Životy Svatých

CTIHODNá Sofie z Klisuri

Novodobá velká asketka a žena Myronosice (1883 – 1974)

památka 23. dubna/ 6. května

Svatá gerontisa (starice[1]) Sofie žila v Monastýru Panagie Klisurské[2] v Západní Makedonii v Řecku, na tomto spořádaném a čestném místě Ducha Svatého, kde přebývala v hluboké a nedílné jednotě s Pánem.

Světským jménem Sofia Chotokuridu[3], nová asketka z Klisuri, pocházející z Pontu, byla ženou, která se z lásky ke Kristu a ve snaze překonat hřích a hříšné vášně stala novou jurodivou naší doby, tzv. „bláznem pro Krista“.

Tato významná postava duchovní dokonalosti a svatosti, asketka z Klisury, se před námi zjevila, aby nám odhalila polární hvězdu spásy skrze svůj neporušený a Bohu podobný život, v němž se odrážela dvojí láska, jak k Bohu, tak i ke každému bližnímu.

Starice Sofie pokořila své vlastní já svou vytrvalou a neustálou askezí a tvrdým způsobem života, aby povstala v očích svého nebeského Ženicha, a od Něho tak získala „odplatu svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši“ (Fil. 3,14). Svým svatým způsobem života nejprve oslavila Boha, aby byla vzápětí od Boha oslavena skrze Jeho milost, kterou přijala, aby se přimlouvala za všechny současné v tomto světě zápasící křesťany, bojovníky pravé zbožnosti a svato otcovské tradice.

Stejně jako dávní „blázni pro Krista“[4] také Sofie svým chováním zesměšnila všechen světský přepych a pohodlí tohoto světa, aniž by věnovala pozornost posměškům, kterými byla stran okolního světa mnohdy častována. Žila blízko obyčejných a hříšných lidí, svých spoluobčanů, které nesmírně milovala, ač žila na vzdáleném místě jako asketka. Hlavním smyslem jejího specifického zápasu však bylo, aby zakryla svou modlitbou hřích a přivedla hříšníky blíže k Boží milosti.

Sofie vždy následovala literou i duchem slova a učení svatých Otců, jež nás učí, abychom nenáviděli hřích, ale milovali hříšníky. Její zvláštní způsob askeze, jak ji sama vykonávala, je ojedinělým případem Boží lásky a vyžaduje silnou povahu, mužné chování, které se neshoduje s ženskou přirozeností. Vyžaduje však silnou přítomnost Ducha Utěšitele, který vždy nahrazuje každý lidský nedostatek.

Starice Sofie, dcera Amanatia a Marie Saulidisových, se narodila v roce 1883. Její domovinou byla krví zbrocená oblast Pontu, která dala vzejít tolika svatým naší Pravoslavné církve. Sofie pocházela z obce Saris-Pappa v Trapezuntu. V roce 1907, ve věku 24 let, se vdala za Jordána Chotokuridise z Togrulu (Ardassy) v Pontu, s nímž počala v roce 1910 jediné dítě, které ale již v roce 1912 tragicky zemřelo. Také jejího manžela stihl krutý osud. Byl ztracen a stal se nezvěstným poté, co byl odveden, aby pracoval v hrozných podmínkách pracovních táborů daleko v hloubi Pontu. Tyto události vedly Sofii k hlubokému pokání a rovněž k celoživotnímu zasvěcení se umění askeze.

Tedy již v Pontu, ve své první vlasti, začala Sofie svůj asketický zápas. Daleko od svých příbuzných, sama na horách. Při jednom z tehdejších pronásledování pontských Řeků ze strany Turků (tzv. Četů, řec. Tsétes[5]) se Sofii zjevil svatý Georgios a odhalil ji blížící se nebezpečí. Řekl jí, aby varovala vesničany, aby se ukryli. Tak se i stalo, a celá vesnice byla díky tomuto působení shůry a svatosti mladé Sofie nakonec zachráněna.

Od vyhlášení první světové války, konkrétně od roku 1914 až do roku 1923, žila Sofie po přesídlení a výměně obyvatelstva z Malé Asie jako uprchlík u svých příbuzných v řeckém městě Anarrachie v Ptolemaidě. Zde procházela mnoha zkouškami jako např. ztrátou svého manžela, smrtí svého otce, pronásledováním, strádáním a všeobecnou bídou. Lze proto říci, že právě zde její duše procházela očistou, jak se „čistí zlato v peci“. Slovo Apoštola Pavla je zde na místě a je zcela výmluvné: „Opuštěni, souženi, a zle s nimi nakládáno, jichž to nebyl svět hoden, po pustinách bloudíce, i po horách, a jeskyních, i v doupatech země. A ti všickni svědectví dosáhše skrze víru, neobdrželi zaslíbení, protože Bůh něco lepšího nám obmýšlel, aby oni bez nás nepřišli k dokonalosti.“ (Žid 11,38-39)

Následující příběh vypráví o cestě uprchlíků z Malé Asie do Řecka v roce 1919:

„Na moři tehdy došlo k velkému vlnobití: pasažérům na jejich lodi hrozilo, že se mnohokrát potopí. Nakonec byli zachráněni. Kapitán, učinivše znamení kříže, prohlásil: Ve svém středu jste měli nějakého člověka spravedlivého (svatého), a ten vás zachránil. Všechny oči pak upřeně pohleděly na Sofii, která osaměle seděla v jednom rohu lodi a nepřestávala se modlit po celou dobu této obtížné plavby. Toto vyprávění existuje také nahrané na magnetofonovém záznamu, v němž sama (Sofie) vypráví následující události:

– Vlny se zaplnily anděly a sama Přesvatá Panagie se zjevila.

– „Lidé budou ztraceni, řekla (Panagie), protože je mezi vámi mnoho hříšníků.“

– „Má Paní, nechť zahynu já, protože jsem hříšná, jen ať budou ostatní lidé zachráněni.“

Název lodi byl „Svatý Mikuláš“.

Když konečně dorazili do Řecka, sama Panagie se jí zjevila a řekla:

– „Pojď do mého domu.“

Pak se jí Sofie zeptala:

– „Kdo jsi a kde je tvůj domov?“

– „Jsem v Klisuře,“ zněla odpověď!“

V roce 1925 přijela (Sofie) do Posvátného monastýru svatého Marka ve Florině, kde strávila dva roky. Poté, jak ji ukázala sama Bohorodice, vedly její kroky až do Posvátného monastýru Narození Přesvaté Bohorodice v Klisuře, kde se natrvalo usídlila a žila až od roku 1927.

V tomto monastýru zasvěceném Panně Marii sloužila Sofie celým svým srdcem a s velkou pokorou a prostotou, takže získala velkou útěchu a smělost u Přesvaté Bohorodice, která ji neustále chránila. Zde ji také navštěvovali různí svatí. Právě zde byla Sofie učiněna hodnou mnoha zázračných událostí, což potvrzují slova neptického Otce – svatého Jana Sinajského, spisovatele věhlasného „Žebříku“:

„Tam, kde přebývá nadpřirozený Bůh, tam se také dějí nadpřirozené události.“

V prvních letech jejího života v monastýru byl igumenem otec jeromonach Grigorios (Magdális), jeden starší Svatohorec, člověk obdařený Bohem mnoha ctnostmi. V jeho blízkosti byla Sofie zasvěcena do duchovního života a sama Sofie zmiňovala jeho jméno vždy s obzvláštní úctou.

Při prvních krocích ve svém asketickém zápase v Monastýru Klisura projevila starice Sofie nezlomného ducha, chovala se doslova jako kovadlina, která přijímá nemilosrdné rány svého bronzového pána, jenž se pokouší vyrobit nějaké užitečné dílo. Její důvěra v osobu Přesvaté Bohorodice byla stejná jako důvěra dětí obracejících se na své milované rodiče. Neustále totiž hleděla do jejích očí na ikonách jí zasvěcených. To vše bylo patrno při pohledu na její téměř polo venkovní způsob přebývání, na pohaslý krb, na jehož kamenech odpočívala schoulená svým tělem jako had za chladných nocí ve vysokohorských podmínkách Klisury, a kde teplota klesala i pod 15 stupňů Celsia pod nulou. A Přesvatá Bohorodice Klisurská ji nikdy neopouštěla, vždy ji zahřívala, doprovázela a ve všech těžkých dobách ji zázračně chránila, jak jen může takový zázrak lidská mysl pochopit.

Její jídlo bylo vždy prosté a skrovné. Neustále se postila. Červené papriky anebo pórek pečený na uhlících, trochu nakládané rajčatové zeleniny a v době bez půstu i nějaké ty drobné solené ryby, často už plesnivé.

Co se týče vaření, tak Sofie sama pro sebe nikdy nevařila, pouze tehdy, když očekávala v monastýru nějaké poutníky. To pak nechávala ženy, které jí pomáhaly, aby uvařily fazole nebo ječmen, někdy s olejem, jindy zcela bez oleje. Co je podivuhodné, že bez ohledu na to, kolik surovin vložila do pánve, vždy z ní vyšlo tolik porcí, kolik bylo potřeba, přesně podle poutníků, kteří přišli. Všem kolemjdoucím a poutníkům vařila také kávu. Džezva, kterou Sofie používala, byla však dlouhodobě neumývaná, takže byla již značně zašpiněná a pokrytá usazenou kávou po stranách nádoby. Sofie ale nikomu nedovolila, aby tuto nádobu umyl. Nikomu to však nevadilo a nikdo se jí neštítil, byť byla džezva sebešpinavější.

Divoké byliny, houby a výhonky rostlin[6], to vše, co si nasbírala v lese a na stromech, ji poté sloužilo za prostý pokrm, doplněný spoustou soli. V sobotu a v neděli přidávala k jídlu, které zrovna měla, i jednu lžíci oleje. Jindy si zase otevřela ryby v konzervě, ale snědla je až po mnoha dnech, často už s načatou plísní. Jak bylo jejím zvykem, jídlo si ukládala na staré měděné nádobí a jedla ho až poté, co bylo zbarveno rzí, což by jinak pro kohokoli jiného znamenalo zcela jistou a okamžitou smrt. Většinou si připravovala také různé listy ze stromů a kapradin. Když jedla hrozny, tak vždy neočištěné a s peckami, bez ohledu na to, zda byly nahnilé, či nikoli. A při tom všem se jí nikdy nic nestalo. Byla vždy naplněná radostí a s velkou chválou říkala: „Moje srdce se zaradovalo.“

Ačkoli byla z vnějšího pohledu nevzhledná a vždy neupravená, její srdce, oděné ctnostmi, sdílelo se všemi chudými lidmi svou dobrotivost a laskavost. „Vezmi si to a oblékni si to, aby se tvoje duše vždy radovala,“ říkala lidem, když jim rozdávala oblečení, které jí darovali jiní ze soucitu, neboť ona sama žila ve velkém nedostatku.

Nikdy nikomu neublížila ani nikoho nerozesmutnila. Když si uvědomila, že někdo trpí kvůli hříchům, které ho doslova mučily, vždy kolem něj diskrétně prošla. Když ho míjela, pronesla tak jako by do větru nějakou frázi či radu, aniž by si toho druzí lidé povšimli a pochopili to. Člověk, k němuž takto nepřímo (a diskrétně) promluvila, to však pochopil a následoval ji. Poté se oba dva posadili kousek stranou, tak aby je druzí ještě viděli, ale neslyšeli, aby před nimi nebyl odhalen něčí hřích anebo problém. Sofie takového člověka vždy nejprve utěšila a později mu dobře poradila prostřednictvím Božích slov plných duševního užitku. Jindy říkala: „Tito (lidé) přišli k Panagii tmaví, ale nyní odcházejí světlí.“

S obzvláštní péčí se starala o svobodné dívky, které ve svém životě tápaly a bloudily. Vzala je k sobě blíž a radila jim lépe než jejich vlastní matky. Říkala jim, aby už o svém pádu nemluvily, a snažila se jim pomoci, aby se dobře vdaly, zatímco jim sama připravila vhodné věno, většinou z toho, čím ji obdarovali ostatní. Většinou pak takovým dívkám ještě na závěr popřála:

„Nebojte, Panagie na vás nikdy nezapomene.“

Starice Sofie žila sama ve velké bídě a chudobě. Když už byla nesnesitelná zima a nemohla zůstat déle v přízemí u polo vyhaslého krbu, odebrala se nahoru do své kelie, která měla číslo 1. Zde bylo na podlaze poházené seno a listí, kam ulehla. Pod tímto listím měla nicméně skryté kameny, na kterých se sebezapřením ležela. Pod tímto senem skrývala v době (německé) okupace olej a další pokrmy, které rozdávala tak, jak byla sama zvyklá, nejvíce tomu, kdo byl nejpotřebnější.

Není třeba zdůrazňovat, že jejíma rukama prošly velké obnosy peněz. Když jí je druzí dávali, brala je a ukládala je, kam ji zrovna napadlo. Do křoví, pod kameny, do děr, do lesa, pod schody, dokonce pod dlaždice. Jakmile je však potřebovala, okamžitě si vzpomněla, kde jsou, a odtud je pak brala a rozdávala potřebným.

Za svůj život spatřila mnoho skandálního chování laiků, ale i mnichů a osob duchovních. Nikdy však nikoho z nich neobviňovala ani neodsuzovala.

„Pokrývejte (chraňte) druhé, a vás nechť chrání Bůh,“ říkávala.

Její tělo bylo podobně jako v případě ctihodné Marie Egyptské zkostnatělé a vysušené. Z její tváře vystupovaly lícní kosti. Oči měla vypouklé, ruce odřené, spálené popelem a dřevěným uhlím. Kůži suchou, opálenou sluncem, zažloutlou, téměř bílou bez známek krve. Její vlasy byly tvrdé, často zapletené s trny anebo různými bylinami.

„Jednou se stalo, že starice Sofie vážně onemocněla. Svíjela se bolestí v zádech. Náhle se jí otevřela rána v oblasti břicha, snad kvůli zánětu slepého střeva, vyhřezlé kýle anebo jinému zdravotnímu problému s dýcháním. „Blahoslavená“ Sofie si na ránu přiložila plenu a knoty z olejových kadidel. Její rána začala přirozeně zahnívat a začala vydávat ošklivý zápach. Sofie však nepřijímala žádnou pomoc, v žádném případě.

„Panagie jistě přijde a pomůže mi od bolesti. Slíbila mi to,“ jak říkala.

A nakonec:

– „Panagie přišla spolu s archandělem Gabrielem a svatým Georgiem, spolu s nimi byli i další svatí.“

Archanděl pak řekl:

– „Teď ihned provedeme řez.“

A já na to:

– „Jsem hříšník, a proto nejprve vyznám své hříchy (při zpovědi), přijmu svaté Dary a teprve poté mě můžeš operovat.“

– „Neumřeš, řekl Archanděl, ale musíme tě operovat… A jak řekl, tak provedl řez.“

Tato slova vyprávěla nevinně a prostě, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. A beze všeho studu si neváhala vyhrnout halenku anebo šaty, aby ukázala řez, který se sám zahojil.

Ve slovech Sofie se nikdy neobjevila žádná pochybnost.

Nikdy nevěnovala žádnou pozornost nemocem anebo zraněním. Jednou řemeslníci vyměňovali dlaždice v západním křídle monastýru. Sofie pak nešťastně stoupla na jeden obrovský hřebík. Ani nehlesla. Žádný křik, ani pláč. A přitom je taková bolest zcela nesnesitelná. Hřebík propíchl celé její chodidlo a vyšel druhou stranou nohy ven, aniž by však vytryskla jediná kapka krve. Dělníci byli při pohledu na tuto událost doslova poraženi, zatímco Sofie jim sama pomáhala, aby hřebík vytloukli zpět, takže vyšel znovu shora ven. Sofie pak pokračovala v chůzi, jako by se nic nestalo.

Přesvatá Bohorodice byla její jediná a mocná Útěcha, pod jejímž mateřským štítem se bez ustání nacházel celý místní monastýr. „Panagie je zarmoucená, Přesvatá Bohorodice pláče den co den,“ říkávala Sofie lidem, kteří k ní přicházeli a viděli, jak z jejích očí tečou potoky slz. „Proč zametáš a uklízíš každý den, babičko Sofie?“ zeptala se jí jednou její duchovní dcera. „Ach, požehnaná (moje dcero), vždyť brzy přijde Panagie, a cožpak může přijít a najít náš dvůr plný listí?“ A pak dodala: „Ach, Panagie, budu se pro tebe obětovat.“

A Bůh, který je jednoduchý a vnáší pokoj do srdcí prostých lidí, daroval Sofii svou blahodať a požehnal tím, že jí udělil nadpřirozené dary, jako je předvídavost, prozíravost a dar činění zázraků. Charakteristicky o tomto tématu hovoří neptický otec naší Církve – svatý Jan Sinajský, spisovatel slavného „Žebříku“, který říká:

„Kde přebývá nadpřirozený Bůh, tam se stává nadpřirozenými většina lidských věcí.“

Její andělům se podobající život zde na zemi jí zajistil výsadní postavení v Ráji. Žila v Klisurě ve stavu před pádem našich prarodičů a stýkala se s divokými medvědy, hady, lesními zvířata a ptáky na obloze, kteří se k ní přibližovali s důvěrou a zachovávali s ní blízký vztah, neboť byli jejími přáteli. Také tato zvířata patřila, jak říkávala Sofie, naší Panagii.

Sofie nikdy nežádala žádné hmotné dary od prozíravého Pána, od Toho, Který krmí nebeské ptáky a obléká polní lilie do rozmanitých barev, kterým záviděl i král Šalamoun. A proto cítila, že je bohatá, neboť neměla žádné touhy. Překonala touhu po všem materiálním a přechodném, rychle se kazícím a pomíjejícím, a hledala pouze to, co je věčné a co doprovází duši až za hrob. Právě díky tomu starice Sofie vždy přitahovala blahodať Ducha Svatého. Ta, která získala tvrdé vzdělání a moudrost, zazářila v naší době jako nebesky moudrá a vzdělaná, jíž nebylo nikoho rovného. Její čistý život z ní učinil drahocennou nádobu Utěšitele, takže dokázala poznat a předvídat věci budoucí a poté zjevit lidem skryté tajemství lidských srdcí. Avšak nikoli zjevně a okázale, nýbrž s takovou jednoduchostí a dobrotou, která byla plná laskavosti, že dokázala všechny nadchnout, vnést pokoj a vždy za vše děkovat.

Beze vší zloby a vždy prosta jakékoli lži, shovívavá a prostá starice Sofie byla nesmírně skrovná ve své stravě a vždy ve svém vnějším zjevu k sobě nedbalá. Dokonce i během tvrdé zimy nosila jako oblečení jen lehkou černou řízu, která na sobě nesla svědectví o tisíci záplatách a díky níž bylo možné postřehnout zkostnatělé a vyhublé tělo klisurské asketky. Trápila své tělo, a těm, kteří se jí ptali, se vyznala o tom, proč nejí, proč na sebe nedbá a proč se například také nekoupe, ačkoli celá libě voněla, řekli byste, jako by používala ta nejdražší aromata. Její vyrovnaný a pokojný pohled vnášel do srdcí všech lidí nebeskou tišinu. Slovo, které na jejích rtech ulpívalo neustále, bylo slovem svatého Předchůdce:

„Čiňte pokání!“

Mluvila s vážností a důstojností a její řeč byla příjemná a „ozdobená solí“ (Kol. 4,6), nicméně mnohokrát odhalovala něco hrozivého, avšak vždy a za každé okolnosti skrývala své charisma nějakým zvláštním, strojeným bláznovstvím. To je důvod, proč tomu někteří z nezasvěcených do duchovního života nerozuměli a říkali v pontském jazyce „palála“ (řec. «παλάλα!» ) čili „bláznivá a chazoSofie“[7].

Svatá Sofie nečinila rozdílu mezi bohatým a chudým. Nechtěla se nikomu zalíbit. Naopak všem rozdávala bohatě ze své lásky, neboť ze všech nejvíce si zamilovala našeho Krista, kterého spatřovala ve tváři svých bližních a k němuž se neustále obracela s dojetím a pravila:

„Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nad svým světem a později i nad námi“!

S naší Vládkyní Panagií a s našimi svatými rozprávěla jako někdo, kdo je jejich přítel. Jednou přispěchala na přímluvy sv. Sofie na pomoc naše Panagie, aby pomohla s uhašením požáru. Mnohokrát přicházel také sv. Georgios, aby Sofii pomohl, když to nejvíce potřebovala. Svatý Georgios na starici Sofii dohlížel již od doby, kdy žila ještě v Pontu a kdy se na něho obrátila, aby zachránil jejich vesnici před tureckými hordami lupičů, tzv. Četů. Svatý Minas se svým koněm a prorok Eliáš se svým vozem ji také často navštěvovali a doprovázeli.

Opravdu! Kolika jen lidem učinila starice nějaké dobrodiní! Kolik z nich ublažila vůní myra Boží blahodati jako „novodobá žena Myronosice“!

Pouze Všemohoucí Pán zná všechna její dobrodiní, která vykonala Božímu lidu, a také ty, kteří je přijali. Jestliže byli obyvatelé z oblasti Klisuri nemocní, vždy utíkali za pomocí do Monastýru naší Panagie a za ctihodnou matkou Sofií. A pokud se stalo, že ani lékařská věda nedokázala najít řešení dané nemoci, pak znovu starice Sofie utěšovala, činila dobré skutky, uzdravovala a zbavovala bolesti. Svatá Sofie žila neustále ve stavu zázraku, a tuto realitu předávala všem, kteří se k ní utíkali, všem nemocným, trpícím bolestmi, všem utlačovaným a nespravedlivě odsuzovaným.

Svou cestu a odchod do nebes rozpoznala starice Sofie dlouho před tím, než nastaly. A dobře se na ně připravovala. Domnívala se, že žije v jistém slova smyslu ve „vyhnanství“, v cizí zemi, a proto velmi toužila vrátit se zpět do své pravé (nebeské)vlasti.

Přesvatá Bohorodice ji zpravila o blížícím se konci její pozemské poutě! Svatá Sofie tehdy pravila v pontském dialektu:

„Už odejdu. Přišla zvěst.“

A poté odevzdala svou blaženou duši do rukou živého Boha.

Stalo se tak dne 6. května roku 1974.

Při závěrečné bohoslužbě k příležitosti jejího odchodu z tohoto života, jíž se účastnili mnozí kněží a křesťané, hovořil tehdy jeden mladý diákon ze sousední Metropolie Florinské: otec Chrysostom Avagiannos, nynější Metropolita Eleftheropolský, který si za téma své homilie vzal tropar „ctihodným ženám“: V tobě, matko, bylo věhlasně spaseno, což bylo podle obrazu Božího stvořeno. Ve svém kázání otec Chrysostom uvedl, že v osobách našich svatých je zachováno ono původní „podle (Božího) obrazu“ a že skrze očištění a askezi, jakož i při zachovávání Božích přikázání tito svatí dospěli do stavu „podobnosti“ s Bohem, a tedy do stavu „nikdy nekončící dokonalosti“.

Svatá Sofie byla pohřbena při hlubokém dojetí všech přítomných u zadní strany chrámu sv. Jana Křtitele, v blízkosti oltářního prostoru. Bylo to současně tam, kde začínal přilehlý les, přesně na místě, kde kdysi podávala vlastní rukou jídlo za pokrm medvědovi, kterému říkala:

„Pojď, Ruso, pojď, a vezmi si trochu mého chleba!“

Tento medvěd poté, co dojedl tento pokrm, se na příkaz svaté Sofie vzdálil a zmizel znovu v hloubi lesa, aby nevyvolával strach u poutníků přicházejících do monastýru.

Během slavnostního Přenesení ostatků svaté Sofie, dne 7. června roku 1981, se naplnil celý prostor hrobu podivuhodnou vůní, jak o tom vydali svědectví mnozí přítomní křesťané. Její svaté ostatky byly poté uloženy na bezpečném místě v blízkosti jejího hrobu.

I když starice odešla z tohoto pozemského světa, nadále je patrna její přítomnost v jejím Monastýru, v mučednictvím proslavené oblasti Klisuri, jakož i v dalších částech tohoto makedonského kraje. V roce 1993 byl místní monastýr obsazen novým bratrstvem mnišek na čele s igumenkou Anisií, aby zde mohl pokračovat stejný způsob života a stejná metoda terapie s jedinečným cílem a péčí o lidskou duši, ve snaze o nápravu našeho marnivého způsobu života a k očekávání budoucích blah.

Koneckonců právě tyto cíle doporučuje také askezi milující biskup svatý Basil Veliký z Cesareje Kappadocké, který praví: „Veďme zápas za dosažení budoucích (blah), ke slávě Boží. Tento věk, v němž žijeme, je věkem pokání, ten další (budoucí), je věkem odměny. Tento věk je věkem trpělivosti, ten budoucí je věkem útěchy.“

Opravdovým mnichem je podle svícne Cesareje (sv. Basila) ten, kdo se stará o svou spásu, o svou jednotu s Bohem, o očištění od vášní a získání modlitby mysli.“

Mnišství svatého Basila Velikého, které je charakteristické pro monasticismus naší Pravoslavné církve, není mnišstvím společenským, tak jak je dnes společenskost chápána, ale nemá ani charakter misijní, tak jak je misionářství chápáno dnes.

Pravoslavné mnišství je podle svatého Basila Velikého právě tím, co překonává lidskou přirozenost a co odráží život beztělesný a andělský v mnišském společenství. Pravoslavné mnišství je hesychastické, neptické, terapeutické, je mnišstvím chudoby a pokory.

Svatá osobnost ctihodné matky a asketky Sofie z Klisuri se před námi zjevuje právě dnes, k nám křesťanům 21. století, kteří jsme se již odcizili od tradice a způsobu života naší Církve, od étosu a pravoslavné moudrosti. My, naopak, obklopeni naší logikou, stojíme před touto nádobou Ducha Svatého, aby nám svatá Sofie řekla tato slova:

Zaprvé, že Kristův život pokračuje nepřetržitě uvnitř Těla Kristova – Jeho svaté Církve, a za druhé, že nejen dnes, ale vždy budeme mít kolem nás naše Svaté, bojovníky za víru, nepřátele hříchu a rozpadu, kteří pozvedají své ruce za spásu lidstva a kropí naše životy Duchem Svatým.

Dnes, pokaždé když uctíváme blahodať vydávající svaté ostatky ctihodné Sofie z Monastýru Klisura, vždy vzpomínáme na některé její prosté, ale duše spasitelné rady:

„Oči mají vidět, ale současně nevidět. Uši slyšet, ale neslyšet. Ústa by se neměla rouhat. Mějte v ústech klíč. Nepřenášejte slova od jednoho k druhému. Mějte lásku ke všem. Pokrývejte (chraňte) druhé, a vás nechť chrání Bůh. Mějte mnoho trpělivosti, ve všem buďte trpěliví, velmi trpěliví!“

Ctihodná matko Sofie, pros Boha o nás!

[1] Charakteristickou postavou pravoslavného mnišství je „starec“ (řec. Γέροντας, „gérontas“). Je to mnich obdařený duchovním vhledem (rozlišováním) a moudrostí, kterého ostatní – ať už mniši či lidé ze světa – přijímají jako svého duchovního rádce a vůdce. Někdy je to kněz, ale častěji laický mnich, který neobdržel žádné speciální ustanovení či pověření ke starcovské činnosti, nýbrž je k tomuto vedený přímou inspirací Ducha. Starec spatřuje konkrétním a praktickým způsobem Boží vůli ve vztahu ke každé osobě, která k němu přichází pro radu. Toto je starcův speciální dar čili charisma. Srov. http://www.orthodoxia.cz/spirit/geron.htm.

Stejné předpoklady platí pro v Bohu moudré a Duchem svatým obdařené ženy, které nazýváme „gerontisami“ čili „staricemi“.

[2] Στο Ιερό Μοναστήρι της Παναγίας της Κλεισούρας

[3] Sofia Chotokuridu, řecky psáno: Σοφία Χοτοκουρίδου

[4] řec. κατά Χριστόν σαλοί

[5] Četové (turecky: Çete, „bandité“) byli muslimští odsouzenci a lupiči, vyzbrojení zbraněmi, kteří byli aktivní v Malé Asii.

[6] Rostlina s kyjovitou formou výhonků a s klasy výtrusných listů, která je v řečtině nazývána „músklia“ (τα μούσκλια). Patří mezi léčivé byliny.

[7] Řecké slovo „trelos“ znamená někoho bláznivého a slovo „chazos“ někoho hloupého a pošetilého.

 

  Kanonizace svaté Sofie z Klisury:

V neděli 1. července roku 2012 byla vykonána patriarší svatá liturgie v posvátném chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice v řecké Kastorii, kterou vedl Jeho Svatost Ekumenický patriarcha Bartoloměj spolu s Jeho Blažeností Arcibiskupem Athénským Jeronýmem. Po skončení svaté liturgie a vykonání obřadu „Doxologie“ nastalo slavnostní připočtení svaté matky Sofie Pontské k zástupu pravoslavných světců.

Při této příležitosti prohlásil přítomný biskup Serafim Kastorijský: „Dnes, Vaše Svatosti, neslavíme pouze my, ale spolu s námi i celý pravoslavný svět toto slavné uvedení této vlaštovky z Pontu a podivuhodné asketky z Klisury do Hagiologia naší Církve.“

podle níže uvedených pramenů připravil a přeložil Michal Dvořáček

Citované prameny:

Επισκόπου ΣΕΡΑΦΕΙΜ ΠΑΠΑΚΩΣΤΑ, Μητροπολίτου Καστορίας, Μία σύγχρονη Μυροφόρος, Καστοριά 2013 (Έκδοση Β΄).

Αγιοκατάταξη της Οσίας Σοφίας από τον Πόντο, Ασκήτριας της Κλεισούρας

Αγία Σοφία της Κλεισούρας: Μία σύγχρονη Μυροφόρος