Ctihodný Siluan Athoský

(památka 11. / 24. září)

Ctihodný Siluan Athoský se narodil roku 1866 ve zbožné rodině rolníků Jana Antonova, která žila ve vesnici Šovskoje, Šovské volosti¹ v rámci Lebedinského újezdu² Tambovské gubernie. Narodil se jako Simeon – rusky Semjon. Jeho rodiče byli pracovití, pokorní a mírní, přirozeně moudří, třebaže nebyli vzdělaní. Jak později vzpomínal starec, velká a družná rodina žila velmi chudě, přesto se ale nikdy nezříkala pomáhat potřebným, i když se s nimi dělila o své poslední. Velmi rádi byli u nich přijímáni poutníci. Otec s nimi vždy rozmlouval o Bohu a křesťanském životě a právě tyto vyprávění a rozhovory měly velký vliv na vnímavou duši mladého Simeona.

Od dětství Simeon pracoval spolu se staršími příbuznými a práci se nikdy nevyhýbal, dle svých možností pomáhal otci na poli a bratřím na stavbách na domech, které stavěli. To byl možná také důvod, proč musel zanechat vesnickou školu, když se v ní vyučil, jak sám říkal, jen "dvě zimy". Úsilí a touha po vědění a poznání byly vždy přímo vlastní ctihodnému Siluanovi.

Život zbožné rodiny Antonových byl nerozdílně spjat s chrámem, jehož návštěvy rozvinuly v Simeonovi od dětství jemný cit zbožnosti a úcty před Božím slovem, vychovali jej v  duchu křesťanské pokory a ostatních ctností. V chrámu začínal chápat a rozumět církevním knihám, učil se soustředěné modlitbě a byl pozorný ke čtení Životů svatých. Za několik let, už skoro dospělý mladík, si tak zamiloval Pána, celou svojí duší, že se zcela otevřeně rozhodl odejít do monastýru a tam přijmout mnišský postřih. Jeho snaha se však nesetkala s otcovou podporou, který trval na tom, aby syn nejprve vstoupil na vojenskou službu a až po ní aby přijal rozhodnutí, kým se nakonec stane.

Simeon se podřídil rodičovskému slovu a vrátil se k obyčejnému životu, bylo mu tehdy devatenáct let. Zbožný záměr jej však brzy opustil a on, stejně jako i jiní jeho vrstevníci, se oddal svodům světa. Mladý, krásný, silný a v té době skrze svou pracovitost už i bohatý si začal užívat života a v halasném shonu světa postupně zapomínal na počáteční Boží volání a výzvu k mnišské službě.

Pán jej však ubránil před ponořením se do hloubky a propasti hříchu a znovu jej přizval k tomu, aby se vzdal světského shonu a marnosti a aby vstoupil na cestu mnišství.

Stalo se, že jednou, když se vrátil domů z procházek, usnul a v lehkém snu viděl sám sebe jakoby ze strany i spatřil, jak do něj proniká páchnoucí had. Pocítil takové znechucení, až se probudil, a v tom okamžiku uslyšel slova pronesená samou Přesvatou Bohorodicí: "Ty jsi spolknul ve snu hada a bylo ti to protivné, stejně tak i mě je těžko dívat se na to, co děláš". Simeon si uvědomil své hříchy, učinil z nich upřímné pokání před Pánem a děkoval Matce Boží, za její k němu projevenou dobrotu. Simeon poté znovu pocítil přání zasvětit svůj život Bohu.

Vojenskou službou prošel v Petrohradu. Byl považován za svědomitého vojína s příkladným chováním, spolehlivého ve službě a k ostatním bratrům ve zbrani, za což byl velmi oblíben. V armádě se velkou měrou projevil jeho dar moudré rady, díky čemuž mnozí nalezli duševní pokoj a štěstí. Z vojenské služby odcházel s hlubokým vědomím kajícnosti, Simeon už tehdy nikdy nezapomínal na Boha. V tom čase se mu ukázalo i místo jeho mnišského zápasu – Svatá Hora Athos³. Nedlouho před ukončením vojenské služby požádal Simeon o modlitbu a požehnání svatého Jana Kronštadtského. Po ukončení služby pobyl Simeon doma jen jeden týden. Shromáždil jen dary pro monastýr a věci nezbytné na cestu, rozloučil se všemi a vydal se na Athos.

Na podzim roku 1892 ctihodný přicestoval na Svatou Horu, kde byl přijat jako poslušník v Ruském monastýru sv. vlmč. Pantelejmona⁴ v době největšího rozkvětu tohoto monastýru. Život poslušníka v monastýru byl obyčejný, prostý a v ničem výjimečný: z počátku dostal za úkol jako poslušník v monastýru vykonávat těžkou práci na mlýně, kterou potom zaměnil za pracnou činnost ekonoma ⁵, kdy se staral o chod monastýrských dílen, potravinový sklad a ke konci života také o prodejní obchůdek monastýru. Prošel si celou cestou počátečních mnišských zkoušek, až byl v roce 1896 postřižen do mantije s mnišským jménem Siluan a v roce 1911 přijal také mnišskou schimu, zatímco si ponechal své předchozího mnišské jméno. Mnich Siluan nebyl pod přímým duchovním vedením starce, ale stejně jako i mnoho ostatních mnichů byl vychováván v duchovní tradici, společné atmosféře pro mnichy Athosu, kdy své mnišství prožíval tak, jak to požaduje mnohaletý způsob tamějšího života, čili v neustálé Ježíšově modlitbě, na dlouhých bohoslužbách v chrámu, v půstu a bdění, při časté zpovědi a přijímání Kristových tajin, čtení duchovních knih a práci.

Od prvního do posledního dne ctihodný představoval zpodobnění dokonalého duchovního poslušenství. Prožil 46 let ve společném mnišském spolužití. Ctihodný asketa nikdy nesměřoval k odchodu do úplného uzavření se před světem (tzv. zátvoru) anebo života v samotě pustiny, to totiž považoval za pomocné prostředky, nikoli za cíl křesťanského života. Současně byl vzdálen všem světským zájmům. Přesto, že se neustále nacházel uprostřed lidí, zachoval si mysl a srdce čisté od postranních myšlenek, které očišťoval od vášní; celým svým životem utvrzoval ostatní v tom, že právě to je sama nejkratší cesta ke spáse. Celý jeho život byl naplněn modlitbou srdce až do velkých slz, výjimečný to nejvyšší duchovní zápas lásky k Pánu.

Svt. Nikolaj Velimirović v jednom článku o ctih. Siluanovi napsal: O tomto mnichovi je možno říci jen jedno: sladká duše! Sladkost této duše jsem pocítil nejen já, ale každý poutník na Svaté Hoře, který se s ním setkal. Siluan byl sice vysokým a velkým, s velkou černou bradou, ale nebyl to jeho zevnějšek, který okamžitě získal pozornost člověka. Většinou stačil jeden jediný rozhovor s ním, aby si ho člověk zamiloval. "Pán nás nevyslovitelně miluje", říkal každému otec Siluan. A při těchto slovech se jeho oči vždy zaplnily slzami. Byly červené od slz. Ze všeho nejvíce ale hovořil o lásce Boží k lidem. Když si mu někdo stěžoval na svůj zármutek anebo těžkosti a pokušení, Siluan jej utěšoval a povzbuzoval ho slovy o lásce Boží. "Pán zná, že strádáš, ale jeho láska tě zahřeje, tak jako slunce zahřívá zemi. Neboj se, toto je pro tvé blaho". On nebyl přísný k cizím hříchům nehledě na to, jak velké byly. Hovořil o bezměrné lásce Boží k hříšníkovi a přiváděl tak hříšného člověka k tomu, aby odsoudil nejprve sám sebe. "Kdybychom my přestali reptat na Boha, tak bychom ani nezačali odsuzovat ani Jeho stvoření, především lidi", říkal Siluan a jeho oči se naplnily slzami. "My však reptáme na Něj, pro všechny těžkosti a útrapy života a potom odsuzujeme i Jeho stvoření. My reptáme na Boha, protože necítíme jeho lásku. Takto stejně to bylo i se mnou. Šel jsem jednou k monastýru Dafnion. Ztratil jsem cestu a zabloudil v těžko prostupných keřích. Nebylo vidět už ani na cestu. Rozzlobil jsem se. A především jsem se rozhněval na Boha a vykřikl jsem: Pane, cožpak to nevidíš, že jsem zabloudil a ztratil se. Zachraň mne! A najednou jsem uslyšel hlas: Jdi stále, po celou dobu po pravé straně! Duše se mi v těle zachvěla. Nikde nikoho nebylo. Šel jsem po celou dobu po pravé straně, dokud jsem nevyšel u Dafnionu. Celou noc jsem potom proplakal. Pocítil jsem tehdy živou přítomnost Boha a zakusil Jeho lásku ke mně nedůstojnému. Od té doby jsem nedopustil, aby bylo něco mezi mnou a láskou Boží ".⁶

Ctih. Paisij Svatohorec, ve svém vyprávění o starci Tichonovi (Golenkovovi), napsal: Jen Bůh zná duchovní míru svatých. Dokonce ani sami svatí jí neznali, neboť poměřovali jen své hříchy, a ne svoji duchovní výši. Majíce před sebou toto pravidlo svatých, kteří nemilovali lidskou chválu, staral jsem se ohraničit své vyprávění jen tím, že popíši to nejnutnější. Věřím, že bude rád i otec Tichon a nebude si stěžovat, tak jako si mu stěžoval starec Siluan, když otec Sofronij poprvé vydal jeho životopis ⁷. Tehdy se totiž starec Siluan zjevil otci Tichonovi a řekl mu: Tento požehnaný otec Sofronij napsal mnoho pochval na mou adresu. Já bych to však nechtěl.⁸

A nakonec sám archimandrita Sofronij (Sacharov)⁹ takto popsal svého duchovního učitele, v jeho pozdním období duchovního života: "Pokušení a těžkosti snášel s velikou odvahou… Měl výjimečně silnou vůli, ale bez tvrdohlavosti a svéhlavosti; prostota, svoboda, neohroženost a nebojácnost, spolu s pokorou a blahosklonností; pokora a poslušnost – bez poníženosti a snahy zalíbit se lidem – to byl skutečný člověk, Boží obraz a Jeho podoba."

24. (11.) září roku 1938 starec schimonach Siluan mírně a v pokoji zesnul. Svým mnišským životem zjevil příklad pokory, mírnosti a lásky k bližním. Padesát let po jeho zesnutí, roku 1987, Posvátný synod Konstantinopolského patriarchátu přičetl blaženého starce k zástupu svatých. 

Hlava ctihodného Siluana Athoského

¹ Volosť -  (rusky во́лость) je jednotka administrativně-teritoriálního dělení v Rusku, Lotyšsku, Estonsku a některých dalších zemích.

² Újezd - někdejší administrativní dělení Rusi, Moskevského knížectví Ruského impéria, původ sahá do 13. století.

³Athos – Svatá Hora, z řeckého Άγιο Όρος (Agion Óros) – je jeden ze tří poloostrovů na severořeckém Chalkidiki. Nachází se zde mnišský stát tvořený dvaceti mužskými monastýry a mnoha poustevnami.

⁴ Monastýr svatého velkomučedníka Pantelejmona  - řecky - Μονή Αγίου Παντελεήμονος ruský monastýr na Svaté Hoře Athos v Řecku, devatenáctý v hierarchii svatohorských monastýrů. Monastýr se nachází na jihozápadním pobřeží poloostrova Athos, mezi monastýry Xenofont a Simonos Petra.

⁵ Monastýrský ekonom – hospodář, mnišské poslušenství a hodnost; ekonom se stará o hospodářský chod celého monastýru.

⁶  Člověk velké lásky – článek  svt. biskupa Nikolaje Velimiroviće o starci Siluanu Athoském, napsaný roku 1938.

⁷ Myšlena kniha – Starec Siluan – sepsaná otcem Sofronijem (Sacharovem) a vydaná roku 1952 v Paříži.

⁸ Otcové svatohorci a svatohorské historie. Kniha ctihodného Paisija (Eznepidise) Svatohorce Kapitola – Otec Tichon.

⁹ Archimandrita Sofronij (Sacharov) 1896 – 1993. Schiarchimandrita, učedník a životopisec ctih. Siluana Athoského, spisovatel duchovní literatury. Zakladatel monastýru sv. Jana Křtitele ve vesnici Moldon (hrabství Essex v Anglii).

Monastýr svatého velkomučedníka Pantelejmona

Ctihodný starec Josef Hesychasta, Spileot¹ (1897 – 1959)

(památka  den po jeho zesnutí 16. / 29. srpna)

Ctihodný starec Josef Hesychasta patří k těm mála mnichům, kteří od samého počátku, kdy se zřekli světa, získal plnost Boží blahodati, blahodati dokonalých. Znamenitý asketa zbožnosti 20. stol., duchovní učitel a rádce mnoha athoských mnichů. Se jmény jeho učedníků je svázáno obnovení 6 z 20 athoských monastýrů a mnoha dalších za hranicemi hory Athos.

Narodil se roku 1897 ve vesnici Lefke, na ostrově Paros. Jeho otec Georgios zemřel v roce 1907 a o výchovu šesti dětí se starala matka Marie. Pro složitou materiální situaci rodiny jako mladý nedokončil školu. V roce 1914 pracoval v Pireu, potom odsloužil službu v armádě a následně se usadil v Athénách, kde pracoval jako obchodník – prodavač. Když mu bylo 23 let, začal se zajímat o duchovní literaturu. V roce 1921, rozdal, co měl, bídným a odešel na horu Athos, aby se stal mnichem.

V prvních měsících, po své, příchodu na Svatou Horu Athos, když se nacházel ve Vigle, v osamělé krajině nedaleko athoské Velké Lávry, kde získal drahocenný nebeský dar – navštívení Božského Světla² a zároveň neustávající modlitbu mysli. Svůj život starec Josef Hesychasta zasvětil zkušenému poznávání Božské blahodati, vyhledáváním a jejím získávání.

Ve svém neustálém asketickém zápase považoval za svého hlavního nepřítele lenost, a vůbec ne pýchu. Neboť jak říkal Josef Hesychasta, lenivost ti nedovoluje duchovní plod ani sebrat a spatřit jej (plod – rozuměj Boží blahodať), zatímco pýcha jej krade potom, když jej získáš. To jest, jestliže nebudeš lenivý a budeš chtít, tak v samém počátku zakusíš z toho drahocenného plodu pamatujíc na prožitou zkušenost, a můžeš jej pak (budeš-li chtít) skrze pokání a sebeobviňování v hříších znovu získat. Jestliže vůbec nevíš a neznáš, co je to za plod, tak se ani nebudeš starat a snažit jej získat.

Nezapomenutelný starec Josef byl velikým hesychastou a asketou. Jím zavedený řád asketického života (ústav, typikon) se zakládal na příkladech velkého duchovního života starce Daniela z Kelie svatého Petra v Kria Nera a starce Kallinika Hesychasta, žijícího v Katunakii. Starec Josef Hesychasta byl svatořečen jako místně ctěný na Svaté Hoře Athos.

 

Kelie starce Josefa na svaté hoře Athos

Hrob ctihodného Josefa

¹ Prvé pojmenování znamená, v duchovním smyslu tichý, mlčenlivý, druhé pak znamená toho, kdo obývá jeskyně)

² Myšleno Táborské světlo, které představuje v souladu s texty Nového zákona tajemné Božské světlo, které se zjevilo v okamžiku Proměnění Páně, viz Mat 17, 2; Mk 9, 3; Luk 9, 29

Ctihodný Kornélij Paleostrovský, Olonecký

(památka 19. května/ 1. června)

Ctihodný Kornélij se narodil v Pskově a mnišský postřih přijal až v dospělém věku. Odříkavý způsob života ponejprv tento mnich vedl ve Valaamském monastýru (Valaamský monastýr Proměnění Páně se nachází v Karélii na souostroví Valaam v severní části Ladožského jezera v Rusku). Poté přešel skrze Finsko až k Bílému moři, kde šířil slovo Boží mezi původními obyvateli a nejednou se kvůli tomu ocital i v nebezpečí smrti. Nějaký čas pak také ctihodný putoval po monastýrech a poustevnách, kde se učil poustevnickým zkušenostem mnichů.

Ctihodný Kornélij Paleostrovský, Olonecký

Na konci 14. stol., po završení svých mnohých putování, přišel k Oněžskému jezeru, kde hledal opuštěné místo pro život v tichu a modlitbě. Krása a odlehlost ostrova Palej na Oněžském jezeře přivlekly pozornost tohoto poustevníka, který se zde usadil a postavil si nevelkou kelii. Pamatování na Boha a neustálé přebývání v modlitbě se staly hlavními pilíři jeho poustevnického života.

Po nějakém čase se zpráva o zbožném životě ctih. Kornélije rozšířila po okolí. A nehledě na odlehlost ostrova, začali za ním postupně přicházet i mnozí návštěvníci pro duchovní rady a poučení. Někteří pak z nich prosili Kornélije, aby jim dovolil, aby se i oni mohli usídlit na ostrově, kde by také vedli poustevnický život v modlitbě. Kornélij je s radostí přijímal a pomáhal jim postavit kelie. Poté spolu všichni vystavěli chrám na počest svátku Narození Přesvaté Bohorodice a rovněž trapezní chrám na počest svatého proroka Elijáše (Trapéza – z řeckého τράπεζα, tj. stůl – část chrámu, hospodářská místnost či stavba, která je užívána současně jako společná jídelna, tak i ke konání společných bohoslužeb v monastýru). Takto byl založen Paleostrovský monastýr.

Přestože Kornélij neopouštěl své povinnosti a nezanechával jím zbudovaný monastýr bez duchovního vedení, často se vzdaloval do samoty k modlitbě v jeskyni, která se nacházela na ostrově u podnoží hory. Modlitební zápas ctihodný ještě zpřísňoval nošením těžkých železných pásů, tzv. verig (Verigy jsou železnými řetězy k tělu připojené kovové desky se zobrazením sv. Kříže nebo samotný sv. Kříž, které někteří mniši stále nosili na sobě) a velmi přísným půstem. Jedenkráte v čase noční modlitby se svatý igumen stal důstojným vidění Pána Ježíše Krista, který se mu zjevil s křížem v rukách a požehnal jemu i jeho monastýru. Potěšen takovýmto viděním zanechal ctih. Kornélij jako představeného monastýru svého učedníka – ctih. Avrámije (Abraháma) a sám poté odešel do zatvoru (Zatvor – uzavření; jde o duchovní boj – podvih asketů, kdy se dobrovolně uzavřou do jeskyní nebo kelie, aby se oddali nepřetržité anebo nanejvýš soustředěné modlitbě Ježíšově) v jeskyni, kde přebýval až do své smrti.

Ctihodný Kornélij zesnul okolo roku 1420 ve vysokém věku a byl pohřben na místě svého duchovního zápasu čili ve své jeskyni. Ještě za života jeho učedníka ctih. Avrámije (který zesnul ve druhé polovině 15. stol.), Pán oslavil zakladatele monastýru, ctihodného Kornélije, a to tak, že nedopustil, aby jeho svaté ostatky stihlo porušení, ale naopak je zachoval netlenými. Ctihodný Avrámij potom spolu s bratřími slavnostně přenesl čestné ostatky svého duchovního učitele z jeskyně do chrámu postaveného na počest svátku Narození Přesvaté Bohorodice. Brzy se od jeho svatých ostatků počaly činit divy a uzdravení nemocných.

Ikona ctihodných, Kornélija a Avrámija Paleostrovských

Tropar ctih. Kornélijovi, igumenu Paleostrovskému, hlas 5.

Od mladosti své vždy moudrý, vedl jsi svůj asketický zápas, od Boha poučován, svůj domov – město Pskov jsi opustil, usadil ses v pustině, v zátoce jezera Oněga, moudře jsi mnichy shromáždil a oznámením Svatého Ducha monastýr vystavěl, a takto jsi vystavěl i chrám Přesvaté Bohorodice, na počest Jejího Narození. Pramenem tvých slz, netělesné nepřátele jsi zničil, svým životem v čistotě jsi s andělskými zástupy přebýval, ctihodný otče Kornéliji, pros s nimi Krista Boha, aby spasil duše naše.

Kondak ctih. Kornélijovi, igumenu Paleostrovskému, hlas 3.

Jako tělesný Anděl, zjevil ses na zemi, byls půstem vysazen, ctihodný otče Kornéliji, byls rádcem mnohým mnichům, a proto tě opěvujeme: pros Krista Boha, aby spasil duše naše.

Modlitba ke ctihodnému Kornélijovi, igumenu Paleostrovskému

Ctihodný otče náš Kornéliji, veliký služebníku Boží a v nesnázích brzký zastánce! Nezapomeň, jak ses zavázal, navštěvovat nás, své duchovní děti; přestože jsi nás tělesně opustil, duchem však s námi přebýváš. Modlíme se k tobě, ctihodný otče náš Kornéliji, buď zastáncem a přímluvcem za nás hříšné, před Pánem Ježíšem Kristem a Přečistou Jeho Boží Matkou, Vládkyní naší Bohorodicí, abychom byli zbaveni hladu, pohrom, ran, strachu, potopy, ohně a meče, vpádu cizozemců a občanské války, náhlé smrti a ode všech nepřátel viditelných i neviditelných. Ctihodný otče Kornéliji! Vyslyš nás, hříšné služebníky své, kteří se k tobě obracejí a modlí, zvláště v tuto hodinu se slzami k tobě se utíkající: nezavrhuj nás od zastání svého, a přesto, že jsme hříšní, s vírou ke tvé čestné mohyle se utíkáme a s láskou líbáme i čestnou ikonu tvoji, láskyplně vzývajíce: přijmi od nás nedůstojných modlitbu tuto jako kadidlo blahovonné, jako oběť blahou. Naši duši, zlými skutky a myšlenkami zmrtvělou, znovu oživ, ctihodný, prosvětli oči našeho srdce stejně tak, jako jsi i dívce Agafii vyléčil její pravé oko a takto jsi ji opět daroval zrak. A nemocnému Borisovi, mrtvicí raněnému, kterému ses zjevil ve snu a kterého jsi přivedl zpět ke zdraví a k mnišskému obrazu života, takto i nás, spoutané okovy nepřítele, kterými nás spoutala naše zlá vůle, vytrhni z hlubiny našich prohřešení, na cestu pokání pak uveď nás a ze sítí ďábla nás zbav svým milostivým zastáním. Amen.

Paleostrovský monastýr