sobota 18. února 2012

Svatá Theodora z Arty
(památka dle církevního kalendáře 11. / dle světského 24. března)

Svatá Theodora z Arty, patronka řeckého města Arta, velká církevní osobnost, jež svým bohulibým životem podala příklad vyznavačství a svědectví o pravoslavné víře. Svatá Theodora přinesla svým životem a smrtí mnoho spasitelných vzorů jako manželka, matka, královna, mniška, jako zastánkyně pravoslaví, ale rovněž jako veřejná činitelka či jako podporovatelka velkých kulturních počinů a stavitelka byzantských chrámů, které dodnes umocňují krásu Arty.

Život a skutky ctihodné matky Theodory, královny Arty
Theodora byla výhonkem velké a významné byzantské rodiny Petralifů. Jejím otcem byl Jan Petralifas, který vlastnil titul „sevastokrátora“ a byl správcem Thessalie a Makedonie. Právě v těchto letech (okolo roku 1210) se narodila Theodora, a byla vychovávána svými rodiči „ve vzdělání a napomínání Páně“; rodiči, kteří pro ni vždy představovali, díky jejich pravoslavné zbožnosti a mravnosti, jakož i velké lidumilnosti, vzor k napodobování.
Její otec zemřel brzy a zanechal Theodoru ještě v mladém věku. Její ochranu převzal vévoda z Epiru Theodor, který mezitím dobyl Soluň a ještě více rozšířil svůj stát. Krátce na to byl však Theodor oslepen bulharským vládcem Asanem, který jej porazil v jedné bitvě. Asan povolal z Morie mladého Michala (synovce Theodora) jako zákonného následovníka, aby po něm převzal správu státu, který mu zanechal jeho otec – Michal I. Angelos Komnenos. Na své cestě do Arty procházel Michal kolem obce Servia, města v oblasti Kozáni, které v té době představovalo silnou pevnost a významný vojenský strategický bod. Právě zde se poprvé setkal s mladou Theodorou, která na něj učinila velký dojem, zejména svou krásou a duševní i tělesnou ušlechtilostí. Okamžitě se do ní zamiloval a zatoužil se s ní oženit. A tak Theodora a mladý vévoda uzavřeli svatbu, doprovázenou velkou vznešeností. Stalo se tak ve městě Servia v roce 1230. Za krátko po svatbě odešel mladý pár do Arty, již učinil Michal hlavním městem svého státu.
V Artě začíná pro mladý pár nový život. Michal byl silnou osobností, avšak neklidným a ambiciózním duchem. Zcela přirozeně usiloval o konsolidaci a rozšíření své moci. Mladá vévodkyně Theodora se stala první dámou epirského Despotátu. V její nové a významné funkci, jak nás spravuje spisovatel jejího Života, mnich Job, netoužila ani po slávě ani po touze z radovánek či plodech své moci, ale „pouze po Bohu volala, ve ctnosti se pilně cvičila, v čistotě tělesné i duševní žila, pokoru objímala, jako nikdo jiný dosahovala bdění, lásky, čistoty, soustrastnosti a skutků milosrdenství a skrze Boha všechny uzdravovala“. Svatá Theodora žila jako svícen, aby svým světlem zazářila na všechny strany a na všechny obyvatele svého města, své milované poddané, a aby rozptýlila lásku a víru Kristovu, skrze kterou vedla svůj každodenní křesťanský zápas a přitahovala tak k sobě blahodať Ducha Svatého.

V ohni zármutků
V životě lidském není nic stálého a neměnného. Ani šťastné chvíle královského páru proto neměly dlouhého trvání. Nepřejícný a závistivý ďábel, který nemohl snést štěstí a ctnosti svaté Theodory, začal vrhat své jedovaté střely na jejího manžela, kterého uvrhl do pokušení smilstva. Michal se skutečně dopustil smilstva s jednou bohatou šlechtičnou z Arty, jménem Gangréna. Té se podařilo pomocí magie duševně zotročit Michala a obrátit jej s nenávistí proti jeho zákonné manželce. Ta však překonala všechna protivenství s ušlechtilostí, „neupadajíce na mysli a neničíce dobrý (manželský) stav, ale hledajíce uzdravení u Boha“.
Svatá královna Theodora nepřestala doufat v Boží pomoc ani neklesala na mysli ani neupadala do zoufalství, ale zůstala pevná ve víře jako nějaký drahokam. Bez jakékoli pomoci od lidí, oděna nadějí v Boha, opustila královský palác. Strávila pak dlouhých pět let v pustině, spolu se svým prvorozeným synem (který se narodil ve vyhnanství), a snášela zde chlad a horko, hlad i žízeň. Nikomu povědomá, špatně oděná, s hořkým vědomím nespravedlnosti procházela Theodora po svazích hor a propastech a snažila se vyhnout běsnění svého muže. Navzdory tomu, nebo snad právě díky těmto těžkostem, svatá Theodora zazářila a její svatost se projevila tím více, čím obtížnější byly podmínky, podobně jako se zlato čistí v ohni zkoušek…
Z jejích úst také nikdy nevzešlo nic ponižujícího. Ani nikoho neodsoudila ani neproklela. Jen se stále modlila k milosrdnému Bohu a upínala na něj všechnu svou naději. Uprostřed těchto běd a strádání nalezla určitou útěchu v blízkosti kněze Prenistase. Ten, když ji jednoho dne spatřil, jak sbírá zeleninové plody pro sebe a své dítě, a trval na tom, aby mu prozradila svou totožnost, poznal, o koho jde, a okamžitě jí nabídl útočiště ve svém domě.

Okamžik rehabilitace svaté Theodory
Pravda se přece jen nakonec ukázala. Šlechetní pánové z Arty, jsouce donuceni zpustlým chováním vévody Michala a arogancí smilnice Gangrény, vyhnali tuto ženu z královského paláce. Mysl vévody Michala se pak přece jen rozjasnila; najednou prozřel a pochopil, čeho se dopustil. Rychle proto vyslal své věrné poddané, aby nalezli jeho zákonnou manželku, kterou přijal opět ve svém paláci se vší uctivostí, láskou a na své straně s hlubokým pokáním. Pro oba manžele začala nová etapa jejich života; Michal činil pokání a byl rozhodnut podniknout zápas za dosažení svatosti, po vzoru své ženy. Město Arta se díky novým skutkům svého vládce obléklo do světla: byly zakládány nové chrámy, monastýry, a skutky lidumilnosti Michala byly náhle přirozeným důsledkem jeho upřímné lásky k Theodoře a následně její oddanosti místnímu lidu a městu. Na svět také přicházejí další čtyři děti: Jannis, Dimitris (Michal), Helena a Anna. Celý další život královského páru se dále řídil již jen Božím vedením.

Odchod do monastýru
Když později vévoda Michal II., po dovršení čtyřiceti dlouhých let prožitých v manželství s Theodorou, odešel k Pánu, „Theodora oblékla mnišskou schimu“. Prožila ještě deset let jako mniška v monastýru svatého Jiří, který v souladu s podáním sama založila. Zde, „s ještě větším úsilím, tělesným i duševním“, odevzdala svůj život Tomu, po němž zatoužila již od útlého mládí celým svým srdcem. O této etapě života píše spisovatel jejího Života, mnich Job, že, „… se cvičila ve ctnostech, zabývala se bděním a dlouhým stáním, pronášela bez ustání žalmy a duchovní písně…“. Stala se uvnitř svého „sesterství“, v mnišském stavu, pro všechny vším, aby všechny získala, zachovávajíc vždy své srdce v pokoře, jak učil svatý apoštol Pavel.

Ctihodná smrt
Když nadešel její odchod z tohoto života, či spíše začátek skutečného života v nebesích, svatá Theodora poznala pravý okamžik, kdy se tak mělo stát. Pro svaté je posmrtný život „dotekem s Bohem“, jde o skutečný život uvnitř nevečerního dne v království trojjediného Boha. Svatá Theodora prosila v modlitbách přesvatou Bohorodici a svatého velkomučedníka Jiřího, aby ji ještě alespoň šest měsíců zachovali při životě, „než dokončí stavbu chrámu“, jak se i stalo. Když nadešla poslední hodina jejího života, ještě naposledy podala rady svým sestrám v Kristu, aby nikdy nepřestaly žít a zápasit za život „v Duchu Svatém“, „a s radostí odevzdala svého ducha do Božích rukou“, nejpravděpodobněji kolem roku 1280 ve stáří sedmdesáti let. Byla pohřbena v nartexu chrámu svatého velkomučedníka Jiřího (dnes chrám sv. Theodory), kde se dodnes nachází její svatý hrob. Zázraky, vykonané na přímluvy svaté Theodory, a sláva této královny, kterými oslavila Hospodina, jsou nesčetné a dějí se i v dnešních dnech. Svatá Theodora nepřestala ani na chvíli podávat svoji mocnou záštitu svému milovanému lidu a duchovním dětem.

Chronologie vyzvednutí jejích svatých ostatků
Každý rok, v neděli následující po svátku Všech svatých, slaví místní Řecká pravoslavná církev památku slavného vyzdvižení ostatků svaté Theodory. Jelikož byli mnozí, kteří zpochybňovali samu přítomnost jejích svatých ostatků v Artě a tvrdili, že byly zcizeny Franky, jak se stalo s mnoha dalšími svatými ostatky, tehdejší metropolita Arty Serafim Byzantský přikázal, aby byl její hrob otevřen. Tak se i stalo. V úterý 20. března roku 1873, přesně o půl druhé ráno, otevřel správce chrámu za zpěvů všeho duchovenstva a za přítomnosti mnoha významných osob: velvyslance Ruska a osvobozeného řeckého státu, v čele s archimandritou Stefanem Kleomvrotem a vším zbožným lidem hrob svaté Theodory… Překvapení bylo nesmírné. Uvnitř hrobu se nacházely svaté ostatky, patřící beze všech pochybností svaté Theodoře, které navíc vydávaly libou vůni. Její ostatky byly poté uloženy do dřevěné schrány u královských dveří chrámu sv. Jiří, aby se věřící mohli během celonočního bdění poklonit její svatosti.

Den její kanonizace
Dodnes je nejzářivějším dnem města Arty oslava svátku svaté Theodory, která připadá na 11. března. Všichni obyvatelé Arty, ale rovněž obyvatelé Epiru a Akarnanie, zaplňují chrám a jeho nejbližší prostranství, aby se poklonili jejím svatým ostatkům a přijali Boží blahodať a požehnání „blažené a požehnané (ženy)“ a ctihodné matky Theodory. Ústředním motivem celého svátku je litanie, čili průvod se svatými ostatky a s ikonou svaté Theodory. Prostřednictvím této události chce pravoslavná Církev zdůraznit dnešní společnosti dvě podstatné věci: poprvé, že svatí neumírají, ale žijí mezi námi, v našich městech a sousedstvích, a nikdy nepřestávají vznášet své modlitby za nás ke Kristu, aby nám neustále připomínali, že i my máme usilovat o dosažení svatosti, za druhé, že i vznešenost a sláva spjatá se slavnostní litanií symbolizuje cestu naší Církve do nebeského království, kam máme směřovat my všichni. Jedině pak má naše osobní cesta a život každého z nás smysl, když se přidáme na cestu nevěsty naší Církve vedoucí ke svému ženichovi Kristu, která vyvrcholí v den Jeho slavného druhého Příchodu.

připravil Michal Dvořáček

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.