Svt. Artemon, biskup Seleukijský (I. – II. stol)

památka 24. března / 6. dubna

Blažený Artemon, byl rodem z města Seleukia v Pisidii ¹, ve kterém získal i své vzdělání.

Svůj zbožný život vedl za časů svatých apoštolů, kteří osvěcovali svět Kristovým učením. V době, kdy do tohoto města přišel svatý apoštol Pavel, Artemon ze všech občanů zářil dobrými skutky jako lampa, která nemohla zůstat skryta.

Byl to on, koho svatý Apoštol Pavel, jako utvrzeného v Kristově víře a naplněného Božskou velemoudrostí, ustanovil za pastýře a učitele místním věřícím a rukopoložil ho na prvního biskupa Seleukia v Pisidii.

Artemon dobře a zbožně vedl věřící, kteří mu byli svěřeni. Pro všechny byl přístavem spásy. Vdovám, sirotkům, chudým a nuzným, byl dobrým pečovatelem, zázračným pečovatelem o duše i těla. Celý svůj život, prožil zbožně a Bohu mile, zesnul v Pánu, doživší se důstojného stáří.

______

¹ Pisidie. Pisidie, byla oblast starověké Malé Asie nacházející se severně od Pamfýlie, severovýchodně od Lýkie, západně od Isaurie a Kilíkie a jižně od Frýgie, což zhruba odpovídá dnešní provincii Antalya v Turecku.

 

Svatý mučedník Basil,

presbyter Ankyrský (♰ 362)

památka 22. března / 4. dubna

Svatý Basil byl knězem Ankyrské církve v Galacii. V té době byl jejím biskupem Marcellus, který ve svém odporu k arianismu ¹ upadl do opačné hereze – modalismu ². Basil však tyto názory nesdílel a horlivě učil pravou víru a mnoho duší, provázel správnou cestou vedoucí k Bohu.

Svatý byl pomluven před císařem Konstanciem II. a předvolán k výpovědi. Před císařem, však s nezdolnou rozhodností a pevností vyznal pravoslaví a byl propuštěn.

Když se stal císařem Julian Apostata a snažil se znovu obnovit pohanství, statečný vyznavač znásobil své úsilí, aby odhalil prázdnotu víry v lidské modly a falešné bohy. Tehdy byl svatý Basil, obviněn z urážky cti císaře. Na to Basil odpověděl, že on má v úmyslu, podřizovat se pouze Králi nebe a země. Po těchto jeho slovech, prokonzul Saturninus nařídil, aby byl natažen na skřipec.

Během svého mučení, se svatý obrátil k Bohu s následující modlitbou: „Pane, Bože věků, děkuji Ti, že jsi mě uznal za hodného, jít cestou utrpení. Věřím, že jdouce po ní, dostihnu života věčného a budu se nacházet mezi těmi, které jsi učinil dědici svých zaslíbení a kteří se z nich již radují!“

Tehdy se císař, během svého tažení proti Peršanům v roce 362, zastavil v Ankyře. Tam mu představili Basila, který i před ním vyznával, že je křesťan. Juliánovi předpověděl, že Bůh, jehož oltáře svrhl a zničil, brzy jeho samotného, svrhne z trůnu a jeho tělo, které bude zanecháno nepohřbené, bude pošlapáno nohama.

Julián, se po těchto slovech urazil a nařídil, aby svatý, byl po několik dní, sekán po celém těle. Basil toto mučení, snášel několik dní, pak požádal o schůzku s císařem. Julián si už myslel, že Basil, po mnohých mučeních, je připraven odříct se víry. Přišel proto do chrámu Asklépia, kde nařídil připravit oběť.

Avšak Basil, který když před něho předstoupil, ze sebe strhl pás kůže, hodil ho před Juliána a řekl mu: „Vezmi si ho, sněz tento kousek, protože máš rád maso. A věz, že pro mě je smrt vítězství. Strádám pro Krista, On je moje útočiště, moje opora, můj život!“

Rozzlobený císař nařídil řezat jeho tělo tak dlouho, dokud nebudou obnaženy jeho vnitřnosti. Při tomto dalším mučení, se svatý modlil, aby mu Bůh dopřál dokončit jeho pozemskou cestu, zachovat víru a být přijat do Nebeského království. Během jedné noci, když byl po mučení Basil ve vězení, navštívil ho tam sám Kristus.

Následujícího dne, pak místodržící Frumentin nařídil, aby byl Basil znovu předveden, v naději, že zlomí jeho vůli ještě předtím, než císař odjede do Antiochie. Když před něj Basila předvedli, s úžasem zjistil, že svatý zůstal po všech mučení nezraněn. A protože, se bál více hněvu tyrana, nežli Božího hněvu, nahlas přede všemi, nařídil roztrhat jeho tělo rozžhavenými železnými drápy.

Zahalený do kouře a štiplavého pachu svého spalovaného těla, pronesl Basil tato slova: „Ježíši, světlo moje, Ježíši, naděje má, k Tobě Bože Otců našich, povznáším své díky, že si konečně bereš duši moji, z tohoto smrtelného světa. Nedovol, abych znevážil svaté jméno, které nosím. Je Tvé Pane, zachovej je čisté a bez poskvrny. Přijmi duši služebníka Svého, který zemřel, vyznávajíce Tebe, jediným a pravým Bohem“.

Takto svatý Basil, 29. června roku 362, odešel k Pánu. Později, po smrti Juliána Apostaty, křesťané pohřbili ostatky svatého mučedníka Basila a prokázali jim náležitou úctu. Jeho svátek byl přesunut na 22. března, kvůli svátku svatých apoštolů Petra a Pavla.

_____ 

¹ Arianismus, Ariánství. Křesťanská hereze IV-VI století. Vznikla v pozdní římské říši, a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijskému knězi Ariovi (Ἄρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha – Syna s Bohem – Otcem. Podle učení Aria, je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem – Otcem, je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehráli, alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. (♰ 328) a jeho nástupce svt. Athanasij (♰ 373). K překonání nepokoje, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina (♰ 337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea), poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin, se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius, a i další ariánští biskupové, kteří byli na Nicejském všeobecném sněmu odsouzení a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase navráceni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak, znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil, pod názvem socinianismus – unitářství, v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí, patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.

² Modalismus (z latinského modus – typ, obraz) je soubor variací heretického učení, v jehož formátu, je popírána trojjedinost Boha v Osobách. Kde se tvrdí, že Otec, Syn a Svatý Duch, jsou jen obrazy (mody) nebo tváře Jediného (nikoli však Jedno – Trojičního) Boha, ve kterých se zjevil lidem.

 

Svt. Birillus, biskup Katánský (♰ 90)

památka 21. března / 3. dubna

Svatý Birillus (Βήρυλλος, Brillus, Birillus, Beryllus) ¹, pocházel z Antiochie. Byl učedníkem apoštola Petra. Připojil se k nejpřednějšímu z apoštolů na jeho misijní cestě na Západ, kde byl ustanoven za biskupa města Katánie na Sicílii.

Dobře a Bohu mile, vedl své stádo, přiváděl nevěřící k víře v Krista a vykonal mnoho zázraků, z nichž jeden zmíníme. V té oblasti byl pramen s hořkou vodou a svatý Birillus po modlitbě k Bohu, proměnil hořkost tohoto pramene na sladkost.

Když to uviděl místní vůdce, který byl modloslužebník, uvěřil v Krista a mnoho dalších, uvěřilo spolu s ním.

Když dostihl hlubokého stáří, zesnul svatý Birillus v Pánu a byl se ctí pohřben na tomto ostrově (Sicílie). Následně dávajíce uzdravení všem těm, kteří k němu s vírou přicházeli.

Službu svatému, napsali Theofan Sicilský a Josef Hymnograf, ve které je nazýván prvním biskupem Katánie.

_

¹ V slovanském kalendáriu a životech svatých, je tento svatý mylně nazýván Cyrilem

Svatý apoštol Petr, ustanovuje za biskupa svatého Birillusa, plátno z roku 1693, v katedrále v Catanii od Andrea Suppa

 

Ctihodný Maxim Vyznavač (♰ 662)

památka 21. ledna / 3. února a 13. / 26. srpna

Rodák z Konstantinopole, sekretář císaře Herakleia Maxim, aby se vyhnul duchovnímu obecenství s monothelitskými heretiky ¹, odešel v roce 634 do Chrysopolského monastýru, kde složil mnišské sliby a později, se stal i představeným tohoto monastýru.

V roce 639, po prosbě budoucího jeruzalémského patriarchy svt. Sofronia, odešel do Afriky, potom také do Kartága, kde všude přesvědčoval místní biskupy, aby na svém místním sněmu odsoudili herezi monotheletismu. Poté, se přestěhoval do Říma, aby se zúčastnil místního Lateránského sněmu (649), který svolal svatý papež Martin, kde byl Monotheletismus odsouzen.

Po sněmu, byli na příkaz rozhněvaného císaře, v noci společně se zajati vojáky. Jak papež Martin, tak ctihodný Maxim Vyznavač.

Bylo nařízeno, aby byl Maxim přivezen na soud do Konstantinopole. Tam, jako neústupný obránce Pravoslaví, byl vězněn a mučen. Ve vězení strádal různými způsoby, nakonec byl odsouzen k bičování volskými šlachami, byl mu vyříznut jazyk a useknuta pravá ruka. Následně byl odsouzen k vyhnanství do Kolchidy (Kavkaz, západní část dnešní Gruzie). Tam, poté, co předpověděl svoji smrt, 13. / 29. srpna, roku 662 zemřel.

Svatý Maxim Vyznavač, zanechal Církvi, velký teologický odkaz, nevyčerpatelnou duchovní studnici. Teologie ctihodného Maxima Vyznavače, je založená na duchovním zkušeném poznání velkých pouštních otců, využívající přitom umění dialektiky rozvinuté předkřesťanskou filozofií. V jeho duchovním a teologickém odkazu pokračovali a dále ho ve svých dílech rozvíjeli, svatí otcové, ctihodný Simeon Nový Theolog (♰ 1022) a svt. Řehoř Palama (♰ 1359).

_______

 

¹ Monotheletismus, monoteletismus (z řeckého μονος – monos – jeden a μονος – monos – jeden). Je christologickou herezí (odsouzenou na VI. Všeobecném sněmu) a jednou z forem hereze monofyzitismu (která byla odsouzena na IV. Všeobecném sněmu). Monotheletismus vyznává dvojí přirozenost Ježíše Krista, ale pouze jedinou božskou vůli v jeho osobě. Monotheletismus, byl odsouzen na VI. všeobecném sněmu v roce 680.

 

Památka svatých Otců

Sedmého všeobecného sněmu (787)

jejich památka se připomíná v neděli nejbližší k 11. / 25. říjnu

V VIII. století se svatá císařovna Irena Athénská (♰ 803), stala regentkou svého syna, císaře Konstantina VI. Její první starostí, bylo ukončit pronásledování uctívání svatých ikon, které v roce 726 započal Lev III. Isaurský a v němž ještě krutěji pokračoval císař Konstantin V. Kopronymos.

Za tohoto důvodu, dala ustanovit svého rádce, svt. Tarasia (♰ 806), patriarchou Konstantinopolským a pověřila ho, aby připravil velký Sněm v Konstantinopoli v srpnu roku 786, který by ustanovil víru Církve v této otázce. Nepokoje způsobené ikonoborci, však donutily odložit svolání sněmu až na následující rok.

Sedmý všeobecný sněm, byl sezván nejprve do Konstantinopole a poté se přesunul do města Nikaia. Tam se o čtyři a půl století dříve, konal První všeobecný sněm. Pod vedením svatého patriarchy Tarasia, se na sněmu ve městě Nikaia shromáždilo na tři sta padesát pravoslavných biskupů, ke kterým se později připojilo dalších sedmnáct hierarchů, kteří se zřekli, ikonoborecké hereze ¹. Kromě zástupců papeže Římského a patriarchů Antiochie a Jeruzaléma, byli na sněmu významně zastoupeni mniši, kteří byli ikonoboreckými císaři krutě pronásledováni, a to přibližně v počtu sto třiceti šesti mnichů.

Po pečlivé přípravě a vyslechnutí četných svědectví svatých otců účastníci sněmu prohlásili anathemu ² nad heretiky ³, kteří padesát let zakazovali pravoslavným křesťanům uctívat ikony Krista, Matky Boží a svatých, protože to považovali za modlářství. Tím skončilo první období ikonoborectví ⁴, které však o několik let později, za císaře – heretika Leona V. Arménského (813–820), znovu nabralo na síle. Konečně, pak bylo poraženo až v roce 843 díky spravedlivé císařovně Theodoře (♰ 867) a svt. Metodějovi vyznavači, patriarchovi Konstantinopolskému (♰ 847). Svatí otcové sněmu, vyhlásili anathemu na patriarchy – heretiky Anastasia, Konstantina a Nikitu, metropolity Theodosia z Efezu, Jana z Nikomédie a Konstantina z Nakoleia a jejich stoupence.

Svatí otcové sněmu, odmítli nepravý a falešný „všeobecný sněm“ svolaný v roce 754 do paláce Hieria ⁵, z iniciativy Konstantina V. Kopronymose a prohlásili věčnou památku svatým obráncům pravoslaví: svt. Germanovi I. patriarchovi Konstantinopolskému (♰ 740), svatému Janu Damašskému (♰ 780), svt. Georgiovi Kyperskému a všem, kteří přijali vyhnanství nebo mučení kvůli obraně svatých ikon.

V usnesení, které otcové vyhlásili během posledního zasedání Sněmu, je řečeno:  „s veškerou hodnověrností a po pečlivém uvážení ustanovujeme: podobně jako vyobrazení svatého a oživujícího kříže umísťujeme ve svatých Božích chrámech, na bohoslužebných nádobách a rouchách, na zdech, deskách, v domech a při cestách čestné a svaté ikony, malované barvami a pořízené z drobných kamenů a jiného k tomu způsobilého materiálu, jako ikony Pána a Boha a Spasitele našeho, Ježíše Krista a neposkvrněné vládkyně naší svaté Bohorodice, jakož i svatých andělů a všech svatých a ctihodných mužů.  Často se stává, že ti, kdož se dívají na ikony, připomínají si a milují ty, kteří jsou zobrazeni a uctívají je políbením a pokloněním, nikoliv však úctou, jež přísluší jedině Božské Bytosti; jde o čest, jaká se vzdává obrazu svatého oživujícího Kříže, svatému evangeliu a jiným posvátným věcem okuřováním a stavěním svící, podle zvyku dávných předků. Pocta, která se vzdává svatému obrazu, přechází i na znázorněného a ten, který se klaní ikoně, velebí tím bytost na ní vyobrazenou. Takto se upevňuje učení svatých otců našich čili podání všeobecné církve, která přijala evangelium ve všech končinách země“.

Takto Svatí otcové, bránili nejenom úctu ke svatým ikonám, ale i samotnou skutečnost Vtělení Syna Božího. Vtělené Slovo Boží, přijímající lidskou přirozenost, ji zbožštilo, ale nezbavilo ji jejich vlastních charakteristik. Proto, ačkoliv je po Nanebevstoupení ve své podobě, tato lidská přirozenost Pána našim smyslům nepřístupná, přesto může být zachycena. Ikona Krista, jejíž pravost je ověřena církevní tradicí, tak zjevuje opravdovou a skutečnou přítomnost Božské a lidské Osoby, jejího předobrazu, předávající blahodať těm, kdo ji s vírou uctívají.

Tento druhý Nicejský sněm, je Sedmým a posledním Všeobecným sněmem uznaným Pravoslavnou Církví. To však neznamená, že v budoucnu nebudou svolávány žádné další všeobecné sněmy. Přesněji to znamená, že Nicejský sněm, se jako sedmý, stal symbolem dokonalosti a završení – přesně, jak je tento význam, tomuto číslu připisován ve Svatém písmu (Gen 2,1–3). Tento sněm, uzavírá období velkých dogmatických sporů, které však Církvi umožnily upřesnit a vyjasnit, ve výkladech a usneseních, které vylučují jakoukoli nejednoznačnost, hranice svaté pravoslavné víry ⁶. Od jeho završení, lze jakoukoli herezi dát do souvislosti k jednomu či druhému bludu, nad kterými Církev na Všeobecných sněmech vyřkla anathemu.

_____

¹ Ikonoborecká hereze. Tato hereze, vznikla na počátku VIII. století, jedním z jejích obhájců a zakladatelů, byl Konstantin, biskup z města Nakoleia, ve Frygii. Ikonoborci, nerozumně mísili úctu k ikonám s modloslužbou, chtěli vytrvalým a krutým pronásledováním této úcty k ikonám, zničit i všeobecnou úctu v Pravoslavné Církvi. Nejhorlivějšími obránci obrazoborectví byli císaři Leon III. Syrský (v letech 717 až 741) a Konstantin V. Kopronymos (v letech 741 až 775). Tato hereze byla odsouzena na 7. Všeobecném sněmu, který se konal v roce 787 v Nikáji.

 

² Anathema (řecky: ἀνάθεμα) je vyloučení křesťana nebo skupiny křesťanů z obecenství s věrnými. A vyloučení od svatých tajin, uplatňované jako nejvyšší církevní trest za těžké hříchy (především za uchýlení se k herezi nebo rozkolu) a je vyhlašované sněmem.

 

³ Heretik. Následovník hereze, tedy názoru či mylného učení, které není v jednotě s všeobecnou věroukou Církve.

 

⁴ První období ikonoborectví (mezi lety 726–780), začalo za vlády císaře Leona III. Isaurského a skončilo za regentství sváté císařovny Ireny. Během tohoto období byly vydávány dekrety zakazující uctívání ikon, což vedlo k jejich ničení a pronásledování těch kteří je ctili. Druhé období ikonoborectví (814–843) bylo obdobím znovuobnoveného boje proti úctě ke svatým ikonám v Byzantské říši, které začalo za císaře – heretika Leona V. Arména a skončilo v roce 843 za císařovny Theodory. Toto období se vyznačovalo opakováním událostí z prvního období, včetně svolání ikonoboreckého sněmu v roce 815, a skončilo obnovením úcty k ikonám. To je připomínáno každého roku v První neděli Velkého půstu, kdy je připomínáno Vítězství pravoslaví.

 

⁵ Ikonoborecký sněm z roku 754, známý také jako sněm v Hierii, byl svolán z iniciativy byzantského císaře Konstantina V. Kopronymose. Sněm přijal rozhodnutí odsuzující úctu k ikonám a rozhodl považovat ikony za modly. Tím bylo ikonoborectví oficiálně zakotveno jako státní politika v Byzantské říši. Tato jeho rozhodnutí, však byla nakonec odsouzena a změněna. To učinil Sedmý všeobecný sněm, uspořádaným roku 787, na kterém, byla znovu nastolena úcta ke svatým ikonám.

 

⁶ Hranice svaté pravoslavné víry. Hranice Církve, jsou hranicemi dogmatické, kanonické, mystické, duchovní a morální povahy, oddělující členy Jedné a Pravé Kristovy Církve – Všeobecné Pravoslavné Církve, od ostatních představitelů viditelného i neviditelného světa. Je to soubor zákonů, norem, pravidel a podmínek, které určují příslušnost osoby nebo společenství k Církevní jednotě.

 

Svt. mučedník Kyprián,

biskup Kartaginský (♰ 258)

památka 31. srpna / 13. září

Svatý Kyprián, Thascius Caecilius Cyprianus, se narodil v Kartágu okolo roku 200. Pocházel z bohaté pohanské rodiny, získal vynikající vzdělání a stal se rétorem. Jeho talent, ale i ctnosti, mu přinesly velkou slávu jak mezi pohany, tak mezi křesťany v Kartágu. Proto, když okolo roku 246, přijal Kyprián křesťanství a byl pokřtěn knězem Caeciliusem, měla tato zpráva ve městě velký ohlas.

Sám Kyprián, pak popsal změnu, která v něm nastala po jeho obrácení ke Kristu, těmito svými slovy: „Když oživující vlna, očistila nečistoty mého dřívějšího života, tehdy světlo tiché a jasné, sestoupilo z Nebe do mého srdce. Když mě druhé narození Duchem Nebeským, proměnilo do nového člověka, tehdy jsem se podivuhodným způsobem posílil proti pochybnostem, odkryly se mi tajiny, temnota byla osvětlena … dozvěděl jsem se, že to, co ve mně tělesně žilo pro hřích, náleželo zemi a nyní, započalo to, co je Boží, žijící Duchem Svatým. V Bohu a od Boha, je všechna naše síla, od Něho je naše pevnost a opora. Skrze Něho, my žijící na zemi, máme naději a očekávání budoucího blaženého bytí“ ¹.

Tehdy Kyprián rozdal svůj majetek chudým a uchýlil se do samoty, aby se věnoval modlitbě a rozjímání nad Svatým Písmem a díly Církevních otců. V letech 248-249 byl jednomyslnou vůlí lidu, zvolen za biskupa města Kartága, a to navzdory námitkám některých kněží, že se tak stalo velmi rychle po jeho křtu.

Poté, co byl svatý Kyprián zvolen za biskupa, započal císař Decius (249–251) kruté pronásledování křesťanů. Kartaginští pohané neodpustili „zradu“ svému skvělému rétorovi a požadovali, aby byl Kyprián vydán lvům k roztrhání. Avšak Pán, který si přeje, aby dobro, bylo konáno v pravý čas, a nepřijímá oběti od těch, kteří se neuváženě odevzdají do rukou pronásledovatelů, měl pro něj připraven jiný úděl. Svatý Kyprián proto uprchl společně s několika známými křesťany a více než rok se skrýval na okraji města, kde si i nadále dopisoval se svými duchovními dětmi.

Během pronásledování se mnozí snažili uniknout od těchto strašných mučení a smrti tím, že souhlasili s přinesením oběti modlám, nebo jen podepsali dokument potvrzující, že oběť již vykonali. Když pronásledování skončilo, tito odpadlíci (latinsky lapsi), pak začali žádat o opětovné přijetí do lůna Církve a pro pastýře Církve, tehdy nastala nová vážná obtíž v Církevním společenství.

Svatý Kyprián, osvícen Svatým Duchem a veden po královské cestě pravdy, která vždy leží mezi dvěma krajnostmi. Odmítl návrhy některých shovívavých vyznavačů, kteří požadovali okamžité smíření s odpadlíky, na druhou stranu však, je, ale nezbavoval naděje na spásu. Rozhodl, že na odpadlíky bude uloženo dlouhé a přísné pokání, doživotní pro ty, kteří bez přinucení obětovali modlám, a jejich sjednocení s Církví, jen a pouze před smrtí, skrze přijímání svatých Kristových tajin. Přitom ustanovil, že v případě nových pronásledování, budou tito lidé přijati do lůna Církve hned, skrze přijímání Svatých tajin, aby byli posilněni pro nový boj.

Toto rozhodnutí, vyvolalo nespokojenost mezi těmi, kteří chtěli okamžité smíření, v čele s jistým Felicissimem. Kolem Felicissima se sjednotili kněží, kteří již dříve nesouhlasili s Kypriánovým jmenováním biskupem. Tato skupina nakonec způsobila rozkol, přičemž za kartaginského biskupa dosadili Fortunata. Zpočátku stál v čele této skupiny Novatus. Ten odešel do Říma a tam se připojil ke krajní straně Novatiánových příznivců. Ti bojovali proti papeži svt. Kornéliovi (♰ 253), kterého podporoval Kyprián. Další odpůrci svatého, kteří popírali možnost smíření s odpadlíky od víry zcela, se sjednotili pod vedením montanisty Maxima, který byl prohlášen za kartaginského biskupa také.

Tento rozkol, zastavil až hrozný mor, který v letech 253 - 254 zpustošil říši a Kartágo. Brzy poté, však začala nová pronásledování Církve. Během těchto zkoušek svatý Kyprián odhalil hloubku svých ctností a nevyčerpatelnou lásku k trpícímu lidu. Zřizoval pomoc pro nemocné, utěšoval ty, kteří ztratili své blízké, a ostatní povzbuzoval, aby si zachovali víru a naději.

Když pak zavládl pokoj, svolal svt. Kyprián v Kartágu tři sněmy (255–256), aby se vyřešily spory uvnitř Církve, především, aby se rozhodla otázka, jak by mělo probíhat přijetí heretiků do lůna Církve. Skrze svatý křest, jak byla místní tradice a zvyk, nebo prostým vkládáním rukou, jak tomu bylo činěno v Římě. Navzdory naléhání papeže Štěpána, svt. Kyprián trval na zachování tradic Africké a Východní Církve, křtít heretiky, kteří se chtěli vrátit do lůna Církve. Na rozdíl, ale od římského biskupa, se zdržoval snah a úsilí, zavést tato opatření do těch Církví, ve kterých byly přijaty již jiné zvyky. Nehledě na pokusy svt. Dionýsia Alexandrijského (♰ 265), usmířit obě strany, byly vztahy mezi Římskou a Africkou Církví přerušeny, kvůli nesmiřitelnému postoji papeže Štěpána. Teprve po jeho smrti, byly znovu obnoveny.

V roce 256, kdy tento spor ještě nebyl překonán, zahájil císař Valerián nové pronásledování křesťanů. Svt. Kyprián, byl zatčen a poslán do vyhnanství do Curubisu, jihovýchodně od Kartága.

Za několika měsíců, se svt. Kyprián mohl znovu vrátit do Kartága. Nyní už, ale věděl, že nastala jeho hodina, ve které svou krví vydá svědectví o Kristu. Ve snu, se mu dostalo zjevení o jeho blížícím se zatčení. A skutečně, o několik dní později, předstoupil před nového prokonzula Galeria Maxima. Světitel Kyprián, se nijak nesnažil ospravedlňovat, a když uslyšel, že je odsouzen ke smrti mečem, jednoduše řekl: „Děkuji Bohu!“. Když shromáždění křesťané uslyšeli rozsudek, všichni volali jednohlasně: „Nechť i nám, setnou hlavy, spolu s ním!“ Věřící pak doprovázely svatého mučedníka až na místo popravy.

Když tam svt. Kyprián dorazil, klidně ze sebe svlékl plášť, poklekl a pronesl modlitbu k Pánu. Poté předal diákonům, kteří ho doprovázeli, své biskupské oblečení a pokojně čekal na svého kata. Když se kat objevil, svt. Kyprián nařídil, aby mu za jeho práci, bylo odměřeno dvacet pět zlatých. Sám si potom zavázal pásku přes oči a s radostí očekávaje svůj odchod do nebeských příbytků, přijal 14. září, roku 258, smrt stětím.

Jeho literární odkaz, sestávající převážně z dopisů a krátkých pojednání, je jednou z nejvýznamnějších památek latinské patristické tradice a důležitou součástí učení Pravoslavné Církve. Svt. Kyprián opakovaně zdůrazňoval, že mimo Církev, sjednocenou kolem biskupa – obrazu samotného Krista, není spásy, a k tomu dodával: „Komu Církev není matkou, tomu Bůh není Otcem“.

___

¹ Z listu k příteli Donátovi o Blahodati Boží, o svém křtu.

 

Svt. Tarasios,

patriarcha Konstantinopolský (♰ 806)

památka 25. února / 10. března

Bratr svatého Sergija Vyznavače (IX. stol) a strýc svt. Fotiose Velikého, konstantinopolského (♰ 893). Jeho zbožní rodiče, jej vychovali v bázni Boží a dali mu dobré vzdělání. Byl protosekretářem a představeným císařské kanceláře, na byzantském dvoře. Poté, co z patriaršího trůnu odstoupil svt. Pavel IV. konstantinopolský (♰ 784), Tarasios mající dobré světské i teologické vzdělání, byl ještě jako světský člověk vybrán na patriarší trůn.

Z horlivosti pro Pravoslaví, se svou volbou (v roce 784) souhlasil, ale pouze pod podmínkou, že bude svolán Všeobecný sněm, který ukončí ikonoborecké nepokoje. Pro mocný odpor, kdy ikonoborecká hereze, měla své příznivce jak mezi císařským vojskem, tak mezi obyvatelstvem hlavního města, se však tento Všeobecný sněm dlouho odkládal. Nakonec, byl tento sněm, svolán v Niceji až v roce 787.

Na sněmu, byla úcta k ikonám znovu obnovena a teologicky plně podložena. Svatý Tarasios, vedl Církev, jako dobrý pastýř moudře po dobu dvaceti dvou let. Vedl přísný asketický život. Veškerý svůj majetek vynakládal na Bohu libé skutky. Živil, šatil a poskytoval útěchu starým, chudým, sirotkům a vdovám. Na svatou Paschu, připravoval pro potřebné vždy slavnostní hostinu, na které i sám přisluhoval.

Dle života svt. Tarasia, jej před jeho smrtí pokoušeli běsi tím, že mu připomínali jeho život, když byl mladý a snažili se mu přitom připsat hříchy, kterých se nedopustil. On však vše vydržel, a ještě je odsoudil za pomluvu.

Tarasios zesnul 25. února, roku 806 po nemoci. Byl pohřben v monastýru, který založil na břehu průlivu Bospor. U jeho hrobu se událo mnoho zázraků.

 

Ctihodný otec Cleopa, z monastýru Sihăstria (♰ 1998)

památka v den jeho zesnutí 19. listopadu / 2. prosince, spolu s ctihodným otcem Paisiem (Olaru)

Narodil se v roce 1912 v obci Sulița, v župě Botoșani v Rumunsku. Jeho rodiče byli zemědělci, byl pátým z jejich deseti dětí. Svá dětská léta prožil tak, že spolu se svými dvěma staršími bratry, pásl ovce svého otce

Na jaře roku 1929, se svými dvěma bratry, opustili otcovský dům a společně vstoupili do skitu, poustevny Narození Přesvaté Bohorodice Sihăstria. Tento skit, byl v těch letech pod duchovním vedením archimandrity protosingela Ioanichie (Moroi) ¹, který byl uznáván, jako jeden z největších Moldavských starců, první poloviny XX. století.

V roce 1936, po sedmi letech poslušenství, byl mladý poslušník Constantin Ilie, postřižen na mnicha, se jménem Cleopa–Kleopa. V roce 1942 byl otec Cleopa, ačkoli byl stále jen mnich, dočasně jmenován správcem skitu Sihăstria. V té době, byl představený skitu, otec archimandrita Ioanichie už velmi starý a byl upoután na lůžko. V lednu 1945, byl otec Cleopa rukopoložen na diákona, poté na jereje a následně, byl ustanoven igumenem skytu Sihăstria. Po čtyři roky, tam sloužil jako duchovní pastýř mnišského bratrstva. Během této krátké doby nashromáždil kolem sebe bratrstvo osmdesáti mnichů, postavili nové mnišské cely a zimní chrám.

Ve skitu, obnovil kinoviální ústav v souladu s hesychastickou tradicí, vychovával nové duchovní pastýře a podnikl několik misijních cest po zemi. V roce 1947 se skit, stal monastýrem a otec Cleopa, s požehnáním patriarchy Nikodima (Munteanu), byl ustanoven archimandritou.

Po Druhé světové válce, byl král Michal I. Rumunský, v roce 1947 donucen k abdikaci a v zemi byla nastolena komunistická diktatura. Monastýry, byly jeden po druhém zavírány. Mnoho církevních hierarchů, kněží, mnichů a monašek bylo zatčeno, mučeno nebo vydáno rovnou na bolestivou smrt.

V květnu 1948, byl otec Cleopa zatčen a uvězněn za kázání, které pronesl. Ve vězení byl pět dní. Když byl propuštěn z vězení, dobří lidé mu poradili, aby se před státní policií schoval v lese v horách. Starec se jejich radou řídil a v lesní chatrči v horách, se schovával po šest měsíců.

30. srpna 1949, byl jmenován, představeným monastýru Proměnění Páně Slatina – mănăstirea Slatina, v župě Sučava, kde se z rozhodnutí patriarchy Justiniána (Marina), připojil k dalším třiceti mnichům z bratrstva monastýru Sihăstria.

Jeho pastýřské a misijní zkušenosti, mu umožňovaly široce pracovat na poli vzdělávání a evangelizace. Pro rady a duchovní poučení, k němu přicházeli všichni, staří i mladí, prostí vesničané i vzdělanci, zdraví i nemocní. V té době, s požehnáním eparchiálního archijereje, se otec Cleopa, začal také duchovně starat o další monastýry v kraji. V roce 1952, byl pak podruhé nakrátko zatčen. Po tomto zatčení, se opět musel skrývat v horách.

V roce 1956 se vrátil do svého rodného monastýru Sihăstria. Zároveň v té době, začalo v Rumunsku těžké období pronásledování pravoslaví, které trvalo až do roku 1964. Na základě tehdejšího vládního nařízení, bylo z monastýrů násilně vystěhováno na 4000 mnichů a monašek.

Otec Cleopa, tehdy opět odešel do hor, kde mnoho času, věnoval modlitbě a kde také napsal svá později známá a rozšířená poučení k duchovnímu životu.

V roce 1964 se jako představený, vrátil do svého monastýru a pokračoval ve své misijní práci. V té době, kdy Církev získala nevelkou svobodu, se začali vracet do monastýru také poutníci. Vzdělaný kněz, vyzýval věřící, aby se drželi pravé víry, aby přicházeli pravidelně ke zpovědi, přijímali svaté tajiny, pravidelně se modlili a také se starali o to, aby pomáhali potřebným. Skrze modlitby starce, Pán uzdravoval beznadějně nemocné.

Od roku 1965 začal otec Cleopa psát kázání, poučení a duchovně prospěšné listy pro mnichy i prosté věřící. Řada jeho prací, měla apologetický charakter a zabývala se sektami, které tehdy začaly v zemi vznikat. Je mnoho příběhů, které byly starcem napsány také pro děti. Jeho dlouholeté literární dílo, bylo později shrnuto do obsáhlé sbírky. Protože se stal starec známým, i daleko za hranicemi, mnoho jeho děl, bylo přeloženo do několika jazyků.

Posledních dvacet let svého života, se otec igumen modlil 14–15 hodin denně. Ke svému modlitebnímu pravidlu, přidával denně tři sta až čtyři sta poklon.

Ke konci života, byl jeho den rozdělen na tři stejné části: 1. – modlitba a krátký odpočinek, 2. – čtení svatých otců a psaní vlastních děl, 3. – přijímání duchovních žáků a věřících.

Starec byl v dobrém zdravotním stavu, ale zatčení a život v horách, postupně o sobě dávaly znát. Na osmém desátku života, se otec Cleopa začal častěji unavovat. Od roku 1985, pak začal otec Cleopa trpět řadou vážných nemocí.

V posledních měsících života, otec Cleopa opakoval, že brzy odejde k Bohu. Den před svou smrtí, jednomu ze svých učedníků řekl, že druhého dne, odejde na onen svět.

Tehdy se shromáždily tisíce věřících, aby se rozloučily se svým duchovním otcem. Zemřel 2. prosince 1998, v monastýru Sihăstria. Lidé plakali, ale zároveň přitom zpívali: „Kristus vstal z mrtvých!“.

Byl obhájcem tradičního pravoslavného způsobu života a měl silný vliv na následný vývoj v Rumunské pravoslavné Církvi. Současný patriarcha Daniel (Ciobotea), byl jedním z jeho duchovních žáků, spolu s mnoha dalšími nynějšími biskupy.

Sám o sobě, mluvil jako o neužitečném a nepotřebném člověku, po celý svůj život, neustále slovy umenšoval své činy a zlehčoval i svá utrpení. Říkal, že v ústraní v horách žil jako král, navzdory velmi drsným podmínkám, nedostatku jídla a prostému přístřeší, ve kterém žil. Jeho názory na důležitost ochrany přírody a přírodních zdrojů, na lidskou odpovědnost milovat a chránit přírodu jako Boží stvoření významně přispěly k přijetí environmentalismu Rumunskou pravoslavnou Církví.

Často ho také navštěvovali s prosbou o duchovní radu i významné osobnosti, jako byli politici a podnikatelé. On je všechny přijímal, spolu s ostatními obyčejnými lidmi. Kázal mírnost a pokoru, hluboké porozumění Bible a svaté tradice. Jeho pokora, navzdory jeho obrovskému vlivu na Církev, stejně jako jeho rozsáhlé znalosti, z něj učinily symbol obrození Církve po revoluci v roce 1989.

12. července 2024, Posvátný synod Rumunské pravoslavné Církve, rozhodl o tom, připočíst šestnáct nových rumunských světců, do zástupu svatých, včetně ctihodných otců Paisie Olaru a Cleopy Ilie z monastýru Sihăstria.

_____

¹ Jeroschimonach starec Ioanichie Moroi (♰ 1944). Otec Ioanichie Moroi se narodil v roce 1859 ve městě Zărnești v župě Brašov. V pravý čas se oženil a od Boha dostal dvě děti. Když se budoucí otec Ioanichie rozhodl přijmout mnišství, vydala se na tuto mnišskou cestu i jeho žena s dvěma dětmi. Jeho žena přijala mnišství se jménem Augustina a svůj duchovní zápas vedla v monastýru Agapia – Mănăstirea Agapia. Budoucí otec Ioanichie, po pouti do Svaté země a na Svatou horu Athos, se zřekl světa a přijal mnišství v jednom rumunském mnišské příbytku na Svaté hoře Athos. Na Athosu žil v letech 1890-1900. V roce 1900, se otec Ioanichie vrátil do země a vstoupil do bratrstva monastýru Neamț, kde byl ustanoven ponomarem. V roce 1909 se vladyka Pimen (Georgescu), arcibiskup města Jasy a metropolita Moldavský, rozhodl zrušit dřevařskou továrnu v Sihăstrii a obnovit tam poustevnu. Po devíti letech mnišského života v monastýru Neamț, byl otec Ioanichie, rukopoložen na jeromonacha a vyslán jako igumen do poustevny Sihăstria. Tam jako představený této poustevny, duchovně i fyzicky pracoval 35 let. Zcela znovuzrodil mnišský život v této poustevně a shromáždil kolem sebe početné bratrstvo. Během této doby se otci protosingelu (protosingel – πρωτοσύγκελλος, je hlavním zástupcem biskupa eparchie pro výkon správní pravomoci), podařilo proměnit tuto opuštěnou poustevnu, ve skutečnou duchovní poustevnu, podle vzoru těch na Svaté hoře Athos. Po dvacet let byl otec Ioanichie jediným knězem a zpovědníkem pro obyvatele poustevny. Mezi jeho více než čtyřiceti učedníky byli i tři bratři z rodiny Ilie, jmenovitě Vasile, Gheorghe a Constantin (budoucí otec Cleopa). Svatá liturgie se sloužila denně, ranní bohoslužba se vždy započala po půlnoci a ostatní bohoslužby, se konaly hned poté. Říká se, že otec Ioanichie nezačal požehnání před začátkem bohoslužby, dokud se všichni bratři neshromáždili v chrámu. Zpověď se konala každý týden v pátek, přijímání svatých tajin se konalo v čase určeném zpovědníkem. V pondělí, ve středu a v pátek se jedlo pouze jednou denně, po 15:00, bez oleje, v ostatní dny se jedlo dvakrát denně bez masa. Čas strávený v mnišské cele byl velmi důležitý a pro mnicha byl pečlivě naplánován. V cele se četl denní kánon modliteb předepsaný pro mnichy. Ten zahrnoval tři sta poklon k zemi a šest set úklon, stejně tak čtení žaltáře. Ti, kteří se nedostavili na ranní bohoslužbu a nesloužili svůj kánon, ten den nedostávali jídlo. V mnišské cele, nesměl nikdo přijímat příbuzné, schraňovat peníze, nebo mluvit o světských věcech. Všechno se dělo pouze s požehnáním představeného otce Ioanicchie. O askezi otce Ioanicchie, jeho duchovní žák, otec Cleopa Ilie řekl: „Protože denně složil svatou liturgii, nejedl od pondělí do soboty nic, spokojil se pouze se svatým přijímáním a prosforou, která náleží sloužícímu knězi. Během těchto pěti dnů přicházel igumen s bratrstvem do mnišské jídelny a četl tam poučná slova ctihodného Theodora Studity. V sobotu a v neděli, stejně tak i o velkých svátcích, pak jedl společně za stolem s celým bratrstvem“. Když otec Ioanicchie vážně onemocněl a už nemohl vést poustevnu Sihăstria, byl jeho duchovní žák, mnich Cleopa Ilie, pověřen pokračováním jeho duchovní služby. Poslední dva roky svého života otec Ioanicchie trávil převážně ve své cele, neustále se modlil k Bohu, zpovídal a dával rady svým učedníkům. Dne 3. září 1944 otec Ioanichie Moroi, s vědomím, že odejde do věčného světa, svolal všechny bratry poustevny k svému lůžku a dal jim poslední požehnání spolu s nabádáním k neustálé modlitbě, s láskou k poslušenství, lásce ke svaté Církvi a k ​​čistému životu v Kristu. Ctihodný otec protosingel Ioanichie Moroi zemřel ráno 5. září 1944. Oplakávaný celým bratrstvem jako milující otec a duchovní opora, byl pohřben na novém hřbitově v sadu poustevny. O několik let později, zemřela i jeho žena, poustevnice Augustina z monastýru Agapia, která byl poté pohřbena na stejném hřbitově.