Svatí mučedníci Galaktion a Epistimie (♰ 253)

památka 5. / 18. listopadu

Tito svatí mučedníci, žili ve městě Emesa (dnes Homs – město na severu Sýrie), okolo roku 250, za vlády císaře Decia a jeho zástupce Sekunda.

Rodiče Galaktiona, kteří se jmenovali Kletofon a Leukippe, byli bohatí pohané. Navzdory usilovným modlitbám k pohanským modlám, však neměli děti.

V této době, žil ve městě také jeden mnich Onufrios. Prosil na ulici o milodary, ale ne pro sebe, ale proto, aby je rozdával chudým, zatímco jim hlásal slovo Boží. Jednoho dne, se svou prosbou o milodar, zaklepal Onufrios na dveře domu Leukippe. Když uviděl její smutnou tvář, zeptal se jí na příčinu smutku. Žena mu řekla, že nemůže mít děti. Onufrios na to řekl, že to se stalo díky moudrému jednání Boží Prozřetelnosti. Neboť Bůh, si nepřeje, aby její potomstvo uctívalo modly. Potom ji poučil o tajemství víry a pokřtil ji.

Za nějaký čas, Leukippe přivedla na svět chlapce a i svého manžela, obrátila na pravou víru. Chlapec byl pokřtěn a ve svatém křtu dostal jméno Galaktion.

Po nějaké době, Leukippe odešla k Pánu. A když Galaktion dosáhl dvaceti čtyř let, rozhodl se ho, jeho otec Kletofon, oženit s jednou pohanskou dívkou jménem Epistimie. Galaktion uposlechl vůli svého rodiče, ale své manželky, se jako muž nedotkl, protože nechtěl svůj křest, poskvrnit svazkem s pohankou. Poté, co byly spolu, řekl ji vše o křesťanství a Epistimie uvěřila. Zřekla se mnohobožství a nechala se pokřtít samotným Galaktionem.

Týden po křtu, se dostalo Epistimii ve snu vidění, ze kterého porozuměla, že těm, kdo budou zachovávat a chránit cudnost a tělesnou čistotu, zcela se oddají službě Pánu, je zaslíbena sláva Nebeská. Epistimie, o tomto vidění řekla Galaktionovi a poté, se oba rozhodli, zachovat si panenskost až do konce svých dnů.

Svůj majetek rozdali chudým, aby skrze to, získali nekonečné bohatství na nebesích. Potom, odešli do Sinajské pouště. Když dorazili k hoře zvané Publion, potkali tam dvanáct mnichů, kteří k sobě přijali Galaktiona. Epistimii, pak vypravili žít a vést svůj duchovní zápas do nedaleké pouště, ke čtyřem přísně se postícím monaškám.

Galaktion, započal dodržovat surový půst, v noci se věnoval modlitebním bděním, vyhýbal se veškeré marnivosti. Takto, postupně dosáhl velkých výšin ctností.

Za šest let, započal tyranský vládce, ponoukán nepřítelem lidské spásy, kruté pronásledování křesťanů, kteří se skrývali v pouštích. Když se oddíl vojáků přiblížil k místu, kde Galaktion vedl svůj duchovní zápas, měla Epistimie vidění, ve kterém ji bylo zjeveno, že nyní, je pro mučedníky připraveno Nebeské Království a že je přizvána, aby se ona, podělila o spoluúčast v mučednictví, s Galaktionem.

Představená sesterstva, jí požehnala, aby se vydala za Galaktionem a přijala utrpení pro Krista s tím, kdo ji byl rádcem ve víře a společníkem na trnité cestě ke spáse.

Poté byli společně zajati vojáky a společně předstoupili před vládce Urse. Oba svatí mučedníci, pohrdali všemi hrozbami, neohroženě vyznávali svoji víru v pravého Pána a Spasitele. Byli proto vystaveni hroznému mučení. Kati je surově zbili, zbídačenou a nahou Epistimii vyvedli před dav, aby byla co nejvíce ponížena. Pak mučedníkům, pod nehty vráželi nabroušená stébla rákosu a usekávali jim postupně nohy a ruce. Nakonec byly ctnostným manželům setnuty hlavy.

Takto se ti, kteří se odřekli spojit tělesně v pomíjejícím životě, spojili navěky v Pánu. Amen.

 Ctihodný Joannikios Veliký (♰ 846)

památka v den zesnutí 4. / 17. listopadu

Ctihodný Joannikios Veliký, se narodil Bithýnii¹ v Malé Asii, okolo roku 752, ve vesnici Marikat. Jeho rodiče byli velmi chudí a nemohli mu poskytnout ani základní vzdělání. Od dětství, měl za povinnost pást dobytek, jediný majetek rodiny. Láska k Bohu a modlitba, zcela vládly duši mladého Joannikia. Častokrát činil tak, že znamením kříže, přežehnal své stádo a pak odcházel na odlehlejší místo, kde se po celý den modlil. A ani zloděj, ani divoké zvíře, se k jeho stádu nepřiblížili.

Když mu bylo osmnáct let, tak z tehdejšího příkazu císaře Lva IV. (775–780), shromažďovali jeho četní vyslanci, nejlepší mladé muže země, z měst a vesnic, k vojenské službě. Do císařské armády byl přijat i mladík Joannikios. Svou dobrou povahou si vysloužil uznání svých druhů, pro své nepřátele, byl však, jako statečný a neohrožený vojín hrozivý. V císařské armádě, sloužil svatý Joannikios, šest let a nejednou, byl oceněn svými nadřízenými i samotným císařem. Vojenská služba ho však tížila, jeho duše toužila po duchovním zápase a po samotě v modlitbě. A tak Pán, povolal svého služebníka, do služby k sobě.

Ctihodný Joannikios, se odřekl světa a odešel do monastýru. Nejprve, měl v úmyslu, odejít hned do pouště. Avšak na radu starců, kteří v mnišském zápase již získali zkušenosti, v monastýru prožil ještě dva roky. Po tu dobu, se svatý naučil mnišské poslušnosti a duchovním pravidlům, naučil se číst a psát, nazpaměť, se naučil třicet žalmů krále Davida. Poté, se ctihodný z Božího vnuknutí, vzdálil do pouště.

Po tři roky, žil v úplné samotě a jen jednou za měsíc, mu vždy nějaký pastevec, přinesl trochu málo chleba a vody. Den a noc, přebýval ve svém duchovním zápase, v modlitbách a ve zpěvu žalmů. Po každém verši žalmisty, činil ctihodný Joannikios modlitbu², kterou stále zachovává Pravoslavná Církev, v mírně pozměněné podobě: „Nadějí mou je Otec, útočištěm mým Kristus, záštitou mou Duch Svatý“. Poté, co se stalo a svatý náhodně potkal na poušti své bývalé přátele z vojenské služby, opustil to místo a odešel na Mýsijský Olymp.

Až po dvanácti letech odříkavého života, pak přijal poustevník mnišský postřih. Tři roky po postřihu, strávil svatý v zatvoru³  přepásán řetězy. Poté se vydal do Chelidonie navštívit velkého postníka Jiřího⁴. Ctihodní otcové, žili spolu v modlitbě po tři roky. Během této doby, se ctihodný Joannikios naučil nazpaměť celý žaltář. Když dosáhl vysokého věku, usadil se v monastýru Antidion⁵, kde zůstal v zatvoru až do své smrti.

Ctihodný Joannikios, prožil sedmdesát let v modlitbě, v duchovním zápase a sebeodříkání, dosáhl přitom vysoké duchovní dokonalosti. Z Boží milosti, se mu dostalo, daru proroctví, jak to dosvědčoval, jeho učedník Pachomios. Během modlitby, byl ctihodný starec, pozvednut od země do výšky. Jednou, přešel rozvodněnou řeku, aniž by si namočil nohy. Mohl se stát pro lidi neviditelným a neviditelné mohl učinit ostatní. Takto, jednoho dne, svatý vyvedl zajaté Řeky z vězení, přímo před četnými strážemi. Jed a oheň, jimiž chtěli závistivci svatého zahubit, mu neučinily žádnou újmu. Divoké šelmy, které, ho tam, kde žil, obklopovaly, mu neublížily. Je známo, že ostrov Thasos, osvobodil od velkého množství hadů. Před duchovní zhoubou, zachránil také jednu mladou monašku, která, už byla připravena, kvůli sňatku opustit monastýr. Tehdy vzal na sebe ctihodný, onu zhoubnou vášeň, která dívku mučila, a sám poté, půstem a modlitbou, tento zlovolný útok nepřítele našeho spasení zničil. Předpověděl svou smrt a k Pánu odešel 4. / 17. listopadu, roku 846, ve věku devadesáti čtyř let.

_________________ 

¹ Bithýnie – Βιθυνία. Ve starověku, byla královstvím a římskou provincií, rozkládající se na severovýchodě Malé Asie při březích Propontidy - Marmarského moře, thráckého Bosporu a Pontu Euxinu - Černého moře

² Modlitba svatého Joannikia. Současná verze, užívaná v církevní praxi: Nadějí mou je Otec, útočištěm mým Syn, záštitou mou Duch Svatý! Trojice svatá – sláva Tobě!

³ Zatvor – uzavření. Jde o duchovní boj - podvih asketů, kdy se dobrovolně uzavřou do jeskyní nebo cel - kelií, aby se oddali nepřetržité anebo nanejvýš soustředěné modlitbě Ježíšově.

⁴ Svt. Jiří, biskup Amastridský - Άγιος Γεώργιος ο Αμάστριδος (♰ 805). Památka 21. února/ 6. března, v řeckém kalendáriu pak 25. října / 7. listopadu. Pocházel z města Kromna nedaleko města Amastridos u Černého moře. Jeho zbožní a vznešení rodiče, Theodor a Migefusa, mu dali dobré vzdělání, duchovní i světské. Svatý Jiří, tajně odešel do Syrských hor, kde přijal mnišství a začal tam vést surový asketický život pod duchovním vedením jednoho poustevníka. Po smrti svého starce, se svatý Jiří usadil v monastýru Vonissa, kde pokračoval v odříkavém a modlitebním zápase. Po smrti biskupa města Amastridos, byl duchovními a lidmi zvolen biskupem a v Konstantinopoli, poté rukopoložen svt. Tarasiem, patriarchou Konstantinopolským (♰ 806). Svatý Jiří, neúnavně vyučoval své stádo zbožnosti a křesťanským ctnostem, staral se o zkrášlování Božích chrámů, byl ochráncem vdov a sirotků, dával jíst chudým a pro každého, byl příkladem zbožného života. Mocí modlitby, zahnal Saracény od města Amastridos, když předtím, už zpustošili okolí města. Před smrtí zachránil amastridské obchodníky nevinně odsouzené ve městě Trapezunt. Svatý Jiří zemřel v pokoji 3. března, prostřed svého duchovního stáda, za vlády císaře Nikeforose I. (802–811).

⁵ Monastýr Antidion - μονή Αντιδίου. Tento monastýr se nacházel na Mýsijském Olympu, v Bithýnii, v dnešním Turecku. Přesné místo monastýru se nedochovalo a není dnes známo. V tomto monastýru, započal a také dokončil, svůj duchovní, mnišský zápas ctihodný Joannikios Veliký (♰ 846).

 Svatí mučedníci Akindynus, Pegasius, Aftonius, Elpideforus, Anempodistus a s nimi na 7 000 mučedníků v Persii umučených (♰ 345)

památka 2. / 15. listopadu

Tito svatí mučedníci, byli velmoži na dvoře perského velkokrále Šápura II., který vládl v letech 309-379.

Když tento vládce, začal ve svém království pronásledovat křesťany, svatí Akindynus, Pegasius a Anempodistus našli své útočiště v jednom domě a nadále horlivě přebývali ve víře. Povzbuzovali i ostatní křesťany k tomu, aby pevně stáli ve vyznání víry v našeho Spasitele a hrozivá nebezpečí, která jim hrozila, přehlíželi.

Z těchto důvodů, byli, nakonec Akindynus, Pegasius a Anempodistus zatčeni, nemilosrdně zbičování a poté předvedeni před velkokrále Šápura.

Když před Šápura mučedníky přivedli, velkokrál, začal před nimi urážet Kristovo jméno. Svatí, se tehdy začali usilovně modlit a v té chvíli, byl vládce stižen němotou a hluchotou.  Svatí, se nad ním však slitovali a od jeho nemoci, ho osvobodili.

Velkokrál, však k tomuto projevu moci, kterou křesťanům udělil Bůh, zůstal zcela lhostejný. Nařídil, aby svatí, byli položeni na rozžhavená železná lože a poté, aby byli ponořeni do kotlů naplněných roztaveným olovem.

Svatí mučedníci, však po těchto mučeních, zůstávali nezraněni. Když takovýto zázrak, spatřil jeden z přítomných vojáků, jménem Aftonius, přijal křesťanskou víru a hned poté, mu byla za trest setnuta hlava.

Poté, byli svatí vyznavači, vystaveni novým mučením, které však vedly jen k tomu, že v Krista, uvěřil urozený člen senátu Elpidiforus a s ním také, dalších sedm tisíc Peršanů. Ti přijali znovuzrození ve svatém křtu, po kterém, jim byly setnuty jejich hlavy

Akindynus, Pegasius a Anempodistus, byli potom, vhozeni do příkopu s divokými zvířaty. Avšak i zde, je Boží milost, ochránila od zlého.

Když něco takového, spatřila matka samotného velkokrále Šápura, tehdy se i ona, obrátila na pravou víru. Navíc uvěřili i dalších dvacet osm z přítomných vojáků. Nemilosrdný velkokrál, však všechny, nechal vhodit do rozpálené pece, společně se svatými mučedníky Akindynusem, Pegasiem a Anempodistem.

Mučedníci, modlící se v ohni, oddali své svaté duše Bohu. Zbožní lidé, tehdy viděli zástup svatých andělů, zpívající kolem pece a přijímající k sobě duše svatých. 

Když pak pec pohasla, velkokrál odešel do paláce, a i všichni ostatní už odešli, přišli k peci někteří z věřících a těla svatých, nalezli celá, ohněm netknutá. Vzali je odtud a pohřbili je s úctou. Oslavujíce přitom Otce i Syna i Svatého Ducha, Jednoho Boha, jemuž buď sláva na věky, amen.

Památka sta tisíců mučedníků Tbiliských

ასი ათასი მოწამე

(♰ 1226)

památka 31. října / 13. listopadu

V roce 1226, vojsko Chórezmského šáha Džalála al-Dína Mangburniho (Jalal al-Din Mangburni) ¹, s pomocí zrádců, dobylo hlavní město gruzínského království, Tbilisi.

Poté, bylo celé město utopeno v krvi, tisíců surových a krutých vražd.

Šáh Džalal, poté nařídil odstranit kopuli z katedrály Sioni ² a na její místo, nechal postavit svůj trůn. Přikázal, aby ikony Krista a Přesvaté Bohorodice z katedrály, byly svrženy a shozeny na most přes řeku Mtkvari - Kuru.

Pak, nechal shromáždit ty, kdo ještě přežili vražedné běsnění a přikázal jim, aby přešli přes most a poplivali ikony.

Všem, kdo takto odmítli znesvětit svaté obrazy, byla okamžitě setnuta hlava a jejich těla, byla hozena do řeky.

Tbilisi bylo následně vypleněno a zničeno spolu se všemi jeho chrámy.

___

¹ Džaláluddín Manguberdí (Jalal al-Din Mangburni). Chórezmský sultán, poslední vládce Chórezmské říše, která byla muslimským státem, jehož centrem bylo území Chórezm, ležící v blízkosti Aralského jezera, na pomezí dnešního Turkmenistánu a Uzbekistánu.

² Katedrála Sioni - სიონის ეკლესია. Chrám v Tbilisi, hlavním městě Gruzie, z 6. až 7. století. Je pojmenovaná po hoře Sion a zasvěcená svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Stojí na břehu řeky Kura, v historickém centru města.

 Ctihodný Nestor, letopisec pečerský (♰ 1114)

památka 27. října / 9. listopadu

Svatý Nestor, žil na přelomu XI. – XII. století. Ve svých sedmnácti letech, se rozhodl přijmout mnišský postřih v Kyjevo - pečerské Lávře ¹.

V té době, se už ctihodný Antonij ², pro větší modlitební samotu odebral do osamělé jeskyně a budování monastýru, se věnoval ctihodný Theodosij ³. Mladý poslušník (novic) Nestor, naslouchal a vnímal slovům svatých starců a staral se je ve všem napodobit, projevujíce při tom, neobyčejnou duchovní poslušnost a pokoru.

Po zesnutí obou ctihodných zakladatelů lávry, přijal Nestor mnišský postřih, z rukou igumena, ctihodného Stefana ⁴, poté byl rukopoložen na diákona. Od toho okamžiku, Nestor zesílil své odříkání a rozhodl se připodobňovat se k Životodárnému Kristovu strádání, skrze cestu pokory a sebezapření (Matouš 16, 24 – 26).

V roce 1080, ve věku třiceti let, začal sestavovat dílo „Umučení svatých Borise a Gleba“ a také „Život svatého Theodosija“. Takto mu Pán, zjevil službu a poslání, skrze, které mohl Nestor přispět k osvícení, poučení a vzdělání nejen monastýrských bratří, ale také, i ostatních věřících Kristovi Církve.

Po vyzdvihnutí a přenesení svatých ostatků ctihodného Theodosija Pečerského v roce 1091, velkého svátku Kyjevo – Pečerské lávry, kterého se činně zúčastnil, započal Nestor pilně a s velkým úsilím, zapisovat životy a duchovní zápasy prvních mnichů lávry. Tyto příběhy, pak společně utvořily první část „Kyjevo – Pečerského pateriku“, hlavního památníku mnišské literatury té doby.

Ctihodný Nestor, dožil v pokoji, v rodném monastýru, kde roku 1114 zesnul v Pánu. Jeho drahocenné ostatky, které se zjevily neporušenými, jsou schraňovány v Blízkých jeskyních ⁵ Kyjevo – Pečerské Lávry.

___________

¹ Kyjevo-pečerská Lávra (Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice). Jeden z prvních monastýrů podle data založení na Kyjevské Rusi. Byl založen ctihodným Antonijem Pečerským a jeho učedníkem Theodosijem Pečerským kolem roku 1051 za vlády svatého knížete Jaroslava Moudrého. 

² Ctihodný Antonij Pečerský (♰ 1073). Zakladatel mnišství na Kyjevské Rusi. V mládí přijal mnišství na Svaté Hoře Athos, poté se z Božího vnuknutí, vrátil na svou domovinu. Tam za vlády svatého knížete Jaroslava Moudrého, založil společně se svým učedníkem ctihodným Theodosijem Pečerským kolem roku 1051 Kyjevo-pečerskou Lávru - Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice, jeden z prvních monastýrů na Kyjevské Rusi. Proslavil svým asketickým a Bohu milým modlitebním životem, kdy byl také štědře obdařen darem duchovního vedení a stal se tak učitelem a rádcem v duchovním životě mnoha svatým a ctihodným. V roce 1057, pak ctihodný Antonij pro větší modlitební samotu z Kyjevo-pečerské Lávry odešel a usídlil se na novém místě, kde vykopal nové jeskyně. Na tomto místě se nyní nacházejí tzv. Blízké jeskyně - Blízké peščery neboli Antoniovy jeskyně. Ctihodný Antonij zesnul 7. / 20. května, kolem roku 1073, na devadesátém roku svého života.

³ Ctihodný Theodosij Pečerský (♰ 1074). Zakladatel kinovie – společného mnišského života na Kyjevské Rusi. Ani světské jméno, ani rok jeho narození nejsou známy. Jeho život, byl sepsán ctihodným Nestorem Letopiscem (♰ 1114). Narodil se ve městě Vasilev (dnes město Vasylkiv v Kyjevské oblasti) a pocházel z urozené rodiny. Jeho rodiče byli zámožní a významní lidé, později se usadili v Kursku. Jeho otec zemřel, když bylo Theodosiovi třináct let. Od raného dětství se chlapec vyhýbal dětskému veselí a hrám, raději četl Svaté Písmo a svůj čas věnoval modlitbě. Když mu bylo dvacet tři let, tajně odešel pěšky do Kyjeva. Bůh mu ukázal cestu a on došel až k jeskyni, kde žil ctihodný Antonij Pečerský. Theodosij padl na kolena k nohám starce a se slzami jej prosil, aby ho vzal za učedníka. Antonij, se nejprve snažil urozeného mladíka odradit a poukazoval na potíže a nesnáze mnišského života. Když však Antonij, viděl jeho vroucí lásku k Bohu, do monastýru ho přijal. Theodosij vstoupil na cestu velkého odříkání, dodržoval přísný půst a v modlitbách, bděl po celou noc. Po několika letech ho našla jeho matka a chtěla jej odvést domů. Nakonec ji ctihodný Theodosij přesvědčil, aby tak nečinila a nakonec, i ona sama přijala mnišství. Později Theodosij přijal rukopoložení na kněze. Poté, co se ctihodný Antonij, pro větší modlitební samotu odebral do osamělé jeskyně, byl mnišským bratrstvem zvolen za igumena monastýru ctihodný Theodosij. V Kyjevo - pečerské Lávře, postupně zavedl kinoviální typikon, tj. soubor mnišských pravidel, podle typikonu Cařihradského Studijského monastýru svatého Jana Křtitele. Hlavní rysy kinovie tj. společného mnišského života, kterou on založil, byly následující: veškerý majetek bratří, měl být společný, čas byl naplněn neustálou prací (fyzickou či duchovní), práce byly rozděleny podle sil bratra představeným monastýru, každý úkol začínal modlitbou a požehnáním staršího mnicha, vnitřní myšlenky mnicha v jeho duchovním zápase, se vyznávaly představenému, který byl pravým a skutečným vůdcem všech bratří ke spáse. Ctihodný Theodosij, pak byl sám pro bratry ve všem příkladem. Nosil vodu, štípal dříví, pracoval v pekárně, nosil ten nejprostší šat. První přicházel do Božího chrámu, i na monastýrské práce. Kromě asketického zápasu, se ctihodný Theodosij, vyznačoval velkým milosrdenstvím vůči potřebným a chudým. Pro tuto lásku a milosrdenství, k takovéto duchovní osvětě, se snažil získávat i své bratry v Kristu. V Kyjevo - pečerské Lávře, nechal postavit i zvláštní dům, pro chudé, slepé, chromé či ochrnuté. Na jeho chod, vyčlenil desetinu z monastýrského příjmu. Kromě tohoto, každou sobotu, z monastýru posílal vězňům do vězení celý vůz chleba. Z díla ctihodného Theodosija, se k nám dochovalo: dvě poučení k lidu, deset poučení pro mnichy, dvě poselství velkoknížeti Izjaslavovi a dvě modlitby. Kyjevo-pečerský monastýr, založený ctihodným Antonijem a zbudován ctihodný Theodosijem, se stal vzorem pro další monastýry a měl velký význam pro rozvoj místní Pravoslavné církve. Z útrob tohoto monastýru, vzešli mnozí ctihodní a svatí, slavní arcipastýři, horliví hlasatelé a šiřitele víry, významní letopisci a spisovatelé.

⁴ Ctihodný Stefan – Štěpán, igumen Pečerský, biskup Volodymyr – Volynský (♰ 1094). Od svého mládí, vedl asketický zápas mnicha v Kyjevo-pečerské lávře, pod duchovním vedením ctihodného Theodosija (♰ 1074). Ctihodný Theodosij, mu později svěřoval, aby na místo něho, dával duchovní poučení bratřím monastýru. Předtím, než ctihodný Theodosij zesnul, jej sami bratři z monastýru požádali, aby ctihodného Stefana, jmenoval představeným Kyjevo-pečerské lávry. Jako igumen – představený monastýru, Stefan vynaložil mnoho úsilí na dobrý chod monastýrského života po úzké cestě spásy a ke zvelebení Božích chrámů. Avšak při pohledu na zbožnou starost o svatý příbytek Boží, nedokázal nepřítel lidského spasení, snést toto, Bohu milé snažení ctihodného. V roce 1078, poté, co byl asi tři roky představeným Kyjevo - Pečerské lávry, započal nepřítel lidského spasení, rozsévat zmatek mezi jednotlivé bratry monastýru, což následně vedlo, nejen k sesazení ctihodného Stefana z hodnosti představeného, ale i k jeho vyhnání z Kyjevo - Pečerského monastýru. Svatý asketa, nesl tuto ničím nezaslouženou křivdu pokorně. Napodobujíce svatého prvomučedníka Štěpána a plníce přikázání ctihodného Theodosija o bezmezné lásce k bratrům, nadále a neustávajíce, se modlil za své pronásledovatele: „Pane, odpusť jim tento hřích!“. Když pak byl donucen opustit svůj rodný monastýr, odešel na jiný kopec, nedaleko Kyjevo – Pečerské lávry, kde založil nový monastýr, Klovský monastýr Bohorodice Vlachernské (tento monastýr byl okolo roku 1240, zničen hordami chána Bátúa). V roce 1091, byl ctihodný Stefan, ustanoven biskupem Volodymyr – Volynským. Byl přítomen při vyzvednutí a přenesení svatých ostatků, ctihodného Theodosija Pečerského, z jeskyní do monastýru. Jako biskup, usilovně pracoval na obrácení obyvatel Volyně na křesťanství. Sloužil jako archijerej až do svého stáří, zesnul roku 1094.

⁵ Blízké peščery (jeskyně) neboli Antoniovy jeskyně. Tyto jeskyně, představují komplex podzemních jeskyní v Kyjevo-Pečerské lávře, kde se schraňují svaté ostatky pečerských asketů. Založeny byly okolo roku 1057, kdy ctihodný Antonij Kyjevo-Pečerský odešel pro větší modlitební samotu z monastýru a usídlil se na novém pahorku, kde vykopal nové podzemní prostory. Na tomto místě se nyní nacházejí tzv. Blízké jeskyně.

Svatý mučedník Varus Egyptský a s ním sedm mučedníků, asketů, učitelů křesťanských (♰ 307), blažená Kleopatra - Vlastislava (♰ 327) a její syn Jan (♰ 320)

památka 19. října / 1. listopadu

Svatý Varus, pocházel z velmi zbožné a vznešené rodiny. Za císaře Diokleciána, okolo roku 304, sloužil v armádě v Egyptě. Jeho odvaha a udatnost, z něj učinily, jednoho z císařových oblíbenců. Tato pocta, mu však nemohla zabránit v tom, aby on sám, s daleko větším obdivem vzhlížel na činy svatých křesťanských mučedníků té doby.

Varus sám ve vězení navštěvoval sedm svatých asketů, kteří tam byli vězněni pro víru v Krista. Když se přiblížil den soudu, jeden z nich zemřel. Varus v tom spatřil Boží znamení, které mu ukázalo, že může přemoci strach, který mu bránil, aby se i on vydal do rukou mučitelů. Rozhodl se proto vstoupit do řad mučedníků, na místo zesnulého.

Když potom před soudem, Varus vystoupil vpřed a přede všemi se ukázal jako věřící v Krista, soudce nedokázal potlačit své překvapení. V tom samém okamžiku, se však soudce zmocnil i nezkrotný hněv. Svatý Varus oznámil, že ho nic nedonutí, změnit toto své rozhodnutí a také to, že před radostmi tohoto pomíjivého světa, dává přednost věčné útěše, která je zaslíbena věrným Kristovým vojínům.

Poté byl Varus přivázán ke skřipci a soudce nařídil, aby byl svatý, bit tlustými koženými řemeny. Tehdy mučedník obrátil své oči k šesti asketům, kteří byli svědky této podívané, a požádal je, aby se modlili k Bohu, aby mu dal sílu ve zkoušce, protože Duch je odhodlán, ale tělo slabé (Matouš 26,41). Jakmile svatí zvedli ruce k nebi a obrátili se k Pánu, ve vroucí modlitbě, Varus cítil, jako by ho nějaká ruka podpírala a zmírňovala údery prutů a bičů ještě předtím, než ho zasáhly. Bolest z mučení byla nahrazena úlevou pod vlivem blahodati Ducha, který ho uzdravoval. Od té chvíle, snášel Varus mučení s radostí.

Jeho klid, přesvědčení a víra, o to více znásobily zuřivost jeho mučitelů. Když ho svázali, hodili s ním o zem tak, až mu roztrhli útroby, a jeho vnitřnosti, mu vypadly, na zem. Nakonec ho znovu přivázali ke skřipci. Varus odešel k Pánu až po pěti hodinách, během kterých ještě našel sílu povzbuzovat své druhy ve víře. Šest jeho společníků bylo poté setnuto mečem.

Poté, co padla noc, jedna zbožná žena jménem Kleopatra, původem z Palestiny, která byla přítomna mučednické smrti svatého Vara, vyšla spolu se svým malým synem a dalšími křesťany, aby vzala a s úctou pohřbila přečestné ostatky svatého mučedníků. Ostatky svatého mučedníka Vara, Kleopatra pohřbila ve sklepení svého domu.

O několik let později, když se chtěla vrátit do své vlasti, vzala s sebou i svaté ostatky, ostatní přitom utvrzovala vtom, že to jsou ostatky jejího zesnulého manžela. Ve své domovině, Kleopatra umístila svatyni na jednom místě, poblíž hory Tábor.

Tam začaly brzy přicházet věřící, aby přijali uzdravení svých neduhů a nemocí, skrze moc svatých ostatků Kristova mučedníka. Na tom místě, byl pak postaven Boží chrám. V den posvěcení tohoto chrámu sloužila Kleopatra se svým synem po celý den poutníkům.

V jednu chvíli, však její dítě onemocnělo a zemřelo. Zoufalá a bezútěšná matka, okamžitě přinesla jeho tělo ke hrobu svatého Vara a obrátila se k němu s modlitbou. V modlitbě mu připomínala, jak mu dříve sloužila. Poté vyčerpána svým žalem a zoufalstvím, usnula.

Ve snu spatřila svatého, jak v náručí drží její dítě a oba mají na sobě zářivý šat. Svatý vyčetl Kleopatře její malověrnost a řekl ji, že její syn, je nyní pod jeho záštitou a ochranou. Samo dítě, pak maminku ujistilo, že nechce opustit život věčný a blažený, aby se vrátilo do světa utrpení. Kleopatra se k nim chtěla přidat, ale svatý Varus ji nařídil, aby ještě nějaký čas pracovala na spáse, poté, oba ji žehnajíce, zmizeli.

Po probuzení, zbožná žena oblékla tělo svého syna do svátečních šatů a plná radosti začala připravovat pohřeb. Veškerý svůj majetek rozdala chudým a svůj život zasvětila službě v chrámu. Půstem, nočním bděním, milodary a modlitbami, se Bohu tak zalíbila, že se stala důstojnou toho, aby každou neděli mohla spatřit a vnímat svého syna v jeho zářivém příbytku. O sedm let později, svou duši odevzdala Bohu a připojila se tak k Varovi i svému synovi. Její tělo bylo uloženo v chrámu svatého mučedníka Vara, blízko těla jejího syna Jana.

Její svatá duše, tak spolu se svatým Varem a Janem, stojí předstoupena v radosti a veselí, před Bohem v nebi, jemuž buď sláva na věky věků, amen.

 Ikona Matky Boží Μαχαιριώτισσα - Machairiotissa - Nožem nalezená

památka 18. / 31. října a 21. listopadu / 4. prosince

Tento obraz Matky Boží, je jedním ze sedmdesáti, které podle tradice napsal svatý apoštol a evangelista Lukáš. V době krutého pronásledování ze strany ikonoborců (v letech 730 - 843), pak tuto ikonu Matky Boží, přenesl neznámý mnich z Královny měst (tj. z Konstantinopole), přes Malou Asii na Kypr. Zde ji těsně před svou smrtí ukryl do jeskyně, na vysoké a nepřístupné hoře, později nazvanou Nožová hora. Postupem času, tato jeskyně zarostla mohutným křovím, jehož trnité větve, ochraňovaly tuto ikonu po mnoho let.

Po povstání proti Arabům v roce 806, začali tehdejší vládci ostrova ničit Boží chrámy a pronásledovat kyperské křesťany. Mnozí pak uprchli do Sýrie. Aby ikona nebyla zničena, byla ponechána na stejném a nepřístupném místě v jeskyni.

Takto prošla staletí. V XII. století, jeden palestinský poustevník jménem Neofitos a jeho poslušník Ignatios, kvůli nájezdům saracénů, odešel na Kypr. To se stalo v roce 1145. Loď, na které se plavili, přistála na pobřeží poblíž města Kyrenia. Tam ctihodní pobývali v monastýru svatého Jana Zlatoústého v Koutsovendis, který se nacházel v pohoří Pentadaktylos.

Odtud, ctihodní Neofitos i poslušník Ignatios, každého dne, pozorovali na Nožové hoře, proudy podivuhodného světla, až se jednoho dne vydali na horu, aby zjistili příčinu tohoto podivuhodného zjevení. Když svatí přišli na to místo blíž, uviděli, že toto světlo, proudí z jeskyně, jejíž vchod byl, ale zarostlý trnitými a neprostupnými keři. Nedaleko na zemi, našli nůž a uslyšeli hlas Matky Boží, která jim přikázala pročistit zarostlou jeskyni. Ctihodní otcové, začali tedy čistit cestu k jeskyni, posekali a odřezali větve plné trní a poté, našli ikonu Matky Boží.

Tato ikona, dostala poté jméno Μαχαιριώτισσα – Machairiotissa - Nožová, Nožem nalezená. Nalezený obraz Matky Boží, mniši s radostí přenesli z jeskyně na místo, kde se modlily a takto byl založen budoucí monastýr Machaira - na Nožové hoře - Ιερά Μονή Μαχαιρά.

Památka ikony Matky Boží, se koná 18. / 31. října, v den památky svatého apoštola a evangelisty Lukáše, který ji napsal. A v den svátku Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice 21. listopadu / 4. prosince.

Ikona ctihodných zakladatelů monastýru Machaira, Nila, Neofyta, Ignatia a Prokopia

Nálezce ikony Matky Boží, svatý Neofitos, zesnul v Pánu, pouhých deset let po nalezení ikony, v roce 1155, ve věku osmdesáti pěti let, a jeho kaliva – mnišský příbytek zůstal ctihodnému Ignatiovi. K němu se brzy připojil nový bratr Prokopios.

Spolu, se bratři v Kristu rozhodli založit kinoviální monastýr. Z tohoto důvodu, se v roce 1160 vydali do Konstantinopole za císařem Manuelem Komnenosem a předložili mu svůj záměr. Císař vzal jejich dobrý záměr pod svou ochranu, a na nové dobré dílo, věnoval potřebné prostředky. Jeho zlatá bula uváděla, že monastýr získává císařský status a zvláštní ochranu byzantských císařů. Dalším svým výnosem z roku 1187, pak monastýru udělil stavropegii.

Ctihodní otcové se poté vrátili na Kypr. V lesích Nožové hory, u místa zjevní svaté ikony, postavili chrám ke cti jména Přesvaté Bohorodice a ke chrámu, přistavěli několik mnišských cel. Po zesnutí svatého Prokopia, zůstal v monastýru svatý Ignatios s několika pár dalšími mnichy. Později do monastýru vstoupil ctihodný Nil, budoucí igumen a letopisec monastýru.

V té době, když Kypr, zasáhla velká sucha, byli místní lidé, ve velké chudobě a těžké, to měl i monastýr. Ctihodný Nil, odešel do Kilikie pro pomoc a zásoby. Po svém návratu, mu bylo svatým Ignatiem, svěřeno břemeno správy mnišského bratrstva.

Nový igumen monastýru, se musel především postarat o potvrzení císařských privilegií. Monastýr, za nějaký čas pod jeho vedením zesílil a začal znovu vzkvétat.

V „Pravidlech života“, která sepsal svatý Nil v roce 1201, se píše o mnoha bratřích, kteří procházeli v monastýru mnišská poslušenství (igumenem svěřené pracovní povinnosti), kovářství, vinohradnictví, stavařství, pastýřství, hospodářství, poslušenství těch, kteří se starali o bohoslužebná roucha, o mnišské cely, co byli klíčníky monastýru a mnohých dalších. Svůj život mnišský život, bratři vedli, ve velké přísnosti a odříkavosti.

Svatý Nil, ve svých ustanoveních také napsal: „zachovávejte lásku jeden k druhému, pokoj a mír, shodu a jednomyslnost, k mé radosti“. „Neboť Ježíš Kristus řekl: To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás (Jan 15, 12), a řekl také: Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým (Jan 13, 35). Dívejte se, koho jsme učedníci, a zachovejte to.“

Přesvatá Bohorodice, skrze svůj obraz, darovala mnoho zázraků a uzdravení. Monastýr si připomínal a slavil svůj hlavní svátek v den památky Uvedení do chrámu přesvaté Bohorodice, 21. listopadu / 4. prosince. A 13. / 26. prosince, si pak připomínali památku ctihodných zakladatelů monastýru Machaira, Nila, Neofyta, Ignatia a Prokopia.

Svatý Nilus byl později ustanoven archijerejem ve starověkého Tamassosu. Jeho nástupcem v igumenství, byl ustanoven Joakimos. Předpokládá se, že mezi lety 1214 a 1221, mohl být svatý Nil, arcibiskupem Kypru.

V letech 1192 až 1489, kdy Kypru vládla franská dynastie Lusignanů, přinesla jejich vláda, tomuto ostrovu mnoho potíží. Nově vytvořená tzv. kyperská katolická církev, se ze všech sil snažila duchovně zotročit lid a nešetřila přitom žádnými prostředky. Za svého úhlavního nepřítele, pak považovala samozřejmě, pravoslavné monastýry a duchovenstvo.

V polovině dvacátých let XIII. století, přijeli na Kypr, otcové z monastýru Kalo Oros v Malé Asii, Jan a Konon se svým pomocníkem Matoušem (v mnišství Markem), aby duchovně podpořili pravoslavné, kteří byli tehdy utlačováni. Usadili se právě v monastýru Machaira u Nožové hory, k nim se následně přidal Kypriot Theodor (v mnišství Theoktist). Později se všichni čtyři, přestěhovali žít více na sever, do monastýru Kantaras - Μονή Καντάρας. Tam se jednoho dne, vypravili i dva bratři z monastýru Macheras, Gennadios a Gerasimos.

Tehdy, celé bratrstvo monastýru Kantaras, i s dvěma bratry, kteří přišli z monastýru Machaira, bylo zatčeno pro svou pevnost v Pravoslaví. Mniši byli uvrženi do vězení v Nikósii. Po tři roky, trvalo jejich trýznění a mučení. Avšak duch vyznavačů nebyl zlomen, odvážně bránili čistotu své víry, odsuzovali a ze lži usvědčovali, odpadlíky od pravé víry a latinskou herezi.

Nakonec, v roce 1231, je latiníci umučili tak, že všechny ctihodné otce, přivázali ke koním a dali je táhnout, po ostrých kamenech koryta řeky Pedieos a nakonec, je upálili na hranici. Jména třinácti ctihodných mučedníků Kantaraských, jsou: Jan, Konon, Jeremiáš, Marek, Cyril, Theoktistos, Barnabáš, Maxim, Theognost, Josef, Herman, Genadios a Gerasim z monastýru Machaira.

Neohroženost, nebojácnost a odvaha ctihodných otců, vyznávat pravou víru, následně povzbudilo, všechen kyperský lid, který dodnes slavnostně uctívá památku ctihodných mučedníků v den jejich mučednické smrti, 19. května / 1. června. Břeh řeky Pedieos, zdobí kaple postavená na jejich počest.

 

Ikona třinácti ctihodných mučedníků Kantaraských

Zázraky od ikony Přesvaté Bohorodice, nazývané Machairiotissa -Μαχαιριώτισσα - Nožem nalezená

Potrestání bezectné královny

V roce 1337, dle středověkého letopisce, Leontia z monastýru Macheras, královna Alix z Ibelinu, manželka Huga IV. de Lusignan, krále Kyperského, porušila nepřístupnost monastýru Machaira pro ženy a vešla do hlavního chrámu monastýru. Za tuto drzost, byla Alix od Přesvaté Bohorodice potrestána němotou. Hlas se jí podivuhodně vrátil později, když uvěřila v pravost Čestného Kříže.

Záchrana od sucha

29. ledna, roku 1841, svatá ikona Bohorodice Machairiotissa, byla přenesená na monastýrský metoch blízko Lefkosie, aby pro modlitby věřících, skrze přímluvy a zastání Přesvaté Panny, bylo zahnáno sucho, které v těchto místech zuřilo. Ikona na tomto místě zůstávala devět měsíců, jakmile se otevřely nebesa s přívalem životodárných vod, 4. listopadu téhož roku, vrátila se zpět do svého monastýru.  

Uzdravení od rakoviny

24. září 2005, obdržel monastýr dopis, s touto zprávou: „Jsem Konstantina Ch., matka tří dětí. Trpěla jsem rakovinou. Po modlitebním kánonu u Bohorodice Machairiotissa, vyšetření ukázalo, že nádor zcela zmizel!“

Další uzdravení od rakoviny

U jedné dívky jménem Julia, které bylo dvacet pět let, se vyvinul zhoubný nádor v horní části pravé paže. Odebrali jí vzorek a poslali ho do Londýna na biopsii. Na Kypru ji byl diagnostikován zhoubný nádor. V podobných případech, u pacientů ve věku 18-28 let, je pravděpodobnost úmrtí extrémně vysoká. Ošetřující lékař svým kolegům tehdy řekl: „Ta dívka, vlastně už umřela a v tak mladém věku“. Jedna z přátel nemocné dívky, rozrušená z toho, jak se věci mají, přišla do monastýru a požádala, aby před ikonou Přesvaté Bohorodice odsloužili modlitební kánon. Zapsala jméno Julie, aby bylo vzpomínáno na bohoslužbách, s požehnáním otců, vzala olej z lampády před svatým obrazem pro svou nemocnou přítelkyni a také malou ikonku Matky Boží Machairiotissa. V úterý byl odeslán vzorek na biopsii a ve čtvrtek přišel výsledek. Rakovina zmizela. Lékaři byli zmatení, s takovýmto případem se setkali poprvé.

____________

 Podle blogu Пою святым

 

 Svatí mučedníci a nezištníci Kosma a Damián Arabští a tři jejich bratři Leontius, Anthimus a Eutropius (♰ 287 - 303)

památka 17. / 30. října

Je dobré vědět, že Církev slaví v různé dny, památku různých svatých nezištníků, nesoucí, ale stejná jména Kosma a Damián.

Ti, jejichž památka se slaví 1. / 14. listopadu, byli z Malé Asie. Byli to synové svaté ženy jménem Theodotia. Ti zemřeli v pokoji, v Pánu a pohřbeni byli ve městě Thereman, v Mezopotámii. Druzí, kteří jsou vzpomínáni 1. / 14. července, pocházeli z Říma a byli ukamenováni svým závistivým učitelem.

Svatí nezištníci, které si připomínáme 17. / 30. října, se narodili v Arábii. Jako zkušení lékaři chodili od města k městu a od vesnice k vesnici a nezištně léčili nemocné. Svatí, přitom zvěstovali všem Krista, pravého lékaře duší a těl našich.

Když Dioklecián a Maximián, zahájili pronásledování křesťanů, svatí Kosma a Damián spolu s bratry bratry Leontiem, Anthimem a Eutropiem odešli do města Aegae v Kilikii, v Iskenderunském zálivu, kde předstoupili před vládce, aby mu a ostatním zvěstovali Krista.

Ten je však nechtěl slyšet a na místo toho, aby je vyslechl, jim nařídil svázat ruce a nohy a hodit je do moře. Anděl Boží je však zachránil a z moře na břeh, je vyvedl nezraněné.

Tato zázračná záchrana, však byla připisována jejich kouzlům a čarodějnictví. Vládce se jich proto zeptal: „Povězte mi, jakým kouzlem jste se dostali z moře? Chci se takovému kouzlu také naučit“.

Mučedníci mu, ale odpověděli: „Jsme křesťané, neznáme žádná kouzla, máme jen Kristovu moc, která nás zachraňuje před každou těžkostí a neštěstím“.

Vládce, rozzuřený z takovéto odpovědi, už s nimi nechtěl dál mluvit a nařídil je zavřít do vězení. Druhého dne pak nařídil, aby byli vhozeni do ohně. Ale i zde je Pán ochránil, oheň ztratil svou přirozenou sílu a nedotkl se jich.

Vládce se tomu všemu divil, ale Toho, kdo je zachránil, nepoznal. Zkoušel na nich další a další mučení až ke smrti, vše, ale bez úspěchu. Nechal je pověsit a dal házet na ně kameny, poté na ně dal střílet z luků, avšak kameny i šípy, se od jejich těl odrážely, jako od zdi. Odrazily se a přitom zasáhly samotné mučitele.

Protože zlostný vládce, už nenašel žádné další možnosti k dosažení svého cíle, nařídil, aby jim byly, nakonec setnuty hlavy mečem. Spolu s Kosmou a Damiánem, přijali své utrpení i jejich bratři Leontius, Anthimus a Eutropius.

Pětice mučedníků, kteří spolu trpěli, pak byla pohřbena společně. Období jejich utrpení, není přesně známo, jisté, však je, že své utrpení přijali v letech 287 nebo 303, za vlády Diokleciána a Maximiána.

 Svatá spravedlivá Aurélie – Zlata štrasburská, panna a mučednice (IV. stol)

památka 15. / 28. října

Od raného středověku, byla tato svatá, ctěna ve třech hlavních centrech: Štrasburku, Řezně a podél břehů Bodamského jezera.

Podle tradice, byla svatá Aurélie – Zlata, jednou společnic svaté panny a mučednice Voršily - Uršuly z Colonia Agrippina - Kolína nad Rýnem.

Na cestě do Colonia Agrippina, však silně prochladla, onemocněla a byla nucena zůstat ve městě Argentoratum – Štrasburk a tam také během několika dní zemřela. Spolu s ní na místě zůstaly tři panny, které se o ni staraly. Její tři společnice, pak žili na stejném místě po mnoho let a následně tam byly také společně pohřbeny.

O několik století později, byl jejich hrob otevřen a jejich těla byla nalezena, nedotčená rozkladem a označené jmény. Takto to je zaznamenáno i v současném breviáři Štrasburské diecéze.

Ke svaté Aurélii, věřící přicházejí zejména s modlitbou při nachlazení.

 Svatí čtyři mučedníci mediolánští,

Gervasius, Nazarius, Protasius a Celsus (♰ 68)

památka 14. / 27. října

Svatý Nazarius žil v Římě, za vlády císaře Nerona (54 – 68). Pocházel z bohaté a urozené rodiny, jeho otce Afrikana a matku Perpetuu, obrátil na křesťanskou víru apoštol Petr. Sám Nazarius, byl pokřtěn římským biskupem svt. Linusem (♰ 79).

Když dosáhl dvaceti let, opustil Nazarius Řím, aby obcházel města tehdejší Itálie a hlásal Blahou zvěst o Vzkříšeném Kristu. Takto přivedl k poznání pravdy mnoho pohanů, které i pokřtil.

O deset let později, když se vypravoval do města Placentia (dnešní Piacenza), potkal svaté bratry dvojčata Gervasia a Protasia. Ti se nacházeli ve vězení v Mediolanu (dnes Milán) z příkazu místodržícího Anulina.

Tito dva svatí bratři, dvojčata Gervasius a Protasius (Gervác a Protác), se stali známými po celé zemi jako divotvůrci a chrabří Kristovi apoštolové. Narodili se ve městě Mediolan do rodiny bohatých římských občanů a posléze svatých mučedníků Vitalise a Valerie (památka 29. dubna / 12. května).

Když osiřeli, poté, co jejich rodiče byli umučeni pro křesťanskou víru, rozdali majetek chudým, propustili otroky a oddali se půstu a modlitbě. Za vyznávání Krista, byli poté pohany uvězněni. Bratři se ve vězení vzájemně podporovali k budoucímu přijetí mučednictví. Ve vězení je navštěvoval svatý Nazarius a zmírňoval jejich utrpení, jak jen mohl. Když se však o těchto návštěvách svatého Nazaria, dozvěděl místodržící, nařídil, aby byl Nazarius zbičován a vyhnán z města.

Tehdy hlasatel Božího slova Nazarius, zamířil do Galie. Přišel do města Cimiez nedaleko Nice, kde přivedl velkou část obyvatel k víře. Tam mu pak také jedna manželka významného měšťana svěřila své dítě. Položila malého chlapce k jeho nohám a řekla: „Vezmi toto dítě s sebou. Ať tě následuje, kamkoli půjdeš, aby byl hoden předstoupit, před Kristův trůn.“ Nazarius přijal chlapce s vděčností, neboť takto získal věrného učedníka a pomocníka. Pokřtil ho jménem Celsus a spolu s ním šel šířit Kristovo Evangelium do dalších míst Galie.

Na této své cestě, pak byl Nazarius, pro šíření Božího slova uvězněn. Když se ho soudce zeptal, jaké je národnosti a jaké má postavení, odpověděl takto: „Jsem původem Říman, avšak jsem křesťan a ctím Ukřižovaného“. Tehdy místodržící ve vzteku z této smělé odpovědi, popadl malého Celsia a začal ho nemilosrdně bít. Malý Celsius, však na to s moudrostí starého muže, řekl: „Bůh, kterého uctívám a skláním se před ním, tě za toto potrestá, neboť jsi nespravedlivý soudce“. Poté byli vydáni k tomu, aby je divoká zvěř roztrhala na kusy, ale ta se svatých ani nedotkla.

Nehledě na všechna nebezpečenství, která je potkala, nakonec díky pomoci manželky místodržícího, která měla zjevení, všem těmto nástrahám Nazarius i Celsus unikli.

Svou cestu, pak namířili do Trevíru, kde kde pokračovali ve svém díle a všude hlásali Boží milost, skrze Kristovo jméno. To, se pak znovu stalo důvodem jejich dalšího zatčení. Na příkaz císaře Nerona, byli svatí posláni do Říma. Tam byli po výslechu hozeni do jezera. Ze kterého, se jim, ale podařilo dostat a tak znovu pokračovali na své cestě, přecházeli z města do města, až došli do Mediolána.

Tam, se znovu ve vězení setkali s Gervasiem a Protasiem, kteří se už připravovali k poslední zkoušce svého mučednictví. Jejich návštěva, byla, ale oznámena Neronovi a ten nařídil, aby svatému Nazariovi i Celsusovi, setnuly hlavy.

Duše mučedníků, se naplnili radostí z nadcházejícího setkání s Pánem, skrze obecenství s ním, v utrpení a strádání. Dokonce i mladý Celsus, stejně jako ostatní, byl připraven vydržet jakákoli muka pro lásku Kristovu.

Všichni čtyři, pak na místo popravy, vyšli s radostí, jako by mířili na velikou slavnost. Když pak byly mučedníkům setnuty hlavy, vzdávajíce přitom díky Bohu. Celsus tehdy dosáhl devíti let a sedmi měsíců. Jeden křesťan jménem Filip, poté vzal těla mučedníků a pohřbil je ve svém domě.

O mnoho let později, za vlády svatého císaře Theodosia II. (♰ 450), svt. Ambrož, biskup mediolánský (♰ 397), zjevením shůry nalezl ostatky svatých mučedníků Gervasia a Protasia.

Tyto svaté ostatky, které prosluly mnoha uzdraveními, byly následně slavnostně přeneseny do milánské katedrály. V čase přenesení těchto ostatků 19. června / 2. července roku 386, byl uzdraven jeden slepý a dva, co byli, posedlí běsy, byli těchto neduhů zbaveni. O několik let později, pak svt. Ambrož dal přenést i svaté ostatky mučedníků Nazaria a Celsusa, které byli do té doby pohřbeni v jedné zahradě za městem.

Na přímluvy a modlitby Tvých svatých, Pane, osviť duchovní oči naše, abychom chodili ve světle tváře Tvé a ve jménu Tvém, se radovali na věky. Amen.