Životy Svatých

Ctihodný Giles Provensálský, Gardský 

(†710)

památka 1. / 14. září

Podle církevní tradice, se ctihodný Giles (Ægidius, Egidius, Jiljí) narodil v Řecku, v Athénách a pocházel z královské rodiny. Od svého dětství byl poučován ve Svatém Písmu a byl velmi zbožný a oddaný Bohu v ctnostech.

Jako mladík byl znám svojí štědrostí, dobrotou a také Bohu milou modlitbou, skrze kterou získali potřební i uzdravení. Když mu zemřeli jeho rodiče, aby unikl slávě světa, rozhodl se dědictví po rodičích rozdat a z rodného města odešel.

Cesta ho zavedla do Gálie, kde se nejprve usadil blízko Arles a poté odešel žít jako poustevník k řece Gard (Gard je řekou na jihovýchodě Francie, pramení v pohoří Cévennes v départmentu Lozère). Tam se usídlil u čistého pramene v jedné jeskyni, ve které přebýval v přísném půstu a neustálé modlitbě. Jediným společníkem, mu pak byla mírná laň, která mu v určité dny dávala mléko.

Jednou se pak stalo, že královští sluhové byli na lovu v místech, kde se ctihodný oddával modlitbě. Tam spatřili onu laň a pro její krásu už nechtěli vidět jinou zvěř a laň chtěli stůj co stůj ulovit. Aby se laň před svými pronásledovateli zachránila, přiběhla až k místu, kde se ctihodný modlil k Bohu. Giles, který slyšel sténání zvířete, vyšel z jeskyně. Když pak uslyšel hluk blížících se lovců, povznesl modlitbu k Bohu, aby ochránil laň, kterou mu On sám dal, aby mu přinášela pokrm. Poté se ani jeden z loveckých psů, kteří laň pronásledovali, nepřiblížil k jeho jeskyni. Jakmile už byli psi blízko, v tom okamžiku, se otočili a běželi zpět ke svým pánům. Noc se už blížila a lovci se rozhodli, že zkusí své štěstí druhého dne. Přestože však prohledali celý les, laň druhého dne nenašli. Když se o tom všem, co se stalo, dozvěděl král, vypravil se spolu s ještě větším počtem lovců do tohoto lesa, aby onu krásnou laň ulovili. Když se pak psi znovu dostali blízko k místu, kde už jednou byli, znovu odtud sami utekli. Tu si lovci všimli, že místo kam došli, je celé obrostlé houštinou trnek jako hradbou, kterou se nedalo nijak prostoupit. V jednom okamžiku, pak jeden z nich neopatrně vystřelil do houštiny šíp, který měl připravený, aby laň vyhnal z houští. Když tato střela prošla hradbou, ctihodný raději nastavil své tělo, než aby bylo zabito nevinné zvíře. Když potom lovci spolu s králem, meči obnažili cestu na místo, kam byl vystřelen šíp a které před nimi bylo skryto, v úžasu spatřili zraněného světce a ustrašenou laň, která se u něj strachem choulila.

Když král spatřil ctihodného starce oblečeného v mnišském oděvu, dal všem ostatním znamení a jen on sám, potom k němu přistoupil blíž. Zeptal se ho kdo je, odkud přišel a proč sám, na takto opuštěném místě zůstává. Svatý mu odpověděl na každou jeho otázku a král ho poté prosil o odpuštění. Slíbil, že mu dá hned zavolat nejlepší lékaře, aby mu uzdravil jeho ránu, také mu pak nabízel mnohé dary, avšak svatý Giles nechtěl lékaře a pohrdl také královskými dary, dokonce se na krále při rozmluvě ani nepodíval. Jen řekl, že síla Páně se projeví v slabosti (2. Kor. 12, 9) a v modlitbě potom prosil Pána, aby se mu, jeho dřívější zdraví už do konce života nevracelo.

Král poté, ctihodného Gilese navštěvoval častěji, aby od něj přijímal poučení ke spáse duše. Na oplátku mu vždy nabízel dary ze svého bohatství, to však ctihodný přehlížel. Jediné k čemu nakonec svolil, bylo to, aby na tomto místě nechal král postavit monastýr, kam by mohli věřící přicházet, učit se daleko od světského shonu, půstu, modlitbě a pamatování na Boha. V tomto monastýru, který dal král vystavět, se stal představeným po dlouhých přemlouváních sám svatý Giles.

Ještě mnoho potom učinil zázraků ctihodný a mnoho věřících různých postavení, vedl na cestě spásy, vždy ukazujíce na Kristova Blahoslavenství.

Ctihodný Giles, zesnul v Pánu v neděli 1. / 14. září. V životě svatého je pak o tom napsáno: "svět truchlil nad jeho tělesným odchodem, avšak Nebesa, se radovala z jeho blaženého příchodu".

Ke svatému se mnozí modlili, aby byli ochráněni před morem, různými nemocemi těla i duše, modlili se k němu, když někoho potkala v životě samota a neštěstí, chudoba a zoufalství, když byli všemi opuštěni. Ctihodný se každého svými přímluvami zastával a i dnes, když za ním s modlitbou věřící přichází, se jich zastává a k Bohu, se za ně přimlouvá.