pondělí 16. září 2019


Svatá a blažená Matrona Moskevská
památka 23. února / 8. března v den nalezení (vyzdvižení jejích ostatků v roce 1998) a 19. dubna / 2. května v den jejího zesnutí

Blažená Matrona se narodila roku 1881 ve vesnici Sebino v Epifanovském Újezdu, v Tulské gubernii v Rusku. Tato vesnice se nachází 20 km od Kulikova pole[1]. Její rodiče Dimitrij a Natálie Nikonovi byli rolníci, lidé zbožní, poctivě pracující, přesto však žijící velmi nuzně a bídně. V rodině Nikonových už byly před narozením Matrony tři děti: synové Ivan a Michail a dcera Marie. Když se Matrona narodila jako čtvrté dítě, její rodiče už nebyli nejmladší. Z důvodu bídnosti svého živobytí bylo čtvrté dítě jen dalším hladovějícím ptáčátkem k živení navíc. Proto se matka rozhodla zbavit se ho. O zabití ještě nenarozeného dítěte v matčině útrobě nemohlo být ve věřící rodině ani řeč, existovalo však mnoho útulků pro sirotky, opuštěné a nezaopatřené děti, kde byly děti vychovávány z prostředků dárců. Maminka Matrony se rozhodla dát své budoucí dítě do útulku knížete Golicina v sousední vesnici Bučalki. Zdál se jí však podivuhodný sen. Ještě nenarozená dcera (Matrona) se tehdy zjevila ve snu své matce v podobě bílého ptáčka s lidskou tváří, avšak se zavřenýma očima, a sedla si na její pravou ruku. Maminka Matrony přijala tento sen jako znamení a nakonec odmítla dát své dítě do útulku. Přesto, že se jí dcera narodila slepá, její matka však hluboce milovala své „nešťastné dítě“.
Při křtu bylo děvčátko pojmenováno po ctihodné Matroně Cařihradské (památka 9. října / 22. listopadu). Když se konal křest, stali se lidé v chrámu svědky něčeho zvláštního: když kněz ponořil dítě do křtitelnice, náhle se nad ním objevil blahovonný lehký opar. Toto dosvědčil také příbuzný blažené Matrony – Pavel Ivanovič Prochorov, který byl při křtu přítomen. Kněz otec Vasilij, kterého věřící ctili jako spravedlivého a blaženého, byl tím, co se stalo, tak udiven, že pravil: Mnoho jsem pokřtil dětí, ale něco takového vidím poprvé, to děťátko bude svaté a řekne, kdy přijde mé skonání. Tak se i v budoucnu skutečně stalo: jedné noci řekla malá Matrona své mamince, že otec Vasilij už zemřel. Překvapení a vyděšení rodiče běželi do domu kněze, a když tam přiběhli, ukázalo se, že otec Vasilij právě zemřel.
Lidé také říkali o jejím tělesném znaku Božího požehnání, na hrudi mělo děvčátko výstupek ve tvaru křížku, rukou nestvořeného křížku. Matrona nebyla jen slepá, ona dokonce neměla oči vůbec (trpěla Anoftalmií, tj. narodila se bez očí). Oční jamky byly zakryty semknutými víčky, tak jako u bílého ptáčka, jakého viděla její maminka ve snu. Pán jí však daroval duchovní zrak. Ještě v dětství, po nocích, vždy když rodiče spali, malá Matrona přicházela do modlitebního rohu, brala si ikonky, stavěla je na stůl a tam si s nimi hrála.
Když jí bylo sedm nebo osm let, objevil se u ní dar předvídání (věcí budoucích) a uzdravení nemocných. Mnoho lidí přicházelo k malé Matroně se svými nemocemi, neštěstími a zármutky, a ona, majíce zastání a přímluvu před Bohem, pomáhala mnohým z nich v jejich těžkostech.
Když byla trochu starší, naskytla se jí možnost cestovat. Dcera místního statkáře, zbožná a dobrá dívka Lýdie Jankova, brala Matronu s sebou na pouti: do Kyjevo-pečerské Lávry, Trojicko-sergijevské Lávry, do Petrohradu a dalších měst, ale i na jiná svatá místa na Rusi.
Uběhl nějaký čas a ve svých sedmnácti letech přestala Matrona chodit, nemohla se již vůbec postavit na nohy. Sama blažená později říkala, že i v tom byla Boží vůle, a až do konce svého života už jen seděla. Takto seděla v různých domech a bytech, tam, kde našla útočiště po celých dalších padesát let. Nikdy však na své neduhy nereptala, ale pokorně nesla tento svůj těžký kříž, který jí byl Bohem dán.
Pro chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve vesnici Sebino byla jednou na naléhání blažené Matrony napsána ikona Matky Boží s názvem „Hledající ty, kteří hynou“[2]. Stalo se tak, že jedenkráte Matrona poprosila, aby věřící řekli knězi, aby jí půjčil knihu, která se nachází v té a té polici a ve které je zobrazena ikona Matky Boží „Hledající“. Kněz se tehdy velmi podivil, knihu jí však zapůjčil. Matrona řekla mamince: Maminko, takovouto ikonu nechám napsat. Její matka odpověděla: A čím za ni asi tak zaplatíme? Matrona na to řekla: Maminko, mně se stále ve snu zdá o této ikoně, Matka Boží chce do našeho chrámu. Ženy, se kterými chodila do chrámu a které jí tam i odnášely, začaly s jejím požehnáním sbírat peníze k sepsání této ikony po všech vesnicích. Mezi všemi těmi, kteří dali milodar na ikonu, byl i jeden muž, který zpočátku nechtěl, ale nakonec dal aspoň jeden rubl, a také jeho bratr, který dal, byť jen z legrace, jednu kopějku. Když sbírku přinesli k Matroně, tak blažená mezi penězi tyto dvě mince našla, dala je matce a řekla: Maminko, vrať jim je zpět, vždyť oni ty ostatní peníze kazí. Když už bylo nashromážděno dostatek peněz, dali zakázku na ikonu jednomu malíři, jehož jméno zůstalo neznámé. Matrona se jej zeptala, zda může takovouto ikonu udělat, a on jí na to odpověděl, že ikony píše stále, a něco takového že dělá běžně. Matrona jej poté požádala také o to, aby šel ke zpovědi, učinil pokání, přijal svaté tajiny, a takto připravený aby začal psát ikonu Matky Boží. Znovu se jej poté zeptala, zda ikonu napíše. Malíř jí odpověděl, že ano, a začal pracovat na svém díle. Uběhl nicméně nějaký čas a malíř přišel k Matroně a řekl jí, že se mu nic nedaří. Na to mu Matrona odpověděla: běž do chrámu a vyznej se ze svých hříchů. Ještě mu naznačila jeden jeho dřívější hřích a dokonce i to, čeho se týkal a že ho u zpovědi vůbec nevyznal. Malíř byl ohromen, nevěděl, odkud to může Matrona vědět, a proto odešel ke knězi, učinil pokání, přijal svaté tajiny a potom poprosil o odpuštění také Matronu. Ona mu na to řekla: Jen jdi, jdi, teď už napíšeš ikonu Královny Nebeské. S touto ikonou, která se proslavila jako divotvorná, se pak Matrona nerozloučila až do konce svého života, pro chrám potom nechala napsat ikonu druhou.


V roce 1912 zemřel otec Matrony Dimitrij Nikonov. Po revoluci se Matrona a její kamarádka Lýdie, když zůstaly bez střechy nad hlavou, rozhodly, že odjedou do Moskvy, kde budou hledat práci i stravu. Takto se Matrona ocitla kolem roku 1925 v Moskvě, kde žila, jak jen se dalo, u přátel, u známých, ne však u svých bratří, kteří se stali bolševiky.
V tomto velkém hlavním městě bylo mnoho nešťastných, bezradných, ale i těch, kteří odpadli od víry, a také duchovně nemocných lidí s těžkými a strašnými myšlenkami. Matrona žila v Moskvě kolem třiceti let, sloužila duchovně a modlitebně lidem, kdy mnohé svou obětavou službou zachránila od záhuby a přivedla je ke spáse. Toto byl nový počátek v jejím duchovním životě. Stala se z ní poutnice bez domova. Mnohokrát musela žít u lidí, kteří se k ní odnášeli nepřátelsky. Putovala po přátelích a známých, bydlela v různých domcích, bytech a sklepích.
Do 2. světové války žila Matrona u kněze Vasilije, manžela její pomocnice Pelagie, ale jen do té doby, dokud byl na svobodě. Potom žila v Sokolnikách, v boudě ztlučené z desek, ve sklepě pod bytem své neteře, ale i na mnoha dalších místech v Moskvě i v jejím okolí. Nejdéle pak žila na Arbatu. V Moskvě žila téměř všude bez povolení k pobytu, několikrát se ji proto pokusili zatknout. Některá místa, kde Matrona bydlela, pak opouštěla brzy sama, protože poznala nadcházející těžkosti ještě před příchodem milicí (tj. členů domobrany). Tímto způsobem zachránila mnohdy od represí i ty, kteří jí u sebe nechávali bydlet. Jednou se pak stalo, že milicionáři, který přišel Matronu přímo zatknout, Matrona řekla: Běž, běž, utíkej domů, tam tě je třeba! A já, slepá, já ti nikam neuteču, sedím na posteli, nikam nechodím. Milicionář Matronu poslechl, přiběhl domů, kde se jeho žena celá popálila od kotle. Povedlo se mu jí však odvézt hned do nemocnice. Když přišel milicionář druhý den do práce, ptali se ho, zda už předvedl na komisařství tu slepou, a on na to pravil: Tu slepou už nikdy zatýkat nebudu, kdyby mně totiž neupozornila, ztratil bych ženu, jen taktak se mi ji podařilo dovézt do nemocnice.
Na počátku roku 1941 blažená Matrona předpověděla: Bude válka. My ale zvítězíme. Moskvy se nepřítel nedotkne, bude jen trochu hořet. Není třeba opouštět Moskvu.
Její vnější, pozemský život ubíhal prostě. Přijímala lidi, kteří za ní přicházeli, skoro vždy u ní někdo byl, nezůstávala nikdy sama, až v noci, v tichu a pokoji, to se potom nejvíce a nejusilovněji modlila. Tak jako dřívější svatí ani blažená Matrona nikdy skutečně nespala, vždy byla jen obrácená na bok a dřímala. Někteří k Matroně přicházeli jako k léčitelce a doufali jen v uzdravení tělesných těžkostí, ona se však vždy starala nejprve o to, aby se člověk v těžkostech a souženích obrátil k Bohu, k Církvi, a ve svých těžkostech anebo v těžkostech svých bližních spatřoval pobídku od Boha, aby se člověk zastavil ve svém ukvapeném životě a ohlédl se, kam jde, a zda to, co dělá, je tak, jak má být. Ti, kteří se k ní obraceli nejdříve jako k léčitelce pozemských neduhů, zjišťovali, že před nimi „sedí“ člověk neobyčejný, Boží svatý, a sami se díky ní obraceli k Bohu a k Jeho svaté Církvi.
Proč a s čím přicházeli lidé za blaženou Matronou? S obyčejnými těžkostmi a neštěstími běžného člověka: tu s nevyléčitelnou nemocí, jindy při hledání ztracených věcí, někdy za radou, když muž odešel od rodiny, nebo když se děvče nešťastně zamilovalo, ale také při těžkostech v práci či její ztrátě… Blažená Matrona přijímala všechny své návštěvníky, svou pomoc neodmítala nikomu. Když svými přímluvami uzdravovala nemocné, žádala od nich jen víru v Boha a nápravu života. Jedné nemocné, která byla potom uzdravena, se ptala, zdali věří, že Pán má moc ji uzdravit. Druhé řekla, aby od toho dne už nevypustila ani jednu nedělní bohoslužbu, na každé aby se zpovídala a přijímala svaté Dary, dalším potom, kteří spolu žili v občanském sňatku, dávala poučení, aby se nechali oddat také v Církvi.
Lidé na Matronu vzpomínali jako na malinkou ženu, malou jak děťátko s dětskými ručkama, vždy sedící se zkříženýma nohama. Měla dobrou, světlou tvář, laskavý hlas, kterým mnohé utěšovala. Vždy uklidňovala nemocné a lidi zoufalé. Pohladila je po hlavě, žehnala jim znamením kříže, řekla pár slov na povzbuzení, někdy zažertovala, někdy přísně hubovala a poučovala, dávala napít svěcené vody.
Jedna dívenka, která chtěla velmi vědět, co dělá Matrona po nocích, potom viděla, jak celou noc činila poklony a neustále se modlila. Neustálá modlitba jí byla oporou, aby mohla nést svůj kříž služby a pomoci lidem. Blažená Matrona nebyla duchovní učitelkou a ani ona sama se nesnažila nikoho poučovat. Byla vždy spíše máloslovná, především a hlavně odpovídala na otázky příchozích, dávala konkrétní radu, jak postupovat v té či jiné situaci, modlila se a žehnala. To, co ale radila vždy, bylo neodsuzovat bližní, snažit se vidět svoje hříchy. Učila druhé oddat sama sebe do Boží vůle, neustále se modlit, doslova žít s modlitbou. Radila také, aby lidé často činili znamení kříže nad sebou samým včetně věcí, které člověk používal. Přijímat svaté Kristovy Tajiny, mít rád a odpouštět starým a nemocným. Učila, jak zachovat modlitební bdělost při bohoslužbě, nedávat žádný význam snům, které se lidem zdají, trpělivě snášet těžkosti života každého křesťana.
Jejím posledním pozemským příbytkem bylo moskevské předměstí Schodňa, kde žila u vzdálené příbuzné. I zde si k ní lidé našli cestu a přinášeli s sebou své těžkosti, zármutky a žaly, a ona je utěšovala.
Do konce svých pozemských dní se blažená Matrona zpovídala a přijímala svaté tajiny od kněží, kteří za ní přicházeli. Pokorná a smířená se však stejně jako i ostatní lidé bála smrti, a svůj strach nikdy před bližními neskrývala. Když jí přišel vyzpovídat jeden kněz, otec Dimitrij, znepokojovala se, zda má správně složené své ruce. Kněz se jí zeptal: To se i vy obáváte smrti? Bojím se, odpověděla. Blažená Matrona předpověděla den své smrti a lidi přijímala až do posledního dne svého života. Dne 2. května roku 1952 blažená Matrona zemřela. Ještě před smrtí řekla: Přicházejte za mnou všichni a říkejte mi jako živé o svých zármutcích, těžkostech, a já vás uvidím, uslyším a budu vám pomáhat. Pohřeb byl vykonán v moskevském chrámu Položení čestné řízy Kristovy protojerejem Nikolajem Golubcem. Starice Matrona byla pohřbena 4. května v Neděli svatých žen myronosic na Danilovském hřbitově, a na její pohřeb přišlo velké množství lidí. Od těch dob, co zesnula, tak na její hrob vždy přicházely zástupy věřících.
S požehnáním patriarchy Alexije II. byly dne 8. března roku 1998 vyzdviženy tělesné ostatky blažené Matrony a nejprve přeneseny do moskevského Danilovského monastýru a potom do chrámu Záštity Matky Boží, stejnojmenného monastýru v Moskvě, kde byly uloženy do stříbrné schrány.
V souladu s Boží vůlí a vírou zbožného křesťanského lidu byla blažená Matrona slavnostně připočtena k zástupu místně ctěných svatých 2. května roku 1999. V říjnu roku 2004 se pak uskutečnilo její celocírkevní svatořečení. Její svaté ostatky se nyní nacházejí v monastýru Záštity Matky Boží v Moskvě.

Modlitba
Blažená matko Matrono, vyslyš a přijmi nyní nás hříšné a modlící se k tobě. Ty, která jsi přivykla ve svém životě přijímat a vyslechnout všechny strádající a zarmoucené, kteří se utíkali s vírou a nadějí k tvému zastání a pomoci, která všem udílíš brzkou pomoc a zázračné uzdravení. Nechť i nyní neustane tvé milosrdenství k nám nedůstojným, kteří toneme v mnohých starostech tohoto marnivého světa a kteří nenacházíme pražádné útěchy a soucitu v duševním zármutku a v tělesných nemocech. Uzdrav naše nemoci, zbav nás pokušení a mučení ďáblova, které strašně proti nám povstávají. Pomoz nám nést náš životní kříž, snášet všechny těžkosti tohoto života a neztratit v něm podobu Boží. Dej, abychom až do konce našich dní zachovali víru pravoslavnou, pevnou naději na Boha a nelicoměrnou lásku k bližním. Pomoz nám po odchodu z tohoto života, abychom dostihli Království nebeské a abychom mohli se všemi, kteří se Bohu zalíbili, oslavovat milosrdenství a dobrotivost Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.

Ostatky svaté blažené Matrony Moskevské
____________________________________________________________

[1] Kulikovo pole, jinak též Kulikovské pole, je místo bitvy, při níž roku 1380 Dmitrij Ivanovič řečený Donský rozdrtil Tatary – tzv. Zlatou hordu. Pole se nachází v rovině Tulské oblasti Ruska při ústí Něprjadvy do Donu.

[2]  Název ikony v církevní slovanštině: Взыскание погибших a její překlad do angličtiny: Seeker of the Perishing či Icon of the Mother of God “the Seeker of the Lost”




Zdroj:

Žádné komentáře:

Okomentovat