Svatý ctihodný Alexij, člověk Boží (♰ 411)

památka 17. / 30. března

Svatý ctihodný Alexij člověk Boží (Alexios, Alexius), byl synem zbožných, významných a zámožných rodičů, senátora Eufimiana a jeho manželky Aglaidy, žijících v Římě. Získal velmi dobré vzdělání. Svými rodiči, byl jako mladý zasnouben a oddán s mladou dívkou z urozené rodiny.

Po svatebním veselí, přišel Alexij v noci ke své mladé ženě, vzal svůj zlatý prsten a drahocenný opasek, zabalil je do porfyru a dal jí je do rukou se slovy: „Ochraňuj toto a Bůh nechť bude mezi mnou a tebou, dokud Jeho blahodať, v nás nevytvoří něco nového“. Potom od ní odešel do své oddělené ložnice, kde ze sebe svlékl zlatem protkaný šat a oblékl se do prostého oděvu. Vzal něco ze svého bohatství, zlata a drahých kamenů, odešel ze svých komnat a z města. Když Alexij přišel k moři, nastoupil na loď a odplul do Laodikeje.

Při plavbě se modlil k Bohu: „Bože! Zachraň mě nyní, před marností světského života a dejž, abych stál po pravici na Tvém soudu, se všemi, kdož se Ti zalíbili." Z Laodikeje, se Alexij vydal do Mezopotámie, do města Edessa.

Tam prodal všechny cennosti, které vzal z domu svých rodičů, a peníze rozdal chudým. Oblékl šat chudák a zůstával téměř neustále u předdveří Božího chrámu. Živil se milodary pro jméno Kristovo, co zbývalo, dával jiným chudákům. Neustále přebýval v půstu a modlitbě, jedl jen trochu chleba a vody a každý týden, přijímal svaté přijímání.

Jeho mysl, zaujatá pamatováním na Boha, přebývala na výsostech, jeho tělo, bylo od zdrženlivosti, hubené a vyschlé. V tomto asketickém zápase prožil svatý Alexij v Edesse sedmnáct let a byl Bohem milován.

Ponomar ¹ chrámu, před jehož předdveřím svatý přebýval, dostal od Matky Boží ve vidění příkaz: „přiveď do mého chrámu člověka Božího, ať v něm přebývá“ a pod jménem člověka Božího, byl označen ctihodný Alexij. Jeho bohulibý život, se potom stal známý mnoha lidem a on proto chtěl odejít z Edessy do Tarsu, avšak silná bouře zahnala loď, na které se plavil, do Říma.

Působením Boží prozřetelnosti, se tak člověk Boží Alexij vrátil do své vlasti. Tam, v domě svých rodičů požádal, zda by mohl jako žebrák bez domova, přebývat ve stájích. Jehož rodiče ho nepoznali a souhlasili. Takto tam žil, živící se milodary pro Krista, od jejich stolu.

Každého den, když ctihodný dostával jídlo od stolu svých rodičů, dělil se o něj s ostatními chudými, zatímco on sám, jedl jen chléb a vodu. Noci probděl v modlitbách a každý týden přijímal svaté přijímání.

Podivuhodná byla trpělivost tohoto člověka Božího, protože někteří služebníci z domu jeho rodičů ho bili, jiní ho tahali za vlasy, nebo do něj strkali a kopali, další mu lili splašky na hlavu anebo ho týrali i jinak. Lidskou zlobou a nepřejícností, nepřemožitelný trpitel, to vše snášel v tichosti.

Ještě více podivuhodná truchlivá trpělivost člověka Božího, byla ta

kterou prožíval, když naproti stájím, kde žil, bylo okno do komnaty, ve které bydlela jeho nevěsta, která zůstala v domě svého ženicha, a spolu s jeho matkou často plakali. Jedna o svém vdovství, druhá o ztrátě syna. Člověk Boží, tyto slzy viděl a slyšel jejich vzlykání. Takto žil při domu svých rodičů sedmnáct let, nikým nepoznán, jako žebrák a tulák bez domova.

Když přišel čas, Pán zjevil ctihodnému den a hodinu jeho odchodu do věčného života. Tehdy svatý, požádal jednoho sluhu o inkoust, brk a list papíru, kam napsal celý svůj život.

V jeden den, kdy svt. papež Inocenc I. (♰ 417), sloužil liturgii, na které se modlil i císař Honorius, všichni na konci liturgie slyšeli hlas: „Hledejte člověka Božího, jehož duše, už má brzy opustit tělo, aby se pomodlil za město“. Dalšího dne, se od oltáře znovu ozval hlas: „Člověka Božího, hledejte v domě Eufimianově“.

Listina, kterou ve svých rukou držel ctihodný Alexij, který již zemřel, pak ukázala, kdo tento neobyčejný asketa byl. Alexij člověk Boží, zesnul v Pánu, okolo roku 411 a jeho divotvorné ostatky, při pohřbu doprovázel, západořímský císař Honorius, svt. papež Inocenc I. a velký zástup lidí.

Němí tehdy začali mluvit, slepým se vrátil zrak, posedlí a nemocní na duši se uzdravili. Svaté ostatky ctihodného Alexije, člověka Božího, byly s úctou uloženy v chrámu svatého Bonifáce. Ze schrány s jeho přečestným tělem, vytékalo blaze vonící myro, které uzdravovalo nejrůznější nemoci.

Kánon, kterým se dnes opěvuje památka Alexije, člověka Božího, přijala církev v IX. století od Josefa Studity.

___________

 

¹ Ponomar. Z řeckého παραμοναριος – stráž, vrátný, je služebník chrámu, jehož povinností je zvonit na zvony, zpívat nebo přisluhovat, pomáhat duchovním při bohoslužbách.

 Svatý mučedník Papas Larandský, Likaónský

(♰ 311)

památka 16. / 29. března

Mučedník Papas, žil a mučednickou smrt vytrpěl ve městě  Laranda (dnes Karaman) v Lykaónii (Lykaónia - Λυκαονία, takto byla nazývána velká oblast, ve vnitrozemí Malé Asie, severně od pohoří Taurus) za císaře Maximiana Galeria (305-311). Mnoho lidí, podnítil k víře a vyznávání Krista, Krále a Boha, kvůli čemuž, vládce Magnus nařídil, aby byl zatčen a mučen.

Svatý byl zbičován a byly mu zlámány kosti ve tváři. Potom mu nasadili železné sandály s dlouhými ostrými hřeby. Magnus ho donutil, aby takto chodil před jeho koňmi z Larandy do Diocaesareje v Isaurii a odtud do Seleucie. Na této cestě, Papas odevzdal svou duši Pánu. Před smrtí se zastavil u uschlého fíkovníku, aby se naposledy pomodlil k Bohu. Pod tímto stromem byl i pohřben a kdysi suchý a neplodný strom, začal následně přinášet mnoho plodů, k útěše mnohých.

 Svatý mučedník Sabinus Hermopolský (♰ 287)

památka 16. / 29. března

Domovem svatého mučedníka Sabina bylo město Hermopolis v Egyptě. Ve své domovině, byl známým po celé zemi a zároveň byl správcem města.

Z důvodu pronásledování křesťanů, které bylo započato za vlády Diokleciána, kdy mnozí křesťané byli mučeni a zabíjeni, opustil Sabinus svůj domov. Zanechal a opustil vše, co měl, světskou moc, bohatství, všechny své příbuzné, tajně opustil město Hermopolis a spolu s dalšími křesťany, se skryl v odlehlé vesnici.

Usadil se v malém domě a následující dny a noci, zasvětil půstu a modlitbám.

Služebníci pohanských model, Sabina, správce Hermopolis, horlivě hledali, aby ho podrobili mučením, nikde jej, ale nemohli nalézt.

Jednou se však stalo, že jeden žebrák, který přicházel pro milodar k blaženému Sabinovi a z jeho rukou, dostával jídlo i vše potřebné, si vzal příměr z Jidáše zrádce, přišel k pohanům a řekl jim: „co mi dáte, abych vám ukázal toho, koho hledáte, Sabina?“ A oni mu dali dvě zlaté mince. Potom šli za ním a on jim ukázal dům, kde svatý žil.

Pohané potom dům obklíčili a zabouchali na dveře. V tom čase, bylo se svatým Sabinem šest dalších křesťanů. V domnění, že přišel jeden z bratří, otevřeli dveře domu.

Pohané poté, rychle vešli do domu, všechny zajali a svázali. Svatý Sabinus, byl svázán obzvlášť pevně, dvěma těžkými řetězy a poté byl takto přiveden před vládce té země jménem Arianus.

Na soudu byl svatý Sabinus, dlouho vyslýchán a mnohokráte byl nucen k tomu, aby obětoval modlám. On však oběť modlám nepřinesl a Krista se nezřekl. Byl proto mučen ještě o to krutěji, drásán ostrým železem a pálen ohněm.

Nakonec byl svatý utopen v řece Nil.

Takto, zakončil svůj pozemský zápas tento svatý mučedník a poté odešel ke Kristu vládci, aby od něho přijal korunu vítězství.

Spolu s ním bylo mučeno i šest dalších křesťanů, kteří byli spolu s ním zajati. A také oni, byli odměněni Pánem v nebi, stejnou slávou jako svatý Sabinus.

 Svatí mučedníci, Agapius, Publius, Timolaos, Romulus, dva Dionýsiové a dva Alexandři

(♰ 303)

památka 15. / 28. března

Tito svatí mučedníci žili za vlády císaře Diokleciána. Agapius pocházel z Gazy, Timolaos z pobřeží Černého moře (Pontos Euxeinos), oba Dionýsiové z Trippolisu Fénického, Publius a oba Alexandrové z Egypta a Romilus byl hypodiákonem církve ve městě Diospolis v Palestině.

Všichni přijali mučení v Cesareji Palestinské, z příkazu vládce Urbanuse, v čase probíhajícího pronásledování křesťanů.

Tehdy byl vydán výnos, všem zemím a městům, který nařizoval i křesťanům, aby se také oni, poklonili pohanským modlám a přinesli jim oběti.

U příležitosti pohanského svátku, který se tehdy konal, se v Cesareji připravovala podívaná pro lid, který se shromáždil ze všech míst země. Křesťané, byli na této slavnosti drženi v řetězech a připravováni k mučení v aréně. Všichni Řekové, kteří tam byli, se shromáždili, aby sledovali tuto podívanou.

Nejprve, byl po mnoha mučeních upálen svatý mučedník Timotheus. Poté, byl svatý mučedník Agapius a svatá mučednice Thekla vydáni k sežrání divoké zvěři (jejich památka je 19. srpna / 1. září).

Zatímco se odehrávala tato krvavá podívaná, šest odvážných křesťanských mladíků: Publius, Timolaos, Romilus, oba Alexandrové a Dionýsios, hořící horlivostí pro Krista, si společně svázali své ruce, na znamení, že si přejí trpět pro Krista a že z lásky k němu, jsou připraveni jít na oheň a nechat se i sežrat divokou zvěří.

Rychle se přiblížili až k samému středu hledistě, zastavili se před vládcem Urbanusem a hlasitě před ním zvolali: „Jsme křesťané!“

Urbanus, který viděl, že to jsou ještě mladíci, je nechtěl dát zabít, ale začal je slovy napomínat, aby projevili úctu modlám a nezahubili sebe sama, ještě teprve na počátku svého mládí a života. Když neměl, se svými slovy u mladíků úspěch, nařídil, aby je dali do vězení.

Za několik dní, pak byl připočten k těmto vězňům pro Krista ještě Agapius, muž čestný a známý mezi křesťany. Neboť i on s velkou smělostí, přede všemi, vyznával jméno Ježíše Krista, a vytrpěl již proto, mnoho různých mučení.

Do vězení, byl vzat společně se svým služebníkem Dionýsiem a uvězněn spolu se šesti již zmíněnými svatými mladíky, takže jich nyní bylo osm mučedníků.

Dlouhý čas, byli tito svatí mučedníci drženi ve vězení a mnohokráte, byli různými způsoby mučeni, Krista se však nezřekli.

Nakonec byli odsouzeni k stětí hlavy. Všichni v jeden den, pak položili své čestné hlavy za hlavu Církve, Ježíše Krista, kterému vydali své duše a od něhož byli poté korunováni, korunami vítězství na nebesích, v Církvi vítězící.

 Svatý mučedník Kodratus korintský

a spolu s ním umučení, Anektos, Pavel, Dionysius, Kyprián, Krescens, Dionysius (druhý), Viktorín, Viktor, Nikiforos, Klaudius, Diodoros, Serapion, Papias, Leonidas, Chariessa, Nunechia, Basilissa, Nika, Galla, Galina, Theodora a mnozí další (♰ 258)

památka 10. / 23. března

Během pronásledování křesťanů v III. století, uprchla z Korintu do hor jedna zbožná žena jménem Rufína, a takto se zachránila. Tam také porodila syna Kodrata, avšak brzy po porodu zemřela. Díky Boží prozřetelnosti, zůstalo dítě naživu a bylo zázračně živeno. Sestupoval k němu oblak z nebe a krmil ho sladkou rosou.

Svatý Kodratus prožil své dětství a mládí v pustině. Až v dospělosti se jednou setkal s křesťany, kteří ho osvítili světlem pravé víry. Kodratus se naučil číst i psát a později vystudoval lékařské umění v Korintu a dosáhl v něm velkých úspěchů. Tam ho duchovní přátelství spojilo s dalšími mladými křesťany, kteří se chtěli zasvětit Pánu.

Ze všeho nejvíc, však Kodratus miloval ticho pustiny a většinu času trávil v horách, kde se věnoval modlitbám a rozjímání o Bohu. Uplynulo mnoho let. Jeho přátelé za ním často přicházeli do pustiny, kde společně v modlitbě rozjímali o Bohu. Byli mezi nimi Kyprián, Dionysius, Anektos, Pavel, Krescens a mnoho dalších.

Na příkaz bezbožného pronásledovatele křesťanů, císaře Decia (249–251) přijel do Korintu vojenský velitel Jason. Tehdy byl svatý Kodratus, jako křesťan spolu se svými přáteli zajat a uvržen do vězení.

Při výsleších se Jason nejčastěji obracel na Kodrata jako na nejstaršího. Svatý Kodratus, před ním statečně bránil svou víru v Krista Spasitele. Potom byl mučen. Svatý Kodratus i přes nelidské utrpení, našel sílu podporovat druhé, přesvědčovat je, aby se nebáli mučení a pevně stáli za svou vírou.

Jelikož se Jasonovi nepodařilo nikoho donutit k tomu, aby se víry odřekl, nařídil, aby byli mučedníci svrženi do arény a roztrháni divokými zvířaty. Zvířata se jich však nedotkla.

Poté, byli svatí přivázáni za nohy k vozům a vláčeni městem, přičemž mnozí z davu po nich házeli kameny. Nakonec byli mučedníci odsouzeni k stětí mečem. Na místě popravy požádali svatí o chvíli na modlitbu a pak jeden po druhém začali přistupovat ke katovi a skláněli hlavy před zdviženým mečem.

Ostatní druhové svatého Kodrata, přijali od bezbožných utrpení pro Krista. Dionysius (další) byl zabit nožem, Viktorín, Viktor a Nikiforos, byli zaživa rozdrceni v obrovském kamenném hmoždíři; Klaudiusovi byly useknuty ruce a nohy. Diodorus, se sám vrhl do ohně, který byl pro něj připraven. Serapionovi byla setnuta hlava, Papias a Leonidas byli utopeni v moři. Napodobujíce v chrabrosti muže, také mnoho svatých žen, přijalo také dobrovolně mučení pro Krista.

Na místě mučednické smrti svatého Kodrata a jeho druhů, vytryskl pramen živé vody, který léčil jakýkoli neduh. Následně tam byl postaven chrám, do kterého byly uloženy ostatky svatých mučedníků.

 Svatých 40 mučedníků Sebastských (♰ 320)

památka 9. / 22. března

V roce 313 podepsal svatý císař Konstantin Veliký (♰ 337) zákon o svobodě vyznání. Jeho spoluvládce, císař Licinius, tento zákon podepsal také, ale v oblastech pod jeho kontrolou, pokračovalo i nadále pronásledování křesťanů.

Okolo roku 320, byla jedna z legií římské armády, umístěna blízko města Sebaste (Sebasteia - Σεβάστεια, dnes Sivas) v Malé Arménii. V této armádě, se nacházelo 40 křesťanských vojáků z Kappadokie. Jejich vojevůdce Agricolus, se je snažil přinutit k tomu, aby obětovali modlám, to však vojáci odmítali.

Když se tak stalo, byli tito vojáci zatčeni a spoutaní odvedeni k jezeru u města Sebaste. Byla zima a už se stmívalo. Vojáci byli nuceni se svléknout a stát, na ledem pokrytém jezeře. Údy svatých mučedníků, sevřel hrozný chlad a začali mrznout. Tato muka byla pro ně obzvláště krutá, protože na břehu jezera, byla jako pokušení postavena teplá lázeň. Kdo si chtěl zachránit život, musel vězeňské stráži říci, že se zřekl Krista a pak mohl, vstoupit do vyhřátých lázní a ohřát se. Vojíni, po celou noc statečně snášeli krutý mráz, navzájem druh druha povzbuzovali a zpívali posvátné hymny Bohu.

Brzy ráno, ale jeden z vojáků už více utrpení nevydržel. Vyšel ven z jezera a spěchal do lázní. Jakmile se však teplý vzduch dotkl jeho těla, padl mrtvý k zemi.

Tehdy, vězeňský strážce Aglaius, uviděl nad mučedníky, kteří zůstali na jezeře, zazářit nadpozemské světlo. Aglaius byl tímto zázrakem tak ohromen, že se přede všemi prohlásil za křesťana, shodil ze sebe šaty a přidal se k 39 mučedníkům na jezeře.

Když poté, o něco později dorazili mučitelé, uviděli, že křesťanští vojáci neumrzli. Mučitelé jim následně, kladivy zpřeráželi holeně a hodili je na spálení do ohně, ohořelé kosti mučedníků potom vyhodili do řeky.

Za tři dny, se mučedníci, zjevili biskupu ze Sebaste, svt. Petru (♰ 392)¹, kterému řekli o svém mučednickém zápase. Biskup Petr, jejich kosti shromáždil a se ctí pohřbil.

Jména, těchto svatých mučedníků, se zachovala, byli to: Kyrion (Quirio), Kandidus, Domnus, Hesychius, Herakleios, Smaragdus, Eunocius (Eunicus), Valens, Vivianus, Klaudius, Priskos, Theodulus, Eutychius, Jan, Xanthius, Ilij, Sisinius, Aglaius, Aetius, Flavius, Akakius, Ecdicius, Lysimachos, Alexandr, Eliáš, Gorgonius, Theofilus, Dometian, Gaius, Leontius, Athanasius, Cyril, Sakerdon, Mikuláš, Valerius, Filoktimon, Severian, Chudion, Meliton a Aglaius.

____________

¹ Svt. Petr, biskup sebastský (♰ 392). Památka 9. / 22. ledna. Svatý Petr, byl bratrem svatých Basila Velikého (♰ 379) a Řehoře Nysského (♰ 394). Na jeho výchově se velkou měrou podílela jeho starší sestra, zbožná ctihodná Makrina (♰ 380). Svatý Basil Veliký vysvětil svatého Petra na presbytera a po smrti svatého Basila byl ustanoven biskupem v Sebaste. Svatý Petr, byl přítomen na Druhém všeobecném sněmu v roce 381, svolaném do Konstantinopole proti herezi Makedonia.

 Svatí mučedníci

Eutropius, Kleonikus a Basilisk (♰ 308)

památka 3. / 16. března

Svatí mučedníci Eutropius, Kleonikus a Basilisk, přijali svá strádání, ve městě Amaseia Pontská (dnes Amasya) v Malé Asii, okolo roku 308.

Bratři Eutropius a Kleonikus a synovec svatého mučedníka Theodora Tirona (♰ 306) Basilisk, byli přáteli. Po mučednické smrti svatého Theodora byli jako křesťané také uvězněni, avšak i tam, svými slovy o Kristu, přivedli ke křesťanské víře mnoho pohanů, kteří byli ve vězení spolu s nimi.

Když Publius, mučitel svatého Theodora, neslavně zemřel, zasažen Božím hněvem, byl jmenován guvernérem města Amaseia Asclepiodotus, který však nebyl méně krutý než jeho předchůdce. Když se guvernér dozvěděl, že přátelé mučedníka Theodora Tirona jsou stále ve vězení, nařídil, aby je k němu přivedli.

Před novým vládcem, svatí Eutropius, Kleonikus a Basilisk hrdě vyznali svou víru v Krista. Byli proto nemilosrdně biti, takže jejich těla byla poseta mnoha ranami. Během mučení, se svatý Eutropius hlasitě modlil ke Spasiteli: „Daruj nám, Pane, trpělivost dokonalou v těchto ranách, pro korunu mučednictví a přijď nám na pomoc, jako jsi přišel ke služebníku svému Theodorovi“. Jako odpověď, na prosbu svatého, se mučedníkům zjevil sám Pán, spolu s anděly a se svatým velkomučedníkem Theodorem, který jim řekl: „Hle, Spasitel vám přišel na pomoc, abyste byli srozuměni o věčném životě“.

Vojáci a mnoho dalších lidí stojících poblíž, měli tu čest, také spatřit Spasitele. Začali proto žádat Asclepiodota, aby jejich mučení ukončil. Vládce, když viděl, že lidé jsou rozrušeni a připraveni uvěřit v pravého Boha, nařídil mučedníky odvést pryč. Potom Asclepiodotus pozval svatého Eutropia na hostinu, kde mu navrhl, aby veřejně, přede všemi přinesl oběti pohanským bohům, ale ve své duši, aby zůstal dál křesťanem.

Eutropius tento jeho návrh odmítl. Následujícího dne, pak byli mučedníci přivedeni do pohanského chrámu, kde měli být silou přinuceni přinést oběti. Tehdy Eutropius začal prosit Spasitele: „Pane, budiž s námi a všechno pohanské běsnění předej záhubě. Dejž, aby na tomto místě ti křesťané přinesli oběť nekrvavou, Tobě, Bohu pravému“. Jakmile zaznělo poslední slovo modlitby, začalo zemětřesení, zdi chrámu se začaly hroutit, spolu s tím, byla rozbita i podobizna bohyně Artemis. Všichni tehdy vyběhli z chrámu, aby nezemřeli mezi jeho ruinami. Uprostřed hluku zemětřesení, se ze shora ozval hlas: „Modlitba vaše byla vyslyšena, na místě tomto, bude dům pro modlitby křesťanů“.

Když zemětřesení ustalo, Asclepiodotus, který se sotva vzpamatoval z toho, co se událo, nařídil zakopat do země vysoké dřevěné kůly, dal k nim přivázat mučedníky a polívat je vroucí pryskyřicí. Svatí, se začali modlit k Bohu a Eutropius zvolal a obrátil se k mučitelům: „Nechť to, co činíte nám, obrátí Pán proti vám!“ V tom okamžiku, začala pryskyřice stékat z těl mučedníků jako voda z mramoru a spalovat samotné jejich mučitele. Ti, kdož to viděli, se zděsili. Asclepiodotus, však ve své zuřivosti nařídil, aby těla svatých byla trhána železnými háky a do jejich ran, aby byla sypána sůl. Svatí však i tato muka, snášeli s podivuhodnou rozhodností.

Poslední noc před popravou, pak strávili mučedníci v modlitbě. Tehdy se jim znovu zjevil Pán a posílil je v jejich zápase.

Ráno 3. / 16. března, byli svatí Eutropius, Kleonikus, ukřižováni a Basilisk, byl ponechán ještě ve vězení.

22. května / 4. června, byl pak ve městě Komana (Κόμανα Ποντική, Comana Pontica), popraven svatý Basilisk. Byla mu setnuta hlava a jeho tělo vhozeno do řeky. Křesťané však jeho ostatky našli a pohřbili je na zoraném poli. Později byl ve městě Komana postaven chrám, v čest svatého mučedníka Basiliska.

 Svatá panna a mučednice Euthalie (♰ 257)

památka 2. / 15. března

Svatá Euthalie, žila ve městě Leontinoi, severozápadně od Syrakus na Sicílii. Její matka, také Euthalie, se uzdravila od krvotoku, poté, co se ji zjevili svatí mučedníci Alfeus, Filadelf a Kyrin (♰ 251). Tehdy matka i dcera, společně přijali svatý křest.

Bratr svaté Euthalie, Sermilianus, byl horlivý pohan, který, když se dozvěděl o jejich křtu, vrhl se plný zloby a vzteku na svou matku, aby ji uškrtil. Poté dal matku vhodit do vody. Jedna jejich služebná, ji však ještě živou z vody vytáhla. Matce se potom před zlobou vlastního syna, podařilo uprchnout.

Jeho sestra Euthalia, tento zločin a hrubost vůči matce, bratrovi začala vytýkat.

Sermilianus, se jí proto zeptal: „Ty jsi snad také křesťanka?“ „Ano, jsem křesťanka,“ odpověděla mu sestra „a s radostí pro Krista i zemřu!“

Podlý bratr, z ní nechal strhnout šaty, dal ji surově zbít a poté oddal svému sluhovi, aby ji tělesně potupil. Jakmile se k ní však tento sluha, jen přiblížil, byl oslepen jejími modlitbami, když v modlitbě přizvala na pomoc svaté mučedníky.

Sermilianus, v tom okamžiku zbaven rozumu a zcela posedlý svou zuřivostí, se na ni vrhl s mečem v ruce. A stejně jako Kain zabil svého bratra, on zabil svou sestru.

Takto, svatá panna a mučednice Euthalie, byla korunována korunou věčné slávy.

 Svatí mučedníci Alfeus, Filadelf, Kyrin,

Onezim, Erasmus a čtrnáct dalších s nimi umučených (♰ 251)

památka 10. / 23. května

Tito svatí mučedníci žili v III. století a pocházeli z jižní Itálie. Alfeus, Filadelf a Kyrin, byli bratři a pocházeli z městečka Vaste. Vírou v Krista, byli prosvěceni a pokřtěni svatým Onezimem.

V té době, císař Decius vydal nařízení, aby křesťané byli vyhledáni, uvězněni a mučeni. Bratry Alfea, Filadelfa a Kypriána, poslali do Říma, spolu s Onezimem, Erasmem a čtrnácti dalšími křesťany. Po cestě, statečně snášeli všechna mučení, ale své víry se nezřekli. Nakonec tito mučedníci, přijali svá utrpení pro Krista na Sicílii, kam byli posláni z Říma. Stalo se tak v roce 251. Svatému Alfeovi, kterému bylo dvacet dva let, vytrhli jazyk a poté mu byla setnuta hlava. Filadelf, kterému bylo dvacet jedna let, byl spálen na železném roštu, devatenáctiletý Kyrin byl uvařen v oleji. Takto, tito tři svatí bratři získali vítězné koruny mučednictví.

V roce 1517, byly v Lentini, objeveny jejich svaté ostatky. Se jmény svatých bratří Alfea, Filadelfa a Kyrina, jsou spojeny mnohé zázraky.

 První a druhé

nalezení přečestné hlavy Jana Křtitele

památka 24. února / 9. března

Krev největšího z proroků a Kristova Předchůdce Jana, zbarvila narozeninovou slavnost krále Heroda. Tělo Jana Křtitele bylo pohřbeno jeho učedníky (Mat 14,12). Jeho hlavy, se zmocnila zlá Herodiada, když nařídila, aby ji byla na míse přinesena (Mat 14,11).

Svatou hlavu Jana Křtitele, pak nechala zakopat na místě špíny a nečistot, hluboko na nedůstojném místě, vedle Herodova paláce v Machaironu. Avšak zbožná Jana (Luk, 8, 3), manželka Chuzi, Herodova správce domu, hlavu Jana Křtitele vykopala a znovu poté pohřbila v hliněném džbánu, na Olivové hoře, kde měl Herodes svůj pozemek.

Když se pak zvěsti o Ježíšově kázání a zázracích, které vykonal, dostaly do královského paláce, šel Herodes a jeho žena Herodiada zkontrolovat, zda je hlava Jana Křtitele na místě. Když ji nenašli, začali si myslet, že Ježíš Kristus je vzkříšený Jan Křtitel. O tomto jejich omylu svědčí i Evangelium (Matouš 14, 2).

První nalezení hlavy Jana Křtitele (IV. století)

O mnoho let později po stětí hlavy Jana Křitele, přešly Herodovy pozemky do majetku zbožného velmože Innocentia, který zde začal stavět Boží chrám. Když začali kopat základy pro chrám, našla se na tom místě, nádoba s přečestnou hlavou Jana Křtitele. Innocentios se dozvěděl o velkoleposti nalezené svatyně, z blahodatných znamení, které z ní vyvěraly. Takto se událo První nalezení hlavy. Innocentios ji schraňoval s největší úctou. Před svou smrtí, však v obavě, že by mohla být tato svatyně znesvěcena nevěřícími, ji znovu ukryl tam, kde ji našel. Po jeho smrti chrám chátral a nakonec se rozpadl. 

Druhé nalezení hlavy Jana Křtitele (452)

O mnoho let později, za vlády apoštolům rovného císaře Konstantina, jeho matka svatá Helena obnovovala jeruzalémské svatyně. Do Svaté země začalo přicházet mnoho poutníků. Mezi poutníky, byli také dva mniši z Východu, kteří se přišli poklonit Svatému Kristovu Kříži a Božímu hrobu. Těmto dvěma mnichům, svatý Jan Křtitel svěřil, aby našli jeho přečestnou hlavu.

Podle tradice víme, že jim o tom bylo zjeveno ve snu a že poté, co přečestnou hlavu svatého Jana Křtitele, našli na místě, které jim bylo naznačeno, rozhodli se ji vrátit zpět. Boží vůle, však byla, ale jiná. Cestou, kterou šli, potkali chudého hrnčíře ze syrského města Emesa (dnes Homs), kterého chudoba přinutila, jít si hledat práci do sousední země. Když mniši, takto našli souputníka na své cestě, z neopatrnosti nebo z lenosti, pověřili ho nošením torby se svatyní. A on ji nesl, dokud se mu nezjevil sám svatý Jan Křtitel a nepřikázal mu, aby nedbalé mnichy opustil a odešel od nich spolu s torbou, která mu byla svěřena samou Boží Prozřetelnosti.

Pán, pro přečestnou hlavu Jana Křtitele, požehnal hrnčířovu domu ve vší hojnosti. Celý svůj život, prožil hrnčíř pamatováním na to, skrze co, a komu byl zavázán, nebyl pyšný a štědře rozdával milodary. Krátce před svou smrtí, pak předal přečestnou hlavu své sestře, které přikázal, aby ji předala dále, ale jen bohabojným a ctnostným křesťanům.

Díky Boží prozřetelnosti, se přečestná hlava svatého Jana Křtitele, která po dlouhou dobu přecházela od jednoho člověka druhému, dostala do rukou jeromonacha Eustatija. Tento jeromonach, byl však nakažen Ariovou herezí. Mnoho nemocných, kteří k němu přicházeli se svými neduhy, u něj přijímali uzdravení, aniž by přitom, ale věděli, že příčinou, není jeho zdánlivá zbožnost, ale blahodať, která vycházela z hlavy, kterou on však skrýval. Brzy se stalo a jeho bezzákonnost byla odhalena a byl z Emesy vyhnán. Na místě kolem jeskyně, kde jeromonach žil a kde byla do země, znovu zakopána a uschována hlava svatého Jana Křtitele, vznikl monastýr.

Po uplynutí mnoha času, z milosti Boží, došlo ke Druhému nalezení přečestné hlavy svatého Jana. O tom, s jistotou víme, dle popisu jak samotného archimandrity z monastýru v Emese Marcela, tak ze života ctihodné Matrony (♰ 492), sepsaného ctihodným Simeonem Metafrastou (♰ 987). Podle slov prvního, mu byla přečestná hlava zjevena 18. února, roku 452. O týden později, jí byla vzdána celocírkevní úcta, biskupem Uraniem z Emesy a 26. února téhož roku byla přenesena do Emesy, do nově postaveného chrámu ke cti svatého Jana Křtitele. Všechny tyto události, byly doprovázeny uzdravováním nemocných.

Po nějaké době, byla přečestná hlava svatého Jana, z příkazu císaře Markiana přenesena z Emesy do Chalkédonu a poté do Konstantinopole. Zde, na místě zvaném Hebdomon (Ἕβδομον), byl císařským příkazem postaven krásný chrám, v němž byla uložena přečestná hlava, svatého slavného Jana, Proroka, Předchůdce a Křtitele Páně. 

Tropar hlas 4.

Ze země, zjevila se zazářivší hlava Předchůdce Páně, dávajíce věřícím paprsky nepomíjejících uzdravení, z nebes shromažďuje množství Andělů, na zemi pak přizývá lidské pokolení, aby jedním hlasem zvolalo slávu Kristu Bohu.