Divotvorná ikona Boží Matky

„Královna všech“

(památka 18. / 31. srpna)

Divotvorná ikona Boží Matky „Královna všech“, řecky „Pantanassa“ (Παντάνασσα), se nachází na Svaté Hoře Athos v Řecku, v hlavním chrámu monastýru Vatoped¹, konkrétně nalevo od královských dveří ikonostasu. Ikona je to svými rozměry neveliká, napsaná v 17. stol., a podle tradice byla darována starcem Josefem Hesychastou² jako požehnání jeho učedníkům.

Na ikoně je zobrazena Přečistá Panna v purpurovém oblečení, sedící na královském trůnu. Na jejích rukou spočívá sedící Bohomládenec Ježíš se svitkem v levé ruce a žehnající pravou rukou. Bohorodice svojí pravou rukou ukazuje na svého královského Syna jako na Spasitele všech lidí. Za trůnem, na kterém sedí Boží Matka, jsou dva Andělé, kteří Přečistou Pannu zbožně ochraňují svými křídly.

Z vyprávění starce Josefa Hesychasta je znám první zázrak, který se stal u této ikony „Pantanassy“. Jednou do chrámu přišel jakýsi mladík, který chtěl vzdát Boží Matce úctu a poklonit se ji (někteří pak říkali, že před ikonou začal něco nesrozumitelného hovořit). Tehdy se ale stalo, že v jednom okamžiku tvář Boží Matky náhle vzplanula doslova jako blesk a nějaká neviditelná síla tohoto mladíka vrhla na zem. Když mladík celý rozechvělý vstal, se slzami v očích se mnichům přiznával, že žil daleko od Boha a že se zajímal dokonce o magii. A to, že přišel na Svatou Horu, do monastýru Vatoped, bylo především proto, že chtěl prověřit sílu své magie na svatých ikonách. Podivuhodný zásah Přesvaté Bohorodice navždy odvrátil mladíka od jeho dalších praktik spojených s magií a donutil ho, aby změnil svůj život a stal se bohabojným člověkem.

Divotvorný obraz Matky Boží „Královna všech“ je uctíván jak na Athosu, tak i daleko za jeho hranicemi. „Královna všech“ má blahodať uzdravovat nemocné rakovinou – jednu z nejstrašnějších nemocí současného lidstva. Jsou známy mnohé případy, kdy lidé, kteří byli nemocni rakovinou, se uzdravili po prosebné bohoslužbě před ikonou Boží Matky „Královna všech“. K této divotvorné ikoně se také obracejí také ti, kteří se touží zbavit magie a všeho zlého s tím spojeného, jakož i závislosti dětí na alkoholu a narkotik.

Raduj se, Královno všech, nemoci naše blahodatí uzdravující!

Tropar ikoně, hlas 4.

Ikonou Svojí, Přečestná Královno všech, darující radost, spasiž ty, kteří horlivě hledají Tvoji blahodať, Vládkyně; zbav také od bídy a nouze ty, kdož k Tobě se utíkají, od všelikých útoků ochraňuj Své stádo, které vždy volá po Tvém zastání.

Modlitba první

Ó Přeblahá, podivuhodná Bohorodice „Pantanasso“, Královno všech! Nejsem hoden, abys vešla pod střechu chrámu duše mé! Ale jsouc milostivého Boha láskyplná Matka, řekni slovo, aby se uzdravila duše má a aby se posilnilo nemocné tělo mé. Královno všech, protože Ty máš moc nepřemožitelnou a neustále se za nás přimlouváš, budiž mi ochránkyně, zastánkyně, přímluvkyně, abych oslavoval jméno Tvé, nyní i vždycky až na nekonečné věky. Amen.

Modlitba druhá

Ó Přečistá Matko Boží, Královno všech! Vyslyš mnohobolestné vzdechy naše, konané před svojí divotvornou ikonou, z dědictví svého, Svaté Hory Athos k nám přinesenou. Shlédni na služebníky své, nevyléčitelnými nemocemi a neduhy strádající, ke Tvému svatému obrazu s vírou přicházející! Jako pták, který svými křídly pokrývá svá ptáčátka, tak nyní i Ty, jsoucí vždy živá, pokryj nás svým omoforem, mnohé uzdravující. Zjev se nám svou trpělivostí a ulehčením. Tam, kde naděje mizí, staň se nám Nadějí nezpochybnitelnou. Tam, kde nás ukrutný zármutek vysiluje, tam, kde mrak a temnota zoufalství se do naší duše vkrádá, ať zasvitne nevyslovitelné Božské světlo! Malomyslné utěšuj, slabé posilňuj, kamenným srdcím obměkčení a osvícení daruj. Uzdravuj nemocný lid svůj, Přemilostivá Královno! Rozum a ruce těch, kteří nás léčí, požehnej, aby posloužili jako nástroj Všemohoucího Lékaře, Krista Spasitele našeho! K Tobě živé, která jsi s námi, se modlíme, před Tvojí ikonou, ó Vládkyně! Rozprostři ruce své, které léčí a dávají uzdravení. Radosti zarmoucených, smutku Utěšení, nechť podivuhodnou pomoc brzy přijmeme a oslavíme Životodárnou a Nerozdílnou Trojici, Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.

_____________________________________________________________

¹ Βατοπέδι nebo Βατοπαίδι – řecký pravoslavný mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, druhý v hierarchii athosských monastýrů, je jedním z nejstarších, nejvýznamnějších a nejrozsáhlejších místních klášterů, nachází se na severovýchodním pobřeží poloostrova Athos, mezi monastýry Esfigmen a Pantokrator. Hlavní chrám monastýru je zasvěcen svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Kromě hlavního chrámu má monastýr ještě 16 dalších paraklisů, tj. menších chrámů čili kaplí.

² Starec Josef Hesychasta, Spileot (1897 – 1959): (prvé pojmenování znamená, v duchovním smyslu tichý, mlčenlivý, druhé pak znamená toho, kdo obývá jeskyně), patří k těm mála mnichům, kteří od samého počátku, kdy se zřekli světa, získal plnost Boží blahodati, blahodati dokonalých. Znamenitý asketa zbožnosti 20. stol., duchovní učitel a rádce mnoha athoských mnichů. Se jmény jeho učedníků je svázáno obnovení 6 z 20 athoských monastýrů a mnoha dalších za hranicemi hory Athos.

Narodil se roku 1897 ve vesnici Lefke, na ostrově Paros. Jeho otec Georgios zemřel v roce 1907 a o výchovu šesti dětí se starala matka Marie. Pro složitou materiální situaci rodiny jako mladý nedokončil školu. V roce 1914 pracoval v Pireu, potom odsloužil službu v armádě a následně se usadil v Athénách, kde pracoval jako obchodník – prodavač. Když mu bylo 23 let, začal se zajímat o duchovní literaturu. V roce 1921, rozdal, co měl, bídným a odešel na Athos, aby se stal mnichem.

V prvních měsících, po své, příchodu na Svatou Horu Athos, když se nacházel ve Vigle, v osamělé krajině nedaleko athoské Velké Lávry, kde získal drahocenný nebeský dar – navštívení Božského Světla (myšleno Táborské světlo, které představuje v souladu s texty Nového zákona tajemné Božské světlo, které se zjevilo v okamžiku Proměnění Páně, viz Mat 17, 2; Mk 9, 3; Luk 9, 29) a zároveň neustávající modlitbu mysli. Svůj život starec Josef Hesychasta zasvětil zkušenému poznávání Božské blahodati, vyhledáváním a jejím získávání.

Ve svém neustálém asketickém zápase považoval za svého hlavního nepřítele lenost, a vůbec ne pýchu. Neboť jak říkal Josef Hesychasta, lenivost ti nedovoluje duchovní plod ani sebrat a spatřit jej (plod – rozuměj Boží blahodať), zatímco pýcha jej krade potom, když jej získáš. To jest, jestliže nebudeš lenivý a budeš chtít, tak v samém počátku zakusíš z toho drahocenného plodu pamatujíc na prožitou zkušenost, a můžeš jej pak (budeš-li chtít) skrze pokání a sebeobviňování v hříších znovu získat. Jestliže vůbec nevíš a neznáš, co je to za plod, tak se ani nebudeš starat a snažit jej získat.

Nezapomenutelný starec Josef byl velikým hesychastou a asketou. Jím zavedený řád asketického života (ústav, typikon) se zakládal na příkladech velkého duchovního života starce Daniela z Kelie svatého Petra v Kria Nera a starce Kallinika Hesychasta, žijícího v Katunakii. Starec Josef Hesychasta byl svatořečen jako místně ctěný na Svaté Hoře Athos.

Přenesení rukou nevytvořeného obrazu Páně na plátně

z Edessy do Konstantinopole

(památka 16. / 29. srpna)

V době, kdy náš Spasitel šířil blahou zvěst o Království Božím a uzdravoval všelikou lidskou bolest a nemoc, žil ve městě Edessa[1] na břehu řeky Eufratu císař Abgar, který byl nemocen malomocenstvím.

Tento císař se doslechl o Kristu, který hlásal Boží Království a uzdravoval od bolesti a nemocí (Mat 4, 24). Vyslal proto do Palestiny svého malíře Ananiáše s dopisem pro Krista s prosbou, aby přišel i za ním do Edessy a uzdravil jej od malomocenství. Dále císař ve svém dopise psal, že v případě, kdyby nemohl přijít, nařídil malíři Ananiášovi, aby nakreslil Jeho tvář a obraz s Kristovu tváří aby donesl do Edessy, neboť věřil, že mu Kristova tvář navrátí zdraví.

Když však přišel Ananiáš do Palestiny, spatřil Spasitele obklopeného národem. Nemohl k němu přijít pro množství lidu kolem, který poslouchal Jeho kázání. Tehdy vystoupil na vysoký kámen a snažil se namalovat obraz Pána Ježíše Krista, ale nešlo mu to. Spasitel si ho však sám povšiml a zavolal jej k sobě, nazval ho jeho vlastním jménem a odpověděl, že nemůže do Edessy za císařem Abgarem nyní přijít. Věděl už totiž, že se blíží čas Jeho strádání. Poté Ananiášovi předal krátký dopis pro Abgara, ve kterém chválil císařovu víru a slíbil poslat za ním svého učedníka, který by ho uzdravil od malomocenství a dal mu potřebná poučení ke spáse. Potom Spasitel poprosil, aby mu přinesli vodu a ubrus z plátna. Ve vodě si omyl svoji tvář a utřel ji do plátna. Do tohoto plátna se pak Jeho přečistá tvář obtiskla.

Ubrus a dopis Spasitele přinesl Ananiáš zpět do Edessy. Se zbožnou úctou přijal Abgar svatyni a podle jeho víry se mu také dostalo vytouženého uzdravení, jen malá část pozůstatků strašné nemoci mu zůstala na tváři, avšak pouze do příchodu slíbeného Spasitelova učedníka. Tím se stal apoštol ze Sedmdesáti, svatý Tadeáš, který přišel kázat svaté Evangelium a pokřtil Abgara a i všechny obyvatele Edessy. Císař Abgar dal poté svrhnout pohanské modly u městské brány a nad branou dal vyvěsit ubrus s Kristovou tváří, připevněný na dřevě a zarámovaný do zlatého rámu, ozdobený perlami a korály. Sám císař potom ještě ve spodu obrazu dopsal: Kriste Bože, nikdo nebude zahanben, kdo vkládá na Tebe svou naději.

Mnoho let obyvatelé Edessy s láskou chránili zbožný zvyk klanět se Rukou nevytvořenému obrazu, když procházeli skrze bránu. Avšak jeden z pravnuků Abgara, který později vládl Edesse, se obrátil k pohanství a chtěl sejmout svatý Obraz z městské brány. Tehdy se stalo edesskému biskupovi vidění, aby obraz Spasitele skryl. Biskup přišel v noci spolu s duchovenstvem, vzal svatý Obraz do svých rukou, uložil jej do výklenku, zapálil před ním lampádu, výklenek zakryl hliněnou deskou a potom také cihlami.

Uběhlo mnoho dalších let a obyvatelé města už zapomněli na velikou svatyni, které se kdysi jejich předci klaněli. Když však v roce 545 po Kr. obklíčil Edessu perský velkokrál Husrav I. a postavení města se zdálo už beznadějným, zjevila s biskupu Eulaliovi Přesvatá Bohorodice a přikázala vyjmout ze zazděného výklenku svatý Obraz, který spasí město od nepřítele. Když biskup rozebral cihly z výklenku, našel Rukou nevytvořený Obraz Spasitele, před nímž stále hořela lampáda a na hliněné desce, která zakrývala výklenek, byl podobný obraz Kristovy tváře. Poté, co vyšlo procesí s Rukou nevytvořeným Obrazem kolem stěn města, perské vojsko ustoupilo a od města se stáhlo pryč.

Roku 630 městu Edessa vládli Arabové, ti však nebránili křesťanům vyjadřovat svoji úctu vůči svatému Obrazu, jehož sláva se rozšířila po celém Východě. V roce 944 císař Konstantin VII. Porfyrogennétos (912–959) si přál přenést Obraz do hlavního města Pravoslaví a vykoupil jej proto u emíra – vládce a správce města.

S velkými poctami byly Rukou nevytvořený Obraz a dopis, který Spasitel napsal Abgarovi, přeneseny duchovenstvem do Konstantinopole. 16. srpna byl Obraz Spasitele umístěn v chrámu Bohorodice Farosské[2]. 

---

[1] Edessa, dnes Şanlıurfa, město v Jihovýchodní Anatolii, v dnešním Turecku.

[2] (Ναός Θεοτόκου τοῦ Φάρου – Chrám Bohorodice majáku).

Vynášení uctívaných dřev životodárného Kristova Kříže

(památka 1. / 14. srpna)

Počátek tohoto svátku se objasňuje takto. Z důvodů nemocí, které se často šířily v měsíci srpnu, se už odedávna ve městě Konstantinopoli utvrdil zvyk vynášet uctívané a oživující Dřevo Kříže, to jest to dřevo kříže, na kterém pro nás a pro naše spasení přijal smrt náš Spasitel a Pán, Ježíš Kristus, na cesty a ulice města. Cesty a ulice byly takto posvěcovány, a dále také země a okolní vzduch, aby bylo zabráněno šířícím se nemocem.

Večer před svátkem bylo Dřevo Kříže vynášeno z císařské klenotnice a přenášeno městem na svatý prestol Velkého chrámu – svaté Sofie – chrámu Boží Moudrosti. Od tohoto dne, kdy se započíná půst, až do svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice, byly činěny litie – prosebné bohoslužby po celém městě a uctívané Dřevo Kříže bylo uloženo doprostřed Velkého chrámu věřícím k úctě a poklonění. Takto vypadal a stále vypadá svátek Vynášení uctívaných dřev životodárného Kříže našeho Pána.

Tropar hlas 1.

Spasiž, Pane, lid svůj a požehnej dědictví svému!

Vítězství daruj nad nepřáteli pravoslavným křesťanům

a ochraňuj věrné své Křížem svým.

Svatých 7 mučedníků Makabejských

Abima, Antonína, Hurija, Eleazara, Eusebona, Alima, Marcella

a jejich matky Solomonie a učitele Eleazara

(památka 1. / 14. srpna)

Všichni strádali a byli umučeni za čistotu své izraelské víry na příkaz císaře Antiocha¹, který byl jedněmi nazýván Epifanés (vznešený, slavný), druhými pak Epimanis (nerozumný, pošetilý). Pro veliké hříchy v Jeruzalémě, hlavně kvůli odnímání kněžské moci a zločinů s tím spojených, dopustil Bůh na toto svaté město velké neštěstí. Antiochos chtěl Židům naschvál vnutit pohanskou modloslužbu a její tradice, na místo víry v jednoho živého Boha, a dělal vše, co mohl, aby se celý národ k tomuto podvolil. V této jeho zlovolné myšlence mu pomáhali i někteří věrolomní kněží a další jeruzalémští stařešinové. Jednou přišel do Jeruzaléma sám císař a nařídil, aby všichni Židé jedli vepřové maso, což se protiví Mojžíšovu zákonu. A jíst vepřové maso, to byl také očividný příznak toho, že se někdo zřekl izraelské víry. Devadesátiletý stařec Eleazar, kněz a jeden ze sedmdesáti překladatelů Starého zákona do řečtiny, nechtěl na příkaz císaře vepřové maso jíst. Byl proto mučen a upálen v ohni.

Císař, který se pak vracel do Antiochie, vzal s sebou sedm bratří, zvaných Makabejských, a jejich matku Solomonii, kteří se také jako Eleazar vzepřeli císařovu příkazu.

Sedmero bratrů se jmenovalo:  Abim, Antonín, Eleazar, Hurij, Eusebon, Alim, Marcell. Před očima jejich matky zkažený císař Antiochos jednoho syna po druhém mučil tak, že sedřel kůži z jejich tváří a tu pak vhodil do ohně. Tito bratři však chrabře vše přetrpěli, i mučení i smrt, ale víry své se neodřekli. Potom i matka, která když viděla i svého posledního tříletého syna v ohni, tak sama skočila do ohně a spálená předala svou duši Bohu. Všichni čestně strádali pro víru v jednoho živého Boha, konkrétně kolem roku 180 před Narozením Krista.

¹Antiochos IV. Epifanés byl jedním ze syrských králů řecké dynastie Seleukovců.