čtvrtek 26. února 2009

Svatý Cyril, učitel Slovanů
(památka dle církevního kalendáře 14. února/ tj. dle světského 27. února)

Sv. Konstantin-Cyril se narodil jako nejmladší ze sedmi dětí zbožných rodičů Lva a Marie, kteří žili v městě Soluni, v řecké Makedonii. Otec zastával úřad drungária, tedy správce velké správní jednotky v tehdejší byzantské říši. Když dítě po porodu předali chůvě, aby je odkojila, nemluvňátko se vzpíralo přijmout jiný prs než matčin. Stalo se tak Božím řízením, aby dobrá ratolest vyrostla z dobrého kořene.
V sedmi letech měl Konstantin sen, se kterým se svěřil svým rodičům: „Náčelník shromáždil všechny dívky našeho města a řekl mi: Vyber si z nich, kterou chceš za ženu a pomocnici věkem ti rovnou. Já jsem se na všechny podíval a prohlédl si je a uviděl jednu krásnější než všecky ostatní… její jméno bylo Sofia, tj. Moudrost: Tu jsem si vyvolil.“ Rodiče Konstantinovi pravili: „Synu, Moudrost září nad slunce, a přivedeš-li si ji, aby byla tvou chotí, zbavíš se skrze ni mnohého zla.“
Jednoho dne si chlapec vyšel s ostatními dětmi do polí na lov. Vzal s sebou svého krahujce, ale sotva jej vypustil, strhl se Božím řízením vítr, ptáka uchvátil a odnesl. Hoch z toho upadl v tesknotu a žal a dva dni nejedl. Stalo se tak proto, že milosrdný Bůh nechtěl, aby Konstantin navykl světským věcem, a tak jej snadno ulovil svou láskou.
Ve školách prospíval nad ostatní žáky, oplývaje velmi bystrou pamětí. Již záhy se seznámil s díly svatých Otců, oddával se jejich studiu, a nejvíce si oblíbil knihy sv. Řehoře Bohoslovce, jimž se učil nazpaměť. Po příchodu do Cařihradu svěřili Konstantina věhlasným učitelům. Za tři měsíce se naučil gramatice, ovládl Homéra a geometrii, u Lva a Fotia, budoucího patriarchy, se pak vzdělal v dialektice a všech naukách filosofických. Mimo to si osvojil rétoriku a aritmetiku, astronomii a muziku a veškeré další řecké obory. Pro jeho učenost jej začali nazývat „Filosofem“. Konstantinova filosofie však byla osvícena blahodatí Ducha Svatého, a když se světce jednou zeptali, co je to filosofie, odpověděl s pokorou: „Poznání věcí božských i lidských, nakolik se člověk muže přiblížit Bohu, neboť učí člověka, aby byl svými skutky obrazem a podobenstvím toho, který ho stvořil.“
Na císařském dvoře brzy poznali Konstantinovu vzdělanost a touhu po věcech duchovních, a snažili se ho proto učinit hlavním knihovníkem u patriarchy při chrámu svaté Trojice. Pokorný Konstantin, v té době již vysvěcený na kněze (jeromonacha), se s vysokou hodností nesmířil: tajně odešel k Úzkému moři (do thráckého Bosporu) a skryl se, jak někteří uvádějí, v klášteře Kleidon. Nakonec jej takřka násilím přiměli, aby se vrátil, převzal na Konstantinopolské akademii profesorskou katedru a vyučoval tuzemce i cizince filosofii.
Svou učenost a svatou zbožnost prokázal v mnoha bohosloveckých sporech své doby. Když patriarcha Jan Grammatikos vystoupil proti úctě ke svatým obrazům (ikonám), byl to právě Konstantin, kdo jej usvědčil z omylu a dokázal správnost uctívání ikon. Ve čtyřiadvaceti letech vyzval císař Filosofa, aby se postavil Agarénům (muslimům), kteří se rouhali sv. Trojici a vytýkali křesťanům, že jediného Boha rozdělují na tři. Podobně jako David zvítězil třemi kamínky nad mocným Goliášem, přemohl Konstantin svého protivníka vírou v trojjediné božství, dokázav pravost křesťanské víry v jediného Boha ve třech Osobách, Otce i Syna i Svatého Ducha.
Po návratu od Agarénů se zcela odřekl světského života, usadil se na tichém místě a zabýval se toliko duchovním životem. Nic neschovával pro zítřejší den, ale všechno rozdával chudým a starost skládal na Boha. Zakrátko odešel na Olymp v Malé Asii k svému bratru Metoději, kde se usadil a bez ustání vysílal modlitby k Bohu, zabývaje se pouze knihami.
Poslové od Chazarů a žádali o radu nějakého učeného muže, aby zjistili, k jakému náboženství se přimknout: zda k židovskému, muslimskému či křesťanskému. Císař dal ihned vyhledat Konstantina a přikázal mu: „Jdi, Filosofe, k těm lidem a sestav si pro ně odpověď a řeč o Svaté Trojici s její pomocí, neboť nikdo jiný to nesvede lépe než ty.“ Konstantin se spolu se svým bratrem Metodějem vydal bez otálení na cestu. V Chersonu se Bohem osvícený Filosof zakrátko naučil židovské a samaritánské řeči. Jakmile začal číst samaritánské knihy zcela bez chyb, jeden ze Samaritánů zvolal: „Vpravdě, kdo věří v Krista, rychle přijímají Ducha Svatého a milost.“ Samaritán přijal bez váhání křest i se svým synem.
Při své chazarské misi se sv. Konstantin dozvěděl, že při břehu Černého moře na Krymu doposud leží tělesné ostatky sv. Klimenta, mučedníka a biskupa římského. Takto se světec modlil k Bohu: „Důvěřuji v Boha a mám naději ve svatého Klimenta, že jej najdu a vynesu z moře.“ Když spolu s duchovenstvem a věřícími dospěl na označené místo, moře se utišilo a mohlo se začít kopat. Přítomní ihned ucítili silnou vůni jako z kadidla a zakrátko se ukázaly svaté ostatky. Vyzvedli je s hlubokou úctou a slávou a před zraky početného davu je zanesli do města.
Poté, co sv. Konstantin odpověděl na všechny pochybovačné otázky Chazaru, pozval jej chazarský chagan k sobe a pravil mu: „Bohem jsi byl sem poslán k našemu vzdělání a od něho ses naučil všemu Písmu, všechno jsi řádně vypověděl a dosyta jsi nás všechny potěšil medovými slovy svatých knih.“ Na dvě stovky Chazaru se pak zřeklo pohanství a nezákonných sňatků a přijalo svatý křest. Nastal čas loučení, a tu se chagan Filosofa zeptal, jaký dar mu muže nabídnout. Konstantin jej požádal o vydání řeckých zajatců. Vydali mu jich dvě stě, a tak se mohl Konstantin s radostí vydat na zpáteční cestu.
Cestou do Cařihradu se sv. Konstantin spolu s bratrem stali prostředníky mnohých Božích zázraku: v bezvodé pustině se po jejich modlitbách proměnil horký pramen v sladkou vodu, jednomu arcibiskupovi předpověděl sv. Konstantin brzký odchod ze života a v národě fuldském svým mocným slovem odvrátil místní kmen od modloslužebnictví a naučil jej ctít trojjediného Boha.
Po návratu do Cařihradu byl sv. Konstantin vysvěcen na pomocného biskupa samotného patriarchy. Usadil se při chrámu svatých apoštolu a žil zde v tichosti na modlitbách k Bohu. Když na trůn patriarchy nastoupil sv. Fotios, Konstantinův blízký přítel a někdejší univerzitní učitel, očekával Filosofa další nelehký úkol: vyložit křesťanskou víru slovanskému národu na Velké Moravě. Císaře Michala III. a patriarchu Fotia o to požádal kníže moravský Rostislav, jenž ve svém poselství byzantskému vládci napsal: „Náš lid se zřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil, aby nás též napodobily jiné kraje. Pošli nám tedy, pane, takového biskupa a učitele, neboť od vás se vždy dobrý zákon do všech krajů šíří.“ Filosof se oddal modlitbě a zakrátko mu Bůh zjevil nová písmena pro slovanský jazyk. Tak mohl sv. Konstantin začít překládat slova Janova Evangelia: Na počátku bylo Slovo, a Slovo bylo u Boha, a Bůh bylo Slovo…
Císař se zaradoval a spolu se svými rádci velebil Boha. Vyslal Konstantina a jeho bratra na Moravu a uložil jim, aby knížeti Rostislavovi předali list tohoto znění: „Bůh, který si přeje, aby každý přišel k poznání pravdy a snažil se o vyšší stupen dokonalosti, viděl tvou víru a snahu, a proto zjevil písmo pro váš národ, abyste i vy byli připočteni k velikým národům, které oslavují Boha svým jazykem. I poslali jsme ti toho, komu je Bůh zjevil, muže ctihodného a zbožného, velmi učeného a filosofa. Proto hledej Boha a nezanedbávej spasení všech, ale vybízej všechny, aby nelenili, ale dali se na cestu pravdy, abys po sobě zanechal památku příštím pokolením podobně jako veliký císař Konstantin!“
Kníže Rostislav přijal oba svaté bratry s velikou úctou, shromáždil žáky a dal je k nim do učení. Konstantin brzy přeložil celý církevní rád a naučil učedníky všem bohoslužebným obřadům. Z jeho popudu začaly vznikat první literární památky v jazyce slovanském. Když viděli franští a latinští duchovní, jak se podle slova proroka otevřely uši hluchých, aby slyšeli slova Písma, a jazyk zajíkavých zjasněl, neradovali se, ale nařkli Filosofa, že uvádí lid do bludu. Tvrdili, že Bohu se má vzdávat chvála jen třemi jazyky: řeckým, latinským a hebrejským. Konstantin je podle toho nazval „trojjazyčníky“ či „pilátníky“, statečně se s jejich herezí potýkal a slovy Písma dokazoval, že každý národ má právo oslavovat Hospodina ve svém rodném jazyce. Latinským kněžím mimo to vytýkal, že konají oběti podle pohanských obyčejů a nebrání pověrám a nebrání uzavírání nezákonných sňatků. Všem pohanským pověrám se Konstantin rázně postavil a všechny uváděl na správnou cestu poznání.
Po čtyřiceti měsících působení na Velké Moravě se sv. Konstantin odebral se svými učedníky do rodného Řecka, aby je nechal vysvětit na biskupy, a položil tak základy samostatné místní církvi. Cestou přijal jeho družinu panonský kníže Kocel, který si velmi oblíbil slovanské knihy, dal v nich vyučit na padesát panonských žáku a teprve poté Konstantina s hlubokou úctou propustil. Filosof si od něj nevyžádal ani zlata, ani stříbra, ale několik set zajatců, jimž daroval svobodu.
Když se svými věrnými dorazil do Benátek, shromáždili se kolem něj mnozí latinští biskupové, kněží a mniši a znovu proti němu vyrukovali s trojjazyčným kacířstvím: „Člověče, povez nám, jak to, že jsi nyní pořídil Slovanům knihy a učíš jim, předtím však nikdo jiný jich nevynalezl, ani apoštol, ani římský papež, ani Řehoř Bohoslovec, ani Jeroným, ani Augustin?“ Filosof jim odpověděl: „Zdali nepadá déšť od Boha na všechny stejně? Nebo snad slunce nesvítí na všechny stejně? Jak se tedy vy nestydíte připomínat jen tri jazyky a chcete, aby všechny ostatní jazyky a národy byly slepé a hluché?“ Mnohými slovy Písem pak poučoval zbloudilé učitele, až je zahanbil a odešel.
V té době došlo na císařském dvoře v Konstantinopoli k palácovému převratu, a tak se Konstantin se svými žáky zdržel v Benátkách déle, než mel původně v plánu. Využil toho tehdejší římský papež Hadrián, který Filosofa pozval do Říma. Sám mu vyšel s početným zástupem vstříc, před brány města, neboť se dozvěděl, že přináší ostatky sv. Klimenta, papeže římského. Božím zázrakem byl tehdy uzdraven ochrnutý člověk a mnozí jiní se zbavili rozličných neduhů. Papež přijal a schválil slovanské knihy, posvětil je a položil v chrámu Přesvaté Bohorodice, nazvaném Fatné. Svým dvěma biskupům, Formosovi a Gauderichovi, papež nařídil, aby vysvětili slovanské učedníky. Když se tak stalo, sloužili všichni společně sv. Liturgii ve slovanském jazyce, nejdříve v chrámu sv. Petra a pak i v dalších římských chrámech.
V Římě sv. Konstantin onemocněl těžkou chorobou. Ve snu mu bylo dáno spatřit Boží zjevení, i začal se radovat, že již brzy vejde do domu Hospodinova. Oblékl se nejdříve do svého biskupského roucha, poté je však odložil a přijal mnišskou schimu s novým jménem Cyril. V tomto stavu zůstal padesát dní a nepřestával chválit Pána, neboť od této chvíle již nebyl sluhou ani císaře, ani kohokoli jiného na zemi, nýbrž toliko všemohoucího Boha.
Když se přiblížil čas odchodu z tohoto světa, pozdvihl své ruce k nebesům a pomodlil se, se slzami k Pánu: „Pane Bože, vyslyš modlitbu mou a ochran své stádo, k němuž jsi mne, svého nehodného služebníka, poslal. Zbav je všeliké bezbožné a pohanské zloby a mnohomluvného jazyka kacířského, který mluví rouhavě proti Tobě, zahlaď trojjazyčný blud a dej, ať se tvá církev hojně rozroste, a až všechny je shromáždíš v jednomyslnosti, učiň je lidem vyvoleným, stejně smýšlejícím o pravé tvé víře a správném vyznání…“ Nakonec se obrátil ke svému bratru, sv. Metoději: „Hle, bratře, my dva jsme byli soupřeží a táhli jsme jednu brázdu, a já jsem skončil svůj den a padám znaven. Ty pak velmi miluješ horu (tj. monastýr na hoře Olymp), ale kvůli hoře neopouštěj své učení (tj. své dílo pro slovanský lid). Neboť čímpak můžeš být spíše spasen?“ Po těch slovech sv. Cyril skonal.
Papež pak rozkázal všem Římanům i Řekům, kteří žili v Římě, aby se dostavili se svícemi a vystrojili světci pohřební průvod. Sv. Metoděj si přál přenést bratrovy svaté ostatky zpět do vlasti, římští biskupové se však přimluvili u papeže, aby ctihodného muže pohřbil v Říme. Pro svatost a lásku sv. Cyrila chtěl papež dokonce přestoupit římský obyčej a pochovat jej ve vlastní hrobce v chrámě sv. Petra. Tehdy za ním přišel opět Metoděj a pravil: „Když jste mne neposlechli a nedali mi ho, je-li vám to milé, ať je tedy uložen v chrámu sv. Klimenta, s nímž sem také přišel.“ A tak se i stalo. Když však chtěli po sedmi dnech otevřít rakev a zjistit, zda není jeho tělo porušeno, řízení Boží způsobilo, že nemohli vytáhnout hřeby z rakve. Světcovy ostatky tedy uložili do hrobu po pravé straně oltáře chrámu sv. Klimenta. Na místě se brzy počaly dít zázraky a Římané, vidouce slávu, jíž Hospodin zahrnuje svého vyvoleného, tím více uctívali jeho svatost.
Svatý Cyril zesnul 14. února roku 869 a byl připočten ke svatým otcům a apoštolům Církve. S nimi se, svatý učiteli, modli za nás, kteří uctíváme tvůj svatý život i slavné zesnutí ke slávě Přesvaté Trojice, Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.

Tropar, hlas 4.
Apoštolům rovní a slovanských zemí učitelé, Cyrile a Metoději, v Bohu moudří,
Vládce všech proste, aby všecky národy slovanské utvrdil v pravoslaví a jednomyslnosti,
světu pokoj daroval a spasil duše naše.

Dobrý Pastýř č. 3

Žádné komentáře:

Okomentovat