Svatý Ahmed Kaligraf

památka 24. prosince / 6. ledna 

a v den mučednické smrti 3. / 16. května

Naše Církev se vždy bude krášlit svými svatými. Svědčí to o skutečnosti, že trpělivý, dlouho shovívavý a milostivý Bůh čili Jednobytná Trojice i Přesvatá Bohorodice nezanechávají svět bez útěchy. Takovýmto způsobem všichni proroci, spravedliví, apoštolové, evangelisté, mučedníci, hierarchové, ctihodní, světitelé, mučedníci i noví mučedníci přetvářejí do života dary Svatého Ducha, a při tom setrvávají živými členy Těla Kristova: Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. (1Kor 12,27)

Svatí se zjevují světu v odvislosti od jeho sociálních a historických podmínek. Takto v době pronásledování křesťanů existovalo velké množství mučedníků, zatímco v období svobodného vyznávání víry a rozkvětu vzdělanosti, literatury a písemnictví se rodili učenci, spisovatelé a velcí církevní hymnografové. Noví mučedníci se zjevovali v letech turecké nadvlády, a tehdy se zjevili jako udatní bojovníci za řecký národ, jako vzor a příklad víry, trpělivosti a vytrvalosti. A vytrvalost, tak jak poznamenává apoštol, se rodí ve zkouškách víry a je třeba ji zachovat až do samého konce: A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků. (Jk 1,4)

Ctihodný Nikodém Svatohorec ve svém Novém Martyrologiu hovoří o tom, že Pán zjevuje světu nové mučedníky z pěti podstatných důvodů: neboť oni přispívají k obnovení pravoslavné víry; v den soudu neponechají žádné ospravedlnění jinověrcům; jsou slávou a pochvalou Východní Církve a pohanou jinověrců a také příkladem trpělivosti a vytrvalosti, příkladem k napodobení pro všechny křesťany.

Mezi životy nových mučedníků nacházíme i krátký život mučedníka Ahmeda¹ Kaligrafa, který se jako muslim stal pozoruhodným způsobem křesťanem a roku 1682 přijal nakonec mučednickou smrt. Jeho památka je ctěna 24. prosince / 6. ledna a také v den jeho mučednické smrti 3. / 16. května. Z Nového Martyrologia se dozvídáme, že tento svatý nový mučedník Ahmed nebyl ženatý, ale že si k sobě vzal ruskou otrokyni – konkubínu, což tehdy bylo v souladu s islámským zákoníkem i zvyky. Protože však byla tato jeho otrokyně velmi zbožná, Ahmed jí dovoloval, aby spolu s jednou starou otrokyní svobodně vyznávala pravoslavnou víru a aby navštěvovala i pravoslavný chrám. Jednou, když se tato otrokyně vrátila z chrámu, ucítil pojednou Ahmed od jejich úst blahou vůni. Zeptal se jí tedy na to, odkud pochází tato vůně, toto aroma.

Otrokyně odpověděla, že přijala do svých úst antidor¹ a napila se svaté vody. Když to Ahmed uslyšel, pozval kněze Velkého Chrámu (tj. Chrámu Boží Moudrosti v Konstantinopoli) a řekl mu, že by chtěl přijít do chrámu na svátek, když bude sloužit patriarcha. Tak se i stalo. Když patriarcha dával požehnání věřícím v chrámu, stal se zázrak a Ahmed spatřil jak z trojsvícnu, ale i z prstů patriarchy vycházejí paprsky a dopadají na hlavy věřících v chrámu. Na Ahmeda však tyto paprsky nedopadaly, ale minuly ho stranou. Když tento zázrak spatřil, pozval si Ahmed znovu kněze a nechal se pokřtít. Ještě dlouho poté zůstával tajným křesťanem. Jednou však, na jednom setkání představitelů muslimské vyšší společnosti, začali návštěvníci tohoto setkání vést spor o tom, kdo je tím největším a co je vůbec tím největším na světě. Když se obrátili s touto otázkou k Ahmedovi, aby také on řekl, co si o tom myslí, ten zvolal, jak jen silně dokázal: Nejvyšší ze všeho jest křesťanská víra. Také všem přítomným potvrdil, že je křesťanem, a vyznal přede všemi podstatu blahého díla Boží spásy (tj. Boží péče o svět²), která je uskutečněním a naplněním Božího záměru a spásy člověka a lidstva, vykonané Bohočlověkem Kristem. Za tato svoje slova přijal mučednickou smrt stětím hlavy.

Ahmed byl člověkem s dobrou vůlí, a právě proto dovolil své společnici, aby chodila do chrámu. Soudě podle všeho, tato jeho otrokyně nesla na sobě epitimii, nepřijímala svaté dary, avšak přijímala antidor a pila svatou vodu. I tak byla její víra tak velká, že stačila osvítit Ahmeda natolik, aby procitl ve víře. Zde nalezla své zosobnění a vyjádření slova apoštolská: A má-li žena muže nevěřícího a on je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští. Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece svaté! (1Kor 7, 13-14)

Vzniká však otázka, jak může jinověrec, nacházející se osobně při božské liturgii, spatřit nestvořené Světlo, scházející z rukou patriarchy a vylévající se na křesťany? Na tuto otázku je velmi těžké odpovědět. Jsou případy, které jsou známy pouze Bohu, kdy z Jeho vůle i jinověrci získávají duchovní zkušenost. Tento na první pohled rozporuplný a protikladný příběh ze života svatého Ahmeda nám nicméně ukazuje, jak veliká je zodpovědnost křesťanů, neboť tato jejich zodpovědnost spočívá v tom, s jakými úmysly se sami účastní ve svatých tajinách naší Církve.

Protopresbyter Vasilios Kalliakmanis

 _____________________________________________________________________

¹ Ahmed: Arabsky أحمد – ten, kdo neustále děkuje Bohu, může být i Ahmat anebo Ahmet.

²Antidor: Z řečtiny άντί – namísto a δώρον dar, tj. namísto daru. Částečky z prosfory, ze které byl na proskomidii vyjmut beránek, rozdávané na konci svaté liturgii věřícím.

³ Řecky – οἰκονομία; csl. - Домостроительство Божественное. Blahé dílo Boží ikonomie spásy je uskutečněním, naplněním Božího záměru a spásy lidstva v dějinách světa. Z pohledu hříšného padnutí lidstva se cílem blahého díla Boží ikonomie spásy jeví spasení neboli vykoupení. Z pohledu konečného předurčení člověka to je zbožštění. Blahé dílo ikonomie naší spásy je uskutečňováno Pánem Ježíšem Kristem, milostivou přízní Boha Otce při obecenství Svatého Ducha. V Kristu se naplňuje úmysl Boží prozřetelnosti o celém světě, blahé Boží dílo spásy prostřednictvím Boží blahodati a její péče o všechno stvoření, zaměřené na spasení, posvěcení a zbožštění všech v Bohočlověku Kristu (viz Ef 1,3-14)

  

https://www.pemptousia.ru/2015/01/%d1%81%d0%b2%d1%8f%d1%82%d0%be%d0%b9-%d0%b0%d1%85%d0%bc%d0%b5%d0%b4-24-%d0%b4%d0%b5%d0%ba%d0%b0%d0%b1%d1%80%d1%8f6-%d1%8f%d0%bd%d0%b2%d0%b0%d1%80%d1%8f/

https://azbyka.ru/days/sv-ahmet-krasnopisec

https://sr.wikipedia.org/wiki/%D0%90%D1%85%D0%BC%D0%B5%D0%B4_%D0%9A%D0%B0%D0%BB%D0%B8%D0%B3%D1%80%D0%B0%D1%84

Ctihodný Eudokimos Vatopedský, Novozjevený

Památka 5. / 18. října

Jméno athoského světce: ctihodného Eudokima se stalo příkladem jednoho velikého zástupu svatých služebníků Božích, jejichž duchovní zápasy a dokonce i jména zůstala na dlouhou dobu skryta. Úcta k tomuto světci započala v okamžiku nalezení jeho blaze vonících ostatků, od nichž až do dnešních dní neustále pramení podivuhodná pomoc všem věřícím.

Roku 1840, za archimandrity Filareta, když se ve svatohorském monastýru Vatoped¹ opravovala zchátralá hrobka, kde spočívaly kosti do věčnosti se odebravších bratří monastýru, tak při této opravě se pojednou v prostoru hrobky začala linout silná, podivuhodná a blahá vůně. Když se začal rozebírat strop hrobky, tak pro neopatrnost jednoho z těch, kteří jí opravovali, se najednou část stropu zřítila. Takto byl zavalen celý jeden roh hrobky. Když bratři začali hrobku vyklízet, tak čím více odklízeli nepořádek ze zhrouceného stropu hrobky, tím více tato všudypřítomná blahá vůně sílila, až se nakonec našlo místo, odkud vůně pocházela. V jednom okamžiku spatřili bratři lidské kosterní ostatky, když ale přistoupili blíže, povšimli si, že kosterní ostatky člověka jsou v klečící poloze, levou stranou opřené o stěnu zdi hrobky. Ruce byly složeny na prsou do tvaru kříže a pod pravou rukou se nacházela nevelká ikona Přesvaté Bohorodice. Všechny kosti tohoto zesnulého byly spojeny mezi sebou suchými žilami a seschlou kůží. To se stalo ve středu 1. (14.) října.

O nalezení ostatků byla vyhotovena zpráva archimandritu Filaretovi a dvěma dalším hierarchům, kteří pobývali ve Vatopedském monastýru na odpočinku, konkrétně metropolitu Drinopolskému Grigoriosovi a arcibiskupu Smyrnskému Chrysantosovi. Při pohledu na kostru, od níž vycházela blahá vůně, přicházeli všichni k podivení a nikdo se neodvažoval narušit hluboké ticho. Nakonec se arcibiskup Chrysantos obrátil k metropolitu Grigoriosovi a ostatním bratřím, kteří se v hrobce sešli, a řekl:

Otcové svatí, bratři, proč tu stojíme a podivujeme se tomu, co vidíme a co cítíme! Buďme pozorní a zbožně se skloňme před Pravicí Nejvyššího, který dává ze suchých kostí svého služebníka vyvěrat nevyčerpatelnou rajskou vůni! Kdo jiný kromě našeho Boha je takto pomazal?! Od koho jiného je tato Božská blahá vůně?! Jak mohou kosti a zetlené tělo samo o sobě vyvěrat něco takového?! Z evangelia víme, že Lazar, pobývaje jen čtyři dny v hrobu, vydával zápach: „Pane, již smrdí, neboť čtyři dny v hrobě jest.“ (Jan 11, 39) Tak tomu má také být, neboť samy naše kosti dávají zemi po svém po pohřbení určitou daň zápachem, avšak tyto ostatky nám neznámého služebníka Božího vyvěrají rajskou blahou vůni. Zdali z toho není třeba usuzovat, že Duch Boží, který přebýval v tomto jeho služebníkovi jak za života, tak i po jeho smrti, ho neopustil. A tak, oslavme Boha, který je podivuhodný ve svých svatých a uctěme Jeho služebníka.

Poté byly ostatky svatého přeneseny do kaple svatých Apoštolů, která se nachází v hrobce. Na druhý den svolal archimandrita Filaret starší z Bratrstva monastýru a spolu s nimi rozmýšlel o jméně svatého a také o tom, jak se zjevily tyto svaté ostatky, které byly nalezeny v kryptě uprostřed mnohých dalších.

Když hledali vhodné jméno pro svatého, všichni si přáli, aby byl pojmenován jménem, které by vyjadřovalo právě ty specifické okolnosti, které vedly k jeho zjevení. Bratři nakonec vespolek dospěli ke společnému rozhodnutí nazvat světce jménem „Eudokimos“ (řec. Εὐδόκιμος), tj. slavný, proslavený, obklopený ctí. Jestliže si svatý služebník Boží nebude přát být proslaven pod tímto jménem, tak potom nechť sám zjeví své jméno. Tímto způsobem a tímto symbolickým jménem je svatý Eudokimos ctěn a oslavován jako Boží služebník dodnes.

Co se týče toho, jakým způsobem byly nalezeny a zjeveny jeho svaté ostatky v monastýrské kryptě, panovaly různé domněnky, z nichž nakonec převážil názor jednoho z bratří, muže učeného, mnicha Nikifora. A ten byl také přijat všemi bratřími:

Svatý služebník Boží předpověděl a vytušil čas svého konce a nikomu v monastýru o tom neřekl, vzal si do své náruče ikonu Matky Boží a tajně odešel z monastýru, odešel na temné místo krypty, kde si myslel, že bude nejlépe skryt. Tam, skloniv kolena, řekl: „V ruce Tvé, Pane, poroučím ducha svého!“ A tak odešel na věčný pokoj.

Tento názor byl učiněn v souladu s událostmi, které dosvědčují, že služebník Boží skutečně zesnul tak, jak řekl Nikiforos. Neboť kdyby byl svatý pohřben ponejprve mimo hrobku, tak už v době, kdy by vykopávali jeho ostatky ze země a přenášeli je do hrobky, už by pocítili onu blahou vůni. A když by jej spatřili oblečeného s ikonou v náruči, hned by to řekli představenému monastýru. A když bychom připustili, že svatý byl položen v temném koutě krypty, tak proč s ikonou a proč jen on sám, když všichni zesnulí se vždy zakopávají do země? V hrobce se uchovávají jen kosti zesnulých otců, které se vykopávají ze země poté, co uběhne doba tří let od pohřbení zesnulých. Avšak ze všeho toho, čeho jsme svědky, lze vytušit velikou pokoru svatého, který uskutečnil navýsost ctnostný život, nezjevujíce své ctnosti před lidmi. A proto si přál skrýt i své spravedlivé zesnutí. A málo na tom, vždyť on si ani po své smrti nepřál být uctíván lidmi. Avšak Všemohoucí Bůh, před Nímž bez odměny nezůstane ani sklenice chladné vody podaná žíznivému, nechtěl zanechat zcela neznámého a bez povšimnutí svého služebníka, který celý svůj život sloužil Bohu s bázní (Filip. 2, 12). Bůh ho tedy proslavil i proti jeho vůli a zjevil jeho ctnostný život k užitku mnohým.

Co se týče doby, kdy svatý zesnul, to jde s přesností určit jen velmi obtížně. Vezmeme-li však v úvahu množství kostí, které leželi okolo svatých ostatků, je třeba předpokládat, že tu ostatky svatého spočívali ne příliš dlouho, neboť množství nebylo velké. A také sama budova hrobky a spolu s ní i oděv svatého, usuzujíce podle materiálu a práce, jak byl zhotoven, svým stářím nejsou starší než první polovina 17. století.

Společnou radou pak bratři také rozhodli, že vykonají Všenoční bdění na počest „Nalezení“ těchto svatých ostatků, a takto vzdájí slávu Bohu, který se nám zjevil v tomto zázraku. A tak večer v sobotu 4. října (datum podle juliánského kalendáře) byly ostatky svatého Eudokima s patřičnou úctou, zbožností a příslušnými zpěvy žalmů přeneseny do hlavního chrámu monastýru a po všenoční bohoslužbě a liturgii se ctí uloženy ve svatém oltáři dne 5. října v den nedělní.

Takto krátce popsav nalezení svatých ostatků ctihodného Eudokima, nemůžeme pomlčet ani o jeho zázracích. Z velkého počtu mnohých, které se tradují, zmiňme alespoň dva z nich, které se udály v monastýru Vatoped a kterých jsme byli očitými svědky (tedy ti mniši, kteří sepsali tento zápis o svatém):

Jeden nemocný mnich, který trpěl tuberkulózou a jeho nemoc se rozvinula tak, že léky už neměly žádný účinek, se v důsledku toho obrátil s horlivou modlitbou ke ctihodnému Eudokimovi. Když zakončil modlitbu a na chvíli usnul, spatřil najednou ve snu, jak k němu přichází mnich velkolepého zjevu, ozdobený šedinami. Svatý mnich mu podal malou nádobu, naplněnou lékem, a nářídil mu, aby tento lék vypil. Když nemocný lék vypil, zjevený mnich mu ho nalil ještě podruhé, a když tak nemocný učinil, obrátil se ke svému nebeskému návštěvníkovi a řekl: „Děkuji, otče, za tvou starostlivost a lásku, kterou jsi mi projevil a že jsi uhasil žízeň toho, kdo žíznil.“

V tom okamžiku se probudil ze snu a cítil, jako by právě v tu chvíli vypil nějaký chladivý nápoj, skrze nějž získal úplné uzdravení. Mezitím znovu vzpomenul na svou modlitbu ke svatému, a protože připisoval své uzdravení tomuto ctihodnému mnichovi, vzdal mu důstojné díky a současně řekl o všem i vatopedským bratrům, aby se dozvěděli o divu, který se mu udál. Bratří, kteří když viděli svýma očima zdravého bratra, který byl před několika hodinami předurčen k jisté smrti, oslavovali nyní Boha a Jeho svatého služebníka.

Druhý div se udál s vatopedským mnichem Gabrielem, velmi zkušeným lékařem, který trpěl ischiasem. Bolest byla tak velká, že mnich nemohl sedět, a když ležel, tak musel ležet nehnutě, jinak byl stižen velikou bolestí. Byly přitom vyzkoušeny všechny léčebné prostředky, ale neměly už na stav nemocného žádný vliv. Když bratři viděli kruté bolesti a bezvýchodný stav nemocného, poradili mu, aby se s modlitbou obrátil ke ctihodnému Eudokimovi. S tím nemocný rád souhlasil a řekl:

Jestliže je pravda, že svatý Eudokimos je divotvůrce a uzdraví mě, já pro jeho posvěcenou hlavu nechám zhotovit stříbrnou schránu. Po této rozmluvě znaven bolestí mnich usnul. Tu spatřil důstojného starce, svým zevnějškem podobnému svatému Euthimiovi Velikému, který se svou rukou dotkl jeho beder a řekl mu: „Tvá nemoc není natolik vážná, a proto buď klidný, brzy odejde.“ Mnich na to odpověděl: „Proč si ze mne, starče, tropíš žerty, copak nevidíš, jak trpím a že jsem ve zcela bezvýchodném stavu?“ „Nu, buď od tohoto okamžiku zdráv,“ řekl starec a odešel od nemocného. Když se mnich Gabriel probudil, byl už zcela zdráv, ale nemohl pochopit, zdali se vše událo ve snu anebo ve skutečnosti, a tak se zeptal bratra, který se o něj jako o nemocného staral: „Odkud je ten starec, který tu teď se mnou mluvil?“ Když mu bratr řekl, že nikoho neviděl a že nikdo do kelije nevešel, tehdy si Gabriel vzpomenul, jak se s modlitbou obracel ke ctihodnému Eudokimovi, a rovněž si vzpomněl na svůj slib, který světci dal. A protože si přál okamžitě svůj slib z vděčnosti ke svatému splnit, zavolal jednoho mistra, který zhotovil stříbrnou schránu pro hlavu ctihodného. A aby se nezapomělo na památku tohoto podivuhodného uzdravení, byla na schráně vyryta tato slova: „Schrána tato byla zhotovena pro čestnou hlavu ctihodného Eudokima mnichem Gabrielem, kterého tento ctihodný uzdravil z těžké nemoci.“

Na přímluvy a modlitby ctihodného otce našeho Eudokima nechť budeme zbaveni i my všichni ode všech neduhů, které nás potkávají, duševních i tělesných, abychom byli dědici Království nebeského. Amen.

Hlava ctihodného  Eudokima

¹Βατοπέδι nebo Βατοπαίδι – Vatoped je řecký pravoslavný mužský monastýr na Svaté Hoře Athos v Řecku, druhý v hierarchii athosských monastýrů, a je jedním z nejstarších, nejbohatších a nejrozsáhlejších svatohorských monastýrů, který se nachází na severovýchodním pobřeží poloostrova Athos, mezi monastýry Esfigmen a Pantokrator.

Svatá Prokula - Klaudie

památka 27. října/ 9. listopadu

V noci před soudem nad Spasitelem, spatřila sen o Kristu. Svému muži, soudci Pilátovi, poslala tuto zprávu: Nezačínej si nic s tím spravedlivým! Dnes mě kvůli němu pronásledovaly zlé sny (Mat 27, 19). Když Prokula uvěřila v Krista, dala se pokřtít, své dny života prožila poté ve zbožnosti a modlitbě.

Ctihodný Hilarion Veliký

památka 21. října / 3. listopadu

Ctihodný Hilarion Veliký, se narodil roku 291, v palestinské vesnici Thavatha. Svými rodiči byl poslán do Alexandrie, kde se seznámil s křesťany a přijal zde i svatý křest.

Když se doslechl o odříkavém životě ctihodného Antonija, rozhodl se ho navštívit, aby se naučil, jak se zalíbit Bohu. Pobyl se svatým okolo dvou měsíců, starajíce se přitom o to, co nejvíce napodobit svého učitele.

Když se vrátil domů do své vlasti, dozvěděl se o smrti svých rodičů. Zděděný majetek rozdal příbuzným a potřebným, poté začal vést život poustevníka v poušti okolo města Maium.

Ctihodný usilovně zápasil s nečistými myšlenkami, které trápily jeho mysl a rozpalovaly jeho tělo. Vítězil nad nimi usilovnou prací, půstem a ustavičnou modlitbou. Ďábel svatého pokoušel různými přízraky, v čase modlitby slyšel ctihodný Hilarion pláč dětí, nářek žen, řev lvů a dalších zvířat. Svatý však rozuměl tomu, že tuto hrůzu, činí běsové, aby ho vyhnali z pouště, svůj strach nakonec překonal s pomocí horlivé modlitby. Jedenkráte také na Hilariona zaútočili zloději, které však silou svého slova, přesvědčil, aby zanechali svého zločinného života.

Brzy se o svatém asketovi dozvěděla celá Palestina. Pán mu daroval moc a sílu vyhánět nečisté duchy. Tímto požehnaným darem osvobodil z těchto okovů mnoho strádajících. Nemocní k němu přicházeli, aby byli od něj uzdraveni a on je uzdravoval zdarma, říkajíce přitom, že blahodať Boží se neprodává.

Hilarion byl zakladatelem několika monastýrů a prvním šiřitelem mnišství v Palestině. Přitom přecházel z jednoho monastýru do druhého a utvrzoval v každém přísný asketický způsob života.

Ke konci svého života, znovu navštívil Egypt, aby spatřil hrob ctihodného Antonija, odtud se vydal do Sicílie, Dalmácie, až se nakonec usadil na Kypru, kde žil v modlitbě na osamoceném místě, než jej Pán povolal k sobě.