Přenesení ostatků světitele Jana

Zlatoústého

(památka dle církevního kalendáře 27. ledna / 9. února dle občanského)

V tento den se vzpomíná a oslavuje přenesení čestných ostatků svt. Jana Zlatoústého z města Komana v Arménii (dnešní Abcházie), kde jako vyhnanec zemřel, do Konstantinopole, kde dříve jako patriarcha sloužil své místní církvi. Když se dovršilo třicet let od jeho úmrtí, konstantinopolský patriarcha Prokl¹ v jednom ze svých kázání vzpomenul na svého duchovního otce a učitele, a díky tomu kázání tak zahořela láska lidu a císaře Theodosia II. (408–450) k velkému světci Janovi, že si všichni přáli, aby ostatky svatého Jana Zlatoústého byly přeneseny zpět do Konstantinopole.

Říká se, že schránka s ostatky se ve chvíli přenášení stala tak těžká, že s ní nikdo nemohl nijak pohnout z místa, dokud císař nenapsal dopis svatému Janovi, v němž jej prosil za odpuštění (císařova matka Eudoxie byla vinná za vyhnanství světce) a vyzýval jej, aby přišel do Konstantinopole na místo svého někdejšího patriaršího stolce. Když byl tento kajícný dopis napsán a položen na schránku s ostatky, ta se rázem stala lehkou, a světcovy ostatky tak mohly být přeneseny. Při přenesení ostatků byli mnozí nemocní, kteří se dotkli schrány s ostatky, zázračně uzdraveni. Když svaté ostatky doputovaly do hlavního města, tehdy císař před svatými ostatky světce opět prosil ve jménu své matky o odpuštění, a to tak, jako by ona sama od sebe říkala: Dokud jsem žila dočasným životem, mnoho zlého jsem ti učinila. Nyní však, když žiješ životem nesmrtelným, prosím, buď mé duši užitečný. Má sláva odezněla a nic mi nepomohla, ve slávě své, otče, pomoz mi, pomoz mi před tím, než budu na Kristově Soudu odsouzena! Když byl svatý Jan přinesen do chrámu Svatých Apoštolů a postaven na trůn patriarchy, celý národ zvolal: Přijmi svůj trůn, otče! bylo poté slyšet hlas: Pokoj všem! Přenesení svatých ostatků veledůstojného otce našeho Jana, arcibiskupa konstantinopolského, Zlatoústého, se událo roku 438.

¹Prokl, arcibiskup konstantinopolský (434 - 447), byl učedníkem svt. Jana Zlatoústého, a jeho památka je slavena 20. listopadu/ 3. prosince.

Ctihodný Euthimij (Dobromysl) Veliký

(památka dle církevního kalendáře 20. ledna / 2. února dle občanského)

Narodil se v arménském městě Meliténé¹ blízko řeky Eufrat kolem roku 377. Jeho rodiče Pavel a Dionýsia byli velmi vznešení a významní lidé. Dlouho však nemohli mít děti, až po modlitbách Dionýsie a po Božím vidění obdrželi zjevení, že se jim narodí syn, který bude mít velikou budoucnost.

Otec ctihodného však brzy zemřel a matka splnila přísahu zasvětit svého syna Bohu, a dala jej proto na výchovu a vzdělání do péče svého bratra, presbytera Eudoxia. Ten jej po nějakém čase představil archijerejovi meliténéské církve Otriovi, který ho s láskou přijal a staral se o jeho další vzdělání. Když viděl jeho zbožnost a píli, brzy jej postřihl na církevního žalmistu. A protože již od svého mládí vedl přísný duchovní život, brzy také Euthimij přijal mnišství. Po přijetí mnišství byl rukopoložen na presbytera, přičemž mu bylo svěřeno, aby řídil a pečoval o všechny monastýry ve městě. Nejvíce navštěvoval monastýr svatého mučedníka Polievkta², ačkoli ve dnech Velkého půstu vždy odcházel do samoty pouště. Hodnost správce monastýrů tížila mladého asketu, který hledal tichost modlitby, natolik, že když mu bylo třicet let, tajně odešel z města a vydal se do Jeruzaléma, aby se zde poklonil svatým místům. Nakonec se usídlil ve Faranské lávře³, kde trávil všechny dny a noci v modlitbě, pamatováním na Boha a tělesnou prací.

Postupně se kolem něj shromáždili mnozí učedníci, z nichž někteří se poté stali velikými světci; jmenujme např. ctih. Kyriaka poustevníka, Sávu Posvěceného, Theoktista a další. Z Boží štědrosti se Euthimij stal velikým divotvůrcem: vyháněl démony, léčil těžké nemoci, nacházel vodu v poušti, rozmnožoval chléb při jeho nedostatku a také prorokoval. Mnichy učil pracovitosti, říkajíce přitom: Když jít chléb bez práce, znamená to, že jíte z cizí práce. Když se někteří mladší bratři chtěli postit více než ostatní, on jim v tom bránil a přikazoval jim, aby přicházeli ke společnému jídlu, aby se nestali pyšnými od svého přílišného půstu. Také říkal, že není dobré pro mnicha, když přechází z jednoho místa na druhé, neboť: Strom, který se často přesazuje, nepřináší plody. Ten, kdo chce činit dobro, může ho činit na tom místě, kde se právě nachází. O lásce říkával: Co je sůl pro chleba, to je láska pro ostatní ctnosti. V prvním týdnu Velkého půstu se vzdaloval do pouště a tam zůstával v mlčení a myšlenkách na Boha, a to až do svátku Světlého Vzkříšení Kristova. Ještě za jeho života byla zbudována poblíž jeho jeskyně veliká lávra, která se s postupem let naplnila mnichy jako úl včelami. Jeho posledním přikázáním bylo, aby se v monastýru bedlivě zachovávalo dobrodiní k pocestným a hostům a aby se brána monastýru nikdy nezavírala. Svatý Euthimij zesnul v devadesátém sedmém roce svého života. Na jeho pohřbu byl přítomen i patriarcha jeruzalémský Anastasij. Celý dlouhý den čekal, dokud ohromný zástup lidí nedokončil své poslední rozloučení se světcem, a teprve až navečer mohl završit obřad pohřbu. Sedmého dne po smrti se Euthimij zjevil svému učedníku Domentiánovi, celý zářící světlem a radostí. Ctihodný Euthimij byl vpravdě pravým synem Světla. Zesnul roku 473 po Kr.

¹ dnes Malatya, město v dnešním jihovýchodním Turecku

² jeho je památka 9. ledna dle církevního kalendáře/ dle občanského 22. ledna

³ Faranská lávra - mužský pravoslavný monastýr, jeden z nejstarších, který se zachoval v Palestině. Založen byl ctih. Charitonem vyznavačem kolem roku 330 v jeskyni, kde byl vezněn Chariton zločinci, kteří ho zajali. Nachází se několik kilometrů na východ od Jeruzaléma, v Judejské poušti, v údolí En Fara. Dnes má název Lávra – monastýr ctih. Charitona a nachází se pod duchovní správou Ruské pravoslavné církve v zahraničí.

Uvedení Přesvaté  Bohorodice do chrámu

(památka podle církevního kalendáře 21. listopadu / podle světského to je 4. prosince)

Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu, jeden ze dvanáctera velkých svátků, nám v sobě odhaluje podivuhodný Boží zásah do běhu událostí tohoto světa, jehož plný význam si mnozí uvědomili až v době Narození, Ukřižování a Vzkříšení našeho Spasitele Ježíše Krista.

Posvátná tradice Církve, která se k nám dochovala, až do dnešních dní nám prozrazuje, že rodiče Panny Marie, spravedlivý Jáchym a Anna, se jako neplodný pár obrátili k jedinému dokonalému lékaři našich těl a duší, k všemohoucímu Hospodinu, kterému dali slib. V tomto svém slibu se rozhodli zasvětit dítě, které jim Hospodin daruje, službě Bohu v jeruzalémském chrámu. Bůh jejich modlitby skutečně vyslyšel a uzdravil jejich neplodnost – přesto, že byli již pokročilého věku, narodila se spravedlivým rodičům Jáchymovi a Anně krásná dcera, jíž dali jméno Marie, což znamená „Paní“. Když Panna Marie dosáhla tří let, rodiče se rozpomněli na svůj slib daný Bohu a začali malou Marii připravovat k jejímu novému životnímu poslání. Jak podivuhodné duchovní plody měla její služba Bohu přinést, tušil jen málokdo, s výjimkou některých starozákonních spravedlivých, jejichž hlas však, zato představoval velkou autoritu i mezi často zatvrzelým židovským národem. Vzpomeňme jen proroky Izaiáše, Ezechiela či spravedlivého Simeona Bohopříjemce, jehož proroctví o meči, jenž pronikne duši Přesvaté Bohorodice (Luk 2, 34 - 35), na sebe nenechalo dlouho čekat: jak velká bolest zasáhla tehdy Boží Matku při pohledu na utrpení jejího jediného syna, Ježíše Krista!

Vraťme se však k událostem, jež předcházely samotnému uvedení do chrámu. Za doprovodu mladých dívek, oblečených do slavnostních šatů, jež držely v rukou zapálené svíce, byla Přečistá Panna vedena svými rodiči a příbuznými do jeruzalémského chrámu. Zde měla být vzdělávána Boží blahodatí ve víře a lásce k Hospodinu. V souladu s církevními písněmi, které můžeme v tento slavný den zaslechnout v našich chrámech, byla Přesvatá Bohorodice „tříletá tělesně“, avšak „zralá duchovně“. Ač byla ještě „tělesně mladá“, byla již „dokonalá ve své duši“. Panna Marie již tehdy pohlížela na Boží chrám jako na rajský příbytek, příbytek Boží slávy, jako na vytoužené útočiště, jehož si žádala její duše více než příbytku svých rodičů. Proto také vešla do chrámu s radostí a slávou. Přesvatá Panna byla postavena na první schod a k údivu všech, jsouc okřídlena duchem lásky k Bohu, vyšla bez pomoci ostatních všech patnáct schodů až k chrámovým dveřím. Boží andělé ji tehdy neviditelně obklopovali. A Zachariáš, otec ještě nenarozeného sv. Jana Křtitele, jenž měl tehdy službu při chrámu a který jako jediný mohl vejít jen jedenkrát v roce do Velesvatyně, malou Marii přivítal s velkým nadšením. A naplněn tajemnou bázní, již v této zvláštní chvíli pocítil, požehnal děvčátku a zavedl je do nejposvátnějšího prostoru jeruzalémského chrámu. To překvapilo nejen všechny přítomné, ale dokonce i „andělé, vidouce uvedení Přečisté Panny, podivili se, když Marie vešla ve slávě do Velesvatyně“. Svatí Jáchym a Anna zanechali svoji dceru v chrámu, vrátili se domů a radovali se a velebili Boha, jenž naplnil jejich život radostí.

Sv. Panna, která v jeruzalémském chrámu přebývala mnoho let, trávila svůj čas střídavě modlitbou, čtením Svatého Písma a přemýšlením o Bohu. Vše, cokoli činila, činila s velkou láskou, kterou rozdávala všem ve svém okolí.

Všichni ji proto milovali a měli ji za svůj vzor, ač byla ještě dítětem. Nejraději pomáhala svým starším sestrám s výrobou kněžských a bohoslužebných rouch. Kromě toho vykonávala i další bohulibé činnosti, v nichž vynikala nad ostatní svou oddaností Bohu a lidem. Chudým, kteří přicházeli do chrámu, dávala často i celý svůj pokrm, sama „byla sycena chlebem z nebes, jejž jí přinášeli andělé, kteří s ní besedovali“. Jak ubíhal život v chrámu, naplněný zdrženlivostí, postem a pokorou, navykla si Přesvatá Bohorodice věnovat všechen svůj čas nejen skutkům zbožnosti, ale dokázala především neustále přemýšlet o Bohu, byla zcela ponořena v modlitbě, a tak se nacházela celým svým tělem i duší, myslí i svým přáním v blízké přítomnosti vševědoucího Hospodina. Ve svém nitru pěstovala stále živou, silnou víru v Boží slovo, plamennou lásku k Hospodinu, k bližním, i ke každému živému stvoření. Stala se vzorem oddanosti Boží vůli, pravé mírnosti, nepopsatelné trpělivosti a poslušnosti.

Sv. Jan Damašský, když mluví o Bohorodici a o čase, jejž strávila v jeruzalémském chrámu, nás poučuje o tom, že jak Přesvatá Bohorodice prospívala v moudrosti a blahodati, „svými vysokými duchovními vlastnostmi předčila všechny své vrstevníky a představovala ve své osobě“, jak dodává, „obraz nejdokonalejšího a nejčistšího života ve srovnání s ostatními“.

Ruku v ruce s tělesným dospíváním, jež se vyvíjelo v souladu s přirozenými zákony přírody, vzrůstal též její duchovní zápas – asketický způsob života.

S láskou k práci se posilňovala i její modlitba a přemítáním o Bohu a přibývalo darů Ducha Svatého. Ve své touze vyrovnat se svým nebeským ochráncům, jimiž byli andělé, kteří s ní často rozprávěli, rozhodla se pevně Přesvaté Bohorodice, že navždy zůstane pannou. Ona byla prvním výhonkem starozákonního panenství, neboť předtím ještě žádná jiná žena nezůstala poté, co skončila její několikaletá chrámová služba, i nadále v naprosté tělesné i duševní čistotě. Přesvatá Bohorodice se sama rozhodla stát Boží nevěstou a dala přednost panenství před manželstvím.

Tropar svátku hlas 4.

Dnes předzvěstuje se milostivost Boží a ohlašuje se spása lidstva, do chrámu Božího přichází Panna a předzvěstuje všem Krista. K ní i my chceme volati: Raduj se, jež splňuješ Stvořitelův řád spásy.

Dobrý Pastýř č. 14

Ctihodný starec Porfýrios Kavsokalyvita

(památka v den jeho zesnutí 19. listopadu / 2. prosince)

Ctihodný starec Porfýrios Kavsokalyvita se narodil 7. ledna roku 1906 ve vesnici Svatý Jan (Άγιος Ιωάννης) v provincii Evia (Εύβοιας), na ostrově stejného jména Evia (Ostrov Evia, starořecky Euboja, je po Krétě druhým největším ostrovem v Egejském moři). Evangelos Bairaktaris, jak znělo světské jméno starce, vyrůstal v rodině zbožných rodičů Leonida a Heleny. Jeho otec byl žalmistou v místním chrámu a osobně se znal se svt. Nektáriem Eginským (památka 9. / 22. listopadu). Rodiče byli chudými zemědělci a často měli problémy s obživou. Tatínek Evangelose byl proto nucen odjet za prací do Ameriky, kde pracoval na stavbě Panamského průplavu. Malý Evangelos se narodil jako čtvrté z celkem pěti dětí rodu Bairaktarisů a již jako malý chlapec musel tvrdě pracovat. Sotva ukončil první třídu základní školy, začal pást na horách ovce. Bylo mu teprve osm let, když byl poslán za prací k příbuzným, kteří vlastnili obchod v athénském přístavu Pireu.

V roce 1918 si mladý Evangelos přečetl život ctih. Jana Chýšníka – Kalyvita (památka 15. / 28. ledna), a od toho okamžiku se osobně nadchl pro život tohoto ctihodného muže, takže sám zatoužil stát se mnichem, a tajně proto opustil práci v obchodě a odjel do Zahrady Přesvaté Bohorodice, jak se říká Svaté Hoře Athos. Tam byl přijat do Skitu Sv. Trojice (také se nazývá Kavsokalyvia), do Kelie sv. Georgia Kavsokalyvita, kde žil jako poslušník dvou starců, bratrů Pantelejmona, jenž byl současně jeho duchovním otcem, a Joanikia. Zde strávil 6 let svého mladického života. S velkou láskou a duchem odevzdanosti se podřizoval duchovním radám svých starců, kteří byli, jak často říkával, velmi přísní. Zde přijal také postřih malé schimy se jménem Nikita. Po dalších dvou letech přijal i velkou schimu.

Roku 1924 mladý mnich Nikita vážně onemocněl, a jeho starci ze skitu mu přikázali, aby opustil Svatou Horu a odjel se léčit se svou nemocí. Po nějakém čase se uzdravil, a jelikož se již cítil lépe, ihned, jakmile to bylo možné, se vrátil zpět na místo svého postřihu a pokání.  Jeho nemoc však o sobě brzy dala znovu vědět a vrátila se zpět. Když starci viděli, že svatohorské podnebí může jejich poslušníkovi uškodit a dokonce ohrozit jeho život, rozhodli se poslat Nikitu zpět na léčení.

Po svém návratu ze Svaté Hory žil mladý Nikita v monastýru Levkon, zasvěceném sv. Charalampiovi. V roce 1926 se setkal s krajanem, arcibiskupem sinajským Porfýriem (Pavlinosem), který byl nadšen jeho duchovními dary a mladého mnicha rukopoložil na presbytera a pojmenoval ho po sobě novým jménem – Porfýrios.

Na tomto místě se starec ve svých pouhých 22 letech stal i zpovědníkem. Další tři roky svého života prožil v opuštěném klášteře svt. Nikolaje na Evii. V roce 1940, před započetím 2. světové války, se přestěhoval do Athén, kde působil jako kněz a duchovní při chrámu sv. Gerasima na Athénské poliklinice. Jak sám vyprávěl, prožil zde dlouhých 33 let, které uplynuly jako jeden den, v neustálé péči o duchovní zdraví svých pacientů, kterým den co den poskytoval útěchu v jejich nemoci. Během té doby pomohl starec Porfýrios tisícům lidí najít vnitřní klid, obdržel i dar uzdravování a léčení mnoha nemocí.

Tak od roku 1955 žil na předměstí Athén, staral se o kousek zemědělské půdy a nadále vykonával své kněžské poslání. V létě v roku 1979 začal pracovat na uskutečnění svého dlouholetého snu - založení kláštera Proměnění Páně, nedaleko Athén. Přestože byl již velmi nemocen a téměř oslepl, na sklonku svého života, v roce 1990, se tento sen stal skutečností. Do tohoto monastýru za otcem Porfýriem každý den přicházelo velké množství lidí nejen z Atén, ale i z celého Řecka a ze zahraničí, aby jim poskytl duchovní radu, pomoc a aby vykonal svatou Tajinu zpovědi.

V posledních letech svého života se starec Porfýrios pomalu připravoval na svůj odchod k nebeskému Otci. Zanedlouho do své smrti mu bylo zjeveno o jeho blízkém skonu, a on si velmi přál vrátit se zpět na Svatou Horu Athos, do prostředí své milované Kavsokalyvie, aby odevzdal svoji duši Kristu tam, kde dříve tiše žil, ukryt před světem. Jeho blízcí často slyšeli, jak praví: „Snažím se, abych aspoň nyní, když jsem zestárl, mohl na své Hoře zemřít.“

A vskutku, časně zrána 2. prosince 1991 odevzdal ctihodný starec Porfýrios ve své kavsokalyvitské kelii svoji smířenou duši Pánu, nepřestávaje opakovat slova Kristovy velekněžské modlitby: „Aby všichni byli jedno…,“ slova, která tolik miloval a která často opakoval.

27. listopadu roku 2013 vyslyšel Posvátný synod Konstantinopolského patriarchátu hlas pravoslavného lidu a přijal rozhodnutí o svatořečení starce Porfýria (Bairaktarise). Den památky ctihodného starce Porfýria byl stanoven na 2. prosince, v den jeho zesnutí.

 Ctihodný otče Porfýrie, pros Boha za nás!

 

Boží péče

„Bůh je láska,“ zdůrazňoval otec Porfyrios. „Není pouze nečinným pozorovatelem našeho života. Pečuje a zajímá se jako Otec o nás, ale ponechává nám svobodu. Když se svěříme do Boží péče a budeme věřit, že nás Bůh provází a poroučíme se do jeho lásky, stále budeme prožívat jeho přítomnost. Nebudeme se nikdy bát, že šlápneme vedle…

O vše kolem nás Bůh pečuje. Podívejte se na borovice! Koli asi má každá jehliček? Můžete je spočítat? Bůh ví, kolik jich je, a žádná nespadne bez jeho vůle. Tak jako vlasy na tvé hlavě, všechny má spočítané. Pečuje i o ty nejmenší potřeby našeho života, miluje nás a chrání nás.

Žijeme však v bez vědomí této Boží starostlivosti. Bůh jedná skrytě. Nemůžeme chápat jeho působení… Kdo Bůh je, v podstatě nikdy nepoznáme. Nevyzpytatelné jsou Boží úmysly, nemůžeš je vynést na světlo:

Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. (Prorok Izajáš, 55, 8 - 9).

Když nám Bůh daruje charisma pokory, tehdy všechno vidíme a cítíme. Jasně přebýváme v Bohu. Bez pokory nevidíme nic. Naopak se svatou pokorou vidíme všechno a radujeme se ze všeho. Žijeme v Bohu, nosíme v sobě ráj, jímž je samotný Kristus… Bože můj, jsi všude přítomen a vidíš všechno, co dělám. Provázíš laskavě každý můj krok.

Řekněme spolu s králem Davidem: Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. (Žalm 139, 7 - 10). Nestačí to však jen znát. Velmi nás to posílí a potěší, když tomu věříme, když to žijeme a sdílíme.

Z knihy: OTEC PORFYRIOS