Památka Vladimirské ikony Matky Boží

(památka podle církevního kalendáře 23. června / dle světského kalendáře 6. července)

Vladimirská ikona Matky Boží byla napsána evangelistou Lukášem na desce kuchyňského stolu, u nějž obědval Spasitel s Přečistou Matkou a spravedlivým Josefem. Matka Boží při pohledu na obraz, který napsal evangelista Lukáš, pravila: Od této chvíle blahoslaviti mne budou všechna pokolení. Blahodať narozeného ze mne a moje nechť přebývá s tímto obrazem.

V roce 1131 byla tato ikona převezena z Konstantinopole na Rus a darována sv. knížeti Mstislavovi (památka 15. /28. dubna), který ji umístil do monastýru ve městě Vyšhorod (Vyšhorod leží na pravém břehu řeky Dněpru, na Kyjevské přehradě, ve vzdálenosti 18 km od severního předměstí Kyjeva).

Roku 1155 pak svatý Andrej Bogoljubskij (památka 4. /17. července) přenesl ikonu do města Vladimir, kde byla umístěna ve chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice, který sám zbudoval. Od té doby se ikoně začalo říkat Vladimírská ikona Matky Boží. V roce 1395 ikonu poprvé přinesli do Moskvy. Takto byl s požehnáním Matky Boží upevněn duchovní svazek mezi Byzancí a Rusí (skrze Kyjev, Vladimir a Moskvu).

Památka, která je spojená s Vladimirskou ikonou Přesv. Bohorodice, kterou církev oslavuje 23. června (dle světského kalendáře 6. července), je slavena na památku díkůvzdání za osvobození města Moskvy od napadení chána Achmada (Chán Velké Hordy 1460 — 1481). Roku 1480 za knížete Ivana III. Vasiljeviče vtrhl chán Velké Hordy s obrovskými zástupy vojsk na Rus, a postoupil až k řece Ugře (řeka ve Smolenské a v Kalužské oblasti Ruska), která je nazývána pás Boží Matky, který ochraňuje Moskevské državy. Po celý den stála chánova vojska a vojska moskevského knížete proti sobě a neučinili ani útok ani ústup, což bylo později nazváno Stání na Ugře. Všichni obyvatelé Moskvy se modlili ke své zastánkyni: k Přesvaté Bohorodici za spasení města. Metropolita moskevský Gerontij (památka 28. května/ 10. června) a duchovník knížete arcibiskup rostovský Vassian posilňovali skrze svou modlitbu, požehnání a rady ruská vojska. Metropolita napsal poselství knížeti, v němž jej vyzval, aby hrdinně stanul proti nepříteli, aby svoji naději vložil na pomoc Matky Boží. A Přesvatá Bohorodice jim skutečně stanula na pomoc, když se stal podivuhodný zázrak. Bázeň a strach padly na Tatary, kteří, majíce strach druh z druha, začali ustupovat a poté utíkat, přestože nebyli nikým pronásledováni. Tak Přemilostivý Bůh na přímluvy Přesvaté Bohorodice daroval křesťanům neobyčejné vítězství nad nepřáteli, a sice bez prolití krve, takže byli schopni zachovat své dědictví: město Moskvu a celou Rus. Když se veliký kníže Ivan Vasiljevič, spolu se svým synem Janem, vrátil i se svým vojskem do Moskvy, všechen lid byl naplněn neobyčejnou radostí, chválíce přitom Boha a Přesvatou Bohorodici. Od toho dne byl v Bohem spaseném městě Moskvě ustanoven nový svátek: Ikony Přesvaté Bohorodice zvané Vladimírské.

Ikoně Přesvaté Bohorodice Vladimirské jsou v církevním roku zasvěceny celkem tři svátky: 21. května (dle světského to je 3. června), na památku záchrany Moskvy roku 1521 před Tatary, 23. června (6. července) na památku záchrany Moskvy roku 1480 před napadením chána Achmada a 26. srpna (8. září) na památku záchrany Moskvy roku 1395 před napadením chána Tamerlána.

Tropar ikoně Bohorodice Vladimírské hlas 4.

Dnes krášlí se světlou září nejslavnější z měst Moskva, jež jako záři sluneční přijala, Vládkyně, Tvou divotvornou ikonu, k níž se my všichni utíkáme a modlíme, vzývajíce Tebe:ó podivuhodná Vládkyně Bohorodice! Pros z Tebe vtěleného Krista Boha našeho, aby zbavil město toto a všechna města a země křesťanské od všech nepřátelských úkladů a zachoval je neporušená a jako milosrdný Bůh aby spasil duše naše.

 

Svatý Řehoř Veliký, papež římský, řečený Dvojeslov (Dialogos)

(památka dle církevního kalendáře 12. / dle světského 25. března)

Svatý Řehoř Veliký, papež římský, řečený Dvojeslov – Dialogus, se narodil v Římě okolo roku 540 a pocházel z významné patricijské rodiny.

Jeho otec se jmenoval Gordianus a byl senátorem, jeho matkou byla blažená Silvie. Řehoř sám se později také stal senátorem a prétorem města Říma. Po smrti svého otce se však zcela oddal duchovnímu životu. Z velkého bohatství, které zdědil, založil šest monastýrů na Sicílii a sedmý v samotném Římě, zasvěcený apoštolu Ondřejovi, a v tomto monastýru přijal mnišství a později se stal i jeho představeným. Jeho matka, blažená Silvie, přijala také mnišství v jednom ženském monastýru.

Když zesnul římský papež Pelagius II., byl za papeže zvolen svatý Řehoř (titul papež – papa – otec byl užíván do konce 5. stol. jako čestný titul pro biskupy obecně, od konce 5. stol. je tento titul užíván a vztahuje se hlavně k římskému a alexandrijskému biskupovi). Jelikož se sám považoval k této cti a moci nedůstojný, ukrýval se po dobu sedmi měsíců v horách a stržích. Hospodin však nakonec svatého Řehoře zjevil těm, kteří ho hledali, neboť na místě, kde se Řehoř ukrýval, se zjevil ohnivý sloup, který čněl od země až do nebe. Věřící se odebrali na to místo, našli tam Řehoře a přemluvili jej svými prosbami a slzami, aby se stal otcem věřících. On pak nakonec hodnost papeže přijal.

Byl neobyčejně milosrdným. Vše co měl, upotřeboval ku pomoci bídným, nemocným a všem potřebným. Byl pravým otcem sirotků a ochráncem vdov. Dával stavět domy pro ty, kteří se neměli ke komu obracet ve své nouzi a bídě.

Takto svatý Řehoř nekonal jen v Římě. Jednou vyslal do města Jeruzaléma abbu Probuse, aby tam vystavěl dům pro poutníky. Na Sinajskou horu pak pro změnu posílal každoročně velké milodary pro potřebu mnichů z monastýru sv. Kateřiny. Sám se o poutníky, nemocné a bídné staral tak, že je nechal usednout za svůj stůl a sám je obsluhoval.

Napsal řadu poučných a křesťanům potřebných knih. Pojmenování Dvojeslov – řecky Διάλογος, znamená dvojí slovo – besedník, a bylo věřícími vytvořeno pro jeho překrásnou knihu, ve které zjevil ctnosti a podivuhodné zázraky italských svatých – Rozhovory (besedy) o životě italských otců a nesmrtelnosti duše.

Je po něm také pojmenována Liturgie předem posvěcených Darů, která se slouží ve středy a v pátky Velikého Půstu (Liturgie předem posvěcených Darů je liturgií, při které se předkládají k přijímání Svaté Dary, které byly již posvěceny dříve - při předcházející plné liturgii sv. Basila Velikého nebo sv. Jana Zlatoústého). Postup této liturgie byl sestaven a uveden do církevní praxe svt. Řehořem, který tak učinil na základě shodné východní liturgie. Toto pojmenování liturgie tak vzniklo z hluboké úcty k tomuto světci, kterou k němu měla Východní Církev.

Svatý Řehoř byl pastýřem Kristovy církve celých třináct let, šest měsíců a deset dní, a poté, roku 604, odevzdal svoji duši Hospodinu. Jeho svaté ostatky spočívají ve vatikánském chrámu sv. apoštola Petra u jeho jižní stěny.

Tropar svt. Řehoři Dvojeslovu hlas 4. :

Božskou blahodať přijal jsi, / slavný Řehoři, od Boha shůry

a Jeho mocí byv posílen, / pro cestu Evangelia rozhodl ses,

pročež odměnu za námahu přijal jsi od Krista, / Jeho pros, nejblaženější, aby spasil duše naše.

Kondak hlas 3. :

Jako pravý vůdce, otče Řehoři, / Vůdce Krista pastýřům ukazoval jsi;

zástupy mnichů dovedl jsi / k nebeskému ovčinci

tím, že jsi stádce Kristovo / vyučil přikázáním Jeho.

Nyní se s nimi raduješ a veselíš / v nebeských příbytcích.

Svt. Ondřej, arcibiskup krétský

(památka dle církevního kalendáře 4. / dle světského 17. července)

Svt. Ondřej, arcibiskup krétský, se narodil v Damašku křesťanským rodičům. Od narození až do svých sedmi let byl němý. Jedenkráte se stalo, poté co jej přivedli jeho rodiče k přijímání svatých Kristových tajin, že skrze tyto blahodatné tajiny získal dar řeči a začal mluvit. Taková je moc svatých Kristových tajin. Od té doby se začal usilovně poučovat ve Svatém Písmu.

Když mu bylo 14 let, odešel sv. Ondřej do Jeruzaléma, kde přijal mnišský postřih v lávře sv. Sávy Posvěceného (5. /18. prosince). Svým rozumem a horlivostí k duchovnímu zápasu překvapil mnohé ze starších mnichů a všem se stal dobrým příkladem v duchovním životě. Díky jeho ctnostem si jej vybral jeruzalémský patriarcha za svého notáře.

Když započala monotheletistická hereze, která učila, že Kristus nemá lidskou, ale jen božskou vůli, byl vyslán, v té době již v hodnosti archidiákona, na 6. všeobecný sněm do Konstantinopole (r. 680). Na sněmu sv. Ondřej zjevil své dary, dar slova a horlivost k víře, čímž pomáhal, aby se utvrdila pravoslavná víra. Když se však sv. Ondřej vrátil do Jeruzaléma, ke svým povinnostem, byl zvolen arcibiskupem krétským.

Jako arcibiskup byl velmi oblíbený stran svého duchovního stádce, věřících, neboť mnoho horlil pro Pravoslaví a vymítal tvrdě všechny hereze. Skrze jeho modlitby se stávaly mnohé zázraky. Modlitbou odehnal Saracény od ostrova Kréta. Napsal mnohé poučné knihy a bohoslužebné písně. Stal se zakladatelem nové liturgické formy kánonu a je mu připisováno okolo 70 kánonů.

Největší známosti došel jeho Velký kajícný kánon, sestávající z 9 písní a 250 troparů, který se čte v době Velikého půstu, který začíná slovy: Čím začnu oplakávat života svého nešťastné skutky? Jaký začátek bude mít, Kriste, můj žalozpěv? Ó milosrdný, daruj mi odpuštění hříchů!

Svt. Ondřej Krétský se proslavil mnohými oslavnými pochvalami, složenými na památku Přečisté Panny Marie. Jemu také náleží Kánon ke Kristovu Narození, tři písně povečeří svátku Květné neděle a na první čtyři dny Strastného týdne, dále verše (stichiry) ke svátku Obětování Páně a mnohé další duchovní hymny a písně.

Světitel zesnul na ostrově Lesbos, když se vracel z Konstantinopole na Krétu, a byl pohřben v chrámu svaté Anastásie (později byl chrám vysvěcen v čest svt. Ondřeje). Později byly jeho svaté ostatky přeneseny do Konstantinopole, do monastýru nosícího jeho jméno.