Svt. Braulio  ze Zaragozy († 646)

památka 26. března / 8. dubna

Svt. Braulio, se narodil v urozené rodině, ve které bylo mnoho duchovních. Pod vedením svého staršího bratra Juana ze Zaragozy, přijal mnišství v monastýru svaté Engrácii (památka 16. / 23. dubna) v Zaragoze. Bratrem, který byl biskupem v Zaragoze, byl také rukopoložen na diákona a kněze. Studoval v katedrální škole v Seville, kterou založil svt. Isidor (památka 4. / 17. dubna) ze Sevilly, patřil k nejvíce talentovaným žákům této katedrální školy. Časem se stal natolik znamenitým učencem, že si jej svt. Isidor spíše cenil jako svého přítele, než žáka a měl ve zvyku mu zasílat své osobní dopisy, které Braulio kontroloval a popřípadě opravoval.

Když byl knězem, tak se Braulio nejvíce staral o to, aby věřící byli utvrzování a posilňováni ve víře. V té době totiž musela místní církev překonávat ariánskou herezi, která se v této zemi pokračovala šířit i poté, co král Rekkared I. přijal pravoslavné učení a víru. V tomto spolupracoval se svatým Isidorem a nastoloval v církvi, v jejím učení pořádek a upevňoval duchovní disciplínu. Z tohoto období se z malé části, zachovaly i vzájemné dopisy obou svatých. Zúčastnil se čtvrtého místního sněmu v Toledu, který vedl jeho přítel a učitel svt. Isidor, takto se účastnil i pátého a šestého. Na posledním sněmu, mu pak bylo určeno, aby napsal odpověď papeži Honóriovy I., který obviňoval španělské biskupy v nedbalosti a lhostejnosti ve výkonu svých povinností. Jeho odpověď – obhajoba byla přijata jako přesvědčivá.

Když jeho bratr Juan roku 631 zemřel, biskupská katedra Zaragozy nebyla nikým obsazena, okolní duchovenstvo se rozhodlo a za biskupa vybralo svatého Braulia.

Postavení biskupa jej však neodvedlo od církevní služby, v bazilice Matky Boží v Zaragoze přebýval v modlitbě dny a noci. Neměl rád, dokonce až nenáviděl všelikou rozkoš, takto činil v jídle i ve svém oděvu, který byl hrubý a prostý, stejně jako jeho celý život. Byl vynikajícím řečníkem, kazatelem, byl ostrým oponentem, který svého protivníka ve sporu, mohl vždy přesvědčit svými argumenty a absolutní otevřeností a upřímností. Staral se s velikou pečlivostí o chudé, vždy se zajímal o to co je jim třeba, jak se cítí. Konec jeho života, byl poznamenán tím, že oslepl. Když se blížil jeho odchod k Pánu, celý svůj poslední den v životě prožil ve zpěvu žalmů.

Sv. Braulio a sv. Isidor

Ctihodný Caimin, igumen z jezera Lough Derg († 653)

památka 24. března/ 6. dubna

Ctihodný Caimin (Caiminus) z jezera Lough Derg, či ze Svatého Ostrova (Inish-Keltra) byl Ir, syn Dima, pocházel z klanu Hy – Kinselagh a z rodu králů Leinsterů. Caimin byl nevlastním bratrem Guara krále z Connaught v Irsku. Matkou mu byla Cuman dcera Dalbroniuse.

Z jeho raného života je známo jen málo, ale vzhledem k jeho rodokmenu, se dá usuzovat, že byl velmi vzdělaným. Usídlil se jako poustevník, na Svatém ostrově (irsky Inis Cealtra) na jezeře Lough Derg (irsky Loch Deirgeirt), kde žil zcela opuštěn v samotě, oddával se půstu, modlitbě, rozjímání o Bohu. Postupně však k němu na ostrov, začali přijíždět ti, kteří si od něj přáli být poučení v duchovním životě a také ti, kteří chtěli stejně jako on, svůj život zasvětit Bohu. A třebaže na tomto ostrově už před sto lety vystavěl monastýr ctihodný Columba z Iony (památka 12. / 25. prosince), jeden z dvanácti apoštolů Irska, byl to ctih. Caimin, pro kterého byl tento ostrov nazván Svatým Ostrovem, protože za ním přijíždělo velké množství učedníků, kteří se dozvěděli o svatosti jeho života.

Ctihodný tak na ostrově, spolu se svými učedníky, vystavěl monastýr. Při tomto monastýru byla i škola. Sám ctihodný Caimin, sestavil výklad na Žalmy krále Davida, tzv. The Psalter of Caimín, který mu je připisován. Ctihodný Caimin, byl také biskupem na Svatém Ostrově. Později založil také monastýr a chrám Tempul - Cammin na ostrově Sedmi Chrámů (Island of the Seven Churches). Místní tradice uchovávají vzpomínky na mnoho jeho zázraků a památek z jeho svatého života.

 

Svatý ostrov  Inis Cealtra

Ctihodný Enda Aranský, zakladatel irského mnišství († 530)

památka 21. března / 3. dubna

Ctihodný Enda (Éanna, Éinne, Endeus), byl král válečník Ayrgially (středověké království v Irsku, v letech 331–1590). Ke Kristu byl obrácen svou sestrou, ctihodnou Fancheou (památka 1. / 14. ledna), která byla představenou monastýru. Jeho sestra se jej snažila přesvědčit, aby zanechal válčení, odložil svou zbraň a následoval Krista. On souhlasil, ale jen za podmínky, že mu dá za manželku jednu z panen monastýru. Panna, která mu byla určena, však v tom okamžiku, kdy jí měl spatřit, zemřela a on na místo nevěsty, spatřil jen její mrtvé tělo. Enda, otřesen pomíjivostí světa, rozhodl se přijmout mnišství. Odešel do monastýru Candida Casa (v jihozápadním Skotsku), který založil svt. Ninian (památka 26. srpna/ 8. září) z Whitorn, apoštolům rovný. Zde přijal mnišský postřih a zde, byl také rukopoložen na presbytera.

Když se vrátil do Irska, tak v údolí řeky Boyne, založil první monastýr, poté odešel na Aranské ostrovy, které mu daroval jeho zeť král Oengus z Munsteru, kde založil monastýr Killeaney, ze kterého vzešlo, na deset dalších monastýrů, založených po celém tomto ostrově.

Ctihodný otec Enda a jeho bratrstvo, vedli velmi surový asketický mnišský život, který se v mnohém podobal otcům poustevníkům z Egypta, jejichž životy ponejvíce milovali keltští asketové. Egyptští otcové, vedli svůj duchovní zápas v opravdové poušti, irští otcové, našli svoji poušť na ostrovech v oceánu. Zde žili a pracovali v jednom asketickém duchu s učedníky ctihodného Antonije Velikého.

Svatý, který kolem sebe za svého života, shromáždil velké množství mnichů, duchovních dětí a následovníků, zesnul v pokoji na svém milovaném ostrově Árainn Mhór kolem roku 530.

Ctihodný Lupicinus z Condat a z Lauconne

památka 21. března / 3. dubna a také 28. února /12. března,kdy je společná památka s jeho bratrem ctih. Romanem z Condat

On i jeho bratr Roman, se narodili ve zbožné a čestné rodině v 5. století, v Burgundsku – Franche – Comté. Starší bratr Roman vždy tíhl k poustevnickému životu o samotě a po smrti otce odešel do Lyonského monastýru, kde mu byl dobrým učitelem a zkušeným duchovníkem svatý Sabinus, který jej poučoval v mnišském životě. Když mu bylo třicet pět let, odešel do pohoří Jure (ve východní Francii) v údolí Condat (dnes se zde nachází město Saint-Claude Jura), kde založil monastýr. Jeho mladší bratr Lupicinus, když ovdověl, přišel za svým bratrem a stal se jeho prvním učedníkem. Lupicinus byl ve své askezi, k sobě velmi přísný a náročný. V monastýru se věnovali modlitbě, bohoslužbě a práci, jen málo, nebo skoro vůbec se oddávali spánku.

Starší bratr ctih. Lupicinuse, ctih. Roman, byl také vždy přísný k sobě, k druhým, však byl laskavý a shovívavý. Když mu vyčítali jeho mírnost, on odpovídal: Nikdo nevidíme do lidského srdce, mnohý začal horlivě, ale poté se stal vlažným.  Jiný, který byl lhostejný, nakonec vystoupil do vysokého stupně dokonalosti.

Jednoho roku se stalo, že na monastýrském poli byla veliká úroda, pro což mniši oslabili svoji zdrženlivost, toho si všiml ctih. Roman. Řekl tedy svému bratru, aby se mniši, pod jeho vedením navrátili ke zdrženlivosti. Lupicinus proto spolu s monastýrskými bratry, po nějaký čas, nejedli nic jiného, než kaši z ječmene. Dvanáct bratří to však nevydrželo a z monastýru odešlo. Ctihodný Roman velmi truchlil nad dvanácti mnichy, kteří odešli, a stěžoval si na přílišnou přísnost svého bratra. Obrátil se k modlitbě, prolil mnoho slz, i stalo se, že po modlitbách ctih. Romana, se všech dvanáct bratří vrátilo a znovu začalo vést přísný, odříkavý a bohabojný mnišský život.

Oba bratři také přispěli, k založení ženského monastýru v La Balme, kde se stala představenou jejich sestra Yole. V tomto monastýru, bylo až 125 monašek.  

Po zesnutí svého bratra, se stal představeným monastýru ctih. Lupicinus. Zemřel kolem roku 480, pochován byl v monastýru Lauconum. Po své smrti činil mnoho zázraků a mnozí se k němu tehdy, stejně tak i dnes obrací.