SVATÝ NOVÝ MUČEDNÍK OTEC SERGIJ MEČEV 

(památka 24. prosince/ 6. ledna, a rovněž v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských) 

Svatý nový mučedník Sergij Mečev se narodil v Moskvě 17. září (30. září podle občanského kalendáře) roku 1892 v rodině kněze, představeného chrámu svt. Mikuláše v Klennikach v Moskvě¹. Jeho otec Alexij Mečev ho velmi miloval a přál si, aby se jeho syn stal také knězem a zároveň jeho pomocníkem v chrámu svt. Mikuláše. Nechtěl ho však k tomu nutit a tak mu dal možnost, aby získal nejprve světské vzdělání. Otec Sergij tak po ukončení gymnázia² nastoupil na Lékařskou fakultu Moskevské univerzity. Brzy poté však přestoupil na Fakultu historie a filologie Moskevské univerzity, kterou zakončil roku 1917. Ve stejném čase, kdy se učil na univerzitě, byl Sergij Mečev aktivním členem studentského bohosloveckého kroužku svt. Jana Zlatoústého, který založil a o který se staral biskup Arsenij (Žadanovskij). 

V období 1. světové války v roce 1914 sloužil Sergij dobrovolně jako sanitář a milosrdný bratr v lazaretu Červeného Kříže. Takto se seznámil i se svojí budoucí ženou Evfrosinijí Nikolajevnou Šaforostovoj, která sloužila také jako milosrdná sestra. Vzali se pak roku 1918. 

 Sergij Alexejevič Mečev se nakonec rozhodl přijmout kněžství a toto rozhodnutí bylo u něj spojeno s cestou do Optinské pustevny a s rozhovorem se starci ctih. Anatolijem a ctih. Nektarijem³. 30. března 1919 byl Sergij Mečev rukopoložen na diákona, 4. dubna téhož roku pak na kněze. Rukopoložen byl ve Svato-Danielovském monastýru, jeho světícím biskupem byl svt. nový mučedník Feodor (Pozdejevskij). 

Jako kněz sloužil se svým otcem v chrámu svt. Mikuláše. Po smrti svého otce Alexije, 9. / 22. června 1923, přijal na sebe veškerou pastýřskou starost o pastvu, kterou nazýval kajícnou (bohoslužební) rodinou – tak nazýval otec Sergij svoji církevní obec. Období, kdy se stal otec Sergij knězem, bylo jedním z nejtěžších. Občanská válka, revoluce, rozvrat, v Moskvě bylo špatné zásobování, řádila epidemie tyfu, chřipky, mnozí z těch, kteří v té době takto onemocněli, také zemřeli. Ale právě tyto těžkosti každodenního života probouzely v takto strádajících lidech víru, lidé začali přemýšlet a hledat pomoc u Boha, ke kterému byli do té doby lhostejní a neteční. 

Otec Sergij oddával své pastvě všechny svoje síly, jak duchovní tak fyzické. Břímě, které na sobě otec Sergij nesl, se stávalo těžkým, přetěžkým, ba i skličujícím, vždy se však, ale nakonec našly nové síly a nové odhodlání pokračovat dál. Když se stalo a během porevolučních roků došlo k tomu, že pravoslavné chrámy v Moskvě obsadili obnovlenci⁴, jen velmi málo církevních obcí zachovalo věrnost svt. Tichonovi patriarchovi Moskevskému⁵, mezi nimiž byl také Danielovský monastýr a chrám svt. Mikuláše. 

Otec Sergij byl bezkompromisním bojovníkem za Pravoslaví. Když byla roku 1927 vydána tzv. Deklarace metropolity Sergije⁶, přestal při bohoslužbách vzpomínat metropolitu Sergije (Stragorodského), nemodlil se ani za ateisty, bezbožníky a ani za ty, kteří započali pronásledovat Církev. Roku 1929 byl otec Sergij pro svou činnost uvězněn a deportován, roku 1932 pak byl chrám svt. Mikuláše uzavřen. 

Otec Sergij byl deportován na sever, do malého města Vologodské oblasti Kadnikov. Tam také roku 1933 následoval opakovaný trest a odsouzení na pět let do pracovního tábora. Ponejprve při Kubenském jezeře, kde pracoval na pile, potom na řece Šelekse a v Usť – Pinege. V roce 1935 byl převeden do Svirských táborů, následně pak na stanici Perebory, na stavbu přehrady. 

V kolonii při řece Šelekse otec Sergij velmi hladověl. O jídlo tam byl neustále okrádán ostatními trestanci. Přesto, když se podařilo, že svého duchovního otce mohly navštívit jeho duchovní dcery, ty si povšimly toho, přestože byl krajně vyčerpán a vysílen, nebyla v něm ani podrážděnost, ani zloba, stal se naopak velmi laskavým, nebylo v něm ani jedné výčitky. 

V roce 1937 byl otec propuštěn z pracovního tábora. Usadil se na okraji města Kalinin, kde pracoval na jedné poliklinice. Doma tajně sloužil svatou liturgii. Neustále k němu přijížděly jeho duchovní děti, kterým psal dopisy, ve kterých je povzbuzoval ve víře, utěšoval a poučoval: «Modlete se k Hospodinu, proste Ho, aby z vás sňal tíseň, onu uzamknutost do sebe, proste Ho o to, abyste získali širé srdce! » 

V té době, všichni stejně jako otec Sergij smýšlející archijerejové, byli ve vězeních a pracovních táborech. Otec Sergij si přál, aby měl nad sebou arcipastýřskou ochranu. Svěřil se proto jednomu biskupu o své církevní pozicí a také ohledně své nehlášené – nelegální církevní obci. Brzy však byl tento biskup uvězněn a při výslechu o. Sergije zradil, když na soudu řekl vše, co mu bylo řečeno jako biskupovi v tajném vyznání o. Sergije. Potom byl otec Sergij vybídnut k tomu, aby se ukryl v Střední Asii, on však nechtěl opustit svoje duchovní děti. Více než rok se otec Sergij potuloval bez náležitých dokladů a přihlášení k pobytu. V létě roku 1941 pobýval ještě spolu s některými svými duchovními dětmi skrytě a tajně ve vesnici blízko Tutajeva. Tam sloužil každý den liturgii. Z toho důvodu, že v té době začínala válka a kvůli všeobecnému napětí je místní obyvatelé podezřívali z toho, že jsou německými špióny a nakonec je nahlásili a vydali NKVD. 

7. července 1941 byl otec Sergij znovu uvězněn a umístěn do Jaroslavské věznice. Po čtyřech měsících výslechů a mučení, při nichž se choval velmi statečně, a kdy se navíc snažil, aby nikdo z církevního společenství nebyl postižen, byl 24. prosince/ 6. ledna 1942 v noci otec Sergij zastřelen ve vězení Jaroslavského NKVD. 

V roce 2000 byl svatý nový mučedník otec Sergij připočten k zástupu svatých novomučedníků a vyznavačů ruských. 

¹Sv. spravedlivý Alexij moskevský (Mečev). Kanonizován roku 2000. V roce 2001 byly jeho svaté ostatky vyzdviženy ze země a přeneseny do chrámu svt. Mikuláše v Klennikach v Moskvě. 

² 3. Moskevské Gymnázium zakončil roku 1910 se stříbrnou medailí. 

³Ctih. Anatolij, mladší optinský (Potapov). Jeho památka je slavena 30. července/ 12. srpna a v den sboru Optinských starců 11. /24. října. Ctih. Nektarij optinský, jeho památka je slavena 29. dubna/ 12. května a také v den sboru ctihodných Optinských starců 11. října/ 24. října.

⁴Obnovlenci - obnovlenectví - tzv. obnovlenecký rozkol; jednalo se o hnutí, které vzniklo v Ruské pravoslavné církvi po tzv. Říjnové revoluci roku 1917. Za svůj cíl si ustanovilo „obnovu a reformu církve“, a to „novým demokratickým řízením“ a „modernizací bohoslužeb“. Postavilo se proti tehdejšímu vedení církve, proti svt. patriarchu Tichonovi, přičemž byla oznámena plná podpora tehdejšímu novému režimu. Přes všechny své snahy se hnutí kolem roku 1946 rozpadlo. 

⁵Svt. Tichon, patriarcha moskevský, jeho památka je slavena v den jeho zesnutí 25. března/ 7. dubna a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských. 

⁶Deklarace z roku 1927 metropolity Sergije – přesněji Prohlášení (Poselství) Zástupce Patriaršího Zastupitele, metropolity nižegorodského Sergije a při něm dočasného Patriaršího Posvátného Synodu, o Vztahu Pravoslavné Ruské Církve k existující občanské vládě. Tato deklarace se stala ranou pro Ruskou církev, byla to deklarace o loajálnosti k sovětské vládě. V ní se Ruská církev zavázala k bezpodmínečné podpoře komunistického režimu. Velké množství církevních hierarchů, duchovních a laiků s ní však vyjádřilo ostrý nesouhlas. 

 

Chrám svt. Mikuláše v Klennikach v Moskvě

Jak žít v církvi?

Z kázání sv. nového mučedníka prot. Sergije Mečeva

Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!

Náš největší hřích spočívá nejspíše v tom, že zapomínáme na to, že my všichni realizujeme svoji spásu, nikoli však sami. Že po této cestě jdeme my všichni společně, spojeni druh s druhem jako členové jednoho Těla – Církve.

My v našem hrubém egoistickém životě neustále zapomínáme, že stav naší duše a naší spásy závisí od stavu, rozpoložení lidí, kteří mě obklopují a naopak, jejich rozpoložení, stav a spása je závislá od toho, jak žiji já, jaký mám na ně vliv právě já.

Na to je třeba vždy pamatovat, ale my na to zapomínáme, noříme se jen a jen do sebe, jsouce zaneprázdněni našimi egoistickými touhami. My však musíme trpět společně a snášet nedostatky druh druha a podávat druh druhu pomocnou ruku. Jestliže budeme soudit skutky bližních, tak nikdy nesplníme Kristova přikázání. Musíme pamatovat na slova Apoštola a také na přikázání, které nám zanechal náš Báťuška¹: «Jedni druhých břemena neste, a tak plňte zákon Kristův. » ²

Jan Zlatoústý, dle výkladu tohoto místa z Apoštola, nám vysvětluje, že v přesném překladu je zapotřebí říci plňte a ne naplníte. To znamená, že Přikázání Kristova Zákona nemůže v plnosti, v celku, naplnit nikdo. Ale jestliže bude každý plnit jeho část, každý dle míry svých sil a schopností, doplňujíce takto druh druha, můžeme společně naplnit Přikázání a Zákon Kristův.

Každý nemůže být vším. Jestliže by údy našeho těla chtěly konat práci všech, tak by z toho nic nevzešlo.

Pro mnoho z nás jsou tato slova obviněním, protože zapomínáme, že všem nám je zapotřebí především snášet nedostatky lidí, zapomenout na sebe sama, ale naopak pamatovat na své hříchy.

«Jestliže ty sám jsi lenivý a pomalý a tvůj bratr pak prudký, tak přečkej, snes jeho prudkosti, aby i on snesl tvoji pomalost. »

Máme se radovat z duchovního růstu našeho bližního. A když vidíme, že někdo pomáhá druhému, že nese jeho těžkosti, musíme ne závidět, ale radovat se, neboť tím, že pomáháme tomuto svému bližnímu, získáváme od něj zpětně pomoc i my, protože my všichni jsme svázání nerozdělitelným spojením.

Zvláště se toto vztahuje k duchovnímu otci. Jestliže duchovní otec pomáhá jednomu, tak on tím samým pomáhá i druhému, pomáhá všem, neboť od spasení okolních lidí závisí naše vlastní spasení.

My sami musíme přistoupit k tomuto člověku, kterému ostatní pomáhají, který potřebuje jejich i naši pomoc, a pomoci mu také. Tímto pak přineseme užitek především sami sobě.

Tato má slova musí být hlavně pochopena těmi, kdo znali Báťušku, který vždy říkal: «Milujte lidi, ulehčete jim. »

Slova Apoštola «Jedni druhých břemena neste, a tak plňte zákon Kristův», nemají být pro nás pouhými slovy, která čteme, když otevíráme Poselství ke Galatským, anebo když přicházíme na hřbitov k Báťuškovi a poté je pak hned zapomeneme.

Ne, my ta slova musíme plnit, protože naši velcí Církevní učitelé, kterých památku slavíme v druhé polovině ledna, oni všichni hovoří o tom, že každé slovo Svatého Písma je zapotřebí číst skrze skutky.

A tak, jestliže doopravdy chceme naplnit Zákon Kristův, musíme pamatovat na to, že my všichni jsme nerozdělitelně spojeni druh s druhem, v jednom Kristovém Těle – Jeho Církvi.

Jiné cesty naplnění Kristových přikázání není.

Naplňujíce Zákon Kristův tak, že se budeme šetrně, opatrně a citlivě chovat k cizí duši, pamatujíce přitom na to, že v bližním je naše spasení, budeme tak postupně vcházet do Božího Království. Amen.

¹ Báťuškou, je zde myšlen otec sv. nového mučedníka Sergije Mečeva, sv. spravedlivý Alexij moskevský (Mečev). Kanonizován byl roku 2000.  V roce 2001 byly ostatky, sv. sprav. Alexije moskevského vyzdviženy ze země a přeneseny do chrámu svt. Mikuláše v Klennikach v Moskvě, kde po celý život sloužil jako kněz.

² (Galatským 6, 2; dle Kralického překladu, v Ekumenickém překladu Bible je slovo - naplníte)

Přenesení ostatků světitele Jana

Zlatoústého

(památka dle církevního kalendáře 27. ledna / 9. února dle občanského)

V tento den se vzpomíná a oslavuje přenesení čestných ostatků svt. Jana Zlatoústého z města Komana v Arménii (dnešní Abcházie), kde jako vyhnanec zemřel, do Konstantinopole, kde dříve jako patriarcha sloužil své místní církvi. Když se dovršilo třicet let od jeho úmrtí, konstantinopolský patriarcha Prokl¹ v jednom ze svých kázání vzpomenul na svého duchovního otce a učitele, a díky tomu kázání tak zahořela láska lidu a císaře Theodosia II. (408–450) k velkému světci Janovi, že si všichni přáli, aby ostatky svatého Jana Zlatoústého byly přeneseny zpět do Konstantinopole.

Říká se, že schránka s ostatky se ve chvíli přenášení stala tak těžká, že s ní nikdo nemohl nijak pohnout z místa, dokud císař nenapsal dopis svatému Janovi, v němž jej prosil za odpuštění (císařova matka Eudoxie byla vinná za vyhnanství světce) a vyzýval jej, aby přišel do Konstantinopole na místo svého někdejšího patriaršího stolce. Když byl tento kajícný dopis napsán a položen na schránku s ostatky, ta se rázem stala lehkou, a světcovy ostatky tak mohly být přeneseny. Při přenesení ostatků byli mnozí nemocní, kteří se dotkli schrány s ostatky, zázračně uzdraveni. Když svaté ostatky doputovaly do hlavního města, tehdy císař před svatými ostatky světce opět prosil ve jménu své matky o odpuštění, a to tak, jako by ona sama od sebe říkala: Dokud jsem žila dočasným životem, mnoho zlého jsem ti učinila. Nyní však, když žiješ životem nesmrtelným, prosím, buď mé duši užitečný. Má sláva odezněla a nic mi nepomohla, ve slávě své, otče, pomoz mi, pomoz mi před tím, než budu na Kristově Soudu odsouzena! Když byl svatý Jan přinesen do chrámu Svatých Apoštolů a postaven na trůn patriarchy, celý národ zvolal: Přijmi svůj trůn, otče! bylo poté slyšet hlas: Pokoj všem! Přenesení svatých ostatků veledůstojného otce našeho Jana, arcibiskupa konstantinopolského, Zlatoústého, se událo roku 438.

¹Prokl, arcibiskup konstantinopolský (434 - 447), byl učedníkem svt. Jana Zlatoústého, a jeho památka je slavena 20. listopadu/ 3. prosince.

Ctihodný Euthimij (Dobromysl) Veliký

(památka dle církevního kalendáře 20. ledna / 2. února dle občanského)

Narodil se v arménském městě Meliténé¹ blízko řeky Eufrat kolem roku 377. Jeho rodiče Pavel a Dionýsia byli velmi vznešení a významní lidé. Dlouho však nemohli mít děti, až po modlitbách Dionýsie a po Božím vidění obdrželi zjevení, že se jim narodí syn, který bude mít velikou budoucnost.

Otec ctihodného však brzy zemřel a matka splnila přísahu zasvětit svého syna Bohu, a dala jej proto na výchovu a vzdělání do péče svého bratra, presbytera Eudoxia. Ten jej po nějakém čase představil archijerejovi meliténéské církve Otriovi, který ho s láskou přijal a staral se o jeho další vzdělání. Když viděl jeho zbožnost a píli, brzy jej postřihl na církevního žalmistu. A protože již od svého mládí vedl přísný duchovní život, brzy také Euthimij přijal mnišství. Po přijetí mnišství byl rukopoložen na presbytera, přičemž mu bylo svěřeno, aby řídil a pečoval o všechny monastýry ve městě. Nejvíce navštěvoval monastýr svatého mučedníka Polievkta², ačkoli ve dnech Velkého půstu vždy odcházel do samoty pouště. Hodnost správce monastýrů tížila mladého asketu, který hledal tichost modlitby, natolik, že když mu bylo třicet let, tajně odešel z města a vydal se do Jeruzaléma, aby se zde poklonil svatým místům. Nakonec se usídlil ve Faranské lávře³, kde trávil všechny dny a noci v modlitbě, pamatováním na Boha a tělesnou prací.

Postupně se kolem něj shromáždili mnozí učedníci, z nichž někteří se poté stali velikými světci; jmenujme např. ctih. Kyriaka poustevníka, Sávu Posvěceného, Theoktista a další. Z Boží štědrosti se Euthimij stal velikým divotvůrcem: vyháněl démony, léčil těžké nemoci, nacházel vodu v poušti, rozmnožoval chléb při jeho nedostatku a také prorokoval. Mnichy učil pracovitosti, říkajíce přitom: Když jít chléb bez práce, znamená to, že jíte z cizí práce. Když se někteří mladší bratři chtěli postit více než ostatní, on jim v tom bránil a přikazoval jim, aby přicházeli ke společnému jídlu, aby se nestali pyšnými od svého přílišného půstu. Také říkal, že není dobré pro mnicha, když přechází z jednoho místa na druhé, neboť: Strom, který se často přesazuje, nepřináší plody. Ten, kdo chce činit dobro, může ho činit na tom místě, kde se právě nachází. O lásce říkával: Co je sůl pro chleba, to je láska pro ostatní ctnosti. V prvním týdnu Velkého půstu se vzdaloval do pouště a tam zůstával v mlčení a myšlenkách na Boha, a to až do svátku Světlého Vzkříšení Kristova. Ještě za jeho života byla zbudována poblíž jeho jeskyně veliká lávra, která se s postupem let naplnila mnichy jako úl včelami. Jeho posledním přikázáním bylo, aby se v monastýru bedlivě zachovávalo dobrodiní k pocestným a hostům a aby se brána monastýru nikdy nezavírala. Svatý Euthimij zesnul v devadesátém sedmém roce svého života. Na jeho pohřbu byl přítomen i patriarcha jeruzalémský Anastasij. Celý dlouhý den čekal, dokud ohromný zástup lidí nedokončil své poslední rozloučení se světcem, a teprve až navečer mohl završit obřad pohřbu. Sedmého dne po smrti se Euthimij zjevil svému učedníku Domentiánovi, celý zářící světlem a radostí. Ctihodný Euthimij byl vpravdě pravým synem Světla. Zesnul roku 473 po Kr.

¹ dnes Malatya, město v dnešním jihovýchodním Turecku

² jeho je památka 9. ledna dle církevního kalendáře/ dle občanského 22. ledna

³ Faranská lávra - mužský pravoslavný monastýr, jeden z nejstarších, který se zachoval v Palestině. Založen byl ctih. Charitonem vyznavačem kolem roku 330 v jeskyni, kde byl vezněn Chariton zločinci, kteří ho zajali. Nachází se několik kilometrů na východ od Jeruzaléma, v Judejské poušti, v údolí En Fara. Dnes má název Lávra – monastýr ctih. Charitona a nachází se pod duchovní správou Ruské pravoslavné církve v zahraničí.

Uvedení Přesvaté  Bohorodice do chrámu

(památka podle církevního kalendáře 21. listopadu / podle světského to je 4. prosince)

Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu, jeden ze dvanáctera velkých svátků, nám v sobě odhaluje podivuhodný Boží zásah do běhu událostí tohoto světa, jehož plný význam si mnozí uvědomili až v době Narození, Ukřižování a Vzkříšení našeho Spasitele Ježíše Krista.

Posvátná tradice Církve, která se k nám dochovala, až do dnešních dní nám prozrazuje, že rodiče Panny Marie, spravedlivý Jáchym a Anna, se jako neplodný pár obrátili k jedinému dokonalému lékaři našich těl a duší, k všemohoucímu Hospodinu, kterému dali slib. V tomto svém slibu se rozhodli zasvětit dítě, které jim Hospodin daruje, službě Bohu v jeruzalémském chrámu. Bůh jejich modlitby skutečně vyslyšel a uzdravil jejich neplodnost – přesto, že byli již pokročilého věku, narodila se spravedlivým rodičům Jáchymovi a Anně krásná dcera, jíž dali jméno Marie, což znamená „Paní“. Když Panna Marie dosáhla tří let, rodiče se rozpomněli na svůj slib daný Bohu a začali malou Marii připravovat k jejímu novému životnímu poslání. Jak podivuhodné duchovní plody měla její služba Bohu přinést, tušil jen málokdo, s výjimkou některých starozákonních spravedlivých, jejichž hlas však, zato představoval velkou autoritu i mezi často zatvrzelým židovským národem. Vzpomeňme jen proroky Izaiáše, Ezechiela či spravedlivého Simeona Bohopříjemce, jehož proroctví o meči, jenž pronikne duši Přesvaté Bohorodice (Luk 2, 34 - 35), na sebe nenechalo dlouho čekat: jak velká bolest zasáhla tehdy Boží Matku při pohledu na utrpení jejího jediného syna, Ježíše Krista!

Vraťme se však k událostem, jež předcházely samotnému uvedení do chrámu. Za doprovodu mladých dívek, oblečených do slavnostních šatů, jež držely v rukou zapálené svíce, byla Přečistá Panna vedena svými rodiči a příbuznými do jeruzalémského chrámu. Zde měla být vzdělávána Boží blahodatí ve víře a lásce k Hospodinu. V souladu s církevními písněmi, které můžeme v tento slavný den zaslechnout v našich chrámech, byla Přesvatá Bohorodice „tříletá tělesně“, avšak „zralá duchovně“. Ač byla ještě „tělesně mladá“, byla již „dokonalá ve své duši“. Panna Marie již tehdy pohlížela na Boží chrám jako na rajský příbytek, příbytek Boží slávy, jako na vytoužené útočiště, jehož si žádala její duše více než příbytku svých rodičů. Proto také vešla do chrámu s radostí a slávou. Přesvatá Panna byla postavena na první schod a k údivu všech, jsouc okřídlena duchem lásky k Bohu, vyšla bez pomoci ostatních všech patnáct schodů až k chrámovým dveřím. Boží andělé ji tehdy neviditelně obklopovali. A Zachariáš, otec ještě nenarozeného sv. Jana Křtitele, jenž měl tehdy službu při chrámu a který jako jediný mohl vejít jen jedenkrát v roce do Velesvatyně, malou Marii přivítal s velkým nadšením. A naplněn tajemnou bázní, již v této zvláštní chvíli pocítil, požehnal děvčátku a zavedl je do nejposvátnějšího prostoru jeruzalémského chrámu. To překvapilo nejen všechny přítomné, ale dokonce i „andělé, vidouce uvedení Přečisté Panny, podivili se, když Marie vešla ve slávě do Velesvatyně“. Svatí Jáchym a Anna zanechali svoji dceru v chrámu, vrátili se domů a radovali se a velebili Boha, jenž naplnil jejich život radostí.

Sv. Panna, která v jeruzalémském chrámu přebývala mnoho let, trávila svůj čas střídavě modlitbou, čtením Svatého Písma a přemýšlením o Bohu. Vše, cokoli činila, činila s velkou láskou, kterou rozdávala všem ve svém okolí.

Všichni ji proto milovali a měli ji za svůj vzor, ač byla ještě dítětem. Nejraději pomáhala svým starším sestrám s výrobou kněžských a bohoslužebných rouch. Kromě toho vykonávala i další bohulibé činnosti, v nichž vynikala nad ostatní svou oddaností Bohu a lidem. Chudým, kteří přicházeli do chrámu, dávala často i celý svůj pokrm, sama „byla sycena chlebem z nebes, jejž jí přinášeli andělé, kteří s ní besedovali“. Jak ubíhal život v chrámu, naplněný zdrženlivostí, postem a pokorou, navykla si Přesvatá Bohorodice věnovat všechen svůj čas nejen skutkům zbožnosti, ale dokázala především neustále přemýšlet o Bohu, byla zcela ponořena v modlitbě, a tak se nacházela celým svým tělem i duší, myslí i svým přáním v blízké přítomnosti vševědoucího Hospodina. Ve svém nitru pěstovala stále živou, silnou víru v Boží slovo, plamennou lásku k Hospodinu, k bližním, i ke každému živému stvoření. Stala se vzorem oddanosti Boží vůli, pravé mírnosti, nepopsatelné trpělivosti a poslušnosti.

Sv. Jan Damašský, když mluví o Bohorodici a o čase, jejž strávila v jeruzalémském chrámu, nás poučuje o tom, že jak Přesvatá Bohorodice prospívala v moudrosti a blahodati, „svými vysokými duchovními vlastnostmi předčila všechny své vrstevníky a představovala ve své osobě“, jak dodává, „obraz nejdokonalejšího a nejčistšího života ve srovnání s ostatními“.

Ruku v ruce s tělesným dospíváním, jež se vyvíjelo v souladu s přirozenými zákony přírody, vzrůstal též její duchovní zápas – asketický způsob života.

S láskou k práci se posilňovala i její modlitba a přemítáním o Bohu a přibývalo darů Ducha Svatého. Ve své touze vyrovnat se svým nebeským ochráncům, jimiž byli andělé, kteří s ní často rozprávěli, rozhodla se pevně Přesvaté Bohorodice, že navždy zůstane pannou. Ona byla prvním výhonkem starozákonního panenství, neboť předtím ještě žádná jiná žena nezůstala poté, co skončila její několikaletá chrámová služba, i nadále v naprosté tělesné i duševní čistotě. Přesvatá Bohorodice se sama rozhodla stát Boží nevěstou a dala přednost panenství před manželstvím.

Tropar svátku hlas 4.

Dnes předzvěstuje se milostivost Boží a ohlašuje se spása lidstva, do chrámu Božího přichází Panna a předzvěstuje všem Krista. K ní i my chceme volati: Raduj se, jež splňuješ Stvořitelův řád spásy.

Dobrý Pastýř č. 14