Sbor archanděla Michaela a dalších nebeských beztělesných mocností: archandělů Gabriela, Rafaela, Uriela, Salafaela, Jehudiela, Barachiela a Jeremiela

Památka 8. listopadu podle církevního kalendáře, dle světského to je 21. listopadu

Památka sboru archanděla Božího Michaela a dalších nebeských beztělesných mocností byla ustanovena v Církvi na počátku 4. století, na místním Laodicejském sněmu (r. 343), který se uskutečnil několik málo let před 1. všeobecným sněmem. Laodicejský sněm ve svém 35. pravidle1) odsoudil a odmítl heretické klanění se andělům jako stvořitelům a vládcům světa, a ustanovil jejich pravoslavné uctívání. Jejich památka byla poté ustanovena na listopad, tedy devátý měsíc počínaje měsícem března, od něhož se dříve v minulosti začínal počítat kalendářní rok – v souladu s počtem devíti andělských hodností (řádů). Osmý den nám poukazuje na budoucí shromáždění (sbor) všech nebeských Mocností, v den Strašného soudu, který svatí Otcové nazývají „osmým dnem“, neboť podle věku tohoto jdoucího podle sedmice dnů nastoupí „den osmý“, a tehdy „přijde Syn člověka ve Své Slávě a všichni svatí Andělé s ním, a posadí se na trůnu své slávy“ (Mt 25, 31).
Andělské hodnosti se rozdělují do tří hierarchií – vyšší, střední a nižší. Každou hierarchii pak tvoří tři hodnosti.

Do vyšší hierarchie patří Serafíni, Cherubíni a Trůnové.
Nejblíže všech, předstoupeni před Přesvatou Trojicí, jsou šestikřídlí Serafíni (Plamenní, Ohniví - Izaiáš 6,2), kteří hoří láskou k Bohu, k níž pobízejí i druhé...
Po Serafínech jsou před Hospodinem předstoupeni mnohoocí Cherubíni (Gn 3,24). Jejich jméno znamená záře velemoudrosti, osvícení, neboť skrze ně, kteří září světlem bohopoznání a chápání Božích tajin, sesílá se velemoudrost a osvícení ke skutečnému poznání Boha.
Za Cherubíny stojí bohonosní po blahodati, danou jim pro jejich službu, Trůnové (Kol 1, 16), tajemně a nepostižitelně nosící Boha. Oni slouží spravedlnosti Boží.

Střední hierarchii andělů tvoří tři hodnosti – Panstva, Síly a Mocnosti.
Panstva (Kol 1, 16) panují nad dalšími hodnostmi andělů. Oni učí Bohem dané pozemské mocnáře moudrému vládnutí, krotí a tiší hříšné žádosti, podmaňují tělo duši, učí vládnout nad svojí vůlí, vítězit nad pokušeními.
Síly (1. Pt 3, 22) plní Boží vůli. Ony činí divy a sesílají blahodať k tvoření divů a prozřetelnosti služebníkům Božím. Síly pomáhají lidem nést poslušenství, posilňují je v trpělivosti, darují duchovní sílu a hrdinství.
Mocnosti (1. Pt 3, 22; Kol 1, 16) mají moc krotit sílu ďábla. Odráží od lidí pokušení běsů, upevňují askety, brání je, pomáhají lidem v boji se zlými myšlenkami.

Do nižší hierarchie, se řadí tři hodnosti – Vlády, Archandělé a Andělé.
Vlády (Kol 1, 16; Ef 1, 20-22) vládnou nad nižšími anděly, vysílají je k naplňování Božích příkazů. Jim je poručeno a svěřeno velet všehomírem, ochraňovat země, národy a lidská plemena. Vlády učí lidi vzdávat čest každému dle jeho důstojenství. Učí ty, co vládnou plnit jim určené povinnosti, ne pro osobní slávu a výhody, ale pro čest Boží a ku prospěchu bližních.
Archandělé (1. Sol 4, 16) zvěstují o velkém a přeslavném, odkrývají tajiny víry, proroctví a pochopení vůle Boží, posilňují v lidech svatou víru, osvěcují jejich mysl světlem svatého Evangelia.
Andělé (1. Pt 3, 22) jsou nejblíže k lidem. Oni zvěstují Boží úmysly, učí lidi ctnostnému a svatému životu. Ochraňují věřící, brání je před pádem, pomáhají vstát těm, kteří již padli, nikdy nás neopouštějí a vždy jsou připraveni pomoci, jestliže si to my přejeme.
Všechny hodnosti nebeských Mocností mají pojmenování andělů – z podstaty své služby. Hospodin odkrývá svou vůli vyšším andělům, a ti zase poučují ostatní.
Nade všemi devíti hodnostmi andělů byl Hospodinem ustanoven za vůdce svatý archanděl Michael (jeho jméno v překladu z hebrejského jazyka znamená Ten, kdo je jako Bůh). Tento věrný služebník Boží vládne neobyčejnou duchovní silou. Když před stvořením viditelného světa jeden z andělů zpyšněl, stal se hrdým, povstal proti Bohu a sebou strhl třetinu andělů, archanděl Michael shromáždil všechny hodnosti andělské do boje proti těm, kteří povstali, zvítězil nad nimi a svrhl satana (dřívějšího anděla) spolu s jeho duchy zloby z Nebe, a poté shromáždil všechny věrné anděly k slavnostnímu velebení Boha.



Tropar hlas 4.
Nebeských zástupů vrchní vojevůdče, prosíme tebe stále my nehodní, abys nás ohradil svými modlitbami a křídly své duchovní slávy nás ochránil, neboť před tebou padáme a vroucně voláme: z běd vysvoboď nás, vrchní vojevůdče mocností nebeských.

Modlitba
Sám jsi oheň a horlivost, svatý archanděle Michaele, proto tě prosíme: rozžehni naše zkroušená a pochmurná srdce ohnivým plamenem své horlivosti, abychom vždy s bdělým svědomím společně sloužili našemu Pánu, upřímně hledíce na tebe, bezhříšného a svatého bratra našeho, a nejvyššího vojevůdce nebeského a pozemského vojska Kristova.
Podivuhodný náš Pán Ježíš Kristus učinil jednu Církev z andělů a lidí, abychom my lidé, kteří cherubíny tajemně představujeme na zemi, připodobnili se svatým nebeským bratrům naším, v jejichž čele stojíš ty, zářný a podivuhodný archanděli Michaeli. Amen.

Svatý archanděle Michaele, zářný a hrozivý vévodo nebeského Krále! Před strašným soudem, dovol a dej učinit mi pokání z mých hříchů. Ze sítě lovců osvoboď duši moji a uveď ji, ke stvořivšímu ji Bohu, sedícího na cherubínech. Modli se a pros usilovně, ať přímluvou tvojí, pošle ji na místo pokojné. Hrozivý vévodo nebeských mocností, zastánce všech, u trůnu Vládce Krista, ochránce pevný všem lidem a zbrojnoši moudrý, vévodo silný nebeského Krále! Smiluj se nade mnou hříšným, který potřebuje tvého zastání, ochraňuj mě ode všech nepřátel viditelných a neviditelných, nejvíce posilni před strachem smrtelným a zmatením ďábelským, a učiň mne bez zahanbení stanout před Stvořitelem našim, v čase strašného a spravedlivého jeho soudu. Všesvatý, veliký archanděle Michaele, nepřezírej mne hříšného, modlícího se k tobě a prosícího tebe o pomoc a zastání v čase tomto a budoucím, a učiň mne tam důstojným spolu s tebou oslavovat, Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen!
________________________________________________
1)
35. pravidlo Laodicejského sněmu praví: „Křesťané nesmějí opouštěti Církev Boží a odcházeti k vzývání andělů a činiti shromáždění. Toto je zavrženo. Proto, bude-li někdo přistižen, že provozuje takové tajné modloslužebnictví, budiž proklet, protože opustil Pána našeho Ježíše Krista, Syna Božího a přistoupil k modloslužebnictví. Poznámka: Odsuzují se bludaři, kteří se nemodlí k Bohu a Kristu, nýbrž pouze k andělům jako k tvůrcům a správcům světa.

Svatí a spravedliví rodiče Přesvaté Bohorodice - Jáchym a Anna
(památka 9. září/ dle světského kalendáře tj. 22. září)

Svatý Jáchym pocházel z pokolení Judova a byl potomkem krále Davida. Svatá Anna byla dcerou kněze Matthana, z pokolení Lévi, podobně jako velekněz Áron. Její otec Matthan měl tři dcery: Marii, Sofii a Annu. Marie se vdala a usadila se v Betlémě, kde porodila Salomé. Rovněž Sofie se provdala do Betléma a porodila Alžbětu, matku svatého Jana Křtitele. Anna se provdala do Nazareta za Jáchyma, a teprve až zestárla, porodila podivuhodně Přesvatou Bohorodici - Pannu Marii.
Jáchym a Anna žili v manželském svazku padesát let, během něhož však zůstávali bezdětní. Žili bohabojně, ve zbožnosti a tichosti, a ze svých zisků upotřebili pro sebe vždy jen jednu třetinu, a druhou rozdávali chudým a třetí obětovali pro chrám. Jelikož byli oba pokročilého věku a neměli vlastní děti, velmi se kvůli tomu rmoutili, neboť na bezdětnost se v židovském národě pohlíželo jako na Boží trest za spáchané hříchy.
Jednou, když stárnoucí svatý Jáchym odešel do Jeruzaléma, aby přinesl oběť Bohu, začal jej kněz kárat a řekl mu: „Ty nejsi důstojný, aby byl z tvých rukou přijat dar Bohu, protože jsi bezdětný.“ Poté se jej začali i další lidé, kteří byli v chrámu a na rozdíl od něj děti měli, ponižovat a považovat za nedůstojného. Toto chování jeho židovských souvěrců Jáchyma velmi zarmoutilo, a proto se vrátil s velkým žalem zpět domů.
Zkormoucen a zahanben se Jáchym uchýlil do pouště, kde dlouho v slzách volal k Hospodinu. Utekl se k Bohu, aby jej svými prosbami a vroucí modlitbou obměkčil, aby s ním Hospodin učinil zázrak, jako kdysi s Abrahamem a Sárou, a daroval mu potomka, který by jemu i jeho manželce Anně přinesl útěchu v jejich stáří. Když se svatá Anna dozvěděla, co se přihodilo jejímu muži, i ona se ihned počala modlit k Bohu, aby shlédl na její rodinu a obdaroval ji svou milostí. Prosby obou manželů byly nakonec vyslyšeny a archanděl Gabriel přinesl Jáchymovi a Anně radostnou zvěst, že jim Bůh sešle dceru, opěvovanou Pannu, radost celého světa, kterou budou blahoslavit všechna lidská pokolení. Měla se jim narodit dcera, jež se později stala matkou samotného Spasitele světa.
Po devíti měsících porodila spravedlivá Anna svatou Pannu Marii. Svatý Jáchym se dožil osmdesáti a Anna sedmdesáti let…, poté oba pokojně zesnuli v Hospodinu.

Tropar, hlas 1.
Jako spravedliví v blahodati zákona porodili nám, Jáchym a Anna, Bohem dané dítko. Proto dnes Boží Církev radostně slaví a jasně oslavuje vaši čestnou památku, oslavujíce Boha, který pro nás povýšil moc spásy v domě Davidově.

Kondak, hlas 2.
Nyní se raduje Anna, jež se zbavila pout neplodnosti, a kojíce Přečistou vyzývá všechny opěvovat toho, jenž daroval lidem z jejího nitra jedinou a vždypanenskou Matku.

Modlitba ke svatým a spravedlivým rodičům Jáchymovi a Anně
V Kristu spravedliví, vždy oslavovaní, svatí rodičové Jáchyme a Anno, vy, kteří stojíte před nebeským trůnem Velikého Krále a kteří máte před ním velkou smělost, neboť On si přál vtělit se z nejblahoslavenější vaší dcery, Přečisté Bohorodice a vždycky Panny Marie!
K vám, jako k mocným ochráncům a horlivým za nás přímluvcům se my, hříšní a nedůstojní, utíkáme. Proste Jeho dobrotivost, aby odvrátil od nás svůj hněv, kvůli našim skutkům, na nás spravedlivě pozdvihnutý. Nechť přehlédne mnohé naše prohřešení, obrátí nás na cestu pokání a na cestě svých přikázání nás upevní. Rovněž náš život zachovejte díky svým modlitbám a vyproste ve všem zdar, a vše potřebné k životu a zbožnosti nám od Boha darujte.
Od všelikých soužení, pokušení, běd a náhlé smrti nás zbavujte vašim mocným zastáním a vždy ochraňujte ode všech nepřátel viditelných i neviditelných. Abychom tiše a pokojně prožili tento dočasný život ve světě, ve vší zbožnosti a čistotě, a dostihli tak věčného pokoje, kde bychom se díky vašim svatým modlitbám stali důstojnými účastníky nebeského království Krista Boha našeho, jemuž s Otcem i Přesvatým Duchem náleží všeliká sláva, čest a klanění na věky věků. Amen.

Ctihodný Petr, biskup Argoský a Nafplioský₁)

(památka dle církevního kalendáře je 3. května/ to je dle světského 16. května)

Ctihodný Petr se narodil roku 855 v Cařihradu, zbožným rodičům, jeho rodiče s celou rodinou, se rozhodli a přijali mnišství. Když to spatřil ctihodný Petr, jak nejprve jeho rodiče, poté jeho starší bratři Pavel a Dionýsij, přijali mnišský postřih, přál si i on zasvětit svůj život mnišství a spolu se svým mladším bratrem Platonem vstoupili do monastýru. Když se stal mnichem, blažený Petr, se s takovou horlivostí oddal mnišskému životu, že ve skutcích odříkání, modlitby a postu, převýšil všechny své vrstevníky. Pro což se stal obrazem a příkladem ctností, nejenom svým bratrům, ale i všem ostatním mnichům. A ti se poté snažili, co nejvíce připodobnit jeho ctnostem, aby tyto ctnosti přijali do svého života. Pro takovýto Petrův asketický život, rozhodl se cařihradský patriarch Nikolaos I. Mystik (památka 16. května/ 29. května) Podivoval se jeho askezi, cenil si jeho zbožnosti, horlivosti po víře, jeho rozumu, a proto si přál jej vysvětit na biskupa. Petr shlédl sebe sama nedůstojného, této hodnosti, a skryl se. Tehdy patriarch uprosil jeho bratra Pavla, a rukopoložil jej na biskupa města Korint. Ctihodný Petr, který utekl před prosbami patriarcha, aby přijal hodnost biskupa, odešel spolu se svým bratrem archijerejem Pavlem do Korintu, kde se dlouhou dobu oddával zbožné mlčenlivosti a tichu modlitby. Své duchovní snahy, ale nedovedl do konce, neboť v té době zesnul biskup města Argos, a obyvatelé tohoto města, došli za biskupem Pavlem do Korintu, kde jej prosili a usilovně žádali, aby jim rukopoložil svého bratra za jejich biskupa. A Petr opět rychle utekl, aby se skryl před rukopoložením na biskupa, ale když se potom znovu vrátil za svým bratrem, opět jej věřící se slzami žádali, aby se stal jejich biskupem, s čímž pro prosby a slzy, nakonec Petr souhlasil.
Když byl ustanoven biskupem, blažený Petr, zcela se zasvětil své službě. Mnoho se staral o dobré prospívání jemu svěřené části církve a kněžstva. Činil mnohé skutky milosrdenství, které konal až do té míry, že i košili, kterou měl sám na sobě, dal potřebnému. Ochraňoval sirotky, pomáhal vdovám, se všemi se tajně dělil, o to co měl. Když jedenkráte nastal hlad na Peloponésu, tento světec, nasytil tisíce hladových. V tom čase, stalo se, že mu zůstalo v jedné nádobě něco málo mouky, i daroval i toto malé množství, a hle stal se zázrak, neboť na další den tato nádoba byla opět plná mouky, a takto, mohl světec nasytit nejen nemocné a chudé, ale i ostatní lid. Byl velmi milosrdný a slitovný, vykupoval otroky, osvobozoval slabé z rukou silných a bezcitných. Kromě toho, uzdravil jednu posedlou dívku, předpověděl neštěstí, které mělo postihnout Peloponés, a předpověděl den svého zesnutí.
Protože prožil sedmdesát let, ve kterých učinil nespočet dobrých skutků, svatý Petr oddal svoji blaženou duši, do rukou Božích. Ale i po zesnutí, blahodať Svatého Ducha zjevně přebývá v jeho svatých ostatcích, neboť z nich vytéká vonné myro, jeho ostatky vyhánějí démony a uzdravují od různých nemocí. Vše toto nám ukazuje, na blaženství a slávu, kterou ctihodný přijal v Nebi.
Ctihodný Petr zesnul v desátém století, roku 1421 jeho svaté ostatky byly přeneseny z Argosu, do města Nafplio. Když byl odkryt jeho hrob, země se zatřásla, a vzduch se naplnil blahou vůní a stala se mnohá uzdravení nemocných.
Po pádu Cařihradu přepadli Řecko a i Argos, Benátčané a Francouzi, kteří ukradli jeho svaté ostatky jako mnoho dalších. Až roku 1990 se podařil vypátrat duchovenstvu Argosské metropolie, kde se nachází ostatky ctihodného Petra, ty se nacházely v jedné klášterní kapli blízko Říma. Devatenáctého ledna roku 2008, byly ostatky ctihodného Petra, biskupa Argoského, slavnostně navráceny a uloženy v katedrálním chrámu ve městě Argos.



₁)Argos - Město při vrchu Larissa, hlavní město řecké Argolidy, východně od Lakónie a Arkadie, jedno ze středisek mykénské kultury. Vedlo mnoho válek proti Spartě, vyvrátilo v roce 468 př. n. l. Mykény a Tiryos, spravovalo nemejské hry. Bylo jedním z prvním demokratických území spřátelených s Athénami.

Nafplio, též Navplio (řecky: Ναύπλιο, Návplio) je řecké město na Peloponésu ležící 12 km jihovýchodně od Argu v Argolském zálivu. Je sídlem prefektury Argolis. Je nejdůležitějším přístavem na východě Peloponésu. Dle sčítání v roce 2001 mělo 13822 obyvatel. V letech 1829 až 1834 bylo hlavním městem Řecka. Je považováno za jedno z nejmalebnějších měst v kraji.

Ctihodný Theodosij Nový,

lékař Peloponéský († 962)

památka 7. / 20. srpna

Ctihodný Theodosij Nový, lékař, se narodil v Athénách roku 862, zbožným rodičům. Od raného věku byl obdařen pevnou vírou, která se vyznačovala velkou láskou k bližním. 

Po smrti rodičů, se rozhodl pro osamělý život a tak rozdal svůj majetek potřebným a odešel z Athén. Mnozí, ale pro jeho zbožnost nepřestajně chodili za ním, a prosili jej o radu a pomoc, to bránilo ctihodnému, aby vedl život v tichu modlitby a mlčenlivosti, který si tak přál. Kvůli tomu, aby se mohl věnovat modlitbě, utekl do Argosu. 

Tam postavil chrám v čest svatého Jana Křtitele, kam opět mnozí přicházeli, aby se u něj radili. Začali mu však proto závidět mnozí kněží a udali jej místnímu biskupovi (v Argosu), ctihodnému biskupovi Petrovi. Biskup však prohlédl jejich nepřejícnost a naopak poznal zbožnost ctihodného Theodosija, kterého také podpořil v jeho bohulibém díle milosrdenství. 

Po celý svůj život ctihodný Theodosij pomáhal svým bližním modlitbou a dary uzdravení, zesnul v blaženém pokoji, v hlubokém stáří.

Svatý Anastasios, nový mučedník z Nafplia

památka  1. / 14. února

Svatý nový mučedník Anastasios se narodil v Nafpliu (Ναύπλιο - město na Peloponésu, 12 km jihovýchodně od Argu v Argolském zálivu) kde se věnoval malířství.

Zasnoubil se s jednou křesťanskou dívkou, když však poznal, že dívka nežila ctnostným životem, zásnuby zrušil. Rodiče jeho snoubenky se poté snažily všemi různými prostředky (pomocí bylin, zaříkávání, kouzel, magie a jiných ďáblových pokušení), aby se do ní opět zamiloval a vzal si ji za ženu. Skutky magie se žel za nějaký čas ukázaly, mladý Anastasios ztratil rozum a pomátl se.

Když ho takového uviděli Turci, využili toho, a donutili jej přijati islám.

Bůh ho však neopustil, požehnal mu a navrátil mu znovu jeho rozum. Když pak na sobě Anastasios spatřil znaky turecké víry – bílý turban, hned ho shodil z hlavy dolů na zem a nahlas přede všemi, začal křičet: Já jsem byl křesťan, a i teď jsem křesťan a chci křesťanem zůstat. Tato jeho slova rozzuřila Turky, kteří ho začali hned bít a vláčet po zemi, až ho takto dovlekli před soudce.

Soudce se snažil nejprve laskavě a potom i skrze hmotné výhody, přesvědčit Anastasia, aby změnil svůj názor. Aby odvolal svá slova, kterými vyznával křesťanskou víru a snažil se, jak jen to šlo, znovu ho obrátit na islám, když bylo, ale vidět, že nic nezmůže, nechal ho už jen zastrašovat a mučit.

Ale i přes všechno mučení svatý Anastasios, zůstal neoblomný a pevný ve víře, beze strachu vyznával: Neodřeknu se za žádnou cenu Pána mého Ježíše Krista, pravého Boha, věřím v něho a ctím ho jako svého Stvořitele a Spasitele. Vaše víra mi není ani v tom nejmenším potřebná, naopak jí opovrhuji, jí i vašim prorokem.

Když takováto slova uslyšel soudce, přikázal, aby mu byla ihned setnuta hlava. Byl vyveden na soudní dvůr, kde byl kamenován, Turci do něj řezali svými noži a meči, nakonec mu potom odřízli hlavu a jeho tělo zohyzdili k nepoznání.

Takovýmto mučednickým skonem, zakončil svatý nový mučedník Anastasios 1. / 14. února roku 1655 svůj život a takto i získal mučednickou korunu od Hospodina. Nyní se veselí v zástupu mučedníků, oslavujíce v Trojici Jediného Boha, Otce i Syna i Svatého Ducha. Amen.

Svatí nezištní lékaři a divotvůrci Kosma a Damián

(památka dle církevního kalendáře je 1. července/ to je dle světského 14. července)

Svatí mučedníci Kosma a Damián žili v Římě ve 3. století a byli nezištnými lékaři a v mnohém divotvůrci. Tato dvojice světců byla rodnými bratry; pokřtěni byli už jako děti a od útlého mládí byli vychováváni v křesťanském duchu. Od Boha získali velké duchovní dary, nejvíce však Boží blahodať léčit a uzdravovat lidi, ale rovněž zvířata. Zbavovali všechny, kteří se k nim utíkali od všeliké nemoci a strádání, a činili tak většinou vložením své ruky na nemocného. Za své skutky a práci nechtěli nikdy přijímat žádné peníze1, a jediné, co si přáli, bylo, aby nemocný, který se na jejich přímluvy uzdravil, uvěřil v Krista jako v Boha. Veškerý svůj majetek, který zdědili po svých rodičích, rozdávali s velkou radostí všem těm, kteří byli v nouzi, bídným a nemajetným. V té době panoval v Římě císař Carinus, před nějž přivedli oba bratry lékaře-nezištníky, spoutané v okovech a řetězech. Po dlouhém mučení je císař opakovaně nutil, aby se zřekli Krista a přinesli oběť modlám. Avšak Kosma a Damián nejenže císaře neuposlechli, ale ještě mu k jeho vlastní spáse radili, aby se sám zřekl bezduchých model a uznal jediného pravého Boha. „Náš Bůh není stvořený,“ vyznali před císařem, „ale je Stvořitelem všeho, a tvoji bohové jsou pouhými lidskými výmysly a dílem rukou tvých umělců. A jestliže by nebylo těchto umělců, kteří vám učinili tyto bohy, pak byste se neměli ani komu klanět...“ Když Kosma a Damián učinili před císařem zjevný zázrak, a to tak, že jej uzdravili od těžké nemoci, sám císař vyznal víru v Krista a oba bratry v pokoji propustil. Kosma a Damián pak nadále pokračovali ve svém poslání a oslavovali jediného a pravého Boha – Ježíše Krista. Až do svého zesnutí uzdravovali nemocné, takže získali mezi lidmi a národy velkou slávu. Jeden jejich dávný učitel a slavný lékař však začal Kosmovi a Damiánovi závidět. Usmyslil si proto, že se jich musí zbavit. Pod příslibem, že jim ukáže místo, kde rostou léčivé byliny, přivedl je tento lékař na jedno opuštěné místo do hor, kde je nakonec ubil kamenem. Svatí Kosma a Damián tak završili svůj život mučednickou smrtí za Krista roku 284 po Kristu. Jejich památka započala ještě za jejich života a přetrvala v Církvi až do dnešních dní. Jejich duše byly přijaty do nebeského království, aby tam věčně žili v Boží slávě a radosti.

Tropar, hlas 8.
Svatí nezištníci a divotvůrci, Kosmo a Damiáne,
navštivte nemoci naše,
darem jste přijali, darem dejte i nám.

Kondak, hlas 2.
Blahodať k uzdravení jste přijali,
rozšiřujete zdraví všem potřebným,
lékaři a divotvůrci přeslavní,
svými navštíveními vzdor nepřítele jste umlčeli,
a nyní svět uzdravujete zázraky.

Modlitba ke svatým nezištníkům a divotvůrcům Kosmovi a Damiánovi
Utíkáme se k vám, svatí nezištníci a divotvůrci, Kosmo a Damiáne, jako k rychlým pomocníkům a za naše spasení v modlitbě horlivým přímluvcům, a skláníme svá kolena, my nedůstojní, a usilovně k vám vzýváme: Nepřehlížejte prosby a modlitby nás, hříšných, nemohoucích, upadnuvších do mnoha nespravedlivých skutků a po všechny dny a hodiny našeho života hřešících. Proste Hospodina, aby nepřestával nám, nedůstojným svým služebníkům, udělovat své veliké a hojné milosti. Zbavte nás od všelikého zármutku, neduhu a nemoci, neboť vy jste přijali od Hospodina a Spasitele našeho Ježíše Krista díky své pevné víře, nezištnému uzdravování a vašemu mučednickému skonu nevyčerpatelnou uzdravující blahodať. Vyslyšte nás modlící se, a vaší laskavou přímluvou u Krista Boha vyproste všem pravoslavným křesťanům vítězství nad nepřátely. Opět a opět se k vám utíkajícím a horlivě vás žádajícím vyproste u Hospodina vše užitečné k našemu dočasnému životu, a nejvíce to, co je potřebné k našemu věčnému spasení. Nechť se díky vašim modlitbám staneme důstojnými a získáme křesťanské skonání života našeho bez bolesti, bez zahanbení a v pokoji, a nechť budeme zbaveni od úkladů ďábelských a věčných muk. Nechť se staneme dědici nekonečného a blaženého nebeského království. Služebníci Boží, Kosmo a Damiáne, nepřestávejte Boha prosit a přimlouvat se za nás, s vírou se k vám utíkající. A ačkoliv pro množství hříchů našich nejsme důstojní vašeho milosrdenství, přesto však, vy, věrní následovníci příkladu Boží lidumilnosti, učiňte, abychom i my přinesli plody důstojného pokání a dostihli věčného pokoje, neustále chválíce a blahoslavíce podivuhodného ve svých svatých, Hospodina a Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista a Jeho Přečistou Matku, jakož i vaše horlivé zastání, vždycky, nyní i příště, až na věky věkův. Amen.

Život svatého a bohabojného knížete Alexandra Něvského

(památka 23. listopadu/ 6. prosince a v den přenesení jeho ostatků roku 1724,  30. srpna / 12. září) 

Svatý a bohabojný kníže Alexandr Něvský se narodil roku 1218 jako syn velkého knížete Jaroslava. Od dětství byl celým svým srdcem obrácen k Bohu, vždy miloval pravdu, byl slitovný ke svým bližním a velmi zbožný. Přezíral povrchnost tohoto světa a již od raného mládí si zamiloval Krista. Vždy si přál podobat se svatým Otcům a získat jejich moudrost. To, co mu bylo nejvíce milé, byla všenoční bdění a skryté modlitby k Bohu.
Roku 1236 se sv. Alexandr stal knížetem novgorodským. Ve velké bitvě na řece Něvě porazil 15. července 1240 Švédy, kvůli čemuž byl také nazván Alexandrem „Něvským“. Jeho síla však nevycházela pouze z jeho vojska, ale především z jeho víry v Boží pomoc, a proto nejednou před bojem říkával svým vojákům: „Bůh není v síle, ale v pravdě.“ V předvečer bitvy se Švédy se jednomu z Alexandrových vojevůdců zjevili svatí Boris a Gleb a slíbili Alexandrovi, svému příbuznému, svou nebeskou pomoc.
Když se sv. Alexandr stal roku 1250 velikým knížetem vladimírským, mnoho svých sil vynaložil na to, aby vnesl pořádek a upevnil ruskou zemi v jednotě. Sv. Alexandr byl nejen ochráncem a strážcem svatého Pravoslaví na Rusi, ale i sám nebojácným vyznavačem svaté pravoslavné víry. Ve Zlaté Hordě se odmítl poklonit modlám a projít skrze obětní oheň, načež pronesl k chánovi Batúovi podivuhodnou větu, která navždy zůstala v paměti ruského národa: „Tobě se pokloním, neboť tě Bůh učinil důstojným království, ale zvířatům, stvořením a modlám se klanět nebudu. Jsem křesťanem a neklaním se stvoření, klaním se Bohu, Jedinému, ve Svaté Trojici oslavovanému, který stvořil nebe i zemi. Jemu sloužím a Jeho uctívám“. Pro jeho moudrost, chrabrost, tělesnou sílu a šlechetnost si jej vážil i chán. Sv. Alexandr dal za svého života postavit mnoho svatých chrámů a činil nespočetné množství skutků milosrdenství.
Sv. Alexandr vládl bohabojně jako kníže dlouhých dvacet sedm let, přičemž celou svou bytostí se oddával uskutečňování křesťanských skutků a práci pro blaho obyvatel své země. Nakonec, když pocítil, že se přibližuje jeho odchod z tohoto světa, tak kvůli dávnému přání svého srdce, které vždy směřovalo k Bohu, přijal mnišství se jménem Alexij. Krátce poté, co přijal svaté Kristovy tajiny, zesnul v blaženém pokoji 14. listopadu roku 1263, ve svých 45 letech. Jeho svaté tělo bylo přeneseno do Vladimíru, a přesto, že tato cesta trvala dlouhých devět dní, jeho tělesné ostatky zůstaly až do dne jejich uložení do hrobu zcela neporušeny. Dne 23. listopadu (dle církevního kalendáře) Bůh zjevil při jeho pohřbu v monastýru Narození Přesvaté Bohorodice ve Vladimíru „zázrak podivuhodný a památky důstojný“. Když mu metropolita chtěl do ruky vložit propouštěcí list (list, na němž je napsána modlitba, která se čte nad tělem zesnulého, a který se ukládá spolu s tělem každého pravoslavného křesťana do hrobu), světec si jej z metropolitovy ruky sám vzal a opět ulehl.
Roku 1381 byly ostatky svatého knížete Alexandra Něvského odkryty a uloženy v hlavním monastýrském chrámu. Církevní služba k tomuto světci byla sestavena v roce 1547, za vlády cara Ivana IV., kdy byla rovněž utvrzena jeho památka v církevním kalendáři a stanovena na den jeho pohřbu. Jeho svaté ostatky byly na příkaz cara Petra Velikého přeneseny v roce 1724 do Petrohradu, do Alexandro-Něvské Lávry, kde spočívají dodnes.

Svatý a bohabojný kníže Alexandře, pros milostivého Boha za nás!

Svatý Metoděj, učitel Slovanů
(památka 6. dubna/ dle světského to je 19. dubna)

Svatý Metoděj vyrůstal stejně jako jeho nejmladší bratr Konstantin v rodině zámožného soluňského občana Lva. Při křtu dostal jméno Michael, podle svatého archanděla, na jehož duchovní ochranu pak spoléhal po celý svůj život. Již jako mladík dosáhl tělesné a duchovní krásy a stal se známým „veškerému kraji soluňskému“. Když se o Metodějově bystrosti a nadání k řízení věcí dozvěděl císař, svěřil mu správu jednoho slovanského knížectví (archontie), jako by předvídal, že jej bude chtít jednou poslat Slovanům za učitele a prvního arcibiskupa, aby se předem naučil všem slovanským obyčejům a pomalu si je osvojil.
V cele archontie strávil více než deset let, jsa svědkem „mnoha nezřízených zmatků v tomto životě“. Postupem času zaměnil sv. Metoděj „zálibu v pozemské temnotě za myšlenky nebeské, neboť nechtěl drahocennou duši zneklidňovat věcmi, které nepřetrvávají na věky“, a po zralé úvaze se rozhodl přijmout mnišství. Snad někdy v polovině 9. století odchází do ústraní na horu Olymp, nacházející se na pobřeží Malé Asie mezi Misií a Bythýnií. Po určité době poslušenství obléká mnišský šat a s ním nové jméno Metoděj – podle sv. Metoděje Olympského, biskupa-mučedníka přelomu 3. a 4. století (památka 20. června/ 3. července). V monastýrském společenství se Metoděj plně oddá modlitbě, důslednému zachovávání mnišského řádu a pilnému studiu děl sv. Otců, jakož i jazyka Slovanů.
Když byl mladší z obou bratří Konstantin, zvaný Filosof, v roce 861 vyslán na diplomatickou a misijní cestu k Chazarům, vyzval Metoděje ke spoluúčasti. Olympský mnich přijal nabídku bez váhání, „hotov zemřít za křesťanskou víru“, přerušil svůj pobyt v monastýru a odešel sloužit „jako otrok“ svému bratru při náročné misii. Za pobytu u Chazarů pak mohl uplatnit nejen své knižní znalosti, získané za monastýrského studia, ale i bohaté zkušenosti z předchozí činnosti správcovské. Po návratu z úspěšné misijní cesty na něj císař i patriarcha naléhali, „aby se dal vysvětit na arcibiskupa“. Metoděj nesvolil, a tak byl ustanoven alespoň igumenem v klášteře Polychron, rovněž v Malé Asii, zde předtím podle všeho přijal i své diakonské svěcení.
Ještě než si stačili, svatí bratří vydechnou, obdržel byzantský císař Michal III. list tohoto znění: „My Slované jsme lid prostý a nemáme nikoho, kdo by nás naučil pravdě a řádně nás poučil. Tak tedy, dobrý vladaři, pošli nám takového muže, který nás napraví veškerou pravdou…“ Autorem listu nebyl nikdo jiný než velkomoravský panovník Rostislav, který v něm císaře žádal o misionáře – biskupa znalého slovanské řeči. Kníže Rostislav byl přesvědčen, že právě z Byzance, z křesťanského Východu „vychází do všech zemí dobrý zákon“.
„Slyšíš, Filosofe, tuto řeč?“ oslovil tehdy císař sv. Konstantina. „To nemůže vykonat nikdo jiný kromě tebe. Hleď, tady máš hodně darů, vezmi s sebou svého bratra igumena Metoděje a běž. Vy jste přece Soluňané a všichni Soluňané hovoří čistě slovansky.“
Císařův příkaz byl prostý, jeho důsledky však nebetyčné. Jak je vidět, vytvoření slovanského písemnictví nemůžeme připisovat jen sv. Konstantinu-Cyrilu; od počátku se o ně zasloužil i sv. Metoděj, který se velkou měrou, ne-li rovným dílem účastnil – spolu s dalšími pomocníky – přípravných prací k velkomoravské misii. Již v Cařihradě byly přeloženy základní biblické a bohoslužebné texty do slovanského jazyka.
Svatý kníže Rostislav přijal oba bratry a jejich početný doprovod s nesmírnou úctou a radostí, a spolu se vším lidem jim vyšel vstříc, ze svého sídelního města. Po příchodu na Moravu rozvinuli oba bratři misijní práci, připravenou již v Cařihradě; především zavedli celoroční cyklus pravoslavných bohoslužeb ve slovanském jazyce. Cyrilometodějská bohoslužba zapůsobila svou srozumitelností a krásou na celý národ a vedla k tomu, že se křesťanství rozšílilo a upevnilo v nejširších vrstvách lidu.
Necelý rok po příchodu Konstantina a Metoděje se však na Moravu vrátili dříve vyhnaní němečtí kněží, kteří začali všemožně brojit proti slovanskému jazyku v bohoslužbách. Zastávajíce tzv. trojjazyčnickou herezi, Němci tvrdili, že bohoslužba smí být sloužena pouze ve třech „svatých“ jazycích: v hebrejštině, řečtině a latině. Metoděj plně podporoval svého bratra v jeho pevném přesvědčení, že mladý slovanský národ má právo na vlastní bohoslužebný jazyk.
První období cyrilometodějské misie na Velké Moravě trvalo tri roky a čtyři měsíce. Po jejich uplynutí se svatí bratři vydali na cestu do rodné Byzance, aby podali císaři a patriarchovi zprávu o své dosavadní práci; v jejich družině kráčeli i vybraní žáci, kteří měli být v Cařihradě vysvěceni na biskupy mladé moravské církve. Cesta vedla pres Panonii, kde Konstantina a Metoděje přijal tamní kníže Kocel. I on, podobně jako Rostislav, jim svěřil padesát učedníku ke studiu duchovních nauk ve slovanské řeči. Od knížete Kocela pokračovali bratři v cestě do Benátek, kde chtěli nastoupit na loď, jež by je zavezla do vlasti; dobře si uvědomovali, že cesta pres hornatá území Balkánu, by byla nebezpečná a pro vyčerpané misionáře obtížně schůdná. Když se o jejich pobytu v Benátkách dozvěděl římský papež Mikuláš, zatoužil je spatřit „jako anděly Boží a poslal pro ně“. A tak zamířily kroky svatých bratří nikoli do Cařihradu, ale do hlavního města křesťanského Západu.
V Římě přijal Konstantina a Metoděje už Mikulášův nástupce, papež Hadrián. Bylo to přijetí slavnostní, ba velkolepé – vždyť s sebou přinášeli ostatky sv. Klimenta, jednoho z prvních římských papežů. Hadrián schválil a posvětil misijní činnost obou bratří tím, že položil slovanské evangelium na oltář v chrámu sv. Petra a vysvětil Metoděje pro začátek na kněze. Po něm byli vysvěceni i zbylí učedníci, ne však na biskupy, jak bylo zamýšleno, ale tři na kněze a další dva na čtece (žalmisty).
V průběhu ročního pobytu v Římě, vyplněném namáhavým vyjednáváním s papežským stolcem, přesvědčováním o významu nove vznikající moravské církve a intenzivní prací učitelskou a literární, sv. Konstantin těžce onemocněl. Krátce před svým prorocká slova – aby pro lásku k mnišskému životu neopouštěl duchovní brázdu, kterou spolu orali, a pokračoval v započatém díle. „Vždyť čím bys mohl být více spasen, drahý bratře Metoději?“ S těmito slovy opustil sv. Konstantin-Cyril pozemský svět.
Vyjednávání o vysvěcení žáku pro moravskou misii mezitím vázlo na mrtvém bodě, a tak se Metoděj rozhodl, že bude vyjednávat s papežem sám. Věc se dala do pohybu teprve poté, co si Metoděje vyžádal pro misii panonský kníže Kocel. Papežova odpověď Kocelovi znamenala novou životní etapu ve světcově životě: „Nejen tobě samému, nýbrž i všem oněm slovanským zemím jej posílám: učitele od Boha a od svatého Petra, prvního nástupce a klíčníka království nebeského.“ Dnes už přesně nevíme, zda byl sv. Metoděj vyslán do Panonie jako „pouhý“ kněz, nebo už jako biskup s dočasnou misijní působností.
Na začátku roku 870 došlo k vážným neshodám mezi moravskými knížaty: kníže Rostislav byl zrazen svým synovcem Svatoplukem, který jej zajal a vydal franckému králi. V Rostislavovi, jenž byl ve vezení oslepen a zanedlouho zemřel, ztratil Metoděj mocného ochránce. Pro svou spřízněnost s uvězněným knížetem byl nakonec zajat i Metoděj – snad v Panonii, snad na Moravě a souzen před shromážděním německých biskupu, za přímé účasti německého krále Ludvíka Němce. Metoděj, nyní již arcibiskup moravský a papežův legát, se bránil proti nařčení, že učí v cizí oblasti: „Kdybych byl věděl, že je vaše, byl bych chodil mimo ni. Jenže ona je svatého Petra.“ Na vzteklé výpady světec odpovídal: „Pronáším pravdu i před císaři a nestydím se; zato vy se na mne dopouštíte zvůle. Nejsem přece lepší než ti, kteří v mnoha mukách přišli i o tento život, protože mluvili pravdu.“ Metoděj byl odvezen do Švábska a po tři a pul roku držen ve vazbě. Strádal zde morálně i tělesně – byl urážen, vysmíván, násilím nucen, aby stál na mrazu a v dešti…
Mezitím Moravané znovu vyhnali německé kněze, kteří proti nim nepřestávali „kout pikle“, a spolu s knížetem Svatoplukem požádali papeže, aby jim vrátil jejich pravého učitele, arcibiskupa Metoděje. Papež vyhověl a Metoděj mohl ihned převzít do své správy všechny chrámy a kleriky v celé zemi. Dílo Boží začalo na Velké Moravě opět vzkvétat, přibývalo nových věřících i duchovních. V té době pokřtil sv. Metoděj českého knížete Bořivoje a jeho manželku Ludmilu a vychoval mnoho zdatných žáku: Moravana Gorazda, Klimenta, Angelára a mnoho dalších.
Úspěch cyrilometodějské misie, založené na staroslovenském jazyce, vyvolal brzy závist starých nepřátel. Vlastní politické ambice a sympatie pro latinskou bohoslužbu vedly knížete Svatopluka k tomu, že do země opět přizval bavorské duchovenstvo. Sv. Metoděj musí hledat oporu u věrného moravského lidu. Když je světec lživě obžalován u papeže Svatoplukovými rádci Benátčanem Janem a knězem Wichingem, odchází Metoděj znovu do Říma, aby obhájil svou pravověrnost a dokázal oprávněnost používání slovanského jazyka v bohoslužbě. Ve všech církevních otázkách je shledán „pravověrným“ (orthodoxus), a tak jej papež znovu vysílá na Moravu, aby se opět ujal tamní církve. Před papežem obhájil Metoděj i svobodné užívání jazyka slovanského, jen s jedinou výjimkou – čtení Evangelia bylo přikázáno konat latinsky a až pak slovansky.
Ještě jednou bylo sv. Metoději souzeno opustit bouřlivé vody velkomoravské: v roce 881 přijal pozvání císaře Basila Makedonského a naposledy před svou smrtí zavítal do své milované vlasti a její metropole Cařihradu. „Ctihodný otče,“ píše císař ve svém listu, „velice si tě žádám vidět. Prokaž mi tu laskavost… ať tě spatříme, dokud jsi ještě na tomto světě, a přijmeme tvou prosbu.“ Cařihradský císař uvítal Metoděje s velikou poctou a radostí, schválil jeho misijní činnost, a dokonce si u sebe ponechal i dva z jeho učedníku spolu s bohoslužebnými knihami v jazyce slovanském. Císař si světce velmi oblíbil a bohatě obdaroval. Stejně učinil i svt. patriarcha Fotios (památka 6. února/ 19. února)
Proč se vydal již zesláblý starec Metoděj na tak dalekou cestu do hlavního města východořímské říše? Důvodem byla bezesporu otázka kanonického uznání velkomoravské církevní samostatnosti, a také nutnost doplnit moravský episkopát o dalšího biskupa. Když císař i patriarcha splnili Metodějovu žádost, vyprovodila jej císařova garda až do Metodějova sídla na Moravu; zde se byzantští vyslanci setkali s knížetem Svatoplukem.
Ihned po návratu se Metoděj se svými druhy pustil do úplného překladu Písma svatého z řeckého do slovanského jazyka. Kolosální dílo – šlo o všech 60 kanonických knih! – bylo v krátké době za pomoci rychlopisců zdárně dokončeno a Metoděj k němu připojil též překlad církevního zákoníku (kanonického práva), díla, v němž se odráží jeho tvůrčí duch a originalita. Autor Metodějova životopisu připomíná i další světcova literární díla: předně tzv. Zakon sudnyj ljudem (civilní zákoník), Knihy (či Životy) sv. Otců a mnoho jiných. Před svou smrtí Metoděj odsoudil všechny zlořády a kacířství ve velkomoravské církvi a vybral svého zdatného nástupce – pravověrného, tehdy již na biskupa vysvěceného Moravana Gorazda. „To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má!“ Moravský lid s knížaty jeho poslední vůli s radostí přijal.
Když se na Květnou neděli r. 885 shromáždil všechen lid, vstoupil Metoděj naposled do chrámu, a neschopen již takřka pohybu, vyslovil požehnání (mnoholetí) císaři, knížeti, duchovenstvu i celému národu. Třetího dne po této události, 6. dne měsíce dubna, jak sám prorocky předpověděl, zesnul na rukou svých nejbližších spolupracovníku v Kristu.
Světcovo tělo bylo podle Života sv. Metoděje pohřbeno „v sobornej cerkvi“, tedy ve sborovém, katedrálním chráme. Kratší, tzv. Proložní život sv. Cyrila a Metoděje dodává, že „leží ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem Přesvaté Bohorodice“. Podle názoru dnešních badatelů a ve shodě se svatou tradicí naší Církve se místem uložení těla sv. Metoděje stala bazilika v Mikulčicích, nevetší dosud objevený velkomoravský chrám z 9. století. Na tomto ani na žádném jiném místě však nebylo světcovo tělo do dnešních dnu nalezeno. Je dobře možné, že bylo záhy po svém pohřbení vyzvednuto z hrobu a přeneseno na jiné, bezpečnější místo, aby zde zůstalo skryto před nepřáteli slovanské bohoslužby a jejích ctihodných zakladatelů.
Po zesnutí svatého Metoděje se čím dál tím více projevovalo očividné nepřátelství představitelů latinské církve k oběma svatým bratrům. Úcta ke sv. Metoději byla latiníky považována za zásadní překážku v naprostém prosazení nejen západního bohoslužebného obřadu, ale i v celkovém podřízení místní, slovanské církevní organizace vlivu římského papeže. Naopak ti, kteří zůstali po Metodějově smrti věrni pravoslavné církevní orientaci, jež lpěla na užívání slovanského jazyka při bohoslužbě, nepřestali soluňské bratry nikdy uctívat.
Přišla doba, kdy byla úcta ke svatým Cyrilu a Metoději v českých zemích i na Slovensku zcela potlačena. V latinských misálech určených pro arcidiecézi olomouckou z let 1499 a 1505 ani v misále pro arcidiecézi pražskou v roce 1522 není o sv. Cyrilu a Metoději už pražádné zmínky. Teprve v 19. století obnovili jejich památku v našem národě čeští obrozenci. Tehdy si začala obou světců – pravděpodobné v obavě ze vzpomínky na pravoslavnou víru – všímat i římskokatolická církev. Pod vlivem latinské církve byl svátek sv. Cyrila a Metoděje přesunut na 5. na den, který nijak nesouvisí s životy obou bratří, zato se ocitá v nápadné blízkosti památky mučednické smrti M. Jana Husa. Pravoslavná církev slaví svátek svatých Cyrila a Metoděje odpradávna ve dnech jejich úmrtí, 14. února a 6. dubna, a jejich společný svátek dne 11. května.

Tropar, hlas 4.

Apoštolům rovní a slovanských zemí učitelé, Cyrile a Metoději, v Bohu moudří, Vládce všech proste, aby všecky národy slovanské utvrdil v pravoslaví a jednomyslnosti, světu pokoj daroval a spasil duše naše.

Dobrý Pastýř č. 4