Životy Svatých

Ctihodný Pimen Veliký († 450)

památka 27. srpna/ 9. září

Narodil se okolo roku 340 v Egyptě. Spolu se svými bratry ctihodným Anoubem¹ a Paisijem, odešel do jednoho z egyptských monastýrů, kde všichni tři bratři, přijali mnišský postřih. Ctihodný Pimen se oddal přísnému půstu a neustálé modlitbě, skrze, což vyšel do takových výšin duchovních ctností, že už přebýval mimo dosah lidské vášnivosti.

Postupně se stal ctihodný pro mnohé mnichy duchovním učitelem i zkušeným rádcem na cestě spásy. Mniši si jeho rady, které jim, v duchovním životě dával, zapisovali a tyto rady, pak zůstali poučením nejen jim, ale i mnohým dalším.

Když se ho ptali, jak se zbavit vtíravých zlých myšlenek, starec odpovídal: „Zlé myšlenky, které jsou nám vkládány na mysl nepřítelem naší spásy, mohou jako jiskra zažehnout v člověku hříšné touhy. Tyto jiskry je nutné uhasit vodou, tedy modlitbou a nasměrováním duše k Bohu“.

Ctihodný také říkal: „Člověku je třeba dodržovat tři hlavní pravidla: mít bázeň před Bohem, často se modlit a činit dobro lidem. Zloba nikdy nezničí zlobu, jestliže vám někdo učinil zlo, ty mu učiň dobro a tvé dobro přemůže jeho zlobu “.

Poté, co se tento egyptský poustevník proslavil velkou svatostí svého života a hlubokou učeností svých poučení, zesnul v Pánu, ve věku sto deseti let od narození, okolo roku 450. Brzy pak byl zjeven Boží Církvi jako svatý služebník Boží, a pro svoji velikou pokoru, skromnost, pravý asketismus a nezištnou službu Bohu dostal přízvisko Veliký.

___________

 

¹ Ctihodný Anoub, poustevník Egyptský. Památka 5. / 18. června. Ctihodný Anoub, v čase pronásledování křesťanů, v IV. století, velmi odvážně a hrdinně přetrpěl mučení. Když se stalo a on toto vše přežil, odešel do pouště, kde zůstal až do svého stáří. Založil nevelký skit, ve kterém žil společně se šesti mnichy, mezi kterými byl i jeho bratr Pimen. Poté, co skit zničili a zpustošili zloději, se mniši uchýlili do opuštěného pohanského chrámu. Tam si dali slib, nepromluvit mezi sebou po celý týden ani slovo. Ctihodný Anoub, pak každé ráno celý týden, házel kámen do tváře sochy pohanského boha a večer ji říkal: „Zhřešil jsem, odpusť mi.“ Po týdnu se mniši Abby Anouba zeptali na to, co to všechno znamená. Starec jim vysvětlil, že tak jako se socha nerozhněvala, když ji bil, a nepovyšovala se, když ji žádal o odpuštění, tak by měli bratři žít mezi sebou. Na konci jeho života, tři dny před smrtí ctihodného navštívili starce poustevníci Sur, Izajáš a Pavel, kteří ho požádali, aby jim řekl o svém životě pro ponaučení věřících. Svatý jim odpověděl: „Nepamatuji se, že bych dělal něco velkého a slavného.“ Pak však po horlivých prosbách souhlasil. Následně jim s hlubokou pokorou řekl, že poté, co během pronásledování před mučiteli vyznal Kristovo jméno, nikdy svá ústa už neposkvrnil nespravedlivým slovem, protože poté, co jednou vyznal Pravdu, nechtěl pronést lež. Jeho srdce bylo vždy naplněno, žízní po obecenství s Pánem a nejednou mu bylo dáno spatřit anděly a svaté Boží, předstoupených před Pánem. Viděl satana s jeho anděly, oddané věčnému ohni, byli mu zjeveni i spravedliví, kteří užívali věčné blaženosti. Na konci třetího dne, ctihodný Anoub naplněn duchovní radostí odešel k Pánu. Když jeho duše stoupala do Nebe, bylo kolem slyšet andělský zpěv.