Svt. Sofronios jeruzalémský (♰ 638)

památka 11. / 24. března

Narodil se v Damašku. Od dětství se vyznačoval zbožností, oddaností k modlitbě a láskou k vědění. Obdařen intelektuálními schopnostmi i básnickým talentem studoval v tomto městě a získal titul sofista (tj. učitel rétoriky, popř. dalších nauk a oborů). Nespokojil se však s tímto dosaženým věděním, ale zatoužil po vyšší dokonalosti, odešel proto jako poutník do Palestiny, aby navštívil a modlitbou uctil svatá místa a pohovořil s askety v  monastýrech a pouštích Svaté země.

Poté, co dorazil do Jeruzaléma, našel v monastýru ctihodného Theodosia Velikého, duchovního přítele ve ctihodném Janu Moschovi¹. Stal se jeho duchovním synem a poslušníkem. Společně procestovali mnoho monastýrů, přičemž zaznamenávali životy a učení těch, kteří v nich vedli svůj duchovní zápas. Z těchto zápisů a poznámek, byla později sestavena jejich slavná kniha „Duchovní louka“ (Λειμών), která byla vysoce ceněna na VII. všeobecném sněmu.

Zachraňujíce si holé životy, uprchli ctihodní otcové Jan a Sofronios, před tehdejšími ničivými nájezdy Peršanů, opustili Palestinu a odešli do Antiochie, odtud poté do Egypta, kde však svatý Sofronios vážně onemocněl. V té době se už pevně rozhodl stát se mnichem a mnišský postřih přijal z rukou ctihodného Jana. Poté, co se Sofronios uzdravil, rozhodli se oba otcové, v Alexandrii zůstat. Přijal je tam s láskou svt. Jan Milosrdný, patriarcha alexandrijský (♰ 620), kterému na oplátku, oni poskytli velkou pomoc v jeho boji proti herezi monotelitů². V Alexandrii Sofroniovi onemocněly jeho oči a jediné, co mu zůstalo, byla modlitba. S modlitbou a vírou se uchýlil ke svatým nezištníkům, Kýrovi a Janovi, a v jim zasvěceném chrámu, se mu pak také dostalo uzdravení. Svatý Sofronios, z vděčnosti napsal životy těchto svatých uzdravitelů a nezištníků.

Když pak barbaři začali ohrožovat i Alexandrii, svt. Jan Milosrdný, v doprovodu svatých, Sofronia a Jana, zamířil do Konstantinopole, avšak během cesty zemřel. Svatí Jan a Sofronios, spolu s jedenácti dalšími mnichy odešli do Říma. Tam zemřel ctihodný Jan (♰ 622). Jeho tělo bylo poté převezeno svatým Sofroniem do Jeruzaléma a pohřbeno v monastýru svatého Theodosia.

V roce 628, se z perského zajetí zpět do Svaté Země, vrátil svt. Zachariáš, patriarcha Jeruzalémský (♰ 633). Po jeho smrti nastoupil na patriarší trůn, na necelé dva roky svt. Modest Jeruzalémský (♰ 634) a po smrti svt. Modesta, byl patriarchou zvolen svatý Sofronios. Světitel poté horlivě a obětavě pracoval pro dobro Jeruzalémské Církve jako její představený.

Svolal do Jeruzaléma sněm, na kterém odsoudil monotheletismus, a ve svém poselství ostatním patriarchům vyložil a jasně vysvětlil základy pravoslavného učení o dvou vůlích v Kristu.

Na konci svého života svatý Sofronios a jeho stádo, přežili dvouleté obléhání Jeruzaléma muslimy. Křesťané, vyčerpaní hladem, nakonec souhlasili s otevřením městských bran pod podmínkou, že nepřítel ušetří svatyně. Tato podmínka, ale splněna nebyla a svatý patriarcha Sofronios, zemřel v hlubokém zármutku, nad znesvěcením křesťanských svatyní.

Ze spisů a díla patriarchy Sofronia, se nám dochovaly do dnešních dnů, jeho kázání, jeho dogmatická díla, také pak jeho Výklad liturgie, Život ctihodné Marie Egyptské, a okolo 950 troparů, stichir od Paschy až do Nanebevstoupení Páně. Svatý Sofronios, pak také, ještě jako jeromonach, revidoval a opravil Mnišský ústav monastýru sv. Sávy Posvěceného.

_________________________

¹ Ctihodný Jan Moschos Ιωάννης Μόσχος (♰ 622). Památka 11. / 24. března. Byl pravoslavný byzantský mnich a známý duchovní spisovatel gruzínského původu konce VI. a počátku VII. století. Narodil se nejspíše v Damašku. Jako mnich žil v Lávře ctihodného Theodosia Velikého. Velmi cestoval po různých monastýrech se svým učedníkem Sofroniem, který se později stal jeruzalémským patriarchou. Ctihodný Jan Moschos, se stal autorem jedné z prvních hagiografických knih, když sestavil sborník příběhů o zbožných lidech a asketech, která se obvykle nazývá „Duchovní louka“ (Λειμών).

² Monotheletismus, monoteletismus (z řeckého μονος - monos - jeden a θελημα - theléma - vůle). Je christologickou herezí (odsouzenou na VI. Všeobecném sněmu) a jednou z forem hereze monofyzitismu (která byla odsouzena na IV. Všeobecném sněmu). Monotheletismus vyznává dvojí přirozenost Ježíše Krista, ale pouze jedinou božskou vůli v jeho osobě.

 Svt. muč. Eulogius z Córdoby (♰ 859)

památka 11. / 24. března

Svatý Eulogius, se narodil do šlechtické rodiny v tehdejším hlavním městě muslimského Španělska, za vlády Abd ar-Rahmána II. (čtvrtého umajjovského emíra córdobského emirátu, který vládl 30 let, od roku 822 až do 852). Jeho rodina, stejně jako jeho bratrům a sestrám, mu poskytla vynikající vzdělání, o které se zvláště starala jeho matka Isabelle. Nejmladší z bratrů, Josef, zastával vysoké postavení na dvoře Abd ar-Rahmána. Jeho bratři Álvaro a Isidor byli obchodníci a obchodovali po celé střední Evropě. Z jeho dvou sester, zůstala Niola se svou matkou, zatímco Anulona, která získala vzdělání v monastýru, přijala následně také mnišství.

Eulogius, poté, co ukončil vzdělání v monastýru sv. Zoila, se vrátil ke své rodině, kde se nadále vzdělával, studoval tehdejší literární umění, světské i duchovní vědy v celé šíři jejich bohatství.

Poté Eulogius přijal svatou tajinu kněžství. Rychle se proslavil svou učeností i asketickým způsobem života. Často navštěvoval okolní monastýry, pro které pravidla mnišského způsobu života. Ze vzdálených monastýrů přinášel starověké rukopisy, z nichž ověřoval, opravoval a znovu přepisoval náboženské texty.

Hlavní dílem a prací Eulogiova života, však byla podpora a útěcha těch věřících, kteří byli odsouzeni ke strádání pod muslimským jhem. Horlivě povzbuzoval ve víře, modlitbou i slovem, tehdejší vyznavače a mučedníky.

V roce 851 byl Eulogius zvolen arcibiskupem města Toleda, avšak Abd ar-Rahmánův nástupce, emír Muhammad, nechtěl vidět takového nepoddajného a neústupného hierarchu v takovémto významném a důležitém postavení, a tak se Eulogius nikdy své hodnosti neujal.

Ve stejném roce byl navíc uvězněn, ze svého vězení, však neustával oslovovat své bratry a sestry v Kristu slovy povzbuzení a podpory. Známé jsou například jeho dopisy dvěma ženám Floře a Marii z Cordóby. Ve věznici svatý Eulogius napsal významnou část svých děl, které obsahují životy více než padesáti svých spolumučedníků, především v díle Memoriale sanctorum – Pamětní knize svatých. Věřícím přinášel slova bratrské lásky, naděje a výzvy, aby vydrželi až do vítězného konce.

Na nějaký čas byl Eulogius, ze svých pout osvobozen. Stal se nejvýraznější postavou španělské církve své doby a v roce 858 byl zvolen metropolitou města Córdoba. Předtím však, než byl ustanoven na tento metropolitní stolec, byl znovu zatčen.

Důvodem jeho zatčení, bylo to, že ukrýval křesťanskou dívku jménem Lukrécie. Tato dívka jménem Lukrécie - Leokracie, která pocházela s významné arabské rodiny, přijala křesťanství a utekla kvůli tomu ze svého domu a útočiště nalezla u svt. Eulogia. Eulogius byl proto obviněn, že ji svedl a unesl. Na všechna podlá obvinění, odpověděl, že duchovní nemůže odmítnout pomoc nikomu, kdo se na něj obrátí.

Světitel byl tedy proto znovu uvězněn, a roku 859 předstoupil před soudem. Na soudu pak světitel samotnému soudci řekl, že by byl šťastný, když by i jemu mohl dát útočiště ve svém domě, kdyby se rozhodl, stát se křesťanem.

Kromě těchto jeho slov, pak pronesl na soudu i další, kterými přede všemi dokazoval, že pravý Syn Boží, je Ježíš Kristus, proroka Mohameda nazval lhářem, podvodníkem a samozvancem. Poté byl Eulogios zbičován a následně mu byla setnuta hlava.

Lukrécie, nově obrácená k víře, na soudu projevila stejnou odvahu a za další tři dny byla i jí setnuta hlava.

Svt. muč. Eulogios, je ve Španělsku jeden z nejvíce ctěných mučedníků. Jeho svaté ostatky, se nachází v katedrálním chrámu města Oviedo.

_______________________

Umučení svatého Eulogia z Córdoby. Obraz z katedrály v Córdobě od neznámého umělce XVII. století.

 Svt. muč. Polykarp Smyrnenský (♰ 155)

památka 23. února / 8. března (v přestupném roce 7. března)

Slavný Polykarp, slovy jeho žáka a následovatele svt. Ireneje Lyonského, byl „učedníkem apoštolů a viděl mnoho z těch, kteří viděli Pána“.

Narodil se okolo roku 80, žil v Malé Asii, ve městě Smyrna ¹. Brzy, se stal sirotkem, avšak na pokyn anděla, byl vychováván zbožnou vdovou Kallistou. Po její smrti, rozdal Polykarp majetek a začal vést odříkavý a zbožný život, svou pomocí, sloužil nemocným a nemohoucím.

Svatý Vukol – Bucolus, biskup města Smyrna, si jej pro tyto jeho vlastnosti velmi ctil a přizval ho ke službě Církvi. Polykarpa rukopoložil na diákona a svěřil mu, aby v chrámu kázal Boží Slovo.

V té době, také ještě žil svatý apoštol a evangelista Jan Theolog, kterého, stejně jako svatý Vukol, doprovázel na jeho apoštolských cestách a byl i jeho učedníkem.

Za nějaký čas, jej pak světitel Vukol Smyrenský, rukopoložil na presbytera. Nedlouho před svým zesnutím, jej pak ustanovil za svého nástupce v pastýřské službě biskupa.

Od samého počátku své pastýřské služby, byl Polykarp obdařen mocí zázraků a divů. Podle tradice vyhnal zlého ducha z knížecího sluhy, zastavil strašlivý požár ve Smyrně svojí modlitbou a mnoho dalších. Když to viděli, mnozí pohané ho považovali za jednoho z bohů.

Svěřené stádo, vedl svatý Polykarp s horlivostí svatých apoštolů. Mezi duchovenstvem se těšil velké lásce. S velkou láskou a úctou, se k němu choval svt. Ignatij Bohonosec. Když tento mučedník šel do Říma, kde na něj čekala mučednická smrt, napsal svatému Polykarpovi: „Tak jako je kormidelníkům třeba, silných větrů, a těm, kdo v bouři strádají tichý, klidný přístav, takto je v dnešní době mnohým potřeba tebe, aby dosáhli Boha."

Když na římský trůn, nastoupil císař Marcus Aurelius, bylo proti křesťanům započato, jedno z nejkrutějších pronásledování. Pohané ve Smyrně žádali, aby soudce, dal vyhledat svatého Polykarpa – otce všech křesťanů.

Tehdy svatý Polykarp, po naléhavých prosbách a žádostech své pastvy, přebýval v malé vesnici nedaleko Smyrny. Když si tam pro něj nakonec přišli vojáci, vyšel jim svatý Polykarp vstříc a nařídil, aby byli s úctou obslouženi u jídelního stolu. Sám se pak začal vroucně modlit a připravovat se na mučednickou smrt.

Poté, co byl přiveden před soud, neochvějně a pevně, vyznal svou víru v Krista a poté byl odsouzen k upálení. Popravčí ho chtěli ke sloupu přibít, on jim však pokojně řekl, že z ohně nikam neodejde. Nakonec ho jen svázali provazem a zapálili hranici. Ohnivý plamen pak obklopil svatého mučedníka, semkl se ve vzduchu nad jeho hlavou, ale jeho samého, se ani nedotkl. Když pohané viděli, že oheň svatému nijak neškodí, začal jejich dav žádat, aby byl zabit mečem. Když pak byla svatému Polykarpovi mečem učiněna smrtelná rána, vyteklo z rány tolik krve, že uhasila všechen oheň. Na popud pohanů, bylo tělo svatého mučedníka Polykarpa spáleno.

Křesťané ze Smyrny, se shromáždili u kostí, které zůstaly v popelu. Tyto ostatky, spolu s popelem svatého, které byly pro ně ctěnější a dražší nad zlato a drahé kameny, pak byly umístěny na důstojném místě k uctění svatého Polykarpa, pro všechny věřící.

Jeho strádání a smrt, jsou popsány v Listu křesťanů Smyrenské Církve k ostatním Církvím, který je jednou z nejstarších památek křesťanského písemnictví. Větší část tohoto listu, se pak dochovala v Církevních dějinách Eusebia Pamphilia (Eusebios z Kaisareie), ve 4. knize, v kapitole 15. – 16.

__________________________

 

¹ Smyrna, dnes İzmir, město v západním Turecku, na pobřeží Egejského moře.

 Svt. Vukol - Bucolus Smyrnenský

(okolo 100-105)

památka 6. / 19. února

Svatý Vukol - Bucolus, se již od svého dětství snažil zničit v sobě zhoubné vášně a světskou nečistotu, aby se stal důstojným příbytkem Ducha svatého (1. Korintským 6,19).

Když slavný a milovaný Kristův učedník, svatý apoštol Jan Theolog založil ve Smyrně církev, shledal Vukola jako zkušeného a hodného, a ustanovil ho za biskupa a pastýře církve ve městě Smyrna¹.

Vedený Boží blahodatí, prosvěcoval vírou pohany a vyváděl je z temnoty nevědomosti. Skrze svatý křest, je činil dětmi světla, posedlé a nemocné, mocí modlitby vyháněl démony a nemoci.

Když pak pocítil, že nadešel jeho čas sjednotit se s Pánem, ustanovil za biskupa a svého nástupce v pastýřské službě biskupa, svatého Polykarpa. Poté co mu svěřil péči o duchovní stádo a učinil ho pastýřem a učitelem, zemřel v pokoji v pánu.

Poté, co byly svaté ostatky svt. Vukola pohřbeny, Bůh dal vyrůst na jeho hrobě Myrtě, která uzdravovala a stále uzdravuje z různých nemocí ty, kteří za svatým s vírou přicházejí.

________________________

¹ Smyrna, dnes İzmir, město v západním Turecku, na pobřeží Egejského moře.

 Svatý Archipos apoštol ze sedmdesáti

památka 19. února / 3. března (v přestupném roce 2. března), 22. listopadu / 5. prosince a 4. / 17. ledna, ve Sboru sedmdesáti apoštolů

Svatý Archipos byl synem svatého Filemona a svaté Apphiy. A stejně jako oni, i on, se stal učedníkem svatého apoštola Pavla, který ho nazývá spolubojovníkem (Filemon 1, 2).

Zatímco žil ve městě Kolossy¹ ve Frýgii, kázal společně s Filemonem evangelium a je možné, že jako kněz sloužil v jejich domovním chrámu (Kolos 4, 17). Během dlouhé nepřítomnosti biskupa Epafrasa², který následoval svatého Pavla do Říma, navzdory svému mládí na sebe musel dokonce vzít i všechna břemena vedení kolosské církve.

Jeho oduševnělé kázání vzbudilo nenávist pohanů, byl zajat a předveden před místodržitele Androklea. Před ním Archipos odmítl obětovat modle Artemis. Byl svlečen, zbičován, hozen do příkopu a napůl zasypán zeminou, děti ho píchaly jehlami. Nakonec svatý Archipos přijal mučednickou smrt, ukamenováním.

V tento den, se připomíná i památka svatého apoštola Filemona, a apoštolům rovné Apphiy.

__________________________ 

¹ Kolossy. Κολοσσαί – Colossae, bylo město blízko starověké Laodiceje, dnešního Denzli v Anatolii, v dnešním Turecku.

² Epafras (Epaphras, Ἐπαφράς). Apoštol ze sedmdesáti, společník apoštola Pavla, byl biskupem města Kolossy a Laodikejské a Hierapolské církve v Malé Asii. Ve shodě s Listy apoštolů, byl společně s apoštolem Pavlem, držen ve vězení spolu s apoštolem Pavlem v Římě (Filemon 1, 23, Kolos 4, 12-13). Sám apoštol Pavel, pak ve svém Listu Koloským, o Epafrovi hovoří jako o milovaném druhovi a věrném Kristově služebníku (Kolos 1, 7). Jeho památka je 4. / 17. ledna, ve Sboru sedmdesáti apoštolů.