Svatý spravedlivý  Ekvtime (Euthýmios) Takaishvili, Člověk Boží

památka 3. /16. ledna

Svatý Ekvtime (Euthýmios) Takaishvili (gruz. ექვთიმე ღვთისკაცის ხატი) se narodil 3. ledna 1863 ve vesnici Likhauri, v okrese Ozurgeti, ve šlechtické gruzínské rodině Simeona Takaishviliho a Gituli Nakashidze. Již v útlém mládí se stal sirotkem, a byl proto vychováván svým strýcem.

Od raného dětství projevoval Ekvtime velkou vášeň pro učení. Po ukončení studia na obecním gymnáziu se zapsal na klasickou střední školu Kutaisi.

Ekvtime Takaishvili byl předně historikem, archeologem a osobou veřejně známou. Jeho příspěvek k novodobým dějinám Gruzie je nesmírný.

V roce 1887 absolvoval Petrohradskou univerzitu, konkrétně studoval na Fakultě historie a filologie. Domů do Gruzie se pak vrátil jako doktor filozofie.

Ekvtime Takaishvili vedl aktivní vědeckou, pedagogickou a veřejnou kariéru a věřil, že jeho úkolem je shromažďovat materiál o historickém a archeologickém výzkumu v Gruzii. Ekvtime Takaishvili usiloval především o to, aby se sám dozvěděl co možná nejvíce o gruzínské historii a kultuře, a ve své akademické práci uplatňoval teorie a metodiky těchto různých disciplín.

V roce 1889 založil Ekvtime Exarchátní muzeum Gruzie, ve kterém byly shromážděny starověké rukopisy, posvátné předměty, teologické knihy a kopie mnoha důležitých fresek, které byly dříve odstraněny ze starých chrámů. Toto muzeum hrálo významnou roli při znovuobjevování dějin Gruzínské církve.

V roce 1907 založil Ekvtime Historickou a etnografickou společnost Gruzie, která po několika letech nashromáždila velké množství vědeckého materiálu. Kromě toho Ekvtime Takaishvili bojoval také za obnovu autokefality Gruzínské pravoslavné církve a velmi přispěl k založení Státní univerzity v Tbilisi v roce 1918.

V roce 1921, když sovětská vojska napadla Tbilisi, gruzínská vláda Menševiků odešla do Francie a vzala s sebou historické a kulturní poklady a rukopisy. Tento nedocenitelný národní gruzínský poklad tehdy doprovázel také Ekvtime Takaishvili, a tím se podílel na své největší životní misi vůbec. Během svého působení ve Francii pokračoval Ekvtime Takaishvili ve své vědecké činnosti. Již v roce 1922 byl zvolen členem Pařížské měnové společnosti a v roce 1925 členem Východní společnosti Francie. V letech 1937-1939 Ekvtime Takaishvili působil jako prezident nadace, kterou sám založil. Byla pojmenována jako Gruzínské publikace folklorních a archeologických materiálů.

Kromě toho byl Ekvtime Takaishvili rovněž členem redakční rady časopisu Georgica. Nicméně, i během svého pobytu ve Francii zůstávalo jeho hlavním cílem zachování gruzínského národního pokladu, a tento vzácný historicko-umělecký poklad skutečně vyžadoval velkou ochranu.

Britská a americká muzea se zajímala o koupi těchto artefaktů, a dokonce Salome Dadiani, vdova hraběte Obolenského, která byla gruzínskou princeznou, prohlašovala, že ona je jediným skutečným dědicem celého tohoto pokladu. Souběžně s tím začaly i související právní kroky proti Takaishvilimu. Během druhé světové války prohledávali Takaishviliho byt také nacisté, ale nic nenalezli. Francouzská vláda později tvrdila, že poklad by měl být darován Muzeu v Louvru. V roce 1935 gruzínská exilová vláda oficiálně svěřila poklad společnosti Ekvtime Takaishvili.

Ekvtime Takaishvili žil tehdy ve velmi špatných životních podmínkách. V roce 1931 zemřela hladem jeho žena Nino, jeho věrný druh a společník. Jsa tehdy již velmi pokročilého věku, zůstal Ekvtime v těchto těžkých chvílích zcela sám. Mnohokrát byl na pokraji smrti, ale slib, který dal Bohu a svému lidu, mu dal sílu přežít. V roce 1945, kdy spojenecké mocnosti získaly vítězství ve druhé světové válce, byl čas vrátit se do Gruzie a vrátit také zpět ukrývaný národní poklad. Na základě dohody mezi Francií a Sovětským svazem byl poklad naložen na americké letadlo a odvezen letecky do Tbilisi. Také Ekvtime Takaishvili se vrátil zpět do své vlasti. Letadlo přistálo na letišti v Tbilisi 11. dubna 1945.

Když Ekvtime znovu poprvé vstoupil na gruzínskou půdu, pohlédl do nebe a klečící políbil svou rodnou zemi. Byl znovu přijat na Státní univerzitu v Tbilisi a byl také zvolen členem Akademie věd Gruzie. V nadcházejících letech absolvoval mnoho veřejných projevů. V roce 1951, s nástupem komunistické ideologie v okolních zemích, začal být Takaishvili utlačován právě ze strany sovětského režimu. Jeho adoptivní dceru Lídu Poltojratskou mezitím zatkli Čekisté a v roce 1952 byl Ekvtime bez uvedení důvodů propuštěn z Univerzity. To mělo zásadní a nutno říci silně nežádoucí vliv na jeho zdraví.

21. února 1953, jen měsíc před smrtí Josifa Stalina, Ekvtime Takaishvili zemřel na zástavu srdce. Skupinka jen asi 40 nejbližších osob ho poté doprovodila na místo jeho odpočinku.

V únoru roku 1963, při stoletém výročí narození Ekvtima Takaishviliho, bylo jeho tělo vyzdviženo z hrobu a přeneseno do Pantheonu Didube v Tbilisi. Když byl jeho hrob odkryt, přítomní si povšimli, že nejen jeho tělo, ale dokonce i jeho oblečení a obuv zůstaly neporušené. Ostatky Ekvtimeho byly ještě jednou přeneseny na jiné místo, tentokrát do Pantheonu v chrámu sv. Davida Garejského v Mtatsmindě, kde přebývají dodnes.

Ostatky jeho ženy Nino Poltojratské- Takaishvili byly později převezeny z Francie a uloženy do společného hrobu vedle Ekvtima Takaishviliho dne 22. února 1987.

17. října roku 2002 byl Ekvtime Takaishvili slavnostně prohlášen během zasedání Posvátného synodu Gruzínské pravoslavné církve za svatého jako „Člověk Boží“.

V roce 2008 byl v Tbilisi vybudován chrám zasvěcený svatému Ekvtimovi, „Člověku Božímu“.

připravil, přeložil a redakčně podle více pramenů připravil Michal Dvořáček

Zdroj:

https://oca.org/saints/lives/2010/01/03/205438-st-euthymius-takaishvili

http://www.pravoslavie.ru/75710.html

Ctihodný vyznavač Sergij (Srebrjanskij)

památka v den zesnutí 23. března / 5. dubna, v den vyzdvižení svatých ostatků 28. listopadu / 11. prosince a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských

Ctihodný otec Sergij se narodil roku 1870 v rodině kněze jako Mitrofan Vasiljevič Srebrjanskij, ve vesnici Trechsvjatskoje Voroněžského újezdu a Voroněžské gubernie. Roku 1889 zakončil Voroněžskou duchovní školu a následně na to završil v roce 1892 také Voroněžský duchovní seminář. Dále začal navštěvovat Varšavskou vysokou školu veterinární. V té době se také seznámil s dcerou kněze Vladimíra Ispolatovského Olgou, s níž se roku 1893 oženil. Se svojí ženou žili ve Varšavě, a právě tam se rozhodl vstoupit na cestu kněžské služby. Téhož roku (1893) byl biskupem Voroněžským Anastasijem (Dobradinym) rukopoložen na diákona. V následujícím roce (1894) byl rukopoložen na kněze ve městě Orle a vzápětí ustanoven knězem 47. Dragounského pluku.

V roce 1896 byl otec Mitrofan ustanoven druhým knězem Dvinského (Daugavpils, jak se dnes město v Lotyšsku nazývá) katedrálního chrámu a téhož roku začal učit náboženství na Dvinské škole. V roce 1897 byl převeden do města Orel a ustanoven za představeného chrámu Záštity Matky Boží 51. Černigovského pluku, jehož čestnou velitelkou byla velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna. Věřící se začali seskupovat kolem horlivého pastýře, takže se postupně vytvořila i silná církevní obec, což dovolilo otci Mitrofanovi, aby završil novou stavbu chrámu, při níž založil i knihovnu a školu. Všechny peníze, získané od dobrodinců a štědrých dárců, dával otec Mitrofan na stavbu chrámu a vybudování školy a knihovny.

V létě roku 1903 se otec Mitrofan zúčastnil v Sárově slavnostního svatořečení ctih. Serafima Sarovského. Tam byl rovněž představen velkokněžně Jelizavetě Fjodorovně, na níž učinil jako kněz svojí upřímnou vírou a prostotou velký dojem.

V červnu roku 1904 (v době Rusko-japonské války) se účastnil spolu 51. Černigovským plukem pochodu na Dálný Východ, až do Mandžuska. Tam jako kněz vždy při první možnosti stavěl přenosnou kapli a sloužil bohoslužby k duchovnímu povzbuzení vojáků. Během své služby v armádě si otec Mitrofan vedl deník, který byl postupně publikován ve Věstníku vojenského duchovenstva, a později byl vydán i samostatně jako kniha. V roce 1905 jmenovali otce Mitrofana arciděkanem pro 61. pěší divizi, a takto dosloužil i do konce války. Roku 1906 se vrátil ke službě ve městě Orel.

Roku 1908 podal svůj návrh na vytvoření (Domu) Milosrdenství svatých sester Marty a Marie. Tento jeho projekt se natolik zalíbil duši velkokněžně Jelizavetě, že ho začlenila do základů uspořádání Domu milosrdenství v Moskvě. Kvůli tomu také svatá Jelizaveta pozvala otce Mitrofana, aby se stal duchovníkem sesterstva a představeným chrámu. V Domě milosrdenství působil otec Mitrofan ještě jako ženatý kněz, kdy spolu se ženou vychovávali tři neteře sirotky (přáli si i vlastní děti, ale to se jim nepoštěstilo). Nedlouho před svým zatčením v roce 1918 velkokněžna Jelizaveta předala Společenství sester milosrdenství zcela do péče otce Mitrofana. Když spatřil Boží vůli ve službě duchovníka Domu milosrdenství, spolu se ženou dali slib zdrženlivosti od manželského života, až nakonec oba dva přijali mnišské postřižení. On přijal s požehnáním světitele patriarchy Tichona roku 1919 mnišský postřih se jménem Sergij, jeho žena Olga se jménem Jelizaveta. Brzy poté mu patriarcha Tichon Moskevský udělil hodnost archimandrity. Nehledě na těžkosti, které začal on a sesterstvo Domu milosrdenství pociťovat po roce 1917, po příchodu bolševiků k moci, i nadále společně pokračovali v cestě, kterou se vydali již počátkem roku 1909.

V době kampaně odevzdání církevních cenností (tzv. Vyvlastnění církevních cenností) sovětská vláda v Rusku rozhodla, že se mají pod záminkou boje s hromadným hladem v Povolží a druhých regionech zabavit a odevzdat drahé kovy i drahé kamení ze sakrálních předmětů církve. V březnu 1923 byl archimandrita poprvé uvězněn. Po dobu 5 měsíců pobýval v cele předběžného zadržení a poté z příkazu OGPU, tzn. Spojené státní politické řízení při Svazu národních komisařů, byl v srpnu téhož roku odeslán do vězení na 1 rok do města Tobolsk. V únoru 1925 se vrátil z vězení zpět do Moskvy a jako bývalý vězeň se musel druhý den hlásit u OGPU, kde mu mělo být sděleno následné místo pobytu. Dohlížející vyšetřovatel mu sdělil, že je mu dovoleno sloužit církevní služby a na nich pronášet kázání, co ale nesměl činit, bylo, aby zastával jakékoliv administrativní či pracovní místo v církevní obci. Tak se otec Sergij vrátil do Domu milosrdenství svatých sester Marty a Marie. Avšak už v dubnu 1925 byl na základě udání o údajné antisovětské agitaci mezi sestrami Domu milosrdenství znovu zatčen a uvězněn do vězení Butyrka. V červnu téhož roku byl po snahách a apelacích mátušky Jelizavety otec Sergij nakonec přece jen propuštěn.

Otec archimandrita Sergij a monaška Jelizaveta poté odjeli do vesnice Vladyčnja v Tverské oblasti. Usadili se ve starém, polorozbořeném rodinném domě mátušky Jelizavety. Ze začátku otec Sergij nesloužil, ale často chodil do chrámu Záštity Matky Boží, v němž nakonec začal sloužit až v roce 1927. Pokračoval ve svém poslání duchovníka a kazatele a staral se v těžkých dobách o své duchovní děti, kterým všemožně pomáhal. Jeho duchovní děti se zase později začaly starat o otce Sergije. Roku 1930 byl však znovu zatčen a znovu uvězněn.

Citujeme z udání na otce Sergije (od 30. do 31. ledna roku 1930):

Pro svůj společenský, obratný přístup a vztah k lidem z náboženské stránky je třeba mu věnovat zvláštní pozornost. Vše koná výjimečným způsobem náboženské drogy. Bojuje proti temnotě, vyhání běsy z člověka. Nejvíce je aktivní při kázáních, kterými promlouvá i dvě hodiny. Ve svých vystoupeních z ambonu vyzývá k jednotě a podpoře Církve a náboženských cílů. Výsledky těchto kázání jsou potom následující: vesnice Gnezdcy kategoricky odmítla vstoupit do kolchozu. Jasněji řečeno, kněz Srebrjanskij se jeví být politicky nebezpečným elementem, který musí být rychle odstraněn…

Otec Sergij byl také obviněn, že je přívržencem monarchistického zřízení vlády, že systematicky vede antisovětskou agitaci s cílem svržení současného stavu a také nynějších aktivit, které provádí Sovětský svaz ve vesnici, využívaje přitom náboženských mas… K těmto, jemu předkládaným obviněním, se otec Sergij nepřiznal.

V dubnu 1931 byl opět odsouzen k 5 letům vyhnanství do Severního kraje (Severní kraj – správní a územní jednotka na severozápadě RSFSR, od 1. října 1929 do 5. prosince 1936). Archimandrita Sergij zde začal žít v jedné z vesnic u řeky Piněga. Pracoval při stahování pokáceného dřeva z lesa. Za nějaký čas k němu díky jeho neustálému modlitební naladění, vhodným duchovním radám a umění utěšovat strádající začali přicházet i místní věřící. Otec Sergij se tak stal jejich duchovníkem a starcem, k němuž mnozí přicházeli a přinášeli si s sebou své těžkosti. Tito křesťané pevně věřili v jeho modlitební zastání.

Roku 1933 byl otec Sergij propuštěn a mohl se vrátit do Moskvy, kde však stihl pobýt jen jeden den, když se rozloučil s uzavřeným a zpustošeným Domem milosrdenství svatých sester Marty a Marie. Potom se znovu vrátil do vesnice Vladyčnja. Tamější chrám Záštity matky Boží byl však uzavřen. Otec proto chodil do sousední vesnice, do chrámu sv. proroka Eliáše. Po nějaké době jeho působení zde začalo vadit místním představitelům sovětské moci, takže byl otec Sergij nucen modlit se už jen doma. Poslední období života otce Sergije bylo obdobím péče starce o jeho duchovní děti a o ty, kteří se k němu s důvěrou v těžkých dobách obraceli. Máme na mysli zejména dobu, kdy byly chrámy zcela uzavřeny či rozbořeny a kdy kněží byli ve vězení.

V době 2. světové války, když Němci obsadili Tver, se ve Vladyčnje nacházela ruská vojenská jednotka a předpokládalo se, že zde také dojde k těžkým bojům s Němci. Důstojníci proto navrhovali místním, aby odešli co nejdále od možných míst boje. Někdo odešel, někdo zůstal, otec Sergij s monaškami Jelizavetou a Milicí zůstali. Skoro každý den létaly nad oblastí německá bombardovací letadla, avšak ani jednou se nestalo, aby bomba zasáhla chrám nebo vesnici. Toho si všimli i sami vojáci, kteří nabyli dojmu, že se tato vesnice nachází pod něčí neustálou modlitební ochranou.

Za vyznavačství, za spravedlivý život a hlubokou pokoru daroval Pán otci Sergijovi dar prozřetelnosti a dar uzdravování. Otec Sergij mnohým pomáhal a mnohé navracel na cestu k Bohu. V posledních letech života, od roku 1945, se duchovníkem otce Sergije stal protojerej Kvintilián Veršinskij, který sloužil v městě Tver a často přijížděl ke starci. Ten na něj později vzpomínal těmito slovy:

Pokaždé, když jsem s ním rozmlouval a poslouchal jeho pronikavá slova, vyvstával přede mnou z hlubin věků obraz poustevníka a askety… On byl celý obstoupen a proniknut Božským dechem… Toto, bylo cítit ve všem, hlavně pak, když hovořil. Nejvíce mluvil o modlitbě, střízlivosti, to byla jeho nejmilejší témata. Mluvil prostě, poučně, přesvědčivě a důrazně. Ve světě žil životem poustevníka. Samozřejmě, ona jeho způsobnost duchovního vnímání, kterou měl, byla spojena s jeho duševní čistotou. Jeho andělská čistota a bezvášnivost, kterými byla zcela proniknuta jeho poslední, předsmrtná zpověď, kterou jsem já od něj přijímal, mě zcela ohromily a uvedly mne do pocitu posvátné bázně. Poté jsem pochopil duševní stav Petra, který řekl: Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný (Luk 5, 8).

Otec archimandrita Sergij zesnul v Pánu 5. dubna roku 1948 ve vesnici Vladyčnja a pohřben byl na místním vesnickém hřbitově. Úcta ke starci, která začala ještě za života, pokračovala i po jeho blaženém zesnutí. 19. září roku 1999 byl připočten k zástupu svatých Ruské pravoslavné církve jako místně ctěný svatý Tverské eparchie. Jeho svaté ostatky byly nalezeny a vyzdviženy ze země 28. listopadu / 11. prosince roku 2000 a dnes se nachází v chrámu Vzkříšení, v katedrálním chrámu města Tver. Téhož roku byl připočten i ke Sboru svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských ke všeobecné úctě věřících.

Svaté ostatky ctih. vyznavače Sergije

Ctihodný Amfilochios (Makris),

Starec Patmoský (1889-1970)

památka 3. / 16. dubna v den zesnutí

Ctihodný starec Amfilochios se narodil 13. září roku 1889 na svatém ostrově Patmos, tedy na stejném místě, kde se evangelistu a apoštolu Janovi dostalo Božích zjevení, na základě nichž sepsal poslední tajemnou knihu Nového Zákona – tzv. Apokalypsu (čes. zjevení, odhalení) neboli Zjevení Janovo.

Jeho rodiče Emmanuel a Irina dali při křtu synovi jméno Athanasios. Od mateřské útroby byl malý Athanasios proniknut zbožností a už jako kojenec ve středu a v pátek odmítal přijímat mateřské mléko. Athanasios se dokázal ochránit před světskými pokušeními a v 17 letech se rozhodl odejít do monastýru. Jeho rodiče mu dali s radostí své požehnání a on roku 1906 odešel do monastýru svatého Jana Theologa¹ na ostrově Patmos. Mezi bratřími byl oblíben pro svoji zbožnost. Ve stejném roce, kdy přišel do monastýru, byl postřižen na rjasoforného mnicha (tedy k přijetí tzv. malé schimy) se jménem Amfilochios.

Mladý mnich byl k sobě samému velmi přísný. Rmoutil se pro mnoho svých duchovních nedostatků, ale postupně nacházel způsoby, jak zápasit s hříšnými myšlenkami a stále směřoval a usiloval o získávání blahodati Ducha Svatého. Filokalie, asketická slova svt. Basila Velikého a ctih. Efréma Syrského byla jeho pokrmem. Málo spal, mnoho se modlil, v noci lehával na tvrdé desce, na bohoslužbách byl vždy prvním, žil v poslušenství starců, měl dobré chování a byl prostý svou povahou. Byl také střídmý v požívání jídla, v době tzv. trapézy (společného jídla mnichů v monastýrské jídelně) nejedl více než deset kousků ze svého jídla, a když byl půst, to si dal k jídlu jen sedm nebo osm oliv.

Roku 1911 se mu dostalo požehnání a igumen monastýru ho vyslal na Svatou Horu Athos, aby se tam naučil dřevořezbě. To byla pro jeho duši duchovně velmi užitečná cesta, kterou si zapamatoval na celý život. V roce 1913 přijal právě na Svaté Hoře Athos mnišský postřih na velkou schimu v kelii Apollosa (založené ctihodným mnichem Apollosem Kolivadem), z rukou přísného duchovníka a starce jeromonacha Makaria (Antoniadise). V témže roce vykonal také pouť do Svaté Země.

Po návratu na svatý ostrov Patmos se otec Amfilochios plně a oddaně zasvětil mnišskému životu. Rozhodnutím rady starců monastýru sv. Jana Theologa byl mnich Amfilochios brzy rukopoložen na jerodiakona a poté rovněž na jeromonacha. Po svém rukopoložení sloužil jak ve svém monastýru, ale stal se rovněž představeným chrámu Panagia Diasozusa (řec. Παναγία Διασώζουσα tzn. Přesvatá Bohorodice „Zachraňující“) a chrámu v Jeskyni zjevení.

Mnoho sil a svého času věnoval studentům Duchovní akademie na Patmu, aby mohli intelektuálně a duchovně růst ke službě Církvi a společnosti. To, co činil, přineslo své plody, když se jeho učedníci stali později duchovníky a igumeny několika monastýrů.

V roce 1935 byl ostrov Patmos zabrán italskými vojsky. Okupační vláda se snažila zahrnout pod svůj vliv i chrámy a monastýry, které se na ostrově nacházely, a proto jejich primárním zájmem bylo, aby v jejich čele stanuli lidé vůči okupantům loajální. Stalo se, že v té době bylo třeba vybrat nového igumena monastýru sv. Jana Theologa. Bratři, k veliké nespokojenosti Italů, avšak se souhlasem Konstantinopolského patriarchy (v jehož jurisdikci se ostrov a okolí nacházejí), vybrali za představeného otce Amfilochia.

Ten začal organizovat nedaleko monastýru, v novém domě (v budoucím ženském monastýru Zvěstování), kurzy pletení a tkaní (ta vedla sestra Kalliopa Gunnaris, budoucí monaška Eustochia, která se na Patmu usadila s několika zbožnými děvčaty). Zde tajně vyučovaly místní děti řečtině; musely tak činit tajně, neboť Italové, stejně jako dříve Turci, začali zakazovat výuku rodného jazyka dětem patmoských obyvatel. Tyto kurzy byly pokračováním kdysi věhlasných a rovněž tajných škol, které byly dřívě rozšířeny mezi Řeky v době tureckého jha a díky kterým si Řekové zachovali svůj řecký jazyk, kulturu a sebeuvědomění. Tato činnost, kterou organizoval otec Amfilochios, rozhněvala italské okupanty natolik, že v roce 1937 vyhnali otce Amfilochia spolu s Kalliopou Gunnaris ven z ostrova, až do pevninského Řecka.

Na místo otce Amfilochia byl igumenem monastýru ustanoven jiný – italským okupantů více vyhovující – mnich. Stalo se, že nevelké a rodící se společenství sester shromážděných na památku Zvěstování Přesvaté Bohorodice zůstalo bez duchovníka, kvůli čemuž se otec Amfilochios ve svém vyhnanství velmi trápil.

Otec Amfilochios našel tehdy útočiště v Athénách, u Bratrstva Zoi (čili život, z řec. ζωή²). Odtud vyrážel a cestoval po celém Řecku k další misijní činnosti; takto se dostal až na Krétu, kde otec Amfilochios na prosby místních obyvatel ostrova zůstal jejich duchovníkem až do roku 1939, kdy mu bylo umožněno znovu se vrátit na Patmos.

V roce 1942 se italská okupace ostrova Patmos změnila a přešla do rukou německých fašistů. Starec, už unavený mnohým cestováním, se rozhodl, že se již k igumenství vracet nebude. Žil proto na metochiích (pobočkách) monastýru a všechny své duchovní i fyzické síly směřoval k uspořádání a vybudování ženského monastýru Zvěstování. Pečlivě uspořádával monastýrský život, vkládal do něj ten základ, na němž bylo třeba monastýru od počátku vyrůstat. Kromě monastýrů na Patmu a Kalimnu si starec přál založit ještě další monastýry i v jiných částech Řecka. Postupem času byly jeho píle a starostlivost o věci duchovní korunovány úspěchem: s Boží pomocí tak založil i další monastýry na Egině a Ikarii a rovněž církevní duchovní centrum a jeden chrám na Krétě.

Starec Amfilochios měl hluboké pochopení pro lidi a jejich potřeby, stejnou měrou pečoval jak o lidské duše, tak o jejich těla. Když činil jakoukoli práci pro poklad – tzn. lidskou duši, tak při tom nikdy nezapomínal ani na ostatní stránky lidské povahy. Když zařizoval vše potřebné pro monastýry a pro ty, kteří se rozhodli jít touto duchovní cestou, vždy současně myslel i na to, jak rozvinout mysl a rozmnožit duchovní i fyzické přednosti (talenty) daných osob.

V roce 1947 začal starec pečovat také o strádající sirotky na Rhodu, a odeslal proto na ostrov několik monašek, v čele s představenou matkou Eustochií, aby tam vybudovaly příbytek pro sirotky a těhotné.

Láska starce ke strádajícím dětem Božím neznala hranic. Přijímal všechny bez ohledu na svoji narůstající slabost a nemoci. Monaškám, které se znepokojovaly a bály se o jeho zdraví, odpovídal takto: Jsem služebník Církve, nemohu odpočívat.

Jednou v Athénách navštívily starce dvě jeho duchovní dcery. Dům, v němž starec přebýval, opouštěly až pozdě večer. Starec jim dal požehnání na cestu a popřál jim dobré noci. Nadále byl však kvůli jedné z nich velmi znepokojen, neboť jedna ze sester cítila velké bolesti kolen a sama chůze byla pro ni nadmíru obtížnou. Když odešli, starec se za ně začal horlivě modlit, aby se bezpečně vrátili domů. Tehdy tato nemocná začala pociťovat jako by se při chůzi vznášela nad zemí. Její společnice také viděla, že se nohami sotva dotýká země. Druhého dne pak duchovním dcerám jen potvrdil, že se za ně pomodlil, aby došly bezpečně domů. Jeho starostlivost o lidi byla nekonečná a díky jeho srdci, spolustrádajícímu za všechno a pro všechny, Bůh odpovídal na jeho modlitby a přímluvy.

Na Paschu v roce 1968 dostal otec Amfilochios Boží znamení o jeho blížícím se skonu. Byly mu dány dva roky, aby připravil své duchovní děti i sebe sama k dochodu z tohoto pozemského života. Přesto velmi prožíval, že všechny své duchovní děti opouští. Se slzami prosil v modlitbách Pána, aby se ještě prodloužily jeho dny, aby mohl povzbudit, posilnit a poučit své duchovní děti. Nedlouho před svým skonem pověděl jednomu z duchovních dětí o Zjevení Bohorodice a svatého Jana Theologa, kteří mu odhalili, že Pán nechtěl přijmout jeho prosby, aby zde na zemi roku 1970 oslavil ještě jednu Paschu. Zanedlouho po tomto zjevení přišel v důsledku silné chřipky o zbytky svých sil, a od té doby se jeho zdraví již nelepšilo.

Rozloučil se ještě jednou se všemi a udělil svým duchovním dětem poslední pokyny. Poté odevzdal svoji duši do rukou svého Spasitele. Zesnul 16. dubna roku 1970.

Posvátný synod Ekumenického patriarchátu, jemuž předsedal Jeho Všesvatost Bartoloměj, arcibiskup Konstantinopole, Nového Říma a ekumenický patriarcha, přijal ve středu 29. srpna 2018 rozhodnutí o oficiálním připočtení starce Amfilochia (Makrise) Patmoského (1889-1970) k zástupu pravoslavných světců svaté Kristovy Církve.

Po dobu mnoha let byl starec představeným monastýru svatého Jana Theologa na ostrově Patmos, kde v roce 1937 založil také ženský monastýr Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Byl znám svými ctnostmi, láskou a starostí o své duchovní děti. Ale tím hlavním v jeho životě byla láska ke všem, bez ohledu na národnost, sociální či finanční postavení, politické názory a přesvědčení. Narodil jsem se, abych miloval, říkal o sobě otec Amfilochios.

Starec mnoho pečoval také o rozvoj mnišství. Ve své duši velmi prožíval a vždy se zajímal o praktické skutky pravoslavné misie. Putoval a kázal v průběhu mnoha let, i v době 2. světové války, a konečně i po jejím konci. Starec založil také mnoho monastýrů na různých řeckých ostrovech, staral se neúnavně o dětské domovy a další dobročinné spolky a organizace.

Ctihodný otče Amfilochii, pros Boha o nás!

________________________________________________________________

¹ Monastýr svatého Jana Theologa (Μονή Αγ. Ιωάννου Θεολόγου)

Mužský pravoslavný monastýr na ostrově Patmos v Řecku se nachází v juridiskci Konstantinopolského patriarchátu. Byl založen na místě, kde šířil křesťanství sv. Jan Theolog a kde se mu dostalo v jeskyni zjevení, podle nějž sepsal poslední knihu Nového Zákona. Monastýr byl založen roku 1088 ctih. Christodulem (ctih. Christodul Patmoský (okolo 1020-1093), divotvorce, památka 16. / 29. března), který sem přišel z ostrova Kos. Souhlas k založení monastýru udělil tehdejší byzantský císař Alexios I. Komnenos, který roku 1088 vydal ctih. Christodulovi zlatou bulu, skrze niž předal ostrov Patmos do vlastnictví monastýru a osvobodil ho od daní. V roce 1999 byl monastýr vepsán do Světového dědictví UNESCO.

² Bratrstvo Zoi (řec. Ζωή čili život)

Toto bratrstvo založil roku 1907 jeromonach Eusebios Matfopoulos. Bratrstvo "Zoi" bylo organizováno podle monastýrské podoby a jeho členové, ač nadále zůstávali laiky, byli povinni splňovat tři mnišské sliby: tělesnou čistotu, poslušnost a nemajetnost. Hlavním úkolem bratrstva bylo pokračování v díle hnutí tzv. Kollyvadů - Κολλυβάδες (mnišské hnutí na Svaté Hoře Athos z 2. pol. 18. a počátku 19. stol. v čele se ctih. Nikodémem Svatohorcem a ctih. Athanasiem Parosským): které mělo za cíl obrození zdravého církevního života, hlavně v tom, co se týká svatého Přijímání, a učení a osvojení si Písma Svatého. Mnohokrát od počátku své existence bylo bratrstvo vystaveno různým nespravedlivým a pomlouvačným útokům nevyjímaje od představených Řecké církve, avšak nehledě na to, hnutí pokračovalo ve své činnosti dál. Od roku 1926 začalo organizovat katechizační školy. Mezi členy bratrstva Zoi byl např. nynější metropolita Albánské pravoslavné Církve arcibiskup Anastasios (Jannoulatos). 

 

Duchovní poučení a slova

svatého starce Amfilochia Patmoského

Když potkáš člověka duchovně znaveného, nenakládej na něj ještě další břemeno, protože jeho kolena to nevydrží. My musíme být lidmi blahodatnými (požehnanými, naplněnými Boží blahodatí), aby ti, kteří se k nám přibližují, si ve své duši odpočali.

Člověku, který žije bez Krista, se všechno jeví těžkým a nepochopitelným.

Pokud činíte modlitbu, nejsou pro vás různé bouře pokušení ničím strašným a nepřekonatelným. Jejich síla postupně slábne a oni s vámi nic neučiní.

Častokráte přichází Kristus a ťuká na tebe. Ty Ho vítáš, zveš Ho, aby vešel do pokoje tvé duše, která je však zcela zahlcena jinými starostmi, zatímco zapomínáš na onu „velkou“ návštěvu, která má přijít. On očekává, že se objevíš, čeká, ale když už mnoho meškáš, Pán vstává a odchází. Jindy jsi opět tak zaneprázdněna, že Mu odpovídáš jen skrze okno. Nemáš už ani trochu času, abys mu pootevřela alespoň dveře (ke své duši).

Zamiluj si, milé dítě, pohostinnost, protože ta otevírá dveře Ráje. Když budeš pohostinný, můžeš se stát důstojným návštěvy ze strany andělů. Pohostinnost je jednou z největších ctností. Ona přitahuje blahodať Ducha Svatého. Ve tváři každého hosta, dítě moje, spatřuj samého Krista.

Čím více a silněji miluje člověk Boha, tím silněji miluje i ostatní lidi. On v nich miluje Boží podobu, chová se k nim s úctou, s citem a jemností.

Člověk, který miluje duchovně, skrze modlitbu pociťuje, že se nachází v Bohu i v bratrovi. Rmoutí se, když bratr nežije dobře, a modlí se za jeho úspěch.

Jestliže v člověku není vnitřního tepla, tak potom, i když bude léto na dvoře, takový člověk bude mrznout a bude pokryt ledem (svého chladu).

Dvě křídla, která mohou povznést člověka do výšin, jsou čistota a prostota srdce. Je třeba, abys byl prostý ve skutcích a čistý v citech a v myšlenkách. Čisté srdce lehce vchází do Nebeských dveří.

Jedním dobrým slovem, které jsi řekl na obranu bližního, získáváš Ráj.

Když vidím podrážděného, rozzlobeného člověka, tak se modlím, aby jej Pán zmírnil, naplnil ho pokojem. Neposlouchám, co říká. Ani proto nepřijímám do blízkosti srdce jeho slova. Když se potom takový (rozzlobený) člověk zase uklidní a nastane vhodný okamžik, promluvím s ním, protože pak už bude nejspíš zase způsobný poznat své zmatení.

Člověk, který křičí, je slabý.

Blahodať Boha a duchovní jednota s Ním proměňují člověka. Pak nás opouští strach, podezřívavost, člověk se už nebojí smrti a hledí na tento život, jakkoli by byl krásný a nádherný, jako na otroctví.

Nikdy nedávejte význam ničemu, co je pozemské a co není pevné. Mějte péči o jednotu vaší duše s Bohem.

Často přijímejte svaté Dary (Eucharistii), horlivě se modlete, buďte trpěliví, a tak spatříte mocnou Ruku, která vás podpírá.