Životy Svatých

 

Svatí mučedníci Agathopodes, diákon

a Theodulus, čtec (♰ 303)

památka 5. / 18. dubna

Když během pronásledování křesťanů, které bylo započato Diokleciánem v roce 303, mnoho křesťanů uprchlo pryč z měst a skrývalo se na různých místech, ve městě Soluni zůstali dva zbožní služebníci Církve: starší diákon Agathopodes a mladý čtec Theodulus, kteří se dnem i nocí modlili za Boží církev. Přebývali beze strachu, očekávajíce budoucí mučení.

Mučení na sebe nenechalo dlouho čekat. Křesťané, kteří se netajili svou vírou, byli zajati a uvrženi do vězení. Vládce města Faustinus nařídil, aby k němu byli přivedeni vyznavači Krista, diákon Agathopodes a čtec Theodulus. Ti s radostí a bez bázně před něj předstoupili a přede všemi přiznali, že jsou křesťané. Poté na všechna přemlouvání i hrozby ze strany vládce odpovídali pouze neústupným vyznáváním své víry.

Ze strachu, že jejich odhodlanost a neústupnost poslouží jako povzbuzení a příklad i pro ostatní křesťany, kteří byli uvězněni a mučeni, nařídil Faustinus, aby byli Agathopodes a Theodulus znovu odvedeni do vězení. Zde byli umístěni do cel společně s vězni vězněnými za různé zločiny. V noci se ve vězení Agathopodes a Theodulus vroucně modlili. Ostatní vězni, kteří naslouchali slovům jejich modliteb, byli dojati, přestali mít strach ze smrti, padli na kolena a činili pokání za své hříchy. U vězení se začali poté shromažďovat lidé a s překvapením a dojetím naslouchali řečem těchto dvou spravedlivých. Poté, co bylo vládci města oznámeno, že pokud tito dva křesťané budou drženi ve vězení i nadále naživu, podaří se jim mnohé z lidu odvést od služby pohanským bohům, byli Kristovi vyznavači znovu předvoláni před vládce města a po mnoha marných hrozbách a přemlouváních byli odsouzeni ke smrti a pak znovu odvedeni do vězení. Tam se shromáždili jejich příbuzní a přátelé a se slzami truchlili pro rozsudek, který je čekal.

„Kvůli čemu a proč pláčete?“ zeptal se jich Theodulus. „Proč nemáme plakat, když vás vidíme v takové hrůze a nebezpečenství,“ odpověděli ti, kteří je měli rádi. „Proč jste však přestali plakat pro svá neštěstí,“ zeptal se jich Theodulus, „a pláčete pro nás, před kterými jsou lepší věci?“

Potom strávili mučedníci poslední noc ve vězení v řetězech, při modlitbě usnuli a oba byli ve svém snu utěšeni viděním, které jim předpovědělo mučednickou smrt a věčnou radost. Takto povzbuzeni děkovali Pánu. Když nastal den, vyšli klidně k poslední zkoušce, při které zůstali pevnými ve víře až do konce.

Mučitelé je nakonec odvedli k moři, tam jim svázali ruce za záda, na krk jim byly pověšeny kameny a potom byli hozeni do moře, kde se utopili.

Moře poté vyplavilo jejich těla na břeh bez pout a kamenů na šíji a zbožní věřící je s úctou pohřbili.