Životy Svatých

Světitel Alexij, metropolita moskevský a celé Rusi divotvorce

(památka 12. února dle církevního/ dle světského kalendáře 25. února,
a také 20. května/2. června kdy se připomíná vyzdvihnutí jeho svatých ostatků,
a v den památky světitelů moskevských 5. října/ 18. října)

Světitel Alexij, metropolita moskevský a celé Rusi divotvorce, se narodil v roce 1292 (podle jiných pramenů 1304), v Moskvě, v rodině bojara Feodora Bjakonta, a jeho ženy Marie, původem z Černigovského knížectví. Při svatém křtu přijal jméno Jelevferij, když bylo chlapci dvanáct let, stala se mu podivuhodná událost, když chystal sítě na lovení ptáků, pojednou usnul a jasně uslyšel hlas, který k němu mluvil: «Alexiji, proč nadarmo pracuješ? Ty budeš lovcem lidí». Když se probudil, nikdo kolem něj nebyl, ale chlapec se od toho okamžiku, počal vzdalovat světské marnosti, začal co nejčastěji navštěvovat chrám, a v patnácti letech si vyprosil od svých rodičů jejich požehnání ke vstupu do monastýru. Vstoupil do moskevského monastýru zasvěcenému svátku Zjevení Páně, kde prožil v přísném mnišském odříkání a modlitbách přes dvacet let. Jeho duchovními rádci, byli velcí asketi tohoto monastýru, starec Gerontij, a Stefan (Stefan byl bratr ctihodného Sergeje Radoněžského). Po tomto čase, mu metropolita svt. Feognost (památka 4. března/ 17. března) nařídil, aby opustil monastýr, a staral se o právní a soudní záležitosti církve. Tyto povinnosti, plnil řádně po dobu dvanácti let, s titulem představeného metropolity. Roku 1350, byl Alexij vysvěcen na biskupa Vladimirského, a po smrti svt. Feognosta, roku 1354, se stal nástupcem na místo metropolity moskevského. Roku 1356 byl v Konstantinopoli patriarchem Kallistem posvěcen na metropolitu Kyjevského a Veliké Rusi, s titulem «přečestného metropolity a exarchy».
V té době prožívala ruská církev a země těžké období pod nadvládou Tatarů. Nehledě na všechny těžkosti té doby, se světitel Alexij co nejvíce staral o svojí pastvu, jmenoval biskupy, zakládal monastýry podle vzoru monastýru Svaté Trojice založeného ctih. Sergijem Radoněžským. Urovnával vztahy s chány ze Zlaté Hordy. (Zlatá Horda či přesněji Orda byla rozsáhlá turecko-mongolská říše, zahrnující část jihozápadní Sibiře a východní Evropy. Její chánové ovládali mezi roky 1242 až 1480 dnešní Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán, jižní část evropského Ruska, východní Ukrajinu a Krym. Ve 13. století pronikli až do střední Evropy.) Několikrát musel samotný metropolita cestovat do Zlaté Hordy, kde byl velkým přímluvcem za svoji pastvu a za svůj lid, roku 1357 si chán Čanibek jej přímo vyžádal, aby světitel přijel do jeho paláce a tam skrze přímluvy a modlitby uzdravil jeho osleplou ženu Taidulu. Světitel Alexij na to odvětil slovy: «Prosba i tento čin, převyšují míru mých sil, ale věřím, že Ten, který dal prozřít slepému, nebude přezíravý k modlitbám víry». A skutečně, po modlitbách světitele, a po pokropení svatou vodou, se chánova manželka uzdravila a znovu nabyla zraku.
Když zesnul velký kníže Jan (Ivan II. Ivanovič Krasnyj), vzal pod svoji ochranu jeho malého syna Dimitrije (v budoucnu nazvaného Donský – pro vítězství v roce 1380 na Kulikově poli, roku 1988 byl kanonizován, jeho památka je 19. května/ 1. června), tomu byl pěstounem, a vychovával jej. Mnoho vykonal proto, aby usmířil mezi sebou rozhádané ruské knížata, kteří nechtěli přiznávat vládu Moskevského knížectví po smrti velkého knížete Jana. Přitom všem, ale světitel nezapomínal na své povinnosti a práci metropolity. Založil roku 1361 monastýr zasvěcený svátku nerukou stvořenému obrazu Spasitele Krista na levém břehu řeky Jauzy v Moskvě. (Nyní je znám jako Spaso – Andronikov monastýr, nebo také Andronikov monastýr. A to po Andronikovy, prvním igumenovi tohoto monastýru, učedníkovi ctih. Sergije Radoněžského.) A také tzv. Čudov monastýr (hlavní chrám monastýru byl zasvěcený svátku Zázraku svatého archanděla Michaela v Chonách 6. září/ 19. září, tento monastýr se nacházel v Moskevském Kremlu, v letech byl 1929 – 1930 zbořen). Díky světiteli byly znovu obnoveny dávné monastýry, v Nižním Novgorodu Blagoveščenskij (tj. zasvěcený svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice) a ve Vladimíru zasvěcený svatému Konstantinu a Heleně.
Světitel se dožil stáří sedmdesáti osmi let, přebývaje na trůnu metropolity dvacet čtyři let, zesnul 12. února roku 1378 a byl pohřben dle svého přání v Čudovom monastýru, Jeho svaté netlející ostatky byly vyzdvihnuty ze země za padesát let, a byly proslaveny mnoha zázraky a divy. Nyní se ostatky světce nachází v moskevském patriarším chrámu Zjevení Páně.