Svatý ctihodný Alexij, člověk Boží (♰ 411)
památka 17. / 30. března
Svatý
ctihodný Alexij člověk Boží (Alexios, Alexius), byl synem zbožných, významných
a zámožných rodičů, senátora Eufimiana a jeho manželky Aglaidy, žijících v Římě.
Získal velmi dobré vzdělání. Svými rodiči, byl jako mladý zasnouben a oddán s
mladou dívkou z urozené rodiny.
Po
svatebním veselí, přišel Alexij v noci ke své mladé ženě, vzal svůj zlatý
prsten a drahocenný opasek, zabalil je do porfyru a dal jí je do rukou se
slovy: „Ochraňuj toto a Bůh nechť bude mezi mnou a tebou, dokud Jeho blahodať,
v nás nevytvoří něco nového“. Potom od ní odešel do své oddělené ložnice, kde
ze sebe svlékl zlatem protkaný šat a oblékl se do prostého oděvu. Vzal něco ze
svého bohatství, zlata a drahých kamenů, odešel ze svých komnat a z města. Když
Alexij přišel k moři, nastoupil na loď a odplul do Laodikeje.
Při
plavbě se modlil k Bohu: „Bože! Zachraň mě nyní, před marností světského života
a dejž, abych stál po pravici na Tvém soudu, se všemi, kdož se Ti
zalíbili." Z Laodikeje, se Alexij vydal do Mezopotámie, do města
Edessa.
Tam
prodal všechny cennosti, které vzal z domu svých rodičů, a peníze rozdal chudým.
Oblékl šat chudák a zůstával téměř neustále u předdveří Božího chrámu. Živil se
milodary pro jméno Kristovo, co zbývalo, dával jiným chudákům. Neustále
přebýval v půstu a modlitbě, jedl jen trochu chleba a vody a každý týden,
přijímal svaté přijímání.
Jeho
mysl, zaujatá pamatováním na Boha, přebývala na výsostech, jeho tělo, bylo od
zdrženlivosti, hubené a vyschlé. V tomto asketickém zápase prožil svatý Alexij v
Edesse sedmnáct let a byl Bohem milován.
Ponomar
¹ chrámu, před jehož předdveřím
svatý přebýval, dostal od Matky Boží ve vidění příkaz: „přiveď do mého chrámu člověka
Božího, ať v něm přebývá“ a pod jménem člověka Božího, byl označen ctihodný
Alexij. Jeho bohulibý život, se potom stal známý mnoha lidem a on proto chtěl odejít
z Edessy do Tarsu, avšak silná bouře zahnala loď, na které se plavil, do Říma.
Působením
Boží prozřetelnosti, se tak člověk Boží Alexij vrátil do své vlasti. Tam, v
domě svých rodičů požádal, zda by mohl jako žebrák bez domova, přebývat ve
stájích. Jehož rodiče ho nepoznali a souhlasili. Takto tam žil, živící se milodary
pro Krista, od jejich stolu.
Každého
den, když ctihodný dostával jídlo od stolu svých rodičů, dělil se o něj s
ostatními chudými, zatímco on sám, jedl jen chléb a vodu. Noci probděl v
modlitbách a každý týden přijímal svaté přijímání.
Podivuhodná
byla trpělivost tohoto člověka Božího, protože někteří služebníci z domu
jeho rodičů ho bili, jiní ho tahali za vlasy, nebo do něj strkali a kopali,
další mu lili splašky na hlavu anebo ho týrali i jinak. Lidskou zlobou a
nepřejícností, nepřemožitelný trpitel, to vše snášel v tichosti.
Ještě
více podivuhodná truchlivá trpělivost člověka Božího, byla ta
kterou
prožíval, když naproti stájím, kde žil, bylo okno do komnaty, ve které bydlela
jeho nevěsta, která zůstala v domě svého ženicha, a spolu s jeho matkou často
plakali. Jedna o svém vdovství, druhá o ztrátě syna. Člověk Boží, tyto slzy viděl
a slyšel jejich vzlykání. Takto žil při domu svých rodičů sedmnáct let, nikým
nepoznán, jako žebrák a tulák bez domova.
Když
přišel čas, Pán zjevil ctihodnému den a hodinu jeho odchodu do věčného života. Tehdy
svatý, požádal jednoho sluhu o inkoust, brk a list papíru, kam napsal celý svůj
život.
V
jeden den, kdy svt. papež Inocenc I. (♰ 417),
sloužil liturgii, na které se modlil i císař Honorius, všichni na konci
liturgie slyšeli hlas: „Hledejte člověka Božího, jehož duše, už má brzy opustit
tělo, aby se pomodlil za město“. Dalšího dne, se od oltáře znovu ozval hlas: „Člověka
Božího, hledejte v domě Eufimianově“.
Listina,
kterou ve svých rukou držel ctihodný Alexij, který již zemřel, pak ukázala, kdo
tento neobyčejný asketa byl. Alexij člověk Boží, zesnul v Pánu, okolo roku
411 a jeho divotvorné ostatky, při pohřbu doprovázel, západořímský císař
Honorius, svt. papež Inocenc I. a velký zástup lidí.
Němí
tehdy začali mluvit, slepým se vrátil zrak, posedlí a nemocní na duši se
uzdravili. Svaté ostatky ctihodného Alexije, člověka Božího, byly s úctou
uloženy v chrámu svatého Bonifáce. Ze schrány s jeho přečestným tělem, vytékalo
blaze vonící myro, které uzdravovalo nejrůznější nemoci.
Kánon,
kterým se dnes opěvuje památka Alexije, člověka Božího, přijala církev v IX.
století od Josefa Studity.
___________
¹ Ponomar. Z
řeckého παραμοναριος – stráž, vrátný, je služebník chrámu, jehož povinností je
zvonit na zvony, zpívat nebo přisluhovat, pomáhat duchovním při bohoslužbách.