Sbor slavných a všechvalných dvanácti apoštolů,

apoštola Petra, Ondřeje Prvozvaného, Jakuba Zebedeova, Jana Theologa, Filipa, Bartoloměje (Natanaela), Tomáše, Matouše, Jakuba Alfeova, Judy Jakobova, Šimona Zelóty a Matěje

památka 30. června / 13. července

V tento den, který následuje po oslavě památky svatých Petra a Pavla, nejpřednějších z apoštolů, přidává Církev k této jejich oslavě, i památku dalších slavných apoštolů Páně, kteří na duchovní obloze, utvořili sbor nových zářících hvězd. Tito apoštolové, jsou základy a pilíře Církve a jeví se také, strážnými anděly, dvanácti bran vedoucích do Nebeského Jeruzaléma (Zjev 21;10,12,14).

Tak jako měl praotec Jákob dvanáct synů, kteří se stali předky izraelského lidu, tak si Pán vyvolil dvanáct učedníků, které učinil svědky svého učení a svých zázraků. Poslal je kázat Boží království a dal jim moc vyhánět nečisté duchy, uzdravovat každou nemoc a každou chorobu (Mat 10). A po svém Vzkříšení, je Pán poslal, aby šli do celého světa a kázali Evangelium všemu stvoření (Mar 16,15) a křtili všechny národy, ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha (Mat 28,19).

Jako byl Syn poslán Otcem na tento svět pro naše spasení, stejně tak i On, vydělil tyto učedníky, poslal je hlásat, že se přiblížilo Nebeské království: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás“ (Jan 20,21). Aby se učedníci stali Jeho apoštoly, museli se zříci všech pozemských pout, dle slova Páně: „Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasků; neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl…“ (Mat 10,9-10). Oznámil jim, že budou muset snášet mnoho bolestí a pronásledování a svědčit o Něm: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky…“ (Mat 10,16). „Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno…“ (Mat 10,22). „Budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům. A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce. (Mat 10,18–20).

Apoštolové, kteří svým životem i kázáním svědčili o Vzkříšení Pánově, se stali podívanou pro svět, pro anděly i pro lidi a spolu se svatým Pavlem promlouvajíce: „Až do této chvíle trpíme hladem a žízní a nemáme co na sebe, jsme biti, jsme bez domova, s námahou pracujeme svýma rukama… jsme bráni za špínu světa, jsme vyděděnci světa, na které se všechno svaluje“ (1. Kor 4,11-13). Jejich obětí není církev založena na lidské síle, ale na moci Boží (1. Kor 2,5).

A tak nyní, spolu se slavnými, všechvalnými, nejpřednějšími z apoštolů, stojí předstoupen i tento jednohlasný sbor.

Ondřej Prvozvaný, bratr Petrův, který kázal evangelium na pobřeží Černého moře. Přes Byzantion se svatý Ondřej dostal do Řecka a byl ukřižován ve městě Patras.

Jakub, syn Zebedeův, který vydal svědectví o Vzkříšení po celé Judeji. Zahynul mečem na příkaz krále Heroda Agrippy, který žárlil na jeho slávu.

Jan Theolog, bratr Jakubův, který sklonil hlavu na hrudi Páně. Poté, co hlásal Krista po celé Asii, byl na Domitiánův rozkaz vyhnán na ostrov Patmos, kde napsal Evangelium a Knihu Zjevení. Po návratu do Efezu zemřel v pokoji, ve věku více než sto let.

Filip z Betsaidy v Galileji, krajan Petra a Ondřeje, hlásal Blahou Zvěst v provincii Asie a v okolí Hierapolisu ve Frýgii spolu se svou sestrou Mariamné a svatým Bartolomějem. Zemřel v Hierapolisu, kde byl ukřižován pohany.

Tomáš, zvaný také Didiomos, šířil evangelium mezi Parthy, Médy, Peršany a obyvateli Indie. Pohané ho probodli kopími.

Bartoloměj šířil Boží slovo v Lýdii a Mýsii, společně s apoštolem Filipem. Po smrti apoštola Filipa, pokračoval ve své apoštolské práci v Jižní Arábii, v Persii a Indii. Svou cestu zakončil ve Velké Arménii, kde byl ukřižován ve městě Urbanopolisu. Jeho svaté ostatky byly zapečetěny v olověné schráně a vhozeny do moře. Schrána překročila Černé moře a Hellespont, proplula Egejským a Jaderským mořem a nakonec byla vyplavena na břeh ostrova Lipari blízko Sicílie.

Matouš celník, dříve zvaný Levi, byl bratrem Jakuba Alfeova. Napsal Evangelium a odešel kázat Parthům. Podle tradice zemřel v ohni, ve městě Hierapolis na Eufratu.

Jakub Alfeův, bratr Matoušův, hlásal Krista nejprve v Judeji. Šířil Evangelium v Gaze, v Eleutheropolisu a sousedních místech a odtud potom odešel do Egypta. Tam byl ukřižován ve městě Ostrakine v Egyptě.

Šimon Kananejský zvaný také Zélóta. Svatý Apoštol Šimon kázal učení Kristovo v Judsku, Egyptě, Libyi, Kyréně a Britanii. Nakonec přijal mučednický konec v Abcházii, kde byl ukřižován na kříži.

Juda, příbuzný Páně, v Matoušově evangeliu nazývaný také Tadeáš a Levi, byl poslán do Mezopotámie a své dny zakončil v Arménii, ve městě Arat, kde byl ukřižován na kříži a probodnut šípy.

Matěj se připojil k apoštolům po Nanebevstoupení Páně, na místo zrádce Jidáše (Sk 1, 23 - 26). Evangelium kázal na území dnešní Západní Gruzie, Makedonie. Poté se vrátil do Judeje a nepřestával osvěcovat své krajany světlem Kristova učení. Tam byl apoštol Matěj veleradou odsouzen ke smrti a ukamenován. Když už byl svatý Matěj mrtev, nepřátelé Kristovy víry, aby skryli zločin, usekli mu jako odpůrci Césara, jeho hlavu. Podle dalších pramenů byl apoštol Matěj ukřižován. Některé prameny pak uvádějí, že zemřel v Kolchide (dnešní Gruzie).

K těmto blaženým apoštolům, se pak obvykle přidávají svatí evangelisté Marek a Lukáš.

Marek, duchovní syn svatého Petra, šířil víru v Egyptě, v Libyi, Pentapolis a dalších místech severní Afriky. Z Pentapolis odešel do Alexandrie, kde podstoupil mučednickou smrt.

Lukáš, léčitel a první ikonopisec, následoval apoštola Pavla na všech jeho putováních a jím inspirován, napsal Evangelium a Skutky Apoštolů. Po mučednické smrti apoštola Pavla, svatý Lukáš, šířil Evangelium v Itálii, Dalmácii, Makedonii a ostatních zemích. Jako první napsal ikonou Přesvaté Bohorodice, ne jednu, ale tři, také ikonu svatých apoštolů Petra a Pavla. Nehledíce na své stáří, šířil i dále Evangelium a mnoho lidí obrátil ke Kristu, nakonec přijal mučednickou smrt v řeckých Thébách.

Po celé zemi zní hlas jejich, a až na kraj světa slova jejich (Ž 19,5). Na svědectví těchto svatých apoštolů, kteří zvěstovali skutečné Vzkříšení Kristovo, byla založena Církev. Právem jsou na prvních místech v zástupu svatých. Opustili vše, aby následovali Pána, dosáhli dokonalosti v připodobňování se k němu, zvěstujíce všem lidem: Jednejte podle našeho příkladu, tak jako my jednáme dle příkladu Kristova (1. Kor 11,1).

Když odešlo pokolení těch, kteří znali Pána našeho Ježíše Krista, za Jeho pozemského života, apoštolská služba neustala, důkazem čehož je svědectví apoštola Pavla. Přešla na všechny ty, kteří spatřili Kristovo Vzkříšení ¹, osvíceni Duchem svatým. Blahodať apoštolské služby se tedy neomezuje pouze na ústní kázání Blahé zvěsti, ale rozprostírá se na všechny svaté, kteří přispěli k založení Církve svým svědectvím o Kristově Vzkříšení.

________________________ 

¹ Modlitba při nedělních jitřní bohoslužbě, po čtení Evangelia. Vzkříšení Kristovo spatřivše, pokloňme se svatému Pánu Ježíši, jedinému bezhříšnému. Kříži tvému klaníme se, Kriste, a svaté vzkříšení tvé opěváme a slavíme; neboť ty jsi Bůh náš, kromě tebe jiného neznáme a jméno tvé vzýváme. Pojďte všichni věřící, pokloňme se svatému Kristovu vzkříšení, neboť hle, skrze kříž přišla radost celému světu. Vždycky blahoslavíce Pána, opěváme vzkříšení Jeho; neboť ukřižování přetrpěv, smrtí smrt překonal.

 

Svatí mučedníci

Leontius, Hypatius a Theodulus (♰ 73)

památka 18. června / 1. července

Svatý Leontius sloužil v římské armádě za vlády císaře Vespasiana (69–79) a svou odvahou se vyznamenal v mnoha bitvách. Jednou, když jeho jednotka byla umístěna ve fénickém městě Tripolis, rozdával vojenské zásoby chudým, přitom nijak neskrýval svou lásku ke Kristu, proklínajíc falešné modly. Toto, se o svatém Leontiovi doneslo až k vládci Fenície Hadriánovi, který byl věrným stoupencem modlářství a měl od císaře povolení Kristovy následovníky odsuzovat ke smrti. Poslal proto vojenskou jednotku pod velením tribuna Hypatia do Tripolisu s rozkazem, aby Leontia zatkl a zadržel, než sám přijede. Když se už Hypatius blížil k městu, zasáhl ho těžký záchvat horečky a téže noci, se mu v záři zjevil anděl, který mu řekl: „Chceš-li být uzdraven, třikráte vzývej Leontiova Boha.“ Pak toto zářivé zjevení zmizelo. Hypatius poslechl a bylo mu hned lépe.

Následujícího dne, se pak tribun vydal do města s dalším vojákem jménem Theodulus, aby se setkali s Leontiem. Ten je bodře pozdravil, nazval se přítelem muže, kterého hledají, a pozval je k sobě domů. Leontius hosty srdečně přijal a nakonec jim řekl, že je on je Leontius, vojín Kristův. Hypatius a Theodulus, se před ním sklonili a prosili ho, aby je osvobodil od pohanské lži a bezbožnosti a spojil je s Kristem, pravým Bohem.

Leontius se za ně pomodlil, na nebi, se v tu chvíli zjevil oblak, ze kterého se na ně vylila voda svatého křtu. Takto byli Hypatius a Theodulus, osvíceni vírou a svatým křtem. Poté, oba v bílém šatu a se svícemi v rukou, prošli celým městem. Toto všechno, následně vyvolalo mezi pohany velké vlny nevole.

O dva dny později, do Tripolisu dorazil i sám Hadrián, který nařídil, aby všichni tři, byli okamžitě zatčeni a uvrženi do vězení. Svatý Leontius, ve vězení po celý den, povzbuzoval sebe i své společníky modlitbou, aby tyto přetěžké, avšak dočasné zkoušky vydrželi, protože jim dají věčný život. V noci se pak všichni společně modlili a zpívali žalmy.

Dalšího dne ráno, byli mučedníci předvedeni před soud, před Hadriána. Leontius prohlásil, že je synem pravého Světla, kterému nic nemůže odolat, a je vojínem Kristovým. Hadrián se po jeho slovech rozhořčil a nařídil, aby svatého zbili holemi a zlomili mu jeho kosti. Leontius i přesto, zůstával ve víře neústupný, a byl proto odveden zpět do vězení.

Potom Hadrián nařídil, aby přivedli Hypatia a Theodula, a zeptal se jich, proč tak náhle zradili císaře. Ti odpověděli, že nyní, slouží už jen ve vojsku Nebeského Krále a už se nikdy nevrátí k nesmyslnému uctívání lidských model.

Hypatius, byl poté, nejprve mučen na mučidlech, pak mu zaživa stáhli kůži. Theodula, bili jílci mečů. Mučedníci, snášeli tato všechna mučení bez křiku, jen stále opakovali: „Pane, smiluj se!“ Po těchto mučeních, Hadrianus nařídil, aby jim byly setnuty hlavy.

Svatý Leontius, byl pak znovu předveden zpět k výslechu, kde mu, hrozili stejným mučením, jaké mučili jeho druhy. Na to on odpověděl, že pro něho, je utrpení korunou slávy a svědectvím věčného vítězství. Tehdy ho čtyři vojáci srazili na zem a začali ho bít pruty.

Vyvolávač u soudu k tomu zvolal: „Takto jsou trestáni ti, kdo se bouří proti císaři a proti našim bohům!“, svatý proti jeho slovům zvolal: „Můžete mučit mé tělo, ale mou duši nedostanete!“.

Když byla potom svatému stažena kůže z těla, nevydal ani hlásku, jen v modlitbě obracel své oči k nebi. Tyran potom nařídil, aby ho pověsili hlavou dolů s těžkým kamenem kolem krku a aby ho zbičovali. Po tomto mučení byl odtažen zpět do vězení. V noci, když v modlitbě děkoval Pánu, se mu zjevil anděl, utěšoval ho a povzbuzoval ho v jeho zápase až do konce.

Následujícího dne, projevil mučedník, znovu stejné odhodlání a neústupnost při mučení jako předtím. Hadrián ho proto nechal natáhnout mezi čtyři kůly a ubičovat ke smrti. Vzdávajíce díky Bohu pod údery mučitelů, svatý Leontius vítězoslavně odevzdal svou duši Pánu. Křesťané, pak jeho tělo pohřbili poblíž městských bran.

Na tom místě, byl potom na jeho počest postaven velkolepý chrám. Křesťané přicházeli ze všech stran země, aby se poklonili místu pohřbení svatého Leontia, neboť se stal nejvíce ctěným mučedníkem v celé Fénicii. A také, jedním z nejslavnějších svatých na celém křesťanském Východě.

 

Svatá mučednice Antonie Nikájská (♰ 305)

památka 1. / 14. března a 13. / 26. června

Svatá Antonie žila ve městě Nikaia v Bithýnii, během pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána. Před císařem byla obviněna z rouhání, avšak navzdory mučení, statečně vyznávala Krista.

Za nějaký čas, byla vyvedena z vězení a bylo jí nařízeno, aby obětovala modlám, to ona, odmítla.

Byla pověšena na skřipec a poté bita pruty, údery prutů, ale vydržela a bezmoci pohanů, se jen vysmívala. Když se pak ke svaté přiblížili dva mučitelé, aby ji svlékli, sestoupil z nebe náhle anděl a oba mučitele, zahnal na útěk.

Následně, byla natažena na rozpálený železný rošt, Boží milosrdenství ji však před popálením ochránilo.

Nakonec, svatá Antonie přijala mučednickou korunu, když byla svázaná v pytli, vhozena do jezera a utopena.

 

 

Svatá mučednice Aquilina, z města Byblos (♰ 283)

památka 13. / 26. června

Svatá Aquilina žila v době velkého pronásledování ¹. Byla dcerou Eutolmia, urozeného občana města Byblos ve Fénicii. Když ji bylo pět let, byla pokřtěna biskupem Euthaliem.

Rodiči byla vychovávána v křesťanské zbožnosti.

Už ve svých dvanácti letech, Aquilina tak horlivě vysvětlovala svým vrstevníkům, proč se zříci modlářství a obrátit se ke Kristu, že jistý Nikodém, ji kvůli tomu, vydal prokonzulovi Volusianovi na soud. Volusianus, byl císařem Diokleciánem pověřen plněním prvních nařízení, která se týkala pronásledování křesťanů v této oblasti Římské říše.

Svatá, pak beze strachu vyznala jméno našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista i před Volusianem. Ten potom bez milosti a bez ohledu na její mládí nařídil, aby ji zbičovali a uši, aby ji probodli rozžhavenými pruty.

Když po tomto mučení, zůstala dívka ležet za městem, byla už všemi považována za mrtvou. Tehdy ji na pomoc, přispěchal anděl.

Andělem uzdravena, aniž by si ji všimly stráže, dorazila Aquilina až do Volusianovy ložnice. Prokonzul, probuzený náhlým zjevením křesťanky, začal ve strachu volat o pomoc. Svatou mučednici obvinil z čarodějnictví a následujícího dne nařídil, aby ji byla setnuta hlava.

Křesťané, následně tělo mučednice s úctou pohřbili. Později byly její ostatky, nebo jejich část, přeneseny do Konstantinopole

___

¹ Velké pronásledování. Pronásledování křesťanů, které bylo započato za císaře Diokleciána (284 – 305) a pokračovalo za jeho nástupců až do roku 313. Jednalo se o poslední a nejtěžší pronásledování křesťanů v Římské říši. V roce 303 vydali tetrarchové Dioklecián a Maximián, Galerius a Constantius Chlorus edikt, který právně zrušil občanská práva křesťanů a požadoval po nich dodržování tradičních římských náboženských zvyklostí. Následně byly vydány nové edikty proti duchovenstvu a také zavazovaly všechny obyvatele říše k provádění pohanských obětí. Intenzita pronásledování se v rámci říše měnila - v Galii a Británii, kde v té době vládl Constantius, byl splněn pouze první edikt, ve východní části říše to bylo stále vážnější. Trestní zákony byly postupně zrušeny a předpokládá se, že milánský edikt vydaný svatým císařem Konstantinem Velikým v roce 313, toto období definitivně ukončil.

 Přenesení svatých ostatků,

velkého mučedníka Theodora Stratelata

památka 8. / 21. června

 

Za nějaký čas, po slavné mučednické smrti svatého Theodora, byly jeho ostatky, přeneseny z města Heraclea Pontica do jeho rodiště, města Euchaneia, kde byly uloženy na panství jeho rodičů. Takto si to svatý přál a takto to i odkázal svému služebníkovi Varusovi před svou smrtí. Ve městě Euchaneia, u ostatků svatého, se událo tolik zázraků, že město bylo přejmenováno na Theodoropolis - Θεοδωρόπολις. Tyto události se připomínají 8. / 21. června.

Ctihodný Anastasios Sinajský¹, o svatém Theodorovi dosvědčuje v události, která se stala v městečku Karsat, nedaleko Damašku. Tam byl postaven chrám v čest svatého Theodora Stratelata. Když se Saracéni zmocnili tohoto města, usadili se v tomto chrámu, i se svými manželkami a dětmi. Jeden ze Saracénů tehdy vystřelil šíp na fresku zobrazující svatého Theodora. Šíp probodl světcovu tvář a z obrazu okamžitě vytekla krev. O něco později všichni Saracéni, kteří v chrámu žili, jeden po druhém zemřeli.

_________

¹ Ctihodný Anastasios, igumen Sinajský (♰ 700). Památka 20. dubna / 3. května. Igumen monastýru svaté Kateřiny na Sinajské hoře. Narodil se na Kypru ve městě Amathus. Již v mládí, pravděpodobně stále žijící na rodných místech, přijal mnišské sliby. Poté se vydal do Jeruzaléma, odtud odešel do Egypta a nakonec, se usadil v monastýru na hoře Sinaj. Tam byl jako mnich v duchovní péči slavného igumena Jana Klimakose. On sám, se stal později igumenem Sinajského monastýru také. Kromě toho, že byl velikým asketou, byl také podivuhodným spisovatelem životů svatých a dalších poučných spisů. Podnikl rozsáhlé misijní cesty po Egyptě, Palestině, Arábii a možná i Sýrii, kde svým kázáním aktivně vedl duchovní zápas, proti monofyzitům, monotelitům, severiánům, theodosiánům a dalším heretikům, včetně tehdy nově vzniklým muslimům, o nichž si svatý ve svých dílech dělal podrobné poznámky, jak s nimi hovořit. Ctihodný Anastasios Sinajský, strávil celý svůj dlouhý život v modlitbách a asketické práci. Přesný rok jeho smrti není znám, nejspíše kolem roku 686 nebo 700, nebo dokonce začátek VIII. století. Jisté je to, že se dožil vítězství pravoslaví, nad herezí monotheletismu, kdy toto učení, bylo odsouzeno na VI. všeobecném sněmu v roce 680. Zesnul ve vysokém stáří, kdy odešel k Pánu, kterému věrně sloužil.

 Svatý velký mučedník

Theodor Stratelat (♰ 319)

památka 8. / 21. února v den jeho mučednické smrti a 8. / 21. června v den přenesení jeho svatých ostatků, z města Heraclea Pontica do města Euchaneia

 

Svatý velký mučedník Theodor, pocházel z města Euchaneia - Εὐχάνεια. Jeho odvaha a řečnický talent mu vynesly úctu u císaře Licinia, který ho okolo roku 320, jmenoval vojenským velitelem a starostou města Heraclea Pontica - Ηράκλεια Ποντική. Po nástupu do svého úřadu, se Theodor nijak netajil svou věrností a oddaností křesťanství a svými plamennými slovy, obrátil na Pravoslaví většinu města. Podle tradice, pravdivost svých slov, dokonce potvrdil zabitím hada, který děsil místní obyvatele.

Když se císař dozvěděl o takovémto jeho, pro něj nečekaném chování, předvolal si Theodora k sobě. Theodor však jako odpověď na císařovo předvolání, pozval Licinia do Heraklee, společně i s jeho zlatými modlami. Theodor povzbuzen nočním viděním, že nadešel jeho čas, aby také svou krví dosvědčil svou lásku ke Kristu, slavnostně císaře přijal.

Císař obdivoval řád, který ve městě vládl, a přitom Theodorovi jakožto starostovi města navrhl, aby svou zbožnost prokázal obětováním bohům. Theodor souhlasil a jen císaře požádal, aby mu byly dány modly na noc, aby je mohl uctít ještě před tím, než budou veřejné oběti.

Když mu bylo vyhověno, vzal zlaté sochy, které císař přinesl, přes noc je rozbil na kusy a zlato rozdal chudým. Když se pak blížil čas obřadu přinášení oběti, setník císaři oznámil, že viděl nějakého chudáka, jak nese hlavu ze zlaté Artemídiny sochy.

Užaslý císař nařídil, aby Theodora pověsili na mučidla a uštědřili mu sedm set ran volskými šlachami přes záda, padesát přes břicha a bili ho také po hlavě. Když s bitím skončili, začali mu stahovat kůži, jeho rány mu opalovali pochodněmi a drásali střepy. Během mučení, svatý jen křičel: „Sláva tobě, Bože můj!“.

Byl uvržen do vězení, kde ho sedm dní nechali bez jídla a poté byl ukřižován na kříži za městem. Vojáci, ho předtím, nemilosrdně nabodli na kůl a děti, mu šípy vypíchly oči. Theodor, trpělivý ve svém utrpení a velkodušný vůči svým mučitelům, následujíce, tak příklad, Božského Učitele, vytrvával v modlitbách a povzbuzoval svého služebníka Varuse, aby zapsal vše o jeho mučednické smrti.

Když v noci visel na kříži, ponechán své samotě, osvobodil ho Anděl Boží a uzdravil ho ze všech ran, dávajíce mu sílu projít touto bitvou až do konce. Následujícího rána přišli vojáci, aby sundali jeho tělo. Když ke svému překvapení, našli Theodora zcela zdravého, uvěřili v Krista. Následovala je celá vojenská kohorta a další vojáci, kteří byli vyslání potrestat ty první.

Licinius si uvědomil, že při pohledu na takovýto zázrak, by se celé město, mohlo i vzbouřit, a tak poslal další, nové vojáky, aby okamžitě popravili Theodora, viníka těchto nepokojů. Někteří křesťané se rozhodli proti tomu postavit, ale mučedník, cítil, že už nadešla hodina jeho setkání s Kristem a zastavil je. Potom se s klidem a pokorou, postavil před katy. Přežehnal se znamením životodárného kříže, sklonil hlavu a s úderem meče, byl odměněn korunou slávy.

Po prosbě svatého Theodora, křesťané vítězoslavně přenesli jeho ostatky do jeho rodného domu ve městě Euchaneia. Právě zde se v průběhu staletí odehrálo mnoho zázraků a město bylo později přejmenováno na Theodoropolis - Θεοδωρόπολις.

 Svatý mučedník 

Theodot (Bohdan) Ankýrský (♰ 303)

památka 7. / 20. června

Žil ve městě Ankyra v Galacii (ve starověku území, rozkládající se v hornaté střední Anatolii, které je dnes součástí Turecka), byl hostinským, měl svůj hostinec a byl ženatý. V křesťanské zbožnosti, byl vychován svatou pannou a mučednicí Tekusou.

Přestože měl hostinec a byl ženatý, zachovával mravnost a bezúhonnost, pěstoval v sobě zdrženlivost, podroboval tělo duchu, zdokonaloval se v půstu a modlitbě. Svými slovy a rozhovory přiváděl mnohé ke křesťanské víře a hříšníky k pokání a nápravě. Svatý Theodot přijal od Pána dar uzdravování a uzdravoval nemocné vkládáním rukou.

Během pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána (284-305) byl do města Ankyra jmenován vládce Theoteknos, známý svou krutostí. Mnoho křesťanů z města proto uprchlo a opustilo své domovy i majetek.

Theoteknos tehdy oznámil všem křesťanům, že jsou povinni obětovat modlám a v případě odmítnutí budou vydáni na mučení a smrt. Pohané potom přiváděli křesťany na mučení a jejich majetek byl rozkraden.

Kromě této pohromy, přišel do země ještě také hladomor. Během těchto krutých dnů svatý Theodot poskytoval ve svém hostinci útočiště křesťanům, kteří zůstali bez přístřeší, dával jim najíst, pronásledované ukrýval a ze svých zásob, dával zbídačeným chrámům vše potřebné pro slavení Božské liturgie.

Beze strachu vstupoval do vězení, poskytoval pomoc nevinně odsouzeným a přesvědčoval je, aby zůstali věrní Kristu Spasiteli až do konce. Nebál se pohřbívat ostatky svatých mučedníků, tajně je odnášel nebo je vykupoval od vojáků. Když byly křesťanské chrámy v Ankyře už zcela zničeny a zavřeny, nechal, aby se v jeho hostinci sloužila Božská liturgie. Svatý Theodot si byl vědom, že nakonec i on bude muset čelit mučednické smrti.

Tehdy přijalo smrt pro Krista, sedm svatých panen, z nichž nejstarší, svatá Tekusa, byla tetou svatého Theodota. Svaté mučednice byly utopeny v jezeře. Následující noci se svatá Tekusa, ve snu zjevila svatému Theodotovi a požádala ho, aby vzal jejich těla a pohřbil je křesťanským způsobem. Svatý Theodot s sebou vzal svého přítele Polychronise a další křesťany a vydal se k jezeru. Byla tma a cestu jim ukazovala hořící lampa.

Mezitím se před strážemi, které pohané postavili na břehu jezera, objevil svatý mučedník Sosander. Díky pomoci svatého mučedníka Sosandra, který rozptýlil pozornost stráže na břehu jezera, a také bouře, která vody jezera, zahnala na druhý břeh, se Theodotovi a jeho společníkům, podařilo vyzvednout těla svatých mučednic a důstojně je pohřbít.

Když se krutý Theoteknos dozvěděl o krádeži těl svatých mučednic, rozzuřil se a nařídil, aby všichni křesťané bez rozdílu, byli zajati a mučeni. Zajat byl i Polychronis. Ten mučení nevydržel a prozradil místo pohřbení svatých mučednic. Theoteknos poté nařídil, aby ostatky byly vykopány a spáleny.

Když se o tom Theodot dozvěděl, začal se připravovat na smrt pro Krista a nakonec sám, přišel k soudu. Tam mu byly mu ukázány různé mučicí nástroje, zároveň s tím, mu byly slíbeny velké pocty a bohatství, pokud se zřekne Krista. Svatý Theodot, však na soudu oslavoval Pána našeho Ježíše Krista a vyznával víru v Něho.

V zuřivosti, pohané podrobili svatého dlouhému mučení, ale Boží moc svatého mučedníka podpírala. Zůstal naživu a byl odveden do vězení. Následujícího rána, pak Theoteknos znovu nařídil, aby byl Theodot mučen, brzy si však uvědomil, že jeho odvahou mučedníka, nelze ničím otřást. Nařídil tedy, aby Theodotosovi usekli hlavu. Poprava byla vykonána, když však, chtěli spálit mučedníkovo tělo, strhla se bouře, která v tom vojákům zabránila.

Když se o tom Theoteknos dozvěděl, nařídil vojákům, aby z místa neodcházeli a střežili tělo mučedníka, aby ho křesťané neukradli. Vojáci, splňujíc rozkaz, si postavili stan z vrbových větví a rákosí a seděli v tomto stanu, střežící tělo mučedníka před křesťany.

V té době procházel nedalekou cestou kněz Fronton, který vedl osla s nákladem vína ze své vinice. Nedaleko místa, kde leželo tělo svatého Theodota, se osel náhle zastavil a upadl. Vojáci mu pomohli ho zvednout a řekli Frontonovi, že střeží tělo popraveného křesťana Theodota. Kněz pochopil, že ho tam Pán prozřetelně přivedl.

Vojáci, aniž by v něm poznali křesťana a kněze, pozvali Frontona, aby u jejich ohně strávil noc, a vyprávěli mu o popravě mučedníka. Fronton pak nabídl strážím, aby ochutnaly jeho víno. Když se opili, vzal Theodotovo tělo a uložil ho na místo vína.

Poté Fronton, veden andělem dorazil na místo, kde ostatky svatého mučedníka s úctou odevzdal zemi. Později byl na tom místě postaven chrám.

Svatý Theodot přijal mučednickou smrt pro Krista 7. / 20. června, okolo roku 303. Jeho památka je připomíná také 18. / 31. května, v den smrti svatých panen.

Život a mučednickou smrt svatého Theodota a také utrpení svatých panen, zapsal současník a přítel svatého Theodota, očitý svědek jeho smrti Nil, který se nacházel ve městě Ankyra, během pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána.

 Svaté ctihodné mučednice a panny,

Archelais, Thekla a Zuzana z města Salerno (♰ 293)

památka 6. / 19. června

Svaté ctihodné mučednice Archelais, Thekla a Zuzana, našly duchovní útočiště v nevelkém monastýru, blízko Říma.

Když započalo pronásledování křesťanů, za císaře Diokleciána (284-305), oblékly se svaté panny do mužského oděvu, ostříhaly si vlasy a uchýlily se do italské provincie Kampánie.

Tam se usadily, na jednom odlehlém a pustém místě. Nadále vedly svůj duchovní zápas v půstu a modlitbě. Když, od Boha obdržely blahodatný dar uzdravování, léčily místní obyvatele a skrze to pak, mnoho pohanů obracely ke Kristu. Když se o nich dozvěděl, vládce té oblasti Leontius nařídil, aby byly přivedeny do města Salerno. Svaté Archelais vyhrožoval zneuctěním a smrtí, pokud neobětuje modlám. S pevnou nadějí na pomoc Boží, se svatá odmítla podřídit tomuto příkazu a odsoudila šílenství těch, kteří se bezduchým modlám klanějí. Leontius, pak nařídil, aby svatou  Archelais, vydali k roztrhání hladovým lvům. Divoká zvířata se jí však jen pokorně lehla k nohám. Když to Leontius uviděl, v hněvu nařídil, aby lvy byli zabiti a svaté panny, aby zavřeli do vězení.

Druhého dne ráno, mučitelé svatou Archelais pověsili, začali jí železnými nástroji drásat boky a do ran vlévat horkou pryskyřici. Svatá se při mučení hlasitě modlila, když v tom, se nad ní náhle objevila záře a ozval se hlas: „Neboj se, já jsem s tebou“. A moc Boží svatou ochraňovala.

Když ji mučitelé, chtěli rozdrtit obrovským kamenem, Anděl ho odstrčil na druhou stranu, kde rozdrtil samotné mučitele. Soudce potom vydal vojákům příkaz, aby svatým pannám byly setnuty hlavy, avšak vojáci, se na ně neodvažovali vztáhnout ruce. Nějakým způsobem vycítili přítomnost Anděla, zděsili se toho a celí se třásli. Svatá Archelais, se pomodlila k Bohu a vojákům řekla: „Udělejte, co vám bylo přikázáno“. Vojáci jí odpověděli: „Neodvažujeme se, paní, neboť se nás zmocnil strach“. Poté, jim však svaté panny společně znovu řekly: „Udělejte to, co vám bylo přikázáno“. Když to vojáci od svatých mučednic uslyšeli, tasili meče a setnuli jim hlavy.

Takto, tyto tři svaté mučednice, Archelais, Thekla a Zuzana, čisté panny, zdárně završily duchovní zápas a společně vstoupily do nebeského příbytku.

 Svt. Mitrofan I. biskup města Byzantion, první patriarcha Konstantinopolský (♰ 326)

památka 4. / 17. června

Mitrofan byl synem Dometia, bratra římského císaře Probusa (276-282). Dometius, Boží milostí přesvědčen o nepravosti pohanského modlářství, se obrátil ke Kristu a přijal svatý křest. Poté, se svými dvěma syny, Probusem a Mitrofanem, se přestěhoval do města Byzantion ¹. Tam se Dometius setkal s biskupem města Titem, svatým člověkem Božím, který ho ustanovil svým klerikem a později ho jmenoval svým nástupcem, na biskupském stolci. Dometius, vystaven četným pronásledováním, spravoval tuto Církev dvacet čtyři let, načež v pokoji zemřel. Poté, tuto hodnost po dvanáct let zastával jeho syn Probus a po něm, byl za jeho nástupce vybrán jeho bratr Mitrofan.

Ten si získal všeobecnou úctu pro svůj ctnostný život a vyrovnanou povahu. Byl to on, kdo byl v čele této biskupského trůnu v době, kdy si svatý císař Konstantin Veliký vybral Byzantion za své nové hlavní město. Uvádí se, že jeho volba padla na toto město nejen kvůli jeho výhodné poloze na křižovatce Východu a Západu a příznivému klimatu, ale také kvůli svatosti biskupa, jehož samotný vzhled vzbuzoval úctu i u těch nejarogantnějších lidí.

Když byl v Niceji svolán První Všeobecný sněm (325), byl svatý Mitrofan již poměrně starý a kvůli nemoci nemohl vstát ze svého lůžka. Namísto sebe poslal do Niceje Alexandra, prvního ze svých presbyterů, který měl jeho plnou důvěru. Císař, který se po sněmu vrátil do Konstantinopole, arcibiskupa navštívil. Tehdy mu svt. Mitrofan oznámil, že měl zjevení o svých nástupcích na biskupském stolci. Po něm bude Církev vedena svatým Alexandrem (♰ 340) a následně svatým Pavlem (♰ 350). Po císaři, přišli vzdát úctu tomuto svatému muži, také otcové Prvního všeobecného sněmu.

O několik dní později, svatý Mitrofan ve věku sto sedmnácti let zemřel. Podle tradice jeho pohřeb vykonal Ctihodný Jákob, biskup Nisibiský (♰ 350). Jeho svaté ostatky, byly uloženy v chrámu, který nechal postavit v městské části Eptaskalion.

____________

¹ Město Byzantion, Βυζάντιον, Byzantium, bylo založeno již ve VII. století před Kristem. Když se císař Konstantin I. Veliký, rozhodl vytvořit nové hlavní město východní části říše, vybral si k tomu strategické místo, kterým Byzantion vždy byl. Nejdříve bylo město pojmenováno Nova Roma (Nový Řím), to si ale Konstantin brzy rozmyslel a dne 11. května roku 330 bylo město vysvěceno a přejmenováno na Constantinopolis, podle Konstantina. Konstantinopol se tak vedle Říma stala druhým hlavním městem římské říše.

 

Svatý mučedník Justin Filosof

a spolu s ním umučení,

druhý Justin, Chariton, jeho žena Charita, Euelpistus, Hierax, Peon, Valerián a Justus (♰ 166)

památka 1. / 14. června

Svatý mučedník Justin Filosof, se narodil ve městě  Flavia Neapolis (Šekem, Náblus), v Samaří. Justinovi rodiče Řekové, byli pohané. Svatý byl od dětství obdařen podivuhodným rozumem, láskou k nauce a vroucí touhou po poznání Pravdy. V dokonalosti vystudoval různé školy řecké filozofie: stoiky, peripatetiky, pythagorejce, platoniky a přesvědčil se, že žádné z těchto učení, mu neotevírá cestu k poznání Pravého Boha.

Jednoho dne, když se procházel po odlehlém místě za městem a přemýšlel, kde hledat cestu k poznání Pravdy, potkal starce, který mu v dlouhém rozhovoru odhalil podstatu křesťanského učení a poradil mu, aby odpovědi na všechny životní otázky, hledal v knihách Svatého Písma. „Především však,“ řekl mu starec, „modli se pilně k Bohu, aby ti otevřel dveře Světla. Nikdo nemůže poznat a postihnout Pravdu, pokud mu rozum poznání, nedá sám Bůh, který ji zjevuje každému, kdo Ho s modlitbou a láskou hledá.“

Ve věku 30 let, přijal Justin svatý křest. Od toho času, pak svůj rozum a své vědění, rozsáhlé filozofické znalosti, věnoval kázání Evangelia prostřed pohanů. Začal proto putovat po celé Římské říši a všude zaséval semena spásné víry. Napsal: „Kdo může hlásat Pravdu a nehlásá ji, bude Bohem odsouzen“.

Otevřel školu, kde kázal křesťanskou filozofii. Důsledně hájil pravdu a spásonosnost křesťanského učení, přesvědčivě vyvracel jak pohanskou učenost (jako například ve sporu s kynickým filozofem Kriskentiem), tak heretické překroucení křesťanství (zejména se vyslovoval proti učení Markióna gnostika).

Kolem roku 155, když císař Antoninus Pius (138 - 161) začal pronásledovat křesťany, svatý Justin, císaři, osobně předložil „Apologii“¹ na obranu tří křesťanů, kteří byli nevinně odsouzeni ke smrti: Ptolemaia a Lucia, jméno třetího zůstalo neznámé. V této „Apologii“ dokázal nepravdivost všech obvinění vznesených proti křesťanům „jménem nespravedlivě nenáviděných a pronásledovaných křesťanů“. Jeho „Apologie“ měla na císaře tak příznivý vliv, že pronásledování zastavil. S tímto císařským rozhodnutím se svatý Justin vydal do Asie, kde byli křesťané obzvláště tvrdě pronásledováni, a sám tam šířil radostnou zprávu o císařském rozhodnutí, ve všech možných městech a zemích.

V Efezu, pak svatý Justin vedl disputaci s rabínem Tryfonem. Pravoslavný filosof, opíraje se o základy starozákonních prorockých spisů, v něm dokazoval pravdivost křesťanské věrouky. Tuto disputaci, pak svatý Justin zapsal ve svém díle „Dialog s Židem Tryfónem“².

Následovala jeho druhá „Apologie“³, která byla adresována římskému senátu. Byla napsána v roce 161, krátce poté, co na trůn nastoupil Marcus Aurelius (161 - 180).

Po svém návratu do Itálie, svatý Justin, opětovně všude kázal a šířil Evangelium a mnoho lidí obrátil ke křesťanské víře.

Toto jeho horlivé působení v zápase proti nepřátelům křesťanství, ho stála nakonec život. Sám to předvídal, v III. kapitole své Druhé apologie, kde napsal: „Očekávám, že budu chycen do sítě jednoho z těch, o kterých jsem se již zmínil (tj. falešných filosofů). Když pak přišel do Říma, závistivý Kriskentius, kterého Justin předtím porážel v disputacích, vznesl proti němu, před římským soudem falešná obvinění.

Svatý Justin, byl poté vzat do vazby a mučen. Spolu s ním, byli mučeni také další křesťané: svatí Justin, Chariton, jeho žena Charita, Euelpistus, Hierax, Peon, Valerián a Justus. Před soudem městského vládce Rustika, svatí mučedníci směle vyznávali svou víru v Krista. Rustik se svatého Justina zeptal, zda si skutečně myslí, že po mukách, která podstoupil, vystoupí do nebe a dostane od Boha odměnu. Svatý Justin mu na to odpověděl, že si to nejen myslí, ale spolehlivě to ví a je si tím jistý.

Rustik, pak všechny křesťanské vězně vybídl, aby obětovali pohanským bohům. To však oni odmítli, pro což byli odsouzeni ke smrti. Svatým, byla po mnoha mučeních setnuta hlava.

Takto zemřel pravý křesťanský filozof svatý Justin. Po sobě zanechal mnoho spisů, velmi prospěšných pro Kristovu Církev a naplněných moudrostí Svatého Ducha.

__________

¹ Tato jeho První Apologie (tj. Obhajoba), adresovaná císaři Antoninovi Piovi, byla pravděpodobně napsána kolem roku 150. Justin Filosof, v ní vyvrací obvinění z bezbožnosti, nemorálnosti a spiklenectvím vůči křesťanům. Popisuje v ní křesťanské zvyky a učení a snaží se ukázat, že nejsou v rozporu se zákony a morálkou Římské říše.

² Dialog s Židem Tryfónem. Nazýváno také „Rozhovor s Židem Tryfonem“ je apologetické dílo raně křesťanského spisovatele Justina Mučedníka. Spolu s oběma „Apologiemi“ je jedním z Justinových děl, o jejichž autorství se nepochybuje. Toto dílo, je napsáno formou dialogu a skládá se ze 142 kapitol. Je prvním podrobným výkladem křesťanské doktríny.

³ Druhá apologie svatého Justina Mučedníka, byla napsaná okolo roku 161, a je jeho oslovením k římskému senátu, v němž obhajuje křesťany před nespravedlivými obviněními a pronásledováními. Vznikla na základě konkrétní události – popravy tří křesťanů, včetně Ptolemaia a Lucia, na příkaz prefekta Urbika. Justin v ní opětovně vysvětluje křesťanské učení, vyvrací falešná obvinění a pokouší se přesvědčit senát o nevině křesťanů.