středa 10. července 2019

Ctihodný Nil Sorský (1508)

památka 7. / 20. května, v den zesnutí

Narodil se roku 1433 a zesnul v roce 1508. O jeho životě před přijetím mnišského postřihu se ví jen velmi málo. Mnišský postřih přijal svatý Nil v monastýru ctih. Cyrila Bělojezerského, a právě zde se naučil mnišskému odříkavému životu pod vedením zkušeného askety starce Paisije Jaroslavova. Zde pracoval, oddával se modlitbě, poslušenství, bdění a půstu.

Po nějakém čase odešel na pouť po svatých místech, pobýval v Palestině, Konstantinopoli a došel i na Svatou horu Athos, kde prožil dlouhou dobu, přičemž převzal zkušenost místních otců-asketů. Rostl duchovním růstem, poučoval se v životech poustevníků, střízlivosti, soudnosti, duchovní vnímavosti.

Když se vrátil na Rus, už se nevrátil do Bělojezerského monastýru, ale vyhledal nedaleko pusté místo bez lidí, na řece Sora, postavil si tam kříž, vykopal studnu, postavil celu, kapli a oddal se modlitbě a duchovnímu zápasu. Brzy tam vzniklo mnišské bratrstvo podle athoského skitského typikonu (církevního ústavu, tj. pravidel mnišského života) který ctih. Nil od Svatohorců převzal. Podle pravidel ctih. Nila se mniši museli živit prací svých rukou, milodary mohli přijímat jen v krajní nouzi, dále museli odmítat přilnavost k jakékoliv věci a rozkoši, dokonce i v chrámu. Ženám nebyl do skitu vstup dovolen vůbec, držení otčin (tj. půdy v rodovém vlastnictví) se zcela zakazovalo.

Bratrstvo se usadilo kolem nevelké kaple Obětování Páně v lese, vždy v samostatných celách po jednom, dvěma, nejvíce však po třech bratrech. Bratrstvo se scházelo na celý den před nedělí a před svátky k bohoslužbě, přičemž na všenočním bdění, po každé kathismě, byly dvě až tři čtení z díla Svatých Otců, které trvalo celou noc. V ostatní dny se pak každý z bratří modlil a pracoval ve své cele. Hlavním duchovním zápasem bratří, byl zápas se svými myšlenkami a zhoubnými vášněmi, čehož výsledkem se jevil v duši rodící se pokoj a mír, v mysli jasnost, v srdci zkroušenost a láska. Ve svých písemných dílech Vyprávění svým učedníkům, kteří chtějí žít v pustině, a v Ústavu ctihodný Nil podrobně vyložil stupně tohoto spasitelného díla mysli.

První stupeň znamenal zřeknutí se světa, především pak všelikých světských rozptýlení; Druhý stupeň znamenal neustávající modlitbu, provázenou pamatováním na smrt.

Ve svém životě se ctihodný Nil vyznačoval nejkrajnější nezištností, nežádostivostí a pracovitostí. On sám vykopal rybník a studnu, ze které měla voda obnovitelnou sílu.

Ctihodný se účastnil místních sněmů Ruské církve v letech 1490 a 1503. Utíkal před poctami a slávou tohoto světa a před svojí smrtí přikázal učedníkům, aby jeho tělo hodili k sežrání divokým zvířatům a ptákům, nebo aby jej pochovali bez jakékoliv úcty na místě jeho duchovního zápasu.

Zesnul ve svých 76 letech života dne 7. května roku 1508 (v tento den 7. / 20. května slavíme rovněž jeho církevní památku). Jeho ostatky, pohřbené v monastýru jím založeném, se proslavily množstvím zázraků.


 

úterý 9. července 2019



Blažený starec, Josef Vatopedský (1921 - 2009)
památka 18. června / 1. července

Starec¹ Josef se narodil na ostrově Kypr v mnohočlenné rodině zemědělce. Jeho matka jej porodila v sedmém měsíci těhotenství, v den památky svatých nezištníků Kosmy a Damiána. Ponejprve si myslela, že dítě porod nepřežilo a je mrtvé, dítě však zázračným způsobem přežilo.
Mladý Sokrates (jméno starce, jež obdržel při svatém křtu) dokončil prvních několik tříd základní školy a už ve svých šestnácti letech vstoupil na mnišskou cestu života, kterou započal v monastýru Stavrovouni² na Kypru, kde zůstal až do roku 1945. V té době přijal postřih na mnicha nosícího řízu (tzv. rjasofor) se jménem Sofronios.
Poté si mladý mnich ze srdce přál spatřit na vlastní život svatohorských asketů a s požehnáním svého duchovníka igumena Kypriána odešel na Svatou Horu Athos, kde se po dvou letech hledání setkal s asketou a starcem ctihodným JosefemHesychastem Spileotisem (řec. Γέρων  Ιωσήφ ο Ησυχαστής και Σπηλαιώτης), to znamená někdo, kdo ve svém asketickém zápase přebývá v jeskyni. A stal se jeho duchovním synem.

Starec Josef Vatopedský (čtvrtý zleva) spolu se Synodií starce Josefa Hesychasty
Dvanáctileté učednictví u zkušeného starce trvalo až do starcovy smrti v roce 1959 a zanechalo nesmazatelnou stopu v duši otce Josefa. Po zesnutí svého učitele se starec Josef (později zvaný „Vatopedský“) na nějaký čas vzdálil do pustiny Svaté Hory. Teprve poté se sám stal učitelem a rádcem velkého zástupu mnichů.
Starec Josef se také stal zakladatelem a duchovníkem mnišského bratrstva v Novém Skitu³. Jako mnich také přebýval v monastýru Kutlumusiou a v Kelii Zvěstování, v rámci Monastýru Simonos Petras v Karyes (Karea je ústředním správním centrem, kde se schází mnišská rada, tzv. Protaton).
V roce 1989 z rozhodnutí Posvátného Kinotu Svaté Hory Athos a s požehnáním Konstantinopolského patriarchy bylo starci Josefovi naznačeno, aby se pokusil obnovit vnější i vnitřní život v Monastýru Vatoped.
Pracovitostí starce Josefa a jeho učedníků byl Vatopedský monastýr během krátké doby obnoven doslova z ruin; naplnil se mnichy a stal se jedním z duchovních center pravoslavného světa.
Poslední roky jeho života však byly pro starce Josefa těžkou zkouškou: on i jeho vatopedské bratrstvo se stali objektem posměšků a urážek ze strany medií. Přesto tato cílená kampaň proti monastýru Vatoped nedokázala nikterak zlomit vůli starce, který svou naději vždy vkládal na Boha a nikdy se nebál pomluv nepřátel Církve.
Podle slov uznávaného duchovního spisovatele otce Mojžíše Svatohorce (Μωυσής ο Αγιορείτης), byl starec Josef vždy „aktivním, silným, neúnavným, hloubavým a společenským“.
Spolu s dalšími učedníky ctih. Josefa Hesychasty: Charalambosem Dionysiatským a Efrémem Filothejským vytvořili velkou a družnou Synodii, tzn. mnišské bratrstvo, a napomohli tak značnou měrou k obrodě athosského mnišství.

 
Tato fotografie obletěla ve své době (v r. 2009) celý pravoslavný svět. Starec Josef je zde vyfotografován bezprostředně po svém zesnutí. Nelze přehlédnout jeho blažený úsměv jako předtuchu jeho přebývání s duchy spravedlivých zesnulých: v místě tvého pokoje, Pane, kde všichni svatí přebývají…


Co praví současníci o starci Josefovi:

Mnich Josef Dionysiatský: Díky otci Josefovi se monastýr Vatoped naplnil mnichy a stala se z něj duchovní oranžerie Svaté Hory.

Archimandrita Efrem, igumen monastýru Vatoped: Blažený starec dostihl velkého stupně lásky k Bohu a k bližnímu. Před těmi, kdo jej neznal, vždy povstávala otázka: jak neučený člověk mohl napsat šestnáct knih na duchovní témata? A odpověď je prostá – díky Boží blahodati, která vyvěrá ze zázraku a události Svaté Padesátnice. Stejně tak jako i neučení Kristovi rybáři obnovili a proměnili celý širý svět.
Pokaždé, když blažený starec přicházel ke svatému Přijímání, z jeho očí vytékaly řeky slz. Ani jednou nepřijímal svaté Dary bez slz. Svým srdcem neustále duchovně pociťoval lásku Matky Boží, kterou mnoho miloval. A plakal pokaždé, když slyšel její jméno.
Starec činil plamenné modlitby za celý strádající svět. Modlil se nejen za své známé a neznámé, ale také i za ty, kdo jej pomlouvali. Jednou ráno jsem jej viděl velmi vysíleného, a jeho oči byly plné slz. Tehdy jsem jej poprosil: „Starče, co se stalo, že jste takto vysílen?“ On odpověděl: „Dítě, dnes večer jsem se modlil mnoho hodin za sebou. Velmi jsem plakal pro toho, kdo mne pomlouvá. Prosil jsem Boha, aby prosvětlil a spasil jeho duši.“

Archimandrita Eliseus, igumen monastýru Simonos Petras: Starec Josef byl měřítkem a vzorem pro Svatou Horu. Každé setkání se starcem bylo duchovní zkušeností.

 Zdroje:




Z poučení starce Josefa

Nikoho nezarmucuj

Jestliže se chceš modlit tak, jak je třeba, tak nikoho nezarmucuj, jinak se budeš modlit zbytečně. Jestliže nechceš odpadnout od Boží lásky, nikdy nesmíš dopustit, aby tvůj bratr usnul a zůstal vůči tobě rozhořčen anebo popuzen, nebo abys ty sám neusnul, pokud o něm takto smýšlíš.

Jestliže máš ve svém nitru nějaké zlé myšlenky na svého bratra, pomodli se o něm, a tím ukončíš také pohnutí této zlé vášně, protože modlitba odhání smutek, žal a všechny starosti. Jestliže ten druhý nadále v sobě chová vůči tobě zlo, prokaž mu milost a buď před ním pokorný, vynasnaž se získat si jeho přátelství, a takto jej zbavíš od zlé vášně.

Smysl života

Je jen jeden smysl života na zemi, třebaže se někteří lidé snaží a chtějí jej zničit všemožnými nesmyslnými teoriemi. Tím smyslem je plnění Kristových přikázání.

Hněv – stín egoismu

Příčiny, které vyzývají zlou vášeň hněvu, jsou mnohé, ale jsou si podobny mezi sebou a jedna od druhé závisí, nakolik je spojuje ziskuchtivost a sebeláska. Kde vítězí zhoubný egoismus, tam bezpodmínečně přebývá i jeho stín – a tím jest hněv.

Proč vzniká hněv? Vzniká kvůli tomu, že na cestě sebelásky vznikají překážky.

Zármutek a nemoci

Jako noc se mění v den a zima střídá léto, tak i domýšlivost a poživačnost se střídají se zármutkem a nemocemi, ať už v tomto čase anebo v budoucím.

Tak jako lékař určuje nemocným pro jejich léčbu hořké léky, tak zlomyslným, nenávistníkům a požitkářům Boží prozřetelnost dopouští mučivé zármutky.

Nechť každé nedobrovolné strádání se ti stane dalším důvodem mít na paměti Boha, a potom bude vždy důvod k pokání.

Ti, kdo léčí, nedávají jeden a ten samý lék všem nemocným. Tak i Bůh, který uzdravuje nemoci duše, zná nejenom jeden způsob léčby, který by byl přístupný všem, ale u každé nemoci předkládá své léky, které dopomáhají k uzdravení.

Pokušení

Všechno, co narušuje klid a zákonitosti našeho života, se nazývá pokušením.

V čase hojnosti, blahobytu a dostatku všeho se kolem nás nachází mnoho přátel. V čase pokušení…, najdeš-li třebas jen jednoho?

Vše, co se s námi děje, jsme schopni si vykládat a objasňovat podle svého. Avšak kolika zkouškám, trápením a útrapám musíme být vystaveni, to zná a ví jen Bůh, který je dopouští.

My, kteří jsme křesťany, se každý den snažíme o to, abychom plnili naše křesťanské povinnosti, ale ať by byla naše snaha a úsilí jakkoliv velké, stejně vždy někde na naší cestě učiníme špatný krok, protože bezchybné cesty není… Obyčejně bývá neúplné naše pokání, a také nedostatečné. Je tomu pro to, aby zahladilo vinu, a to znamená, že nám zůstávají nesplacené dluhy… Ony zůstávají neznámé našemu vlastnímu úsudku, ve stejném okamžiku jsou však velmi dobře a přesně známy Boží spravedlnosti. Co musíme a máme dělat? Jestliže nemůžeme přinést důstojné pokání v plné míře zde a tady, čeká nás budoucí odsouzení a smrt, a my sami přijdeme o spásu. Aby se toto nestalo, Božská vůle důkladně a promyšleně sesílá potrestání a trápení, to znamená usmiřující zármutek, těžkost, bezděčnou událost, způsobující duševní bolest, která po své tíze odpovídá počtu chyb, a takto dochází ke splácení dluhu. A tak v pokušeních zkoušený člověk nemá reptat, být smutný anebo se na cokoli hněvat, neboť tímto on splácí dluhy své vlastní lenosti a nedbalosti anebo přejícnosti zla.

Jsou pak i taková pokušení, která jsme sami získali skrze obecenství a účastenství v cizích pokušeních. Tato spoluúčast může být vzestupného anebo sestupného druhu. Například urážející (člověk) je součástí pokušení uráženého, pomlouvač – pomlouvaného, obviňující – v pokušeních obviněného, a tak dále. To je spoluúčast sestupující druhu.

Vzestupný druh spoluúčasti nastává tehdy, když duchovní otcové skrze svoji modlitbu pozvednou na sebe pokušení svých duchovních dětí a obecně všech, za koho se modlí. Jsou i velká pokušení – tedy ta, kterým byli vystaveni a kterým se podrobili svatí Apoštolové a Sám Kristus, který na Sebe přijal hříchy celého světa.

Zdroje:


__________________________________________________________________________________

 ¹ Starec, starectví
V pravoslaví jde povětšinou o duchovní projev moudrosti, čistoty, dobroty a Božích darů nacházejících svůj dokonalý výraz v rámci mnišského poslání. Základní atributy starectví lze vystopovat již v počátcích mnišství, v jeho kolébce v Egyptě a v Palestině. V tradičním chápání jde potom o mnicha, ne vždy starého léty, ale spíše vyzrálého v duchovních otázkách, který je schopný vést druhé k nalezení spásy.

² Monastýr Stavrovouni
Monastýr na ostrově Kypru (řec. Σταυροβούνι), založený roku 327 svatou císařovnou Helenou.

³ Nový Skit Νέα Σκήτη
Nový skit se nachází 20 min od monastýru sv. Pavla, ke kterému i přináleží. Svoji historii skit vede od 10. stol, kdy se původně nacházel o něco málo výše, než se dnes nachází současný Skit sv. Anny. Hlavní chrám skitu je zasvěcený Narození Přesvaté Bohorodice a byl postaven v letech 1730 – 1757. V roce 1901 byla v chrámu postavena ještě kaple na počest památky sv. Konstantina, v níž jsou pohřbeni tři archijerejové, kteří zde vedli duchovní život: Theofan Lakedaimonský, Vissarion Rapsanijský a Gerasim Chalepský. Dnes má skit kolem 27 kalyv, z níž je 22 obydleno. Ve skitu žije kolem 40 mnichů, z nichž mnozí se věnuji ikonopisectví.

  Βατοπέδι nebo Βατοπαίδι
Řecký pravoslavný mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, druhý v hierarchii athosských monastýrů, je jedním z nejstarších, nejvýznamnějších a nejrozsáhlejších místních klášterů; nachází se na severovýchodním pobřeží poloostrova Athos, mezi monastýry Esfigmen a Pantokrator. Hlavní chrám monastýru je zasvěcen svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Kromě hlavního chrámu má monastýr ještě 16 dalších paraklisů, tj. menších chrámů čili kaplí.