Svatí, apoštolům rovní, císař Konstantin 

a jeho matka císařovna Helena

(památka 21. května/ 3. června)

Konstantinovi rodiče byli císař Konstancius a císařovna Helena. Konstancius měl děti ještě s druhou ženou, ale s císařovnou Helenou počal pouze Konstantina, později nazvaného Velikého. Než Konstantin nastoupil na císařský trůn, prošel třemi velkými bitvami: jednu vedl proti Maxentiusovi, římskému tyranovi, druhou proti Skýtům na Dunaji a třetí pak proti Liciniusovi.

Před bitvou s Maxentiem, když měl Konstantin pochybnosti a velikou starost o úspěch v boji, zjevil se mu za dne jasně zářící kříž na nebi, celý ozdoben hvězdami. Na tomto světelném kříži bylo napsáno: Tímto zvítězíš. Ohromený císař nařídil, aby byl ukován veliký kříž, podobný tomu, který se mu zjevil, a aby byl nesen vpředu před vojskem, které šlo do bitvy. Mocí kříže pak skutečně císař Konstantin získal slavné vítězství nad nepřítelem, ačkoli ten byl před bitvou v početní převaze. Maxentius se nakonec při úprku z boje utopil v řece Tibeře.

Hned poté vydal Konstantin významný Edikt (tzv. Milánský Edikt – Milánské Ujednání) v Milánu roku 313, kterým přestalo pronásledování křesťanů. Když zvítězil nad Liciniusem, založil nové hlavní město své říše na průlivu Bospor, které se od té doby nazývalo Konstantinopol. Ještě předtím se však Konstantin nakazil nemocí známou jako malomocenství. Pohanští kněží císaři radili, aby se vykoupal v dětské krvi. Tomu se však císař bránil a neučinil tak. Tehdy se mu zjevili apoštolové Petr a Pavel a poradili mu, aby vyhledal pomoc biskupa Silvestra, který ho z této strašné nemoci vyléčí. Biskup jej poučil v křesťanské víře а připravil ke svatému křtu, a nemoc z těla císaře zcela zmizela.

Když nastala rozepře v Církvi, kvůli vzpurnému heretikovi Áriovi, císař Konstantin sezval První všeobecný sněm roku 325 do Nikáje. Tam byla Áriova hereze odsouzena a Pravoslaví utvrzeno.

Svatá Helena, zbožná matka císaře Konstantina, pak mnoho horlila pro Kristovu víru. Navštívila Jeruzalém, kde nalezla čestný Kříž Páně a na Golgotě nechala vystavět chrám Vzkříšení. Poté ještě nechala zbudovat mnohé další chrámy ve Svaté Zemi. Roku 327, ve svých osmdesáti letech, tato svatá žena zesnula a odevzdala svoji zbožnou duši Pánu. Císař Konstantin přežil svoji matku o deset let, před svou smrtí přijal svatý křest a zesnul ve svých šedesáti pěti letech ve městě Nikomédii. Jeho tělo bylo pochováno v chrámu svatých apoštolů v Konstantinopoli.

Svatý a apoštolům rovný Nikolaj, arcibiskup japonský

(památka 3. /16. února)

Světitel Nikolaj (Kasatkin), Apoštolům rovný, se narodil 1. srpna roku 1836 ve vesnici Berjoza v Bělském újezdu Smolenské gubernie v rodině Dimitrije Ivanoviče, diákona vesnického chrámu Nanebevstoupení Páně. Od rodičů dostal jméno podle svatého Jana Křtitele. Maminka Ksénije Aleksejevna zemřela, když budoucímu světiteli bylo pouhých pět let, a poté se o děti starala jejich starší sestra. Z jeho sourozenců starší bratr Gabriel zemřel ještě jako dítě, mladší bratr Vasilij se stal později knězem a starší sestra Olga se vdala.

Nehledě na velkou nouzi a bídu byl chlapec Ivan dán do učení do Bělské duchovní školy a potom i do Smolenského semináře. Roku 1856 toto seminární učiliště výtečně zakončil a jako první žák byl na státní náklady vyslán na Petrohradskou duchovní akademii, kde se učil od roku 1857 až do roku 1860.

V roce 1860 si Ivan v Akademii povšiml oznámení, které vyzývalo kohokoli z těch, kteří zakončili Akademii, na misi do Japonska, konkrétně na místo představeného chrámu Vzkříšení Páně při nedávno otevřeném ruském konzulátu ve městě Hakodate. V den, kdy Nikolaj spatřil tuto výzvu, se rozhodl na Všenočním bdění, že musí přijmout mnišství a odjet do Japonska. Od rektora Akademie biskupa Nektárije (Naděždina) k tomu dostal jeho požehnání.

23. června 1860 byl Nikolaj postřižen na mnicha se jménem světitele Mikuláše Myrlykejského a 30. června, byl rukopoložen na jeromonacha. Mnišské postřižení učinil rektor Akademie biskup Nektárij. Zimu 1860 – 1861 přečkal mnich Nikolaj v Nikolajevsku na Amuru, kde se setkal se světitelem Inokentijem (Veniaminovem)¹, který mu požehnal a poradil, aby se hned začal učit japonskému jazyku. Když viděl, jakou měl bídnou mniškou řízu (rjasu), koupil mu dobrý samet a sám mu z něj vystřihl látku a z ní nechal ušít vhodný oděv. Také Nikolajovi věnoval svůj náhradní kněžský náprsní kříž.

2. července 1861 jeromonach Nikolaj připlul do japonského přístavu Hakodate. V podmínkách občanské války, útoků na cizince a přísného zákazu křesťanství se mladý kazatel Božího slova s horlivostí sobě vlastní oddal učení japonského jazyka, japonské historie, jeho kultury a náboženství (buddhismu, šintoismu a konfucianismu), přičemž i dle japonských měřítek dosáhl v této oblasti za necelých osm let pozoruhodné erudice.

Prvním Japoncem, kterého jeromonach Nikolaj obrátil na pravoslavnou víru, byl Takuma Savabe, bývalý samuraj, šintoistický kněz a vynikající šermíř.

Sám Takuma Savabe se nejprve setkal s jeromonachem Nikolajem tak, že jednou v noci roku 1865, jsa ozbrojen mečem, se vkradl do domu, kde jeromonach Nikolaj přebýval, aby jej zabil. Před tím, než tak učinil, Nikolajovi sdělil, že křesťanství je špatná víra a samotný jeromonach není nic jiného než špión. Nikolaj se jej tehdy pohotově zeptal, zdali zná dobře křesťanství, aby o něm takto mohl soudit. Chrabrost, odvaha a nebojácnost svatého Nikolaje tak mocně zapůsobily na Savabeho, že souhlasil s tím, že si nejprve vyslechne slova pravoslavného kněze o jeho víře. To na něj zapůsobilo natolik, že nejenže přijal křest, ale nakonec se sám stal mnichem a knězem.

Od roku 1868 se začaly uskutečňovat tzv. Reformy Meidži² a díky nim vysvitla naděje na svobodnější šíření Božího slova a evangelizaci v duchu křesťanství. Jeromonach Nikolaj odjel roku 1869 zpět do Ruska, aby si vyprosil od Posvátného synodu souhlas a oprávnění založit v Japonsku ruskou duchovní misii. V roce 1870 car Alexandr II. výsostně potvrdil usnesení Posvátného synodu o zřízení japonské duchovní misie, která měla být církevně - jurisdicky koordinována v rámci Kamčatské eparchie pod vedením jeromonacha Nikolaje, který byl navíc povýšen do hodnosti archimandrity.

V březnu 1871 se archimandrita Nikolaj vrátil do Hakodate. Šíření blahé evangelní zvěsti pokračovalo a bylo natolik úspěšné, že když na počátku roku 1872 jeromonach Anatolij (Tichaj) přicestoval do Hakodate, aby pomáhal v zakládání Misie, mohl archimandrita Nikolaj odjet do Tokia, hlavního města Japonska, kde brzy vybudoval své misijní sídlo. Kolem roku 1875, když do Japonska přicestoval kamčatský biskup Pavel (Popov), aby rukopoložil archimandritou Nikolajem vybrané kandidáty z místního obyvatelstva do kněžských hodností, fungovaly při Misii již čtyři duchovní školy. V Hakodate další dvě. V druhé polovině roku 1877 začala Misie vydávat časopis Církevní věstník -正教時報社 a v druhé polovině roku 1878 bylo potvrzeno 4115 místních křesťanů a bylo založeno mnoho církevních obcí, které žily aktivním životem. Ve stejném roce se archimandrita Nikolaj obrátil na Posvátný Synod s prosbou, aby mladé japonské Církvi vyslal biskupa, a jako odpověď byl k této službě vybrán a ustanoven sám archimandrita Nikolaj.

17. března 1880 Posvátný synod rozhodl, že se archimandrita Nikolaj stane biskupem Reveljskim, vikářem Rižské eparchie (Riga), a bude vyslán do Japonska. 27. března téhož roku byl jmenován a 30. března se uskutečnila jeho chirotonie. Chirotonii ve Svatotrojickém chrámu Alexandro-Něvské Lávry vykonali metropolitové novgorodský a petrohradský Isidor, kyjevský a haličský Filotej, moskevský a kolomenský Makárij, biskupové vjatský a slobodský Apollos, rjazaňský a zarajský Palladij, rižský a mitavský Filaret, ladožský Jermogen a vyborskij Varlaám.

Protože kvůli chirotonii musel odcestovat do Ruska, archimandrita Nikolaj navštívil v letech 1879 – 1880 Petrohrad, Moskvu, Kazaň, Kyjev a Oděsu, a přitom shromažďoval dobrovolné dary na stavbu katedrálního chrámu v Tokiu. Při aktivní podpoře z Ruska byl tento katedrální chrám nakonec 8. března 1891 vysvěcen, a stal se jednou z významných staveb japonského hlavního města, jinak mezi Japonci známý jako „Nikoraj – doo“ (chrám Nikolaje) na počest osvětitele Japonska.

Biskup Nikolaj, počínaje svým příchodem do Japonska až do svých posledních dní, stavěl svoji překladatelskou činnost jako hlavní kámen své misie. Už v Hakodate započal s překladem Nového zákona, přičemž vycházel z řeckého, latinského, slovanského, ruského, čínského a anglického překladu textů Písma svatého a také z výkladů svatého Jana Zlatoústého. Světitel pokračoval ve své práci v Tokiu, přeložil Oktoich (Osmihlasník), Květnou a Postní Triodu, všechna Evangelia a části Starého Zákona, které jsou potřebné pro roční kruh bohoslužeb. Jelikož neměl velkou důvěru vůči jinoslavným překladům, vladyka Nikolaj vytvářel pravoslavný překlad s velkou pečlivostí a houževnatostí, když nad ním strávil každý den až čtyři hodiny. Pomáhal mu jeho věrný pomocník Pavel Nakae, výtečně vzdělaný v klasickém konfuciánství a zcela oddaný svatému pravoslaví.

V květnu roku 1891 se udál pokus o atentát³ na careviče Nikolaje Alexandroviče, přímo v době jeho návštěvy v Japonsku, a osobní přímluva vladyky Nikolaje zde sehrála vážnou roli v odvrácení rusko-japonského konfliktu.

V letech 1904 – 1905 však rusko-japonská válka přece jen začala⁴ a vladyka Nikolaj jako jediný z ruských poddaných zůstal se svěřenou mu pastvou v Japonsku, kde se staral a organizoval pomoc ruským vojenským zajatcům, kterých bylo až 73 000.

Takováto činnost vladyky, navíc v době války, byla vysoce ceněna jak v Japonsku, tak i v Rusku. V Japonsku se stal známým po celé zemi a mnohými byl ctěn jako světec.

24. března 1906 byl světitel Nikolaj ustanoven do hodnosti arcibiskupa tokijského a celého Japonska.

Roku 1908, když přijel biskup Sergij (Tichomirov) na nově utvořený Kjótský vikariát, získal světitel Nikolaj dlouho očekávaného pokračovatele.

Přestože se zcela a horlivě oddal šíření Evangelia v Japonsku, vladyka velmi miloval svoji rodnou vlast a domov, odkud pocházel. Vždy si našel čas, aby napsal dopis svojí sestře a jejím dětem, svým synovcům a neteřím. Svému otci zakoupil malý pozemek, který se nacházel v sousedství chrámu, o který se po smrti otce starala jeho sestra s dětmi. Na památku vladyky byla v jeho vlasti, ve vesnici Kopťjanka, založena škola při církevní obci, na kterou vladyka zaslal 200 carských rublů na zařízení školy a od roku 1902 pak stejnou částku posílal této škole již každoročně. Od roku 1909 se také stal čestným členem Spolku pomoci potřebným žákům Bělské duchovní školy a vždy podle potřeby zasílal pro žáky peněžní dary.

Arcibiskup Nikolaj zesnul 3. února 1912. Jeho pohřeb proběhl za velké účasti japonského lidu, nejenom jemu svěřeným věřícím, ale i ostatních Japonců a v Japonsku žijících cizinců. Věnec na hrob zaslal i sám japonský císař Meidži, a císař takto vůbec poprvé projevil úctu nějakému misionáři-cizinci.

Svatý Nikolaj po sobě zanechal jeden vybudovaný katedrální chrám, osm velkých chrámů, na 175 chrámů menších spolu s 276 církevními obcemi, dále jednoho arcibiskupa, jednoho biskupa, 34 kněží, 8 diákonů, 115 katechizátorů a na 34 110 pravoslavných věřících v Japonsku. Takto založil a utvrdil pevný základ Japonské pravoslavné církve.

Úcta k světiteli započala ještě za jeho života a projevila se v okamžiku jeho pohřbu. Úlomky z jeho rakve se uchovávaly jako velká svatyně. Svaté ostatky světitele Nikolaje byly uloženy do země 9. února roku 1912 na hřbitově Yanaka (Yanaka Reien), na jednom z nejvýznamnějších hřbitovů hlavního města Japonska.

Svatý apoštolům rovný Nikolaj, arcibiskup japonský, v té době již dávno v Japonsku uznávaný a ctěný, byl nakonec Ruskou pravoslavnou církví svatořečen v zástupu svatých 10. dubna roku 1970.

Velkého pastýře ctili nejen pravoslavní, ale doslova celé Japonsko znalo a mělo v úctě tohoto světce. Když po padesáti osmi letech od jeho zesnutí, v době jeho kanonizace chtěli přenést věřící jeho svaté ostatky do katedrálního chrámu, nedostali k tomu svolení se slovy: svatý Nikolaj náleží všemu japonskému národu, bez ohledu na vyznání, a jeho ostatky musejí proto zůstat a přebývat na národním hřbitově. Takto se ostatky apoštolům rovného Nikolaje nacházejí a spočívají až do dnešních dnů právě na hřbitově Yanaka, a nikoli jinde.

V každém chrámu v rámci Japonské pravoslavné církve se během každé liturgie zpívá tropar apoštolům rovnému Nikolaji a v závěru liturgie se pak vždy vzpomíná jeho jméno; v každém chrámu je ikona anebo freska tohoto ochránce japonské země.

Jako misionáře jej ctí i v mnoha dalších zemích světa. Světitel Nikolaj je svázán i s pravoslavnou historií Číny, s prvním čínským jerejem a svatým novým mučedníkem Mitrofanem, kterého vladyka Nikolaj rukopoložil na presbytera roku 1882. V Koreji vzpomínají na misionářskou pomoc a možnost učení korejských pravoslavných pastýřů v Tokijském duchovním semináři ještě pod dohledem světitele Nikolaje. Na všech světadílech je světitel Nikolaj ctěn pro svoji plodotvornou práci na vinici Kristově. ¨

¹ Světitel Inoknetij (Veniaminov), apoštolům rovný, Osvětitel Sibiře a Aljašky, památka 31. března / 13. dubna

² Reformy Meidži byla série reforem japonského císaře Meidži, které začaly po roce 1869 postupně proměňovat feudální Japonsko v moderní stát.

³ Incident v Ocu – pokus o atentát na careviče Nikolaje Alexandroviče, který se stal v japonském městě Ocu 29. dubna/ 11. května roku 1891. Následník trůnu navštívil Japonsko v rámci východního putování, při němž byl napaden policistou Tsuda Sandzo, když se spolu s princi, řeckým Georgiosem a japonským Arisugawou, vracel do Kjóta z návštěvy jezera Biva.

⁴ Rusko-japonská válka: jednalo se o válečný konflikt, který se odehrával od února 1904 do září 1905 na Dálném východě mezi carským Ruskem a Japonským císařstvím o nadvládu nad Mandžuskem a Korejským poloostrovem. Bojovalo se převážně na území (a o území), které patřilo (ať přímo či nepřímo) slábnoucí čínské říši pod správou tzv. Dynastie Čching.

Svatý a spravedlivý Simeon Verchoturský

(památka 18. prosince / 31. prosince v den svatořečení; 12. září / 25. září, prvé přenesení ostatků; 12. května/ 25. května, druhé přenesení ostatků)

Svatý a spravedlivý Simeon se narodil na počátku 17. století v evropské části Ruska, v rodině zbožných dvořanů. Po smrti svých rodičů, v období tzv. Smuty¹, poslouchaje a podřizuje se Božímu vedení, zanechal pocty a pozemské bohatství a vzdálil se za Ural. Na Sibiři spravedlivý Simeon žil jako prostý poutník, skrývaje svůj původ. Nejčastěji navštěvoval vesnici Merkušino, která se nachází nedaleko města Verchoturije, kam se chodil modlit do chrámu.

S blahou zvěstí o Trojjediném Bohu, o věčném životě v Království Nebeském, chodil Simeon po blízkých vsích. Nevyhýbal se ani Vogulům², původním obyvatelům těchto krajů, kteří si zamilovali tohoto svatého pro jeho čistý život. V sibiřské tajze, netknuté lidskou nohou, se Simeon oddával neustálému pamatování na Boha, v každém živém stvoření viděl nevyslovitelnou Velemoudrost Toho, jenž všechno moudře učinil (Ž 104,24).

Svatý nikdy nezahálel, z kožešin uměl ušít kožichy, obcházel vesnice, nechával se najímat a pracoval u rolníků, za svou práci však nepřijímal žádnou mzdu. Aby utekl před chválou, za dobře odvedenou práci, spravedlivý Simeon zanechával tuto práci nedokončenou a poté vždy odešel od těch, kteří si ho najali. Musel proto někdy snášet urážky a dokonce i bití, on ale vše přijímal s pokorou a za ty, kteří ho uráželi a ubližovali mu, se modlil. Takto dosáhl dokonalé nezištnosti a pokory.

Slovy, ale hlavně pak činy šířil pokoru a smířlivost, svojí čestností a askezí pak ještě za svého života získal úctu spravedlivého.

Svatý Simeon se mnoho modlil za utvrzení víry nově posvěcených obyvatelů Sibiře v Božím Slově. Svoji modlitbu spojoval s modlitebním stáním na kolenou na jednom kameni v hluboké tajze. Ve vzdálenosti deseti verst od  Merkušina, na břehu řeky Turji, měl svatý svou samotu, kde lovil ryby. Ale i zde projevoval zdrženlivost a ryb lovil jen tolik, kolik mu bylo zapotřebí. Blažené zesnutí svatého muže následovalo prostřed velikých zápasů půstu a modlitby. Zesnul roku 1642 a byl pohřben v Merkušinském pogostu³, u chrámu Archanděla Michaela. Pán po zesnutí tohoto spravedlivého proslavil svého služebníka, který zanechal všechno pozemské, aby sloužil jen Jemu jedinému.

Roku 1692, padesát let od zesnutí svatého, obyvatelé Merkušina zázračným způsobem nalezli zjevivší se netlené tělo tohoto světce, na jehož jméno již zapomněli. Stalo se, že rakev s tělem Simeona vystoupla ze země tak, že v ní bylo z části vidět i jeho ostatky. Brzy se začaly od zjevivších se ostatků dít mnohá uzdravení nemocných, tělesná i duševní. Byl uzdraven chromý a nehybný člověk, po čemž následovaly i mnoha jiná uzdravení.

18. prosince roku 1694, z pověření metropolity sibiřského a tobolského Ignatije, bylo igumenem Dalmatovského monastýru Izákem, spolu s dalšími duchovními, učiněno ohledání ostatků a zjištění všech podrobností ohledně uzdravení od ostatků světce. Následujícího dne přicestoval do Merkušina sám metropolita, který však, přestože vyslechl svědectví igumena Izáka o tom, že v rakvi bylo nalezeno celé a tlením neporušené tělo, a že při jeho ohledání bylo cítit blahou vůni vycházející zjevně od svatých ostatků, ten přesto přese všechno přijal tato svědectví nedůvěřivě a s pochybnostmi, a ani se sám na vlastní oči nechtěl o řečeném přesvědčit.

V životopisu svatého je napsáno, že poté i sám metropolita byl svědkem zázračné pomoci svatého Simeona. V ten stejný den, kdy projevil své pochybnosti, pocítil metropolita bolest v levém oku a začal špatně vidět. Nejprve si myslel, že se tomu tak stalo pro velký mráz a studený vítr, potom si však hned vzpomněl na to, co udělal, a že se tomu stalo kvůli jeho nedůvěře a pochybnostem, které projevil vůči svatému. Tehdy se začal modlit a řekl: Smiluj se nade mnou, Pane, a uzdrav moje oko. A ty, svatý spravedlivý, nehněvej se na mne. Přísahám, že po svaté liturgii, jestliže ti to bude libo, sám přijdu ke svatým ostatkům a zhlédnu na ně. V tom okamžiku bolest oka zmizela a metropolita už začal zase vidět dobře. V souladu s tím, jak slíbil, odešel metropolita po svaté liturgii spolu s duchovními k hrobu. Rakev byla otevřena a metropolita spatřil, že svědectví igumena bylo pravdivé. Tehdy metropolita, naplněn zbožnou úctou, řekl: Dosvědčuji i já, že ostatky tyto, onoho spravedlivého a ctnostného člověka, jsou ve všem podobny ostatkům dávných svatých. Tento spravedlivý je podoben Alexijovi, metropolitovi moskevskému, anebo Sergiji Radoněžskému, neboť se stal důstojným netlejícnosti od Boha, podobně jako i tato světla víry pravoslavné!

Takto byla dosvědčena a potvrzena netlejícnost a svatost ostatků spravedlivého. Poté podle životu svatého bylo zjeveno, že nově zjevený služebník Boží se má nazývat spravedlivým Simeonem.

30. prosince 1694 metropolita Ignátij ještě jednou navštívil Merkušino, podruhé ohledal svaté ostatky a přenesl je do chrámu, a rakev nechal pokrýt hedvábným plátnem.

12. září roku 1704, s požehnáním metropolity tobolského Filothea, bylo učiněno přenesení svatých ostatků spravedlivého Simeona z chrámu svatého archanděla Michaela do Verchoturského monastýru svt. Mikuláše, a v tento den Církev slaví druhý svátek spravedlivého Simeona Verchoturského.

A i dnes, na přímluvy svatého Simeona Verchoturského, zjevuje Pán blahodatnou pomoc a utěšení, posilnění i ponaučení, uzdravení duší i těl a zbavení se od zlých a nečistých duchů. 

¹ Smutná doba – Smuta – označení období v ruských dějinách v letech 1598 – 1613, někdy až do roku 1619, které bylo poznamenáno přírodními katastrofami, Polsko – Švédskou intervencí, těžkou politickou, ekonomickou, státní a sociální krizí.

² Mansi (zastarale: Vogulové) jsou původní obyvatelé žijící v Chanty-Mansi, Chantymansijský autonomní okruh – Jugra, což je autonomní okruh v rámci Ťumeňské oblasti Ruska. Nazývají se Mán-si, tj. národ Mán, podle řeky Manu.

³ Pogost (rusky погост, ze staroruského: погостъ) od slova pohostit, původně pohostinné dvory na cestách, venkovské komunity na okraji starého ruského státu, nebo také obchodní centra. Na konci 10. století se pak pogosty přeměnily do administrativních a územních správních oblastí. Pogosty se lišily ve velikosti, od desítek do stovek vesnic mezi 11. až 14. stoletím. Jak se křesťanství šířilo po Rusi, byly v pogostech stavěny kostely. Poslední pogosty, sloužící jako administrativní obvody, byly zrušeny v roce 1775. Poté se staly městy.

Svatý mučedník Šebestián

(památka 18. prosince / 31. prosince)

Tento slavný Kristův mučedník se narodil v Itálii a byl vychován ve městě Mediolanum (Milán). Ještě ve svém mládí se začal učit vojenské službě. Takto vzdělán, lepý a chrabrý, získal přízeň císaře Diokleciána, který ho jmenoval velitelem své dvorní gardy.

Šebestián však v tajnosti vyznával křesťanskou víru a modlil se k živému Bohu. Jakožto muž čestný, spravedlivý a milostivý byl Šebestián velmi oblíben mezi svými vojíny. Kde mohl, zachraňoval křesťany před strádáním a smrtí. Tam, kde nemohl, posiloval je slovy, aby byli silní v okamžiku smrti pro Krista a nezříkali se jej.

Dva bratry, Marka a Marcelina, kteří byli vězněni pro Krista a na pokraji svých lidských sil, kdy se skoro už zřekli Krista a poklonili se modlám, Šebestián utvrdil ve víře a posílil je v jejich mučednictví. Když k nim promlouval, aby se nebáli smrti pro Krista, jeho tvář byla náhle osvícena, takže všichni viděli jeho tvář světlou a zářivou jako tvář nějakého Božího anděla.

Svá slova potvrdil Šebestián i zázraky: uzdravil Zoju, němou ženu vězeňského dozorce Nikostrata,  která trpěla němotou po šest let. Tuto ženu a celý dům Nikostrata přivedl Šebestián ke svatému křtu. Uzdravil také dva nemocné syny velitele věznice Klaudia, Symforiana a Felixe. I Klaudia pak přivedl ke svatému křtu a spolu s ním i všechny v jeho domě. Jedenáct let trpícího dnou a bolestmi nohou Trankvilla, otce bratrů Marka a Marcellina, této nemoci zbavil a přivedl jej ke křtu a spolu s ním i ostatní v jeho domě. Ze stejné nemoci a bolesti uzdravil římského eparcha Chromatia, a také jeho i jeho syna Tiburta přivedl ke svatému křtu.

Z těchto křesťanů jako první přijala strádání Zoja, kterou zajali u hrobu svatého apoštola Petra, kde se modlila k Bohu. Poté, co ji umučili, vhodili její tělo do řeky Tibery. Následně byl zajat Tiburtos, před nějž byl položen rozžhavený uhel, a jemu dáno na výběr, buď na něj položí kadidlo jako oběť modlám, nebo sám přejde bosý po těchto rozžhavených uhlech. Svatý mučedník pro Krista Tiburtos učinil znamení Kristova kříže a stanul na rozžhaveném uhlí. To mu však nijak neublížilo, a on zůstal zcela zdráv. Poté, i přes tento očividný zázrak, byl sťat mečem, Nikostratos byl zabit na kůlu, Trankvillos utopen, Marek a Marcellinus byli mučeni a potom probodnuti kopími.

Nakonec byl před císaře Diokleciána přiveden sám Šebestián. Císař jej obvinil z vlastizrady. Na to však Šebestián řekl: Já se vždy modlím k mému Kristu za tvé zdraví a za mír Římského císařství. Císař však neposlouchal a vydal příkaz, aby byl Šebestián svlečen a zasypán střelami šípů. Vojáci pak stříleli do té doby, dokud celé tělo mučedníka nebylo pokryto šípy, až nebylo vidět tělo vůbec. A když už si všichni mučitelé mysleli, že je Šebestián mrtev, on se zjevil živým a zcela zdravým. Poté ho bezbožníci ubili holemi. Takto přeslavně strádal a vytrpěl pro Krista, svého Pána, jeho mučedník Šebestián a přesídlil se do Nebeského Království roku 287 po Kr., za dnů císaře Diokleciána a biskupa římského Gaia.