.jpg)
Ctihodný Amfilochij Počájevský
(1894–1971)
památka v den svatořečení 29. dubna /
12. května a v den zesnutí 19. prosince / 1. ledna
Narodil
se 27. listopadu 1894 jako Jákov Varnavovič Golovatjuk ve vesnici Malá Ilovica
ve Volyňské gubernii, v rolnické rodině s mnoha dětmi. Od dětství Jakub pomáhal
s pracemi na statku. Při pohledu na zbožnost svých rodičů, kteří nevycházeli z
domu bez modlitby, také on sám si osvojil z jejich zbožnosti to dobré a svaté.
Když byl Jákov mladý, pomáhal svému otci, který napravoval lidem pochroumané
ruce, nohy i těla, a všemožně jim pomáhal, když si zlomili kosti či žebra. To
se mu potom hodilo i v budoucnu. Roku 1912 byl povolán do armády. V době 1.
světové války sloužil u 165. střeleckého pluku v městě Luck, potom byl s plukem
převelen do města Tomsk, kde byl paramedikem. Ke konci války se dostal do
zajetí, byl Němci odeslán až do Alp, kde strávil tři roky, odkud však roku 1919
utekl a vrátil se do své rodné vesnice, kde pracoval na poli a pomáhal stejně
jako jeho otec nemocným, kteří se k němu obraceli o pomoc.
V
roce 1925 se rozhodl pro mnišský život a byl přijat jako poslušník do
Počájevské lávry – Monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Jeho poslušenstvím
byla výroba dřevěných kol a sání na zimu. A rovněž zpíval ve sboru. 8. července
roku 1932 byl postřižen na mnicha se jménem Josif. Dalšího roku 1933 byl
rukopoložen na jerodiákona a v roce 1936 na jeromonacha. V té době také
zakončil mnišskou (bohosloveckou)
školu při Počájevské lávře. V roce 1941 byl ustanoven pomocníkem hlavního
ekonoma Lávry. Při tom všem se mu hodily také jeho schopnosti, které zdědil po
otci, a také jeho zkušenosti z fronty. Pomáhal a uzdravoval bratry z Lávry a
také všechny věřící. Aby nezarmucoval bratry množstvím nemocných, kteří za ním
díky jeho schopnostem přicházeli, s požehnáním představeného Lávry se
odstěhoval na monastýrský hřbitov do malého domku, kde společně s jeromonachem Irinarchem
prožil 20 let. Každý den za ním přicházeli nemocní, kteří toužili po uzdravení,
někteří tělesného, jiní toho duchovního; otec Josif všem s Boží pomoci vracel
zdraví, především ale uzdravoval jejich rozbolavěnou duši a znovu je obracel k
Bohu.
Ke
konci 2. světové války, která dolehla těžce i na monastýr, ctihodný Josif jen
zázrakem unikl smrti. Asi čtrnáct ozbrojenců se vlámalo do jeho kelie a
dožadovali se jídla. Když dostali najíst, tak jej požádali, aby je vyprovodil.
U dveří mu velitel partyzánské jednotky oznámil, že bude zastřelen. S pokorou
přijal tuto zprávu o své brzké smrti, poprosil je jen o chvíli na modlitbu.
Stihl říci: Otče náš, Bohorodice Panno, raduj se…, Vyznání víry a potom začal
číst modlitbu při odloučení duše od těla, když v tom na místo přiběhl otec
Irinarch, který při pohledu na namířenou zbraň na svého bratra v Kristu ani na
chvíli nezaváhal a vrhl se před hlaveň, kterou sklonil k zemi. Prosil, aby
partyzáni nedělali to, co zamýšlí, ale aby se nad nimi smilovali. Smrt je tehdy
nakonec minula. Brzy poté otce Josifa převedli ze hřbitova zpět do Lávry.
Roku
1951 byl ustanoven pomocníkem ochránce „Stopy“ Matky Boží (Jednou z nejstarších svatyní Počájevské Lávry je Stopa Přesvaté
Bohorodice, pramen mnoha zázraků a uzdravení. První historické zprávy o této
svatyni pocházejí z roku 1240). V létě 1952 byl ustanoven hlavním sadařem a
zahradníkem Lávry. Na počátku roku 1953 se stal igumenem a současně působil
jako duchovník pro poutníky i bratrstvo Lávry.
Když
na konci 50. let došlo do Počájevské lávry tzv. Chruščovovské pronásledování
církve (Chruščovova protináboženská
kampaň, období zostřeného boje proti náboženství v SSSR, jehož vrchol nastal v
letech 1958-1964, bylo pojmenováno po vůdci země té doby, po prvním sekretáři
ÚV KSSS Nikitu Chruščovovi, který veřejně prohlásil, že do roku 1965 ukáže
posledního popa v televizi). V zemi se začali masově zavírat monastýry a
chrámy, které ještě nebyly zavřeny. Mniši byli vyháněni, vysídlováni bez práva
na návrat. Na podzim roku 1962 díky odvaze starce Josifa se mnichům podařilo
ubránit a ochránit Svato-trojický chrám Lávry. U dveří do chrámu se shromáždilo
kolem deseti milicionářů i se svým velitelem, když v tom zcela neočekávaně z
rukou velitele starec vytrhl klíče, které dal mladému poslušníkovi se slovy,
aby je držel, nikomu je nedával a běžel pryč, jak jen mu síly stačí.
Milicionáři, kteří z toho všeho byli v šoku, řekl: Archijerej je hospodářem
tohoto chrámu! A co vy? Vy odtud běžte pryč! Vyžeňte je odsud! Věřící, kteří
vše sledovali s podivem, povzbuzeni slovy starce Josifa, vyhnali milicionáře z
Lávry až za vstupní bránu. Otec Josif věděl, že mu to světská moc neodpustí,
dobře věděl, že za ním přijdou, a nijak se tomu nebránil, jen čekal a modlil se
k Bohu. Za několik dní skutečně přijelo policejní auto, které otce igumena
násilím odvezlo do Psychiatrické nemocnice v Budanive. Byl ostříhán a oholen,
strhli mu kříž a poté ho umístili na oddělení pro nejtěžší případy psychicky
nemocných. Každodenně mu byly podávány léky, po kterých mu otékalo celé tělo,
dokonce mu i popraskala kůže na těle. Všichni, kdo otce Josifa znali, se
snažili za něj přimlouvat, kde to jen bylo možné. Nakonec se to podařilo a otec
Josif byl z psychiatrické léčebny propuštěn. Protože se nemohl vrátit do
Počájevské lávry, bydlel u své neteře v rodné vesnici. Tam postavil malou
kapli, v níž každodenně sloužil moleben se svěcením vody. Když se místní
dozvěděli, že se vrátil domů, začali za ním přicházet s prosbami o uzdravení ze
svých nemocí, a on je uzdravoval. Nepřítel našeho spasení v podobě bezbožné
komunistické vlády se však brzy dozvěděl, co otec Josif dělá. Bolševici tehdy
přemluvili nějakého příbuzného otce Josifa, který starce v prosinci 1965
oklamal a odvezl ho na traktoru na blata za vesnici, kde ho zbil, shodil do vody
a odjel pryč. Osm hodin ležel promrzlý v ledové vodě, než ho našly jeho
duchovní děti a odvezly ho do Počájevské lávry, kde byl ještě té noci postřižen
na velkou schimu se jménem světitele Amfilochije Ikonijského (památka 23. listopadu / 6. prosince),
protože se báli, že se nedožije rána. Z milosti Boží se však schiigumen
Amfilochij uzdravil. Zůstávat v Lávře bez povolení k pobytu bylo velmi
nebezpečné, a tak se starec vrátil znovu do své rodné vesnice. Vládní úředníci
zakazovali lidem, aby starce navštěvovali. I přesto, že se rušila autobusová
spojení, lidé za starcem nepřestáli přicházet, třebas i pěšky.
A
tak stejně jako předtím, tak i nyní za ním přicházeli lidé, aby je v té době
již věhlasný starec uzdravil a pomodlil se za ně. Na severní straně dvora měl
malý domovní chrám a vše potřebné pro to, aby bylo možné přijímat věřící, kteří
za ním přicházeli. Starec, který od dětství miloval přírodu, sám všude kolem
sázel květiny a ovocné stromy a o vše se svědomitě staral.
Se
stejně nezištnou láskou miloval i ty, kteří k němu přicházeli. Svoji lásku
daroval všem, nemocným a strádajícím, všem přál uzdravení a všemožně se jim
snažil pomoci. Když se jej jedna duchovní dcera ptala, jak dostihnout lásky k
bližnímu, on odpovídal, že Bůh dává blahodať lásky za pokoru. Také často říkal:
Jaký jsi k lidem, takový jsou lidé k tobě. Velmi miloval Matku Boží, neustále
se k Ní obracel ve svých modlitbách, někdy v době oběda např. náhle vstal a
zpíval modlitbu Boží Matce, a ostatní vyzýval, aby také tak činili: Pod Tvou
milost se utíkáme, Bohorodice Panno… Za příčinu sklíčenosti, malomyslnosti a
prázdnoty v duši považoval mnohomluvnost, obžerství a chtivost. Tehdy říkal, že
je třeba zpívat si každou hodinu i den Kteřížkoli v Krista pokřtěni jste,
Krista jste oblékli a také S námi Bůh …Sám starec měl krásný baryton a dobře
rozuměl církevnímu zpěvu, který nade vše miloval.
V
zimě na počátku roku 1970 přišel schiigumen Amfilochij do monastýrské jídelny
(trapézy) a velmi přísně se ptal, kdo přinesl květiny. Žádal všechny, aby nikdo
květiny nenosil, květiny nejsou potřeba, spíše modlitba. Všichni se tomu
divili, protože nikdo žádné květiny nikde neviděl. Až za nějaký čas lidé toto
jeho podobenství plně pochopili. Starec totiž viděl svůj brzký konec a také to,
že lidé mu budou přinášet květiny. Jemu je ale milejší modlitba, a ne ozdoba na
hrobu.
Když
se přiblížil jeho konec, věřící kolem něj si všímali, že se ponořoval hluboko
do svého nitra, tvář se mu proměnila, poznával myšlenky těch, kteří ho
obklopovali, ty dobré i zlé. Za dobré děkoval a zlé odpouštěl. Ke konci života
se však na něj obořili nejenom duchové zla, které z lidí vyháněl, ale i někteří
lidé. V létě roku 1970 se stávalo, že měl zvláštní záchvaty, lehl si na lavičku
v sadu, jako by byl v bezvědomí, takto ležel nějaký čas, potom zase zcela zdráv
vstal. Tak se to opakovalo ještě na podzim, ačkoli nikdo nevěděl, co se děje.
Až později se věřící dozvěděli, že starci byl podáván jed. Věděl a spatřil
úmysly nepřítele našeho spasení, věděl i o těch, kdo mu pomáhají. Smířený
starec vždy vyzýval k pokání před Bohem. Nakonec schiigumen Amfilochij zesnul
1. ledna roku 1971 a pohřben byl na monastýrském hřbitově Počájevské lávry 4.
ledna. Před svým zesnutím prosil všechny, aby si i nadále navzájem pomáhali,
aby k němu přicházeli pro pomoc s modlitbou. Už několik dní po pohřbu byla
jedna věřící uzdravena a během dalších tří desetiletí se na hrobu starce udály
mnohé další zázraky a uzdravení.
V
průběhu Velkého půstu roku 2002 byly jeho svaté ostatky vyzdviženy a shledány
zcela nezetlenými. Na jaře téhož roku, konkrétně 3. dubna, rozhodl Posvátný
Synod Ukrajinské pravoslavné církve o připočtení schiigumena Amfilochije k
zástupu svatých. Slavnostní čin svatořečení se udál 13. května v chrámu Zesnutí
Přesvaté Bohorodice v Počájevské lávře pod záštitou a vedením Jeho Blaženosti
Vladimíra (Sabodana), metropolity
Kyjevského a celé Ukrajiny. Toho dne byly ostatky ctihodného starce Amfilochije
přeneseny z chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice do jeskyně, k ostatkům
ctihodného Joba Počájevského, kde společně spočívají až dodnes.
 |
| Svaté ostatky ctihodného starce Amfilochije a ctihodného Joba Počájevských |
Modlitba
Přeblažený
otče náš Amfilochiji, pozemský anděli a nebeský člověče! Utíkáme se k tobě s
vírou a láskou a velmi tě prosíme, zjev nám, pokorným a hříšným, tvé svaté
zastání. Ačkoli pro naše hříchy nemáme odvahu prosit Pána a Vládce našeho o to,
co je nám třeba, tebe však, modlitebníka a prosebníka dobrého a laskavého,
prosíme s velkou horlivostí: vypros nám z Jeho dobroty, blahosti a laskavosti,
dary naším duším i tělům, víru pravou a lásku ke všem opravdovou, nelicoměrnou,
ve zlu a těžkostech trpělivost, a těm, kdo jsou stiženi těžkými nemocemi, dej
od jejich neduhu uzdravení. Těm, kdož padají pod břemeny nesnesitelných
zármutků a protivenství a ve svém životě jsou plni zoufalství, dejž, aby
získali brzkou úlevu a osvobození.
Nezapomeň,
blažený otče, ani na svůj svatý monastýr, ve kterém jsi vedl duchovní zápas, a
který tě vždy ctí, zachovej všechny ty, kdož v něm žijí a vedou v něm duchovní
zápas, a také na ty se rozpomeň, kdož se přicházejí poklonit jeho svatyním,
zachovej je všechny bez úhony, od pokušení ďábelských a všelikého zla. A když
nastane čas našeho odchodu z dočasného života, do věčnosti, nezanechávej nás
bez tvé nebeské pomoci, ale tvými modlitbami nás přiveď do přístavu spasení a
dej nám státi se dědici přesvětlého Království Kristova, abychom opěvovali a
oslavovali nevyslovitelné milosti Lidumilného Boha, Otce i Syna i Svatého
Ducha, a tvé společně se ctihodným Jobem otcovské zastání, na věky věkův. Amen.
.jpg)
