Svatý a apoštolům rovný Nikolaj, arcibiskup japonský

(památka 3. /16. února)

Světitel Nikolaj (Kasatkin), Apoštolům rovný, se narodil 1. srpna roku 1836 ve vesnici Berjoza v Bělském újezdu Smolenské gubernie v rodině Dimitrije Ivanoviče, diákona vesnického chrámu Nanebevstoupení Páně. Od rodičů dostal jméno podle svatého Jana Křtitele. Maminka Ksénije Aleksejevna zemřela, když budoucímu světiteli bylo pouhých pět let, a poté se o děti starala jejich starší sestra. Z jeho sourozenců starší bratr Gabriel zemřel ještě jako dítě, mladší bratr Vasilij se stal později knězem a starší sestra Olga se vdala.

Nehledě na velkou nouzi a bídu byl chlapec Ivan dán do učení do Bělské duchovní školy a potom i do Smolenského semináře. Roku 1856 toto seminární učiliště výtečně zakončil a jako první žák byl na státní náklady vyslán na Petrohradskou duchovní akademii, kde se učil od roku 1857 až do roku 1860.

V roce 1860 si Ivan v Akademii povšiml oznámení, které vyzývalo kohokoli z těch, kteří zakončili Akademii, na misi do Japonska, konkrétně na místo představeného chrámu Vzkříšení Páně při nedávno otevřeném ruském konzulátu ve městě Hakodate. V den, kdy Nikolaj spatřil tuto výzvu, se rozhodl na Všenočním bdění, že musí přijmout mnišství a odjet do Japonska. Od rektora Akademie biskupa Nektárije (Naděždina) k tomu dostal jeho požehnání.

23. června 1860 byl Nikolaj postřižen na mnicha se jménem světitele Mikuláše Myrlykejského a 30. června, byl rukopoložen na jeromonacha. Mnišské postřižení učinil rektor Akademie biskup Nektárij. Zimu 1860 – 1861 přečkal mnich Nikolaj v Nikolajevsku na Amuru, kde se setkal se světitelem Inokentijem (Veniaminovem)¹, který mu požehnal a poradil, aby se hned začal učit japonskému jazyku. Když viděl, jakou měl bídnou mniškou řízu (rjasu), koupil mu dobrý samet a sám mu z něj vystřihl látku a z ní nechal ušít vhodný oděv. Také Nikolajovi věnoval svůj náhradní kněžský náprsní kříž.

2. července 1861 jeromonach Nikolaj připlul do japonského přístavu Hakodate. V podmínkách občanské války, útoků na cizince a přísného zákazu křesťanství se mladý kazatel Božího slova s horlivostí sobě vlastní oddal učení japonského jazyka, japonské historie, jeho kultury a náboženství (buddhismu, šintoismu a konfucianismu), přičemž i dle japonských měřítek dosáhl v této oblasti za necelých osm let pozoruhodné erudice.

Prvním Japoncem, kterého jeromonach Nikolaj obrátil na pravoslavnou víru, byl Takuma Savabe, bývalý samuraj, šintoistický kněz a vynikající šermíř.

Sám Takuma Savabe se nejprve setkal s jeromonachem Nikolajem tak, že jednou v noci roku 1865, jsa ozbrojen mečem, se vkradl do domu, kde jeromonach Nikolaj přebýval, aby jej zabil. Před tím, než tak učinil, Nikolajovi sdělil, že křesťanství je špatná víra a samotný jeromonach není nic jiného než špión. Nikolaj se jej tehdy pohotově zeptal, zdali zná dobře křesťanství, aby o něm takto mohl soudit. Chrabrost, odvaha a nebojácnost svatého Nikolaje tak mocně zapůsobily na Savabeho, že souhlasil s tím, že si nejprve vyslechne slova pravoslavného kněze o jeho víře. To na něj zapůsobilo natolik, že nejenže přijal křest, ale nakonec se sám stal mnichem a knězem.

Od roku 1868 se začaly uskutečňovat tzv. Reformy Meidži² a díky nim vysvitla naděje na svobodnější šíření Božího slova a evangelizaci v duchu křesťanství. Jeromonach Nikolaj odjel roku 1869 zpět do Ruska, aby si vyprosil od Posvátného synodu souhlas a oprávnění založit v Japonsku ruskou duchovní misii. V roce 1870 car Alexandr II. výsostně potvrdil usnesení Posvátného synodu o zřízení japonské duchovní misie, která měla být církevně - jurisdicky koordinována v rámci Kamčatské eparchie pod vedením jeromonacha Nikolaje, který byl navíc povýšen do hodnosti archimandrity.

V březnu 1871 se archimandrita Nikolaj vrátil do Hakodate. Šíření blahé evangelní zvěsti pokračovalo a bylo natolik úspěšné, že když na počátku roku 1872 jeromonach Anatolij (Tichaj) přicestoval do Hakodate, aby pomáhal v zakládání Misie, mohl archimandrita Nikolaj odjet do Tokia, hlavního města Japonska, kde brzy vybudoval své misijní sídlo. Kolem roku 1875, když do Japonska přicestoval kamčatský biskup Pavel (Popov), aby rukopoložil archimandritou Nikolajem vybrané kandidáty z místního obyvatelstva do kněžských hodností, fungovaly při Misii již čtyři duchovní školy. V Hakodate další dvě. V druhé polovině roku 1877 začala Misie vydávat časopis Církevní věstník -正教時報社 a v druhé polovině roku 1878 bylo potvrzeno 4115 místních křesťanů a bylo založeno mnoho církevních obcí, které žily aktivním životem. Ve stejném roce se archimandrita Nikolaj obrátil na Posvátný Synod s prosbou, aby mladé japonské Církvi vyslal biskupa, a jako odpověď byl k této službě vybrán a ustanoven sám archimandrita Nikolaj.

17. března 1880 Posvátný synod rozhodl, že se archimandrita Nikolaj stane biskupem Reveljskim, vikářem Rižské eparchie (Riga), a bude vyslán do Japonska. 27. března téhož roku byl jmenován a 30. března se uskutečnila jeho chirotonie. Chirotonii ve Svatotrojickém chrámu Alexandro-Něvské Lávry vykonali metropolitové novgorodský a petrohradský Isidor, kyjevský a haličský Filotej, moskevský a kolomenský Makárij, biskupové vjatský a slobodský Apollos, rjazaňský a zarajský Palladij, rižský a mitavský Filaret, ladožský Jermogen a vyborskij Varlaám.

Protože kvůli chirotonii musel odcestovat do Ruska, archimandrita Nikolaj navštívil v letech 1879 – 1880 Petrohrad, Moskvu, Kazaň, Kyjev a Oděsu, a přitom shromažďoval dobrovolné dary na stavbu katedrálního chrámu v Tokiu. Při aktivní podpoře z Ruska byl tento katedrální chrám nakonec 8. března 1891 vysvěcen, a stal se jednou z významných staveb japonského hlavního města, jinak mezi Japonci známý jako „Nikoraj – doo“ (chrám Nikolaje) na počest osvětitele Japonska.

Biskup Nikolaj, počínaje svým příchodem do Japonska až do svých posledních dní, stavěl svoji překladatelskou činnost jako hlavní kámen své misie. Už v Hakodate započal s překladem Nového zákona, přičemž vycházel z řeckého, latinského, slovanského, ruského, čínského a anglického překladu textů Písma svatého a také z výkladů svatého Jana Zlatoústého. Světitel pokračoval ve své práci v Tokiu, přeložil Oktoich (Osmihlasník), Květnou a Postní Triodu, všechna Evangelia a části Starého Zákona, které jsou potřebné pro roční kruh bohoslužeb. Jelikož neměl velkou důvěru vůči jinoslavným překladům, vladyka Nikolaj vytvářel pravoslavný překlad s velkou pečlivostí a houževnatostí, když nad ním strávil každý den až čtyři hodiny. Pomáhal mu jeho věrný pomocník Pavel Nakae, výtečně vzdělaný v klasickém konfuciánství a zcela oddaný svatému pravoslaví.

V květnu roku 1891 se udál pokus o atentát³ na careviče Nikolaje Alexandroviče, přímo v době jeho návštěvy v Japonsku, a osobní přímluva vladyky Nikolaje zde sehrála vážnou roli v odvrácení rusko-japonského konfliktu.

V letech 1904 – 1905 však rusko-japonská válka přece jen začala⁴ a vladyka Nikolaj jako jediný z ruských poddaných zůstal se svěřenou mu pastvou v Japonsku, kde se staral a organizoval pomoc ruským vojenským zajatcům, kterých bylo až 73 000.

Takováto činnost vladyky, navíc v době války, byla vysoce ceněna jak v Japonsku, tak i v Rusku. V Japonsku se stal známým po celé zemi a mnohými byl ctěn jako světec.

24. března 1906 byl světitel Nikolaj ustanoven do hodnosti arcibiskupa tokijského a celého Japonska.

Roku 1908, když přijel biskup Sergij (Tichomirov) na nově utvořený Kjótský vikariát, získal světitel Nikolaj dlouho očekávaného pokračovatele.

Přestože se zcela a horlivě oddal šíření Evangelia v Japonsku, vladyka velmi miloval svoji rodnou vlast a domov, odkud pocházel. Vždy si našel čas, aby napsal dopis svojí sestře a jejím dětem, svým synovcům a neteřím. Svému otci zakoupil malý pozemek, který se nacházel v sousedství chrámu, o který se po smrti otce starala jeho sestra s dětmi. Na památku vladyky byla v jeho vlasti, ve vesnici Kopťjanka, založena škola při církevní obci, na kterou vladyka zaslal 200 carských rublů na zařízení školy a od roku 1902 pak stejnou částku posílal této škole již každoročně. Od roku 1909 se také stal čestným členem Spolku pomoci potřebným žákům Bělské duchovní školy a vždy podle potřeby zasílal pro žáky peněžní dary.

Arcibiskup Nikolaj zesnul 3. února 1912. Jeho pohřeb proběhl za velké účasti japonského lidu, nejenom jemu svěřeným věřícím, ale i ostatních Japonců a v Japonsku žijících cizinců. Věnec na hrob zaslal i sám japonský císař Meidži, a císař takto vůbec poprvé projevil úctu nějakému misionáři-cizinci.

Svatý Nikolaj po sobě zanechal jeden vybudovaný katedrální chrám, osm velkých chrámů, na 175 chrámů menších spolu s 276 církevními obcemi, dále jednoho arcibiskupa, jednoho biskupa, 34 kněží, 8 diákonů, 115 katechizátorů a na 34 110 pravoslavných věřících v Japonsku. Takto založil a utvrdil pevný základ Japonské pravoslavné církve.

Úcta k světiteli započala ještě za jeho života a projevila se v okamžiku jeho pohřbu. Úlomky z jeho rakve se uchovávaly jako velká svatyně. Svaté ostatky světitele Nikolaje byly uloženy do země 9. února roku 1912 na hřbitově Yanaka (Yanaka Reien), na jednom z nejvýznamnějších hřbitovů hlavního města Japonska.

Svatý apoštolům rovný Nikolaj, arcibiskup japonský, v té době již dávno v Japonsku uznávaný a ctěný, byl nakonec Ruskou pravoslavnou církví svatořečen v zástupu svatých 10. dubna roku 1970.

Velkého pastýře ctili nejen pravoslavní, ale doslova celé Japonsko znalo a mělo v úctě tohoto světce. Když po padesáti osmi letech od jeho zesnutí, v době jeho kanonizace chtěli přenést věřící jeho svaté ostatky do katedrálního chrámu, nedostali k tomu svolení se slovy: svatý Nikolaj náleží všemu japonskému národu, bez ohledu na vyznání, a jeho ostatky musejí proto zůstat a přebývat na národním hřbitově. Takto se ostatky apoštolům rovného Nikolaje nacházejí a spočívají až do dnešních dnů právě na hřbitově Yanaka, a nikoli jinde.

V každém chrámu v rámci Japonské pravoslavné církve se během každé liturgie zpívá tropar apoštolům rovnému Nikolaji a v závěru liturgie se pak vždy vzpomíná jeho jméno; v každém chrámu je ikona anebo freska tohoto ochránce japonské země.

Jako misionáře jej ctí i v mnoha dalších zemích světa. Světitel Nikolaj je svázán i s pravoslavnou historií Číny, s prvním čínským jerejem a svatým novým mučedníkem Mitrofanem, kterého vladyka Nikolaj rukopoložil na presbytera roku 1882. V Koreji vzpomínají na misionářskou pomoc a možnost učení korejských pravoslavných pastýřů v Tokijském duchovním semináři ještě pod dohledem světitele Nikolaje. Na všech světadílech je světitel Nikolaj ctěn pro svoji plodotvornou práci na vinici Kristově. ¨

¹ Světitel Inoknetij (Veniaminov), apoštolům rovný, Osvětitel Sibiře a Aljašky, památka 31. března / 13. dubna

² Reformy Meidži byla série reforem japonského císaře Meidži, které začaly po roce 1869 postupně proměňovat feudální Japonsko v moderní stát.

³ Incident v Ocu – pokus o atentát na careviče Nikolaje Alexandroviče, který se stal v japonském městě Ocu 29. dubna/ 11. května roku 1891. Následník trůnu navštívil Japonsko v rámci východního putování, při němž byl napaden policistou Tsuda Sandzo, když se spolu s princi, řeckým Georgiosem a japonským Arisugawou, vracel do Kjóta z návštěvy jezera Biva.

⁴ Rusko-japonská válka: jednalo se o válečný konflikt, který se odehrával od února 1904 do září 1905 na Dálném východě mezi carským Ruskem a Japonským císařstvím o nadvládu nad Mandžuskem a Korejským poloostrovem. Bojovalo se převážně na území (a o území), které patřilo (ať přímo či nepřímo) slábnoucí čínské říši pod správou tzv. Dynastie Čching.

Svatý a spravedlivý Simeon Verchoturský

(památka 18. prosince / 31. prosince v den svatořečení; 12. září / 25. září, prvé přenesení ostatků; 12. května/ 25. května, druhé přenesení ostatků)

Svatý a spravedlivý Simeon se narodil na počátku 17. století v evropské části Ruska, v rodině zbožných dvořanů. Po smrti svých rodičů, v období tzv. Smuty¹, poslouchaje a podřizuje se Božímu vedení, zanechal pocty a pozemské bohatství a vzdálil se za Ural. Na Sibiři spravedlivý Simeon žil jako prostý poutník, skrývaje svůj původ. Nejčastěji navštěvoval vesnici Merkušino, která se nachází nedaleko města Verchoturije, kam se chodil modlit do chrámu.

S blahou zvěstí o Trojjediném Bohu, o věčném životě v Království Nebeském, chodil Simeon po blízkých vsích. Nevyhýbal se ani Vogulům², původním obyvatelům těchto krajů, kteří si zamilovali tohoto svatého pro jeho čistý život. V sibiřské tajze, netknuté lidskou nohou, se Simeon oddával neustálému pamatování na Boha, v každém živém stvoření viděl nevyslovitelnou Velemoudrost Toho, jenž všechno moudře učinil (Ž 104,24).

Svatý nikdy nezahálel, z kožešin uměl ušít kožichy, obcházel vesnice, nechával se najímat a pracoval u rolníků, za svou práci však nepřijímal žádnou mzdu. Aby utekl před chválou, za dobře odvedenou práci, spravedlivý Simeon zanechával tuto práci nedokončenou a poté vždy odešel od těch, kteří si ho najali. Musel proto někdy snášet urážky a dokonce i bití, on ale vše přijímal s pokorou a za ty, kteří ho uráželi a ubližovali mu, se modlil. Takto dosáhl dokonalé nezištnosti a pokory.

Slovy, ale hlavně pak činy šířil pokoru a smířlivost, svojí čestností a askezí pak ještě za svého života získal úctu spravedlivého.

Svatý Simeon se mnoho modlil za utvrzení víry nově posvěcených obyvatelů Sibiře v Božím Slově. Svoji modlitbu spojoval s modlitebním stáním na kolenou na jednom kameni v hluboké tajze. Ve vzdálenosti deseti verst od  Merkušina, na břehu řeky Turji, měl svatý svou samotu, kde lovil ryby. Ale i zde projevoval zdrženlivost a ryb lovil jen tolik, kolik mu bylo zapotřebí. Blažené zesnutí svatého muže následovalo prostřed velikých zápasů půstu a modlitby. Zesnul roku 1642 a byl pohřben v Merkušinském pogostu³, u chrámu Archanděla Michaela. Pán po zesnutí tohoto spravedlivého proslavil svého služebníka, který zanechal všechno pozemské, aby sloužil jen Jemu jedinému.

Roku 1692, padesát let od zesnutí svatého, obyvatelé Merkušina zázračným způsobem nalezli zjevivší se netlené tělo tohoto světce, na jehož jméno již zapomněli. Stalo se, že rakev s tělem Simeona vystoupla ze země tak, že v ní bylo z části vidět i jeho ostatky. Brzy se začaly od zjevivších se ostatků dít mnohá uzdravení nemocných, tělesná i duševní. Byl uzdraven chromý a nehybný člověk, po čemž následovaly i mnoha jiná uzdravení.

18. prosince roku 1694, z pověření metropolity sibiřského a tobolského Ignatije, bylo igumenem Dalmatovského monastýru Izákem, spolu s dalšími duchovními, učiněno ohledání ostatků a zjištění všech podrobností ohledně uzdravení od ostatků světce. Následujícího dne přicestoval do Merkušina sám metropolita, který však, přestože vyslechl svědectví igumena Izáka o tom, že v rakvi bylo nalezeno celé a tlením neporušené tělo, a že při jeho ohledání bylo cítit blahou vůni vycházející zjevně od svatých ostatků, ten přesto přese všechno přijal tato svědectví nedůvěřivě a s pochybnostmi, a ani se sám na vlastní oči nechtěl o řečeném přesvědčit.

V životopisu svatého je napsáno, že poté i sám metropolita byl svědkem zázračné pomoci svatého Simeona. V ten stejný den, kdy projevil své pochybnosti, pocítil metropolita bolest v levém oku a začal špatně vidět. Nejprve si myslel, že se tomu tak stalo pro velký mráz a studený vítr, potom si však hned vzpomněl na to, co udělal, a že se tomu stalo kvůli jeho nedůvěře a pochybnostem, které projevil vůči svatému. Tehdy se začal modlit a řekl: Smiluj se nade mnou, Pane, a uzdrav moje oko. A ty, svatý spravedlivý, nehněvej se na mne. Přísahám, že po svaté liturgii, jestliže ti to bude libo, sám přijdu ke svatým ostatkům a zhlédnu na ně. V tom okamžiku bolest oka zmizela a metropolita už začal zase vidět dobře. V souladu s tím, jak slíbil, odešel metropolita po svaté liturgii spolu s duchovními k hrobu. Rakev byla otevřena a metropolita spatřil, že svědectví igumena bylo pravdivé. Tehdy metropolita, naplněn zbožnou úctou, řekl: Dosvědčuji i já, že ostatky tyto, onoho spravedlivého a ctnostného člověka, jsou ve všem podobny ostatkům dávných svatých. Tento spravedlivý je podoben Alexijovi, metropolitovi moskevskému, anebo Sergiji Radoněžskému, neboť se stal důstojným netlejícnosti od Boha, podobně jako i tato světla víry pravoslavné!

Takto byla dosvědčena a potvrzena netlejícnost a svatost ostatků spravedlivého. Poté podle životu svatého bylo zjeveno, že nově zjevený služebník Boží se má nazývat spravedlivým Simeonem.

30. prosince 1694 metropolita Ignátij ještě jednou navštívil Merkušino, podruhé ohledal svaté ostatky a přenesl je do chrámu, a rakev nechal pokrýt hedvábným plátnem.

12. září roku 1704, s požehnáním metropolity tobolského Filothea, bylo učiněno přenesení svatých ostatků spravedlivého Simeona z chrámu svatého archanděla Michaela do Verchoturského monastýru svt. Mikuláše, a v tento den Církev slaví druhý svátek spravedlivého Simeona Verchoturského.

A i dnes, na přímluvy svatého Simeona Verchoturského, zjevuje Pán blahodatnou pomoc a utěšení, posilnění i ponaučení, uzdravení duší i těl a zbavení se od zlých a nečistých duchů. 

¹ Smutná doba – Smuta – označení období v ruských dějinách v letech 1598 – 1613, někdy až do roku 1619, které bylo poznamenáno přírodními katastrofami, Polsko – Švédskou intervencí, těžkou politickou, ekonomickou, státní a sociální krizí.

² Mansi (zastarale: Vogulové) jsou původní obyvatelé žijící v Chanty-Mansi, Chantymansijský autonomní okruh – Jugra, což je autonomní okruh v rámci Ťumeňské oblasti Ruska. Nazývají se Mán-si, tj. národ Mán, podle řeky Manu.

³ Pogost (rusky погост, ze staroruského: погостъ) od slova pohostit, původně pohostinné dvory na cestách, venkovské komunity na okraji starého ruského státu, nebo také obchodní centra. Na konci 10. století se pak pogosty přeměnily do administrativních a územních správních oblastí. Pogosty se lišily ve velikosti, od desítek do stovek vesnic mezi 11. až 14. stoletím. Jak se křesťanství šířilo po Rusi, byly v pogostech stavěny kostely. Poslední pogosty, sloužící jako administrativní obvody, byly zrušeny v roce 1775. Poté se staly městy.

Svatý mučedník Šebestián

(památka 18. prosince / 31. prosince)

Tento slavný Kristův mučedník se narodil v Itálii a byl vychován ve městě Mediolanum (Milán). Ještě ve svém mládí se začal učit vojenské službě. Takto vzdělán, lepý a chrabrý, získal přízeň císaře Diokleciána, který ho jmenoval velitelem své dvorní gardy.

Šebestián však v tajnosti vyznával křesťanskou víru a modlil se k živému Bohu. Jakožto muž čestný, spravedlivý a milostivý byl Šebestián velmi oblíben mezi svými vojíny. Kde mohl, zachraňoval křesťany před strádáním a smrtí. Tam, kde nemohl, posiloval je slovy, aby byli silní v okamžiku smrti pro Krista a nezříkali se jej.

Dva bratry, Marka a Marcelina, kteří byli vězněni pro Krista a na pokraji svých lidských sil, kdy se skoro už zřekli Krista a poklonili se modlám, Šebestián utvrdil ve víře a posílil je v jejich mučednictví. Když k nim promlouval, aby se nebáli smrti pro Krista, jeho tvář byla náhle osvícena, takže všichni viděli jeho tvář světlou a zářivou jako tvář nějakého Božího anděla.

Svá slova potvrdil Šebestián i zázraky: uzdravil Zoju, němou ženu vězeňského dozorce Nikostrata,  která trpěla němotou po šest let. Tuto ženu a celý dům Nikostrata přivedl Šebestián ke svatému křtu. Uzdravil také dva nemocné syny velitele věznice Klaudia, Symforiana a Felixe. I Klaudia pak přivedl ke svatému křtu a spolu s ním i všechny v jeho domě. Jedenáct let trpícího dnou a bolestmi nohou Trankvilla, otce bratrů Marka a Marcellina, této nemoci zbavil a přivedl jej ke křtu a spolu s ním i ostatní v jeho domě. Ze stejné nemoci a bolesti uzdravil římského eparcha Chromatia, a také jeho i jeho syna Tiburta přivedl ke svatému křtu.

Z těchto křesťanů jako první přijala strádání Zoja, kterou zajali u hrobu svatého apoštola Petra, kde se modlila k Bohu. Poté, co ji umučili, vhodili její tělo do řeky Tibery. Následně byl zajat Tiburtos, před nějž byl položen rozžhavený uhel, a jemu dáno na výběr, buď na něj položí kadidlo jako oběť modlám, nebo sám přejde bosý po těchto rozžhavených uhlech. Svatý mučedník pro Krista Tiburtos učinil znamení Kristova kříže a stanul na rozžhaveném uhlí. To mu však nijak neublížilo, a on zůstal zcela zdráv. Poté, i přes tento očividný zázrak, byl sťat mečem, Nikostratos byl zabit na kůlu, Trankvillos utopen, Marek a Marcellinus byli mučeni a potom probodnuti kopími.

Nakonec byl před císaře Diokleciána přiveden sám Šebestián. Císař jej obvinil z vlastizrady. Na to však Šebestián řekl: Já se vždy modlím k mému Kristu za tvé zdraví a za mír Římského císařství. Císař však neposlouchal a vydal příkaz, aby byl Šebestián svlečen a zasypán střelami šípů. Vojáci pak stříleli do té doby, dokud celé tělo mučedníka nebylo pokryto šípy, až nebylo vidět tělo vůbec. A když už si všichni mučitelé mysleli, že je Šebestián mrtev, on se zjevil živým a zcela zdravým. Poté ho bezbožníci ubili holemi. Takto přeslavně strádal a vytrpěl pro Krista, svého Pána, jeho mučedník Šebestián a přesídlil se do Nebeského Království roku 287 po Kr., za dnů císaře Diokleciána a biskupa římského Gaia.

Světitel Nektarios Eginský¹, divotvůrce

(památka 9. / 22. listopadu a také 21. srpna / 3. září v den přenesení svatých ostatků roku 1953)

Světitel Nektarios se narodil roku 1846 v Silivrii, ve východní Thrákii (v dnešním Turecku), rodičům Dimosovi a Vasiliki Kefalas, jako jejich páté dítě. Při svatém křtu dostal chlapec jméno Anastasios. Zbožní rodiče vychovávali své děti v lásce k Bohu a již od raných let je učili modlitbám a četli jim také duchovní poučení a knihy. Malý Anastasios si nejvíce oblíbil 51. žalm a často opakoval jeho slova: Budu vyučovat přestupníky cestám Tvým, aby hříšníci k Tobě se obraceli (Ž 51, 13).

Anastasios snil o tom a přál si získat křesťanské vzdělání, ale poté co ukončil základní školu, byl nucen zůstat v rodné vesnici, protože jeho rodina byla velmi chudá a neměla dostatek peněz na to, aby jej poslala učit se do města. Když měl Anastasios 14 let, uprosil kapitána jedné lodi plující do Konstantinopole (tehdy již Istanbul), který ho tam ale samotného (a navíc bez peněz) vzít zprvu nechtěl. Když však měla loď odplout, nedařilo se to.  A tak, když kapitán viděl, jak mladý Anastasios stále ještě čeká na břehu, zavolal ho, ať nastoupí, a teprve poté, jako zázrakem, loď již bez obtíží odplula. Takto se Anastasios nakonec ocitl v Konstantinopoli.

V Konstantinopoli si zprvu našel práci u obchodníka s tabákem. Tento obchodník dával chlapci velmi málo peněz, nebo spíše nic, a zneužíval jeho přirozenou dobrotu a prostotu. Většinou se stávalo, že chlapec chodil hladový a v otrhaném oblečení. A když se už stalo a jeho oblečení i obutí bylo zapotřebí vyměnit za nové, aby se na něm jeho staré nerozpadlo, tehdy se Anastasios rozhodl napsat dopis Hospodinu. Vždyť kromě Něj mu ani nikdo jiný nemohl pomoci. Napsal tedy dopis: Můj malinký Kriste! Už nemám do čeho se obléci, pošli mi prosím, co budeš považovat za potřebné. Ty víš, jak Tě mám rád. Anastasios. Na obálku napsal: Pánu Ježíši Kristu do Nebe. Když šel s tímto dopisem na poštu, potkal obchodníka ze sousedního obchodu, kterému se bosého chlapce zželelo, a proto mu navrhl, že mu jeho dopis na poštu zanese sám. Anastasios mu s radostí dal svůj dopis. Obchodník, udiven adresou na obálce, rozhodl se dopis otevřít a přečíst si jej. Když jej přečetl, hned poslal na adresu Anastasia peníze. Tomu se krátce poté poštěstilo najít si práci jako vrátný ve škole Metochu² Chrámu Hrobu Páně. A zde se mu podařilo pokračovat ve vzdělání.

Poté, co zakončil tuto školu, získal místo učitele ve městě Lithia na ostrově Chios. Nejenom, že zde sedm let vyučoval, ale také kázal slovo Boží. Roku 1876 se Anastasios stal poslušníkem v monastýru Nea Moni³ a v říjnu téhož roku přijal mnišský postřih se jménem Lazar. 15. ledna roku 1877 byla pak Lazar metropolitou chioským Grigoriosem rukopoložen na diákona s novým jménem Nektarios. Mladý diákon si i nadále přál pokračovat v prohlubování svého vzdělání, a proto ve svých každodenních modlitbách prosil Hospodina, aby mu takovou možnost udělil.

Z Boží prozřetelnosti se jeden majetný a zbožný křesťan nabídl, že mladému mnichu Nektariovi zaplatí jeho studijní cestu i všechny výlohy s tím spojené. Od roku 1882 až do roku 1885 tak diákon Nektarios začal studovat na Teologické fakultě Athénské univerzity. Po ukončení univerzity a po doporučení svého dobrodince odjel do Alexandrie. 23. března 1886 byl diákon Nektarios rukopoložen na kněze a začal sloužit v chrámu svt. Mikuláše v Káhiře. V tomto chrámu mu byla brzy udělena hodnost archimandrity. Krátce na to přijal tehdejší alexandrijský patriarcha rozhodnutí a udělil archimandritovi Nektariovi titul nejvyššího Archimandrity Alexandrijské Církve⁴.

15. ledna roku 1889 byl jako nejvyšší Archimandrita Alexandrijské Církve Nektarios rukopoložen na archijereje a byl ustanoven metropolitou Pentapolské metropolie⁵. Jeho chirotonii vykonal patriarcha alexandrijský Sofronios (Meidantzoglou), bývalý arcibiskup kerkyrský Antonios (Chariatis) a arcibiskup sinajský Porfyrios (Marudas). V těchto letech vladyka Nektarios napsal: Hodnost a postavení nevyvyšují svého majitele, jen toliko ctnost má tu moc a sílu jej vyvýšit. A stejně tak jako i předtím dál usiloval o získávání lásky a pokory. Ctnostný život vladyky Nektaria, jeho neobyčejná dobrota a pravá bezelstná prostota však vyvolávaly nejen lásku a úctu věřících, ale u některých nedokonalých křesťanů také pocity opačné. Brzké povýšení, láska patriarchy a lidu spolu s ctnostným a čistým životem světitele Nektaria vedly k silné nenávisti a nepřejícnosti.

Vlivní lidé z patriaršího dvorce se totiž začali obávat, že tato láska a úcta k světiteli může mít v budoucnu vliv na to, že by se stal jedním z možných kandidátů na místo Jeho Svatosti Patriarchy Alexandrijského. A tak se stalo, že tito nečestní lidé světitele Nektária hanebně pomluvili.

Pro svou hlubokou pokoru, jsa a zůstávaje svatým ve svých činech, se vladyka Nektarios ani nepokoušel obhajovat. Dobré svědomí – to je to největší ze všech blah. Ono je hodnotou duševního míru a pokoje srdce - říkával ve svých kázáních, když opouštěl své archijerejské místo už navždy. Metropolita pentapolský byl propuštěn ze služby a musel opustit i egyptskou zemi.

Nakonec se musel světitel Nektarios vrátit do Athén, kde žil dlouhých sedm měsíců ve velké nouzi. Marně chodil po úřadech Ministerstva náboženství, nikde jej nepřijímali. Když se o jeho nuzném přežívání dozvěděl starosta města, domohl se pro něj získat místo učitele a kazatele v provincii Evia⁶.

Sláva o neobyčejném učiteli a kazateli se brzy rozšířila z provincie až do hlavního města, a odtud až do řeckého královského dvorce⁷. Královna Olga⁸, která se seznámila se světitelem, se stala brzy jeho duchovní dcerou. Díky královně byl vladyka ustanoven ředitelem Duchovní školy bratří Rizariových v Athénách.

Tam, s neutichající láskou a trpělivostí, jednal Nektarios se svými svěřenci. Jsou známy případy, kdy za provinění žáků bral na sebe jejich trest a nakládal si přísný půst. Jedenkráte se také stalo, že pracovník školy, který se staral o úklid, onemocněl a měl velký strach, že ho kvůli tomu propustí z práce. Když se však vrátil po nemoci do práce, zjistil, že po celou tu dobu někdo místo něj odváděl jeho práci. Ukázalo se, že to byl vladyka Nektarios, který tajně uklízel školu, aby si nikdo nevšiml nepřítomnosti nemocného zaměstnance školy.

Pro svoji velkou pokoru, mírnost a lásku k lidem se stal vladyka Nektarios důstojným blahodatných darů Svatého Ducha, prozíravosti a daru uzdravování.

V zástupu mnoha duchovních dětí kolem vladyky se shromáždilo i několik dívek, které si přály zasvětit se mnišskému životu. Roku 1904 vladyka Nektarios založil na ostrově Egina ženský monastýr Svaté Trojice. Na své vlastní náklady se mu podařilo zakoupit nevelký pozemek, na kterém se už dříve nacházel zapomenutý a polorozpadlý monastýr.

Nějakou dobu řídil starec Nektarios jak školu, tak monastýr, ale za chvíli odešel ze školy úplně, vyvázal se s dovolením místního (athénského) archijereje ze všech povinností, a přestěhoval se na ostrov Egina. Dvanáct posledních let svého života tak prožil na tomto ostrově, který se později stal poutním místem pro mnohé věřící jak z Řecka, tak z celého světa.

Na počátku však bylo mnoho práce a úsilí o znovuobnovení a postavení monastýru. Duchovní děti starce vyprávěli, že vladykovi nebyla proti mysli žádná práce: sázel stromy a květiny, uklízel stavební odpad, šil pantofle pro monašky. Byl nesmírně milostivý, rychle pomáhal v nouzi potřebným, často prosil monašky, aby daly i své poslední jídlo chudým návštěvníkům monastýru. Na jeho modlitby byly pak další den přivezeny potřebné potraviny anebo peněžní milodary.

Jedenkráte se na vladyku obrátila s prosbou o pomoc jedna chudá a stará žena. Řekla mu, že na její olivovník přilétly červené mušky, které ničí listoví stromu a prosila jej, aby požehnal strom. Když vladyka přežehnal olivovník svatým křížem, ze stromu vzlétl oblak mušek a odletěl pryč. Duchovní děti starce vyprávěly, že díky modlitbám starce Nektária se na ostrově zlepšily nejenom podmínky pro život, neboť přestaly loupeže a přepadávání, ale změnilo se k lepšímu i počasí. Zemědělci se nejedenou obraceli k modlitební pomoci starce metropolity v čase sucha a potom na přímluvu vladyky Nektaria přicházel na zemi a na jejich úrodu blahodatný déšť. Podle svědectví monašek mnozí z věřících ctili vladyku Nektaria už za jeho života jako svatého. Říkali, že během modlitby doslova celý zářil. Jedna z monašek byla jednou učiněna hodnou spatřit, jak se vladyka Nektarios během modlitby celý proměnil (do světla). Říkala, že v okamžiku, když se modlil s pozvednutýma rukama k Nebi, byl na dvě pídě nad zemí, a jeho tvář byla celá proměněna – jako tvář skutečného světce.

Monaška Evangelína o svatém Nektariovi ve vzpomínkách vyprávěla: Byl jako beztělesný, celý svítil, měl pokojnou a mírnou tvář. Byl plný lásky ke všem, pokorný, soucitný a milostivý. Byl člověkem, který miloval mlčení. Starce Nektaria vystihovala nejenom nekonečná dobrota a láska k lidem a všemu živému kolem něj, ale také neobyčejná prostota. V monastýru sloužil jako prostý kněz a jeho archijerejské oblečení bylo zavěšeno okolo ikony Matky Boží.

Když vladyka pocítil, že se přiblížil konec jeho života, modlil se, aby Hospodin prodloužil jeho dny jen natolik, aby byly dokončeny všechny potřebné práce v monastýru, ale jak po celý život, tak i nyní pokorně dodával: Nechť bude vůle Tvá! Dlouho skrývaná nemoc si však nakonec vzala své. V září roku 1920 se v té době již sedmdesátiletý starec v doprovodu dvou monašek vypravil do nemocnice v Athénách.

Vladyku umístili do pokoje pro nemajetné a nevyléčitelně nemocné pacienty.  Dva měsíce se lékaři snažili oblehčit strádání těžce nemocného starce (měl rakovinu prostaty) a sám vladyka statečně snášel nemoc i bolest, a vždy přitom vzdával chválu Bohu a děkoval mu za vše. Dochovala se svědectví nemocničních pracovníků o tom, že obvazy, kterými byl převazován starec, vydávaly neobyčejnou vůni.

Svatý vladyka Nektarios zesnul v neděli v půl jedenácté večer, v den památky Sboru archanděla Michaela a dalších nebeských mocností beztělesných (8. /22. listopadu), přijavše svaté Kristovy Tajiny. Když tělo zesnulého začali převlékat, jeho košili náhodně položili na postel, kde byl uložen jeden zcela paralyzovaný pacient; a tu se stal zázrak, když se tento nemocný pacient ve stejném okamžiku cele uzdravil.

Po zesnutí sv. Nektaria začalo jeho tělo vydávat myro. Když jeho rakev přivezli na Eginu, celý ostrov vyšel, aby vyprovodil svého svatého se slzami.

Monaška Nektarie vzpomínala: Když vladyka zemřel a převezli ho na Eginu, jela jsem i já. Rakev doprovázelo množství kněží, jeho žáků ze školy Rizari a mnoho, mnoho národa. Celá Egina přišla! Vlajky byly spuštěny, obchody zavřeny a jeho rakev nesly na rukou… Ti, kdo nesli rakev, potom vyprávěly, že jim tak vonělo oblečení, že je potom pověsili na zvláštní místo a už nikdy si jej neoblékaly… A monastýrské sestry, okolo desíti lidí, jsme byli u jeho rakve a drželi krabičku s vatkou. Neustále jsme utíraly tou vatkou čelo vladyky, jeho bradu a ruce. Odtud jako vláha vytékalo myro! Tak tomu bylo po tři dny a tři noci, všichni lidé si brali kousíčky myra, které silně vonělo.

Obyvatelé řeckého ostrova Egina byli na přímluvy spravedlivého ochraňováni od bombardování v době německé okupace během 2. světové války. Po válce bývalý německý vojenský velitel Athén přiznal, že vojenští letci, kteří letěli bombardovat ostrov Kréta, když prolétali nad ostrovem Egina, tak ho neviděli (bez ohledu na to, že viditelnost byla dobrá a nebyla žádná oblačnost).

Chrámový sklep monastýru, ve kterém byl pohřben světitel Nektarios, byl několikráte z různých příčin po pohřbení otevírán a pokaždé se lid mohl přesvědčit o netlejícnosti jeho svatých ostatků. Dokonce i kytička fialek, které do rakve při pohřbu položilo jedno děvčátko, nebyla tknuta tlením.

Roku 1961, konkrétně 20. dubna, byl patriarším a synodálním rozhodnutím Konstantinopolského patriarchátu metropolita Nektarios přičten k zástupu svatých a jeho svaté ostatky vyzdviženy (již roku 1953) z chrámového sklepa monastýru, aby byly učiněny předmětem úcty pro všechny věřící. V Řecku a nejen v něm je tento světec ctěn všude jako veliký divotvůrce a uzdravitel jakkoli nemocných, kteří k němu s modlitbou přicházejí.

V roce 1998 vydal Posvátný synod Alexandrijské pravoslavné církve rozhodnutí o plné církevní rehabilitaci svt. Nektaria Pentapolského. Kvůli této události byla sezvána velká konference v Alexandrii, udála se mnohá oficiální slavnostní setkání, a sice za účasti všech místních pravoslavných církví. Následující rok 1999 byl pak vyhlášen rokem svatého Nektaria.

Na přímluvy a modlitby svt. Nektaria bylo učiněno nespočítatelné množství znamení Boží milosti. Tomuto světci je zasvěceno nejen v Řecku mnoho chrámů a kaplí. Mnoho zázračných uzdravení se událo na hrobu starce Nektária.

 

Tropar, hlas 1.

Výhonek Silivrie a ochránce Eginy, který se zjevil v posledních letech, Nektária, ryzího přítele ctností uctěme, věřící, jako bohabojného služebníka Kristova. Neboť skýtá rozličná uzdravení všem, kteří zbožně volají: Sláva Kristu, jenž tě oslavil, sláva Tomu, jenž daroval ti moc činit zázraky, sláva Tomu, jenž podává skrze tebe hojná uzdravení. 

Kondak, hlas 4.

V radosti srdce opěvujme nově rozzářenou hvězdu Pravoslaví a nově zbudovanou hradbu Církve, neboť byla oslavena působením Ducha, jenž skrze hojnou blahodať skýtá uzdravení všem, kdož volají: Raduj se, Otče Nektárie!

¹ Egina – Αίγινα -  řecký ostrov nedaleko Athén a ostrova Salamis, nachází se v Atice.

² Metoch - zastoupení monastýru mimo své správní území, v tomto případě Bratrstva svatého Hrobu Jeruzalémského patriarchátu

³ Νέα Μονή - Byzantský klášter Nea Moni byl vybudován v 11. století byzantským císařem Konstantinem IX. Monomachem.

⁴ Alexandrijská pravoslavná církev – neboli Alexandrijský patriarchát, řecky Πατριαρχεῖο Ἀλεξανδρείας – místní autokefální pravoslavná Církev, zaujímající 2. místo v dyptichu místních autokefálních církví. Podle tradice byla založena apoštolem Markem.

⁵ Pentapolská metropolie – titulární eparchie Alexandrijské pravoslavné církve.

⁶ Εύβοια - Euboia, Euboja, Euboea nebo Evia, ostrov u pobřeží Řecka v západní části Egejského moře. Druhý největší ostrov Řecka po Krétě a šestý největší ostrov ve Středozemním moři.

⁷ Řecký královský dvorec - Παλαιά Ανάκτορα, známý také jako Starý královský dvorec, první královský dvůr v dnešním Řecku, byl postaven roku 1843. Od roku 1934 se v něm nachází parlament Řecké republiky

⁸ Olga Konstantinovna Romanovová (3. září 1851, Pavlovsk - 18. června 1926, Pau) byla rozená ruská velkokněžna z dynastie Romanovců a sňatkem řecká královna, titulovaná jako královna Helénů. Prababička současné španělské královny Sofie Markéty, britského korunního prince Charlese, prince z Walesu a také babičkou řeckého a dánského prince Filipa, manžela britské královny Alžběty II.