Svatý a ctihodný nový mučedník Filumen

(památka dle církevního kalendáře 16. listopadu/ dle světského to je 29. listopadu)

Svatý ctihodný nový mučedník, archimadrita Filumen, se narodil 28. října 1913 ve městě Nikósii (Nikósie taktéž Lefkósie) na Kypru. V roce 1927 spolu se svým bratrem Alexandrem vstoupili do monastýru Stavro Vuni (řecky Σταυροβούνι, monastýr na ostrově Kypru založen roku 327 svatou císařovnou Helenou). V roce 1934, přijel spolu se svým bratrem Alexandrem do svaté země, kde vstoupil do svatohrobského bratrstva a začal studovat gymnázium Jeruzalémské Pravoslavné Církve. Tady přijali roku 1934 spolu mnišský postřih se jmény Filumen a Elpidios. V tom samém roce Filumen byl rukopoložen na jerodiákona. Jeho bratr už jeromonach Elpidios, byl později povolán na službu do Alexandrijské Pravoslavné Církve. Otec Filumen po ukončení semináře roku 1939, měl různá poslušenství v Jeruzalémské Patriarchii, několik let také vedl svůj mnišský život v Lávře svatého Sávy. 1. listopadu 1944, byl rukopoložen na jeromonacha. Nesl poslušenství představeného různých chrámů a monastýrů ve Svaté Zemi. 8. května 1979 byl pověřen igumenem monastýru u Jakubovy studně v v Samařsku (Samařsko, Samaří - severní část západního břehu Jordánu), kde byl zabit v oltáři chrámu 29. listopadu 1979.
Předtím než přijal archimadrita Filumen svojí mučednickou smrt, objevila se v tomto monastýru, skupina židovských fanatiků, kteří po něm chtěli a velmi hlasitě i vyžadovali, aby byly sundány kříže a ikony z místa Jakubovi studně, z toho důvodu, že tyto symboly křesťanství jim překáží v modlitbě, v tomto pro ně posvátném místě.
Toto odmítl otec Filumen odmítl a připomněl jim, že Jakubova studna, byla a zůstává pravoslavnou svatyní po dobu několika set let. Na to mu bylo odpovězeno, aby se připravil na nejhorší, jestliže odtud neodejde.
29. listopadu 1979 v den památky svatého apoštola Matouše, když byla velká průtrž mračen a silně pršelo, vtrhli vrahové do monastýru. Sekyrou udeřili otci Filumenovi dvakrát do obličeje, a způsobili mu tak ránu v podobě kříže, z vrchu dolů a od jednoho ucha do druhého, vypíchli mu obě oči. Na pravé ruce mu odsekly prsty, kterými pravoslavný křesťan zobrazuje na sobě znamení svatého kříže. Toto se vrahům zdálo ještě málo, a znesvětili svatý chrám, rozbili svatý Kříž, poničili a znesvětili bohoslužebné nádoby.
30. října 1983, Jeho Blaženost Diodor, Patriarch Jeruzalémský († 2000), v doprovodu řeckých biskupů, archimandritů, kněží a mnichů vykonal vyzdvihnutí a odkrytí ostatků otce Filumena.
Když vyzdvihli ostatky z hrobu na hřbitově bratrstva Hospodinova Hrobu na hoře Sión, vyšlo najevo, že ostatky jsou zcela netlené. Ostatky otce Filumena, byly omyty a obléknuty do nového kněžského roucha, a byly přeneseny do chrámu řeckého pravoslavného semináře na Siónu. Tam byly několik měsíců a poté byly novu uloženy do nového hrobu na siónském hřbitově.
8. ledna 1985 ostatky svatého filumena, byly znovu vyzdvihnuty z hrobu a potom byly položeny ve schráně, v chrámu Svaté Trojice na Siónu.
29. srpna 2008 v předvečer dne vysvěcení nově dostavěného chrámu v čest svaté Fotinie Samaritánky, řeckého monastýru nad Jakubovou studní v Samařsku, byly ostatky ctihodného nového mučedníka Filumena slavnostně přeneseny do Šekemu (arabsky Nábulus, hebrejsky Šchem nebo Šekem). Přesně třicet let od dne svojí mučednické smrti, 29. listopadu 2009 byl svatý a ctihodný nový mučedník Filumen, byl připočten do zástupu svatých.

Svatý a ctihodný nový mučedníku Filumene, pros Boha za nás!

Tropar hlas 3.

Přemožiteli démonů,
který rozháníš temné mocnosti,
svou pokorou jsi zdědil zemi,
a nyní panuješ na Nebesích,
přimlouvej se proto za nás u Milosrdného Boha,
aby spasil duše naše.

Tropar podle:
http://www.allsaintsofamerica.org/martyrs/nmphilou.html

Ctihodná Matrona Cařihradská

památka 9. / 22. listopadu

Ctihodná Matrona, se narodila ve městě Perge v Pamfilii (Malá Asie), v pátém století. Byla provdána za velmi majetného velmože jménem Dometián. Když se manželům narodila dcera Theodotie, přestěhovali se Cařihradu. Matrona, které bylo dvacet pět let, velmi milovala navštěvovat chrám Boží. Celé dny v něm přebývala, horlivě se modlila Hospodinu, plačíce o svých hříších.
V chrámu se seznámila s dvěma zbožnými starými ženami, které v něm od svého mládí, vedly svůj skromný zbožný život v postu a modlitbě. Ctihodná Matrona začala napodobovat jejich Bohu milý život, své tělo činila pokorným své duši skrze půst a zdrženlivost, vždy brzy ráno odcházela do chrámu a pozdě večer se z něj vracela domů. Horlivě se modlila Bohu, aby ji osvobodil od manželského jha, aby mohla nepřestajně sloužit Bohu. Mezitím však její muž, když viděl, jak jeho žena každodenně odchází z domu, začal jí podezírat, žárlit a domýšlet si, že takto nečiní pro modlitbu, ale že páchá nějaké hříšné skutky. Proto se na ní začal zlobit, byl k ní hrubý, nadával ji, a už jí nedovoloval, aby odcházela z domu do božího chrámu. Její duše, však již směřovala k plnému odřeknutí se od světa. Po dlouhých váháních, rozhodla se svatá Matrona opustit rodinu, prosíce přitom Hospodina, aby jí zjevil, zdali je vhodné, takovéto její rozhodnutí.
Hospodin vyslyšel její prosby a modlitby, a jedenkráte, když usnula, měla ve snu vidinu toho, jak utíká od svého muže, který ji však dohání. Svatá se ve snu schovala v zástupu mnichů, kteří šli naproti, a muž si jí už nevšiml. Tento sen, přijala ctihodná Matrona, jako Boží pokyn, aby vstoupila do mužského monastýru, kde by se ji její muž nepomyslel hledat. Svojí dceru, dala na vychování zbožné ženě Zuzaně, sama si ostříhala vlasy, převlékla se do mužských šatů a takto přišla do monastýru ctihodného Vassiana (jeho památka je 10. / 23. října). Tam sebe ctihodná vydávala za eunucha Vavilu a byla přijata do monastýrského bratrstva. Velmi se bála, aby mniši nepoznali, že je žena, a tak nepřestajně přebývala v neustávajícím mlčení a neustávající práci. Jedenkráte se stalo, když svatá spolu s dalšími mnichy pracovala na monastýrském vinohradu, že začínající mnich Varnava si všiml, že má propíchnuté uši a zeptal se jí nato. «Je zapotřebí, bratře zemi obdělávat a ne se dívat na cizí tváře, to není vhodné pro mnicha» odpověděla však na to svatá.
Za nějaký čas, igumenovi monastýru, ctihodnému Vassianovi, bylo zjeveno ve snu, že eunuch Vavila je žena. Ctihodný Vassian si zavolal svatou Matronu, a přísně se jí ptal na důvody, pro které vnikla do mužského monastýru, zda proto, aby svedla mnichy a monastýru tak učinila hanbu. Na to ctihodná se slzami pověděla igumenovi vše o celém svém životě, o pronásledování, kterého se ji dostalo ze strany muže, který nenáviděl její modlitby a všenoční bdění, a o vidění, které jí ukázalo, aby odešla do mužského monastýru. Když se igumen ctihodný Vassian, přesvědčil o tom, že její úmysly byly čisté a bezúhonné, dal ji požehnání a poslal jí do města Emesa (dnes Hims – město na severu Sýrie), do ženského monastýru. V tomto monastýru svatá prožila mnoho let a svým asketickým životem udivovala všechny ostatní sestry v Kristu. Když v monastýru zemřela představená igumenie, po jednomyslném přání a volbě sester, se igumenií stala sama ctihodná Matrona.
Sláva o jejich ctnostech, o podivuhodném daru uzdravování, který získala od Hospodina, se rozšířila daleko, až za stěny monastýru. Doslechl se o jejím asketickém životě i Dometián. Když se svatá Matrona dozvěděla, že její muž přišel do monastýru, aby ji spatřil, tajně odešla do Jeruzaléma, potom na horu Sinaj a odtud odešla do města Berit (dnešní Bejrút v Libanonu), kde se usadila ve starém opuštěném pohanském chrámu. Místní obyvatelé se dozvěděli o jejím před světem uzavřeném a skrytém životě, a začali za ní přicházet. Mnohé z nich svatá odvrátila od pohanské bezbožnosti a obrátila je ke Kristu. Kolem příbytku ctihodné se postupně začali usazovat ženy a panny a brzy nato, tam vznikl i nový monastýr. Plníce vůli Boží, která ji byla zjevena ve snu, opustila Berit, a odešla do Cařihradu, kde se dozvěděla, že její muž již zemřel. S požehnáním svého duchovního otce, ctihodného Vassiana, zůstala už v Cařihradu, kde založila ženský monastýr, do kterého se přestěhovaly sestry z Beritském monastýru. Cařihradský monastýr ctihodné Matrony, byl znám svojí přísností mnišského ústavu a ctnostným životem jeho sester.
V hlubokém stáří svatá Matrona, se stala důstojnou vidění přejasného ráje, a pro ni tam připraveného místa, za 75 let jejího neustávajícího mnišského boje. Ve věku sta let ctihodná Matrona, požehnav sestrám, tiše odešla k Hospodinu, to se stalo kolem roku 492.

Tropar hlas 8.
Zmužilou moudrostí, Matrono, skryla ses před lstivými cestami nepřítele, k životu putovala jsi vpravdě s vůlí jistou bez pochyb, neustálou cestu jsi v Bohu moudře završila, od Krista přijala jsi duchovní blahodať, takto i vodu uzdravení vyvěráš těm, kteří přibíhají s láskou k památce tvé slavné, mnichů pochvalo, pros Krista Boha, aby spasil duše naše.

Svatí nezištníci a divotvorci Kosma a Damián Asijští
památka 1. listopadu dle církevního kalendáře/ dle světského 14. listopadu

Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.

Matouš 10, 8

Svatí Kosma a Damián, pocházely z Malé Asie. Jejich otec, který byl pohanem, umřel ještě, když byli malými dětmi. Výchově v křesťanské zbožnosti se tak věnovala jejich matka Theodotia. Příklad jejich matky a čtení svatých knih, zachovali jejich život nezkaženým dle zákona Hospodinova. Kosma a Damián, vyrostli v muže spravedlivé a ctnostné. Vzdělaní a dobří lékaři, snažili se a získávali blahodatný dar Ducha Svatého, a silou modlitby uzdravovali duševní i tělesné neduhy a nemoci lidí, léčili i zvířata. S vroucí láskou k Bohu a bližním započali společnou službu. Od nemocných, které léčili svatí, nikdy nebrali žádné peníze, přísně tak dodržujíce přikázání Hospodina našeho Ježíše Krista: «Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte» (Matouš 10, 8). Sláva o svatých se roznesla po celém kraji, a lidé je nazvali nezištníky.
Jedenkráte se stalo, že svaté pozvali k těžce nemocné ženě, kterou už odmítli léčit pro její beznadějný stav jiní lékaři. Pro víru Palladie (tak se jmenoval tato nemocná žena) a pro horlivou modlitbu svatých bratří, uzdravil Hospodin nemocnou, a ta vstala ze svého lůžka zcela zdravá, oslavujíce Boha. Žena naplněná vděčností ke svatým lékařům, si přála, aby od ní přijali nějaký dar, Palladiia tajně přišla k Damiánovi, přinesla mu tři vejce a řekla: «Přijmi tento malý dar, ve jménu Svaté Životodárné Trojice – Otce, Syna i Svatého Ducha». Když uslyšel svatý nezištník jméno Svaté Trojice, neodvážil se odmítnout. Kosma, když se to dozvěděl, se proto velmi zarmoutil. Myslil si, že jeho bratr porušil jejich přísný slib. Brzy poté nadešel čas, kdy měl svatý Kosma odejít k Hospodinu. Umírajíc, dal příkaz, aby jeho bratra nepochovali vedle něj. Za nějaký čas umřel i svatý Damián, a tu všichni začali se rmoutit, protože nevěděli, kde by měl být hrob Damiána. V tom se, ale stal z Boží vůle, zázrak: k lidem přišel velbloud, kterého kdysi svatí vyléčili ze vztekliny, a promluvil lidským hlasem, aby nepochybovali a uložili Damiána vedle Kosmy, protože Damián nepřijal dar ženy jako mzdu, ale pro Jméno Boží. Čestné ostatky svatých bratrů, byly uloženy ve městě Thereman (v Mezopotámii).
Po své smrti, učinili svatí nezištníci mnoho zázraků. V Theremanu, poblíž chrámu svatých Kosmy Damiána, žil muž jménem Malch. Ten se jedenkráte chystal na dlouhou cestu a svoji ženu tak musel nechat na dlouhou dobu samotnou, a tak ji v modlitbě svěřil pod nebeskou záštitu svatých bratří. I stalo se, že nepřítel našeho spasení, usídlil se do jednoho z přátel Malcha, který začal přemýšlet o tom, že jeho ženu zabije. Po nějakém čase, tento člověk zašel za ní do domu, a řekl jí, že byl poslán Malchem, aby ji doprovodil a přivedl za ním. Žena mu uvěřila, a šla s ním, ten muž ji potom odvedl na pusté místo, kde ji chtěl zneuctít a zabít. Žena, když uviděla v jakém je nebezpečí a co jí hrozí, v hluboké víře se obrátila k Bohu. V tom se objevili dva muži, a onen špatný člověk, když je spatřil, pustil ženu a dal se na útěk, ale daleko nedoběhl a spadl do propasti. Ti mužové odvedli ženu domů, a když došli před dům, klaníce se jim k zemi, zeptala se jich žena: «Jak se jmenujete zachránci a spasitelé moji, komu mám být vděčná a děkovat až do konce svých dní? My jsme Kristovy služebníci Kosma a Damián» – odpověděli oni a v tom okamžiku se stali neviditelnými. Žena potom s bázní a radostí pověděla o všem, co se jí přihodilo, a oslavujíce Boha, se slzami přišla k ikoně svatých bratří, kde učinila děkovnou modlitbu, za svou záchranu. Od té doby, jsou svatí bratři Kosma a Damián ctění jako ochránci svatosti a čistoty křesťanského manželství, a jako zastánci pokoje manželského života.

Tropar, hlas 8.
Svatí nezištníci a divotvůrci, Kosmo a Damiáne,
navštivte nemoci naše,
darem jste přijali, darem dejte i nám.

Modlitba
Slavní divotvorci, nezištní lékaři Kosmo a Damiáne! Vy jste si od své mladosti zamilovali Krista Boha, Jehož příkazy jste celým svým srdcem zachovávali. Pro což jste od něj získali nejen um lékařský, ale především jste od Boha přijali i nevyčerpatelnou blahodať uzdravení všelikých neduhů a chorob. Proto nás, kteří se před vaší čestnou ikonou skláníme, vbrzku vyslechněte.
Malé děti, prosící vaší pomoci v jejich učení, svými modlitbami poučujte, aby vašim životům horlili, a aby nejen pozemské a světské získávali, ale především ve zbožnosti a pravé víře nepřestajně prospívali.
Na lůžku v nemoci ležícím, a z pomoci lidské zklamaným, v zoufalství jsoucím, k vám, ale s horlivostí ve víře, a se srdečnou modlitbou přibíhajícím, darujte vašimi milostivým zázračným navštívením, uzdravení jejich nemocí. Taktéž ty, kteří od krutých neduhů a nemocí, upadly do malodušnosti, reptání, utvrďte v trpělivosti, a skrze blahodať vám od Boha danou je poučte, aby poznali Boží svatou a dokonalou vůli, a oddali sami sebe i život svůj vůli Krista Boha.
Ty, kteří jsou v nemocech a neduzích, ale o nápravě svého života nic nečiní, ve svých hříších se nekají, a ve svých srdcích jsou zatvrzelými, zkroušeností ke spáse, a k pokání přizvěte, aby nemocní tělesně, byli zdraví v duši, a stali se tak účastníky Boží spasitelné blahodati.
Všechny k vám s vírou horlivě přibíhajícím, neporušené zachovejte od dlouhodobých nemocí, od krutých a nevyléčitelných chorob, zeslábnutí těla, ochabnutí rozumu, od smrtelných ran a nečekané smrti. Vaší mocnou přímluvou k Bohu, zachovejte nás utvrzené v pravé víře, ve zbožnosti prospívající, horlivými v dobrých skutcích, usilovnými v modlitbě k Bohu, abychom spolu s vámi, byli hodni ve věku budoucím vždy opěvovat a slavit, velkolepé jméno, Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.

Sbor archanděla Michaela a dalších nebeských beztělesných mocností: archandělů Gabriela, Rafaela, Uriela, Salafaela, Jehudiela, Barachiela a Jeremiela

Památka 8. listopadu podle církevního kalendáře, dle světského to je 21. listopadu

Památka sboru archanděla Božího Michaela a dalších nebeských beztělesných mocností byla ustanovena v Církvi na počátku 4. století, na místním Laodicejském sněmu (r. 343), který se uskutečnil několik málo let před 1. všeobecným sněmem. Laodicejský sněm ve svém 35. pravidle1) odsoudil a odmítl heretické klanění se andělům jako stvořitelům a vládcům světa, a ustanovil jejich pravoslavné uctívání. Jejich památka byla poté ustanovena na listopad, tedy devátý měsíc počínaje měsícem března, od něhož se dříve v minulosti začínal počítat kalendářní rok – v souladu s počtem devíti andělských hodností (řádů). Osmý den nám poukazuje na budoucí shromáždění (sbor) všech nebeských Mocností, v den Strašného soudu, který svatí Otcové nazývají „osmým dnem“, neboť podle věku tohoto jdoucího podle sedmice dnů nastoupí „den osmý“, a tehdy „přijde Syn člověka ve Své Slávě a všichni svatí Andělé s ním, a posadí se na trůnu své slávy“ (Mt 25, 31).
Andělské hodnosti se rozdělují do tří hierarchií – vyšší, střední a nižší. Každou hierarchii pak tvoří tři hodnosti.

Do vyšší hierarchie patří Serafíni, Cherubíni a Trůnové.
Nejblíže všech, předstoupeni před Přesvatou Trojicí, jsou šestikřídlí Serafíni (Plamenní, Ohniví - Izaiáš 6,2), kteří hoří láskou k Bohu, k níž pobízejí i druhé...
Po Serafínech jsou před Hospodinem předstoupeni mnohoocí Cherubíni (Gn 3,24). Jejich jméno znamená záře velemoudrosti, osvícení, neboť skrze ně, kteří září světlem bohopoznání a chápání Božích tajin, sesílá se velemoudrost a osvícení ke skutečnému poznání Boha.
Za Cherubíny stojí bohonosní po blahodati, danou jim pro jejich službu, Trůnové (Kol 1, 16), tajemně a nepostižitelně nosící Boha. Oni slouží spravedlnosti Boží.

Střední hierarchii andělů tvoří tři hodnosti – Panstva, Síly a Mocnosti.
Panstva (Kol 1, 16) panují nad dalšími hodnostmi andělů. Oni učí Bohem dané pozemské mocnáře moudrému vládnutí, krotí a tiší hříšné žádosti, podmaňují tělo duši, učí vládnout nad svojí vůlí, vítězit nad pokušeními.
Síly (1. Pt 3, 22) plní Boží vůli. Ony činí divy a sesílají blahodať k tvoření divů a prozřetelnosti služebníkům Božím. Síly pomáhají lidem nést poslušenství, posilňují je v trpělivosti, darují duchovní sílu a hrdinství.
Mocnosti (1. Pt 3, 22; Kol 1, 16) mají moc krotit sílu ďábla. Odráží od lidí pokušení běsů, upevňují askety, brání je, pomáhají lidem v boji se zlými myšlenkami.

Do nižší hierarchie, se řadí tři hodnosti – Vlády, Archandělé a Andělé.
Vlády (Kol 1, 16; Ef 1, 20-22) vládnou nad nižšími anděly, vysílají je k naplňování Božích příkazů. Jim je poručeno a svěřeno velet všehomírem, ochraňovat země, národy a lidská plemena. Vlády učí lidi vzdávat čest každému dle jeho důstojenství. Učí ty, co vládnou plnit jim určené povinnosti, ne pro osobní slávu a výhody, ale pro čest Boží a ku prospěchu bližních.
Archandělé (1. Sol 4, 16) zvěstují o velkém a přeslavném, odkrývají tajiny víry, proroctví a pochopení vůle Boží, posilňují v lidech svatou víru, osvěcují jejich mysl světlem svatého Evangelia.
Andělé (1. Pt 3, 22) jsou nejblíže k lidem. Oni zvěstují Boží úmysly, učí lidi ctnostnému a svatému životu. Ochraňují věřící, brání je před pádem, pomáhají vstát těm, kteří již padli, nikdy nás neopouštějí a vždy jsou připraveni pomoci, jestliže si to my přejeme.
Všechny hodnosti nebeských Mocností mají pojmenování andělů – z podstaty své služby. Hospodin odkrývá svou vůli vyšším andělům, a ti zase poučují ostatní.
Nade všemi devíti hodnostmi andělů byl Hospodinem ustanoven za vůdce svatý archanděl Michael (jeho jméno v překladu z hebrejského jazyka znamená Ten, kdo je jako Bůh). Tento věrný služebník Boží vládne neobyčejnou duchovní silou. Když před stvořením viditelného světa jeden z andělů zpyšněl, stal se hrdým, povstal proti Bohu a sebou strhl třetinu andělů, archanděl Michael shromáždil všechny hodnosti andělské do boje proti těm, kteří povstali, zvítězil nad nimi a svrhl satana (dřívějšího anděla) spolu s jeho duchy zloby z Nebe, a poté shromáždil všechny věrné anděly k slavnostnímu velebení Boha.



Tropar hlas 4.
Nebeských zástupů vrchní vojevůdče, prosíme tebe stále my nehodní, abys nás ohradil svými modlitbami a křídly své duchovní slávy nás ochránil, neboť před tebou padáme a vroucně voláme: z běd vysvoboď nás, vrchní vojevůdče mocností nebeských.

Modlitba
Sám jsi oheň a horlivost, svatý archanděle Michaele, proto tě prosíme: rozžehni naše zkroušená a pochmurná srdce ohnivým plamenem své horlivosti, abychom vždy s bdělým svědomím společně sloužili našemu Pánu, upřímně hledíce na tebe, bezhříšného a svatého bratra našeho, a nejvyššího vojevůdce nebeského a pozemského vojska Kristova.
Podivuhodný náš Pán Ježíš Kristus učinil jednu Církev z andělů a lidí, abychom my lidé, kteří cherubíny tajemně představujeme na zemi, připodobnili se svatým nebeským bratrům naším, v jejichž čele stojíš ty, zářný a podivuhodný archanděli Michaeli. Amen.

Svatý archanděle Michaele, zářný a hrozivý vévodo nebeského Krále! Před strašným soudem, dovol a dej učinit mi pokání z mých hříchů. Ze sítě lovců osvoboď duši moji a uveď ji, ke stvořivšímu ji Bohu, sedícího na cherubínech. Modli se a pros usilovně, ať přímluvou tvojí, pošle ji na místo pokojné. Hrozivý vévodo nebeských mocností, zastánce všech, u trůnu Vládce Krista, ochránce pevný všem lidem a zbrojnoši moudrý, vévodo silný nebeského Krále! Smiluj se nade mnou hříšným, který potřebuje tvého zastání, ochraňuj mě ode všech nepřátel viditelných a neviditelných, nejvíce posilni před strachem smrtelným a zmatením ďábelským, a učiň mne bez zahanbení stanout před Stvořitelem našim, v čase strašného a spravedlivého jeho soudu. Všesvatý, veliký archanděle Michaele, nepřezírej mne hříšného, modlícího se k tobě a prosícího tebe o pomoc a zastání v čase tomto a budoucím, a učiň mne tam důstojným spolu s tebou oslavovat, Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen!
________________________________________________
1)
35. pravidlo Laodicejského sněmu praví: „Křesťané nesmějí opouštěti Církev Boží a odcházeti k vzývání andělů a činiti shromáždění. Toto je zavrženo. Proto, bude-li někdo přistižen, že provozuje takové tajné modloslužebnictví, budiž proklet, protože opustil Pána našeho Ježíše Krista, Syna Božího a přistoupil k modloslužebnictví. Poznámka: Odsuzují se bludaři, kteří se nemodlí k Bohu a Kristu, nýbrž pouze k andělům jako k tvůrcům a správcům světa.

Svatí a spravedliví rodiče Přesvaté Bohorodice - Jáchym a Anna
(památka 9. září/ dle světského kalendáře tj. 22. září)

Svatý Jáchym pocházel z pokolení Judova a byl potomkem krále Davida. Svatá Anna byla dcerou kněze Matthana, z pokolení Lévi, podobně jako velekněz Áron. Její otec Matthan měl tři dcery: Marii, Sofii a Annu. Marie se vdala a usadila se v Betlémě, kde porodila Salomé. Rovněž Sofie se provdala do Betléma a porodila Alžbětu, matku svatého Jana Křtitele. Anna se provdala do Nazareta za Jáchyma, a teprve až zestárla, porodila podivuhodně Přesvatou Bohorodici - Pannu Marii.
Jáchym a Anna žili v manželském svazku padesát let, během něhož však zůstávali bezdětní. Žili bohabojně, ve zbožnosti a tichosti, a ze svých zisků upotřebili pro sebe vždy jen jednu třetinu, a druhou rozdávali chudým a třetí obětovali pro chrám. Jelikož byli oba pokročilého věku a neměli vlastní děti, velmi se kvůli tomu rmoutili, neboť na bezdětnost se v židovském národě pohlíželo jako na Boží trest za spáchané hříchy.
Jednou, když stárnoucí svatý Jáchym odešel do Jeruzaléma, aby přinesl oběť Bohu, začal jej kněz kárat a řekl mu: „Ty nejsi důstojný, aby byl z tvých rukou přijat dar Bohu, protože jsi bezdětný.“ Poté se jej začali i další lidé, kteří byli v chrámu a na rozdíl od něj děti měli, ponižovat a považovat za nedůstojného. Toto chování jeho židovských souvěrců Jáchyma velmi zarmoutilo, a proto se vrátil s velkým žalem zpět domů.
Zkormoucen a zahanben se Jáchym uchýlil do pouště, kde dlouho v slzách volal k Hospodinu. Utekl se k Bohu, aby jej svými prosbami a vroucí modlitbou obměkčil, aby s ním Hospodin učinil zázrak, jako kdysi s Abrahamem a Sárou, a daroval mu potomka, který by jemu i jeho manželce Anně přinesl útěchu v jejich stáří. Když se svatá Anna dozvěděla, co se přihodilo jejímu muži, i ona se ihned počala modlit k Bohu, aby shlédl na její rodinu a obdaroval ji svou milostí. Prosby obou manželů byly nakonec vyslyšeny a archanděl Gabriel přinesl Jáchymovi a Anně radostnou zvěst, že jim Bůh sešle dceru, opěvovanou Pannu, radost celého světa, kterou budou blahoslavit všechna lidská pokolení. Měla se jim narodit dcera, jež se později stala matkou samotného Spasitele světa.
Po devíti měsících porodila spravedlivá Anna svatou Pannu Marii. Svatý Jáchym se dožil osmdesáti a Anna sedmdesáti let…, poté oba pokojně zesnuli v Hospodinu.

Tropar, hlas 1.
Jako spravedliví v blahodati zákona porodili nám, Jáchym a Anna, Bohem dané dítko. Proto dnes Boží Církev radostně slaví a jasně oslavuje vaši čestnou památku, oslavujíce Boha, který pro nás povýšil moc spásy v domě Davidově.

Kondak, hlas 2.
Nyní se raduje Anna, jež se zbavila pout neplodnosti, a kojíce Přečistou vyzývá všechny opěvovat toho, jenž daroval lidem z jejího nitra jedinou a vždypanenskou Matku.

Modlitba ke svatým a spravedlivým rodičům Jáchymovi a Anně
V Kristu spravedliví, vždy oslavovaní, svatí rodičové Jáchyme a Anno, vy, kteří stojíte před nebeským trůnem Velikého Krále a kteří máte před ním velkou smělost, neboť On si přál vtělit se z nejblahoslavenější vaší dcery, Přečisté Bohorodice a vždycky Panny Marie!
K vám, jako k mocným ochráncům a horlivým za nás přímluvcům se my, hříšní a nedůstojní, utíkáme. Proste Jeho dobrotivost, aby odvrátil od nás svůj hněv, kvůli našim skutkům, na nás spravedlivě pozdvihnutý. Nechť přehlédne mnohé naše prohřešení, obrátí nás na cestu pokání a na cestě svých přikázání nás upevní. Rovněž náš život zachovejte díky svým modlitbám a vyproste ve všem zdar, a vše potřebné k životu a zbožnosti nám od Boha darujte.
Od všelikých soužení, pokušení, běd a náhlé smrti nás zbavujte vašim mocným zastáním a vždy ochraňujte ode všech nepřátel viditelných i neviditelných. Abychom tiše a pokojně prožili tento dočasný život ve světě, ve vší zbožnosti a čistotě, a dostihli tak věčného pokoje, kde bychom se díky vašim svatým modlitbám stali důstojnými účastníky nebeského království Krista Boha našeho, jemuž s Otcem i Přesvatým Duchem náleží všeliká sláva, čest a klanění na věky věků. Amen.

Ctihodný Petr, biskup Argoský a Nafplioský₁)

(památka dle církevního kalendáře je 3. května/ to je dle světského 16. května)

Ctihodný Petr se narodil roku 855 v Cařihradu, zbožným rodičům, jeho rodiče s celou rodinou, se rozhodli a přijali mnišství. Když to spatřil ctihodný Petr, jak nejprve jeho rodiče, poté jeho starší bratři Pavel a Dionýsij, přijali mnišský postřih, přál si i on zasvětit svůj život mnišství a spolu se svým mladším bratrem Platonem vstoupili do monastýru. Když se stal mnichem, blažený Petr, se s takovou horlivostí oddal mnišskému životu, že ve skutcích odříkání, modlitby a postu, převýšil všechny své vrstevníky. Pro což se stal obrazem a příkladem ctností, nejenom svým bratrům, ale i všem ostatním mnichům. A ti se poté snažili, co nejvíce připodobnit jeho ctnostem, aby tyto ctnosti přijali do svého života. Pro takovýto Petrův asketický život, rozhodl se cařihradský patriarch Nikolaos I. Mystik (památka 16. května/ 29. května) Podivoval se jeho askezi, cenil si jeho zbožnosti, horlivosti po víře, jeho rozumu, a proto si přál jej vysvětit na biskupa. Petr shlédl sebe sama nedůstojného, této hodnosti, a skryl se. Tehdy patriarch uprosil jeho bratra Pavla, a rukopoložil jej na biskupa města Korint. Ctihodný Petr, který utekl před prosbami patriarcha, aby přijal hodnost biskupa, odešel spolu se svým bratrem archijerejem Pavlem do Korintu, kde se dlouhou dobu oddával zbožné mlčenlivosti a tichu modlitby. Své duchovní snahy, ale nedovedl do konce, neboť v té době zesnul biskup města Argos, a obyvatelé tohoto města, došli za biskupem Pavlem do Korintu, kde jej prosili a usilovně žádali, aby jim rukopoložil svého bratra za jejich biskupa. A Petr opět rychle utekl, aby se skryl před rukopoložením na biskupa, ale když se potom znovu vrátil za svým bratrem, opět jej věřící se slzami žádali, aby se stal jejich biskupem, s čímž pro prosby a slzy, nakonec Petr souhlasil.
Když byl ustanoven biskupem, blažený Petr, zcela se zasvětil své službě. Mnoho se staral o dobré prospívání jemu svěřené části církve a kněžstva. Činil mnohé skutky milosrdenství, které konal až do té míry, že i košili, kterou měl sám na sobě, dal potřebnému. Ochraňoval sirotky, pomáhal vdovám, se všemi se tajně dělil, o to co měl. Když jedenkráte nastal hlad na Peloponésu, tento světec, nasytil tisíce hladových. V tom čase, stalo se, že mu zůstalo v jedné nádobě něco málo mouky, i daroval i toto malé množství, a hle stal se zázrak, neboť na další den tato nádoba byla opět plná mouky, a takto, mohl světec nasytit nejen nemocné a chudé, ale i ostatní lid. Byl velmi milosrdný a slitovný, vykupoval otroky, osvobozoval slabé z rukou silných a bezcitných. Kromě toho, uzdravil jednu posedlou dívku, předpověděl neštěstí, které mělo postihnout Peloponés, a předpověděl den svého zesnutí.
Protože prožil sedmdesát let, ve kterých učinil nespočet dobrých skutků, svatý Petr oddal svoji blaženou duši, do rukou Božích. Ale i po zesnutí, blahodať Svatého Ducha zjevně přebývá v jeho svatých ostatcích, neboť z nich vytéká vonné myro, jeho ostatky vyhánějí démony a uzdravují od různých nemocí. Vše toto nám ukazuje, na blaženství a slávu, kterou ctihodný přijal v Nebi.
Ctihodný Petr zesnul v desátém století, roku 1421 jeho svaté ostatky byly přeneseny z Argosu, do města Nafplio. Když byl odkryt jeho hrob, země se zatřásla, a vzduch se naplnil blahou vůní a stala se mnohá uzdravení nemocných.
Po pádu Cařihradu přepadli Řecko a i Argos, Benátčané a Francouzi, kteří ukradli jeho svaté ostatky jako mnoho dalších. Až roku 1990 se podařil vypátrat duchovenstvu Argosské metropolie, kde se nachází ostatky ctihodného Petra, ty se nacházely v jedné klášterní kapli blízko Říma. Devatenáctého ledna roku 2008, byly ostatky ctihodného Petra, biskupa Argoského, slavnostně navráceny a uloženy v katedrálním chrámu ve městě Argos.



₁)Argos - Město při vrchu Larissa, hlavní město řecké Argolidy, východně od Lakónie a Arkadie, jedno ze středisek mykénské kultury. Vedlo mnoho válek proti Spartě, vyvrátilo v roce 468 př. n. l. Mykény a Tiryos, spravovalo nemejské hry. Bylo jedním z prvním demokratických území spřátelených s Athénami.

Nafplio, též Navplio (řecky: Ναύπλιο, Návplio) je řecké město na Peloponésu ležící 12 km jihovýchodně od Argu v Argolském zálivu. Je sídlem prefektury Argolis. Je nejdůležitějším přístavem na východě Peloponésu. Dle sčítání v roce 2001 mělo 13822 obyvatel. V letech 1829 až 1834 bylo hlavním městem Řecka. Je považováno za jedno z nejmalebnějších měst v kraji.

Ctihodný Theodosij Nový,

lékař Peloponéský († 962)

památka 7. / 20. srpna

Ctihodný Theodosij Nový, lékař, se narodil v Athénách roku 862, zbožným rodičům. Od raného věku byl obdařen pevnou vírou, která se vyznačovala velkou láskou k bližním. 

Po smrti rodičů, se rozhodl pro osamělý život a tak rozdal svůj majetek potřebným a odešel z Athén. Mnozí, ale pro jeho zbožnost nepřestajně chodili za ním, a prosili jej o radu a pomoc, to bránilo ctihodnému, aby vedl život v tichu modlitby a mlčenlivosti, který si tak přál. Kvůli tomu, aby se mohl věnovat modlitbě, utekl do Argosu. 

Tam postavil chrám v čest svatého Jana Křtitele, kam opět mnozí přicházeli, aby se u něj radili. Začali mu však proto závidět mnozí kněží a udali jej místnímu biskupovi (v Argosu), ctihodnému biskupovi Petrovi. Biskup však prohlédl jejich nepřejícnost a naopak poznal zbožnost ctihodného Theodosija, kterého také podpořil v jeho bohulibém díle milosrdenství. 

Po celý svůj život ctihodný Theodosij pomáhal svým bližním modlitbou a dary uzdravení, zesnul v blaženém pokoji, v hlubokém stáří.

Svatý Anastasios, nový mučedník z Nafplia

památka  1. / 14. února

Svatý nový mučedník Anastasios se narodil v Nafpliu (Ναύπλιο - město na Peloponésu, 12 km jihovýchodně od Argu v Argolském zálivu) kde se věnoval malířství.

Zasnoubil se s jednou křesťanskou dívkou, když však poznal, že dívka nežila ctnostným životem, zásnuby zrušil. Rodiče jeho snoubenky se poté snažily všemi různými prostředky (pomocí bylin, zaříkávání, kouzel, magie a jiných ďáblových pokušení), aby se do ní opět zamiloval a vzal si ji za ženu. Skutky magie se žel za nějaký čas ukázaly, mladý Anastasios ztratil rozum a pomátl se.

Když ho takového uviděli Turci, využili toho, a donutili jej přijati islám.

Bůh ho však neopustil, požehnal mu a navrátil mu znovu jeho rozum. Když pak na sobě Anastasios spatřil znaky turecké víry – bílý turban, hned ho shodil z hlavy dolů na zem a nahlas přede všemi, začal křičet: Já jsem byl křesťan, a i teď jsem křesťan a chci křesťanem zůstat. Tato jeho slova rozzuřila Turky, kteří ho začali hned bít a vláčet po zemi, až ho takto dovlekli před soudce.

Soudce se snažil nejprve laskavě a potom i skrze hmotné výhody, přesvědčit Anastasia, aby změnil svůj názor. Aby odvolal svá slova, kterými vyznával křesťanskou víru a snažil se, jak jen to šlo, znovu ho obrátit na islám, když bylo, ale vidět, že nic nezmůže, nechal ho už jen zastrašovat a mučit.

Ale i přes všechno mučení svatý Anastasios, zůstal neoblomný a pevný ve víře, beze strachu vyznával: Neodřeknu se za žádnou cenu Pána mého Ježíše Krista, pravého Boha, věřím v něho a ctím ho jako svého Stvořitele a Spasitele. Vaše víra mi není ani v tom nejmenším potřebná, naopak jí opovrhuji, jí i vašim prorokem.

Když takováto slova uslyšel soudce, přikázal, aby mu byla ihned setnuta hlava. Byl vyveden na soudní dvůr, kde byl kamenován, Turci do něj řezali svými noži a meči, nakonec mu potom odřízli hlavu a jeho tělo zohyzdili k nepoznání.

Takovýmto mučednickým skonem, zakončil svatý nový mučedník Anastasios 1. / 14. února roku 1655 svůj život a takto i získal mučednickou korunu od Hospodina. Nyní se veselí v zástupu mučedníků, oslavujíce v Trojici Jediného Boha, Otce i Syna i Svatého Ducha. Amen.

Svatí nezištní lékaři a divotvůrci Kosma a Damián

(památka dle církevního kalendáře je 1. července/ to je dle světského 14. července)

Svatí mučedníci Kosma a Damián žili v Římě ve 3. století a byli nezištnými lékaři a v mnohém divotvůrci. Tato dvojice světců byla rodnými bratry; pokřtěni byli už jako děti a od útlého mládí byli vychováváni v křesťanském duchu. Od Boha získali velké duchovní dary, nejvíce však Boží blahodať léčit a uzdravovat lidi, ale rovněž zvířata. Zbavovali všechny, kteří se k nim utíkali od všeliké nemoci a strádání, a činili tak většinou vložením své ruky na nemocného. Za své skutky a práci nechtěli nikdy přijímat žádné peníze1, a jediné, co si přáli, bylo, aby nemocný, který se na jejich přímluvy uzdravil, uvěřil v Krista jako v Boha. Veškerý svůj majetek, který zdědili po svých rodičích, rozdávali s velkou radostí všem těm, kteří byli v nouzi, bídným a nemajetným. V té době panoval v Římě císař Carinus, před nějž přivedli oba bratry lékaře-nezištníky, spoutané v okovech a řetězech. Po dlouhém mučení je císař opakovaně nutil, aby se zřekli Krista a přinesli oběť modlám. Avšak Kosma a Damián nejenže císaře neuposlechli, ale ještě mu k jeho vlastní spáse radili, aby se sám zřekl bezduchých model a uznal jediného pravého Boha. „Náš Bůh není stvořený,“ vyznali před císařem, „ale je Stvořitelem všeho, a tvoji bohové jsou pouhými lidskými výmysly a dílem rukou tvých umělců. A jestliže by nebylo těchto umělců, kteří vám učinili tyto bohy, pak byste se neměli ani komu klanět...“ Když Kosma a Damián učinili před císařem zjevný zázrak, a to tak, že jej uzdravili od těžké nemoci, sám císař vyznal víru v Krista a oba bratry v pokoji propustil. Kosma a Damián pak nadále pokračovali ve svém poslání a oslavovali jediného a pravého Boha – Ježíše Krista. Až do svého zesnutí uzdravovali nemocné, takže získali mezi lidmi a národy velkou slávu. Jeden jejich dávný učitel a slavný lékař však začal Kosmovi a Damiánovi závidět. Usmyslil si proto, že se jich musí zbavit. Pod příslibem, že jim ukáže místo, kde rostou léčivé byliny, přivedl je tento lékař na jedno opuštěné místo do hor, kde je nakonec ubil kamenem. Svatí Kosma a Damián tak završili svůj život mučednickou smrtí za Krista roku 284 po Kristu. Jejich památka započala ještě za jejich života a přetrvala v Církvi až do dnešních dní. Jejich duše byly přijaty do nebeského království, aby tam věčně žili v Boží slávě a radosti.

Tropar, hlas 8.
Svatí nezištníci a divotvůrci, Kosmo a Damiáne,
navštivte nemoci naše,
darem jste přijali, darem dejte i nám.

Kondak, hlas 2.
Blahodať k uzdravení jste přijali,
rozšiřujete zdraví všem potřebným,
lékaři a divotvůrci přeslavní,
svými navštíveními vzdor nepřítele jste umlčeli,
a nyní svět uzdravujete zázraky.

Modlitba ke svatým nezištníkům a divotvůrcům Kosmovi a Damiánovi
Utíkáme se k vám, svatí nezištníci a divotvůrci, Kosmo a Damiáne, jako k rychlým pomocníkům a za naše spasení v modlitbě horlivým přímluvcům, a skláníme svá kolena, my nedůstojní, a usilovně k vám vzýváme: Nepřehlížejte prosby a modlitby nás, hříšných, nemohoucích, upadnuvších do mnoha nespravedlivých skutků a po všechny dny a hodiny našeho života hřešících. Proste Hospodina, aby nepřestával nám, nedůstojným svým služebníkům, udělovat své veliké a hojné milosti. Zbavte nás od všelikého zármutku, neduhu a nemoci, neboť vy jste přijali od Hospodina a Spasitele našeho Ježíše Krista díky své pevné víře, nezištnému uzdravování a vašemu mučednickému skonu nevyčerpatelnou uzdravující blahodať. Vyslyšte nás modlící se, a vaší laskavou přímluvou u Krista Boha vyproste všem pravoslavným křesťanům vítězství nad nepřátely. Opět a opět se k vám utíkajícím a horlivě vás žádajícím vyproste u Hospodina vše užitečné k našemu dočasnému životu, a nejvíce to, co je potřebné k našemu věčnému spasení. Nechť se díky vašim modlitbám staneme důstojnými a získáme křesťanské skonání života našeho bez bolesti, bez zahanbení a v pokoji, a nechť budeme zbaveni od úkladů ďábelských a věčných muk. Nechť se staneme dědici nekonečného a blaženého nebeského království. Služebníci Boží, Kosmo a Damiáne, nepřestávejte Boha prosit a přimlouvat se za nás, s vírou se k vám utíkající. A ačkoliv pro množství hříchů našich nejsme důstojní vašeho milosrdenství, přesto však, vy, věrní následovníci příkladu Boží lidumilnosti, učiňte, abychom i my přinesli plody důstojného pokání a dostihli věčného pokoje, neustále chválíce a blahoslavíce podivuhodného ve svých svatých, Hospodina a Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista a Jeho Přečistou Matku, jakož i vaše horlivé zastání, vždycky, nyní i příště, až na věky věkův. Amen.

Život svatého a bohabojného knížete Alexandra Něvského

(památka 23. listopadu/ 6. prosince a v den přenesení jeho ostatků roku 1724,  30. srpna / 12. září) 

Svatý a bohabojný kníže Alexandr Něvský se narodil roku 1218 jako syn velkého knížete Jaroslava. Od dětství byl celým svým srdcem obrácen k Bohu, vždy miloval pravdu, byl slitovný ke svým bližním a velmi zbožný. Přezíral povrchnost tohoto světa a již od raného mládí si zamiloval Krista. Vždy si přál podobat se svatým Otcům a získat jejich moudrost. To, co mu bylo nejvíce milé, byla všenoční bdění a skryté modlitby k Bohu.
Roku 1236 se sv. Alexandr stal knížetem novgorodským. Ve velké bitvě na řece Něvě porazil 15. července 1240 Švédy, kvůli čemuž byl také nazván Alexandrem „Něvským“. Jeho síla však nevycházela pouze z jeho vojska, ale především z jeho víry v Boží pomoc, a proto nejednou před bojem říkával svým vojákům: „Bůh není v síle, ale v pravdě.“ V předvečer bitvy se Švédy se jednomu z Alexandrových vojevůdců zjevili svatí Boris a Gleb a slíbili Alexandrovi, svému příbuznému, svou nebeskou pomoc.
Když se sv. Alexandr stal roku 1250 velikým knížetem vladimírským, mnoho svých sil vynaložil na to, aby vnesl pořádek a upevnil ruskou zemi v jednotě. Sv. Alexandr byl nejen ochráncem a strážcem svatého Pravoslaví na Rusi, ale i sám nebojácným vyznavačem svaté pravoslavné víry. Ve Zlaté Hordě se odmítl poklonit modlám a projít skrze obětní oheň, načež pronesl k chánovi Batúovi podivuhodnou větu, která navždy zůstala v paměti ruského národa: „Tobě se pokloním, neboť tě Bůh učinil důstojným království, ale zvířatům, stvořením a modlám se klanět nebudu. Jsem křesťanem a neklaním se stvoření, klaním se Bohu, Jedinému, ve Svaté Trojici oslavovanému, který stvořil nebe i zemi. Jemu sloužím a Jeho uctívám“. Pro jeho moudrost, chrabrost, tělesnou sílu a šlechetnost si jej vážil i chán. Sv. Alexandr dal za svého života postavit mnoho svatých chrámů a činil nespočetné množství skutků milosrdenství.
Sv. Alexandr vládl bohabojně jako kníže dlouhých dvacet sedm let, přičemž celou svou bytostí se oddával uskutečňování křesťanských skutků a práci pro blaho obyvatel své země. Nakonec, když pocítil, že se přibližuje jeho odchod z tohoto světa, tak kvůli dávnému přání svého srdce, které vždy směřovalo k Bohu, přijal mnišství se jménem Alexij. Krátce poté, co přijal svaté Kristovy tajiny, zesnul v blaženém pokoji 14. listopadu roku 1263, ve svých 45 letech. Jeho svaté tělo bylo přeneseno do Vladimíru, a přesto, že tato cesta trvala dlouhých devět dní, jeho tělesné ostatky zůstaly až do dne jejich uložení do hrobu zcela neporušeny. Dne 23. listopadu (dle církevního kalendáře) Bůh zjevil při jeho pohřbu v monastýru Narození Přesvaté Bohorodice ve Vladimíru „zázrak podivuhodný a památky důstojný“. Když mu metropolita chtěl do ruky vložit propouštěcí list (list, na němž je napsána modlitba, která se čte nad tělem zesnulého, a který se ukládá spolu s tělem každého pravoslavného křesťana do hrobu), světec si jej z metropolitovy ruky sám vzal a opět ulehl.
Roku 1381 byly ostatky svatého knížete Alexandra Něvského odkryty a uloženy v hlavním monastýrském chrámu. Církevní služba k tomuto světci byla sestavena v roce 1547, za vlády cara Ivana IV., kdy byla rovněž utvrzena jeho památka v církevním kalendáři a stanovena na den jeho pohřbu. Jeho svaté ostatky byly na příkaz cara Petra Velikého přeneseny v roce 1724 do Petrohradu, do Alexandro-Něvské Lávry, kde spočívají dodnes.

Svatý a bohabojný kníže Alexandře, pros milostivého Boha za nás!