První a druhé

nalezení přečestné hlavy Jana Křtitele

památka 24. února / 9. března

Krev největšího z proroků a Kristova Předchůdce Jana, zbarvila narozeninovou slavnost krále Heroda. Tělo Jana Křtitele bylo pohřbeno jeho učedníky (Mat 14,12). Jeho hlavy, se zmocnila zlá Herodiada, když nařídila, aby ji byla na míse přinesena (Mat 14,11).

Svatou hlavu Jana Křtitele, pak nechala zakopat na místě špíny a nečistot, hluboko na nedůstojném místě, vedle Herodova paláce v Machaironu. Avšak zbožná Jana (Luk, 8, 3), manželka Chuzi, Herodova správce domu, hlavu Jana Křtitele vykopala a znovu poté pohřbila v hliněném džbánu, na Olivové hoře, kde měl Herodes svůj pozemek.

Když se pak zvěsti o Ježíšově kázání a zázracích, které vykonal, dostaly do královského paláce, šel Herodes a jeho žena Herodiada zkontrolovat, zda je hlava Jana Křtitele na místě. Když ji nenašli, začali si myslet, že Ježíš Kristus je vzkříšený Jan Křtitel. O tomto jejich omylu svědčí i Evangelium (Matouš 14, 2).

První nalezení hlavy Jana Křtitele (IV. století)

O mnoho let později po stětí hlavy Jana Křitele, přešly Herodovy pozemky do majetku zbožného velmože Innocentia, který zde začal stavět Boží chrám. Když začali kopat základy pro chrám, našla se na tom místě, nádoba s přečestnou hlavou Jana Křtitele. Innocentios se dozvěděl o velkoleposti nalezené svatyně, z blahodatných znamení, které z ní vyvěraly. Takto se událo První nalezení hlavy. Innocentios ji schraňoval s největší úctou. Před svou smrtí, však v obavě, že by mohla být tato svatyně znesvěcena nevěřícími, ji znovu ukryl tam, kde ji našel. Po jeho smrti chrám chátral a nakonec se rozpadl. 

Druhé nalezení hlavy Jana Křtitele (452)

O mnoho let později, za vlády apoštolům rovného císaře Konstantina, jeho matka svatá Helena obnovovala jeruzalémské svatyně. Do Svaté země začalo přicházet mnoho poutníků. Mezi poutníky, byli také dva mniši z Východu, kteří se přišli poklonit Svatému Kristovu Kříži a Božímu hrobu. Těmto dvěma mnichům, svatý Jan Křtitel svěřil, aby našli jeho přečestnou hlavu.

Podle tradice víme, že jim o tom bylo zjeveno ve snu a že poté, co přečestnou hlavu svatého Jana Křtitele, našli na místě, které jim bylo naznačeno, rozhodli se ji vrátit zpět. Boží vůle, však byla, ale jiná. Cestou, kterou šli, potkali chudého hrnčíře ze syrského města Emesa (dnes Homs), kterého chudoba přinutila, jít si hledat práci do sousední země. Když mniši, takto našli souputníka na své cestě, z neopatrnosti nebo z lenosti, pověřili ho nošením torby se svatyní. A on ji nesl, dokud se mu nezjevil sám svatý Jan Křtitel a nepřikázal mu, aby nedbalé mnichy opustil a odešel od nich spolu s torbou, která mu byla svěřena samou Boží Prozřetelnosti.

Pán, pro přečestnou hlavu Jana Křtitele, požehnal hrnčířovu domu ve vší hojnosti. Celý svůj život, prožil hrnčíř pamatováním na to, skrze co, a komu byl zavázán, nebyl pyšný a štědře rozdával milodary. Krátce před svou smrtí, pak předal přečestnou hlavu své sestře, které přikázal, aby ji předala dále, ale jen bohabojným a ctnostným křesťanům.

Díky Boží prozřetelnosti, se přečestná hlava svatého Jana Křtitele, která po dlouhou dobu přecházela od jednoho člověka druhému, dostala do rukou jeromonacha Eustatija. Tento jeromonach, byl však nakažen Ariovou herezí. Mnoho nemocných, kteří k němu přicházeli se svými neduhy, u něj přijímali uzdravení, aniž by přitom, ale věděli, že příčinou, není jeho zdánlivá zbožnost, ale blahodať, která vycházela z hlavy, kterou on však skrýval. Brzy se stalo a jeho bezzákonnost byla odhalena a byl z Emesy vyhnán. Na místě kolem jeskyně, kde jeromonach žil a kde byla do země, znovu zakopána a uschována hlava svatého Jana Křtitele, vznikl monastýr.

Po uplynutí mnoha času, z milosti Boží, došlo ke Druhému nalezení přečestné hlavy svatého Jana. O tom, s jistotou víme, dle popisu jak samotného archimandrity z monastýru v Emese Marcela, tak ze života ctihodné Matrony (♰ 492), sepsaného ctihodným Simeonem Metafrastou (♰ 987). Podle slov prvního, mu byla přečestná hlava zjevena 18. února, roku 452. O týden později, jí byla vzdána celocírkevní úcta, biskupem Uraniem z Emesy a 26. února téhož roku byla přenesena do Emesy, do nově postaveného chrámu ke cti svatého Jana Křtitele. Všechny tyto události, byly doprovázeny uzdravováním nemocných.

Po nějaké době, byla přečestná hlava svatého Jana, z příkazu císaře Markiana přenesena z Emesy do Chalkédonu a poté do Konstantinopole. Zde, na místě zvaném Hebdomon (Ἕβδομον), byl císařským příkazem postaven krásný chrám, v němž byla uložena přečestná hlava, svatého slavného Jana, Proroka, Předchůdce a Křtitele Páně. 

Tropar hlas 4.

Ze země, zjevila se zazářivší hlava Předchůdce Páně, dávajíce věřícím paprsky nepomíjejících uzdravení, z nebes shromažďuje množství Andělů, na zemi pak přizývá lidské pokolení, aby jedním hlasem zvolalo slávu Kristu Bohu.

 Svatý apoštol ze sedmdesáti Onezim (♰ 109)

památka 4. / 17. ledna, ve Sboru sedmdesáti apoštolů

a 15. / 28. února

Svatý Onezim (Onesimus, Onesim) pocházel z Frýgie. Byl otrokem Filemona, horlivého křesťana z města Kolossy, známého svojí pevností ve víře a skutky milosrdenství.

Jednoho dne, Onezim svého majitele okradl, a utekl proto do Říma. Tam se setkal s apoštolem Pavlem, v té době vězněm pro Krista. Když Onezim uslyšel jeho apoštolské slovo, uvědomil si své provinění, obrátil se ke křesťanství, přijal křest a brzy ukázal plody svatých ctností.

Svatý Pavel nechtěl svého učedníka Filemona roztrpčovat a poslal k němu uprchlíka dopisem (List Filemonovi) s prosbou o odpuštění a osvobození. Tento list Filemonovi, je jedním ze čtrnácti listů svatého Pavla. Dobrý Filemon, který s radostí vyhověl prosbě apoštola, přijal Onezima, už ne jako otroka, ale jako bratra a vyslal ho zpět ke svému učiteli jako svobodného člověka, aby se stal služebníkem svatého Evangelia.

Po mučednické smrti svatého Pavla, Onezim sloužil ostatním apoštolům až do jejich smrti, poté byl vysvěcen na biskupa. Onezim začal horlivě kázat Boží slovo o spasení. Evangelium hlásal v ​​mnoha zemích a městech, ve Španělsku v Carpetanii, v Kolosách, v Patrasu.

V hlubokém stáří, nastoupil svatý Onezim na biskupský stolec v Efezu po apoštolu Timoteovi. Když byl svatý Ignatij Bohonosec odsouzen ke smrti a byl v řetězech poslán do Říma na popravu, vyšel mu naproti biskup Onezim s některými křesťany, o kterých se svatý Ignatij zmiňuje ve svém dopise Efezským.

Za vlády císaře Traiana, pak byl svatý Onezim zatčen a postaven před soud, před eparchu Tertilla, který se na něj zvláště zlobil, protože na pravou víru, obrátil jeho manželku i bratra.

Když byl Onezim vyzván, aby se poklonil modlám, odmítl to a promluvil o klanění se lidským modlám s opovržením. Tertillus proto nařídil, aby byl mučen. Onezimovi, však byla bolest lhostejná.

Tertillus, nechal svatého apoštola ve vězení po osmnáct dní. Vězeňská kobka, ale pro něj nebyla hrozným místem uvěznění, stala se mu místem duchovní radosti, kde se radoval z útěchy svého Pána. Věřící k němu přicházeli a navzájem se posilovali slovy modlitby. Onezim kázal Slovo Boží nevěřícím, kteří tam přicházeli spolu s křesťany, a obracel je na pravou víru.

Eparcha, který se chtěl před lidem ukázat jako milosrdný, pak apoštola neodsoudil ke smrti, ale poslal ho do vězení do města Pozzuoli.

Avšak i tam, svatý apoštol horlivě kázal Kristovo učení a mnohé přivedl na pravou cestu. Když se o tom dozvěděl Tertillus, přikázal, aby byl znovu přiveden v řetězech k soudu.

Eparcha ho znovu vyslechl a dozvěděl se, že stejně jako i předtím, neochvějně vyznává Kristovu víru. Nařídil proto, aby byl ukamenován, poté byla svatému, useknuta hlava mečem.

Žena z jedné urozené rodiny, pak vzala tělo svatého a uložila ho do stříbrné schrány. Takto okolo roku 109, završil svou pozemskou cestu svatý apoštol Onezim.