Svatý apoštol Šimon Zélota

(Památka 10. května / 23. května a v den sboru svatých slavných a všechvalných 12. apoštolů 30. června / 13. července)

Svatý apoštol Šimon Zélot, pocházel z Kány Galilejské, byl synem svatého Josefa Snoubence (A přišed do vlasti své, učil je ve škole jejich, tak že se velmi divili, a říkali: Odkud má tento moudrost tuto a moc? Zdaliž tento není syn tesařův? Zdaliž matka jeho nejmenuje Maria, a bratří jeho Jakub a Josef a Šimon a Juda? Matouš 13, 54 -55) a jedním z 12 apoštolů. Když se Šimon ženil, přišel na svatební hostinu Ježíš Kristus se svojí matkou, spolu s učedníky. I stalo se, když se nedostávalo vína, že tehdy učinil Ježíš první zázrak a proměnil vodu ve víno.

Třetího pak dne stala se svatba v Káni Galilejské, a byla matka Ježíšova tam. A pozván jest také Ježíš i učedníci jeho na tu svatbu. Když se pak nedostalo vína, řekla matka Ježíšova jemu: Vína nemají. Dí jí Ježíš: Co mně a tobě ženo? Ještě nepřišla hodina má. Dí matka jeho služebníkům: Což by koli vám řekl, učiňte. I bylo tu kamenných štoudví šest postaveno, podlé očišťování Židovského, beroucí v sebe jedna každá dvě neb tři míry. Řekl jim Ježíš: Naplňte ty štoudve vodou. I naplnili je až do vrchu. I dí jim: Nalévejte již, a neste vrchnímu správci svatby. I nesli. A jak okusil vrchní správce svatby té vody, vínem učiněné, (nevěděl pak, odkud by bylo, ale služebníci věděli, kteříž vážili vodu), povolal ženicha ten vrchní správce, A řekl mu: Každý člověk nejprve dobré víno dává, a když by se hojně napili, tedy to, kteréž horší. Ty zachoval jsi víno dobré až dosavad. To učinil Ježíš počátek divů v Káni Galilejské, a zjevil slávu svou. I uvěřili v něho učedníci jeho. Jan 2, 1 – 11

Užaslý od tohoto zázraku, Šimon celým svým srdcem a duší uvěřil v Pána Ježíše jako zaslíbeného Mesiáše, zanechal všeho a následoval Krista. Šimon získal jméno Zélota což znamená horlivec. V den Svaté Padesátnice přijal spolu s dalšími apoštoly dar Svatého Ducha. Svatý Apoštol Šimon kázal učení Kristovo v Judsku, Egyptě, Libyi, Kyréně a Britanii. Nakonec přijal mučednický konec v Abcházii, kde byl ukřižován na kříži. Pohřben ve městě Nikopsii (město okolo V – VII století na severním Kavkaze) blízko Suchumi (Suchum - nyní hlavní město republiky Abcházie). Na místo jeho pohřbení začali přicházet věřící, prosíce jeho pomoc ve svých těžkostech a uzdravení od svých nemocí a neduhů. Ve čtvrtém století zde byl postaven chrám zasvěcený svatému apoštolu Šimonu, dvě století po mučednickém skonu apoštola se Abcházie stala křesťanskou zemí. V 11. a 12. století se Abcházie, dostala jak mnohé jiné země pod vládu Turků, a národ přecházel na islám, přestože chrámy a monastýry byly zničeny, na rozvaliny chrámu svatého apoštola vždy přicházeli věřící a stále prosili o pomoc svatého apoštola. Hrob svatého apoštola nebyl nikdy znesvěcen, vždy byl velmi ctěn. Později (XIX. století) byl na místě života svatého apoštola, blízko Iverské hory, postaven Nový Athoský monastýr Šimona Kananejského (založen 1875 mnichy ze starého Athosu, z monastýru svatého velkého mučedníka Pantelejmona) a starý chrám byl znovu obnoven, blízko tohoto chrámu je pramen, který je nazván podle svatého apoštola a je považován za uzdravující. Do nynějších dní se zachovala i jeskyně, ve které žil v modlitbách svatý Apoštol.

Tropar hlas 3. (obecný)
Apoštole svatý Šimone,
pros milosrdného Boha,
aby prominutí hříchů
udělil duším našim.

Modlitba ke svatému apoštolu Šimonu Zélótu (Horlivci)
Svatý slavný a všechvalný apoštole Kristův Šimone, který jsi byl důstojný přijmout do svého domu v Káni Galilejské, Pána našeho Ježíše Krista a jeho Přečistou Matku, Vládkyni naší Bohorodici, a stal si se svědkem Kristova přeslavného zázraku, proměnění vody ve víno. Modlíme se k tobě s vírou a láskou: pros Krista Boha, aby proměnil naše duše z hřích milující, na Boha milující. Ochraňuj nás a zachovej, tvými modlitbami, od pokušení ďábelských a hříšných padnutí. A vypros nám pomoc z výsosti, v čase zármutku a naší bezmocnosti a nemohoucnosti, abychom neklopýtli o kámen pokušení. Ale abychom vytrvale šli po cestě Kristových přikázání, dokud nedostihneme příbytků rajských, kde ty nyní přebýváš, a raduješ se!
Apoštole Spasitele Krista! Nezahanbi nás, pevně v tebe doufající, buď nám pomocníkem a ochráncem, v celém našem životě. Pomož nám zbožně a Bohu mile, tento dočasný život zakončit, blahé a pokojné skonání křesťanské získat a být důstojnými dobré odpovědi, na strašném soudu Kristově. Abychom unikly nebeským celnicím a moci krutého vládce, ale abychom se stali dědici Království Nebeského a velebili velkolepé Jméno Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.

Svatí mučedníci Vít, Modest jeho vychovatel a Kriskentie jeho kojná

(památka dle církevního kalendáře 16. / dle světského to je 29. května a také 15. / 28. června)

Svatí mučedníci Vít, Modest jeho vychovatel a Kriskentie jeho kojná přijali strádání za Krista, za vlády císaře Diokleciána (284 – 305). Svatý mučedník Vít byl synem urozeného sicilského velmože, pohana Gilase. Ještě když byl malým dítětem, svatý Vít zahořel plamennou láskou k Hospodinu Ježíši Kristu a nepřestajně se k Němu modlil. Pro jeho zbožnost, mu Hospodin daroval dar blahodať činění divů, Vít uzdravoval nemocné a obracel ke Kristu mnoho pohanů.
Když se o tomto dozvěděl místní vládce Valerián, pozval si Gilase, Vítova otce a radil mu, aby co nejdříve odvrátil syna od jeho víry v Krista. V tom čase totiž vydal císař státní příkaz o pronásledování křesťanů, a proto nejenom chlapec Vít, ale i všichni kdo žili v domě jeho otce Gilase, mohli mučeni nebo pronásledování. Gilas, ale nemohl přesvědčit svatého Víta, a začal jej bít. Vládce Valerián se mezitím dozvěděl, že svatý Vít odmítl přinést oběť pohanským modlám, a vyzval jej k sobě na soud. Před soudem svatý chlapec neochvějně a vytrvale vyznával svoji víru a znovu se vší rozhodností odmítl přinést oběť modlám. I začali jej znovu bít, když však vládce dal příkaz k zesílení mučení a na příkaz natáhl svoji ruku, v tom okamžiku ta ruka uschla. Na přímluvy a modlitby svatého, byl však vládce uzdraven, a ten přerušil soud s tím, aby byl chlapec vrácen jeho otci, s příkazem, aby ten, ať by to stálo cokoli, jej odvrátil od víry v Krista.
Gilas se snažil, co mohl, obklopil Víta tou největší rozkoší, kterou mohl, přivedl do svého domu krásné dívky, které mu sloužili, svatému bylo předkládáno to nejlepší jídlo, pořádaly se různé zábavy a hry, ale to co si Gilas přál, to se mu stejně nepodařilo. Svatý Vít se nepřestával modlit k Bohu a znovu prosil o pomoc Boží v pokušeních. Zjevili se mu andělé, kteří se potom modlili spolu s ním. Když Gilas vešel za synem, a pohlédl na Anděly, naráz oslepl. Gilas přísahal, že se zřekne svého modloslužebnictví a svatý Vít jej uzdravil. Zatvrzelý svým srdcem, ale Gilas nesplnil svůj slib. Jeho laskavá náklonnost k synovi, se v něm obrátila v nenávist a rozhodl se svého syna zabít.
Aby byl chlapec zachráněn, jeho vychovatel svatý Modest a jeho kojná Kriskentie, kteří byli taky křesťané, jej tajně vyvedli z domu rodičů. U řeky spatřili loďku, do ní nastoupil anděl ochránce spolu s nimi a dovezl je do kraje Lukánie (Lukánie - latinsky a italsky Lucania - je historické území rozkládající se na jihu Itálie a sahající od pobřeží Tyrhénského moře k Tarentskému zálivu. V starověku se tak nazývala oblast přibližně vymezená většinou území dnešního regionu Basilicata a jižní třetinou Kampánie. Nazvaná byla podle Lukánů, kteří oblast obývali), kde se svatí skrývali před svými mučiteli.
Svatý chlapec nepřestával uzdravovat nemocné a obracet pohany ke Kristu. Zvěsti o něm, se počali šířit i tady. Svaté Vít a Modest, museli předstoupit před císaře Diokleciána. Císař překvapený a zasažený smělostí a krásou chlapce, se snažil mírnými slovy jej přesvědčit, aby přinesl oběť modlám. Svatý chlapec, ale bez bázně obvinil v nesmyslnosti a nerozumnosti toto modloslužebnictví. Sám potom uzdravil Diokleciánova syna, který byl posedlý zlým duchem. Císař, když to viděl, znovu se snažil mírně přesvědčit Víta, aby se odřekl od Krista, nabízel mu velikou slávu, bohatství, čest a vysoké pocty. Chlapec však jak již předtím, vše hrdinně odmítl a znovu se vyznal křesťanem.
Potom jej spolu se svatým Modestem, zavřeli do vězení. Vězněným mučedníkům se zjevil Ježíš Kristus, posilňujíce je v jejich boji a přitom jim darujíce svou pomoc, jejich okovy jim samy spadly z rukou. Císař Dikolecián, však tento zázrak považoval za pouhý kouzelnický trik a rozhodl se vhodit svatého Víta do kotle s vařící, olovem, svatý v něm stál jako v chladné vodě a zůstal nezraněn. Poté byl na něj vypuštěn veliký lev, chlapec se však přežehnal svatým křížem, a strašné zvíře si pokorně lehlo u jeho nohou a začalo mu je olizovat.
Svaté mučedníky nakonec pověsili na sloupech, na kterých je začali řezat železnými háky. Svatá Kriskentie, která doposud byl skrytá v davu, se vyznala, že i ona je křesťankou, a vyčetla samotnému císaři jeho krutost. I ji podrobili stejnému mučení, v tom svatý Vít zvolal k Bohu prosbu: «Bože spasiž nás, sílou Svojí zbav nás od zlého». V tom okamžiku začalo zemětřesení, mnozí pohané zemřeli pod zničenými budovami a sám Dikolecián ve strachu utekl na svůj dvůr. Anděl sňal svaté mučedníky ze sloupů a přenesl je opět do Lukánie.
Tam se znovu se pomodlil svatý mučedník Vít k Bohu, aby milostivý Bůh v pokoji přijal jejich duše a nezbavil Svých dobrodiní všechny ty, kteří budou ctít jejich památku. Z Nebe se ozval hlas: «Vyslyšena byla modlitba tvá». Svatí s radostí odevzdali své duše Bohu. Strádání svatých mučedníků Víta, Modesta a Kriskentie, se staly okolo roku 303. Jejich památka je 16. května. Ostatky svatého mučedníka Víta byly přeneseny do Prahy. Tam dal svatý bohabojný kníže Václav český, postavit chrám zasvěcený památce svatého mučedníka Víta.


Tropar obecný svatému mučedníku hlas 4.

Mučedník tvůj Vít, v utrpení svém, Hospodine,
přijal nepomíjející korunu od tebe, Boha našeho,
neboť maje sílu od tebe, přemohl své mučitele
a pokořil i bezmocný vzdor démonů.
Na jeho přímluvu spasiž duše naše.

Modlitba ke svatému mučedníku Vítu

Svatý mučedníku Víte, od dvanácti let blahodatí Svatého Ducha osvícený, poznal jsi pravého Boha a jemu ses v modlitbě a ctnostných skutcích zalíbil a zavděčil. I dal ti Hospodin dar činění zázraků, a jasného rozumu, takže jsi mnohé obrátil ke Kristu a přivedl je na pravou cestu. Krutá muka jsi přetrpěl pro víru Kristovu, drahocennými poklady, a všelikými svody tohoto světa, kterými tě tvůj vlastní otec chtěl ulovit, nenechal ses obelstít, a přese vše neodřekl ses od Krista. Před svým skonáním, vyprosils u Hospodina, všem, kteří ctí tvoji památku, záštitu a ochranu od všeho zlého v životě tomto a cestu bez klopýtnutí do Království Nebeského.
Svatý mučedníku Víte, vyslyš ctící tebe a k tobě se obracející, ochraňuj nás od neduhu, zla a strádání, pomož nám být důstojnými Království Božího, které je ode všech konců světa jedinou podstatou všech našich přání k Bohu. Pro nemocné a strádající, buď ochráncem a zastáncem svatý Víte, tak jako i za svého pozemského života, jsi uzdravoval rozličné neduhy a nemoci, tak i nyní, neopouštěj nemocné, především ty, kteří jsou stiženi a mučení padoucnicí. Milosrdně je uzdrav, a dej jim plné uzdravení, aby nezesnuli v bezvědomí, ale aby ve zdravém těle a při zdravém rozumu, oslavovali Boha na věky věků. Amen.

Světitel nový mučedník Petr (Zverev), arcibiskup Voroněžský

(památka 25. ledna / 7. února dle světského kalendáře a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských)

Nový mučedník, se narodil 18. ledna (tj. 31. leden dle světského kalendáře) 1878, v Moskvě v rodině protojereje. Po studiu na fakultě historie a filologie Moskevské Carské Univerzity, nastoupil na Kazaňskou Duchovní Akademii, kde v roce 1900, dva roky před ukončením přijal mnišské postřižení se jménem Petr. V posledním ročníku, byl rukopoložen na jeromonacha.
Po ukončení Akademie jeromonach Petr učil v Orlovském Duchovním Semináři a poté vykonával funkci eparchiálního misionáře při Moskevském eparchiálním domu. Od roku 1907 byl jmenován do funkce inspektora Novgorodské Duchovní Semináře, během let 1909 – 1917 byl představeným monastýru Svatého Proměnění Páně ve městě Belev v Tulské eparchii, již v hodnosti archimadrita. V té době navštěvoval nedalekou Optinskou poustevnu, kde mnoho času věnoval rozhovorům a besedám s Optinskými starci. Jako kněz se účastnil 1. světové války.
V roce 1917 nastoupilo období bolševické tyranie, za níž byly ničeny nejen největší a nejkrásnější ruské svatyně, ale předně desetitisíce životů pravoslavných křesťanů.
Od roku 1918 archimadrita Petr, zažívá stále častější zatýkání a věznění, nehledě však na tyto těžkosti, je v této době rukopoložen v únoru roku 1919 na biskupa, svt. Tichonem patriarchou moskevským, byl ustanoven biskupem Balachninským, vikářem Novgorodské eparchie. Jeho zatýkání a věznění neustávalo, vladyka Petr, však pevně nesl kříž vyznavačství, nehledě na to kde se nacházel, ať už ve vězení nebo na svobodě. V prosinci 1921 byl propuštěn z vězení, vrátil se do Moskvy, kde byl ustanoven biskupem Starickým, vikářem Tverské eparchie. Zanedlouho byl, ale opět uvězněn, a to kvůli svému prohlášení vydanému k věřícím Tverské eparchie, ve kterém objasňoval podstatu tzv. obnovlenectví (obnovlenectví - tzv. obnovlenecký rozkol, bylo hnutí, které vzniklo v Ruské Pravoslavné Církvi po tzv. říjnové revoluci roku 1917. Svým cílem si ustanovilo „obnovu církve“, a to „novým demokratickým řízením“ a „modernizací bohoslužeb“. Postavili se proti tehdejšímu vedení církve, proti svt. patriarchu Tichonovi, při čemž oznámili, plnou podporu tehdejšího nového režimu. Přes všechny své snahy, se hnutí kolem roku 1946 rozpadlo). V následujících letech kdy byl opětovně vězněn, onemocněl kurdějemi a přitom zcela přišel o zuby. V létě roku 1924 byl propuštěn z vězení, a v následujícím roce, v červenci 1925, byl ustanoven jako pomocný biskup do Voroněžské metropolie, po zesnutí metropolity Vladimíra (Šimkeviča), byl jmenován na Voroněžskou katedru, přitom byl zároveň povýšen do hodnosti arcibiskupa.
Jeho pastva si jej zamilovala, neboť byl neobyčejně přívětivý, ohleduplný, laskavý a vnímavý ke všem, všechny miloval, každý z jeho věřících, mu byl jako jeho rodný příbuzný. Věřící jej považovali za ochránce čistoty pravoslavné víry v těžkých časech. Chrámy kde sloužil, byly vždy přeplněné věřícími, a služby byly slouženy podle athoského bohoslužebného řádu (Athoským bohoslužebným řádem je myšleno, celý postup bohoslužeb od půlnoční, jitřní, svaté liturgie a večerní, ve sváteční a všední dny po dobu celého roku, utvořeným na svaté hoře Athos a vycházející z bohoslužebného řádu studijského a jeruzalémského). Při arcibiskupu Petrovi, započal všeobecný návrat chrámů do pravoslaví, které přešly k tzv. obnovlencům. Vladyka Petr, velmi slavnostně přijímal duchovenstvo zpět do lůna pravoslavné církve, které se odklonilo k tomuto rozkolu, skrze pokání před všemi věřícími.
Přesto přese všechno, jej roku 1926 postihlo jeho poslední zatčení a uvěznění, byl odsouzen za kontrarevoluční činnost proti sovětské vládě na 10 let pracovně nápravného tábora a odeslán na Solovky (Solovecké ostrovy, Solovky - skupina ostrovů v Bílém moři. Ostrovy leží v Archangelské oblasti Ruska. Na nich se nachází i Solovecký monastýr Proměnění Páně. Za sovětského Ruska, zde v roce 1920 byl založen tzv. Solovecký tábor zvláštního určení, jeden z největších nápravně pracovních táborů - Gulagů). V zimě 1928 arcibiskup Petr spolu s dalšími duchovními, byl převeden na ostrov Anzer (druhý největší z ostrovů, na něm se nachází od 17. století skit Golgotský – Svatého ukřižováni založený ctihodným Eleazárem Anzerským, za vlády bolševiků, zde bylo následně zbudováno šesté zvláštní oddělení táborů, nyní se zde znovuobnovuje svatý skit). Zde svatý vladyka sepsal akathist ctihodnému Hermanu Soloveckému. Ke konci roku 1928 onemocněl vladyka tyfem, v lednu 1929 byl přemístěn do provizorní ubikace pro vězně nemocné tyfem, který musel být otevřen kvůli epidemii tyfu, která se na ostrově rozšířila. Vladyka byl nemocný po dva týdny a už se zdálo, že krize minula, ale vladyka byl příliš slabý a nemohl přijímat jídlo a dne 25. ledna (7. února dle světského kalendáře) roku 1929 světitel a nový mučedník Petr, zesnul.
Nejprve byl pochován ve společném hrobě, pro oběti tyfu. Pátý den po jeho smrti, ale byly jeho ostatky tajně vyzdvihnuty ze společného hrobu, podle svědectví jeho svaté tělo s rukama složenýma na hrudi bylo čistě bíle. Nato bylo tělo archijereje oblečeno do archijerejského oblečení, duchovenstvem tábora, byl odsloužen pohřeb, a nad jeho hrobem, pod horou zvanou Golgota, byl postaven kříž.
Roku 1999 byly svaté ostatky opět vyzdvihnuty a nyní přebývají v hlavním chrámu Soloveckého monastýru. V témže roce byl kanonizován ve voroněžské eparchii. V srpnu 2000, byl připočten do zástupu svatých Novomučedníků a Vyznavačů Ruských, na jubilejním sněmu Ruské Pravoslavné Církve. Jeho památka je v den jeho zesnutí 25. ledna (7. února dle světského kalendáře) a rovněž v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.

Z jednoho dopisu vladyky Petra
Zdravím vás v Pánu milá A. L. s nadcházejícími svátky Kristova Narození, Obřezání a Pokřtění Páně. V modlitbách vám přeji od Hospodina všechny milosti a duševní spasení – to poslední, je to samo nejhlavnější: když bude to, bude i všechno ostatní, jen se snažte zamilovat si Krista, snažte Jím jediným dýchat, žít, jen o Něm přemýšlet, k Němu směřovat, o Něm mluvit, Jeho slova v Evangeliu číst, učit se je a v životě uskutečňovat. Snažte se zamilovat si Krista, a všem okolo vás bude mile, pokojně a vůbec ne úzko. Pomodlete se, aby i mne Hospodin naučil této jediné potřebné nauce. Buďte zdraví, pokojní a šťastní, nechť vás všechny chrání Matka Boží a svatí naši světitelé. Pokoj všem a Boží požehnání.

Svatý mučedník Petr Aleut

(památka 24. září / 7. října; a 12. prosince / 25. prosince)  

Svatý mučedník Petr Aleut (v rodném jazyce Cungagnaq) byl rodák z ostrova Kodiak (ostrov ležící východně od poloostrova Aljaška) a živil se jako lovec kožešin, na Kodiaku v ruské misii valaamských mnichů (založena roku 1793) přijal svatý křest se jménem Petr. Roku 1815, odplul ve svém kajaku, spolu s dalšími, na jih, do Fort Ross (Fort Ross – Форт Росс - bývalé ruské osídlení, a pevnost na pobřeží severní Kalifornie (USA), 80 km severně od San Franciska. Byl založen Rusko-Americkou společností pro rybolov a obchod s kožešinami roku 1812. Fort Ross bylo nejjižnější ruské osídlení v Severní Americe. V současné době se jedná o historický park v Kalifornii), kde se soustřeďovaly potravinové zásoby (obilí, dobytek aj.) pro podporu komunit žijících na Aljašce. V té době Kalifornie spadala pod Španělské království, a Španělé hleděli s nedůvěrou a obavami na ruské aktivity na severu Ameriky, měli obavy, že Rusko napadne a obsadí San Francisko. V roce 1815, španělský guvernér nařídil okamžité zastavení ruského obchodu, načež bylo v Kalifornii, zatknuto téměř sto Aleutů a Rusů, se kterými bylo nakládáno jako s otroky. Když byl mučedník Petr spolu s dalšími lovci kožešin zajat, nejprve byl odvezen do San Pedra (nyní přístavní čtvrť města Los Angeles), odkud jej potom spolu s ostatními, převedli do San Franciska, do věznice k výslechům. Ve vězení, se jej místní jezuité snažili přinutit, aby přijal římskou víru (římský katolicismus). Na což on bezelstně odpověděl, že je křesťanem, že už byl pokřtěn a ukázal svůj křestní kříž, který měl na svém krku. Jezuité, ale jen na něj křičeli, že jsou kacíři a schizmatici a pokud nebude souhlasit s přijetím římské víry, bude spolu s ostatními mučen, a aby si dobře rozmyslel, co nakonec odpoví. Když se o chvíli později kněží vrátili a zjistili, že se Aleuti odmítli vzdát pravoslaví, vzali Petra a dali mu odseknout jednu část nohy pod kotníkem. Mučedník Petr přitom jen prostě volal: «Já jsem křesťan, nechci zradit svou víru». To samé mu ještě učinili na druhé noze a nakonec i na rukou, kde mu nejprve odsekli prsty. Svatý Petr opět a opět opakoval to jediné: «Já jsem křesťan», svojí pravoslavné víry se nevzdal. Svatý mučedník Petr zemřel ve velkém utrpení. Když jezuité chtěli přistoupit k dalšímu z Aleutů a stejně tak jako i Petra jej donutit násilím zříci se pravoslavné víry, přišel rozkaz, aby Španělé propustili všechny zajatce. Očití svědci tohoto mučení tak mohli potom vydat svědectví o pevné a neoblomné víře nového amerického mučedníka. Když se tedy mohli všichni zajatci navrátit zpátky na rodný ostrov Kodiak, řekli své svědectví i ctihodnému Hermanovi (ctihodný Herman Aljašský památka 12. prosince dle církevního kalendáře / to je dle světského kalendáře 25. prosince, a 27. července/ 9. srpna). Ten se při slovech svědectví o vyznavačství mladého Aleuta přežehnal, a zeptal se na jeho jméno, oni mu řekli, že znají jen to jeho křestní, Petr. Na to ctihodný Herman zvolal: «Svatý nový mučedníku Petře, modli se k Bohu za nás! ». Víme jen velmi málo o svatém Petrovi, víme, že byl z ostrova Kodiak, byl zajat, mučen a zabit Španěly, protože odmítl přestoupit na římskou víru. Jeho mučednictví připomíná mučednictví starých i nových mučedníků, které zasvitlo světu v dávných i nedávných časech. Nyní se svatý Petr raduje spolu s nimi, v Nebeském Království, kde velebí Otce, i Syna, i Svatého Ducha, na věky věkův, amen.

Ctihodný mučedník Juvenalij, Aljašský († 1796)

památka 2. / 15. června a 12. / 25. prosince

Ctihodný mučedník Juvenalij, Aljašský, se narodil roku 1761, ve městě Nerčinsk (Нерчинск) na Sibiři, jeho světské jméno bylo Jan Feodorovič Chovoruchin.

V roce 1791, vstoupil do monastýru v Petrohradě, kde byl postřižen se jménem Juvenalij. Žil příkladným a zbožným životem mnicha, v okolí Ladožského jezera, v severní části Ruska, blízko Finska, v Konevském a Valaamském monastýru. Byl vysvěcen na jerodiákona a poté i na jeromonacha. V roce 1793 byl vybrán do skupiny osmy mnichů z Valaamského monastýru, aby šířili Boží slovo, a odchází jako misionář na Aljašku.

Když v roce 1794 připlul na ostrov Kodiak (ostrov ležící východně od poloostrova Aljaška), spolu s jeromonachem Makárijem, dva měsíce obeplouvali místní ostrovy, a křtili místní obyvatelstvo. Juvenalij putoval po souši i po vodě a všude zvěstoval mezi místními obyvateli Evangelium Kristovo.

Následujícího roku 1795 pokřtil na 700 Čugačů (etnikum Jupiků žijící na Aljašce), v roce 1796 přešel k ústí řeky Kuskokwim (řeka na západě Aljašky v USA. Je 1300 km dlouhá. Povodí má rozlohu 130 000 km². Je to druhá největší řeka Aljašky po Yukonu), blízko k současnému městu Kwinhagak (Quinhagak), kde byl zabit domorodci.

Způsob smrti ani důvod nebyly známy, později světitel Innokentij (památka 31. března / 13. dubna) zjistil a zapsal slova místních obyvatel. Ti říkali, že, když jej napadli, protože vstoupil na jejich území, nepokusil se ani bránit, ani se nepokusil o útěk. Poté, co byl udeřen ze zadu, obrátil se čelem k těm, kteří ho napadli a mírně, v pokoji, je vyzval, aby se dali pokřtít, a tak učinili pokání (mniši, kteří konali misii mezi místními, se vždy naučili jazyk místních obyvatel). Místní obyvatelé, potom ještě řekli světiteli, že poté, co zabili ctihodného Juvenalije, ten znovu vstal, šel za nimi a vyzíval je k pokání. Ti na něj znovu zaútočili, takto se to stalo několikráte, až nakonec domorodci svatého mučedníka rozřezali na kusy, a jeho svaté ostatky potom rozházeli po lese. Na místě jeho smrti, bylo po dlouhou dobu vidět sloup světla dosahující do nebe.

Takto se v Bohu horlivý Juvenalij stal prvním pravoslavným křesťanem, který byl korunován korunou mučednictví v Americe. Šaman, který patřil k těm, kteří napadli, svatého mučedníka, vzal z těla jeho kříž a dal si jej na sebe, jako trofej. Potom však, ale nemohl vykonat své pohanské rituály. Tehdy řekl svým lidem, že v příštích časech bude třeba s velkou vážností přijímat a naslouchat ty, kteří nosí takovýto znak, tj. kříž. Později se tento divoký kmen, stal hluboce věřícími pravoslavnými křesťany.

Ctihodný mučedník Juvenalij, byl roku 1980 proslaven v zástupu svatých.

Svatý a ctihodný nový mučedník Filumen

(památka dle církevního kalendáře 16. listopadu/ dle světského to je 29. listopadu)

Svatý ctihodný nový mučedník, archimadrita Filumen, se narodil 28. října 1913 ve městě Nikósii (Nikósie taktéž Lefkósie) na Kypru. V roce 1927 spolu se svým bratrem Alexandrem vstoupili do monastýru Stavro Vuni (řecky Σταυροβούνι, monastýr na ostrově Kypru založen roku 327 svatou císařovnou Helenou). V roce 1934, přijel spolu se svým bratrem Alexandrem do svaté země, kde vstoupil do svatohrobského bratrstva a začal studovat gymnázium Jeruzalémské Pravoslavné Církve. Tady přijali roku 1934 spolu mnišský postřih se jmény Filumen a Elpidios. V tom samém roce Filumen byl rukopoložen na jerodiákona. Jeho bratr už jeromonach Elpidios, byl později povolán na službu do Alexandrijské Pravoslavné Církve. Otec Filumen po ukončení semináře roku 1939, měl různá poslušenství v Jeruzalémské Patriarchii, několik let také vedl svůj mnišský život v Lávře svatého Sávy. 1. listopadu 1944, byl rukopoložen na jeromonacha. Nesl poslušenství představeného různých chrámů a monastýrů ve Svaté Zemi. 8. května 1979 byl pověřen igumenem monastýru u Jakubovy studně v v Samařsku (Samařsko, Samaří - severní část západního břehu Jordánu), kde byl zabit v oltáři chrámu 29. listopadu 1979.
Předtím než přijal archimadrita Filumen svojí mučednickou smrt, objevila se v tomto monastýru, skupina židovských fanatiků, kteří po něm chtěli a velmi hlasitě i vyžadovali, aby byly sundány kříže a ikony z místa Jakubovi studně, z toho důvodu, že tyto symboly křesťanství jim překáží v modlitbě, v tomto pro ně posvátném místě.
Toto odmítl otec Filumen odmítl a připomněl jim, že Jakubova studna, byla a zůstává pravoslavnou svatyní po dobu několika set let. Na to mu bylo odpovězeno, aby se připravil na nejhorší, jestliže odtud neodejde.
29. listopadu 1979 v den památky svatého apoštola Matouše, když byla velká průtrž mračen a silně pršelo, vtrhli vrahové do monastýru. Sekyrou udeřili otci Filumenovi dvakrát do obličeje, a způsobili mu tak ránu v podobě kříže, z vrchu dolů a od jednoho ucha do druhého, vypíchli mu obě oči. Na pravé ruce mu odsekly prsty, kterými pravoslavný křesťan zobrazuje na sobě znamení svatého kříže. Toto se vrahům zdálo ještě málo, a znesvětili svatý chrám, rozbili svatý Kříž, poničili a znesvětili bohoslužebné nádoby.
30. října 1983, Jeho Blaženost Diodor, Patriarch Jeruzalémský († 2000), v doprovodu řeckých biskupů, archimandritů, kněží a mnichů vykonal vyzdvihnutí a odkrytí ostatků otce Filumena.
Když vyzdvihli ostatky z hrobu na hřbitově bratrstva Hospodinova Hrobu na hoře Sión, vyšlo najevo, že ostatky jsou zcela netlené. Ostatky otce Filumena, byly omyty a obléknuty do nového kněžského roucha, a byly přeneseny do chrámu řeckého pravoslavného semináře na Siónu. Tam byly několik měsíců a poté byly novu uloženy do nového hrobu na siónském hřbitově.
8. ledna 1985 ostatky svatého filumena, byly znovu vyzdvihnuty z hrobu a potom byly položeny ve schráně, v chrámu Svaté Trojice na Siónu.
29. srpna 2008 v předvečer dne vysvěcení nově dostavěného chrámu v čest svaté Fotinie Samaritánky, řeckého monastýru nad Jakubovou studní v Samařsku, byly ostatky ctihodného nového mučedníka Filumena slavnostně přeneseny do Šekemu (arabsky Nábulus, hebrejsky Šchem nebo Šekem). Přesně třicet let od dne svojí mučednické smrti, 29. listopadu 2009 byl svatý a ctihodný nový mučedník Filumen, byl připočten do zástupu svatých.

Svatý a ctihodný nový mučedníku Filumene, pros Boha za nás!

Tropar hlas 3.

Přemožiteli démonů,
který rozháníš temné mocnosti,
svou pokorou jsi zdědil zemi,
a nyní panuješ na Nebesích,
přimlouvej se proto za nás u Milosrdného Boha,
aby spasil duše naše.

Tropar podle:
http://www.allsaintsofamerica.org/martyrs/nmphilou.html

Ctihodná Matrona Cařihradská

památka 9. / 22. listopadu

Ctihodná Matrona, se narodila ve městě Perge v Pamfilii (Malá Asie), v pátém století. Byla provdána za velmi majetného velmože jménem Dometián. Když se manželům narodila dcera Theodotie, přestěhovali se Cařihradu. Matrona, které bylo dvacet pět let, velmi milovala navštěvovat chrám Boží. Celé dny v něm přebývala, horlivě se modlila Hospodinu, plačíce o svých hříších.
V chrámu se seznámila s dvěma zbožnými starými ženami, které v něm od svého mládí, vedly svůj skromný zbožný život v postu a modlitbě. Ctihodná Matrona začala napodobovat jejich Bohu milý život, své tělo činila pokorným své duši skrze půst a zdrženlivost, vždy brzy ráno odcházela do chrámu a pozdě večer se z něj vracela domů. Horlivě se modlila Bohu, aby ji osvobodil od manželského jha, aby mohla nepřestajně sloužit Bohu. Mezitím však její muž, když viděl, jak jeho žena každodenně odchází z domu, začal jí podezírat, žárlit a domýšlet si, že takto nečiní pro modlitbu, ale že páchá nějaké hříšné skutky. Proto se na ní začal zlobit, byl k ní hrubý, nadával ji, a už jí nedovoloval, aby odcházela z domu do božího chrámu. Její duše, však již směřovala k plnému odřeknutí se od světa. Po dlouhých váháních, rozhodla se svatá Matrona opustit rodinu, prosíce přitom Hospodina, aby jí zjevil, zdali je vhodné, takovéto její rozhodnutí.
Hospodin vyslyšel její prosby a modlitby, a jedenkráte, když usnula, měla ve snu vidinu toho, jak utíká od svého muže, který ji však dohání. Svatá se ve snu schovala v zástupu mnichů, kteří šli naproti, a muž si jí už nevšiml. Tento sen, přijala ctihodná Matrona, jako Boží pokyn, aby vstoupila do mužského monastýru, kde by se ji její muž nepomyslel hledat. Svojí dceru, dala na vychování zbožné ženě Zuzaně, sama si ostříhala vlasy, převlékla se do mužských šatů a takto přišla do monastýru ctihodného Vassiana (jeho památka je 10. / 23. října). Tam sebe ctihodná vydávala za eunucha Vavilu a byla přijata do monastýrského bratrstva. Velmi se bála, aby mniši nepoznali, že je žena, a tak nepřestajně přebývala v neustávajícím mlčení a neustávající práci. Jedenkráte se stalo, když svatá spolu s dalšími mnichy pracovala na monastýrském vinohradu, že začínající mnich Varnava si všiml, že má propíchnuté uši a zeptal se jí nato. «Je zapotřebí, bratře zemi obdělávat a ne se dívat na cizí tváře, to není vhodné pro mnicha» odpověděla však na to svatá.
Za nějaký čas, igumenovi monastýru, ctihodnému Vassianovi, bylo zjeveno ve snu, že eunuch Vavila je žena. Ctihodný Vassian si zavolal svatou Matronu, a přísně se jí ptal na důvody, pro které vnikla do mužského monastýru, zda proto, aby svedla mnichy a monastýru tak učinila hanbu. Na to ctihodná se slzami pověděla igumenovi vše o celém svém životě, o pronásledování, kterého se ji dostalo ze strany muže, který nenáviděl její modlitby a všenoční bdění, a o vidění, které jí ukázalo, aby odešla do mužského monastýru. Když se igumen ctihodný Vassian, přesvědčil o tom, že její úmysly byly čisté a bezúhonné, dal ji požehnání a poslal jí do města Emesa (dnes Hims – město na severu Sýrie), do ženského monastýru. V tomto monastýru svatá prožila mnoho let a svým asketickým životem udivovala všechny ostatní sestry v Kristu. Když v monastýru zemřela představená igumenie, po jednomyslném přání a volbě sester, se igumenií stala sama ctihodná Matrona.
Sláva o jejich ctnostech, o podivuhodném daru uzdravování, který získala od Hospodina, se rozšířila daleko, až za stěny monastýru. Doslechl se o jejím asketickém životě i Dometián. Když se svatá Matrona dozvěděla, že její muž přišel do monastýru, aby ji spatřil, tajně odešla do Jeruzaléma, potom na horu Sinaj a odtud odešla do města Berit (dnešní Bejrút v Libanonu), kde se usadila ve starém opuštěném pohanském chrámu. Místní obyvatelé se dozvěděli o jejím před světem uzavřeném a skrytém životě, a začali za ní přicházet. Mnohé z nich svatá odvrátila od pohanské bezbožnosti a obrátila je ke Kristu. Kolem příbytku ctihodné se postupně začali usazovat ženy a panny a brzy nato, tam vznikl i nový monastýr. Plníce vůli Boží, která ji byla zjevena ve snu, opustila Berit, a odešla do Cařihradu, kde se dozvěděla, že její muž již zemřel. S požehnáním svého duchovního otce, ctihodného Vassiana, zůstala už v Cařihradu, kde založila ženský monastýr, do kterého se přestěhovaly sestry z Beritském monastýru. Cařihradský monastýr ctihodné Matrony, byl znám svojí přísností mnišského ústavu a ctnostným životem jeho sester.
V hlubokém stáří svatá Matrona, se stala důstojnou vidění přejasného ráje, a pro ni tam připraveného místa, za 75 let jejího neustávajícího mnišského boje. Ve věku sta let ctihodná Matrona, požehnav sestrám, tiše odešla k Hospodinu, to se stalo kolem roku 492.

Tropar hlas 8.
Zmužilou moudrostí, Matrono, skryla ses před lstivými cestami nepřítele, k životu putovala jsi vpravdě s vůlí jistou bez pochyb, neustálou cestu jsi v Bohu moudře završila, od Krista přijala jsi duchovní blahodať, takto i vodu uzdravení vyvěráš těm, kteří přibíhají s láskou k památce tvé slavné, mnichů pochvalo, pros Krista Boha, aby spasil duše naše.

Svatí nezištníci a divotvorci Kosma a Damián Asijští
památka 1. listopadu dle církevního kalendáře/ dle světského 14. listopadu

Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.

Matouš 10, 8

Svatí Kosma a Damián, pocházely z Malé Asie. Jejich otec, který byl pohanem, umřel ještě, když byli malými dětmi. Výchově v křesťanské zbožnosti se tak věnovala jejich matka Theodotia. Příklad jejich matky a čtení svatých knih, zachovali jejich život nezkaženým dle zákona Hospodinova. Kosma a Damián, vyrostli v muže spravedlivé a ctnostné. Vzdělaní a dobří lékaři, snažili se a získávali blahodatný dar Ducha Svatého, a silou modlitby uzdravovali duševní i tělesné neduhy a nemoci lidí, léčili i zvířata. S vroucí láskou k Bohu a bližním započali společnou službu. Od nemocných, které léčili svatí, nikdy nebrali žádné peníze, přísně tak dodržujíce přikázání Hospodina našeho Ježíše Krista: «Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte» (Matouš 10, 8). Sláva o svatých se roznesla po celém kraji, a lidé je nazvali nezištníky.
Jedenkráte se stalo, že svaté pozvali k těžce nemocné ženě, kterou už odmítli léčit pro její beznadějný stav jiní lékaři. Pro víru Palladie (tak se jmenoval tato nemocná žena) a pro horlivou modlitbu svatých bratří, uzdravil Hospodin nemocnou, a ta vstala ze svého lůžka zcela zdravá, oslavujíce Boha. Žena naplněná vděčností ke svatým lékařům, si přála, aby od ní přijali nějaký dar, Palladiia tajně přišla k Damiánovi, přinesla mu tři vejce a řekla: «Přijmi tento malý dar, ve jménu Svaté Životodárné Trojice – Otce, Syna i Svatého Ducha». Když uslyšel svatý nezištník jméno Svaté Trojice, neodvážil se odmítnout. Kosma, když se to dozvěděl, se proto velmi zarmoutil. Myslil si, že jeho bratr porušil jejich přísný slib. Brzy poté nadešel čas, kdy měl svatý Kosma odejít k Hospodinu. Umírajíc, dal příkaz, aby jeho bratra nepochovali vedle něj. Za nějaký čas umřel i svatý Damián, a tu všichni začali se rmoutit, protože nevěděli, kde by měl být hrob Damiána. V tom se, ale stal z Boží vůle, zázrak: k lidem přišel velbloud, kterého kdysi svatí vyléčili ze vztekliny, a promluvil lidským hlasem, aby nepochybovali a uložili Damiána vedle Kosmy, protože Damián nepřijal dar ženy jako mzdu, ale pro Jméno Boží. Čestné ostatky svatých bratrů, byly uloženy ve městě Thereman (v Mezopotámii).
Po své smrti, učinili svatí nezištníci mnoho zázraků. V Theremanu, poblíž chrámu svatých Kosmy Damiána, žil muž jménem Malch. Ten se jedenkráte chystal na dlouhou cestu a svoji ženu tak musel nechat na dlouhou dobu samotnou, a tak ji v modlitbě svěřil pod nebeskou záštitu svatých bratří. I stalo se, že nepřítel našeho spasení, usídlil se do jednoho z přátel Malcha, který začal přemýšlet o tom, že jeho ženu zabije. Po nějakém čase, tento člověk zašel za ní do domu, a řekl jí, že byl poslán Malchem, aby ji doprovodil a přivedl za ním. Žena mu uvěřila, a šla s ním, ten muž ji potom odvedl na pusté místo, kde ji chtěl zneuctít a zabít. Žena, když uviděla v jakém je nebezpečí a co jí hrozí, v hluboké víře se obrátila k Bohu. V tom se objevili dva muži, a onen špatný člověk, když je spatřil, pustil ženu a dal se na útěk, ale daleko nedoběhl a spadl do propasti. Ti mužové odvedli ženu domů, a když došli před dům, klaníce se jim k zemi, zeptala se jich žena: «Jak se jmenujete zachránci a spasitelé moji, komu mám být vděčná a děkovat až do konce svých dní? My jsme Kristovy služebníci Kosma a Damián» – odpověděli oni a v tom okamžiku se stali neviditelnými. Žena potom s bázní a radostí pověděla o všem, co se jí přihodilo, a oslavujíce Boha, se slzami přišla k ikoně svatých bratří, kde učinila děkovnou modlitbu, za svou záchranu. Od té doby, jsou svatí bratři Kosma a Damián ctění jako ochránci svatosti a čistoty křesťanského manželství, a jako zastánci pokoje manželského života.

Tropar, hlas 8.
Svatí nezištníci a divotvůrci, Kosmo a Damiáne,
navštivte nemoci naše,
darem jste přijali, darem dejte i nám.

Modlitba
Slavní divotvorci, nezištní lékaři Kosmo a Damiáne! Vy jste si od své mladosti zamilovali Krista Boha, Jehož příkazy jste celým svým srdcem zachovávali. Pro což jste od něj získali nejen um lékařský, ale především jste od Boha přijali i nevyčerpatelnou blahodať uzdravení všelikých neduhů a chorob. Proto nás, kteří se před vaší čestnou ikonou skláníme, vbrzku vyslechněte.
Malé děti, prosící vaší pomoci v jejich učení, svými modlitbami poučujte, aby vašim životům horlili, a aby nejen pozemské a světské získávali, ale především ve zbožnosti a pravé víře nepřestajně prospívali.
Na lůžku v nemoci ležícím, a z pomoci lidské zklamaným, v zoufalství jsoucím, k vám, ale s horlivostí ve víře, a se srdečnou modlitbou přibíhajícím, darujte vašimi milostivým zázračným navštívením, uzdravení jejich nemocí. Taktéž ty, kteří od krutých neduhů a nemocí, upadly do malodušnosti, reptání, utvrďte v trpělivosti, a skrze blahodať vám od Boha danou je poučte, aby poznali Boží svatou a dokonalou vůli, a oddali sami sebe i život svůj vůli Krista Boha.
Ty, kteří jsou v nemocech a neduzích, ale o nápravě svého života nic nečiní, ve svých hříších se nekají, a ve svých srdcích jsou zatvrzelými, zkroušeností ke spáse, a k pokání přizvěte, aby nemocní tělesně, byli zdraví v duši, a stali se tak účastníky Boží spasitelné blahodati.
Všechny k vám s vírou horlivě přibíhajícím, neporušené zachovejte od dlouhodobých nemocí, od krutých a nevyléčitelných chorob, zeslábnutí těla, ochabnutí rozumu, od smrtelných ran a nečekané smrti. Vaší mocnou přímluvou k Bohu, zachovejte nás utvrzené v pravé víře, ve zbožnosti prospívající, horlivými v dobrých skutcích, usilovnými v modlitbě k Bohu, abychom spolu s vámi, byli hodni ve věku budoucím vždy opěvovat a slavit, velkolepé jméno, Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.

Sbor archanděla Michaela a dalších nebeských beztělesných mocností: archandělů Gabriela, Rafaela, Uriela, Salafaela, Jehudiela, Barachiela a Jeremiela

Památka 8. listopadu podle církevního kalendáře, dle světského to je 21. listopadu

Památka sboru archanděla Božího Michaela a dalších nebeských beztělesných mocností byla ustanovena v Církvi na počátku 4. století, na místním Laodicejském sněmu (r. 343), který se uskutečnil několik málo let před 1. všeobecným sněmem. Laodicejský sněm ve svém 35. pravidle1) odsoudil a odmítl heretické klanění se andělům jako stvořitelům a vládcům světa, a ustanovil jejich pravoslavné uctívání. Jejich památka byla poté ustanovena na listopad, tedy devátý měsíc počínaje měsícem března, od něhož se dříve v minulosti začínal počítat kalendářní rok – v souladu s počtem devíti andělských hodností (řádů). Osmý den nám poukazuje na budoucí shromáždění (sbor) všech nebeských Mocností, v den Strašného soudu, který svatí Otcové nazývají „osmým dnem“, neboť podle věku tohoto jdoucího podle sedmice dnů nastoupí „den osmý“, a tehdy „přijde Syn člověka ve Své Slávě a všichni svatí Andělé s ním, a posadí se na trůnu své slávy“ (Mt 25, 31).
Andělské hodnosti se rozdělují do tří hierarchií – vyšší, střední a nižší. Každou hierarchii pak tvoří tři hodnosti.

Do vyšší hierarchie patří Serafíni, Cherubíni a Trůnové.
Nejblíže všech, předstoupeni před Přesvatou Trojicí, jsou šestikřídlí Serafíni (Plamenní, Ohniví - Izaiáš 6,2), kteří hoří láskou k Bohu, k níž pobízejí i druhé...
Po Serafínech jsou před Hospodinem předstoupeni mnohoocí Cherubíni (Gn 3,24). Jejich jméno znamená záře velemoudrosti, osvícení, neboť skrze ně, kteří září světlem bohopoznání a chápání Božích tajin, sesílá se velemoudrost a osvícení ke skutečnému poznání Boha.
Za Cherubíny stojí bohonosní po blahodati, danou jim pro jejich službu, Trůnové (Kol 1, 16), tajemně a nepostižitelně nosící Boha. Oni slouží spravedlnosti Boží.

Střední hierarchii andělů tvoří tři hodnosti – Panstva, Síly a Mocnosti.
Panstva (Kol 1, 16) panují nad dalšími hodnostmi andělů. Oni učí Bohem dané pozemské mocnáře moudrému vládnutí, krotí a tiší hříšné žádosti, podmaňují tělo duši, učí vládnout nad svojí vůlí, vítězit nad pokušeními.
Síly (1. Pt 3, 22) plní Boží vůli. Ony činí divy a sesílají blahodať k tvoření divů a prozřetelnosti služebníkům Božím. Síly pomáhají lidem nést poslušenství, posilňují je v trpělivosti, darují duchovní sílu a hrdinství.
Mocnosti (1. Pt 3, 22; Kol 1, 16) mají moc krotit sílu ďábla. Odráží od lidí pokušení běsů, upevňují askety, brání je, pomáhají lidem v boji se zlými myšlenkami.

Do nižší hierarchie, se řadí tři hodnosti – Vlády, Archandělé a Andělé.
Vlády (Kol 1, 16; Ef 1, 20-22) vládnou nad nižšími anděly, vysílají je k naplňování Božích příkazů. Jim je poručeno a svěřeno velet všehomírem, ochraňovat země, národy a lidská plemena. Vlády učí lidi vzdávat čest každému dle jeho důstojenství. Učí ty, co vládnou plnit jim určené povinnosti, ne pro osobní slávu a výhody, ale pro čest Boží a ku prospěchu bližních.
Archandělé (1. Sol 4, 16) zvěstují o velkém a přeslavném, odkrývají tajiny víry, proroctví a pochopení vůle Boží, posilňují v lidech svatou víru, osvěcují jejich mysl světlem svatého Evangelia.
Andělé (1. Pt 3, 22) jsou nejblíže k lidem. Oni zvěstují Boží úmysly, učí lidi ctnostnému a svatému životu. Ochraňují věřící, brání je před pádem, pomáhají vstát těm, kteří již padli, nikdy nás neopouštějí a vždy jsou připraveni pomoci, jestliže si to my přejeme.
Všechny hodnosti nebeských Mocností mají pojmenování andělů – z podstaty své služby. Hospodin odkrývá svou vůli vyšším andělům, a ti zase poučují ostatní.
Nade všemi devíti hodnostmi andělů byl Hospodinem ustanoven za vůdce svatý archanděl Michael (jeho jméno v překladu z hebrejského jazyka znamená Ten, kdo je jako Bůh). Tento věrný služebník Boží vládne neobyčejnou duchovní silou. Když před stvořením viditelného světa jeden z andělů zpyšněl, stal se hrdým, povstal proti Bohu a sebou strhl třetinu andělů, archanděl Michael shromáždil všechny hodnosti andělské do boje proti těm, kteří povstali, zvítězil nad nimi a svrhl satana (dřívějšího anděla) spolu s jeho duchy zloby z Nebe, a poté shromáždil všechny věrné anděly k slavnostnímu velebení Boha.



Tropar hlas 4.
Nebeských zástupů vrchní vojevůdče, prosíme tebe stále my nehodní, abys nás ohradil svými modlitbami a křídly své duchovní slávy nás ochránil, neboť před tebou padáme a vroucně voláme: z běd vysvoboď nás, vrchní vojevůdče mocností nebeských.

Modlitba
Sám jsi oheň a horlivost, svatý archanděle Michaele, proto tě prosíme: rozžehni naše zkroušená a pochmurná srdce ohnivým plamenem své horlivosti, abychom vždy s bdělým svědomím společně sloužili našemu Pánu, upřímně hledíce na tebe, bezhříšného a svatého bratra našeho, a nejvyššího vojevůdce nebeského a pozemského vojska Kristova.
Podivuhodný náš Pán Ježíš Kristus učinil jednu Církev z andělů a lidí, abychom my lidé, kteří cherubíny tajemně představujeme na zemi, připodobnili se svatým nebeským bratrům naším, v jejichž čele stojíš ty, zářný a podivuhodný archanděli Michaeli. Amen.

Svatý archanděle Michaele, zářný a hrozivý vévodo nebeského Krále! Před strašným soudem, dovol a dej učinit mi pokání z mých hříchů. Ze sítě lovců osvoboď duši moji a uveď ji, ke stvořivšímu ji Bohu, sedícího na cherubínech. Modli se a pros usilovně, ať přímluvou tvojí, pošle ji na místo pokojné. Hrozivý vévodo nebeských mocností, zastánce všech, u trůnu Vládce Krista, ochránce pevný všem lidem a zbrojnoši moudrý, vévodo silný nebeského Krále! Smiluj se nade mnou hříšným, který potřebuje tvého zastání, ochraňuj mě ode všech nepřátel viditelných a neviditelných, nejvíce posilni před strachem smrtelným a zmatením ďábelským, a učiň mne bez zahanbení stanout před Stvořitelem našim, v čase strašného a spravedlivého jeho soudu. Všesvatý, veliký archanděle Michaele, nepřezírej mne hříšného, modlícího se k tobě a prosícího tebe o pomoc a zastání v čase tomto a budoucím, a učiň mne tam důstojným spolu s tebou oslavovat, Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen!
________________________________________________
1)
35. pravidlo Laodicejského sněmu praví: „Křesťané nesmějí opouštěti Církev Boží a odcházeti k vzývání andělů a činiti shromáždění. Toto je zavrženo. Proto, bude-li někdo přistižen, že provozuje takové tajné modloslužebnictví, budiž proklet, protože opustil Pána našeho Ježíše Krista, Syna Božího a přistoupil k modloslužebnictví. Poznámka: Odsuzují se bludaři, kteří se nemodlí k Bohu a Kristu, nýbrž pouze k andělům jako k tvůrcům a správcům světa.

Svatí a spravedliví rodiče Přesvaté Bohorodice - Jáchym a Anna
(památka 9. září/ dle světského kalendáře tj. 22. září)

Svatý Jáchym pocházel z pokolení Judova a byl potomkem krále Davida. Svatá Anna byla dcerou kněze Matthana, z pokolení Lévi, podobně jako velekněz Áron. Její otec Matthan měl tři dcery: Marii, Sofii a Annu. Marie se vdala a usadila se v Betlémě, kde porodila Salomé. Rovněž Sofie se provdala do Betléma a porodila Alžbětu, matku svatého Jana Křtitele. Anna se provdala do Nazareta za Jáchyma, a teprve až zestárla, porodila podivuhodně Přesvatou Bohorodici - Pannu Marii.
Jáchym a Anna žili v manželském svazku padesát let, během něhož však zůstávali bezdětní. Žili bohabojně, ve zbožnosti a tichosti, a ze svých zisků upotřebili pro sebe vždy jen jednu třetinu, a druhou rozdávali chudým a třetí obětovali pro chrám. Jelikož byli oba pokročilého věku a neměli vlastní děti, velmi se kvůli tomu rmoutili, neboť na bezdětnost se v židovském národě pohlíželo jako na Boží trest za spáchané hříchy.
Jednou, když stárnoucí svatý Jáchym odešel do Jeruzaléma, aby přinesl oběť Bohu, začal jej kněz kárat a řekl mu: „Ty nejsi důstojný, aby byl z tvých rukou přijat dar Bohu, protože jsi bezdětný.“ Poté se jej začali i další lidé, kteří byli v chrámu a na rozdíl od něj děti měli, ponižovat a považovat za nedůstojného. Toto chování jeho židovských souvěrců Jáchyma velmi zarmoutilo, a proto se vrátil s velkým žalem zpět domů.
Zkormoucen a zahanben se Jáchym uchýlil do pouště, kde dlouho v slzách volal k Hospodinu. Utekl se k Bohu, aby jej svými prosbami a vroucí modlitbou obměkčil, aby s ním Hospodin učinil zázrak, jako kdysi s Abrahamem a Sárou, a daroval mu potomka, který by jemu i jeho manželce Anně přinesl útěchu v jejich stáří. Když se svatá Anna dozvěděla, co se přihodilo jejímu muži, i ona se ihned počala modlit k Bohu, aby shlédl na její rodinu a obdaroval ji svou milostí. Prosby obou manželů byly nakonec vyslyšeny a archanděl Gabriel přinesl Jáchymovi a Anně radostnou zvěst, že jim Bůh sešle dceru, opěvovanou Pannu, radost celého světa, kterou budou blahoslavit všechna lidská pokolení. Měla se jim narodit dcera, jež se později stala matkou samotného Spasitele světa.
Po devíti měsících porodila spravedlivá Anna svatou Pannu Marii. Svatý Jáchym se dožil osmdesáti a Anna sedmdesáti let…, poté oba pokojně zesnuli v Hospodinu.

Tropar, hlas 1.
Jako spravedliví v blahodati zákona porodili nám, Jáchym a Anna, Bohem dané dítko. Proto dnes Boží Církev radostně slaví a jasně oslavuje vaši čestnou památku, oslavujíce Boha, který pro nás povýšil moc spásy v domě Davidově.

Kondak, hlas 2.
Nyní se raduje Anna, jež se zbavila pout neplodnosti, a kojíce Přečistou vyzývá všechny opěvovat toho, jenž daroval lidem z jejího nitra jedinou a vždypanenskou Matku.

Modlitba ke svatým a spravedlivým rodičům Jáchymovi a Anně
V Kristu spravedliví, vždy oslavovaní, svatí rodičové Jáchyme a Anno, vy, kteří stojíte před nebeským trůnem Velikého Krále a kteří máte před ním velkou smělost, neboť On si přál vtělit se z nejblahoslavenější vaší dcery, Přečisté Bohorodice a vždycky Panny Marie!
K vám, jako k mocným ochráncům a horlivým za nás přímluvcům se my, hříšní a nedůstojní, utíkáme. Proste Jeho dobrotivost, aby odvrátil od nás svůj hněv, kvůli našim skutkům, na nás spravedlivě pozdvihnutý. Nechť přehlédne mnohé naše prohřešení, obrátí nás na cestu pokání a na cestě svých přikázání nás upevní. Rovněž náš život zachovejte díky svým modlitbám a vyproste ve všem zdar, a vše potřebné k životu a zbožnosti nám od Boha darujte.
Od všelikých soužení, pokušení, běd a náhlé smrti nás zbavujte vašim mocným zastáním a vždy ochraňujte ode všech nepřátel viditelných i neviditelných. Abychom tiše a pokojně prožili tento dočasný život ve světě, ve vší zbožnosti a čistotě, a dostihli tak věčného pokoje, kde bychom se díky vašim svatým modlitbám stali důstojnými účastníky nebeského království Krista Boha našeho, jemuž s Otcem i Přesvatým Duchem náleží všeliká sláva, čest a klanění na věky věků. Amen.