Svatý apoštolům rovný Kosma Etolský, mučedník

(památka 24. srpna/ 6. září)

Narodil se jako Konstantinos roku 1714, v Etoloakarnanii, v obci zvané Megalo Dendro. Rodiče se živili jako tkalci, jeho matka byla velmi zbožnou ženou. Nejdříve se učil doma pod vedením archidiákona Ananiase Dervišana, poté zakončil své vzdělání na athosské škole Athoniáda pod vedením věhlasných filozofů a teologů: Panagiota Palamy, Nikolaa Tsartsouliho z Metsova či Eugenia Voulgarise a dalších učitelů askeze. Nakonec na svaté hoře Athos zůstal a odešel do monastýru Filotheou¹, kde přijal mnišský postřih se jménem Kosma, kde s velikou horlivostí úspěšně prospíval v mnišském životě a jeho ctnostech. Když se ukázala v monastýru potřeba kněze, byl jednomyslně vybrán a přesvědčen spolubratry, aby přijal svěcení na jeromonacha².

Úsilí a snaha nasměrovat na cestu spásy, život svůj i životy svých bližních, snaha o to, aby posilnil ve víře své bratry a sestry v Kristu podle slov apoštola: Nikdo ať nemyslí sám na sebe, nýbrž ať má ohled na druhého! (Kor 10, 24), to vše povzbudilo svatého Kosmu, aby poprosil o požehnání svatohorské duchovní otce, k návštěvě Konstantinopole. V Konstantinopoli se setkal se svým rodným bratrem Chrisantem, který tam byl učitelem, u něj se Kosma začal učit rétorskému umění. Zde v Konstantinopoli také odkryl svou myšlenku nové misie, místním duchovním otcům, učitelům a archijerejům, kteří nadšeně souhlasili a v tomto Božím díle Kosmu podporovali. Nakonec svatý Kosma podal písemnou žádost k samému patriarchovi Serafímovi II.³ který k tomuto dal své povolení a požehnání (později takto učinil i jeho nástupce Sofronius II.⁴). Tehdejší patriarcha Serafím II. byl sám rodem z města Delvina, v severním Epirusu (dnešní jižní Albánie) a moc dobře věděl, jak se žije pravoslavnému osídlení Severozápadních řeckých zemí, jmenovitě na Epirusu, věděl o jeho islamizaci a násilném potlačování křesťanské víry.

Kosma, kterému bylo tehdy čtyřicet šest let, tak započal svou apoštolskou a učitelskou cestu, cestu která ho učinila proslulým a známým a nakonec jej přivedla i k mučednické smrti.

Svaté evangelium začal znovu šířit a hlásat nejprve v chrámech Konstantinopole, blízkých městech a vesnicích. Putoval pěšky, na oslu anebo lodí. Takto procestoval v následných letech, přidunajská knížectví, Soluň, Verii, celou Makedonii ⁵, oblasti kolem města Himara (dnešní Albánie), Akarnanii, Etolii, byl na ostrově svaté Maury (dnes se ostrov jmenuje Lefkada), na Kefalonii, na ostrovech Egejského souostroví, prošel skrze Thrákii, Thesálii, střední Řecko, Iónské ostrovy, které tehdy byly pod kontrolou Benátčanů. V důsledku misijní činnosti apoštolů řeckého obrození, kterého význačným představitelem byl svatý Kosma, nebylo už k počátku 19. století, od Smirny ⁶ po Korfu, od Valašska ⁷ a Moldávie, až po Epirus, ani jednoho města, městečka, vesnice nebo ostrova, kde by se nenašla škola s bezplatnou výukou, kterou penězi vždy podporovala místní komunita věřících. Ke konci života, když soustřeďoval svoji činnost v Epirusu a v Albánii, tak se tam nacházelo více jak 100 škol. V jednom dopise adresovanému svému bratrovi, napsal, že založil jen 10 gymnázií, které vyučovaly i starý dialekt a nauky, ale až na 200 základních škol.

Jeho kázání, naplněná blahodatí Svatého Ducha, byla prostá, pokojná, mírná a křesťanům přinášela velký duchovní užitek. Stejně tak jako provázel své svaté apoštoly sám Pán, tak provázel i svatého Kosmu a i jeho slovo utvrzoval znameními a divy. Poučujíce o Božích přikázáních, znovu osvětlujíce slovo Boží a svaté evangelium na území dnešní Albánie a i na těch nejvíce vzdálených místech, kde křesťanská zbožnost byla už skoro ztracena, mezi pomalu zdivočelými, zpustlými a časem zhrublými lidmi, kteří uvízli v hříších, svatý Kosma přiváděl tyto věřící, opět k víře, k upřímnému pokání, polepšení a nápravě.

Dle jeho návrhů, se ve vesnicích zakládaly církevní školy, a přestože byla velká chudoba a velmi těžká doba, otvíraly se příbytky potřebným, kaple k modlitbám a ke sloužení církevních tajin. Bohatí věnovali milodary na chrámy, ke koupi svatého písma a duši poučujících svatých knih, které potom byly rozdávány gramotným. Lidé na výzvu svatého Kosmy shromaždovali látky, sukna, šátky pro pokrytí hlav žen, čotky⁸, křížky, které se hned rozdávaly potřebným. A protože chrámy a kaple, nemohly vtěsnat všechny věřící, kteří si přáli vyslechnout moudrého hlasatele Kristova evangelia, svatý Kosma spolu s řadou dalších kněží, sloužil modlitební bdění na polích a náměstích, kde se tisíce lidí modlili za živé a za zesnulé, kde se poučovali v jeho slovech a kázáních. Na všech takovýchto místech, kde se svatý Kosma zastavoval a kde kázal svá kázání, zatloukl vždy do země Kříž, který pak byl připomínkou jeho blahé zvěsti. Kříže svatého Kosmy, se dochovaly dlouhý čas, znovu se obnovovaly vděčnými věřícími a takto navždy vydávaly svědectví o víře. Už za svého života, byl Kosma nazýván mezi lidmi novým apoštolem.

A tak svatý Kosma křtil, sloužil svatou liturgii, lidem vysvětloval význam svatých tajin, stavěl chrámy, kaple, školy. V čase jeho kázání, se věřící uzdravovali ze svých nemocí. Kudy procházel, tam se objevovaly prameny čisté vody. Život Řeků se přeměňoval, obnovovalo se svaté Pravoslaví.

Kromě prostého národa, si ho vážili a uznávali i kleftové⁹ hor Olympu, Pindosu, Agrafy a dalších. Kázání svatého Kosmy nacházely ohlas nejenom u pravoslavného, ale i islamizovaného obyvatelstva. Spolu s tím, však Kosma vyzíval i nevraživost u řecké šlechty, vyššího duchovenstva, ale i obchodníků, kupců a trhovců, protože podrýval jejich ekonomické a společenské postavení. Kosma vyžadoval dodržování přikázání nepracovat v neděli, neděle měla patřit zcela modlitbě, ať už doma, nebo v Božím chrámu. Rázně vyžadoval od pravoslavných křesťanů, aby ukončili veškeré nedělní obchodování a trhy, vyžadoval, aby je raději přenesly na sobotu, čímž vyzval, velkou nespokojenost a pobouření u ostatních obchodníků a kupců, kteří nebyli křesťanské víry. Díky Kosmovy Etolskému, se neděle pro křesťany v Osmanském Řecku stala svátečním, nepracovním dnem. V dopise svému bratrovi ze dne 2. března 1779, Kosma psal takto o svých vztazích k různým skupinkám obyvatelstva: Deset tisíc křesťanů mne mají rádi a jeden ne. Tisíc Turků mne má rádo a jeden ne. Tisíc židů chce mou smrt a jen jeden je proti.

Po porážce protitureckého povstání roku 1770 na Peloponésu a na dalších místech Řecka, byl Kosma mezi těmi, kteří chápali, že řecký národ, se musí spoléhat především sám na sebe, neočekávajíce pomoc od vnějšího světa. A tak, s ještě větším úsilím, následně pokračoval ve své misijní činnosti, neboť chápal to, že pozvednutí duchovní úrovně národa, se jeví jako hlavní předpoklad budoucího osvobození od Osmanského jha.

Roku 1779, po svém příjezdu do Beratu v Severním Epirusu, byl Kosma lživě obviněn, že je ruským agentem. Kvůli tomuto obvinění, byl uvězněn a nakonec i oběšen v sobotu 24. srpna 1779, ve vesnici Kolikandas nedaleko Beratu.  Dvaceti pětileté apoštolské sloužení svatého Kosmy se tak završilo jeho mučednickou smrtí. Jeho tělo bylo po oběšení vhozeno do řeky, bylo však nalezeno knězem Markem a poté pochováno blízko vesnice Kolikandas v Ardevuzském monastýru Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu.

Ali – paša Tepelenský¹⁰ který byl polo - autonomním vládcem Epirusu a který znal Kosmu a považoval ho za svatého člověka, vyjádřil nad zabitím Kosmy svojí lítost a také to, že ho nestihl včas zachránit. V roce 1813, když si Ali – paša snažil zajistit podporu pravoslavných Řeků ve své válce, se sultánem Mahmutem II., nařídil postavit nad místem popravy Kosmy v Kolikandas chrám, hned vedle ústí řeky Semani.

Roku 1961 byl svatý apoštolům rovný Kosma Etolský, nový mučedník svatořečen a dnem jeho památky se stal ten den, kdy přijal mučednickou smrt 24. srpen 1779. Když roku 1968 v tehdejší Albánii, byla zakázána náboženská symbolika, policisté se chystali zničit i kříže svatého Kosmy. Začít chtěli od jeho hrobu. Když však přicházeli strážci pořádku k jeho hrobu, z nebes uslyšeli hlas a na hrobu uviděli velkou záři a potom oheň. Oficiálně pak bylo sděleno, že se na místě nacházela nevybuchlá bomba z druhé světové války, která tam následně vybuchla. Monastýr, kde se nacházely ostatky svatého, však byl potom zanechán v klidu. V roce 1984 byly ostatky přeneseny do archeologického muzea ve městě Fier (v jihozápadní Albánii). Další jeho ostatky, pak se přenesly do chrámu Zvěstování Panny Marie v Athénách.

Poučení, kázání svatého Kosmy, anebo jak jim on sám říkal Slova, posilnila sebevědomí řeckého národa, pomohla mu, aby pocítil svoji jednotu, dala mu podnět k osvobození od Osmanského jha. V jeho vlasti, jeho život a proroctví, se předávají od rodičů k dětem a den jeho památky, je všenárodním svátkem a volným dnem.

Svatý Kosma předpověděl Řecku nezávislost, ale prorokoval a také viděl, i světové války a mnohé problémy dneška. Takto, poučoval nás, budoucí pokolení: Neměňte svoji víru, tak jak to dělají mnozí jiní. Co budete mít, dejte, chraňte jen vaše duše. Vše co potřebujete je totiž duše a víra v Krista. I kdyby celý svět padl, tyto dvě (hodnoty) Vám nikdo nemůže vzít, pokud se jich ovšem nevzdáte sami dobrovolně. Tyto dvě (hodnoty)chraňte, abyste o ně nepřišli.

¹ Monastýr Filotheou (řecky Μονή Φιλοθέου) – jeden z dvaceti pravoslavných svatohorských monastýrů, v svatohorské hierarchii zaujímá 12. místo, nachází se na severovýchodní straně Athoského poloostrova.

² Jeromonach - Ἱερομόναχος  - mnich, který má kněžské svěcení.

³ Serafím II. Anina, byl Konstantinopolským patriarchou v letech 1757-1763. Narodil se na konci 17. století ve městě Delvina (řecky Δελβινιον - albánsky Delvinë, malé město ležící nyní v jižní Albánii) v albánské rodině. 8. října 1746, se stal metropolitou Filippolskim, 22. července 1757, byl vybrán za Konstantinopolského patriarchu.  Roku 1760 udělil sv. Kosmovi Etolskému první povolení a souhlas k započetí misionářské cesty po vesnicích Thrákie. V roce 1759 pozval Eugenia Voulgarise, aby reformoval Patriarší gymnázium v Konstantinopoli. Patriarcha Serafím II. byl sesazen 26. března 1761 a vypovězen na Athos, kde se usídlil ve skitu sv. Ondřeje Prvozvaného. V době Rusko – Turecké války (1768 -1774), podporoval Ruskou říši a myšlenku utvoření pravoslavného proruského státu na Balkáně, v roce 1769, přizval řecké obyvatelstvo k povstání proti Turkům. Po neúspěchu povstání v roce 1776 odjel na Rus, přesněji na území dnešní Ukrajiny, kde se usadil v Mgarském monastýru Proměnění Páně, v Poltavské oblasti, v tomto monastýru roku 1779 i zemřel.

⁴ Sofronij II. Al – Kilizi, byl Konstantinopolským patriarchou v letech 1774 — 1780. Narodil se v rodině pravoslavných arabů a vyrostl v arabsko -  tureckém prostředí. V letech 1733 — 1735 přebýval v Antiochii, od roku 1739, pak v Damašku. V roce 1740, byl v Jeruzalémě rukopoložen na kněze, v roce 1741 byl vybrán za biskupa města Akko (přístavní město, vzdálené 13 kilometrů severně od Haify), od roku 1752 pak byl biskupem města Aleppo (město v severozápadní Sýrii). Nakonec roku 1752 odešel do výslužby a odjel do Konstantinopole. Roku 1766, mu bylo nabídnuto, aby se vstoupil na katedru Antiochijského patriarchy, to, ale odmítl. V roce1771, byl vybrán za Jeruzalémského patriarchu se jménem Sofronij V. (jeruzalémským patriarchou byl v letech 1771—1774). 14. prosince1774, byl převeden na katedru patriarchy Konstantinopolského, kde sloužil až do své smrti, pod jménem Sofronij II. Patriarch byl velmi vzdělaný, vedl asketický život, zemřel roku 1780. Pochován byl na nádvoří chrámu Asomaton (sv. Archandělů – nyní Arnavutköy předměstská část Istanbulu).

⁵ Makedonie - myšleno geografické území, které je dnes rozděleno na řeckou Makedonii v Řecku, tzv. Bývalou Jugoslávskou republiku Makedonie tj. FYROM a bulharskou Pirinskou Makedonii.

⁶Smyrna dnes Izmir, město v západním Turecku, na pobřeží Egejského moře.

⁷ Valašsko - rumunsky Valahia - historická země na jihu Rumunska, rozkládající se mezi karpatským obloukem a Dunajem.

⁸ Čotky (podle ruského чётки, tj. počítat; popř. z řečtiny: κομποσκοίνι, komboskiny; či v srbštině:  бројаница, brojanica) název pro modlitební provázek – pomocný prostředek k udržování modlitby, na kterém jsou upleteny ozdobné uzlíky, nebo navlečeny semínka či korálky, to vše k počítání vyřčených modliteb a modlitebních úklon.

⁹ Kleftové – řecky Κλέφτες, toto pojmenování ponejprv označovalo jen zloděje, bandity či piráty. V Řecku v době Osmanské říše, pak takto byli nazýváni i ti, kteří se seskupovali do nezákonných ozbrojených skupin, které bojovaly za svou nezávislost, kteří se snažili zachovat řecké sebeuvědomění, pravoslavnou víru a svobodu. Byli ochotni, žít životem v těžko dostupných horách, které nebyly kontrolovány Turky.

¹⁰ Ali – paša Tepelenský, nebo také Ali – paša Janinský 1744 - 1822 (turecky: Tepedelenli Ali Paşa), byl formálním vazal Osmanské říše, faktický panovník Albánie, části Řecka, pocházel z Janiny. Vlastním jménem Tepedelenti, albánský šlechtic. Od roku 1788 paša Janinský. V období úpadku centrální moci v osmanské říši se od roku 1784 postupně zmocnil rozsáhlých oblastí v jižní Albánii, severním Řecku a Makedonii a v roce 1787 si vydobyl polo nezávislé postavení na sultánském režimu. Vytvořil si vlastní vojsko a loďstvo. Byl podporován Francií a Ruskem. Začátkem dvacátých let 19. století spolupracoval s řeckým národním osvobozeneckým hnutím. Koncem ledna roku 1822 přinucen sultánem Mahmudem II. ke kapitulaci, v témže roce popraven Turky.

Ctihodný Marek Athénský 

(památka ve slovanských kalendářích 5. /18. dubna; v řeckém synaxarionu¹ to je 5. / 18. března)

Ctihodný Marek se narodil v Athénách. O svém životě řekl abba² otci Serapionovi, který jej z Boží vůle navštívil, krátce před jeho zesnutím.
Ctihodný Marek v mládí završil vysokou školu v Athénách, kde studoval filozofii. Když mu zemřeli rodiče, svatý Marek si v sobě pomyslel, že i jeho čeká smrt, i jemu je blízká a nevyhnutná a že je zapotřebí zavčas se připravit na odchod z tohoto světa.
Vše co měl, rozdal chudým a potřebným. Potom odešel do Egypta, kde se usídlil v jeskyni na Thrácké hoře³. Devadesát pět let prožil ctihodný jako poustevník a za ten čas neviděl nejenom žádnou lidskou tvář, ale dokonce ani zvířata či ptáky. Prvních třicet let, bylo pro ctihodného Marka těmi nejtěžšími časy. Bosý a neoblečený, strádal v zimě od mrazivého chladu a v létě od horoucího vedra. Za pokrm mu sloužili řídké pouštní rostliny. Zlí duchové pronásledovali ctihodného Marka, přísahali, že ho utopí v moři, popadli ho a vlekli z hory s křikem: Odejdi z naší země! O d počátku světa sem nikdo nevstoupil, jak ses osmělil sem vstoupit? Po třiceti rocích takovýchto útrap a zkoušek, na ctihodného sestoupila Boží blahodať. Andělé mu přinášeli pokrm, na jeho těle vyrostly dlouhé vlasy a chlupy, kterého chránili od zimy a vedra.
Viděl jsem, řekl ctihodný, otci Serapionovi, podobu Božího ráje a v něm proroky Eliáše a Enocha a vše oč jsem prosil, ukázal mi Pán. Potom se ctihodný Marek zeptal otce Serapiona, zda svět přebývá v Kristových přikázáních a zda ještě pokračují pronásledování křesťanů. Když uslyšel, že pohanské sloužení modlám bylo ukončeno, svatý se zaradoval a ještě se zeptal: A jsou nyní prostřed světa svatí, tvořící zázraky, jak řekl Pán ve svém Evangeliu: Budete-li mít víru jako zrno hořčičné, řeknete hoře této: Přejdi odsud tam, i přejde, a nic vám nebude nemožné? (Mt 17, 20). A tehdy, když ctihodný pronesl svá slova, pohnula se ta hora, na které oba stáli, ze svého místa směrem k moři. Ctih. Marek uviděl, že se hora pohnula a obrátil se k ní: Tobě jsem nepřikázal, aby ses pohnula z místa, ale rozmlouval jsem tu s bratrem, proto se teď vrať na své místo! Po jeho příkazu se hora zase vrátila na místo jak před tím. Abba Serapion ve strachu padl tváří k zemi. Ctihodný Marek jej vzal za ruku a zeptal se: Copak jsi neviděl takovéto divy za svého života? - Ne otče, odpověděl abba Serapion. Tehdy ctih. Marek hořce zaplakal a řekl: Běda zemi, protože na ní žijí křesťané, nazývající se tak jen podle jména, ne však podle skutků.
Potom ctihodný Marek pozval abbu Serapiona ke společnému pokrmu. Tento pokrm jim přinesl Anděl. Abba Serapion nato řekl, že on za celý svůj život, nikdy nejedl tak chutné a dobré jídlo a nikdy nepil tak sladké vody. Bratře Serapione, odpověděl na to ctihodný Marek, vidíš li, kolik dobrodiní sesílá Bůh služebníkům svým! Po všechny dny, mne bylo od Boha sesíláno po jednom chlebu a jedné rybě a nyní pro tebe, On zdvojnásobil pokrm, seslal dva chleby a dvě ryby. Takovýmto pokrmem, mne nasycuje Hospodin Bůh v průběhu všeho toho času mých útrap poprvé.
Před zesnutím, pak ctihodný Marek, povznesl modlitby za spásu křesťanů, země a všech, kteří v pokoji, míru a lásce Kristově na ní žijí. Potom přikázal otci Serapionovi, aby ho pochoval v jeho jeskyni a poté aby do ní zavalil vchod. Otec Serapion, byl poté ještě svědkem toho, jak duše stotřicetiletého starce – ctihodného Marka, byla přijata do Nebe (+400).
Po pohřbení svatého, dva Andělé, v podobě dvou poustevníků, doprovodili abbu Serapiona do vnitřní pouště, do monastýru k velikému starci Janovi. Bratrstvu tohoto monastýru, pak abba Serapion řekl vše, o Boha bojném životě a o svatém zesnutí ctihodného Marka.
_____________________________________________

¹Synaxarion (obsahuje životy svatých, jejichž památka se slaví v pravoslavné církvi během liturgického roku)
²Abba - hebrejsky אבּא‎, řecky ἀββᾶ : aramejsko – syrské slovo odpovídající starohebrejskému ab – otec
³Thrácká hora – na území dříve zvané Kyrenaika dnešní, severovýchodní Libye, poblíž města Tocra, Tukrah. Některé jiné prameny, pak za místo kde se nacházela hora a místo svatého života ctihodného, uvádějí Etiopii.

Narození Přesvaté Bohorodice

(památka 8. / dle světského kalendáře 21. září)

Daleko od Jeruzaléma, v malém galilejském městečku Nazaret, žili zbožní manželé Jáchym a Anna. Oba pocházeli z významných rodů, Jáchym z rodu proroka Davida, Anna z rodu prvního kněze Árona. Jelikož byli pokročilého věku a stále neměli vlastních dětí, velmi se rmoutili. Na bezdětnost bylo v židovském národ pohlíženo jako na Boží trest za spáchané hříchy, a Jáchym a Anna se proto stali terčem posměchu a nadávek ze strany svých nejbližších sousedů. Svatí manželé však neztráceli naději na Boží milosrdenství. Oba pevně věřili, že Bůh, u něhož je vše možné, m že uzdravit neplodnost Anny i v jejím vysokém v ku, podobně jako uzdravil neplodnost Sáry, ženy patriarchy Abraháma. Společně dali Bohu slib, že dítě, které jim bude darováno, zcela zasvětí životu v jeruzalémském chrámu.

Jednou, v den velkého svátku, chtěl Jáchym přinést chrámovou oběť. Kněz jej však pro jeho bezdětnost nepovažoval za hodného a oběť od něj nepřijal. Zkormoucen a zahanben uchýlil se Jáchym do pouště a dlouho se slzami volal k Hospodinu. Podle sv. tradice naší Církve se ukryl daleko v Judské poušti, na místě, kde dnes stojí pravoslavný monastýr ctihodných Chozevitů a kde již v dobách starozákonních nalezl útočiště pronásledovaný prorok Eliáš.

Jakmile se sv. Anna dozvěděla, co se přihodilo jejímu muži, hořce zaplakala, ale neprotiřečila Hospodinu. I ona se modlila k Bohu, aby shlédl na její rodinu a obdaroval ji svou milostí.

Prosby obou manžel byly nakonec vyslyšeny a archanděl Gabriel přinesl Jáchymovi a Anně radostnou zprávu, že jim Bůh sešle dceru, jež se stane matkou samotného Spasitele světa.

Přestože byly skráně obou manžel již ozdobeny šedinami, narodilo se jim dítě, jež nazvali „Marie“ (česky „Paní“). Z posvátné tradice naší Církve se dozvídáme, že po narození Přesvaté Bohorodice vystrojili spravedliví Jáchym a Anna velkou hostinu, na kterou byli pozváni vedle levit a kněží, také chudí a nemocní z celého okolí, aby všichni bez rozdílu oslavovali velkou Boží milost.

Narození Přesvaté Bohorodice se stalo předznamenáním doby, kdy se začala naplňovat velká Boží zaslíbení o spáse lidského pokolení z otroctví ďábla. Touto událostí se člověku začalo přibližovat Nebeské království, království pravdy, pravé zbožnosti, dobrých skutků a nesmrtelného života. Matka „prvorozeného všeho stvoření“ se díky Boží blahodati stala matkou a zastánkyní všem nám, kteří se k ní utíkáme se synovskou důvěrou a s prosbami o pomoc.

O podivuhodném narození Přesvaté Bohorodice, jejím neposkvrněném a Bohu milém životě, o početí a přivedení na svět Božího Syna nacházíme předpovědi u mnoha starozákonních proroků. Praotec Jákob, syn Izákův, nám zjevuje obraz „žebříku“, jenž sahá od země k nebesům a jehož tajemný smysl odkazuje práv k Bohorodici, která spojuje zemi a vše, co je na ní, s Bohem (Gen. 28,12). Ezechiel o ní prorocky hovoří jako o „dveřích“, kterými prošel Hospodin, Bůh Izraele, aby navštívil a zbavil od zahynutí svůj lid (Ez.44,2). Ústy moudrého krále Šalamouna promlouvá Bůh o stavbě „domu“ Boží velemoudrosti (Př. 9,1), jež osvítí každého člověka, přicházejícího na svět (Jan 1,9). A je tu konečně známé Izaiášovo proroctví o narození Božího Syna z panny (Iz.7,14) a mnohá další.

Svatí Otcové naší Pravoslavné církve vytvořili k poctě Přesvaté Bohorodice překrásné chvalozpěvy, oslavujíce v ní tu, jež je „nad cherubíny ctěnější a nad serafíny bez přirovnání slavnější“, jež se stala živým Božím chrámem, „nebeskou branou, skrze niž prošel Kristus na tento svět, aby spasil duše naše“. Sv. Jan Damašský hovoří o tom, že „nynější den narození Přesvaté Bohorodice je svátkem nesmírné radosti, zasahující do všech končin země, neboť prostřednictvím Bohorodice se celé lidské pokolení obnovilo a zármutek pramatky Evy se proměnil v radost“. Poslechněme si nakonec slova svatého básníka Ondřeje Krétského, který ve svém Slově ke svátku Narození Přesvaté Bohorodice píše:

„Světlé a zjevné sestoupení Boha k lidem musí mít radostný počátek, který k nám uvádí veliký dar spásy. A právě takový je dnešní svátek, jehož počátkem je narození Bohorodice a završením sjednocení Slova s tělem. Jde o nejslavnější ze všech zázraků, jenž je neustále zvěstován, a přitom, vždy zůstane nepopsatelný a nepostižitelný. Čím méně je pochopitelný, tím více se odkrývá, a čím více se odkrývá, tím méně je pochopitelný…

A proto dnešní den, naplněný takovou Boží blahodatí, první mezi svátky, jež slavíme, zjevuje světlo panenství, a splétaje věnec z neuvadajících květů duchovní zahrady svatého Písma, přináší radost všemu stvoření….

 …Po vyhnání z ráje začali všichni dávat přednost pozemskému před nebeským, a tak nezbývala žádná naděje ke spáse, krom zásahu shůry. Ani přirozený, ani psaný zákon, ani plamenná kázání proroků nebyly s to uzdravit naši nemoc. Nikdo nevěděl, jak vyléčit lidskou přirozenost a jakým prostředkem ji pozvednout k její prvotní důstojnosti, dokud neráčil sám Tvůrce všeho Bůh, odkrýt nám jiný, harmonický a nově uspořádaný svět, dokud nezničil pradávnou jizvu hříchu, jenž zrodil smrt, a dokud nám nedaroval podivuhodný, svobodný a dokonalý život skrze naše obnovení ve křtu Božského zrození. Jak by k nám však proniklo toto velké a přeslavné dobrodiní, jež je v takovém souladu s Božími zákony, kdyby se nám Bůh nezjevil v těle, nepodřídil se zákon m přírody a neuvolil se přebývat s námi způsobem, který je znám jen Jemu? A jak by se to vše mohlo vyplnit, kdyby tajemství nenašlo před tím služebnici v čisté a neposkvrněné Panně, která v sobě usídlila Neusídlitelného, podle zákona, jenž převyšuje zákony přirozenosti? Cožpak to mohla dokázat nějaká jiná žena kromě té jediné, jež byla vybrána ze všech pokolení Tvůrcem světa? …

… A proto chudí i bohatí, mládenci i panny, starci s dítkami, kněží i levité – všichni vespolek oslavme nyní památku Bohorodice, Matky Boha a Prorokyně, z níž vyšel Prorok, předzvěstovaný Mojžíšem (Deut. 18, 15), Kristus Bůh, jenž Pravda jest. Amen.“

Tropar svátku hlas 4.

Narození tvé, Bohorodice Panno, radost zvěstovalo celému světu. Neboť z tebe zasvitlo Slunce spravedlnosti, Kristus Bůh náš, jenž zrušiv kletbu dal nám požehnání a překonav smrt daroval nám život věčný.

Dobrý Pastýř číslo 5 září 2004

Zesnutí spravedlivé Anny, matky Přesvaté Bohorodice

(památka 25. července / dle světského kalendáře 7. srpna)

V Bohu moudrá, Bohem blažená a blahoslavená Anna byla dcerou kněze Matthana z pokolení Lévi, podobně jako velekněz Áron. Její otec Matthan měl tři dcery: Marii, Sobe a Annu. Anna se provdala do Nazareta za Jáchyma a teprve až zestárla, porodila podivuhodně Přesvatou Bohorodici – tj. Pannu Marii.

Podle tradice svatá Anna zesnula v pokoji ve věku 79 let v Jeruzalémě, dva roky po svém muži Jáchymovi, a své poslední roky prožila při Jeruzalémském chrámu spolu se svou dcerou.

Pochována byla svatá Anna spolu se svatým Jáchymem, blízko hrobky své dcery a hrobu Josefa Snoubence, v Getsemanské zahradě pod Olivovou horou, blízko starého Jeruzaléma.

Při svatém, zbožném císaři Justiniánovi I. (527 – 565) byl v městské části Konstantinopole - Deutera - vystavěn chrám na počest její památky. Císař Justinián II. (685-695 a 705-711) pak tento chrám obnovil, protože se svatá Anna zjevila jeho těhotné manželce. Ve stejné době byly (roku 710) přeneseny ostatky svaté Anny spolu s tzv. maforiem - který se používal jako pokrývka hlavy, nebo jako rouška prodloužená do delšího závoje - z Jeruzaléma do Konstantinopole.

Část jejích svatých ostatků se pak nachází také v Řecku, na Kypru a na Svaté Hoře Athos, kde hlavní chrám Skitu sv. Anny je zasvěcen právě svátku Zesnutí spravedlivé Anny.

Církev nazývá svaté Jáchyma a Annu Bohorodiči, neboť byli tělesnými předky Ježíše Krista, a také proto jsou spravedliví Jáchym a Anna každodenně vzpomínáni na konci každé bohoslužby, aby se i na jejich přímluvy Bůh smiloval a požehnal ty, kteří opouštějí svatý chrám.

Ke svaté Anně se pak často s prosbou o pomoc obracejí manželé, kteří nemohou počít dítě.

Ikona svaté Anny v Athosském skitu jejího jména je skoro zcela skryta za dary, které svaté Anně přinášejí vděční rodiče. Ve většině případů je mezi takto přinášenými a darovanými zlatými a stříbrnými křížky a šperky i mnoho fotografií dětí, narozených na základě podivuhodného a mocného přispění a pomoci svaté Anny. Těchto fotografií je nejen ve svatohorském Skitu sv. Anny velmi mnoho, což svědčí o skutečné a časté zázračné pomoci sv. Anny.

Mimo jiné je znám také případ zázračného uzdravení jednoho tureckého sultána. Sultán, který trpěl bezdětností, nechal dvakrát po sobě vypravit sluhy do Skitu sv. Anny na Svaté Hoře pro svatý olej a svatou vodu. Mniši nechtěli dát muslimovi tak velkou svatyni, a proto mu dali jen obyčejnou vodu a obyčejný olej. Nehledě na to, víra sultána v pomoc svaté Anny byla tak velká, že se nakonec uzdravil od neplodnosti a jako projev své vděčnosti nechal poté poslat do Skitu lampádu s drahocenným kamenem a stříbrným vajíčkem. Tato lampáda se dodnes nachází před divotvornou ikonou.

Divotvorná ikona Svaté Anny

Svatohorský Skit svaté Anny

Skit svaté Anny je mužský monastýr na Svaté Hoře Athos, zasvěcený na počest matky Přesvaté Bohorodice - spravedlivé Anny. Nachází se cca 30 km od Velké Lávry¹, pod jejíž administrativní správu spadá a které je podřízen. V tomto monastýru je kolem 60 kelií² a kalyv³. Mniši vedou kinoviální⁴ způsob mnišského života a zabývají se ikonopisectvím a šitím.

Tento skit byl založen a první zprávy o něm pocházejí z konce 9. století, kdy se na jeho současném místě nacházel tzv. askitirij⁵. Skit sv. Anny je jedním z nejstarších athosských skitů. Od svého založení byl několikrát vypleněn a vydrancován, v 17. století pak byl tento skit znovu obnoven konstantinopolským patriarchou Dionýsijem. Patriarcha Dionýsij získal od křesťanů z Malé Asie chodidlo svaté spravedlivé Anny a tuto relikvii věnoval Skitu sv. Anny. Roku 1680 byl postaven hlavní chrám skitu, a sice na památku Zesnutí svaté Anny. Od této doby má skit své současné jméno, tj. Skit svaté Anny. Kiriakon (tj. hlavní chrám) byl zbudován péčí a úsilím ekumenického patriarchy Dionýsije III. V roce 1572 byl tento chrám zrestaurován péčí starce Filothea Peloponéského a roku 1757 byl rozepsán ikonografy Filotheem a Athanásijem. Roku 1774 byla pak přistavěna i zvonice.

Skit je znám svým přísným typikonem⁶  a také tím, že z tohoto skitu vzešel celý zástup světců a nových mučedníků, kteří strádali pro Krista v době turecké nadvlády. Mnozí z poustevníků skitu byli již svatořečeni v zástupu pravoslavných svatých, počínaje ctihodným Gerontijem⁷  (11. stol.) až po ctihodného divotvorce Sávy Nového⁸ (†1948); v tomto monastýru žil také starec Joakim⁹ (Nikolaidis, 1950). V knihovně skitu se nachází okolo 250 rukopisů a na 600 knih starého tisku.

Hlavní svatyní skitu je pozorně chráněné chodidlo svaté spravedlivé Anny. Je zde možné se pomodlit před divotvornou ikonou matky Přesvaté Bohorodice, svaté Anny, která má velkou blahodať přímluvy za neplodné manžele a za nemocné děti.

Svatá Anna nezanechává bez pomoci ty, kteří se k ní s pokorou utíkají.

Ostatky svaté Anny

¹ Lávra svatého Athanasia, Velká Lávra - Μονή Μεγίστης Λαύρας, první z athosských monastýrů v jejich hierarchii. Nachází se na jihovýchodě poloostrova, půl hodiny pěší chůze od moře.

² Kelie -  mnišský příbytek, komůrka (cela), na Svaté Hoře Athos se tím myslí mnišské obydlí s domovní kaplí.

³ Kaliva - řecky Καλύβα, doslovně chýše, je samostatný příbytek či domek na Sv. Hoře Athos, určená pro život mnichů (jednoho až šesti). Většinou má každá kalyva několik pokojů, součástí je i domovní chrám; žije se zde podle vlastních pravidel. Několik takovýchto kalyv pak tvoří skit.

⁴ Kinovia - Κοινοβιος – společný život, spolužití; mniši v monastýrech, kde je kinoviální ústav, dostávají vše potřebné: jídlo, oblečení, obuv a ostatní od monastýru a vše zůstává společné. Práce mnichů v monastýru není placena, je nezištná, plody práce zcela náležejí monastýru. Všichni mniši v kinovii, včetně představeného, nemají právo na vlastnictví, ani na vlastní majetek, včetně práv darů, dědictví atd. Představený kinovie bývá nazýván kinoviarch; první takovýto monastýr byl založen ctih. Pachomijem Velikým okolo roku 318.

⁵ Askitirij - řecky ἀσκητήριον, je nevelký, osamělý a od světa odloučený monastýr, anebo příbytek poutníka – askety. S tímto pojmenováním se poprvé setkáváme v Životě ctih. Antonije Velikého, který napsal svt. Athanasij Veliký a kde je označeno toto místo, kde ctih Antonij začínal svůj asketický zápas.

⁶ Typikon představuje ústavu či soubor pravidel; mniši ve skitu sv. Anny noc před svatým přijímání nespí, bdí, v době Velkého půstu nevycházejí do světa; jeromonaši, tj. mniši, kteří mají kněžské svěcení, neslouží za hranicemi Sv. Hory Athos.

⁷ Ctihodný Gerontij Athosský založil Skit sv. sprav. Anny na Sv. Hoře Athos, jeho památka se slaví 26. července / 8. srpna.

⁸ Ctihodný Sáva Nový, divotvůrce (též má přízvisko Athoský, Kalimnosský: 1862–1948) žil na konci 19. a v první polovině 20. stol. Svatořečen byl v únoru roku 1992; jeho památka se připomíná pátou neděli Velkého půstu.

⁹ Joakim Agiannanit (1895–1950) byl svatohorský archimandrita, ikonopisec a starec obdařený duchovními dary.