středa 28. září 2011

Svatá mučednice a kněžna česká Ludmila
(památka dle církevního kalendáře 16. září/ dle světského to je 29. září a v den přenesení ostatků 21. října/ 3. listopadu)

Svatá kněžna Ludmila pocházela ze srbského kmene Pšovanů, sídlícího na území dnešního Mělnicka. Narodila se kolem roku 860 jako dcera knížete Slavibora. Sotva patnáctiletá byla provdána za knížete Bořivoje z rodu Přemyslovců, prvního historicky doloženého českého panovníka, který s ní zplodil tři syny a jednu dceru. Podobně jako kdysi z národa moábského přišla žena zvaná Rút, z jejíhož potomstva povstal slavný izraelský král David, povolal Bůh i svatou Ludmilu z národa pohanského, aby se stala babičkou slavného křesťanského knížete Václava.
Mladý kníže Bořivoj nalezl duchovní útěchu a poučení v otevřené náruči moravského arcibiskupa Metoděje a spolu se svou ještě mladší chotí přijal z jeho rukou svatou tajinu křtu. Během krátkého života musel první český kníže odvážně čelit mnohým nepřátelům křesťanské víry mezi svými soukmenovci v Čechách. Když ve svých třiceti šesti letech poručil duši Pánu, ujal se vlády jeho syn Spytihněv, po jehož smrti usedl na knížecí stolec další Bořivojův syn Vratislav, otec svatého Václava.
Po svém obrácení svatá Ludmila horlivě napodobovala
svého muže v náboženství křesťanském, každodenně slzami zkrápějíc své líce za to, že kdysi uctívala pohanské modly. V mnohém podobná císařovně Heleně, zakládala za života Bořivojova i za vlády jeho a svých syn křesťanské chrámy a shromažďovala slovanské kněze a kleriky. Zůstávala přitom věrná obřadu slovanskému, zavedenému sv. Cyrilem a Metodějem. Protože nikdy nezapomínala na milosrdenství, jež jí prokázal Hospodin, stala se sama milosrdnou „matkou chudých, nohou chromých, okem slepých, vlídnou utěšovatelkou sirotků a vdov“ (Job 29,15). Své jmění rozdávala ubohým a s láskou se ujímala opuštěných a nešťastných.
Po třiatřiceti letech vlády skonal Ludmilin syn Vratislav a jeho místo zaujal její vnuk Václav, tou dobou ještě chlapec. Božím řízením byl nezletilý panovník spolu se svým bratrem Boleslavem svěřen péči blahoslavené Ludmily. V její blízkosti nabýval vedle moudrosti čerpané ze slovanských knih též moudrosti životní, jejíž příklad mohl spatřovat právě v osobě této pokorné ženy.
Nepřítel lidského pokolení, ďábel, však přispěchal i nyní, neboť nemohl snést, že zbožná služebnice Boží Ludmila vynikala tolika přednostmi. Popudil proti ní vlastní snachu Drahomíru, manželku zesnulého Vratislava, původem z pohanského slovanského kmene Stodoranů. Drahomíra pojala nenávist ke sv. Ludmile a takto se o ní radila se svými rádci: „Proč má být ona mou paní? Zahubím ji, zdědím všechno, co má, a budu neomezeně vládnout.“ Ctnostmi ozdobená Ludmila se však dozvěděla o jejích proradných úmyslech a pravila své snaše: „Netoužím vládnout a nepřeji si mít ani sebemenší část tvé moci. Naopak žádám, abys mi dovolila nerušeně sloužit Bohu až do skonání mých dní.“
S těmito slovy opustila Ludmila Pražský hrad a uchýlila se na hrádek Tetín. Nikým nerušena začala se tu utvrzovat ve znalosti božských věcí a se vzrůstající horlivostí prokazovala dobrodiní chudým. V předtuše svého budoucího umučení povolala k sobě na Tetín zbožného kněze Pavla a vybídla ho, aby sloužil svatou liturgii. Toho dne se upřímně vyzpovídala před tváří Nejvyššího Soudce, milostivého Hospodina, a posílila se přijetím drahocenného Těla a oživující Krve Kristovy. Oděna zbraněmi víry, vytrvávala na modlitbách, poroučejíc svou duši jedinému Bohu.
Zlá předtucha se vyplnila: mstivá Drahomíra poslala své nejhorší a nejdravější velmože Tunnu a Gomona s tlupou na Tetín, aby vykonali podlý čin. Po setmění rozrazili ukrutníci hradní bránu, vylomili veřeje Ludmiliny komnaty a vtrhli dovnitř. Když je kněžna spatřila, pravila: „Bratři, proč jste přišli s takovou zuřivostí? Cožpak jsem vás nevychovávala jako vlastní syny a neobdarovávala jsem vás zlatem, stříbrem a drahocennými rouchy? Dopustila jsem se na vás snad nějaké křivdy, povězte mi!“ Zločinci však nedbali jejích mírumilovných slov, stáhli ji z lože a vrhli na dlažbu. S pláčem je poprosila: „Zadržte, bratři, maličko, aspoň než dokončím svou modlitbu!“ a s rukama rozepjatýma se modlila k Pánu. „Zapřísahám vás, bratři, setněte mne!“ – tak zněla její poslední prosba, vyřčená v touze po přijetí koruny mučednické. Neblazí katané ji nevyslyšeli, vložili na její hrdlo provaz a zardousili ji. Stalo se tak o první hodině rání ze soboty na neděli, dne 16. září roku 920. Oddané služebnici Kristově bylo tehdy jedenašedesát let. Plným právem jí přísluší vytoužená koruna mučednická, nebo jasně praví Písmo svaté: „A jakoukoli smrtí spravedlivý zastižen bude, duše jeho bude občerstvena.“ (Kniha Moudrosti 4,7).
Kněží a poddaný lid se po nelidském zločinu rozprchli porůznu do úkrytů, ve snaze zachovat si holý život. Když vrazi odešli, lidé se s bázní vrátili a pohřbili ctihodné tělo kněžny Ludmily podle křesťanského zvyku. Hroudě zemské se navrátilo to, co je smrtelné, avšak to, co smrti nepodléhá její drahocenná duše, byla přijata v nebi anděly.
Drahomíra se spolu se svými podlými velmoži zmocnila Ludmilina majetku a začala neomezeně vládnout. Nestalo se tak ovšem z Boží milosti, a jak se praví v Evangeliu, „všichni, kteří se meče chopí, mečem zahynou“ (Mat. 26,52). Z touhy po bohatství vznikla smrtelná nenávist mezi kněžnou Drahomírou a bezbožnými Tunnou a Gomonem. Kněžna nakonec dala oba bratry honit jako divou zvěř, až přišli oba o život pozemský i posmrtný. Její strašná zuřivost se obrátila i proti jejich potomkům, jež v jediném dni zahubila od nejmladšího po nejstaršího.
U hrobu nejblaženější mučednice Ludmily se Božím řízením začaly dít podivuhodné zázraky. Ze samotného náhrobku se linula zázračná vůně, jež svou líbezností překonávala všechny vonné látky. Před zrakem přítomných probleskovala u jejího hrobu v nejhlubší noční temnotě nevysvětlitelná světla loučí a svící, planoucích nebeskou září.
Když se o těch divech dozvěděla její vražedkyně, se zlým úmyslem poslala na Tetín několik svých sluhů a poručila jim, aby nad hrobem blažené Ludmily vystavěli baziliku. Nový chrám byl zasvěcen archandělu Michaelovi, aby zázračná znamení nebyla přičítána zásluhám blažené mučednice, nýbrž tomuto vůdci nebeských mocností. Navzdory tomu přicházelo na posvátné místo množství poutníků, aby s bázní uctívali mučednický skon svaté kněžny Ludmily, a stávali se tu svědky mnoha přeslavných zázraků.
Na svatost své babičky se brzy rozpomenul i zbožný kníže Václav. Po prolití mnoha slz a po poradě s kněžími a dalšími zbožnými muži vyslal na Tetín poselstvo s příkazem, aby důstojným způsobem převezli do Prahy kosti nebo alespoň prach z těla svaté kněžny. Poslové se tedy vypravili na místo, aby vykonali příkazy svého pána. Jakmile však shledali, že náhrobní deska, jíž byly velebné ostatky přikryty, se již z části rozpadla hnilobou, ostýchali se ji nadzvednout a chtěli hrobku co nejdříve zavřít.
Proti jejich záměru se postavil oddaný Ludmilin kněz Pavel: „Nikterak se nestane, jak říkáte, nýbrž jak vám poručil kníže! Naleznu-li jen prach zetleného těla, vyzvednu jej.“ Ostatní souhlasili a desku zvedli. Vtom se však dřevo prolomilo a kněz Pavel se i s hlínou propadl na tělo nebožky. Ihned povstal, odklidil hlínu a nalezl Ludmilino svaté tělo – nezpráchnivělé a neporušené, uchráněné jakéhokoli rozkladu. S jakou radostí vzdávali všichni díky Bohu, když byly svaté ostatky vyzvednuty z hrobu, zahaleny do drahocenných tkanin a postaveny na místo před oltářem! Zakrátko se již ubíralo poselstvo s tělem svaté kněžny zpět k Pražskému hradu. Tělo blažené služebnice Boží Ludmily bylo nalezeno ve středu dne 19. října 925 ve dvanáct hodin. Do Prahy je pak s velkým jásotem přenesli v pátek 21. dne téhož měsíce.
Ještě než poselstvo se svatými ostatky dorazilo k branám města, spěchali služebníci, aby radostnou novinu oznámili knížeti Václavovi. Nalezli ho ještě spícího, ihned však vstal, odebral se do chrámu a vzdal vřelé díky Kristu za tak veliké dobrodiní. S rozedněním svolal Václav kněžstvo a zástup věřících a s obrovským průvodem vydal se jezdcům v ústrety. Za zpěvu žalmů a duchovních písní byly svaté ostatky i se svými nosiči vyzdviženy na ramena davu a vneseny do chrámu sv. Jiří, zbudovaného ještě knížetem Vratislavem. Tělo blažené Ludmily bylo vystaveno před oltář, aby všichni věřící i nevěřící viděli, že je zachováno neporušené, bez jakékoli úhony. Každý se mohl přesvědčit, že Ludmilino tělo, vlasy i šaty vypadají tak, jako by byla světice pohřbena právě toho dne. Národ se jednomyslně shodl na tom, že je hodna veškeré chvály a pocty.
Avšak jakmile začali s kopáním hrobu, objevila se ve vykopané jámě voda. Usoudili tedy, že je to místo nevhodné pro Kristovu služebnici. Jáma byla tedy znovu zasypána a schrána se vzácnými ostatky umístěna nad ní: všichni vyčkávali na Boží zásah.
Po čase vypravil kníže Václav posly k řezenskému biskupu Tutonovi, aby se s ním poradil, co konat. Tuton odpověděl slovy sv. Písma: „Země jsi a v zemi se navrátíš, prach jsi a v prach se obrátíš“ (Gen. 3,19) a nařídil tělo
odevzdat zemi a vyčkat až do druhého příchodu Kristova; sám totiž nebyl zcela přesvědčen o svatosti mučednice Ludmily. Nato se kníže pokorně obrátil na biskupa a snažně ho prosil, aby ráčil zavítat do Prahy, sám tělo pochoval a vysvětil baziliku, která doposud neměla biskupského svěcení. Biskup Tuton poslal jen svého spolubiskupa, který nejprve vysvětil chrám sv. Jiří a po šesti dnech dal uložit do země svaté Ludmilino tělo. A tu se stala podivuhodná věc: na místě, kde se dosud objevovala voda, se po příjezdu biskupa a vysvěcení baziliky již neukázala. Tak byla svatá Ludmila pohřbena s největším požehnáním jako ta, jíž spolu se všemi svatými přísluší místo po pravici Kristově.
Další zvláštní zázrak se udál v den prvního výročí přenesení svatých ostatků. Podle křesťanského obyčeje se u hrobu svaté mučednice shromáždilo množství kněžstva. Modlitba již byla skončena a všichni zasedli ke stolu, aby svá těla osvěžili pokrmem. Tu se objevil před vchodem do baziliky jeden chlapec, celý pokřivený zhoubnou
nemocí, a začal vzývat zásluhy vzácné paní Ludmily a velebit moc Kristovu. Rázem byl zázračně napřímen a plně navrácen tělesnému zdraví.
Mnozí vzdávali Kristu Bohu chválu za to, že skrze svou služebnici projevil svou božskou moc. Svatost a zázraky provázely úctu k naší české ženské světici po celá staletí. „Spravedlivý nepohne se na věky, ale v paměti bude žít věčně,“ zpívá žalmista David (Ž 112,6), a jeho slova platí beze zbytku i pro sv. Ludmilu. Nic na tom nezměnily ani krušné časy, v nichž měla být posmrtná památka české světice násilně potlačena. Záhy po velkém schizmatu v roce 1054 byl západní, tedy latinskou církví zcela zakázán nejen slovanský obřad, ale vše, co bylo spojeno s východním křesťanstvím. Vztahovalo se to přirozeně i na stoupence cyrilometodějského směru v Čechách. Proto i sv. Ludmila – jako zastánkyně východního obřadu, ctěná v té době jak na východě, tak na západě měla nyní upadnout v zapomnění. Je zaznamenáno, že sám pražský biskup Heřman (1099 – 1122), Němec z Lotrinska, když se v jeho přítomnosti jedna česká šlechtična zmínila o svaté Ludmile, prý vykřikl: „Nemluv, paní, o její svatosti!“ Šlechtična tedy biskupa vyzvala, aby prověřil zkouškou ohně Ludmilin závoj.
Oheň mu nijak neuškodil a svatost kněžny Ludmily byla zázračně potvrzena. O neporušenosti závoje se ostatně mohli přesvědčit i archeologové, kteří na počátku 20. století zkoumali hrob české kněžny, a konečně i návštěvníci výstavy Střední Evropa v roce 1000, jež proběhla na počátku 21. století v areálu Pražského hradu.
Ostatky sv. mučednice Ludmily se v současné době nacházejí za železnou ohrádkou v boční apsidě baziliky sv. Jiří na Pražském hradě.
Brzy po přenesení ostatků kněžny Ludmily z Tetína do Prahy a pravděpodobně ještě za života sv. Václava byl sepsán staroslovanský život a umučení kněžny Ludmily. Toto vůbec první literární dílo vzniklé na území Čech, sepsané knězem slovanského obřadu (snad přímo knězem Pavlem), mělo sloužit předně k šíření její svatosti. Ve své původní, slovanské formě se nezachovalo a dnes známe jen jeho zkrácený výtah v podobě tzv. Prologu o sv. Ludmile, nalezeného na Rusi, kam se úcta ke sv. Ludmile šířila již v 10. století. Českého srdce se bolestně dotýkalo, že mělo být připraveno o svou velkou světici, a proto byla záhy po slovanském životě sepsána i latinská obrana její úcty a později i tzv. Kristiánova legenda o životě a umučení sv. Václava a jeho babičky Ludmily.
Rozpomeň se, ó země Česká, jak drahocenným darem jsi byla obdařena, jak jasnými paprsky jsi ozařována, jak mocná ochránkyně svou přímluvou tě podporuje! Rozpomeň se a pochopíš, k jak nesmírné radosti a veselí se ti naskytuje příčina. Ať všechny tvé chrámy světí tento velký svátek, a srdce plesá ve svatém jásotu, ať se kněží i věřící lid, staří i mladí, bohatí i chudí radují z této sváteční nádhery! Ať se otevřou ústa kazatelů ke cti a chvále bohabojné kněžny, o jejíž svatosti nás poučily božské zázraky! Vždyť šiřitelka víry a matka slovutná, svatá Ludmila, mučednice a kněžna česká, s láskou se u Boha přimlouvá za nás všechny, kteří ctíme její blaženou památku.

přepis podle: Dobrý Pastýř č. 5 podle slovanského Prologu, latinských legend

Tropar hlas 1.
Zanechavši temnotu modloslužby, s horoucí láskou přijala jsi světlo pravoslavné víry Kristovy; zjevila ses, Ludmilo, jako hvězda jitřní, a světlem svatosti své den pravé bohoúcty v české zemi jsi započala. Matko chudých, podporo ochromených, světlo slepých, utěšitelko zarmoucených, rosou modliteb svých před Hospodinem zavlaž milostivě srdce lidu svého ve víře netečná a zarmoucená, a zjasnivši oči naše, nedejž nám zahynouti od nepřátel našich.

Kondak hlas 4.
V utrpení svém zazářila jsi skvostně, mučednice Ludmilo, prolitím své krve ses okrášlila a jako krásná holubice jsi k nebi vzlétla; přimlouvej se tedy stále, za uctívající tebe.


MODLITBA SVATÉ MUČEDNICI
A BOHABOJNÉ KNĚŽNĚ LUDMILE ČESKÉ

Ó svatá služebnice Kristova, kněžno a mučednice Ludmilo, prvosvětice země České a klenote sídelního města Pražského, vroucí naše přímluvkyně před Hospodinem! Pohleď na nás, mnohými hříchy obtížené, jak se ti pokorně koříme a modlíme se: nedopusť, abychom zahynuli v bažině hříchů našich, ale povznes prosebný svůj hlas k Hospodinu, aby se nad námi smiloval a daroval nám pokání. Ó nejshovívavější máti Ludmilo! Nezapomeň navštěvovat dítka svá, ačkoli ses od nás přenesla do nebeských příbytků, spolu se svým vnukem, svatým mučedníkem Václavem. Modlíme se k tobě, svatá babičko Václavova: vypros i nám hříšným požehnání Boží pro naše děti i pro nás všechny, abychom i my, tolik hříšní, vzdali díky Hospodinu za dar jeho blahodati a abychom s tebou oslavili Otce i Syna i Svatého Ducha, i tvou velkolepou záštitu na věky věkův. Amen.

Modlitba z Akathistu ke sv. Ludmile, překlad žalmista Jaroslav Černocký

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.