Životy Svatých

Světitel a nový mučedník Jermogen (Dolganov)
Biskup Tobolský a Sibiřský

památka 20. srpna /2. září: v den vyzdvižení jeho ostatků roku 2005 a 16. /29. června: v den jeho blaženého zesnutí (dále pak v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských)

Světitel a nový mučedník Jermogen, světským jménem Georgij Efremovič Dolganov, později známý jako biskup Tobolský a Sibiřský, se narodil 25. dubna / 8. května roku 1858 v rodině jedinověreckého¹ kněze Chersonské eparchie Jefrema Pavloviče Dolganova² a jeho ženy Varvary Ivanovny. Při křtu dostal jméno Georgij. Základní vzdělání získal na škole při církevní obci v rodné eparchii a pak pokračoval na duchovním semináři. Později splnil i náročné maturitní zkoušky na klasickém gymnáziu města Ananjiv Chersonské gubernie. Poté vystudoval právní fakultu na Novorossijské univerzitě v Oděse, prošel kurzy matematické fakulty a docházel kromě jiného také na lekce Historicko-filologické univerzity. Ve studiu pokračoval na Petrohradské duchovní akademii, kde přijal mnišství se jménem Jermogen (podle řeckého „Hermogenes“) a 15. března roku 1892 se stal jeromonachem. Akademii zakončil roku 1893 s titulem kandidát bohosloví. Poté byl jmenován inspektorem a následně rektorem na Tbiliském duchovním semináři (v době, kdy propukali jedny z prvních revolučních nálad, nechal ze semináře vyloučit Josifa Džugašviliho). V té době mu byl udělen titul archimandrity. Protože byl ale rozladěn narůstajícím proticírkevním a materialistickým duchem té doby, rozhodl se jít ve šlépějích misionářů a odejít mezi obyvatele žijících ve vzdálených oblastech na východě Ruska.

14. ledna roku 1901 byl otec Jermogen v  chrámu Matky Boží Kazaňské v Petrohradu rukopoložen na biskupa Volského, vikáře Saratovské eparchie, a roku 1903 byl ustanoven biskupem Saratovským. Zúčastňoval se také zasedání Posvátného synodu. Jeho archijerejská služba se vyznačovala projevy neochvějného plamenného ducha křesťanství, při níž bylo dosaženo úspěchů na poli misijním, kterou vladyka velmi pracně a vytrvale rozvíjel. Kromě toho také organizoval náboženská čtení a besedy konané po bohoslužbách. Vladyka objížděl církevní obce celé eparchie a sloužil zde s velkou zbožností, bázní a modlitebním odhodláním, přičemž věřící vždy pociťovali velkou duchovní radost. V době politických nepokojů roku 1905 vladyka úspěšně svým slovem usmiřoval a poučoval vzbouřence, ošálené tehdejšími revolučními myšlenkami.

S velkou láskou a úctou se k vladykovi choval svatý Jan Kronštadtský, který řekl, že nemá strach o osud Pravoslaví a že může v klidu a spokojeně zemřít, když ví, že v jeho díle pokračují biskupové Jermogen a Serafím³. Svatý Jan Kronštadtský předpověděl sv. Jermogenovi jeho mučednický konec v dopise, který mu napsal roku 1906: Jste v duchovním zápase, v boji, Pán otevírá Nebe stejně jako arcidiákonovi Štěpánovi a žehná i Vám.

Ke konci roku 1911 se vladyka na pravidelném zasedání Posvátného synodu velmi důrazně názorově rozešel s oberprokurátorem⁴ Vladimírem Karlovičem Sablerem, který s mlčenlivým souhlasem mnohých archijerejů velmi rychle a spěšně prováděl některá usnesení, která měla přímo antikanonický charakter (spolek diákonis, souhlas s pohřby jinoslavných pravoslavnými duchovními). V následném roce obdržel vladyka Jermogen carem podepsaný Výnos o propuštění z přítomnosti na zasedáních Posvátného synodu a jeho zpětném odjezdu do své eparchie v co možná nejbližší době. Ačkoliv vladyka nemohl tento Výnos z důvodu nemoci časově naplnit, byl vyslán do Běloruska, konkrétně do Žirovického monastýru. Jednou z příčin tohoto přísného jednání byl také jeho razantně odmítavý vztah k osobě Grigorije E. Rasputina.

Situace biskupa v nemilosti byla v monastýru těžká. Zde mu nedovolovali příliš často sloužit, a když mu to bylo dovoleno, tak byla často přehlížena jeho archijerejská hodnost; jindy zase vladykovi zcela zakazovali opouštět monastýr. Světitel se velmi strachoval o budoucnost své země a se slzami říkal: Přichází, ach už přichází, devátá vlna, která zničí a smete všechnu hnilobu, všechnu tu veteš, stane se něco strašného, mrazí se krev, cara zahubí, cara zahubí, zcela jistě ho zahubí.

V srpnu roku 1915 převezli vladyku do Nikolo-ugrešského monastýru v Moskevské eparchii a po únorovém převratu roku 1917 byl ustanoven na biskupskou katedru v Tobolsku. Tam byli vladykovou hlavní starostí vojenští navrátilci, zmanipulováni bolševickou propagandou. Založil zvláštní vojenský oddíl při Bratrstvu Jana a Dimitrije. Bolševici, kteří se snažili získat na svou stranu vojsko a popudit je vůči stávajícímu zřízení, byli jeho aktivitou rozčíleni, zejména když viděli, jak se tento církevní člověk o vojáky svědomitě staral.

V této neklidné době vyzýval vladyka svoji církevní pastvu, aby věřící nesklonili kolena před modlami revoluce, a nadále bojoval proti komunismu, denacionalizaci a zkažení ruské národní duše. Když pobýval na biskupské katedře Tobolské eparchie, ještě v době věznění carských mučedníků, požehnal vladyka Jermogen, aby jim byla přinesena k jejich útěše Abalacká ikona Matky Boží ⁵.

Dne 25. prosince roku 1917 pronesl během bohoslužby v Tobolském chrámu Záštity Matky Boží, v přítomnosti carské rodiny, místní diákon Mnoholetí na počest carské rodiny, tak jak to vyplývá z postupu bohoslužby, načež následovalo okamžité uvěznění představeného chrámu včetně diákona. Představený chrámu při výslechu řekl, že jim (nové vládě a moci) se nezodpovídá a diákon při výslechu odpověděl: Vaše království je do času, brzy přijde Královská ochrana. Jen chvíli posečkejte, a dostane se vám všeho. Na dotazy místního bolševického orgánu místní vlády k tomu, co se stalo, nakonec vydal své prohlášení i vladyka Jermogen, v němž napsal, že se zřekl jakéhokoli osobního kontaktu: Rusko není republikou, nikdo ji takto nevyhlásil a ani není pravomocný takto vyhlásit, kromě předpokládaného Ústavodárného shromáždění. Za druhé, podle Svatého písma, dle státního práva a církevních kánonů a také podle dějin se králové, carové a vládci, kteří – třebaže již nevládnou své zemí –, nepřicházejí o svou hodnost jako takovou ani s ní spojené tituly. A také proto jsem v konání (liturgie) při Pokrovském chrámu nic odsouzeníhodného nespatřil, ani nespatřuji.

Na liturgii při proskomidii proto i nadále vladyka  Jermogen vždy vyjímal částečky z prosfory také za carskou rodinu, a vždy chránil svou lásku k nim. Existují svědectví, že v době přebývání cara vládce v Tobolském vězení si car Mikuláš i biskup Jermogen si navzájem odpustili své dřívější křivdy.

V lednu roku 1918, když bolševici přijali Dekret o oddělení Církve od státu, který věřící postavil do skutečnosti zcela mimo zákon, se vladyka Jermogen obrátil ke svým věřícím a k národu jako arcipastýř s tímto prohlášením, které končilo slovy: Povstaňte na záštitu své víry a s pevným přesvědčením řekněte: Ať povstane Bůh a rozptýleni budou nepřátelé Jeho!

Nová politická moc se usilovně připravovala k uvěznění neoblomného biskupa, vladyka se však ničeho nebál. Na Květnou neděli dne 15. dubna roku 1918 vyhlásil konání církevního procesí. Říkal: Já od nich milosti ani slitování neočekávám, oni mne zabijí a je jisté, že mě budou mučit, já jsem však připraven, jsem připraven třeba teď hned. Nebojím se o sebe, ne o sobě truchlím, ale mám strach o ostatní lidi, co s nimi učiní.

Před svátkem, 13. dubna, se v archijerejských pokojích objevili ozbrojení rudoarmějci. Když nenalezli biskupa, prohledali a znesvětili oltář domovního chrámu. Při procesí na Květnou neděli se shromáždilo mnoho věřících. Ode zdí městského Kremlu byl vidět dům, kde byla uvězněna carská rodina. Vladyka přišel až k samému kraji hradeb, pozdvihl kříž a žehnal carským strastotěrpcům, kteří se dívali na průvod z oken. Doprovázen pěšími i jízdními oddíly policie k sobě přitáhl průvod mnoho věřících, na zpáteční cestě však začal značně slábnout (končil kolem půl páté), a oddíly policie tak bez větší námahy rozehnaly zbytek věřících. Nakonec policie zatkla a uvěznila i vladyku Jermogena.

Vladyka byl uvězněn v Jekatěrinburské věznici, kde se usilovně modlil. V jednom z dopisů, které se mu podařilo odeslat, světitel napsal, obraceje se s uctivou láskou ke své pastvě: Nermuťte se pro mne, že jsem ve vězení. To je moje duchovní škola. Sláva Bohu, který mi dává tolik těchto moudrých a blahodárných zkoušek, tedy mně, jemuž je toho všeho velmi zapotřebí, všech těch velmi přísných měr, které pak působí na můj vnitřní duchovní svět… Těmito otřesy (mezi životem a smrtí) se posilňuje a utvrzuje v duši spasitelná bázeň Boží…

Vladyka byl takto ve vězení zadržován několik měsíců, oblastní Sovnarkom (svaz národních komisařů) žádal výkupné. Nejprve sto tisíc rublů, potom, když bylo jasné, že takovouto sumu nebude možné shromáždit, obnos snížili na deset tisíc rublů. Když peníze, které věnoval místní obchodník D. I. Polirušev, byly přineseny místním duchovenstvem, místní úřady sepsaly doklad o získání žádané částky. Avšak namísto toho, aby byl biskup propuštěn, byli ještě navíc uvězněni tři členové delegace: protojerej Efrem Dolganov (bratr vladyky), jerej Michail Makarov a advokát a přísežný porotce Konstantin Minjatov. Všichni tři byli nakonec popraveni zastřelením.

Brzy nato byl světitel převezen do města Tumeň, kde byl potom lodí transportován k vesnici Pokrovskoje. Všichni vězňové kromě biskupa Jermogena a kněze jereje Petra Karelina byli zastřeleni. Vladyka Jermogen a otec Petr byli vězněni v nákladních prostorách lodi, která zamířila k Tobolsku. Večer 15. června, když byli duchovní přemísťováni z jedné lodi na druhou, řekl vladyka tiše kormidelníku druhé lodi: Předejte prosím všem můj vzkaz, aby se za mne pomodlili k Bohu.

Kolem půlnoci z 15. na 16. června nejprve bolševici vyvedli na palubu lodi Oka jereje Petra Karelina, přivázali k němu dva velké žulové kameny a hodili ho do řeky Tury. Stejně tak učinili i s vladykou Jermogenem. Vladyka do posledního okamžiku činil neustálou modlitbu. Když k němu jeho popravčí přivazovali kámen, on je mírně přežehnal. Když vladyku svázali a připevnili k němu kámen, tak jej vrahové nemilosrdně shodili do řeky.

Čestné ostatky světitele byly 3. července vyneseny řekou na břeh a byly nalezeny místními obyvateli vesnice Usalka. Následujícího dne byly uloženy do země, to učinil Alexej Jegorovič Marjanov, přesně na místě, kde ostatky vladyky nalezl. Do hrobu uložil také kámen, k němuž byl vladyka přivázán. 

Brzy nato byla Ťumenská oblast osvobozena vojsky Dočasné sibiřské vlády a ostatky světitele byly vyzdviženy, oděny do archijerejského oblečení a slavnostně pohřbeny v kryptě Tobolského chrámu, na místě, kde byly před tím do hrobu uloženy ostatky svatého biskupa Jana (Maximoviče), metropolity Tobolského.

V listopadu roku 1981 rozhodl Archijerejský sněm RPCZ o svatořečení vladyky Jermogena jako „světitele a nového mučedníka“ a jeho připočtení ke „Sboru svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských“.

V srpnu roku 2000 pak rozhodl o jeho svatořečení také Jubilejní posvátný Archijerejský sněm Ruské pravoslavné církve (Moskevského patriarchátu); jeho jméno bylo zaneseno rovněž do Sboru nových mučedníků a vyznavačů ruských. Při této příležitosti byli rozhodnutím Posvátného synodu svatořečení také ti, kteří přijali mučednictví spolu se sv. Jermogenem: konkrétně svatí noví mučedníci – protojerej Jefrem Dolganov, jerej Michail Makarov a advokát Konstantin Minjatov.

V létě roku 2005 byla při opravě Sofijského chrámu města Tobolsk nalezena krypta, v níž se nacházely ostatky svatého nového mučedníka Jermogena. V září téhož roku byly ostatky světitele a nového mučedníka Jermogena (Dolganova), biskupa Tobolského a celé Sibiře, slavnostně vyzdviženy.

Ostatky svt. Jermogena

______________________________________________________
 

¹ Jednověrectví (Единове́рие)

Směr u ruských starověrců, jehož stoupenci při současném zachování starých bohoslužebných postupů uznávali hierarchickou jurisdikci Ruské pravoslavné církve. Toto hnutí získalo svůj počátek na konci 18. stol.

Pozn.: Starověrci představují náboženské hnutí, které se oddělilo od Ruské pravoslavné církve na protest proti reformám patriarchy Nikona v letech 1666–1667 a dodnes praktikuje předreformní starý obřad liturgie a dalších bohoslužeb atd.

² Později přijal mnišství a stal se archimandritou v Saratovském monastýru proměnění Páně.

³ Metropolita Serafím (Čičagov)

Svt. a nový mučedník. Památka 28. listopadu / 11. prosince. Původně byl vojákem, jako nejvyšší hodnost získal hodnost generál-polního zbrojmistra (Generalfeldzeugmeister). Pod vlivem sv. Jan Kronštadtského opustil vojenství a přijal kněžské svěcení; jako kněz byl aktivním misionářem a jeho zásluhou vyšla kniha Letopisy Serafímo Divějevského monastýru (1896). Obdržel audienci u svatého cara strastotěrpce Nikolaje II. a předal mu výtisk této své knihy; právě tato audience pak byla jedním z podnětů ke svatořečení ctih. Serafíma Sárovského. Metropolita Serafím byl také jedním z organizátorů svatořečení ctih. Serafíma v roce 1903. Ještě před tím, roku 1898, poté co ovdověl, přijal mnišství se jménem Serafím. Na počátku roku 1904 byl ustanoven představeným Novo-jeruzalémského monastýru Vzkříšení Páně. V roce 1905 pak přijal archijerejské svěcení na biskupa Suchumského z rukou tehdejšího metropolity Moskevského, svt. Vladimíra (Bohojavlenského), který se později stal prvním novým mučedníkem († 1918) z řad archijerejů Ruské pravoslavné církve. Jako archijerej následně prožil těžké roky blížící se revoluce i dobu nástupu bezbožné vlády bolševiků, přičemž jeho pastýřská cesta se završila roku 1933. Tehdy byl i přes těžkou nemoc zatčen a uvězněn v Taganském vězení, kdy jeho zatčení bylo bolševickým režimem maskováno a za přepravu zvolen vůz rychlé pomoci. 11. prosince téhož roku byl v Butově zastřelen. Za svého života byl různorodě nadaný, jako skladatel, spisovatel i jako malíř. V roce 1997 byl svatořečen jako světitel a nový mučedník. Den jeho památky je současně dnem jeho popravy: 28. října / 11. prosince; a současně s tím je vzpomínám také v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.

⁴ Oberprokurátor (Oбер-прокурор Святейшего Правительстующего Синода)

Byl to nejvyšší státní úředník spravující záležitosti pravoslavné církve v Rusku a současně hlava Nejsvětějšího synodu mezi léty 1722–1917. Úřad byl zřízen Petrem I. Velikým v roce 1722 jako projev jeho snahy zcela svázat pravoslavnou církev se státem a jeho zájmy. Mezi léty 1726–1741 nebyl nicméně tento úřad vůbec obsazen. Během 18. a začátku 19. století se prokurátorovy pravomoci a postavení měnilo. V době vládní reformy Alexandra I. byl oberprokurátor přímo odpovědný panovníkovi, později v roce 1817 byl podřízen nově zřízenému ministerstvu kultu duchovních věcí 1817–1824. Od roku 1836 získal oberprokurátor prakticky pravomoci ministra pro otázky Ruské církve. Oberprokurátorem byl Vladimír Karlovič Sabler v letech 1911 – 1915; po revoluci, v letech 1918–1925, několikráte vězněn, nakonec by v roce 1926 odsouzen do vězení do města Tver, kde roku 1929 zemřel.  

⁵

Ikona Matky Boží Znamení Abalakská

památka 27. listopadu / 10. prosince a 20. července / 2. srpna

Tato divotvorná ikona Přesvaté Bohorodice pochází ze Sibiře, kde je i nejctěnější ikonou Matky Boží. Tuto ikonu napsal protodiákon Tobolského katedrálního chrámu otec Matfej roku 1637.

Roku 1636 se jedné vdově jménem Marie z Tatarské vesnice Abalak na Sibiři (30 km od Tobolska), ve snu zjevila Matka Boží zobrazená na ikoně, po stranách se svt. Mikulášem divotvůrcem a ctih. Marii Egyptskou. Bohorodice vdově řekla, aby byl v Abalaku postaven chrám na počest Matky Boží, její ikony, která se ji takto podivuhodně zjevila, spolu s bočními prestoly dvěma zjevenými svatými, svt. Mikuláši a ctih. Marii. Marie, jíž se dostalo tohoto vidění, se však zdráhala někomu o svém snu říci. Když se však toto vidění ve snu opakovalo, dozvěděl se o něm nakonec i archijerej, který rozhodl o stavbě chrámu.

Ikonu Matky Boží podle snu vdovy Marie, napsal protodiákon Matfej, po prosbě rolníka Jevfímija. Ten byl dlouho nemocný a skrze tobolského jurodivého - blázna pro Krista Pavla, mu bylo předpovězeno, že se skrze tuto ikonu, která bude v budoucnu napsána, uzdraví.

A opravdu, služebník Boží Jevfímij se nakonec opravdu uzdravil, hned poté, kdy tuto ikonu přinesl do chrámu k posvěcení.

Ikona začala být ctěna jako divotvorná. Sama ikona z roku 1637 se však nedochovala, podle ní byly, ale napsány její další kopie, které byly ctěny taktéž jako divotvorné.

Tato ikona byla přinesena k uctění a útěše, svatým carským mučedníkům, před jejich mučednickou smrtí, když přebývali ve vyhnanství v Tobolsku.