Životy Svatých

 Svatý ctihodný Alexij, člověk Boží (♰ 411)

památka 17. / 30. března

Svatý ctihodný Alexij člověk Boží (Alexios, Alexius), byl synem zbožných, významných a zámožných rodičů, senátora Eufimiana a jeho manželky Aglaidy, žijících v Římě. Získal velmi dobré vzdělání. Svými rodiči, byl jako mladý zasnouben a oddán s mladou dívkou z urozené rodiny.

Po svatebním veselí, přišel Alexij v noci ke své mladé ženě, vzal svůj zlatý prsten a drahocenný opasek, zabalil je do porfyru a dal jí je do rukou se slovy: „Ochraňuj toto a Bůh nechť bude mezi mnou a tebou, dokud Jeho blahodať, v nás nevytvoří něco nového“. Potom od ní odešel do své oddělené ložnice, kde ze sebe svlékl zlatem protkaný šat a oblékl se do prostého oděvu. Vzal něco ze svého bohatství, zlata a drahých kamenů, odešel ze svých komnat a z města. Když Alexij přišel k moři, nastoupil na loď a odplul do Laodikeje.

Při plavbě se modlil k Bohu: „Bože! Zachraň mě nyní, před marností světského života a dejž, abych stál po pravici na Tvém soudu, se všemi, kdož se Ti zalíbili." Z Laodikeje, se Alexij vydal do Mezopotámie, do města Edessa.

Tam prodal všechny cennosti, které vzal z domu svých rodičů, a peníze rozdal chudým. Oblékl šat chudák a zůstával téměř neustále u předdveří Božího chrámu. Živil se milodary pro jméno Kristovo, co zbývalo, dával jiným chudákům. Neustále přebýval v půstu a modlitbě, jedl jen trochu chleba a vody a každý týden, přijímal svaté přijímání.

Jeho mysl, zaujatá pamatováním na Boha, přebývala na výsostech, jeho tělo, bylo od zdrženlivosti, hubené a vyschlé. V tomto asketickém zápase prožil svatý Alexij v Edesse sedmnáct let a byl Bohem milován.

Ponomar ¹ chrámu, před jehož předdveřím svatý přebýval, dostal od Matky Boží ve vidění příkaz: „přiveď do mého chrámu člověka Božího, ať v něm přebývá“ a pod jménem člověka Božího, byl označen ctihodný Alexij. Jeho bohulibý život, se potom stal známý mnoha lidem a on proto chtěl odejít z Edessy do Tarsu, avšak silná bouře zahnala loď, na které se plavil, do Říma.

Působením Boží prozřetelnosti, se tak člověk Boží Alexij vrátil do své vlasti. Tam, v domě svých rodičů požádal, zda by mohl jako žebrák bez domova, přebývat ve stájích. Jehož rodiče ho nepoznali a souhlasili. Takto tam žil, živící se milodary pro Krista, od jejich stolu.

Každého den, když ctihodný dostával jídlo od stolu svých rodičů, dělil se o něj s ostatními chudými, zatímco on sám, jedl jen chléb a vodu. Noci probděl v modlitbách a každý týden přijímal svaté přijímání.

Podivuhodná byla trpělivost tohoto člověka Božího, protože někteří služebníci z domu jeho rodičů ho bili, jiní ho tahali za vlasy, nebo do něj strkali a kopali, další mu lili splašky na hlavu anebo ho týrali i jinak. Lidskou zlobou a nepřejícností, nepřemožitelný trpitel, to vše snášel v tichosti.

Ještě více podivuhodná truchlivá trpělivost člověka Božího, byla ta

kterou prožíval, když naproti stájím, kde žil, bylo okno do komnaty, ve které bydlela jeho nevěsta, která zůstala v domě svého ženicha, a spolu s jeho matkou často plakali. Jedna o svém vdovství, druhá o ztrátě syna. Člověk Boží, tyto slzy viděl a slyšel jejich vzlykání. Takto žil při domu svých rodičů sedmnáct let, nikým nepoznán, jako žebrák a tulák bez domova.

Když přišel čas, Pán zjevil ctihodnému den a hodinu jeho odchodu do věčného života. Tehdy svatý, požádal jednoho sluhu o inkoust, brk a list papíru, kam napsal celý svůj život.

V jeden den, kdy svt. papež Inocenc I. (♰ 417), sloužil liturgii, na které se modlil i císař Honorius, všichni na konci liturgie slyšeli hlas: „Hledejte člověka Božího, jehož duše, už má brzy opustit tělo, aby se pomodlil za město“. Dalšího dne, se od oltáře znovu ozval hlas: „Člověka Božího, hledejte v domě Eufimianově“.

Listina, kterou ve svých rukou držel ctihodný Alexij, který již zemřel, pak ukázala, kdo tento neobyčejný asketa byl. Alexij člověk Boží, zesnul v Pánu, okolo roku 411 a jeho divotvorné ostatky, při pohřbu doprovázel, západořímský císař Honorius, svt. papež Inocenc I. a velký zástup lidí.

Němí tehdy začali mluvit, slepým se vrátil zrak, posedlí a nemocní na duši se uzdravili. Svaté ostatky ctihodného Alexije, člověka Božího, byly s úctou uloženy v chrámu svatého Bonifáce. Ze schrány s jeho přečestným tělem, vytékalo blaze vonící myro, které uzdravovalo nejrůznější nemoci.

Kánon, kterým se dnes opěvuje památka Alexije, člověka Božího, přijala církev v IX. století od Josefa Studity.

___________

 

¹ Ponomar. Z řeckého παραμοναριος – stráž, vrátný, je služebník chrámu, jehož povinností je zvonit na zvony, zpívat nebo přisluhovat, pomáhat duchovním při bohoslužbách.