěj mě!" Když vojáci slyšeli tato jeho slova, jak mluvil o cennostech, vzali Laurentia do vězení a ostatním mučedníkům toho dne, byly setnuty hlavy († 6. / 19. srpna 258).

Císař pak dal příkaz, aby byl Laurentius dobře hlídán a tento úkol, byl určen hlavnímu vězeňskému dozorci Hippolytovi. Avšak ani ve vězení, přes všechna mučení, těžkosti a příkoří, archidiákon Laurentius, neustával v modlitbě. Modlitbou uzdravoval nemocné, kteří za ním přicházeli, mnohé křtil. Když to všechno spatřil dozorce Hippolytus, byl tím tak ohromen, že i on sám, s celým svým domem, přijal svatý křest.

Brzy poté, byl pak archidiákon Laurentius předveden před císaře, s rozkazem, aby mu tam ukázal ony skryté cennosti a poklady. Svatý Laurentius odpověděl: "Dej mi tři dny a já ti ukážu tyto poklady". Během těchto tří dnů, pak svatý shromáždil všechno to množství chudých, opuštěných a nemocných, kteří byli syceni jen z milodarů Církve. Když je takto předvedl před císaře, řekl: "Toto jsou ty pokladnice, ve kterých jsou uloženy všechny naše cennosti a poklady. A každý, kdo své cennosti a poklady ukládá do těchto pokladnic, pak získává hojnou odplatu v Království Nebeském".

Po těchto smělých slovech před císařem, byl svatý Laurentius, dán na strašná mučení, kdy byl nucen, aby se poklonil modlám. Byl bičován železnými pruty a pálen ohněm. A když byl takto Laurentius mučen, jeden z vojínů jménem Roman, vykřikl: "Svatý Laurentie, vidím po tvém boku světlého mládence, který stále stojí při tobě a utírá ti tvé rány! Zapřísahám tě tvým Pánem Kristem, neopouštěj mě!" Po mučení, když byl Laurentius sňat ze skřipce, byl znovu dán do věznice, které velel Hippolytus. Tam pak přinesl vojín Roman, nádobu s vodou a prosil mučedníka, aby ho pokřtil. Hned poté, co byl vojín Roman Laurentiem pokřtěn, byla mu setnuta hlava († 9. / 22. srpna).

Když byl mučedník předveden na konečný soud, přišel tam svatý Hippolytus a přede všemi tam chtěl také vyznat, že je křesťan, aby mohl spolu s Laurenitem přijmout smrt. Svatý mučedník mu však řekl: "Nyní nech své vyznání ještě ve svém srdci. Za krátký čas, tě přizvu a ty uslyšíš a přijdeš za mnou. A pro mě neplač, raději se raduj, protože nyní jdu získat přeslavnou mučednickou korunu". Potom Laurentia vzali, položili ho na železný rošt, pod který sluhové položili rozžhavené uhlí. Svatý Laurentius z rozžhaveného roštu vzhlédl na vládce a řekl: "Nyní jsi upekl jen jdnu stranu mého těla, otoč mě i na druhou a chceš li, pozři mé tělo!" Když pak už umíral, řekl: "Vzdávám ti díky, Pane Ježíši Kriste, že jsi mě učinil hodného vejít branou tvého království", s těmito slovy, pak oddal Bohu ducha svého.

Dozorce Hippolytus, pak v noci tělo mučedníka vzal, zavinul ho do plátna a vonných olejů a pověděl o tom presbyterovi Justýnovi. Ostatky svatého mučedníka, byly přeneseny do domu vdovy Kyriakie, bylo odslouženo všenoční bdění s Božskou liturgií. Všichni křesťané přijímali svaté dary a poté s úctou v blízké jeskyni pohřbili tělo svatého mučedníka archidiákona Laurentia 10. / 23. srpna roku 258.

Svatý Hippolytus a další křesťané pak přijali mučednickou smrt tři dny po svatém Laurentiovi, tak jak to on předpověděl.

 

Ctihodný Jakub Nový, Tumanský († 1946)

památka 8. / 21. srpna

Ctihodný Jakub, se narodil roku 1894, ve vesnici Kušići, v jihozápadním Srbsku, jako Radoje Arsonović. Základní a střední školu završil v Srbsku. Poté, toužící po co nejlepším vzdělání a znalostech, odešel do Francie. Tam s úspěchem získal dva doktoráty, jeden z filozofie na Sorbonnské univerzitě v Paříži, druhý právnický, pak na univerzitě v Montpellier. Během dalších let, pracoval ve Francii jako diplomat Království Jugoslávie. V roce 1929 byl jmenován jugoslávským velvyslancem v Paříži.

Když byl ve třicátých letech XX. století, na dovolené ve Vrnjačkoj Banji, kam přijel kvůli sněmu Bratrstva bohomolců Srbska¹, který se tam konal, byl zcela ohromen kázáními svt. NikolajeVelimiroviće, slovy ostatního duchovenstva a zvláště pak slovy víry jednoho prostého vesnického zemědělce.

V tom čase, se ho dotkla blahodať Boží, opustil službu velvyslance i světský život a přišel za svt. Nikolajem Velimirovićem do Ochridu a do Bitolje, s prosbou, aby ho přijal jako poslušníka. Po dlouhé zkoušce, jej vladyka Nikolaj nakonec přijal. Mnišský postřih přijal roku 1938, se jménem Jakov – Jakub.

Jako poslušník, prošel všechna možná mnišská poslušenství. Přestože měl dva vysokoškolské doktoráty, nikdy mu nebylo zatěžko, aby třeba čistil toalety či škrábal brambory. Vedl velmi přísný asketický zápas, málo a střídmě jedl, mnohokráte pak jedl jen zbytky, ze společné trapézy (tj. společného oběda v monastýru). Měl jen dvě obnošené mantije. Nikdy nespal na posteli, vždy odpočíval v modlitbě. Vyznačoval se neobyčejným darem tichosti.

Před druhou světovou válkou, do roku 1941, byl v Kragujevci redaktorem časopisů Písmo a Misionář. S kufrem plným knih jako misionář, neustále putoval mezi městy Čačak a Kraljevo.

Byl vždy tichým, pokorným, pak také předvídal věci budoucí, předpověděl například bombardování Bělehradu i monastýru Žiča, předpověděl také i strašné strádání během 2. světové války. Před začátkem války, přes Kraljevo procházel s voly zapřaženými do jařma a varoval lidi, že se blíží otroctví. Během 2. světové války, pak horlivě kázal v bělehradských chrámech, když mu to bylo zakázáno, pokračoval v tom na gymnáziích a školách.

Od léta roku 1941, odešel do monastýru Ljubostinja, kde byl internován svt. Nikolaj Velimirović. V monastýru Ljubostinja pak žil až do konce války, tam byl vždy vzpomínán jako velký asketa a postník.

Po osvobození Jugoslávie, byl ze strany komunistů, kteří se dostali k moci pronásledován. I nadále pokračoval ve svých kázáních a volal k pokání. Přestože byl kvůli tomu pronásledován, nebral na to žádný zřetel. Byl vždy na službě Kristu a svému strádajícímu národu.

V roce 1945, pak byl zatčen komunistickými úřady ve vesnici  Velika Drenova, ve vězení byl mučen a nucen k tomu, aby se vzdal, svého „konzervativně náboženského přesvědčení“. Svého přesvědčení se však nevzdal, následně poté byl propuštěn.

V roce 1946, byl však otec Jakub komunisty znovu chycen. Stalo se to na jeho cestě z Bělehradu do monastýru Tuman², na nádraží v Požarevcu, kde s taškou přes rameno, ve které měl, na osm tisíc výtisků modlitby Otče náš, rozdával tyto výtisky cestujícím. Komunisti si na něho počkali v noci, mezi vesnicemi Požarevac a Rabrovo, tam ho na cestě zkopali, surově zbili a polomrtvého nechali ležet bez pomoci. On, poté ještě došel pěšky do vesnice Rabrovo, kam přišel do domu věřícího Vase Popovića. Tam zůstal od pondělí do soboty ve velmi vážném stavu, ještě se stihl vyzpovídat a přijmout svaté dary, poté přešel do blažené věčnosti Kristovy.

Mučen komunisty, zesnul jako vyznavač, po krutém a nelítostném zbití, ve vesnici Rabrovo, v únoru roku 1946. Dle vlastní vůle, byl pohřben v monastýru Tuman.

Jeho netlené ostatky, byly vyzvednuty ze země, 21. října roku 2014. Mnozí kdo byli nemocní, přitom přijali na přímluvu nového svatého služebníka uzdravení.

Do zástupu svatých, byl ctihodný Jakub Nový, Tumanský, připočten roku 2017. Jeho památka, se slaví v den svátku ctihodného Zosimy Tumanského³, divotvůrce 8. / 21. srpna.

Modlitbami svatého otce našeho Jakuba Tumanského, Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi. Amen.

________________________________ 

¹ Богомољачки покрет oficiálně Народна хришћанска заједница – Národní křesťanský svaz, bylo pravicově – konzervativní, náboženské hnutí, spojující věřící Srbské pravoslavné církve, které existovalo od roku 1920, až do počátku 2. světové války. 

² Monastýr Tuman, byl založen ve XIV. století. Nachází se v Golubackém údolí, na břehu stejnojmenného potoka Tuman, 12 km od města Golubac.

³ Ctihodný Zosima Tumanský, divotvůrce, byl jedním ze sinajských mnichů, kteří přišli do Srbska za vlády svatého knížete Lazara († 1389). Velký duchovní asketa a modlitebník. Podle tradice, ctihodný Zosima žil v jeskyni nedaleko místa budoucího monastýru Tuman. Tento monastýr zasvěcený svatému archandělu Michaelu, je spojen se jménem rytíře Miloše Obiliće, který za vlády knížete Lazara, vládl kraji Braničevo. V tamějších lesích, při lovu nechtěně zranil svojí střelou poustevníka Zosimu. Těžce zraněného poustevníka, chtěl vzít Miloš Obilić na svůj dvůr, aby ho tam dal ošetřit. Poustevník však pocítil blížící se konec svého života a tak řekl Milošovi: „Tady mě zanech a nech mě tu zemřít “ (srbsky: Ту мани и остави ме да ту умрем). Ostatky ctihodného, se nachází v monastýru Tuman, byly nalezeny a ze země vyzvednuty v roce 1936.

 

 

Svatý nový mučedník Triantaphyllos Zagorský, námořník († 1680)

památka 8. / 21. srpna

Svatý Triantaphyllos, se narodil roku 1662, ve vesnici Zagora na poloostrově Pelion. Jeho rodiče, byli zbožní křesťané, kteří svého syna od raného dětství učili víře v Boha a také, aby žil dle jeho svaté vůle. Od dětství chodil do vesnického chrámu, kde pomáhal knězi při bohoslužbách, v chrámu také zpíval. Měl velkou oddanost v modlitbě k Přesvaté Bohorodici a svatému mučedníku Jiřímu, ke kterým se vždy obracel s modlitbou, v těžkých okamžicích svého života. Rodiče mu brzy zemřeli a on vyrůstal jako úplný sirotek.

Aby nějak přežil, musel si najít práci. Takovou našel na moři, jeden kapitán ho vzal na loď a na ní začal pracovat jako námořník. Loď převážela různé obchodní zboží a plavila se v severní části Egejského moře. Námořníci, z nichž mnozí byli Turci, se občas k chlapci chovali slušně, ale většinou na něho byli hrubí a vysmívali se mu, pro jeho zbožnost. Triantaphyllos, ale proto neztratil odvahu ani smělost a dál se modlil. S ještě větší horlivostí všechny své naděje vkládal pouze a jen na Boha.

Když jednou loď doplula až do přístavu v Konstantinopoli, stalo se, že Turci z jeho lodě na něm začali hledat něco špatného a začali se mu vysmívat. Všechno dopadlo nakonec tak, že někdo z Turků, kdo neměl chlapce rád, zašel až k zástupci sultána a tam Triantaphyllose pomluvil. Řekl o něm, že se rozhodl stát se muslimem, ale že si to potom rozmyslel, svůj slib nedodržel a takto urazil víru proroka Mohameda.

V té době, kdokoli, kdo vyslovil přání stát se muslimem, ale později si to třeba rozmyslel a muslimem se nakonec nestal, byl považován za zrádce. Takovýto člověk, byl dán do vězení a tam byl mučen. Byl nucen přijmout islám, když tak neučinil, byl nakonec odsouzen k smrti.

To se i stalo Triantaphyllosovi, který byl takto pro lživé obvinění uvězněn a potom byl předveden před soud. Tam ho začali přesvědčovat, aby se odřekl od křesťanské víry, aby se takto vyhnul dalšímu mučení a nakonec i rozsudku smrti. Svatý mučedník, však na všechna takováto slova řekl: “Já se nikdy neodřeknu od Boha pravého a od Spasitele mého Ježíše Krista!”

Potom, aby přijal islám, byl znovu mučen, trýzněna ponižován. Když však byla vidět jeho neústupnost, smělost a odvaha, vytrvat ve své křesťanské víře, byl nakonec odveden na Hippodrom v Konstantinopoli, kde mu byla setnuta jeho hlava. Bylo mu pouhých osmnáct let. To se událo 8. / 21. srpna roku 1680.