Svatý slavný velkomučedník Dimitrij Soluňský, myrotočivý († 306)

památka 26. října / 8. listopadu

Tento slavný a divotvorný světec, se narodil v městě Soluni (řecky Θεσσαλονίκη). Jeho otec i matka, byli tajní křesťané. Dimitrij byl pokřtěn v jejich tajné domovní kapli, byl jejich jediným dítětem, vyprošeným a vymodleným u Boha. Proto byl také Dimitrij s velkou péčí a láskou vychováván v Kristově víře, svých zbožných rodičů.

Jeho otec, byl římským prokonsulem v Soluni, když zemřel, ustanovil císař Galerius (Gaius Galerius Valerius Maximianus – císař v letech 305–311) na jeho místo Dimitrija. Jeho hlavní povinností, bylo chránit a bránit jemu svěřenou oblast před barbarskými kmeny a také, a to vyžadoval přímo samotný císař, aby byli pronásledováni a vyhubeni křesťané. Přesně podle slov císaře: Vydej smrti každého, kdo vyznává Ukřižovaného.

Dimitrij však poté co byl jmenován, zcela otevřeně přede všemi zjevil, že je křesťan a křesťanství začal hlásat a šířit, díky čemuž přijalo víru v Krista, mnoho nových věřících.

Když se císař dozvěděl, že nově jmenovaný prokonsul, je křesťanem, že mnoho římských poddaných, podle jeho vzoru, se stalo křesťany, jeho hněvu nebylo konce. V tom čase se císař vracel z války, ve které zvítězil nad Skyty u Černého moře a rozhodl se, že se zároveň vypořádá i se soluňskými křesťany.

Když se Dimitrij dozvěděl, že má přijet císař do města, přikázal svému služebníku Luppu, aby všechen jeho majetek rozdal nuzným: rozdej pozemské bohatství mezi ně, my pak budeme pro sebe hledat nebeské bohatství. Sám Dimitrij se od toho okamžiku začal nepřestajně modlit a postit, připravujíc se takto k přijetí mučednické koruny.

Když vstoupil císař do města, hned si dal předvést Dimitrija, ten však znovu směle přede všemi vyznal, že je křesťan a hned poté byl uvržen do vězení. Ve vězení, se mu zjevil anděl Páně, který ho utěšil a posílil v jeho nastávajícím mučednickém utrpení.

Císař, se zatím oddával krvavému divadlu divoké arény, kde se kochal pohledem na to, jak jeho oblíbený zápasník Germán jménem Lyaeos, shazuje z podia zajaté křesťany na kopí vojáků. Když toto zabíjení nevinných křesťanů, spatřil odvážný mladík jménem Nestor (jeho památka je 27. října/9. listopadu), jeden ze soluňských křesťanů, přišel za Dimitrijem a poprosil ho, aby mu požehnal na souboj s barbarem. Po požehnání a skrze modlitby, svatého Dimitrija, Nestor v aréně přemohl krutého Lyaeose a svrhl ho na ta samá kopí, na které on předtím shazoval křesťany. Nestor měl být poté vyznamenán jako vítěz souboje v aréně, namísto toho, ale rozhněvaný císař, dal příkaz, aby ihned uvěznili i Nestora. Poté dal císař také příkaz vyslat stráže do vězení, ve kterém byl vězněn Dimitrij, aby ho tam probodli kopími. To se stalo na rozbřesku 26. října (podle světského kalendáře 8. listopadu) roku 306.

Věrný služebník Luppus, potom sebral do plátna krev svatého velikomučedníka Dimitrija, z prstu na ruce stáhl císařský prsten, znak jeho vysoké moci a také jej omočil v krvi. Prstenem a dalšími svatyněmi, posvěcenými krví svatého Dimitrija, pak svatý Luppus uzdravoval všechny nemocné. Za nějaký čas, však císař nechal zajmout i ho, dal jej mučit a nakonec zabít.

Tělo svatého mučedníka, bylo předhozeno na roztrhání divokým šelmám, ale soluňští křesťané, jej vzali a tajně pohřbili. Za doby svatého a apoštolům rovného císaře Konstantina, byl nad hrobem svatého Dimitrija postaven chrám. Po sto letech, při stavbě nového a velkého chrámu na místo starého, byly vyzdviženy netlené ostatky svatého mučedníka. V sedmém století, se pak k velké útěše věřících, zjevilo blahovonné a uzdravující myro, vytékající z netlených ostatků Kristova mučedníka, skrze které se mnozí nemocní uzdravili od svých neduhů. Od té doby, nazývá se velikomučedník Dimitrij, přízviskem myrotočivý (ο μυροβλύτης).

Několikráte byla snaha přenést ostatky světce ze Soluně do Cařihradu, z hrobu svatého, však vyšlehly plameny a byl slyšen hlas: přestaňte, zanechte toho všeho! A tak svaté ostatky velikomučedníka Dimitrija, zůstaly navždy v Soluni.

Jako ochránce Soluně, se svatý Dimitrij mnohokráte zjevoval a mnohokráte zachránil Soluň, od velkých neštěstí. Zázraky a divy, které se děly a dějí na přímluvy svatého Kristova mučedníka, nelze spočítat. Sláva Bohu za vše!

Tropar hlas 3.

Celý svět v tobě získal, mučedníku, velkého obránce v bědách, který přemáhá pohany. Pyšného gladiátora Lia jsi srazil, a odvážného Nestora jsi modlitbou vypravil na zápas vítězný. Tak, svatý Dimitriji, pros Krista Boha, aby nám udělil milost velikou!

Kondak hlas 2.

Prolitím krve tvé, Dimitriji, Bůh oděl církev šatem purpurovým. Tobě dal sílu nepřemožitelnou a město tvé zachovává bez úhony, neboť jsi jeho oporou.

 

Svaté ostatky velikomčedníka Dimitrija Soluňského myrotočivého

Památka velikého a strašného

zemětřesení v Konstantinopoli roku 740

památka 26. října / 8. listopadu

 

Za vlády císaře Leona III. Syrského – Isaurského († 741), došlo v Konstantinopoli 26. října / 8. listopadu roku 740, ke strašnému a dlouhotrvajícímu zemětřesení. Při tomto zemětřesení, se zřítilo mnoho budov a mnoho občanů města při něm zemřelo.

Lidé to pochopili jako Boží trest za své hříchy a s velkým pokáním se v modlitbách obraceli k Přesvaté Bohorodici a svatému Dimitriovi, dokud se Bůh nesmiloval a zemětřesení neustalo.

Na památku tohoto zázračného vysvobození, se pak v tento den zpívá nádherný tropar.

Tropar zemětřesení hlas 8.

Ty, jenž pohlédneš na zemi, a chvěje se, vysvoboď nás od hrozby strašného zemětřesení. Kriste, Bože náš, sešli nám štědré své milosti na přímluvy Bohorodice, jediný Lidumile!

Kondak zemětřesení hlas 6.

Vysvoboď nás všechny, Pane, od strašného zemětřesení, které je nesnesitelnou ranou za hříchy naše. Uděl svou milost pravoslavnému lidu svému, který sis získal krví svou, Vládce. Zhoubě hrozného zemětřesení nevydávej město naše, neboť kromě tebe jiného Boha neznáme. Zvolej k těm, kdo tě opěvují: „Já jsem s vámi a nikdo nic nezmůže proti vám!

 

Svatí mučedníci Sergij a Bakchus

(památka 7. října/ dle světského kalendáře 20. října)

Svatí mučedníci Sergij a Bakchus. Tito svatí a podivuhodní mučedníci a v pravdě hrdinové víry Kristovy, byli velmi váženi na dvoru císaře Maximiána (Marcus Aurelius Valerius Maximianus Římský císař 286–305). Byli důstojníky římské armády a sám císař, je měl v úctě, pro jejich statečnost, věrnost a chrabrost.  Ale více nežli milost a náklonnost pozemského vládce, vážili si tito svatí, milosti Krále a Vládce nebeského, kterému se snažili co nejvíce zalíbit.

A tak, když to bylo Bohu milé, byli zjeveni jako věrní svědkové Kristovy církve. Stalo se to tehdy, když ze závisti pro úctu, kterou jim projevoval císař, bylo samému císaři doneseno slovo proti Sergijovi a Bakchusovi. A to, že tito dva jsou křesťané, že nectí římské bohy. Císař chtěl být spravedlivý a tak, když vše vyslechl, povolal si Sergije a Bakchuse a řekl jim, ať přinesou oběť římským bohům.  To, ale oni odmítli a řekli císaři, že ctí jediného pravého Boha Ježíše Krista a tomu jedinému se klanějí.

Když toto císař uslyšel, už bez milosti a slitování, přikázal, aby byli, zbaveni svých vojenských hodností a aby jim strhli jejich šat. Potom, byl dán každému na krk železný obojek, byli oblečeni do ženských šatů a takto byli voděni po městě Arabissus, pro posměch všech.

Když je pak opět předvedli před císaře, ten jim lstivě a milým slovem našeptával, aby nevěřili křesťanským bajkám a aby se obrátili k římským bohům. Svatí mučedníci však zůstali neoblomnými. Když to Maximián viděl, nechal je převézt do východní části Sýrie, která byla pod správou Antiocha, který horlivě a velmi krutě pronásledoval křesťany.

Antioch hodnost správce východní Sýrie získal, díky pomoci Sergije a Bakchuse, kteří se za něho přimluvili před císařem. Když svatí mučedníci předstoupili před Antiocha, ten jim radil a domlouval - dobrodinci moji, buďte milostivý k sobě i ke mně, zřekni te se Krista, já vás nechci mučit. Na to odpověděli svatí - čest i pohana, život i smrt, vše je jedno tomu, který hledá království nebeské. Rozhněvaný Antioch dal Sergije poté znovu uvrhnout do vězení a Bakchuse dal na místě ubít, mučitelé se střídali, dokud z ubitého těla mučedníka Bakchuse, nevyšla jeho svatá duše, která pak na rukách andělů byla dána Hospodinu. Podle tradice bylo tělo svatého pohozeno u cesty, kde ho supové ochraňovali před toulavými psy, dokud zbožní křesťané svaté tělo s úctou nepohřbili. Takto ve městě Barbalissos, přijal mučednickou korunu svatý Bakchus.

Svatý Sergij byl poté vyveden z vězení, na nohy mu byly obuty železné boty s hřeby a takto mučen a spoután, musel jít pěšky do města Resaf. Na cestě se mučedníku Sergijovi, zjevil svatý Bakchus, který ho posilňoval na jeho mučednické cestě. Když došel do města Resaf, byla mu setnuta hlava a jeho duše odešla k Hospodinu, který hrdinné spolumučedníky korunoval korunami nesmrtelné slávy.

Po své mučednické smrti, byli svatí ve velké úctě a město, ve kterém zemřel svatý Sergij, bylo později pojmenováno na Sergiopolis. Všechvalní a vítězoslavní mučedníci Kristovy, přijali svá strádání okolo roku 303.

Podle tradice, k místu kde byl pohřben mučedník Sergij, přicházela v den jeho památky všechna okolní divoká zvířata a v ten den nenapadala na lidi, ani na jejich domácí zvířata, stávala se krotkými a mírnými. Poté se pak, zase v míru vracela do pustiny. 

Na přímluvy svatých Sergija a Bakchuse, nechť Hospodin zmírní zuřivost i našich viditelných a neviditelných nepřátel, stejně jako kdysi zkrotil krutost divokých šelem pro slávu svoji, na věky, amen!

Svaté ostatky mučedníků Sergija a Bakchuse, které se dnes nacházejí v Benátkách, v chrámu sv. ap. Petra.

Ctihodný barlaam (Varlám) Chutynský

(památka 6. listopadu podle církevního / 19. listopadu podle světského kalendáře a první pátek Petro - Pavlovského půstu)

Ctihodný Barlaam Chutynský žil ve 12. stol. a byl synem zámožných rodičů. Své dětské roky prožil v Novgorodu¹. Už jako dítě utíkal od dětských her a veselí do chrámu za modlitbou, a když byl starší, tak i k četbě duchovních knih. Když jeho zbožní rodiče Michail a Anna zesnuli, rozdal zděděný majetek potřebným a odešel do pousteven v lesích.

V Lisickém monastýru, který byl zasvěcen svátku Narození Přesvaté Bohorodice, pak přijal mnišské postřižení a nové jméno Barlaam. Přál si však modlit se v tichu samoty a tak se jako poustevník vzdálil na ještě osamělejší místo, na pravém břehu řeky Volchov, zvané Chutyn². Tam se rozhodl usadit, přestože tomuto místu se lidé vyhýbali, neboť bylo známo, že se zde nacházejí zlé síly. Žádná zlá a nečistá síla však není strašná pro služebníka Božího, který je ozbrojen neporazitelnou zbraní - Kristovým Křížem, který od něj odhání všechny nepřátele.

Když se mladý mnich blížil k Chutyni, spatřil sloup světla, který z prostřed hustého lesa dosahoval do nebes, a to přijal jako znamení, že zde mu je v souladu s vůlí Boží určeno přebývat v postu a modlitbě. S vděčností ke Spasiteli zde zvolal slova proroka: To je místo mého odpočinku až na věky… (Ž 132,14) a horlivě se zde začal modlit. Brzy si zde postavil malou kelii. Pracoval celý den a noc pak věnoval modlitbě, velmi přísně se postil, na sobě nosil verigy³. Když zde začal žít, musel snést od ďábla – nepřítele našeho spasení – mnoho útoků, ten na sebe bral podobu různých divokých zvířat či hadů a snažil se zastrašit horlivého modlitebníka, aby ho vyhnal z místa, které si on vybral k modlitbě. Ctihodný byl napadán různými myšlenkami a pokušeními, kterými byl ponoukán, aby narušil půst, aby opustil spasitelnou cestu pokání, ale Barlaam, tiše a s pokorou, všechny tyto ústrky snášel. Horlivou modlitbou a přísným půstem přemáhal a překonával všechny takovéto myšlenky a ničil tak rozmanité úskoky ďábla, trpělivě vše snášel, chráněn a posilňován Boží pravicí.

Sláva o jeho duchovním životě se brzy začala šířit a mnozí se jali ke ctihodnému Barlaamovi přicházet pro radu, útěchu a duchovní poučení, ať již se jednalo o knížata, velmože, bohaté či chudý lid. Každý pak od ctihodného odcházel s radostí a vděčností, a děkoval přitom Bohu, neboť nebylo žádného, koho by Barlaam svým dobrým slovem neutěšil.

Za nějaký čas ctihodný postavil na místě svých modliteb malý chrám v čest památky svátku Proměnění Páně, a od té doby zde byl ustanoven monastýr. Svt. Řehoř novgorodský⁴ pak rukopoložil Barlaama na jeromonacha a ustanovil jej prvním igumenem monastýru. Mnišské bratrstvo rostlo, Barlaam však stejně jako i předtím vedl dál přísný duchovní život; za pokrm mu byla většinou jen vařená pšenice anebo zelenina, a to vždy ve skromném množství. Takovémuto odříkavému životu učil pak i své spolubratry. Sám se poučujíc v přikázáních Páně, den i noc, Barlaam neustále namáhal své tělo půstem a bděním, a tímto způsobem v sobě přemáhal všechny tělesné vášně. Hospodin nakonec oslavil ctihodného Barlaama darem tvoření divů, uzdravováním nemocných a viděním věcí budoucích.

Barlaam vykonal za svého života mnoho pro ty, kteří se za ním s vírou obraceli. Stejně působil i po svém blaženém zesnutí. Když se naplnily jeho dny na zemi, z Boží prozřetelnosti se z Konstantinopole vrátil jeho spolubratr a přítel podle ducha Antonij. K němu se ctihodný obrátil a řekl mu: Drahý můj bratře, Boží milost spočívá nad tímto mnišským příbytkem. Nyní ti já předám do tvých rukou tento monastýr. Střež ho a starej se o něj. Já už odcházím ke Králi Nebeskému, nesmutni proto, svým tělem vás opouštím, duchem však budu stále s vámi. Poté dal ještě poučení bratřím, když jim uložil, aby chránili pravoslavnou víru a neustále přebývali v pokoře. Ctihodný Barlaam odešel k Hospodinu 6. listopadu roku 1192.

¹ (Novgorod - Новгород starobylé město v západním Rusku, zhruba 160 km jihovýchodně od Petrohradu)

² (Chutyn od chudoe mesto - Хутынь – худынь - худое место – tj. zlé, špatné místo)

³ (verigy jsou železnými řetězy k tělu připojené kovové desky se zobrazením sv. Kříže nebo samotný sv. Kříž, které mnich stále nosí na sobě)

⁴ (jeho památka je 24. května/6. června)

Ostatky ctih. Barlaama Chutýnského

Svatí spravedliví, Zachariáš a Alžběta, rodiče svatého Jana Křtitele

(památka 5. září/ dle světského kalendáře 18. září)

Spravedliví manželé, kteří „postupovali dle všech přikázání Hospodinových bez pohany“, neměli děti, což se ve starozákonní době počítalo za trest Boží pro velké hříchy. Když získal sv. Zachariáš zvěst od archanděla Gabriela, o tom, že jeho žena porodí syna, pro svůj věk a věk své ženy o tom zapochyboval, pro což byl potrestán němotou. Když sv. Alžběta po té porodila syna, a pojmenovali ho Janem, němota byla Zachariášovi odpuštěna. Ke svatým, spravedlivým se věřící obracejí, když nemohou počít děti.

Tropar hl. 4.

Oděvem kněžským potažený, a moudrý,

přinášel jsi dobru posvěcené, dle Božího zákonu celopaly milé, Zachariáši,

byl jsi lampou a zřitelem tajin,

znamení blahodati v tobě, nosil jsi zjevně, všemoudrý.

Mečem jsi byl zabit v Božím chrámu, Kristův proroku,

spolu s Předchůdcem, pros za spasení duší našich.

Modlitba

Svatí služebníci Boží, proroku Zachariáši a spravedlivá Alžběto! Skutky dobré konali jste na zemi, korunu pravdy v nebesích jste přijali, kterou dává Hospodin všem, kdož ho milují. Takto se dívajíce na váš svatý obraz, radujeme se z proslaveného skonání vašeho života, a ctíme vaši svatou památku. Vy, kteří stojíte před prestolem Božím, přijměte modlitby naše. Přineste prosby ke Všemilostivému Bohu, aby nám odpustil každé naše prohřešení. Daroval nám pomoc proti ďábelským úkladům, abychom byli zbaveni zármutků, nemocí, neštěstí a pokušení i všeho zla, zbožně a správně žili ve věku tomto.

A dejte, abychom vašim zastáním, i když jsme toho nedůstojní, viděli blahé, v zemi živých, slavíce Jediného ve svatých Svých oslavovaného Boha, Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.