Životy Svatých

 Svatí mučedníci Fotios a Aniketos

a mnozí s nimi umučení (♰ 305)

památka 12. / 25. srpna

Tito svatí a slavní mučedníci žili v Nikomédii za vlády Diokleciána. Císař Dioklecián vydal edikt, kterým nařizoval všem občanům přinášet oběti modlám na znamení poslušnosti úřadům. Křesťanům, jestliže neuposlechnou, edikt hrozil různým mučením a vystěhováním na okraj říše. To velmi znepokojilo obyvatelstvo hlavního města Východu. Mnoho křesťanů se ze strachu z mučení zřeklo jediného Boha a podřídilo se. Avšak ti, v jejichž srdcích byla víra hluboce zakořeněna, odvážně odolávali hrozbám, vyzbrojeni vítězným znamením kříže, hlasitě vyznávali Kristovo jméno a šli cestou utrpení. Toto pronásledování se rozšířilo do různých měst říše a jeho obětí bylo, nespočet.

Po dvou letech, od vynesení tohoto ediktu, odešel sám Dioklecián do Nikomédie, aby zkontroloval, jak tento edikt plněn. Za přítomnosti vojska, shromáždil senát a nařídil předvést katapulty, lámací kola, rošty na pálení těl a další mučicí nástroje, u nichž už jen samotný pohled na ně, vyvolával u přítomných chvění strachu. Poté císař oslovil přítomné, vyděšený lid, však neodpověděl ani slovo. Následně však z davu vyšel jeden z členů senátu, Aniketos, známý svým vysokým vzděláním a moudrostí, a když se přiblížil k císaři, směle ho oslovil.

Vysmál se všem prázdným hrozbám, ke kterým se musel jako pronásledovatel křesťanů, nucen uchýlit, kvůli obraně bezmocných model, které se nemohly bránit. Poté obvinil císaře, že bojuje proti živému Bohu a nutí lidi, kteří byli stvořeni k Jeho obrazu a podobě, aby uctívali modly vytesané z kamene a dřeva. Aniketos řekl, že pouze Kristus je skutečným Pánem nebe a země a skrze něj je dána moc králům a vládcům, protože nebe, ozdobil hvězdami a zemi rostlinami a zvířaty, které slouží člověku a volají ho k oslavě Boha.

Dioklecián, rozhněvaný drzými řečmi, obvinil Aniketosa z urážky bohů. Svatý se, však císaře zeptal, pro jaké skutky mají být uctívány modly, které nelze v žádném případě nazývat bohy, protože je třeba, nejprve je vyřezat a ozdobit. Potom vyznal svou víru v Boha, Jediného ve třech osobách, Otce, Syna a Svatého Ducha, který dává křesťanům, blahodať porazit knížete tohoto světa. Když pronásledovatel křesťanů, viděl, že lidé podporují Aniketosa, chtěl dát pozabíjet všechny shromážděné, ale vojevůdce Plakida ho od toho odradil a připomněl mu, že vládce by se měl vyznačovat velkorysostí.

Tehdy Dioklecián nařídil, aby byl svatý bičován volskými šlachami, dokud mu nebudou vidět vyhřezlé vnitřnosti. Ale svého jména hodný Aniketos, což znamená „neporazitelný“, neustále, při vší bolesti a utrpení, vyznával Krista svého Spasitele. Na příkaz císaře, na něj byl vypuštěn obrovský lev, který všechny vyděsil hrozivým řevem. Když se však tento dravec přiblížil ke svatému, zastavil se u něj, stal se tichým a krotkým jako beránek a opatrně svoji tlapou, stíral pot z tváře mučedníka.

Skrze modlitby svatého, započalo v Nikomédii strašlivé zemětřesení, které převrhlo obrovskou sochu Herkula, která se rozpadla na malé kousky a zničila severní část města. Pod troskami budov zemřelo mnoho pohanů. Císař, zatvrzele rozhořčený ve svém klamu, připsal tuto pohromu hněvu bohů a nařídil okamžitě useknout hlavu svatého mučedníka. Avšak v tom okamžiku, voják, který tím byl pověřen, nemohl hýbat rukama a nemohl svatého zasáhnout mečem.

Poté, byl rozsudek změněn a mučedník byl přivázán do tvaru kříže ke kolu zavěšenému nad ohněm. Se zlomenými končetinami a spáleným tělem, svatý Aniketos se ještě více přiblížil v modlitbě k Bohu, která byla plamennější než všechny ohně na zemi, a na prosby mučedníka oheň spálil jen jeho pouta a uhasl.

Císař nařídil, aby Anikita byla vhozena do kotle s vroucí vodou - zjevil se však anděl Boží a zachránil ho. V tu chvíli k svatému přiběhl synovec Fotios, aby společně poděkoval Bohu za pomoc, kterou vždy poskytuje svým služebníkům. Fotios se vysmál modlám a prohlásil, že je ochoten zemřít se svým strýcem, jen aby získal odměnu v Nebi. Na znamení od císaře, se na něj vrhl jeden z vojínů, okamžitě však oslepl a svým vlastním mečem, si zasadil smrtelnou ránu.

Poté byli oba svatí spoutáni těžkými řetězy a uvrženi do vězení. Tam potkali svatého Lukiána Antiochijského (památka 15. / 28. října), a jeho učedníky, kteří byli do Nikomédie přivedeni z východu k soudu. Mučedníci se srdečně pozdravili a Lukián je vyzval, aby zůstali, pevní ve svém vyznání jediného pravého Boha a nebáli se hrozeb trýznitele, který má moc pouze nad tělem, ale je bezmocný proti pevnosti duše. Řekl: „Sama země volá k Bohu, zavlažená krví mučedníků! Vyznávajíce Krista, vstoupíte do Království Nebeského“.

Aniketos a Fotios, poté, co byli odděleni od Lukiána, byli později znovu předvoláni k výslechu císařem, který se je pokusil zlomit předstíranými sympatiemi a sliby bohatství a výsostných poct. Svatí na to, ale odpověděli jedním hlasem: „Ať zahynou tvé pocty a sliby, spolu s tebou!“ V hněvu Dioklecián nařídil, aby jejich břicha byly páleny pochodněmi a poté, aby byli kamenováni v aréně. Potom všem mučení, zůstali svatí zázračně nezraněni, byli proto taženi po silnici, přivázáni k ocasům divokých koní. Následně jim byla do jejich rán vsypána sůl a znovu byli uvrhnuti do vězení.

Aniketos a Fotios, byli drženi ve vězení více než tři roky. V této době pokračovalo pronásledování křesťanů po celé říši. Nakonec si na ně císař vzpomněl a po výslechu, při kterém se mučedníci projevili, pevní ve své víře, stejně jako kdysi, nařídil je hodit do vroucího kotle. Tři dny pod ním rozdělávali oheň, ale díky modlitbě svatých se mramor rozštípl a voda se z lázně vylila a oheň uhasila. Po mnoha mukách, která sloužila k jejich mučednické slávě, odešli svatí Aniketos a Fotios k Pánu, upáleni zaživa.

Na císařův příkaz byla postavena obrovská pec, upevněná na čtyřech železných sloupech. A stejně jako kdysi Babylonský král Nebukadnesar II. (Nabuchodonozor), nařídil tuto pec rozpálit a měl v úmyslu v ní spálit nejen dva svaté mučedníky, ale také všechny křesťany, které se našli v blízkosti. Křesťané, nečekali, až je pohané budou házet do pece, sami, spolu se svými manželkami a dětmi, šli k ní a volali: „Jsme křesťané a uctíváme jediného Boha!“

Nejprve do pece vstoupili svatí mučedníci Aniketos a Fotios a po nich do ohně zamířilo celé množství shromážděných křesťanů s modlitbou a rukama zdviženýma k Nebi. Z plamenů křesťané volali: „Děkujeme Ti, Otče a Bože všemohoucí, že jsi nás vírou v Jednorozeného Syna svého a Pána našeho Ježíše Krista shromáždil pro korunu mučednictví, modlíme se k tobě Milostivý, vztáhni ruce své z výsosti a přijmi duše naše do věčného pokoje, který jsi připravil pro své vyznavače.“ Během této modlitby, pak spočinuli v Pánu. Svatí Aniketos a Fotios zůstali naživu v této peci tři hodiny a poté, co se pomodlili, vydali i oni své duše do rukou Božích.

Když nakonec oheň vyhasl, křesťané využili lhostejnosti vojáků a čestné ostatky mučedníků odnesli, aby je zachránili.

O mnoho let později, když pronásledování křesťanů skončilo, bylo místo, kde byly přečestné ostatky svatých mučedníků ukryty, odhaleno chorepiskopu Ducitiovi. Nechal tyto čestné ostatky přenést do jednoho Konstantinopolského chrámu, postaveného na počest svatých mučedníků. Tam došlo k mnohým uzdravením od svatých ostatků.