Ctihodný Sáva Nový z Kalymnu

(1862–1948)

památka v den vyzdvižení jeho svatých ostatků 25. března / 7. dubna a pátou neděli Velkého půstu

Narodil se roku 1862 ve vesnici Herakleia ve východní Thrákii (dnešní Turecko) jako Vasileos. Jeho rodiče byli chudí a prostí lidé a jmenovali se Konstantinos a Smaragda. Už od dětství jej charakterizovala hluboká víra a láska k Církvi. Rodiče však v žádném případě nechtěli, aby jejich syn odešel do monastýru, chtěli, aby se stal prodavačem v obchodě. Nehledě na maminčiny hrozby, mladík utekl z domu a přišel do kalyvy Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve svatohorském skytu svaté spravedlivé Anny.

Po dvanácti letech přebývání na Svaté Hoře odjel do Jeruzaléma, kde navštívil všechna svatá místa spjatá s životem a učením našeho Spasitele. Roku 1890 přijal mnišství v Monastýru svatého Jiřího Chozevity. V roce 1894 mu igumen monastýru Kalinnikos dal požehnání k návratu na Athos, aby se tam zdokonaloval v psaní ikon a byzantské církevní hudbě. V roce 1897 se Sáva vrátil zpět do Jeruzaléma, kde přebýval na březích Jordánu.

V roce 1903 byl rukopoložen na kněze a po dobu tří let sloužil při Patriarchální škole Přečestného Kříže v Jeruzalémě. Potom se opět vrátil do skytu Chozevitského monastýru sv. Jiří, kde žil přísně asketickým životem: jedinou jeho prací byla modlitba a ikonopisectví. Jedl pšeničná zrna rozmočená ve vodě, ne více než jednou denně, a k tomu pil trochu vody z řeky. Roku 1916 se vrátil zpět do Řecka. Postupně pobýval na ostrově Patmos (dva roky) a několik měsíců strávil opět na Svaté Hoře Athos.

Když se Sáva dozvěděl, že ho hledá světitel Nektários, metropolita pentapolský adivotvůrce eginský, odjel za ním na ostrov Egina. U svatého Nektária zůstal dva roky, až do jeho blaženého zesnutí. Po pohřbení světitele odešel do zátvoru. Po čtyřiceti dnech úplné samoty vyšel ze své mnišské kelie, přičemž v rukou držel první ikonu sv. Nektária. Představené Monastýru sv. Trojice na Egině nařídil, aby ji umístila v chrámu, aby se jí mohli věřící poklonit. Když se představená ohradila a řekla mu, že světitel Nektários ještě nebyl svatořečen, ctihodný Sáva řekl: Jsi povinna projevit poslušnost. Vezmi ikonu, postav ji v chrámu a napříště se neprotiv Boží vůli.

Po zesnutí svého učitele prožil ctihodný Sáva ještě několik let na ostrově Egina, v jedné kelii nedaleko Monastýru Svaté Trojice. Sbíral milodary pro sesterstvo a také vyučoval ikonopisectví a byzantský zpěv.

Jelikož však jeho modlitební ticho narušovalo velké množství věřících, kteří navštěvovali Monastýr Svaté Trojice, odešel roku 1926 ctih. Sáva do Monastýru Všech svatých na ostrově Kalymnos. Většina mužského obyvatelstva ostrova Kalymnos byli potápěči, kteří – aby uživili své rodiny –, lovili z mořského dna mořské houby. Mnohokrát se stávalo, že se kvůli této riskantní a fyzicky náročné práci stával muž – živitel tehdejší rodiny nadosmrti invalidou anebo zahynul v hloubce moře. Rodiny tak žily v neustálém strachu, že ztratí svého živitele a zůstanou bez prostředků.

Otec Sáva si postavil malou celu, která se nacházela jen trochu výše nad Monastýrem Všech svatých. Za dvacet let, co ctih. Sáva na ostrově sloužil, stal se skutečným otcem pro všechny obyvatele Kalymnu. Dokonce i dnes, mnoho let po jeho blaženém zesnutí, nazývají ostrované svého zastánce a ochránce „tatínkem Sávou“. On byl jejich duchovním otcem a k němu přicházeli pro pomoc a útěchu. Dnes ještě mnoho místních stařečků a stařenek pamatují, jak svatý Sáva rozdával pomoc, milodary, učil děti i dospělé. Největší starost měl o vdovy, sirotky a chudé. On sám byl velmi zdrženlivým v jídle, přičemž jeho jídlo se skládalo z několika kousků prosfory, které zapil několika malými doušky vína anebo rozmarýnovým odvarem. Když přicházel večer, tak svatý Sáva, který celý den pracoval nad psaním ikon anebo zpovídal, otesával kameny se slovy: Nejím zbůhdarma svůj chléb. Svatý Sáva dával spánku dvě hodiny z celého dne, a to ještě spal sedící na židli. Ostatní čas zcela věnoval službě Bohu a svým bližním. V době 2. světové války probděl celé noci na modlitbách za svůj národ, a když nad ostrovem přelétala nepřátelská letadla, znamenal je znamením kříže.

Z lásky ke svým bratrům v Kristu se však svatý Sáva vzdal tak milovaného mlčení a ticha. Přicházel, kdykoli byl pozván, aby utěšil lidi v čase zkoušek, a aby se s každým podělil o svou plamennou lásku ke Kristu. Ctihodný zpovídal věřící i několik hodin. Byl přísným k sobě, ale shovívavým k ostatním. Jediné, s čím se u druhých nesmiřoval, bylo rouhání a odsuzování.

Mnich je ten, kdo trpí a oplakává vlastní hříchy, nevšímá si druhých; mnich je tím, kdo neodsuzuje, nehněvá se, avšak trpělivě snáší jakoukoli urážku, křivdu a pohrdání, aby se stal důstojným být v blízkosti Boha, Nebeského Soudce a Otce všech… Tato slova zapsal svatý Sáva v jednom z nemnoha svých zápisků. Sám se stal z tělesněním a vzorným příkladem pravé mnišské služby.

Ctihodný Sáva byl nezištným. Dal si za pravidlo nenechávat si pod svou střechou přes noc žádné peníze, a tak vždy všechny milodary, které dostal od věřících, hned rozdal. Když vyplácel mzdu těm, kteří pracovali na jeho příbytku, nechával je, aby si sami brali tolik peněz ze zásuvky, kolik chtějí.

Zesnul 25. března roku 1948.

Před samotným svým skonem zůstal sám po tři dny ve své kelii. Když vyšel ze zátvoru, dal ještě poslední poučení o lásce ke Kristu a dodržování Jeho přikázání, a poté pojednou jsa posilněn, pozvedl své ruce a zesnul se slovy: Pán, Pán, Pán!

Když 5. neděli Velkého půstu, která roku 1957 připadla na 7. dubna, s požehnáním metropolity Kalimnu – vladyky Isidora otevřely hrob ctihodného Sávy, rozprostřela se kolem něj podivuhodně blahá vůně, která naplnila celý prostor nadpřirozenými aromaty, rozlévajícími se dokonce až na samý okraj města. U hrobu svatého Sávy se pak děly mnohé zázraky, které od té doby neustaly, a trvají dodnes.

Svatý Sáva byl slavnostně prohlášen svatým ze strany Konstantinopolského patriarchátu 19. února roku 1992.

Světitel Makárij (Něvský) Metropolita moskevský a kolomenský, Apoštol Altaje

památka 16. února / 1. března (v přestupném roce 29. února)

Světitel Makárij (Něvský), metropolita moskevský a kolomenský, apoštol Altaje (světským jménem Michail Andrejevič Parvickij – Něvský), se narodil 1. října roku 1835 v den svátku Záštity Přesvaté Bohorodice (Pokrov) ve vesnici Šapkino ve Vladimirské gubernii. Jeho otec Andrej Ivanovič sloužil jako pričetnik¹ při vesnickém chrámu Narození Přesvaté Bohorodice.

Jako dítě byl velmi slabý, takže mu nikdo nedával moc velkou naději, že zůstane mezi živými. Také proto byl hned pokřtěn se jménem Michail a v bílé křestní košilce byl položen pod svaté ikony v očekávání blízké smrti. Chlapeček však zůstal živ a zdráv, a to byl první zázrak v jeho životě. Blahodatná pomoc Boží a Záštita Bohorodice jej nikdy neopustily. Jeho první hodiny života jako by předobrazily jeho pozemskou cestu, po celý svůj dlouhý život, dokonce i jako hierarcha ve vysokém postavení, žádal od života tak málo, nebo skoro vůbec nic, a tak málo a slabě byl připoután ke všemu pozemskému. Jeho rodina zakoušela těžké zkoušky, ztráty i nouzi. Především tehdy, když rodině shořel dům. Celá početná rodina poté několik měsíců žila v těsné církevní strážnici.

Od dětství malinkého Michaila učila modlitbě maminka. Jeho oblíbenou četbou, když už byl větší, byla díla svt. Tichona Zadonského, ctih. Efréma Syrského a život ctihodného Serafíma Sárovského.

Roku 1854 zakončil Tobolský duchovní seminář (zde přijal i příjmení Něvský). Vzdal se nástupu do Duchovní Akademie, přestože jako druhý nejúspěšnější seminarista na to měl nárok, a na místo toho se rozhodl pro činnost misionáře, k níž tíhl po celou dobu. Roku 1855 odešel na Altaj a jeho příkladem misionářské služby mu byl ctih. Makárij (Glucharev) Altajský², zakladatel Altajské misie, o jehož životě slyšel od těch, kteří ho znali ještě za života. Na počátku své misionářské služby sloužil budoucí světitel Moskevský jako čtec v Katechizační škole, doprovázel ostatní misionáře do vzdálených, divokých a těžko dostupných míst a učil se altajskému jazyku³. Dne 16. března roku 1861 přijal mnišský postřih se jménem Makárij, na počest a na památku ctih. Makárija Velikého. Následujícího dne byl rukopoložen na jerodiákona a 19. března potom na jeromonacha. Od toho okamžiku započala jeho samostatná misionářská služba. Ponejprve v táboře ve vesnici Čemal, poté v údolí řeky Čulišman. Dobře věděl, že úspěch jeho misie se může dostavit pouze tehdy, když bude lidem přinášet Boží slovo v jejich rodném jazyce. Proto se otec Makárij rozhodl a docílil toho, že se dokonale naučil altajskému jazyku a jeho nářečí. Mnohé roky zasvětil překládání bohoslužebných knih, pracoval nad tím i v Petrohradě a v Kazani. V letech 1867 až 1868 byla díky jeho překladům vydána v altajském jazyce tato díla: Liturgie svt. Jana Zlatoústého, Historie Nového Zákona, Nedělní evangelia, která se čtou na liturgii, Nedělní evangelia, která se čtou na jitřní, na Dvanáctero svátků a ve Strastném týdnu, Hodinky, Poučení pro ty kdož se připravují ke svatému křtu, Postup svatého křtu aj.

Ten, kdo vyslal ke kázání Evangelia své první apoštoly, požehnal také práci tohoto nového zvěstovatele, což bylo vidět i na počtu nových věřících. V roce 1875 byl otec Makárij ustanoven zástupcem vedoucího Altajské misie. V roce 1883 byl rukopoložen na biskupa Bijského a spolu s tím byl také ustanoven vedoucím Altajské misie. V této službě sloužil 8 let. Za tuto dobu vzrostl počet pokřtěných na 19.216 věřících (na počátku bylo v nově založené misii 675 pokřtěných), počet chrámů 49, a byl založen také velký počet škol s 1.168 učícími se žáky a studenty.

Za 36 let své misionářské služby nabyl vladyka Makárij věhlasu a široké známosti nejen v církevních kruzích. Roku 1891 byl ustanoven biskupem Tomským. Vladyka Makárij chápal své pastýřství vždy tak, že pastýř musí být připraven v každém okamžiku vynášet z pokladnice své duše, pro jedny útěchu, pro druhé poučení, pro třetí povzbuzení, pro další pak pokárání. Usiloval být dobrým opatrovníkem věřících. Když završoval svoji arcipastýřskou cestu na Tomské katedře, bylo v Tomsku na jedenáct opatrovnictví při církevních obcí, staral se o sbírky pro nemajetné, šestero dětských domovů, ubytovna pro lidi bez domova a pět řemeslných pomocných dílen. Po dobu jeho služby bylo v eparchii založeno 217 nových církevních obcí, dva ženské monastýry a 229 církevních škol.

V květnu roku 1906 byl světiteli Makárijovi udělen titul arcibiskup, v roce 1912 byl ustanoven metropolitou Moskevským a Kolomenským a stal se členem Posvátného Synodu. V Moskvě, stejně jako i v Tomsku, kladl zvláštní důraz na katechizaci věřících, směle usvědčoval mravní skleslost tehdejší společnosti, vystupoval proti všemu, co podkopávalo pevnost Boží Církve. Při tom všem však nezapomínal na péči o Altajskou misii a byl i nadále jejím duchovním představeným.

Svt. nový mučedník Arsenij (Žadanovskij) o něm ve svých vzpomínkách napsal: Pyšné hlavní město Moskva si příliš neoblíbilo jeho prosté učitelství, jeho strohé, přísné, církevní a patriarchální směřování. Lidé, kteří odešli od víry a dobré morálky, jej považovali za zaostalého a nezajímavého archijereje; duchovní pastýři, kteří stavěli na první místo ne spásu stáda, ale osobní světské zájmy, ti zase nenacházeli pro sebe u metropolity podpory.

Metropolita Makárij byl duchovní spisovatel, měl dar modlitby mysli, byl přísným mnichem a asketou. Měl srdečné, modlitební a duchovní přátelství se ctihodnou a novou mučednicí Jelizavetou Fjodorovnou a často také navštěvoval její Dům Milosrdenství svatých sester Marty a Marie.

Po únorové revoluci roku 1917 započala v novinách kampaň pomluv a lží proti vladykovi, který zůstal věrný přísaze vládci a carovi, a odmítl přísahat věrnost Prozatímní vládě. Světitel byl nucen jako ten, „jenž není žádaný“, tedy jako někdo, koho si nová doba již nežádá, pod hrozbou věznění v Petropavlovské pevnosti, aby sám podal žádost o odchod do výslužby. Něco takového bylo nezákonné a nekanonické působení, a to jak ze strany Prozatímní vlády, tak ze strany oberprokurátora Posvátného synodu Vladimíra Nikolajeviče Lvova, neboť moskevští metropolitové díky svému zvláštnímu postavení takto nikdy neodstupovali, dokonce ani z důvodu nemoci, ani kvůli svému věku. Přesto svým rozhodnutím ze dne 20. března 1917 Posvátný synod metropolitu Makárija propustil na odpočinek z důvodu jeho vysokého věku.

Tomuto rozhodnutí předcházelo hrubé chování oberprokurátora posvátného synodu Vladimíra Nikolajeviče Lvova. Kromě toho starce zbavili i práva zaopatření a přebývání v Trojicko–sergijevské Lávře, v níž byl ze svého titulu archimandritou. Vladyka pak na chvíli žil ve Smolensko-zosimovské poustevně. Poté mu byl určen k místu pobytu monastýr svt. Mikuláše v Ugreši, kde vladyka prožil osm let. Přestože byl nakonec na zasedání Místního sněmu Ruské pravoslavné církve (1917-1918) plně rehabilitován, tato rehabilitace nebyla nikdy zveřejněna.

Roku 1920 postihla vladyku nemoc, kvůli níž byl částečně paralyzován až do konce svého života. Neztratil však schopnost mluvit. Roku 1920 dle návrhu světitele a vyznavače patriarchy Tichona byl svt. Makárijovi udělen doživotně titul metropolity Altajského, a takto byl také vzpomínán i na bohoslužbách. Nemocného vladyku navštívil několikrát právě i sám patriarcha Tichon, a při jejich posledním setkání si pak jeden od druhého vyprošovali vzájemné odpuštění. Světitel a nový mučedník Petr, metropolita Krutický († 1937), který byl určen po zesnutí patriarchy Tichona jako třetí patriarší zastupitel, prosil u starce k tomuto požehnání, které mu vladyka s láskou dal a daroval mu také i svůj bílý metropolitní klobuk.

Znamenitý světitel a misionář, Apoštol Altaje, sibiřský sloup pravoslaví a živý ruský svatý, jak jej nazývali jeho současníci, zesnul 16. února roku 1926 ve věku 91 let. Pochován byl u hřbitovního chrámu ve čtvrti Kotelniki, Ljubereckého rajónu, kde žil od roku 1925, kdy byl monastýr svt. Mikuláše v Ugreši uzavřen bolševiky.

V roce 1957 byly jeho svaté čestné ostatky vyzdviženy ze země, přičemž rakev byla zcela ztrouchnivělá a zůstala z ní jen spodní deska. Tělo světitele a jeho oblečení však byly zcela nezetlené. Jeho ostatky byly poté přeneseny do Trojicko–sergijevské Lávry a uloženy v chrámu Všech ruských svatých, v katedrále Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Na archijerejském sněmu v srpnu 2000 byl vladyka Makárij připočten k zástupu svatých. Dne 31. srpna 2016 byly jeho svaté ostatky přeneseny z Trojicko-sergijevské Lávry do města Gorno-Altajsk, hlavního města Altajské republiky, do chrámu ctih. Makárija Altajského.

¹ Pričetnik (rus. Причетник) je člen sboru sloužících při chrámu, farnosti, většinou byl takto vnímán především čtec, žalmista či ponomar. Tito věřící se starali nejen o bohoslužby, ale i o chrám jako takový.

² Ctih. Makárij (Glucharev) Altajský.

Archimandrita a pravoslavný misionář. Byl učedníkem svt. Filareta (Drozdova), metropolity Moskevského. Jako archimandrita se kromě duchovního zápasu věnoval překladům Svatého Písma a děl svatých Otců. S požehnáním svt. Filareta, metropolity moskevského, přijal souhlas a oprávnění k misii na Altaji, aby přiváděl ke Kristu turkické národy Altaje. Učinil jeden z prvních pokusů o překlad Bible do ruštiny, který byl posmrtně vydán v časopise Pravoslavný přehled (Православное обозрение) v letech 1860 – 1867 a byl využit při práci nad synodálním překladem Bible v roce 1876. Jeho památka se slaví 18. / 31. května.

³ Altajština je západoturkický jazyk, který je nejvíce příbuzný s kyrgyzštinou; řadí se mezi tzv. kypčacké (kypčacko-kyrgyzské) jazyky.