Ctihodný Wulfilaich Trevírský, Sloupník, apoštol Ardén (♰ 600)

památka 21. října / 3. listopadu a 17. / 30. listopadu

Svým původem, byl Wulfilaich (Wulflaik, Vulfolaic, Walfroy, Wulphy) z germánského kmene Langobardů. Ještě jako dítě se dozvěděl o svatém Martinu z Tours a naučil se k němu modlit a dávat po jeho příkladu milodary potřebným.

Jak rostl, horlivě se věnoval studiu, později studoval u ctihodného Aredia z Attanum (♰ 591). Se svým duchovním učitelem, ctihodným Arediem, odešel na pouť do baziliky svatého Martina v Tours. Přitom byl uchvácen zázračným umnožením písku, přineseného z hrobky svatého, k němuž došlo po jeho návratu.

Kolem roku 585 dorazil Wulfilaich do Eposia (později Yvois, dnes obec Carignan) v Ardenách, poblíž města Trevír, kde se usadil jako poustevník. Podle příkladu ctihodného Simeona Sloupníka vystoupil na sloup¹, kde snášel drsné ardenské klima a setrvával v neustálé modlitbě. Jeho jídlo a pití sestávalo z trochy chleba a zeleniny a k tomu nemnoho vody s mírou.

Pohané, kteří v těch místech žili, byli tak ohromeni jeho slovy o Jediném pravém Bohu, který stvořil nebe i zemi, že se skrze jeho slova a příklad obrátili ke Kristu. Wulfilaich při svém kázání zároveň usvědčoval z nepravosti úctu k pohanským modlám a sami obrácení pohané poté sochu bohyně Diany, kterou předtím uctívali, zničili. Zpočátku se jim tuto obrovskou sochu svrhnout nedařilo, avšak svatý v modlitbě prosil o Boží pomoc a socha se poté zřítila, jen co lidé znovu zatáhli za provazy. Jakmile bylo toto dílo dokončeno, ctihodný Wulfilaich se skrze ďáblovy úklady celý pokryl bolestivými strupy. Ještě téže noci se však uzdravil, když se pomazal olejem z baziliky svatého Martina.

Svatý měl v úmyslu pokračovat ve svém duchovním zápase, avšak biskupové té země k němu přišli a naléhali na něj, aby svůj způsob života změnil, sestoupil ze sloupu a žil společně s bratřími shromážděnými kolem něj. Ctihodný je poslechl a stal se představeným monastýru a už se neodvážil znovu postavit svůj sloup, který byl na příkaz biskupa zničen. Slovo Boží Wulfilaich kázal v těch krajích stejně jako i předtím. Na vrcholu hory, přibližně osm mil od pevnosti Ivoa (Eposium), potom postavil chrám ke cti svatého Martina.

Ctihodný Wulfilaich zesnul v Pánu okolo roku 600. Pohřben byl v chrámu, který postavil, v poustevně známé jako Hora svatého Walfroye – Mont Saint-Walfroy – Ermitage de Saint-Walfroy. Jeho svaté ostatky pak byly 7. července roku 979 přeneseny do nedalekého Carignanu.

___

¹ Sloupnictví. Sloupnictví je zvláštní způsob duchovního zápasu činěného stylitou – sloupovníkem (στυλίτης, stylita). Kdy jeho duchovní zápas a odříkavý život poustevníka, který si vybral, je činěn na vyvýšeném sloupu. Toto je činěno jako způsob vzdálení se světu a soustředění se na neustálou modlitbu. Třebaže jsou už nějaké zmínky o těchto poustevnících ve slovech ctihodného Efréma Syrského (♰ 373), období těchto svatých začíná hlavně v pátém století, kdy se pro tento způsob poustevnického života rozhodne ctihodný Simeon Sloupník (♰ 459). Ten žil nejprve jako mnich v monastýru, poté jako poustevník v Severní Sýrii a poté roku 423 vystoupil na sloup, na kterém přebýval v neustálé modlitbě. Sloup byl zpočátku nevysoký, nakonec však, když byl dokončen, byl vysoký kolem dvaceti metrů. Svatý Simeon se těšil výjimečné autoritě v křesťanském světě. Pro radu a poučení za ním přicházelo mnoho věřících, císařové mu psali své listy a úcta k němu jako ke svatému se rozšířila ještě za jeho života, především pak mezi syrskými křesťany. V pátém až desátém století pak příklad ctihodného Simeona měl mnoho následovníků: ctihodného Daniela (V. stol.), ctihodného Jana a ctihodného Simeona Sloupníka Mladšího (VI. stol.), ctihodného Alypia (VII. stol.) a další. Na západě to byl například ctihodný Wulfilaich Trevírský (VI. stol.).

 

 

Ctihodný Aredius z Attanum (♰ 591)

památka 25. srpna / 7. září

Ctihodný Aredius (též Yrieix, či Yriez) se narodil ve Francii, ve městě Limoges. Pocházel z urozené galsko-římské rodiny. Své vzdělání získal v monastýru ve Vigeois od představeného Sebastiana.

Jako mladý muž byl poslán na dvůr franského krále Theudeberta I. z Austrasie v Trevíru (Augusta Treverorum). V roce 540 byl jmenován královým kancléřem.

Na popud svt. Nicetia z Trevíru (♰ 566) ¹, opustil marnivý život u dvora. Po smrti svého otce a bratra se Aredius vrátil do Limousin, aby se staral o matku. Té pak svěřil správu svých statků a žil nějakou dobu jako poustevník v jeskyni.

V letech 564 až 572 založil monastýr v Attanum (Attanum byl název starověkého římského místa, které se nacházelo na území dnešního Saint-Yrieix-la-Perche) v jihozápadní části Francie, v historickém regionu Limousin, na půdě svého zděděného panství, které se nachází na řece Loue v Haute-Vienne. Byl prvním představeným monastýru a nejstaršími mnichy byli členové jeho vlastní domácnosti. Později se k nim připojili další mniši. Místo monastýru dalo později vzniknout městu Saint-Yrieix-la-Perche.

Svt. Řehoř z Tours píše, že monastýr se řídil dle pravidel svatého Jana Cassiana a později do pravidel monastýru začlenil některé aspekty pravidel svatého Basila Velikého.

Aredius svůj čas rozděloval mezi práci na poli a studium Svatého písma. Byl známý svými evangelními cestami po celé Galii. Monastýry založil také ve městech Vigeois a Excideuil.

Když chodil na církevní poutě, chodil vždy pěšky. Každý rok takto konal pouť ke svatému Martinu z Tours, cestoval také do opatství Svatého Kříže v Poitiers. Ctil svt. Medarda ze Soissonsu a nejspíše dal postavit i chrám na jeho počest v dnešním Saint-Médard-d'Excideuil. Aredius postavil několik chrámů ke cti svatých, jejichž svaté ostatky shromáždil.

Nemocní se hrnuli ke svatému Arediovi, který je uzdravoval. Kdokoli k němu přicházel se svými těžkostmi, vracel se jich zbaven, ať už byly tělesné, či duševní. O zázracích, které konal svýma rukama, je napsáno v knize svatého Řehoře z Tours „O boji králů a údělu spravedlivých“².

Krátce před svou smrtí přišel svatý Aredius po svátku svatého Martina do Tours. Poté, co tam krátce pobyl, svým bližním řekl, že na tomto světě už dlouho žít nebude. Když z Tours odcházel, vzdal díky Bohu za to, že se stal hodným toho, že ještě jednou mohl před svou smrtí uctít hrob svatého Martina. Poté se vrátil do své mnišské cely, sepsal závěť, provedl potřebná opatření a odkázal své dědictví biskupům Martinovi a Hilariovi. Následně onemocněl a trpěl úplavicí.

Šestého dne jeho nemoci jedna žena, která byla často posedlá nečistým duchem a kterou svatý nijak nedokázal od toho osvobodit, začala křičet a volat: „Běžte, měšťané, radujte se, lidé, vyjděte vstříc mučedníkům a vyznavačům, kteří se shromažďují na Arediovi na pohřeb. Podívejte se, je zde Julian z Brioude, Privatus z Mandes, Martin z Tours. Je zde Saturninus z Toulouse, Dionysius z Paříže a další, kteří žijí na nebesích a které uctíváte jako vyznavače a mučedníky Boží.“

Takto začala křičet, ještě brzy v noci a její pán ji proto svázal, ale zadržet ji tím nedokázal. Přetrhala pouta a spěchala do monastýru, stále křičíce svá slova.

Krátce nato ctihodný Aredius odevzdal svou duši Pánu, předtím, než obdržel pravdivé svědectví, že jeho duše byla přijata anděly.

A ona, posedlá křičící žena, byla očištěna od úkladů zlého ducha na pohřbu ctihodného, jakmile byl pohřben. Z Boží vůle, dle slov svt. Řehoře, ji Aredius za svého života nemohl z nemoci očistit proto, aby tímto zázrakem mohl být proslaven jeho pohřeb.

Když už byl pohřben, přistoupila k jeho hrobu jiná žena, která nemohla mluvit. Poté, co tato němá žena políbila světcův hrob, znovu získala svou řeč.

Následně byl monastýr a vesnice na jeho počest pojmenovány Saint-Yrieux. Ostatky svatého Aredia jsou uloženy v relikviářové bustě v kostele Saint-Yrieix-la-Perche.

___

¹ Svt. Nicetius z Trevíru (♰ 566). Památka 1. / 14. října, 3. / 16. října a 5. / 18. prosince. Svatý Nicetius (francouzsky Saint Nizier) byl trevírský biskup, narozený v druhé polovině VI. století. Nicetius byl nejvýznamnějším biskupem starověkého trevírského biskupství v době, kdy po nepokojích během stěhování národů v VI. století začala franská nadvláda v tehdejší římské Galii. Značné podrobnosti o životě tohoto svatého biskupa jsou známy z různých zdrojů, z dopisů, které napsal buď on sám, nebo mu byly napsány, ze dvou básní svt. Venantia (Venancius) Fortunatunata Pictavienského (♰ 600) a především z výpovědí jeho žáka ctihodného Aredia, pozdějšího opata z Limoges, které dochoval svt. Řehoř z Tours (♰ 594).

² Kniha svatého Řehoře z Tours „O boji králů a údělu spravedlivých“. Kniha X. kapitola XXIX. „Počíná se vyprávění o zázracích a o smrti opata Aredia “.

 

Ctihodný Simeon Sloupník antiochijský (♰ 459)

památka 1. / 14. září

Svatý Simeon se narodil v Kilíkii chudým rodičům. V mládí pásl otcovy ovce. Jednoho dne, když přišel do chrámu, uslyšel zpívat Evangelní Blahoslavenství (Matouš 5,3-12), tu se v něm zrodila žízeň po spravedlivém životě.

Simeon se začal proto vroucně modlit k Bohu a prosil Ho, aby mu ukázal, jak dosáhnout skutečné spravedlnosti. Brzy poté měl sen, ve kterém se mu zdálo, že kope v zemi jakoby základy domu. Hlas mu řekl: „Kopej hlouběji.“ A Simeon začal kopat ještě více. Myslel si, že jáma, kterou vykopal, je dostatečně hluboká, a tak se zastavil, aby si odpočinul. Ale tu mu tentýž hlas přikázal, aby kopal ještě hlouběji. Tento příkaz se poté opakoval několikrát. Pak Simeon začal kopat bez přestání, dokud nebyl tajemným hlasem zastaven slovy: „Dost! Nyní chceš-li stavět, stavěj. Stavěj a pilně pracuj, neboť bez náležité práce nedosáhneš úspěchu v ničem.“

Následně se svatý Simeon rozhodl stát mnichem, opustil domov svých rodičů a přijal mnišství v nedalekém monastýru. Zde strávil nějaký čas v mnišském modlitebním zápase, v půstu a poslušnosti. Potom, aby se oddal ještě většímu odříkání, uchýlil se do Syrské pouště. Tam svatý Simeon založil nový způsob askeze, přebývání na sloupu – sloupnictví ¹.

Postavil sloup vysoký několik metrů a usadil se na něm, čímž se připravil o možnost lehnout si a odpočinout. Stál na něm ve dne v noci vzpřímeně jako svíce, téměř nepřetržitě se modlil a rozmýšlel neustále o Bohu. Kromě té nejpřísnější zdrženlivosti v jídle dobrovolně snášel ještě i mnoho dalších útrap: déšť, horko i zimu. Živil se namočenou pšenicí a vodou, kterou mu přinášeli laskaví lidé.

Jeho mimořádný asketický zápas se stal známým v mnoha zemích a začalo k němu přicházet mnoho věřících a poutníků z Arábie, Persie, Arménie, Gruzie, Itálie, Španělska a Británie. Vidouce jeho mimořádnou sílu ducha a naslouchajíce jeho duchovním poučením, mnozí z pohanů se přesvědčili o pravdivosti křesťanské víry a přijímali křest.

Svatý Simeon se stal důstojným daru uzdravování duchovních i tělesných nemocí a předvídal věci budoucí. Císař Theodosius II. Mladší (408–450) svatého Simeona velmi ctil a často se řídil jeho radami. Když císař zemřel, jeho vdova, císařovna Eudocie, byla svedena monofyzitskou herezí ². Svatý Simeon císařovnu svým poučením a příkladem však znovu navrátil k Pravoslaví. Nový císař Marcianus (450–457) oblečený jako prostý člověk ctihodného tajně navštěvoval a radil se s ním. Na radu ctihodného Simeona, císař Marcianus, v roce 451 svolal do Chalkedonu Čtvrtý všeobecný sněm, který odsoudil lživé monofyzitské učení.

Svatý Simeon žil přes sto let a zemřel v čase modlitby v roce 459. Jeho svaté ostatky spočívaly v Antiochii. Pravoslavná Církev, v bohoslužbě věnované svatému Simeonovi, jej nazývá „nebeským člověkem, pozemským andělem a svícnem světa“.

_

¹ Sloupnictví. Sloupnictví je zvláštní způsob duchovního zápasu činěného stylitou – sloupovníkem (στυλίτης, stylita). Kdy jeho duchovní zápas a odříkavý život poustevníka, který si vybral, je činěn na vyvýšeném sloupu. Toto je činěno jako způsob vzdálení se světu a soustředění se na neustálou modlitbu. Třebaže jsou už nějaké zmínky o těchto poustevnících ve slovech ctihodného Efréma Syrského (♰ 373), období těchto svatých začíná hlavně v pátém století, kdy se pro tento způsob poustevnického života rozhodne ctihodný Simeon Sloupník (♰ 459). Ten žil nejprve jako mnich v monastýru, poté jako poustevník v Severní Sýrii a poté roku 423 vystoupil na sloup, na kterém přebýval v neustálé modlitbě. Sloup byl zpočátku nevysoký, nakonec však, když byl dokončen, byl vysoký kolem dvaceti metrů. Svatý Simeon se těšil výjimečné autoritě v křesťanském světě. Pro radu a poučení za ním přicházelo mnoho věřících, císařové mu psali své listy a úcta k němu jako ke svatému se rozšířila ještě za jeho života, především pak mezi syrskými křesťany. V pátém až desátém století pak příklad ctihodného Simeona měl mnoho následovníků: ctihodného Daniela (V. stol.), ctihodného Jana a ctihodného Simeona Sloupníka Mladšího (VI. stol.), ctihodného Alypia (VII. stol.) a další. Na západě to byl například ctihodný Wulfilaich Trevírský (VI. stol.).

² Monofyzitismus (z řeckého μόνος — „jeden, jediný“ + φύσις — „podstata“) je christologická hereze, která vyznává přítomnost pouze jedné podstaty v Kristu – Božské, která zcela pohltila lidskou podstatu, na rozdíl od pravoslavné věrouky o dvou podstatách Ježíše Krista – Božské a lidské – které v Něm byly přítomny nesmíšené a nerozdělené. Monofyzitismus byl založen archimandritou Eutychiem z Konstantinopole, podporoval ho alexandrijský patriarcha Dioskoros. Pravoslavná Církev tuto herezi odsoudila na Čtvrtém všeobecném sněmu chalcedonském v roce 451.

 

Svt. mučedník Milos – Milesios divotvůrce, biskup města Súsy (♰ 341)

památka 10. / 23. listopadu

Svatý Milos – Milesios – Miles, žil ve čtvrtém století. Narodil se poblíž dnešního Teheránu a sloužil v armádě perského krále. Měl vidění, po kterém armádu opustil. Oddal se odříkání a neustálé modlitbě za svůj lid, tehdy ještě ponořený do temnoty modlářství. Pro své ctnosti, byl Milos následně vysvěcen na biskupa města Súsy, kde měl svá vidění prorok Daniel (Dan 8, 1–14).

Svatý Milos neúnavně pracoval, aby obyvatelům města předal světlo Kristovy víry, oni však, ale dávali přednost temnotě svých vlastních zhoubných vášní.  Poté ho zbili a vyhnali z města. Tímto činem, si však přivodili na sebe Boží hněv. O tři měsíce později, totiž královská armáda, která zahrnovala tři sta slonů, město vyplenila, obyvatelstvo utopila v krvi a srovnala ho se zemí.

V té době, se svatý Milos vydal na pouť do Jeruzaléma. Poté se vydal do egyptské pouště a strávil dva roky se ctihodným Amonniem (♰ 403), žákem ctihodného Antonija Velikého (♰ 356).

Po návratu do své země, se usadil v cele jednoho mnicha. Tam se musel potýkat s velkým hadem, dlouhým asi třináct metrů, který se pokoušel proniknout do jejich samoty. Milos ho zničil modlitbou, ale tím si vysloužil výčitky svého společníka. Mnich mu vysvětlil, že had je krotký a má ve zvyku k němu přicházet. Když Milos odpověděl, že Bůh určil člověku, aby nemilosrdně bojoval s hady (Ž 91, 13), mnich se na něj rozhněval a vyhnal ho od sebe.

Svatý Milos se vydal do Nisibisu, kde se dozvěděl, že nový biskup ctihodný Jákob (♰ 350) staví Boží chrám, aby odčinil hříchy lidu, který tehdy trpěl těžkým utrpením. Poté cestoval po řece Tigris a přišel do Seleukie, kde místní biskup Papas utlačoval duchovenstvo i lid. Byl svolán proto místní sněm, aby se vše v dobrém vyřešilo. Jakmile svatý Milos, vynesl anathemu na nehodného klerika, Papas byl okamžitě stižen ochrnutím.

Muž Boží poté pokračoval ve své misijní práci a svá kázání doprovázel četnými zázraky, které pohanům ukazovaly moc danou křesťanům Bohem k obraně dobra a spravedlnosti. Svatý Milos vyháněl démony a uzdravoval nemocné. Tak se mu podařilo přivést ke spáse velké množství Peršanů.

Poté, se vrátil znovu do své vlasti, kde byl však na příkaz představeného Hormizda Gufruze zatčen. Hormizd, se totiž doslechl o úspěchu kázání svatého Milose. Nařídil proto svatého mučit a spolu s ním i jeho dva učedníky, kněze Aborsama a Senoje.

Hormizd i jeho bratr Narses, rozzuřeni Milosovými smělými slovy a obviněními proti modlám, svatého biskupa napadli, až ho nakonec umučili ke smrti. Před svým odchodem k Pánu, Milos prorokoval, že následujícího dne, v tu samou hodinu, se bratři navzájem pozabíjí a že psi budou lízat jejich krev a ptáci budou klovat jejich mrtvá těla.

A skutečně, následujícího dne, během lovu, se vládce i jeho bratr, během lovu, vrhli na stejného jelena a rozzuřeni lovem, vrazili do sebe navzájem kopí. Jedno kopí do srdce, druhé do hrudi, stejně tak, jak zabili svatého Milose. Tak se naplnilo svatého proroctví.

Tělo svatého Milose, bylo poté přeneseno do města Malkan, spolu s ostatky jeho učedníků, kteří byli ukamenováni ke smrti. Toto město, bylo později zázračně zachráněno před útoky Sabejců.

 

Ctihodný Paisij Veličkovský, starec Moldavský (♰ 1794)

památka 15. / 28. listopadu

Petr Ivanovič Veličkovský, se narodil 21. prosince roku 1722. Jeho praděd, děd, otec i starší bratr byli kněžími města Poltava. Když Petrovi byly čtyři roky, zemřel mu otec a o jeho výchovu se starala sama matka Irina (později v mnišství Juliana).

Od 12 let studoval Petr Veličkovský na Kyjevsko-mohyljanské akademii ¹. V 17 letech, toužící po duchovním životě a skutečném mnišství akademii opustil.

Dle rady starce Pachomija, jeroschimonacha z monastýru Zjevení Páně v Kyjevě, odešel do Ljubečského monastýru ², založeného ctihodným Antonijem Pečerským (♰ 1073). Tam pod duchovní vedením jeroschimonacha Joakima, však pobýval jen tři měsíce. Poté, co byl v monastýru ustanoven nový představený, poslušník Petr z něj odešel.

Nakonec vstoupil do Medvedovského monastýru svt. Mikuláše pod Čyhyrynem ³. Tam, v roce 1741 přijal postřih na mnicha nosícího řízu (tzv. rjasofor) se jménem Parthenij. Nakonec však nosil mnišské jméno Platon, a to kvůli chybě nebo záměru monastýrských bratří, kteří si pletli jména dvou nových poslušníků, kteří složili mnišské sliby současně.

Ale ani v tomto monastýru, netrval pro Platona mnišský život dlouho. Tato část území, tj. Čyhyrynský újezd (přesněji Čyhyrynské starostenství), byla od konce XVI. až do konce XVIII. století, pod vládou Polsko-litevské unie. V čase, kdy Platon přijal mnišství v Medvedovském monastýru svt. Mikuláše, tam přišli uniaté ⁴ a začali pronásledovat Pravoslaví. Bratřím Medvedovského monastýru, byla nabídnuta možnost přijmout unii, a když to odmítli, úřady monastýrský chrám zapečetily. Monastýrští bratři, se pak rozešli do různých jiných monastýrů. Platon, spolu s dalšími bratry, odešel do Kyjevské lávry, kde našli útočiště. Platon se tam chtěl usadit už natrvalo a začal dokonce pracovat v tiskárně Kyjevsko-pečerské lávry, ale starec lávry, který viděl věci budoucí, mu předpověděl nové putování. Platon zpočátku o jeho slovech pochyboval. Potom se však, v lávře objevil jeho přítel z akademie Alexij, který v něm znovu probudil žízeň po samotě a putování. A také mu připomněl jejich mladický slib: nežít v monastýrech, kde je pohodlí a všeho dostatek.

Z Kyjevsko-pečerské lávry se tak vydal do Dunajských knížectví (Principatele Dunărene), kde žil v monastýru svt. Mikuláše v Trăisteni, odtud brzo přešel do skitu svatých Archandělů Cârnu. V moldavských monastýrech, pod duchovním vedením starců, ctihodného Vasilie Poiana Măruluiského (♰ 1767), Michaela z Trăisteni a Onufrija z Cârnu, vedl svůj duchovní zápas po dobu tří let.

Poté, odešel s jejich požehnáním na Svatou horu Athos. Tam došel jen s velkými těžkostmi v roce 1746, v předvečer památky ctihodného Athanasia Athoského.

V té době, byly poměry na Svaté hoře, kvůli Osmanské nadvládě nad řeckými územími, velmi neutěšené. Vládla tam mnohá neznalost a lidé s vysokým duchovním životem byli vzácní jak mezi řeckými, tak mezi slovanskými mnichy. Navzdory svému hledání, Platon nenašel duchovního otce, kterého jeho duše hledala, a proto se usadil sám nedaleko monastýru Pantokrator. Jeho průvodci a duchovními učiteli se stali, Svaté písmo, díla Svatých otců a svědectví vlastního svědomí. Když dosáhl, až do nejkrajnější chudoby, přijímal jídlo, jen každý druhý den. Každý den zápasil s pokušením sklíčenosti a malomyslnosti. Pevně se však držel modlitby a neustálého rozjímání nad poučeními otců Církve.

Po čtyřech letech duchovního zápasu na Svaté hoře Athos, jej v roce 1750, navštívil ctihodný Vasilie Poiana Măruluiský. Postřihl ho se jménem Paisij na malou schimu ⁵ a poradil mu, aby k sobě přijal několik druhů v modlitbě, aby se vyhnul nebezpečí, které může potkat toho, kdo se předčasně stane poustevníkem.

Po krátkém čase přišel k Paisijovi mladý rumunský mnich Vissarion, který také nemohl najít duchovního otce, a s pláčem ho prosil, aby ho přijal za duchovního žáka. Paisij, považující se za nehodného učit druhé, souhlasil, že ho přijme, ale ne jako žáka, nýbrž jako bratra a spolubojovníka na duchovní cestě spásy.

Žili ve vzájemné poslušnosti, byli jedné duše a jednoho srdce, hnáni společným směřováním, k jedinému Bohu. Jejich způsob života byl natolik Bohu milý, že se k nim brzy připojili další bratři, Rumuni a Slované, kteří si přáli následovat cestu Svatých otců. Když počet mnichů dosáhl dvanácti, přijali společný mnišský ústav – kinovii, neboť život v kinovii je obrazem života svatých apoštolů shromážděných kolem Pána, stejně jako nepřetržité bohoslužby Andělů u trůnu Nebeského Krále.

V roce 1758 Paisij, který se stále zdráhal považovat za duchovního učitele, nakonec ustoupil neustálým prosbám bratří a souhlasil, že přijme kněžské svěcení a stane se jejich duchovním otcem. V roce 1758, ve věku 36 let, byl Paisij rukopoložen na jeromonacha.

Navzdory materiálním těžkostem, se počet mnichů neustále zvyšoval. Paisij na jejich žádost, požádal bratrstvo monastýru Pantokrator o starou celu proroka Eliáše s malou kaplí. Poté započal s bratrstvem zakládat skit svatého proroka Eliáše, který se později stal jedním z největších skitů na Svaté hoře Athos.

Ve skitu, byl postaven chrám, bratrská jídelna, pekárna, kuchyně, ubytovna pro poutníky, šestnáct mnišských cel a do skitu byla přivedena voda. Mnišské pravidlo se dodržovalo, podle řádu Svaté hory. Bohoslužby se konaly v řečtině, církevní slovanštině a rumunštině. Ctihodný Paisij podporoval užívání mateřských jazyků v monastýrech pro lepší pochopení svatých textů a bohoslužeb. Jako představený skitu, Paisij pracoval spolu s bratry, věnoval se ručním pracím. Přes den vyřezával lžíce na prodej, v noci překládal díla Svatých otců z řečtiny do slovanštiny, spal nanejvýš tři hodiny.

Okolo roku 1763, v souvislosti s vývojem vojenských událostí mezi Ruskem a Osmanskou říší, se bratrstvo rozhodlo ze Svaté hory odejít. Hlavními důvody, byly, ale především zhoršené vztahy s tureckými úřady, které tehdy ovládaly Svatou horu. To ztěžovalo svobodný mnišský život i rozvoj bratrstva.

Monastýrské bratrstvo, se proto rozhodlo odejít do Dunajských knížectví, kde ctihodný, oslovil moldavského metropolitu Gavriila (Callimachi). Ten bratrstvu ctihodného Paisija, nabídl monastýr Sestoupení Svatého Ducha Dragomirna ⁶, v Bukovině.

Během tří let se počet bratří v Dragomirnském monastýru ztrojnásobil. Zakladatel bratrstva, otec Paisij, sepsal a zavedl mnišský ústav podle vzoru svatých Basila Velikého, Theodosia Velikého, Theodora Studity a Svaté hory Athos.

Základní myšlenky tohoto ústavu (pravidel mnišského života) byly: nemajetnost, úplná chudoba, odseknutí svévole a poslušnost, modlitba mysli a četba duchovních knih, neustálá ruční práce a monastýrský pořádek (v monastýru byla příkladná nemocnice, útulek pro poutníky, podpora církevního umění a další).

V roce 1774, však země, na které se nacházel Dragomirnský monastýr, po Rusko-turecké válce připadla Rakousku. Když ctihodný Paisij, neviděl možnost duchovního pokoje pro pravoslavné v novém státě, rozhodl se odejít a vzít s sebou i celé bratrstvo – 350 lidí. Gospodar Grigore III Ghica a moldavský metropolita Gavriil, jim poskytli odlehlý a prostý monastýr Seku ⁷ – Mănăstirea Secu v horách, ke cti svátku Stětí hlavy svatého Jana Křtitele.

Celé bratrstvo, se tam přestěhovalo a časem rozrostlo. Když pak ctihodný Paisij zažádal pomoc při stavbě nové kelie, byl vybídnut, aby se s bratry přestěhoval do většího monastýru, do monastýru Neamț – Mănăstirea Neamț ⁸, což také, v roce 1779 učinil, přičemž část bratří, zůstala v monastýru Seku.

Život v Neamțském monastýru ctihodný Paisij uspořádal podle vzoru Dragomirny a Seku. Společný mnišský život, modlitba mysli, čtení a přepisování děl Svatých otců, každodenní (ráno i večer) vyznávání myšlenek duchovnímu otci.

Duchovní pastva ctihodného rozrůstala. V monastýrech byli mniši více než desíti národností a jejich počet do roku 1790 vzrostl na 10 tisíc osob. V té době, to byl nejlidnatější monastýr Pravoslavné církve.

V roce 1790, po obsazení Moldávie ruskými vojsky během Rusko-turecké války (1787–1792), dorazil do Jasy vrchní velitel kníže Grigorij A. Potěmkin-Tavričeskij a spolu s ním i zástupce Moldavsko-Valašského exarchátu ⁹, arcibiskup jekatěrinoslavský Amvrosij (Serebrennikov), který ustanovil Paisije do hodnosti archimandrity.

V roce 1792 ctihodný získal povolení zřídit v monastýru Neamț tiskárnu. Tento záměr, byl však uskutečněn až v roce 1807, a to péčí moldavského metropolity Veniamina (Costache).

Po celou dobu svého duchovního působení v moldavských monastýrech učil ctihodný Paisij bratry modlitbě mysli, navazujíc tak na jednotnou duchovní cestu otců Dobrotoljublja – Filokalie ¹º, učení ctihodného Řehoře Sinajského, svatého Řehoře Palamy a mnohých dalších. Ctihodný Paisij uváděl četné důkazy a svědectví svatootcovské úcty k modlitbě mysli: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou“, která je zároveň modlitbou i vyznáním víry.  „Ať už stojíš, nebo sedíš, když jíš, když cestuješ, anebo ať děláš cokoli, neustále říkej tuto modlitbu. Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným. Sám sebe do ní horlivě a pilně nabádej, protože tato modlitba, poráží neviditelné nepřátele, stejně jako vojín mohutným a silným kopím.“ učil starec.

Jeden z jeho duchovních žáků a životopisců zapsal: „Blažený otec, měl takový dar, že svými slovy dokázal znovu roznítit horlivost k Bohu i v těch nejlhostejnějších lidech“. Řek, který navštívil monastýr Neamţ, to dosvědčoval svými slovy: „Na vlastní oči jsem viděl ztělesnění svatosti, muže osvobozeného od všelikých zhoubných vášní, zcela světlého, průzračného. Jeho tvář se mi zdála velmi jemná a velmi bledá, jako by byla bez krve. Jeho vousy, velmi úhledné, byly zcela bílé a třpytivé... V rozhovoru se zdál být velmi jemný a mluvil bez okolků. Nazývali ho beztělesným člověkem.“

Ctihodný Paisij, zesnul 15. listopadu 1794, kdy se dožil 72 let. Pohřben byl v monastýru Neamț v chrámu Nanebevstoupení Páně.

Jeho překlady děl Svatých otců z řečtiny do církevně slovanského jazyka, které dlouhou dobu zůstávaly v slovanské literatuře jedinými, byly čteny všude. Takto vydal například: Dobrotoljublje, Spisy ctihodného Izáka Syrského, ctihodného Theodora Studity. Odpovědi, ctihodných Barsanofia a Jana, Díla svt. Řehoře Palamy, ctihodného Maxima Vyznavače, Vybraná zrna k pokrmu duše – sborník z poučení svt. Jana Zlatoústého a mnoho, mnoho dalších svatých otců.

V roce 1982, v den památky svatého proroka Eliáše (20. července / 2. srpna), se ve skitu svatého proroka Eliáše, na Svaté hoře Athos, uskutečnilo připočtení do zástupu svatých, ctihodného Paisije Veličkovského. Ve dnech 6.–9. června 1988 byl ctihodný Paisij kanonizován na Místním sněmu Ruské Pravoslavné Církve a 20. června 1992 byl kanonizován Rumunskou Pravoslavnou Církví.

Svaté ostatky ctihodného Paisije (Veličkovského), pak byly nalezeny 23. září 2013 v monastýru Neamț v Rumunsku.

______________________________ 

¹ Kyjevsko-mohyljanská akademie – Kyjevská bratrská škola. Byla jedna z bratrských škol na Ukrajině v XVII. století, založená v roce 1615 kyjevským bratrstvem při Kyjevském bratrském monastýru Zjevení Páně. Kyjevské bratrstvo byla společenská organizace pravoslavného měšťanstva v Kyjevě, která vznikla okolo roku 1615. Své zázemí a centrum, měla tato společenská organizace v Kyjevském bratrském monastýru, postaveném na pozemku, který mu poskytla filantropka Jelizaveta Gulevičivna, představitelka starověkého ukrajinského šlechtického rodu Gulevičů. Pojmenování duchovní školy, byly tyto: Kyjevská bratrská škola (1615-1631), Kyjevské (Kyjevsko-mohyljanské) Collegium (1631-1701), Kyjevsko-mohyljanská akademie (1701–1817), Kyjevská duchovní akademie (1819-1919). Kyjevská duchovní akademie, byla v roce 1919 uzavřena sovětskými úřady a neoficiálně fungovala až do poloviny 20. let XX. století. V letech 1947–1959 fungoval obnovený Kyjevský teologický seminář, který se do roku 1949 nacházel při chrámu svatého archanděla Michaela (Михайлівський Золотоверхий монастир) a poté chrámu sv. Ondřeje. V roce 1947 byla snaha o oživení Kyjevské pravoslavné teologické akademie, v Kyjevskopečerské lávře. V roce 1959, byl Kyjevský teologický seminář uzavřen a žáci převedeni do Oděského duchovního semináře. Po rozpadu SSSR a vzniku nezávislé Ukrajiny v roce 1992 Ukrajinská pravoslavná církev, znovu založila Kyjevskou duchovní akademii a Kyjevský duchovní seminář, na teritorii Kyjevo-pečerské Lávry.

² Antonijevský Ljubečský monastýr. Mužský pravoslavný monastýr ve městě Ljubeč v Černihivské oblasti. Monastýr byl založen v XI. století ctihodným Antonijem Pečerským (♰ 1073), což z něj činí jeden z nejstarších na Kyjevské Rusi. Byl zničen během mongolské útoku do Černigovského knížectví na podzim roku 1239. Obnoven v roce 1692. V roce 1694, postaven chrám Nanebevstoupení Páně. Další chrám, svatých rodičů Jáchyma a Anny byl postaven v roce 1754. S monastýrem je také spojena Ljubečská ikona Matky Boží. Podle tradice, byla objevena v Ljubeči v XI. století a proslavila se mnoha zázraky. V XVII. století byla převezena do Kyjeva. V roce 1786 byl monastýr zrušen, protože sekularizační reforma Kateřiny II., tj. převedení pozemků připadajících chrámům a monastýrům Pravoslavné církve ve prospěch státu, se rozšířila i do jižních gubernií. 

³ Medvedovský monastýr svt. Mikuláše. Medvedovský monastýr, dnes už neexistující, založený na konci XVI. a začátku XVII. století. Nacházel se v Čyhyrynském újezdě Kyjevské gubernie. Je známo, že se monastýr, rozkládal na ostrově uprostřed řeky Ťasmyn, 5 km od vesnice Medvedovka (dnešní vesnice Medvedivka v Čerkaské oblasti) mezi vesnicemi Trušivci a Ivkivci.

⁴ Uniaté. Byli přívrženci tzv Brestské unie z roku 1596. Tato unie, bylo rozhodnutí řady biskupů Kyjevské metropolie Konstantinopolské pravoslavné církve, v čele s metropolitou Michailem Rogozou, přijmout římskokatolickou věrouku a přejít do podřízenosti papeži při zachování bohoslužby byzantské liturgické tradice v církevně slovanském jazyce. Tj. pod politickým a mocenským tlakem přijali jednotu s římským papežem a stali se tzv. uniaty. Nadále zachovávali svůj obřad i bohoslužebný jazyk, ale při bohoslužbě vzpomínali papeže jako hlavu církve, zástupce Kristova na zemi, a vyznávali i další heretická učení římské církve, která se roku 1054 oddělila od obecné a apoštolské církve. Tato dohoda o sjednocení části pravoslavných z Kyjevské metropolie s římskými katolíky, byla uzavřená na církevním sněmu v Brestu. Tato unie, vedla ke vzniku tzv. Ukrajinské řeckokatolické církve, nebo také tzv. uniatské církve, což vedlo k rozkolu uvnitř pravoslavného obyvatelstva a ke zhoršení náboženských a politických konfliktů. Rozkol v pravoslavné komunitě mezi stoupenci unie a odpůrci, kteří tvořili většinu. Náboženské a politické napětí se stupňovalo, protože stát, tj. Polsko-litevská unie, podporoval tuto nově vzniklou náboženskou organizaci, zatímco odpůrci této unie, využívali různé formy protestu, včetně ozbrojených kozáckých povstání.

⁵ Schima. Z řeckého σχῆμα, tj. vnější vzhled, tvar. Původně, bylo toto slovo užíváno pro pojmenování mnišského oblečení jako takového, později pro pojmenování mnišských slibů. Malá schima – mění se jméno, mnich přijímá první mnišské sliby a plné mnišské oblečení. Velká schima – znovu se může měnit jméno, znovu se opakují mnišské sliby, ke kterým se přidávají další, ještě přísnější. Mění se i oděv, který je pro velkou mnišskou schimu zcela specifický.

⁶ Monastýr Dragomirna – Mănăstirea Dragomirna. Monastýr Sučavské a Rădăuţské archiepiskopie Rumunské Pravoslavné Církve. Nachází se ve vesnici Dragomirna, v župě Sučava. Je spojen se životem a dílem metropolity moldavského Anastasie (Crimca) kaligrafa, miniaturisty a básníka. Byl založen na počátku XVII. století. Monastýrský chrám je v Rumunsku unikátní díky svým neobvyklým rozměrům. Je to nejvyšší a nejužší chrám, který byl kdy postaven na vlašsko-moldavském území. Mezi zakladateli, kteří výrazně přispěli ke stavbě kláštera, je i Miron Barnovschi-Movilă. V květnu 1653 byl monastýr vypleněn a vypálen Kozáky pod vedením Timofeja Chmelnického. O několik let později v roce 1658, byl monastýr vypleněn Tatary. V roce 1763 se v monastýru usadil ctihodný Paisij Veličkovský. 

⁷ Monastýr Seku – Mănăstirea Secu. Monastýr Jašské archiepiskopie Rumunské Pravoslavné Církve v obci Pipirig v župě Neamț. Kolem roku 1500 se skupina poustevníků usadila v údolí řeky Secu. V roce 1530 pod vedením jeromonacha Zosimy z monastýru Neamț postavili poustevnu. Moldavský kníže Petru IV. Rareș nechal postavit v poustevně chrám, který stál na místě současného hřbitovního chrámu. V roce 1550 byla poustevna obehnána opevněnou zdí. V roce 1602 byl postaven kamenný chrám ke cti svátku Stětí Jana Křtitele, který se stal hlavním chrámem monastýru. V roce 1640 byla postavena v jihovýchodní věži kaple ke svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice. V roce 1775 se představeným monastýru stal ctihodný Paisij Veličkovský. V roce 1779 ctihodný Paisij Veličkovský odešel do monastýru Neamț, což vedlo k tomu, že byl monastýr v duchovním podřízení monastýru Neamț až do roku 1910. V roce 1821 monastýr Seku utrpěl během Řeckého povstání proti Turkům. V důsledku bojů většina monastýru vyhořela, brzy byl však monastýr znovu obnoven. V roce 1832 byl na monastýrském hřbitově postaven nový kamenný chrám ke cti svátku Narození svatého Jana Křtitele na místě starého dřevěného kostela zničeného požárem v roce 1821. Do roku 1850 byl obnoven hlavní monastýrský chrám s novým ikonostasem a freskami. V letech 1977 až 1984 probíhaly v monastýru rozsáhlé restaurátorské práce. Po roce 1989 byly postaveny dva penziony, každý s kapacitou pro 250 poutníků. V letech 2000 až 2002 byly restaurovány fresky a ikonostas hlavního monastýrského chrámu, které byly slavnostně vysvěceny k 400. výročí monastýru.

⁸ Monastýr Neamț – Mănăstirea Neamț. Mužský monastýr Jašské archiepiskopie Rumunské Pravoslavné Církve, nacházející se v poblíž města Târgu Neamţ v župě Neamţ. Monastýr byl založen v XIV. nebo XV. století duchovními žáky ctihodného Nikodýma Tismanského (♰ 1406), Sofroniem, Pimenem a Siluanem. Podle jiné verze, byl zakladatelem monastýru Petru I. Mușat. V XV. století byl monastýr centrem knihopisectví. Na konci XVIII. století v monastýru vedl svůj duchovní zápas starec ctihodný Paisij Veličkovský. Zde se svými žáky překládal řeckou „Filokalii“ a díla dalších pravoslavných teologů do církevní slovanštiny. Neamțská lávra, jak je také nazývána, byla jedním z největších středověkých center tehdejší kultury a vzdělání. Na počátku XV. století byly v monastýru zřízeny školy pro písaře. V první polovině XV. století byla v monastýru založena kaligrafická škola. V roce 1806 byla otevřena tiskárna. Vydávala knihy o historii monastýru, moldavské metropolitní oblasti, liturgické knihy, církevní kalendáře a životy svatých. Až do druhé poloviny XIX. století vlastnil monastýr bohatou knihovnu obsahující rukopisy z XIV. století a knihy z XVI. století. V roce 1859 knihovní sbírka čítala 1671 rukopisů v různých jazycích (slovanském, rumunském, řeckém a dalších). V současné době knihovna obsahuje přes 22 000 ručně psaných a tištěných knih ze 17. a 18. století. Monastýr vlastní sedm skitů.

⁹ Moldavsko-Valašský exarchát – Молдово-Влахийский экзархат. Církevně administrativní jednotka Ruské Pravoslavné Církve, která existovala v Podunajských knížectvích (Moldavsko a Valašsko) během Rusko-tureckých válek, v letech 1789 až 1792 a v letech 1808 až 1812. Kdy tato území, byla pod protektorátem nebo součástí Ruské říše. Jeho účelem, bylo spravovat pravoslavné věřící na územích okupovaných ruskými vojsky během Rusko-tureckých válek. Představeným tohoto exarchátu, byl metropolita. Nejznámější představeným, byl metropolita Gavril (Bănulescu-Bodoni), jmenovaný do této funkce v roce 1792 (během prvního období) a poté znovu v roce 1808 s titulem exarcha Moldavska, Valašska a Besarábie. Po Bukurešťské smlouvě v roce 1812 mezi Ruskem a Osmanskou říší, která vrátila Moldavsko a Valašsko pod osmanskou svrchovanost, byl exarchát zrušen. Metropolita Gavril opustil Jasy a přestěhoval se do Besarábie, která se stala součástí Ruského impéria. Od srpna, roku 1813, se pak o tato území starala nově zřízená eparchie Kišiněvská a Chotynská, v čele s metropolitou Gavrilem. Uvolněná moldavská katedra, byla navrácena pod jurisdikci Konstantinopolského patriarchátu. A byla opět vedena metropolitou Veniaminem (Costache).

¹º Dobrotoljublje – Filokalia – Добротолюбие – Φιλοκαλία. Sbírka duchovních děl pravoslavných autorů z IV. až XV. století. Duchovní antologie patristických textů, sestavená jako vodítko pro modlitební, asketický a kontemplativní život. Název pochází z řeckého slova φιλοκαλία – „láska k dobru a kráse“. Většina textů patří k tradici hesychasmu. Sbírku sestavili svt. Makarios metropolita Korintský (♰ 1805) a ctihodný Nikodém Svatohorec (♰ 1809). Poprvé byla vydána v řečtině v roce 1782 v Benátkách. Filokalii z řečtiny do církevní slovanštiny, přeložil se zkrácenými úpravami ctihodný Paisij Veličkovský. Tento překlad byl vydán v Petrohradu v roce 1793. Mezi lety 1793 a 1857 se slovanský překlad Filokalie dočkal nejméně šesti vydání. Následná vydání byla vydána v letech 1877 a 1880 a další tři vydání byla vydána mezi lety 1878 a 1914.  Jedná se o pětidílné dílo, které obsahuje učení Svatých otců o vnitřní modlitbě, duchovním životě, půstu a boji s hříchy (zhoubnými vášněmi). Jejím cílem je, uvedení křesťana k vnitřnímu konání modlitby mysli, k duchovní bdělosti a střízlivosti, k boji se zhoubnými vášněmi a k dosažení bohopoznání. Hlavními tématy, jsou: Ježíšova modlitba, pokání a pokora, zápas s hříšnými myšlenkami, duchovní uvážlivost, zbožštění (theose).

Ctihodný Nil Myrotočivý (♰ 1651)

12. / 25. listopadu, památka jeho zesnutí a 7. / 20. května, nalezení jeho svatých ostatků v roce 1815

 

Ctihodný Nil, se narodil na počátku XVII. století, na poloostrově Morea¹, v horské vesnici zvané Svatý Petr – Άγιος Πέτρος, v Kynourii. Byl synem zbožných rodičů, avšak ještě jako dítě, přišel o rodiče. Poté byl vychováván svým strýcem jeromonachem Makariosem. Ten chlapci, zasadil do srdce lásku k modlitbě a k askezi.

Proto, když dosáhl plnoletosti, společně se svým strýcem odešel do blízkého monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Malevi – Ιερά Μονή Κοιμήσεως της Θεοτόκου Μαλεβή. Tam, přijal mnišský postřih a později byl rukopoložen na jerodiákona a jeromonacha.

Protože si však co nejvíce přál, vzdálit se lidem a přiblížit se k Bohu, usadil se na pustých skalách, na jihu Svaté hory Athos, nedaleko od místa, kde svůj duchovní zápas vedl ctihodný Petr Athoský (♰734).

Svatý Nil, prožil mnoho let v jeskyni visící nad propastí, v naprosté tmě a jen Bůh, byl svědkem jeho kajícných slz a zápasu s démony.

Ctihodný zesnul v pokoji 13. / 25. listopadu, roku 1651. Z jeho těla, které bylo pohřbeno vedle jeskyně, kde žil, začalo vytékat tolik blahovonného oleje, že tento olej, stékal až do moře z výšky mnoha metrů. Věřící tam připlouvali na člunech a nabírali si tento olej, protože přinášel uzdravení.

Téměř dvě století po své smrti, v roce 1813, se ctihodný Nil, zjevil jednomu nedbalému athoskému mnichu jménem Theofanos, který se chystal opustit monastýr a odplout do Turecka za svobodným životem. Svatý, poučoval a napomínal tohoto nedbalého mnicha osmnáct hodin, které proletěly jakoby v jednom okamžiku. Potom ctihodný Nil, Theofanovi nařídil, aby všechna jeho slova zapsal a předal je lidem. Tento zázrak a posmrtná proroctví ctihodného, jsou zaznamenány v knize „Posmrtná poučení Nila Myrotočivého“ ². Kniha obsahuje důležité rady, zprávy, a poučení pro mnichy a věřící ve světě, kteří touží po spáse. Kniha také obsahuje i proroctví o budoucím čase Svaté hory Athos a celého světa.

V roce 1815, se otcové ze skitu Svaté Trojice – Kavsokalyvia ³, kteří byli uzdraveni z různých nemocí, skrze modlitby ctihodného Nila, se rozhodli, z vděčnosti ke ctihodnému, postavit vedle jeho jeskyně kapli.

Při kopání základů pro tuto kapli, objevili dříve nepovšimnutou klenbu, zpod které, se šířila nepopsatelná vůně. Do této doby, nikdo přesně nevěděl, na jakém místě poblíž jeskyně ctihodného, se nacházejí jeho svaté ostatky.

Po rozebrání této klenby, pod ní našli ostatky ctihodného, vonící slovy nepopsatelnou, nebeskou vůní. S velkou úctou, pak byly tyto ostatky přeneseny do Velké Lávry, kde tomu byl přítomen také svt. Řehoř V., patriarcha konstantinopolský, nový mučedník (♰ 1821), který se v tom čase, nacházel na Svaté hoře Athos.

Velká Lávra ⁴, ozdobená nyní lebkou a čelistí svaté hlavy ctihodného Nila, si ponechala první a umístila ji v chrámovém oltáři. Druhá část svatých ostatků ctihodného, byla vrácena do cely svatého Nila. K posvěcení a požehnání těch, kdo tam žijí a přicházejí tam z úcty ke svatému a k uctění jeho památky.

Poblíž jeskyně svatého Nila, byla postavena kaple, za jejímž oltářem bylo označeno místo, kde se nacházel hrob ctihodného.

Dnes jsou svaté ostatky ctihodného Nila Myrotočivého ⁵, schraňovány ve Velké lávře na Svaté hoře Athos, část ostatků se nachází na poloostrově Peloponés v monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Malevi, kde ctihodný žil před tím, než odešel na Svatou Horu.

_____

¹ Morea (řecky Μορέας nebo Μωριάς) byl název poloostrova Peloponés v jižním Řecku během středověku a raného novověku. Název byl používán pro byzantskou provincii známou jako Morejský despotát, osmanský morejský ejálet a později pro krátce trvající benátské Morejské království. 

² Posmrtná poučení Nila Myrotočivého. Kniha „Posmrtná proroctví svatého Nila Myrotočivého Athoského“ je jedním z nejzářivějších děl v řadě patristického odkazu. Vypráví se v ní o zázračných zjeveních ctihodného Nila, který žil v XVII. století, athoskému mnichovi Theofanovi. Nabízí dle své vážnosti, důležité praktické duchovní rady pro mnichy i věřící ve světě, stejně tak proroctví o časech předcházejících Druhému slavnému příchodu Spasitele a o znameních těchto časů.

³ Skit Svaté Trojice – Skit Kavsokalyvia, Σκήτη των Καυσοκαλυβίων, Σκήτη Αγίας Τριάδος. Kavsokalivský skit, se sestává ze čtyřiceti kaliv (řecky Καλύβα, doslovně chýše, je samostatný příbytek či domek na Sv. Hoře Athos, určená pro život mnichů. Většinou má každá kaliva několik pokojů, součástí je i domovní chrám; žije se zde podle vlastních pravidel. Několik takovýchto kaliv pak tvoří skit) a nachází se na jižním konci Athoského poloostrova, na skalách, směrem k Velké lávře, v nadmořské výšce 120 m. Jméno „Kavsokalyvia“ (z řečtiny: pálící chýši, kolibu), pochází z přízviska ctihodného Maxima Kavsokalyva (♰ 1365), který si na těchto útesech stavěl chatrče. Jeho láska k samotě, však byla tak velká, že kdykoli se poblíž jeho kalivy usadili jiní mniši, svou chýši zapálil a vylezl výš na horu, kde si pak postavil novou. Hlavním chrámem skitu – kyriakon, je chrám zasvěcený svatému apoštolu Janu Teologovi. V něm se nachází starobylá ikona „Posledního soudu“, která pochází z X. století. Do tohoto se shromažďují na nedělní liturgii ctihodní otcové a starci ze svých kaliv. Z Kavsokalivie vede horská stezka k jeskyni ctihodného Nila Myrotočivého. Tento skit dosáhl svého rozkvětu na počátku XVIII. století za ctihodného Akakia (♰ 1730). V té době, skit sestával ze 40 samostatně stojících mnišských cel, obývaných až 200 askety. V současné době, se ve skitu nachází 39 kaliv, z nichž 17 je obydlených, nynější bratrstvo čítá čtyřicet pět mnichů. Má svou vlastní ikonopiseckou dílnu, která se nachází ve dvoupatrové budově.

⁴ Lávra svatého Athanasia, Velká Lávra – Μονή Μεγίστης Λαύρας. První z athoských monastýrů v jejich hierarchii. Nachází se na jihovýchodě poloostrova. 

⁵ Myrotočivý – Мироточивый – Μυροβλύτης. Tj. myro dávající, myro prolévající. Myro – olej z řeckého μύρον. Ve svatém písmu není žádná zmínka o vydávání, prolévání myra. Přesto tento div, tento zázrak, přebývá a je předáván ve svaté tradici. K nejranějším zprávám o prolévání myra, patří: Blaze vonící myro z hrobu svatého apoštola Jana Teologa, vytékající každoročně. Myro vydávající ostatky svatého apoštola Filipa (dle apokryfu: Skutky apoštola Filipa II. – III. stol.). Mučednictví Theodota (III. stol.) v tomto popsání mučednického skonu, je popsáno vytékání myra z ostatků mučedníka. Nespočetná svědectví o velkém vytékání myra z ostatků sv. muč. Dimitrije Soluňského. Svaté ostatky svt. Nikolaje Divotvůrce, které se od 9. května roku 1087, nacházejí v kryptě baziliky svatého Mikuláše ve městě Bari v Itálii, neustále vydávají myro.