Ctihodná matka Paraskeva – Svatá Petka

(památka 14. / 27. října)

Tato slavná světice srbského původu se narodila ve vesnici Epivates (dnes Selimpaşa – v Turecku, mezi dnešní Silivrií a Istanbulem). Rodiče svaté Paraskevy byli bohatí a zbožní křesťané a kromě dcery měli ještě jednoho syna Euthýmia, který ještě za života rodičů přijal mnišství a nakonec se z něj stal biskup města Madytos.

Když Paraskevě zemřeli oba rodiče, tato křesťanská panna, která vždy toužila po odříkavém způsobu životu pro Krista, opustila dům rodičů, rozdala získané dědictví a odešla do Cařihradu, kde prožila pět let.

V Cařihradu přijala mnišský postřih a záhy na to odešla na pouť do Svaté Země. Ve Svaté Zemi už zůstala a přesídlila se do Jordánské pouště, kde žila jako poustevnice ve zbožnosti a odříkání až do svého stáří.

Před koncem života se Paraskevě zjevil Boží posel (anděl), který jí přikázal, aby se vrátila do své rodné vlasti. Anděl jí doslova řekl: Opusť pustinu a vrať se domů, je třeba, abys tam oddala své tělo rodné zemi a svojí duší Hospodinu. Svatá poslechla hlas posla z Nebe, zanechala svou milovanou poušť a vrátila se do rodného města Epivates. Tam prožila ještě dva roky v neustávající modlitbě a poté předala svého ducha Bohu a přesídlila se do rajských příbytků. Byla pohřbena věřícími dle křesťanských obyčejů, ale ne na společném hřbitově, nýbrž jako bezejmenná tulačka, která nikomu nic o své osobě neprozradila, ani odkud pochází.

Bůh, nicméně, který si přál proslavit svoji věrnou služebnici, zjevil za několik let po smrti svaté Paraskevy její ostatky, a sice následujícím způsobem.

Poblíž místa, kde byla pohřbena ctihodná matka Paraskeva, které se nacházelo u Mramorového moře, vedl na sloupu odříkavý a mlčenlivý mnišský život jeden asketa – sloupník. Stalo se, že k tomu místu bylo vyvrženo tělo jednoho utonulého námořníka, který během cesty po moři onemocněl těžkou nemocí a zemřel. Od jeho těla se začal šířit na všechny strany dusivý zápach, takový, že i onen sloupník, žijící v modlitbě na tom místě mnoho let, byl přinucen sestoupit ze svého sloupu. Ten pak požádal místní křesťany, aby vykopali hluboký hrob a páchnoucí tělo tam zakopali. Když kopáči kopali jámu, tak z Boží prozřetelnosti nalezli v zemi netlenné tělo a velmi se tomu podivovali. Protože to však byli lidé prostí a neznalí, tak na to, co objevili, nebrali zřetel a říkali si: Kdyby to bylo svaté tělo, Bůh by to zjevil skrze nějaký zázrak. A tak znovu zasypali netlející tělo zeminou a do jámy hodili i zapáchající tělo mrtvého a odešli domů. Když nastala noc, jeden z těch, kteří kopali jámu, jménem Georgij, se ve svém domě modlil zbožně k Bohu. Po modlitbě šel spát a k ránu ve snu spatřil královnu, sedící na zářícím trůnu a kolem ní stojící veliké množství zástupů světlých vojínů. Georgij, jsa naplněn bázní, nemohl snésti pohled na oslnivou záři, královskou velkolepost a slávu, a tak padl tváří k zemi. Tehdy vzal jeden z vojínů Georgija za ruku, pomohl mu vstát a řekl: Georgiji! Proč jste tak pohrdli ostatky ctihodné Paraskevy a spolu s nimi pochovali i zapáchající tělo? Rychle vezměte tělo ctihodné a položte ho na důstojném místě, neboť Bůh si přál oslavit na zemi svojí služebnici. A také královna, sedící na zářícím trůnu, k němu promluvila: Pospěš si vyzdvihnout mé ostatky a ulož je na důstojném místě, protože nemohu už více snést zápach od toho těla. Neboť jsem člověk a má vlast je Epivates, kde nyní i vy žijete. Té samé noci se totéž vidění událo ještě jedné zbožné ženě, jménem Euthýmia. Po ránu oba řekli o svém vidění lidem, a když to lidé uslyšeli, odešli se zapálenými svícemi k ostatkům ctihodné Paraskevy a ve zbožné úctě je vyzdvihli ze země, radujíce se, jako kdyby nalezli nějaký drahocenný poklad.

Svaté ostatky byly slavnostně přeneseny do chrámu svatých všechvalných apoštolů Petra a Pavla ve vesnici Epivates, kde skrze modlitby svaté Paraskevy byly po vznesení modliteb a uctění jejích svatých ostatků učiněny mnohé zázraky a uzdravení nemocných. Slepí nabývali zraku, nemohoucí začali opět chodit a všichni nemocní i posedlí znovu získávali zdraví.

Dvě století po zesnutí ctihodné byl Cařihrad a jeho okolí obsazeny papežskými křižáky. Roku 1238 zbožný bulharský car Ivan Asen II., když získal zprávu o tom, kde a na jakém místě se nacházejí svaté ostatky ctihodné Paraskevy, rozhodl se, že přenese její svaté ostatky, aby byly uchráněny před křižáky. Tak byly ostatky ctihodné matky slavnostně přeneseny do města Veliko Tarnovo, kde byly předmětem zbožné úcty.

Když Bulharsko nakonec obsadili Turci, byly ostatky sv. Paraskevy převezeny do Valašska v Rumunsku, a když roku 1396 došli Turci i tam, byly ostatky po prosbě svaté kněžny srbské Milice přeneseny do Bělehradu. V Bělehradu byl postaven chrám svaté Paraskevy, který tam stojí dodnes. Když Sulejmán II. roku 1521 obsadil Bělehrad, kromě jiných drahocenností vzal do Cařihradu i ostatky svaté Paraskevy. Měl je ve svém paláci, ale drahocenný poklad se neskryl ani zde, neboť mnohé zázraky od svatých ostatků nejenže oslavovali křesťané, ale zbožně je ctili i muslimové. Poslední se však báli toho, aby se takováto úcta nerozšířila dále, a tak raději předali ostatky do patriaršího chrámu v Cařihradě.

Na prosbu moldavského knížete Vasile Lupu byly roku 1641 svaté ostatky přeneseny z Cařihradu do města Jasy (dnes čtvrté největší město v Rumunsku), kde se nacházejí až dodnes, a přinášejí tak velikou útěchu všem, kteří k nim s vírou přicházejí.

Svatý mučedník Fanoúrios

(památka 27. srpna/ 9. září)

Není známo, kdy tento svatý mučedník žil či kdy strádal pro Krista. V 16. stol. byl na ostrově Rhodos, při vykopávkách v blízkosti městských zdí, nalezen starý chrám a v něm jedna zcela neporušená a podivuhodná ikona. Na ikoně byl zobrazen mladík, mučedník strádající za Krista. 

Ikonu donesli metropolitovi rhodoskému Nilovi, který jsa naplněn překvapením, začal obraz zkoumat. Z ikony na něj hleděl mladý člověk, oblečený do bohaté uniformy římského vojína. Nadpis na ikoně hlásal Ágios Fanoúrios, což znamená – zjevující, odkrývající. Soudě podle jména byl tento svatý řeckého původu.

Menší obrazy na ikoně, které byly po krajích hlavního obrazu, poukazovaly na scény z mučení a strádání svatého mučedníka. Na nich je zobrazeno, jak je násilím nucen vypovídat, jak podřízení římského velitele nejsou spokojeni s jeho výpovědí a jak bijí Fanoúriose kameny po ústech. Jak jejich zloba roste, jak je dále Fanoúrios bit holemi, jak padá od úderů strážců a jak je nakonec sotva živý mučedník vhozen do vězeňské kobky, kde se oddává modlitbě k Bohu. Znovu je vyslýchán, mučitelé pálí jeho tělo, je mučen na mučidlech, mučitelé ztrácí trpělivost a svatého vhazují do jámy k divokým zvířatům, která se však Fanoúria vůbec nedotknou. Poté je svatý znovu pálen ohněm. A nakonec svatého Fanoúria spalují v ohni a on smrt přijímá s pokojným a mírným výrazem ve tváři.

Metropolita rhodoský Nil (1355-1369) poté, co učinil pozorné ohledání ikony a prozkoumal i všechny menší obrázky na ikoně, určil přibližnou dobu života mučedníka Fanoúria, která spadala do období pronásledování křesťanů. Rodiče svatého byli podle všeho věřícími, když dali synovi tak zvučné jméno, přestože v době pronásledování to bylo krajně nebezpečné.

Vladyka Nil se obrátil s prosbou k tehdejším okupantům ostrova, zda by mohl být na místě rozvalin starého chrámu postaven chrám nový, věnovaný památce nově zjeveného svatého. Souhlas však nedostal. Metropolita se s touto reakcí nijak nesmířil, neboť spatřoval ve zjevené ikoně zázrak - znamení. Vydal se proto na cestu do Konstantinopole, k samotnému patriarchovi. Prosba od metropolity došla sluchu u patriarchy, od něj se dostala k sultánovi, až bylo nakonec povolení ke stavbě chrámu získáno. Tento chrám stojí na ostrově Rhodos dodnes a je považován za významnou pamětihodnost celého ostrova.

Metropolita rhodoský Nil napsal svatému také církevní službu a ikona mučedníka byla umístěna v novém chrámu, aby se jí mohl každý věřící poklonit.  Od té doby se událo mnoho zázraků a svatý Fanoúrios nadále činí další divy a pomáhá všem, kteří se k němu obrací s horlivou vírou.

Tropar hlas 4.

Nebeský zpěv zde na zemi zářně a jasně zní, pozemské vítězství se nyní světle oslavuje. Nahoře andělské obecenství písněmi oslavuje a chválí tvé strádání, dole na zemi Církev oslavuje nebeskou slávu, kterou jsi získal svým utrpením a strádáním, slavný Fanoúrii.

Kondak hlas 3.

Kněze jsi spasil před zajetím bezbožných, pouta jsi zničil božskou mocí, v Bohu moudrý, odvážně zahanbils drzost mučitelů, rozradostni proto zástupy andělské, velký mučedníku. Neboť proto tebe ctíme, Boží zbrojnoši, Fanoúrii slavný.

Modlitba svatému velkému mučedníku Fanoúriovi

Pozvednuli jsme náš rozum k tobě, svatý velký mučedníku Fanoúrii a nyní se my hříšní s pokorou k tobě modlíme: shlédni na nás svojí svatostí z výšiny nebeské své slávy, kterou jsi získal životem a mučením pro Krista, neboť nyní spočíváš ve věčné blaženosti. Smiluj se nad naším strádáním, utrpením, neduhy, hořkostmi, těžkostmi a nezdary. Modli se díky své svobodě, kterou jsi získal u svého Nebeského Krále a našeho Boha, aby nám odpustil naše hříchy vědomé i nevědomé, které jsme učinili jako služebníci neužiteční. Ať se nehněvá na nás kvůli naší malé lásce k Němu a k našim bližním. Prosíme, ať k nám bude vždy plný milosti, nechť od nás vzdálí všechny neduhy, bolesti a těžkosti, hořkosti a nezdary, nechť nám daruje čistý rozum, abychom mohli odvrhnout náš hříšný život a s tvou pomocí naopak započít s požehnaným a plodným životem, s nadějí hledíce na nebesa, abychom i my sloužili Jemu, našemu Stvořiteli a Pánu.

Svatý mučedníku Fanoúrii, buď nám učitelem a průvodcem na cestách života, abychom hledíce na tvoji víru a lásku ke Kristu se stali hodni tvých darů a Božích požehnání a takto procházejíce tento dočasný, pozemský život, abychom se společně radovali spolu s tebou a s těmi, kteří se od věků zalíbili Bohu. Abychom následovali věčné Království a stáli po Jeho pravici se všemi Svatými, obklopeni nebeskými Anděli, opěvovali slávu, čest a klanění Jedinému Bohu ve Svaté Trojici, Otci i Synu i Svatému Duchu, na věky věkův, amen!

Divotvorná ikona Boží Matky

„Královna všech“

(památka 18. / 31. srpna)

Divotvorná ikona Boží Matky „Královna všech“, řecky „Pantanassa“ (Παντάνασσα), se nachází na Svaté Hoře Athos v Řecku, v hlavním chrámu monastýru Vatoped¹, konkrétně nalevo od královských dveří ikonostasu. Ikona je to svými rozměry neveliká, napsaná v 17. stol., a podle tradice byla darována starcem Josefem Hesychastou² jako požehnání jeho učedníkům.

Na ikoně je zobrazena Přečistá Panna v purpurovém oblečení, sedící na královském trůnu. Na jejích rukou spočívá sedící Bohomládenec Ježíš se svitkem v levé ruce a žehnající pravou rukou. Bohorodice svojí pravou rukou ukazuje na svého královského Syna jako na Spasitele všech lidí. Za trůnem, na kterém sedí Boží Matka, jsou dva Andělé, kteří Přečistou Pannu zbožně ochraňují svými křídly.

Z vyprávění starce Josefa Hesychasta je znám první zázrak, který se stal u této ikony „Pantanassy“. Jednou do chrámu přišel jakýsi mladík, který chtěl vzdát Boží Matce úctu a poklonit se ji (někteří pak říkali, že před ikonou začal něco nesrozumitelného hovořit). Tehdy se ale stalo, že v jednom okamžiku tvář Boží Matky náhle vzplanula doslova jako blesk a nějaká neviditelná síla tohoto mladíka vrhla na zem. Když mladík celý rozechvělý vstal, se slzami v očích se mnichům přiznával, že žil daleko od Boha a že se zajímal dokonce o magii. A to, že přišel na Svatou Horu, do monastýru Vatoped, bylo především proto, že chtěl prověřit sílu své magie na svatých ikonách. Podivuhodný zásah Přesvaté Bohorodice navždy odvrátil mladíka od jeho dalších praktik spojených s magií a donutil ho, aby změnil svůj život a stal se bohabojným člověkem.

Divotvorný obraz Matky Boží „Královna všech“ je uctíván jak na Athosu, tak i daleko za jeho hranicemi. „Královna všech“ má blahodať uzdravovat nemocné rakovinou – jednu z nejstrašnějších nemocí současného lidstva. Jsou známy mnohé případy, kdy lidé, kteří byli nemocni rakovinou, se uzdravili po prosebné bohoslužbě před ikonou Boží Matky „Královna všech“. K této divotvorné ikoně se také obracejí také ti, kteří se touží zbavit magie a všeho zlého s tím spojeného, jakož i závislosti dětí na alkoholu a narkotik.

Raduj se, Královno všech, nemoci naše blahodatí uzdravující!

Tropar ikoně, hlas 4.

Ikonou Svojí, Přečestná Královno všech, darující radost, spasiž ty, kteří horlivě hledají Tvoji blahodať, Vládkyně; zbav také od bídy a nouze ty, kdož k Tobě se utíkají, od všelikých útoků ochraňuj Své stádo, které vždy volá po Tvém zastání.

Modlitba první

Ó Přeblahá, podivuhodná Bohorodice „Pantanasso“, Královno všech! Nejsem hoden, abys vešla pod střechu chrámu duše mé! Ale jsouc milostivého Boha láskyplná Matka, řekni slovo, aby se uzdravila duše má a aby se posilnilo nemocné tělo mé. Královno všech, protože Ty máš moc nepřemožitelnou a neustále se za nás přimlouváš, budiž mi ochránkyně, zastánkyně, přímluvkyně, abych oslavoval jméno Tvé, nyní i vždycky až na nekonečné věky. Amen.

Modlitba druhá

Ó Přečistá Matko Boží, Královno všech! Vyslyš mnohobolestné vzdechy naše, konané před svojí divotvornou ikonou, z dědictví svého, Svaté Hory Athos k nám přinesenou. Shlédni na služebníky své, nevyléčitelnými nemocemi a neduhy strádající, ke Tvému svatému obrazu s vírou přicházející! Jako pták, který svými křídly pokrývá svá ptáčátka, tak nyní i Ty, jsoucí vždy živá, pokryj nás svým omoforem, mnohé uzdravující. Zjev se nám svou trpělivostí a ulehčením. Tam, kde naděje mizí, staň se nám Nadějí nezpochybnitelnou. Tam, kde nás ukrutný zármutek vysiluje, tam, kde mrak a temnota zoufalství se do naší duše vkrádá, ať zasvitne nevyslovitelné Božské světlo! Malomyslné utěšuj, slabé posilňuj, kamenným srdcím obměkčení a osvícení daruj. Uzdravuj nemocný lid svůj, Přemilostivá Královno! Rozum a ruce těch, kteří nás léčí, požehnej, aby posloužili jako nástroj Všemohoucího Lékaře, Krista Spasitele našeho! K Tobě živé, která jsi s námi, se modlíme, před Tvojí ikonou, ó Vládkyně! Rozprostři ruce své, které léčí a dávají uzdravení. Radosti zarmoucených, smutku Utěšení, nechť podivuhodnou pomoc brzy přijmeme a oslavíme Životodárnou a Nerozdílnou Trojici, Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.

_____________________________________________________________

¹ Βατοπέδι nebo Βατοπαίδι – řecký pravoslavný mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, druhý v hierarchii athosských monastýrů, je jedním z nejstarších, nejvýznamnějších a nejrozsáhlejších místních klášterů, nachází se na severovýchodním pobřeží poloostrova Athos, mezi monastýry Esfigmen a Pantokrator. Hlavní chrám monastýru je zasvěcen svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Kromě hlavního chrámu má monastýr ještě 16 dalších paraklisů, tj. menších chrámů čili kaplí.

² Starec Josef Hesychasta, Spileot (1897 – 1959): (prvé pojmenování znamená, v duchovním smyslu tichý, mlčenlivý, druhé pak znamená toho, kdo obývá jeskyně), patří k těm mála mnichům, kteří od samého počátku, kdy se zřekli světa, získal plnost Boží blahodati, blahodati dokonalých. Znamenitý asketa zbožnosti 20. stol., duchovní učitel a rádce mnoha athoských mnichů. Se jmény jeho učedníků je svázáno obnovení 6 z 20 athoských monastýrů a mnoha dalších za hranicemi hory Athos.

Narodil se roku 1897 ve vesnici Lefke, na ostrově Paros. Jeho otec Georgios zemřel v roce 1907 a o výchovu šesti dětí se starala matka Marie. Pro složitou materiální situaci rodiny jako mladý nedokončil školu. V roce 1914 pracoval v Pireu, potom odsloužil službu v armádě a následně se usadil v Athénách, kde pracoval jako obchodník – prodavač. Když mu bylo 23 let, začal se zajímat o duchovní literaturu. V roce 1921, rozdal, co měl, bídným a odešel na Athos, aby se stal mnichem.

V prvních měsících, po své, příchodu na Svatou Horu Athos, když se nacházel ve Vigle, v osamělé krajině nedaleko athoské Velké Lávry, kde získal drahocenný nebeský dar – navštívení Božského Světla (myšleno Táborské světlo, které představuje v souladu s texty Nového zákona tajemné Božské světlo, které se zjevilo v okamžiku Proměnění Páně, viz Mat 17, 2; Mk 9, 3; Luk 9, 29) a zároveň neustávající modlitbu mysli. Svůj život starec Josef Hesychasta zasvětil zkušenému poznávání Božské blahodati, vyhledáváním a jejím získávání.

Ve svém neustálém asketickém zápase považoval za svého hlavního nepřítele lenost, a vůbec ne pýchu. Neboť jak říkal Josef Hesychasta, lenivost ti nedovoluje duchovní plod ani sebrat a spatřit jej (plod – rozuměj Boží blahodať), zatímco pýcha jej krade potom, když jej získáš. To jest, jestliže nebudeš lenivý a budeš chtít, tak v samém počátku zakusíš z toho drahocenného plodu pamatujíc na prožitou zkušenost, a můžeš jej pak (budeš-li chtít) skrze pokání a sebeobviňování v hříších znovu získat. Jestliže vůbec nevíš a neznáš, co je to za plod, tak se ani nebudeš starat a snažit jej získat.

Nezapomenutelný starec Josef byl velikým hesychastou a asketou. Jím zavedený řád asketického života (ústav, typikon) se zakládal na příkladech velkého duchovního života starce Daniela z Kelie svatého Petra v Kria Nera a starce Kallinika Hesychasta, žijícího v Katunakii. Starec Josef Hesychasta byl svatořečen jako místně ctěný na Svaté Hoře Athos.