Svt. mučedník Basileus, biskup amaseiejský

a spravedlivá Glafira panna (♰ 322)

památka 26. dubna / 10. května

Svatý Basileus nastoupil na biskupskou katedru v Amaseie v Pontu (dnes Amasya v Turecku) za velkých pronásledování křesťanů od císařů Diokleciána, Maximiana a Maximiana Daii (284–313). Svým kázáním i osobním příkladem svědčil, že křesťan musí být vždy připraven prolít svou krev za Krista (2. Kor 4, 11). Poté, když krvavé pronásledování skončilo, utvrzoval ve víře církve v Pontu, zúčastnil se sněmů v Ancyře a Neocaesareji (314) a neúnavně učil věřící, pravé víře.

Obrácení na víru svatého císaře Konstantina a jeho uchopení moci v západní části Římské říše (312) se zdály být i koncem pronásledování. Avšak nepřítel našeho spasení, našel v císaři Liciniovi (308-325) vhodný nástroj k uskutečňování svých plánů. Císař Licinius byl neurozeného původu, ale díky svým vojenským schopnostem dosáhl moci nad podunajskými provinciemi. Poté, co uznal Konstantinovu nadvládu a oženil se s jeho nevlastní sestrou Constantií, byl poslán do Nikomédie, aby ukončil krutosti Maximina Daii. Poté, co však Licinius Maximina svrhl, chopil se vlády nad Východní říší a tehdy odhalil svou pravou tvář, když započal velké pronásledování Kristových učedníků.

U manželky císaře Licinia, byla služebná, krásná a skromná křesťanka jménem Glafira. Licinius, ve kterém vzplála zhoubná vášeň k této služebné, začal hledat příležitost, aby uspokojil své zvrhlé touhy za každou cenu. Jeden z dvořanů o tom řekl Glafiře a ta to všechno pověděla Constantii. Aby Constantie císaře oklamala, rozšířila zvěst, že její služebná má náhlý záchvat epilepsie, a poslala ji pryč, oblečenou v mužském oděvu do Amaseie. Biskup tohoto města, svatý Basileus, Glafiru otcovsky přijal.  

Glafira peníze, které dostala na cestu od své paní, dala na stavbu chrámu v Amaseie. Poté, když psala své paní dopis, kde popsala, jak přijela, jak se jí ve městě žije, požádala ji v něm také, o pomoc s dokončením stavby tohoto Božího chrámu.

Její dopis byl však zadržen a dostal se až do rukou Licinia. Císař okamžitě poslal do Amaseie vojáky s rozkazem, aby služebnou i biskupa Basilea zatkli. Když však vojáci, do města dorazili, dozvěděli se, že Glafira už před několika dny, svou duši odevzdala Pánu. Vojáci proto zatkli Basilea a svázaného jako ovci vedenou na porážku, ho odvedli k císaři. Jeho diákoni Theotimus a Parthenius ho následovali.

Ve vězení v Nikomedii, se svatému Basileovi dostalo zjevení, kdy mu bylo mu řečeno, že bude popraven a také mu bylo oznámeno jméno jeho nástupce v Amaseie. Následujícího rána, předstoupil svt. Basileus před Licinia, který byl tak ohromen klidným a majestátním vzezřením tohoto biskupa, že opustil soudní dvůr a nechal nikomédského prefekta, aby jeho výslech dokončil sám.

Prefekt Basileovi slíbil, že případ Glafiry zastaví a jemu ušetří život. A nejen to, povýší ho do hodnosti nejvyššího pohanského velekněze, pokud bude souhlasit s uctíváním pohanských bohů říše, tak jako každý dobrý římský občan. Poté se ujal slova svatý a přítomným pohanům připomněl všechny bezbožné a hrozné skutky spáchané jejich mytickými bohy. Takto jim ukázal, jak nerozumné je uctívat tyto netvory. Jeho slova obhajoby, však neměly žádný vliv na mysl soudců, kteří byli zaslepeni zlobou, a poté, co další prefektův pokus přesvědčit Basilea selhal, byl svatý na příkaz císaře odsouzen ke smrti.

Aniž by nějak skrýval radost, že bude takto osvobozen z pout smrtelného života, svt. Basileos opěvoval děkovnými hymny Pána a modlil se za své duchovní stádo. Pak objal své druhy, sklonil hlavu a katovi řekl: „Udělej, příteli můj, co ti bylo nařízeno!“

Licinius se však nespokojil se samotnou popravou a nařídil, aby tělo svatého, bylo vhozeno do moře. Avšak následující noci, oznámil Anděl Basileovým učedníkům, že svatý je čeká v Sinópé. Když pak dorazili do tohoto města, zjevil se jim Anděl znovu a ukázal jim místo na břehu moře, kde vlny vyplavily přečestné ostatky svatého. A ačkoli, bylo tělo ve vodě po dlouhou dobu, bylo shledáno neporušeným a vydávalo podivuhodnou blahou vůni. A více než to, hlava mučedníka, byla opět jedno s tělem a pouze tenký červený pruh na krku, připomínal úder meče. Drahocenné ostatky byly poté přeneseny do Amaseie a s velkou úctou uloženy v chrámu, který svatý postavil.

 Svatý nový mučedník,

protojerej Branko Veljunský (♰ 1941)

památka 24. dubna / 7. května

Otec protojerej Branko Dobrosavljević, se narodil 4. ledna 1886 ve Skradu (dnes Gornji Skrad) u Vojnića. Po základní škole a gymnáziu, absolvoval v roce 1908, teologii v Sremských Karlovcích. V roce 1909, byl rukopoložen nejprve na diákona, poté na presbytera. Působil ve farnostech v Buhači, Radovici a Veljunu. Byl vyznamenán Řádem svatého Sávy a Řádem Јugoslávské Кoruny pátého stupně.

Na svátek svatého Jiří, 6. května 1941, v den své Slavy ¹, byl otec Branko zatčen ustašovci ² vedenými Ivanem Šajforem z Veljunu. Toho dne bylo zatčeno přes 500 Srbů, včetně otce Dimitrije Skorupana, kněze z vesnice Cvijanović Brdo, a syna otce Branka. Nejprve byli zadrženi a mučeni na četnické stanici ve Veljunu. Zvláště mučili syna otce Branka, kterého následujícího dne donutili, aby za svého syna, ještě živého, odsloužil pohřeb.

Následující dne 7. května, byli spolu s ostatními pěti sty Srby odvedeni a zabiti, poblíž vesnice Blagaj v lese zvaném Kestenovac ³.

V roce 1946 byly ostatky mučedníka protojereje Branka a dalších umučených Srbů přeneseny do společného hrobu ve Veljunu.

Na řádném zasedání Svatého sněmu, archijerejů Srbské Pravoslavné Církve, byl, protojerej Branko Dobrosavljević připočten do zástupu svatých jako nový mučedník a zapsán do kalendáře svatých Srbské Pravoslavné Církve.

Tropar hlas 4. (obecný světiteli mučedníku)

Následníkem apoštolů jsi byl na stolci jejich a patřil k nim i svými způsoby, získav jejich skutky, Božskou inspiraci i jejich stupeň duchovního zření. Pročež jsi hlásal slovo Pravdy a pro víru jsi trpěl až k prolití krve své. Světiteli mučedníku Branko, pros Krista Boha, aby byly spaseny duše naše.

________ 

¹ Slava -  Слава, Крсна слава. Srbský a Černohorský lidový církevní obyčej, po Velikonocích a Vánocích třetí nejvýznamnější rodinný svátek. Každoroční oslava – sláva, památky svátku či svatého, který je ochráncem rodiny. Je to oslava svátku, nebo svatého, ze dne, kdy předek rodiny po mužské linii, jako první přijal svatý křest. Svátek svého ochránce – patrona slaví především rodiny, oslavují ho, ale také města a vesnice, ​​různé řemeslnické, obchodnické nebo zájmové sdružení, a instituce. V roce 2014 byla Slava, zapsána na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO Srbska.

² Ustašovci - Ustaše. Byli stoupenci Chorvatské revoluční organizace - Hrvatska revolucionarne organizacija – UHRO, v Chorvatsku v období II. světové války. Chorvatská revoluční organizace, byla chorvatská fašistická a ultranacionalistická organizace aktivní v letech 1929 až 1945. Od svého vzniku a před druhou světovou válkou se organizace zabývala řadou teroristických aktivit proti Království Jugoslávie, včetně zavraždění jugoslávského krále Alexandra I., v roce 1934 v Marseille. Během druhé světové války v Jugoslávii Ustašovci pokračovali v holocaustu a genocidě proti jejímu srbskému, židovskému a romskému obyvatelstvu, přičemž zabili stovky tisíc Srbů, Židů, Romů a také muslimských a chorvatských politických disidentů. Ideologie hnutí byla směsí fašismu, římského katolicismu a chorvatského ultranacionalismu. Ustašovci podporovali vytvoření Velkého Chorvatska, které by překlenulo řeku Drinu a rozšířilo se až k hranici Bělehradu. Cílem bylo vytvořit samostatný chorvatský stát. Hnutí obhajovalo rasově „čisté“ Chorvatsko a propagovalo genocidu proti Srbům, Židům a Romům.

³ Masakr v Blagaji. Tento ustašovský masakr Srbů z oblasti Veljuně v roce 1941, byla masová vražda více než 520 Srbů z vesnice Veljuna a jejího okolí, která trvala od 6. do 8. května 1941. Jednalo se o druhý velký masakr Srbů na území Nezávislého státu Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska - NDH), po masakru v Gudovci u Bjelovaru 28. dubna 1941. Masakr byl spáchán skupinou pod přímým velením Vjekoslava Luburiće. Na tomto zločinu, který vedl Ivan Nikšić katolický kněz ze Slunje, se kromě zástupců Ustašovské dozorčí služby (Ustaška nadzorna služba - UNS) podílelo i několik dalších římskokatolických kněží. 

 

Ctihodný Theodor Sanaksarský (♰ 1791)

památka 19. února / 4. března, v den jeho zesnutí a v den nalezení jeho divotvorných ostatků 21. dubna / 4. května roku 1999

Ctihodný Theodor Sanaksarský (světským jménem Ivan Ignaťjevič Ušakov) se narodil v roce 1718 ve vesnici Burnakovo, Romanovského újezdu, v Jaroslavlské provincii. Jeho rodiče, kteří byli dvořanského původu, pro něj, jako pro mladíka vybrali vojenskou službu v Preobraženském gardovém pluku v Petrohradě, kde byl také brzy povýšen na seržanta.

Na své životní cestě, se však setkal s událostí, která mu určila budoucí směr jeho života. Při jednom obvyklém, bujarém setkání gardistů, uprostřed hlučné zábavy, jeden z mladíků padl náhle na zem mrtev. Když Ivan, uviděl takto v jednom okamžiku, bez pokání, zemřít svého druha, uvědomil si křehkost světského štěstí a života. Tato smrt ho natolik zasáhla, že z Petrohradu tajně utekl. Ve věku dvaceti let, opustil budoucí skvělý život důstojníka vojenské gardy v hlavním městě a vybral si cestu poustevníka.

Více než tři roky, prožil v samotě lesa na březích řeky Dviny a poté v Ploščanské poustevně v Orlovské gubernii, v odlehlé mnišské cele v lese. Protože však neměl osobní doklad - pas, byl Ivan zatknut policií a odvezen do Petrohradu.

Jeho duchovní i tělesný zápas poustevníka, strádání i zármutek, ho změnil k nepoznání. Byl vyhublý a bledý v obličeji, oblečený v dlouhé košili z hrubé látky, přepásaný obyčejným řemenem. Obzvláště výrazně, byla na něm při výslechu vidět, pečeť hluboké pokory.

Když se ho potom v Petrohradě, sama carevna Jelizaveta Petrovna ptala na důvody jeho útěku. Ivan Ignatijevič, upřímně odpověděl, že dává přednost spáse své duše, před všemi poklady tohoto světa. „Tvůj útěk, ti nebude připsán jako přečin, a tvá dřívější hodnost, ti bude vrácena,“ řekla mu na to carevna. Na to on odpověděl s pokornou žádostí, aby směl zemřít jako mnich. Na tuto prosbu, pak byl propuštěn ze služby, z důvodu přijetí mnišství. Po třech letech poslušenství v Alexandro-Něvské lávře¹ byl roku 1747, postřižen na mnicha se jménem Theodor.

V Alexandro-něvské lávře, prožil deset let, v roce 1757, pak s požehnáním odešel do Sárovské poustevny ². Tam prožil kolem dvou let a následně se rozhodl znovu obnovit Sanaksarskou poustevnu ³.

Do jeho příjezdu, se v tomto monastýru nacházel jediný monastýrský chrám, zchátralý a prostý. Dřevěné mnišské cely a ohrada monastýru se téměř zřítily a střechy shnily. Při opravě a stavbě monastýru, otci Theodorovi finančními prostředky pomáhali dobrodinci, kteří ho ctili pro jeho ctnostný život ještě v Alexandro-Něvské lávře.

Jeho přeosvícenost, Pachomij biskup Tambovský, si během obnovy Sanaksarské poustevny, ctihodného pozval k sobě a prosil ho, aby se stal představeným monastýru a přijal kněžství. Ctihodný, to ve své pokoře odmítl, avšak biskup jej přesvědčil a 13. prosince, roku 1762 rukopoložil na jeromonacha.

Jako igumen monastýru, byl ctihodný Theodor důsledný a přísný. Bohoslužbám, bylo věnováno devět hodin denně, v neděli a na polyjelejní služby deset i více. Během celonočních bdění až dvanácti hodin. V chrámu vyžadoval zřetelné, nespěšné čtení a bohoslužebný zpěv. Starec, zavedl v monastýru osobní duchovní vedení bratří a úplné odkrývání myšlenek duchovnímu starci. Během dne i v noci, mohl kdokoli z bratří přijít k představenému. Když se odcházelo od starce, člověk cítil v duši svobodu, klid a ticho.

Všichni bratři, v čele s představeným monastýru, vycházeli vykonávat monastýrské poslušenství (tj. práce a povinnosti mnicha v monastýru). Jídlo v monastýru, bylo prosté. Ctihodný Theodor, se vyhýbal jakýmkoli důvodům k domýšlivosti, nepostil se více, než bylo ustanoveno, a při bratrské trapéze jedl to samé, co ostatní bratři, jen si ode všeho bral trochu.

Když se pak kopaly základy kamenného dvoupatrového chrámu, přiletěl během modlitby roj včel a usadil se na horním místě budoucího oltáře, čímž předznamenal hojnou blahodať v monastýru a množství budoucích mnichů v něm. Od té doby, se v monastýru zavedlo také včelařství.

Theodora, však očekávali těžké zkoušky. Na základě falešného udání Temnikovského vévody Neelova, byl v roce 1774 deportován do Soloveckého monastýru. Poté, co byl otec Theodor předvolán k výslechu do Voroněže, vydal se odtud do Zadonského monastýru za svt. Tichonem ⁴, který tam žil na odpočinku. Otce Theodora přijal s velkou láskou a jejich duchovní rozhovor trval tři dny. Po odchodu svt. Tichon doprovázel otce Theodora celým monastýrem, když se loučili, hluboce se mu uklonil.

V Soloveckém monastýru, žil poté starec Theodor devět let v přísné internaci. Žil ve velké nouzi a trpěl. Několikrát byl vynesen ze své cely, sotva živý. Avšak ani na takovémto místě a v tak těžkých okolnostech, jej bratrstvo Sanaksarského monastýru, neopouštělo. A jako svému duchovnímu učiteli a starci, mu poskytovali materiální podporu, sami pak prosíce o jeho o modlitby.

Nakonec až na žádost vladyky Gabriela metropolity Novgorodského a Petrohradského a také z nejvyššího příkazu carevny Kateřiny II., získal otec Theodor úplnou svobodu a vrátil se zpět do monastýru. Ve svém milovaném monastýru, starec pokračoval v pilné službě Pánu.

Po krátké nemoci, ctihodný otec Theodor zemřel v noci 19. února 1791. Jeho tělo, ačkoli leželo před pohřbem v teplé cele, nevydávalo zápach rozkladu.

Na hrobě ctihodného byla položena břidlicová kamenná deska s nápisem: „Zde je pohřben starec jeromonach Theodor, stár sedmdesáti tří let, rodným příjmením Ušakov, obnovitel Sanaksarského monastýru, který byl postřižen na mnicha v Alexandro-Něvské lávře, poté v mnišském životě, pokračoval dalších čtyřicet pět let. Ve všem pravý křesťan a dobrý mnich, zemřel 19. února 1791.“

Ctihodný Theodor Sanaksarský, byl připočten do zástupu místně ctěných svatých v roce 1999. Jméno ctihodného Theodora, ke všeobecné úctě pak bylo vneseno do církevního kalendáře, v roce 2004.

Památka ctihodného Theodora Sanaksarského se připomíná v den jeho zesnutí 19. února / 4. března a také v den nalezení jeho divotvorných ostatků 21. dubna / 4. května roku 1999.

Modlitba

Radosti naše! Pastýři náš, ctihodný otče Theodore! S povzdechem z hlubin našich srdcí a se slzami, k tobě voláme: Vidíš naši slabost, naše setrvávání v temnotě vášní, oslabení našich duchovních sil. Vidíš, jak jsme svévolí ovládáni, poživačností pleněni, o všechny ctnosti ochuzení! Pohleď na náš pláč a nerozum! Pouč nás a uveď nás na cestu spásy, vypros nám od Boha obdarovávajícího nás mnohými svými dary, poznání naší chudoby, pokání se slzami, upřímnou pokoru a v modlitbě neustálou trpělivost. Abychom skrze to, mohli naklonit Jeho dobrotu k sobě, k odpuštění hříchů. Abychom hodni byli, přebývat s tebou navěky v Nebeském Království, opěvovat a dobrořečit Přesvatou Trojici: Otce, i Syna, i Svatého Ducha, nyní i vždycky až na věky věků. Amen.

________ 

¹ Svato-Trojická, Alexandro-Něvská Lávra. Mužský pravoslavný monastýr na východním okraji Něvského prospektu v Petrohradě, první a zároveň největší monastýr ve městě. Od roku 1797 má status lávry. Monastýr založil car Petr I. Veliký, na místě u ústí Černé říčky (nyní řeka Monastyrka) do Něvy. Na stavbu bylo vyčleněno 5000 čtverečních sáhů pozemku na obou březích řeky Něvy v Oloněském okrese, a zároveň k němu byl přičleněn bohatý Iverský monastýr. Monastýr, je zasvěcen památce svatého knížete Alexandra Něvského (♰ 1263). 

² Svato-Uspenská Sárovská poustevna. Mužský monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice, založený na počátku 18. století ve městě Sárově, na severu Tambovské gubernie, v Temnokovském újezdu.

³ Sanaksarský monastýr v čest památky Narození Přesvaté Bohorodice. Založen roku 1659, na levém břehu řeky Mokši, v blízkosti města Temnikova. 

⁴ Svt. Tichon Zadonský (♰ 1783). Památka 13. / 26. srpna v den jeho zesnutí a druhého nalezení jeho svatých ostatků a 15. / 28. května, v den prvního nalezení jeho svatých ostatků v roce 1846. Narodil ve vesnici Korocko v Novgorodské gubernii, Valdajského újezdu. Po zakončení kněžského semináře v roce 1754, zůstal v semináři učitelem. Ve věku třiceti čtyř let přijal mnišský postřih. Byl ustanoven učitelem filosofie na Novgorodském semináři. V roce 1760, byl ustanoven představeným mužské monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve městě Tver, kde byl také rektorem Tverského duchovního semináře. V roce byl chirotonizován na biskupa Keksgolmského a Ladožského, ustanoven představeným Chutynského monastýru a vikářem Novgorodské eparchie. V roce 1763, byl ustanoven biskupem Voroněžským. Poté světitel Tichon spravoval voroněžskou pastvu pouhé čtyři roky a sedm měsíců. Mnišský duchovní zápas, neúnavná pastorační práce, různé strasti, starosti i zármutky, které byly příčinami různých překážek, bránících naplnění jeho dobrých úmyslů, zničily jeho zdraví. Více a více, ho poté přitahovala modlitební samota, podal si proto v roce 1767, žádost o propuštění na odpočinek. Nejdříve se uchýlil do Tolševského monastýru Proměnění Páně, nedaleko města Voroněž. V roce 1769, pak odešel do Zadonského monastýru Narození Přesvaté Bohorodice, kde žil až do své smrti. Jeho svaté ostatky byly uloženy tam a díky zprávám o mnoha zázracích, které se staly v jejich blízkosti, byl v roce 1861 svatořečen.

 

Svatí mučedníci,

svt. Januarius biskup z Beneventa,

Festus, Prokul a Sosius diákoni,

Desiderius čtec, Eutichos a Akutius (♰ 305)

památka 21. dubna / 4. května

Svatý Januarius, byl biskupem města Beneventa v Kampánii, na počátku IV. století. On, i jeho druhové Sosius, Festus a Desiderius, byli zajati během Diokleciánova pronásledování (okolo roku 305) na příkaz vládce Drakontia.

Když byli postaveni před soud, odmítli obětovat pohanským bohům, a byli proto odsouzeni k roztrhání medvědy. Zvířata se jich však nedotkla, a tak soudce nařídil, aby mučedníkům, byly useknuty hlavy.

Uchváceni rozhodností a pevností jejich víry, dobrovolně, se před soudce dostavili, diákon Prokul a věřící Eutychos a Akutius. A i oni, byli odsouzeni ke smrti.

Podle tradice, chtěli Neapolští věřící, Januaria zachránit, on jim to však nedovolil s tím, že po přijetí mučednické smrti, se navždy stane ochráncem jejich města. A skutečně, tento svatý, jehož svaté ostatky byly přeneseny do Neapole, zůstal ochráncem města po staletí.

Přichází na pomoc během různých epidemií, během erupcí Vesuvu, kdy zastavuje, lávové proudy, které hrozí zničit vše, co jim stojí v cestě. V neapolské katedrále se kromě čestné hlavy svatého mučedníka Januaria, dodnes uchovává nádoba s krví svatého, která se čas od času, až dvacetkrát do roka, stává tekutou a vře, jako by byla ještě čerstvá.

Mnoho let po mučednické smrti svatého Januaria, když pronásledování ustalo a křesťanství se rozšířilo po celé Římské říši, se stalo, že chudá vdova jménem Maximiana, ztratila svého jediného syna. Když matka bezútěšně plakala na prahu Božího chrámu, spatřila náhle obraz svatého Januaria nade dveřmi, vytištěný na kusu látky. Podle příkladu Šunememské ženy, jejíž syn byl vzkříšen prorokem Elíšem (2. Kral 4,35), Maximiana vzala tento obraz svatého a položila ho na bezvládné tělo svého syna. A tak, jak to kdysi udělal prorok, natáhla ho nad tělem dítěte, přiložila jeho rty k jeho rtům, oči k jeho očím a ruce k jeho rukám. Poté, se slzami v očích, začala prosit svatého, aby se přimlouval u Boha, aby jí vrátil jejího syna. Pán, v tom okamžiku, skrze modlitby svatého Januaria, dítě vzkřísil k životu.

 

Svatý mučedník Theodor z Perge v Pamfýlii

a sním umučení, jeho matka Filipina (Filipa), Dioskorus žrec, vojíni Sokrates a Dionysius (II. stol)

památka 21. dubna / 4. května

Svatý Theodor, žil v II. století a pocházel z města Perge v Pamfýlii. V osmnácti letech, už byl horlivým křesťanem. Za vlády císaře Antonia Pia (138–161), vybral guvernér oblasti Theodotus, ty nejsilnější mladé muže do služby v římské armádě. Když verbíři uviděli Theodorovo dobrou postavu a sílu, spěchali, aby ho představili císaři. Když se mu však už chystali dát pečeť na listinu vojáka, Theodor padl na zem a zvolal: „Od samého dětství, jsem už byl zapsán na listině jednoho Krále, Krále Nebe i země, a Jeho pečetí, jsem byl označen při křtu!“ Jako křesťan, poté odmítl i žádost o obětování bohům. Vysmál se těmto pověrám modloslužebníků, a tak ho kvůli tomu, začali krutě bičovat biči a pruty. Pod těmito ranami, se nepřestával modlit a volal, že se raději obětuje jedinému pravému Bohu, než aby se podřídil pohanským zvykům.

Když byl pak mučedník položen na rozžhavený rošt, náhle se zatřásla země, ze které vytryskl pramen vody, který oheň uhasil. Tento zázrak podnítil k obrácení pohanského kněze jménem Dioskorus k víře v pravého Boha. Na soudcův příkaz, se potom vrhl do plamenů, vzývajíce přitom Theodorova Boha ku pomoci.

Když pak nastoupila noc, mučedníka navštívil ve vězení biskup Pegasius a nabádal ho, aby v tomto svém slavném boji byl pevný až do konce, jako poučení pro celou Církev města Perge.

Pátého dne mučení, byl svatý Theodor, předveden znovu, před Theodota. Se stejným odhodláním jako předtím, vyhnal běsa žijícího v Jupiterově soše. Nečistý duch se dal na útěk, protože si uvědomil svou bezmocnost před svatým mučedníkem Kristovým.

Poté byl Theodor přivázán k divokým oslům, kteří ho vláčili po zemi. Byl však osvobozen novým božským zásahem a skrze jeho modlitbu, se ke Kristu obrátili dva vojáci, Sokrates a Dionysius.

Když se Theodor, objevil před guvernérem potřetí, byl spolu se Sokratem a Dionysiem vhozen do rozpálené pece. Obklopen božskou rosou, která ho chránila od újmy, stál Theodor prostřed plamenů pece, chválil Boha a vyzýval své druhy, aby s ním zpívali „Aleluja“.

Skrze Theodorovu modlitbu, byla jeho matka, která byla v zajetí už tři roky, přenesena Andělem na místo Theodorovy mučednické smrti. Ten ji utěšoval a nabádal ji, aby netruchlila nad jeho utrpením, které mu připravuje jeho věčnou slávu. Tehdy se Filipin zármutek změnil v radost, jako by byla přítomna svatby svého syna.

Nakonec guvernér odsoudil Theodora k ukřižování, dva vojáky k upálení, matce mučedníka nařídil, aby setnuly hlavu.

Když mučedník předstoupil před kříž, s radostí ho pozdravil jako symbol naší spásy a pramen vzkříšení. Své katy požádal, aby ho ukřižovali hlavou dolů. Ti to však odmítli a mučedníka přibili na kříž stejně, jako Pána našeho Ježíše Krista. Svatý tehdy zvolal: „Nyní jsem tě pokořil, ďáble! Už se tě nebojím, neboť v mých rukou jsou ratolesti Stromu života!“. Na kříži, zůstal tři dny a poté odešel k Pánu se slovy: „Abba, Otče, přijmi ducha mého!“.

Někteří zbožní křesťané, pak vzali těla svatých mučedníků, zavinuli je do drahých pláten, pomazali je vonnými oleji a s úctou je uložili k pohřbení, na zvláštní místo k tomu připravené. Za nějaký čas křesťané, kteří ctili Theodora jako ochránce svého města, postavili na místě jeho pohřbení chrám Boží.

Čestná hlava svatého mučedníka Theodora z Perge v Pamfýlii, je dnes je uložena na Svaté hoře Athos v monastýru Iviron.

 

Ctihodný Theodor Trichinas - Τριχινᾶς

památka 20. dubna / 3. května

Přesné období života tohoto svatého není známo. Podle tradice pocházel z bohaté a zbožné rodiny z Konstantinopole. Už od dětství, tíhl Theodor k mnišskému životu v půstu a modlitbě. Když vyrostl, odešel proto do jednoho z monastýrů v Thrákii, kde přijal mnišství.

Oddal se přísnému odříkání, na sobě vždy nosil košili z hrubého sukna - vyrobenou z kozí srsti Trichinas - Τριχινᾶς ¹. Dostal proto přízvisko Trichinas.

Jeho udatné činy v duchovním zápase při získávání ctností a vytrvalost v modlitbě, umožnily svatému zvítězit nad léčkami běsů a lsti nepřítele našeho spasení. Získal, blahodať Svatého Ducha v takové hojnosti, že po jeho blaženém zesnutí, z jeho hrobu vytékala blahovonné myro (olej), které uzdravovala mnoho duševních i fyzických nemocí. Monastýr, ve kterém ctihodný Theodor Trichina vedl svůj duchovní zápas, byl později pojmenován po něm.

_ 

¹ Trichinas - Τριχινᾶς. Hrubé vlněné sukno, vyrobené z kozí srsti, tato látka, byla nošena jako znak pokání na holém těle pod šaty. Na západě, bylo toto sukno nazýváno Cilicium. Název pocházel od kraje Kilíkie (dnes součást Turecka), kde se chovalo plemeno kilikijských koz.

 

Ctihodný Jan, ze Staré lávry -  Παλαιολαυρίτης (VIII. stol)

památka 19. dubna / 2. května

Starou lávrou, se nazýval třetí Lávra, kterou za svého života, založil ctihodný Chariton Vyznavač. V této Staré lávře ctihodného Charitona, vedl svůj duchovní zápas, v modlitbě, přísném půstu a odříkání, ctihodný otec Jan.

Svatý Jan, hořící láskou k Pánu už od mládí, se celou svou duší, přimkl k Bohu, jak je napsáno v Písmu svatém: „Mně je však nejlépe v Boží blízkosti“ (Žalm 73,28). Opovrhl marnivým světským životem, opustil rodiče i svou vlast, vzal na sebe kříž mnišského života a putoval po různých místech, podle příkladu našeho Pána Ježíše Krista, který od svého narození až do své smrti „neměl, kde by hlavu složil“ (Matouš 8,20).

Když takto svatý Jan došel až do Jeruzaléma, poklonil se tam životodárnému Hrobu Páně a poté přišel do Lávry blaženého Charitona, kde se pro svůj ctnostný život, stal důstojným jerejské hodnosti. Žádosti těla překonával velikou zdrženlivostí, zjevil se tak podobný velkým a dávným postníkům. Úplného umrtvení těla, dosáhl celonočním bděním na modlitbě, odříkáním, neustálým pamatováním na smrt, až byl jako Anděl v těle člověka.

Poté, co takto prožil mnoho let, ve kterých, se neustále snažil zalíbit, se Bohu, odešel k Pánu. V náručí svatých andělů, byla jeho duše přenesena do věčných příbytků nebeských.

 

Ctihodný Chariton Vyznavač (♰ 350)

památka 28. září / 11. října

Narodil se ve městě Ikonion v Malé Asii. Během pronásledování křesťanů v IV. století, byl mezi prvními, kdo byl postaven před soud a před vladaře. Když ho soudce požádal, aby se poklonil modlám, Chariton odpověděl: „Všichni vaši bohové jsou démoni, kteří byli kdysi kvůli pýše svrženi z nebe až do nejspodnějšího pekla“. Vladař proto nařídil, aby bylo tělo Charitona, vydáno takovým mukám, aby bylo celé pokryto ranami, poté byl dlouhý čas vězněn. Po smrti císaře, byl Chariton z vězení propuštěn. Když získal svobodu, vydal se na pouť do Svaté země.

V okolí Jeruzaléma, ho však zajali zloději, kterými byl odveden do jejich doupěte v jeskyni. Svázali ho a hodili do jeskyně s úmyslem ho později zabít, sami spěchali na další krádeže. Zatímco Chariton čekal na smrt, vroucně se modlil Bohu, vzdával mu díky za vše a prosil Ho, aby s ním naložil podle své vůle.

V tom okamžiku, se do jeskyně vplazil had a začal hasit svou žízeň vínem z nádoby, která tam stála. Přitom ji však také otrávil svým smrtícím jedem. Když se pak zloději vrátili do své jeskyně, otrávené víno vypili a všichni do jednoho, zemřeli. Ctihodný Chariton, poté vzdal díky Bohu a na tom samém místě své zázračné záchrany, započal svůj mnišský zápas.

Zlato, nakradené zlodějskou tlupou, rozdal chudým a monastýrům. V jeskyni, ve které byl vězněn, postavil Boží chrám, kolem kterého se časem vytvořil monastýr. Z něj povstala slovutná Faranská lávra, která se stala prvním monastýrem v Judské poušti. Sám ctihodný Chariton, sepsal pro tento monastýr přísnou mnišskou ústavu. Protože se však mnišské bratrstvo postupně rozrůstalo, ctihodný, toužící po samotě, odtud brzy odešel. Chariton usiloval o samotu a odcházel hlouběji do pouště, avšak ani tam neodmítal ty, kterým bylo třeba duchovního vedení.

Na novém místě, pak ctihodný Chariton založil Jerichskou lávru, která se nacházela v jeskyních Čtyřicetidenní hory a poté, na třetím místě svého poustevnictví, založil Starou lávru.

Na konci svého života, žil odříkavým poustevnickým životem v jeskyni na hoře, poblíž Staré lávry, ale neopustil duchovní vedení bratrstva ve všech třech monastýrech, které založil

Když dal Bůh ctihodnému Charitonovi předem zjevit čas jeho smrti, nechal se ctihodný přenést do Faranské lávry, kde započal, svůj poustevnický zápas. Tam pro své učedníky sepsal duchovní závěť. V ní svatý ukázal na pravou cestu k jednotě s Bohem: askezi, pokoru a milosrdenství ke všem.

Poté, co svatý Chariton dal bratřím své poslední pokyny, ulehl na lože, pokojně odešel k Pánu a připojil se k Sborům andělů a svatých. Pohřben byl v chrámu postaveném na místě jeskyně, ve které byl původně vězněn zloději.

Dle církevní tradice, byl ctihodný Chariton, také sestavitel postupu mnišského postřihu.

 

Svatý nový mučedník Jan Nový,

z Ioánniny (♰ 1526)

památka 18. dubna / 1. května

Svatý Jan žil v XVI. století a pocházel z Ioánniny v Epiru. Když mu zemřeli rodiče, usadil se v Konstantinopoli, kde si otevřel dílnu a pracoval jako krejčí. Vedl ctnostný a zbožný život. Turci, kteří žili v jeho sousedství, ale na něj naléhali, aby se veřejně zřekl Krista, a skrze to, aby tak získal konečně bohatství i četná privilegia udělená sultánem. Svatý, jejich návrhy odmítal a jen se jim smál.

Svatý Jan žil v těžkých dobách. Konstantinopol byl pod tureckou nadvládou a křesťané byli utlačováni. Mnoho řemeslníků a obchodníků, kteří byli křesťany, proto raději přijali islám. Svatý Jan takovouto zradu Krista odmítal a podporoval ty, kteří zůstali věrni své víře.

Nakonec toto vše, útlak a útoky Turků i zrada víry, co mnohokrát viděl, v něm probudily touhu obětovat svůj život za Krista. O tomto úmyslu se poradil se svým duchovníkem, který ho od toho moudře odradil.

Avšak během velkopostního období v roce 1526 se útoky Turků zvýšily natolik, že se Jan, rozhodl už konečně přijmout utrpení Páně. Znovu se proto vyznal ze své touhy při zpovědi, protojereji Kalothetovi Velké (tj. Konstantinopolské) církve, který Janovi poradil, aby byl opatrný. Připomněl mu, že mučednický čin vyžaduje přípravu půstem a modlitbou, aby se mysl mohla očistit a přijmout znamení od Boha. Svatý i podruhé uposlechl domluvě svého duchovníka.

Na Velký pátek, pak radostně duchovnímu otci řekl: „Věz, čestný otče, že mi Pán dal znamení. Dnes v noci jsem viděl, jak tančím prostřed ohně, stejně jako tři svatí mládenci v peci babylonské a oslavoval jsem přitom Krista. Prosím tě tedy, ozbroj mě modlitbou, požehnáním a podej mi svaté tajiny“. Poté, takto posilněn, vrátil se Jan do své dílny.

Turci, na sebe nenechali dlouho čekat a opět začali, se svým obvyklým přesvědčováním. Tentokráte jim však Jan, planoucí spravedlivým hněvem, na jejich slova odpověděl. Usvědčoval před nimi Mohameda, jako falešného proroka. Muslimové se proto na něj vrhli, bili holemi a kameny a s hlasitým křikem ho táhli ulicemi před místního soudce. Při výslechu u soudce, prokázal svatý mučedník pevnost ve víře, vyznával Krista a s pohrdáním mluvil o Turky vnucované muslimské víře. Posilován Boží blahodatí, Jan trpělivě snášel mučení, nahlas přitom volal, že ho nic neodloučí od Kristovy lásky (Řím 8, 35-39).

Protože se Jan odmítl podřídit, soudce nařídil jeho upálení zaživa. Na zásah Konstantinopolského patriarchy svt. Jeremiáše I. (♰ 1546) byla poprava odložena do pátku Světlého týdne. Když nastal den popravy, svatý se znovu objevil před soudcem a naplněn paschální radostí, začal před ním zpívat Velikonoční tropar.

Turci ho obklíčili a začali ho znovu bít. Zatímco rozvášněný dav sbíral větve a dříví na hranici, on bez přestání zpíval píseň Vzkříšení. Takto zpíval, když sám vstupoval do ohně. Jakmile ho plameny pohltily, ze sousedního domu, naproti kterému, byla hranice zapálena, přispěchali sluhové. Rozehnali dav a oheň uhasili, protože pán domu se bál, že tak velký oheň, se rozšíří i na jeho dům.

Těžce popálený mučedník, byl potom odveden dál za město, kde zapálili ještě větší hranici. Když byla zapálena, Jan na ni vstoupil, nepřestávajíce přitom zpívat: „Vstal Kristus z mrtvých!“.

Křesťané, kteří tam byli a soucítili s utrpením mučedníka, nakonec uplatili kata penězi, aby umírajícímu ulehčil jeho utrpení a usekl mu hlavu. Tak se i stalo. Zbožní křesťané, poté vzali čestné ostatky svatého nového mučedníka Jana a přenesli je do chrámu Patriarchátu.

Později došlo k mnoha uzdravením od ostatků svatého mučedníka. Hlava svatého Jana, je nyní uložena v monastýru Varlaam v Meteorách a vychází od ní blahá vůně.

 

 

 

Ctihodný Jan Hesychasta Soluňský,

učedník ctihodného Řehoře Dekapolského (♰ 850)

památka 11. / 24. dubna a 18. dubna / 1. května

Narodil se na konci VIII. století. V mládí, se stal duchovním žákem ctihodného Řehoře Dekapolského (♰ 842)¹ a v soluňském monastýru od něj přijal mnišské postřižení. Pod vedením tohoto zkušeného učitele dosáhl ctihodný Jan vysoké duchovní dokonalosti.

Když císař Theofilos (829-842) obnovil pronásledování pravoslavných křesťanů za úctu ke svatým ikonám, vydal se ctihodný Řehoř Dekapolský spolu se ctihodným Josefem Hymnografem (♰ 886)² a se svým duchovním žákem ctihodným Janem Soluňským do Konstantinopole, aby se postavili a vzepřeli ikonoborecké herezi. Po několik let, navzdory pronásledování, ctihodní otcové Řehoř a Jan beze strachu z pronásledování, bránili Pravoslaví, hlásajíce úctu ke svatým ikonám.

Ctihodný Josef Hymnograf, který se kolem roku 842 vrátil z vězení na Krétě, již nezastihl ctihodného Řehoře mezi živými, setkal se však znovu, se ctihodným Janem. Poté, co oplakali svého učitele, odešli na místo, kde dříve se ctihodným Řehořem vedli duchovní zápas, do chrámu svatého Antipy, kde strávili několik následných let v modlitební samotě. Jan napodoboval svého učitele Řehoře ve všech duchovních ctnostech, jak v příkladu jeho odříkavého života, tak i v jeho zbožnosti, takže se ctihodnému Josefu, zdálo, že nevidí Jana, ale ctihodného Řehoře Dekapolského. Svatý Jan měl také dar rétoriky (εἶχε τῇ γλώσσῃ τὰς χάριτας).

Život ctihodného se nedochoval, avšak svědectví o něm, jsou obsaženy v životech ctihodných otců Řehoře Dekapolského a Josefa Hymnografa, který byl stejně jako Jan duchovním žákem ctihodného Řehoře.

Když byl ctihodný Josef, vyslán do Říma, padl do rukou nepřátel a mnoho strádal ve vězení na ostrově Kréta, tehdy zemřel ctihodný Řehoř a Jan pokračoval v duchovním zápase, pro spásu svou i bližních.

Brzy po zesnutí ctihodného Řehoře, odešel k Pánu i Jan Soluňský. Ctihodný Josef Hymnograf, poté přenesl ostatky obou ctihodných do chrámu, který postavil k památce svatého Mikuláše Divotvůrce.

Hymnograf Theofanos, sestavil kánon k památce ctihodného Řehoře Dekapolského a Jana, který je v záhlaví nazván Janem Hesychastou.

Ve většině byzantských kalendárií, se památka ctihodného Jana Soluňského připomíná 18. dubna / 1. května, ale v řeckém veršovaném synaxarionu, je zařazena na 11. / 24. duben.

___

¹ Ctihodný Řehoř Dekapolský (♰ 842). Památka 20. listopadu / 8. prosince. Narodil se na konci VIII. století ve městě Dekapolis (Δεκάπολις - Desetiměstí) do zbožné křesťanské rodiny. Od mládí, v sobě pěstoval lásku k Bohu a usiloval o poznání Slova Božího. Kvůli duchovní asketický zápas opustil otcovský dům, neoženil se, jak mu radili rodiče. Představený monastýru, do kterého přišel, mu požehnal, aby žil sám v horské rozsedlině. Byla to hluboká jeskyně ve strmém útesu. Pro mladého mnicha to bylo velmi těžké, protože se ho neustále starali přemoci nečistí duchové. Všemožně v něm vzbuzovali strach a snažili se ho z toho místa vyhnat. Navzdory tomu, se ctihodný směle modlil k Bohu. Neustále bděl, aby nepřítel lidského pokolení, nemohl ovlivnit jeho myšlenky ani ve spánku. Většinu svého života, strávil ctihodný Řehoř putováním, byl v Konstantinopoli, Římě, Korintu, Soluni. Všude kázal Boží slovo, odsuzoval ikonoboreckou herezi, posiloval víru a vytrvalost křesťanů, které tehdejší heretici pronásledovali, mučili a věznili. Svými činy a modlitbami získal ctihodný Řehoř blahodatné dary proroctví a činění mnohých zázraků. Když dostihl čistoty srdce, stal se hodný toho, aby uslyšel Andělský zpěv chvály Svaté Trojice. V Konstantinopoli mu těžká nemoc podlomila síly a okolo roku 842 tam odešel k Pánu.

² Ctihodný Josef Hymnograf (♰ 886). Památka 4. / 17. dubna. Narodil se a byl vychován na Sicílii, poté vstoupil do soluňského monastýru, kde se ponořil do nejpřísnější askeze. Poté, co byl rukopoložen na kněze, přestěhoval se do Konstantinopole. Byzantský císař Leon V. Arménský, ikonoborec, ho pronásledoval a nakonec i uvěznil. Ve vězení se ctihodnému zjevil svatý Mikuláš Divotvorce, s jehož pomocí byl podivuhodným způsobem, nakonec z vězení propuštěn. Poté, co získal svobodu, založil u chrámu svt. Jana Zlatoústého monastýr, poté byl však znovu uvězněn, zbaven svobody a vyslán do vyhnanství do Chersonésu. Odtud ho zpět vrátila císařovna Theodora a byl jmenován skeuophylaxem (strážcem a ochráncem bohoslužebných nádob) patriarchálního stolce. Patriarcha Fotios, ho nazýval „otcem otců“, „andělem Božím“ a učinil ho zpovědníkem celého konstantinopolského duchovenstva. Josef, nadaný básnickým talentem a prodchnutý zbožnou horlivostí, věnoval celou svou činnost skládání liturgických hymnů, zejména kánonů. V Acta Sanctorum (Činy svatých, edice hagiografických textů), se pod 4. dubnem uvádí, že složil až 300 kánonů – více než kterýkoli jiný církevní hymnograf. Ne všechna jeho díla jsou známá v tištěné podobě, nebo dokonce v rukopisech. Ty nejlepší z nich jsou jeho kajícné kánony.