Svt. Tichon divotvůrce,

biskup Amathuský (♰ 425)

památka 16. / 29. června

Svatý Tichon, byl synem prostých lidí z města Amathus¹, v jižní části ostrova Kypr. Od dětství byl zasvěcen Bohu, vyrůstal ve zbožnosti a v chrámu sloužil jako čtec.

Otec svatého Tichona byl pekařem. Jednoho dne poslal svého syna do města prodávat chléb, avšak Tichon, který chtěl naplnit slova Evangelia, rozdal ho chudým (Mat 25, 35-40). Když se o tom dozvěděl jeho otec, rozzlobil se. Chlapec mu řekl, že chudým, ten chléb jen zapůjčil a že mu, zato bude dáno jako odměna stonásobně více, neboť takto to slíbil sám Pán. A skutečně, když se vrátili domů, viděli, že stodoly jsou plné pšenice.

Po smrti rodičů, se svatý Tichon veškerého svého majetku vzdal a opustil veškeré světské starosti, aby na sebe vzal jho lehké a sladké (Mat 11, 28–30). Přišel k biskupu, svt. Mnemoniovi ², který, když viděl ctnosti a zbožnost mladého Tichona, rukopoložil ho na diákona a svěřil mu správu nad církevním majetkem a také poučování lidu ve víře. Slovy naplněnými ohněm božské lásky, svatý Tichon odhaloval lži bezbožných a pohanů a mnoho z nich přiváděl ke křtu, za biskupem.

Poté co svt. Mnemonios zesnul v Pánu, rukopoložil svt. Epifanios Kyperský ³, na biskupa města Amathus svatého Tichona. Od toho okamžiku, zářil svatý Tichon jako pravý svícen Kristovy Církve. Jedny přesvědčoval o pravdivosti Evangelia nezvratnými argumenty, jiné pak, přiváděl k víře, pomocí ohromujících zázraků. Vyháněl běsy, uzdravoval nemocné na těle i na duchu, jedním slovem, s pomocí Božské blahodati, která skrze něj působila, učinil nemožné možným.

Svatý byl milosrdný, dveře jeho domu byly otevřeny všem, s láskou naslouchal a plnil žádosti každého, kdo k němu přicházel. Nebál se výhrůžek a mučení, rozhodně a nebojácně vyznával svou víru před pohany.

Protože však někteří pohané, i nadále setrvávali v uctívání falešných bohů, svatý biskup vstupoval do jejich chrámů a svrhával bezbožné modly. S bičem v ruce vyhnal kněžku Artemidy Anthusu, která ho zahrnovala kletbami. Později však i ona poznala, že svatému pomáhá Boží moc, vyznala Krista a přijala svatý křest se jménem Evanthia.

Obdobně, během jednoho velkého soutěžení, které bylo doprovázeno slavností s neslušnými tanci, pohané uspořádali průvod se sochou kyperské bohyně. Když pak procházeli kolem křesťanského chrámu, vyšel z něj svatý Tichon a tuto sochu rozbil. Takto znovu a jasně odsoudil pověry pohanů, až se všichni obrátili k pravému Bohu a přáli být si pokřtěni.

Jindy, poté, co byl Tichon obviněn pohany Kaliciem a Kleopatrou, musel se dostavit před vládce ostrova. Tehdy tomuto světskému vládci odpověděl, že je služebníkem lidumilného Boha a musí se připodobňovat k němu, skrze soucítění se všemi, kteří jsou v temnotě bloudění a lidských omylů, proto jim musí kázat, že je jen jeden pravý Bůh. K tomu svatý Tichon dodal, že s pohany zachází jako s nemocnými lidmi, které mu Pán svěřil k uzdravení, a že je připraven snášet od nich urážky i špatné zacházení, neboť to je jen slabý stín utrpení, které Pán snášel pro naši spásu. Vládce a soudce, byl ohromen klidnou sebedůvěrou svatého a nařídil jeho propuštění a mnoho soudcových pomocníků, kteří byli přítomni u tohoto rozhovoru, se skrze to obrátilo k pravé víře.

Svatý Tichon měl pole, kde zasadil vinohrad. Jednoho dne, krátce před odchodem z tohoto světa, tam svatý Tichon přišel, aby se podíval na vinohradníky při jejich práci, jak prořezávají suché výhonky. Vzal jeden z těchto výhonků, které se už chystali vinohradníci spálit, a obrátil se k Pánu s modlitbou, aby výhonek ožil a předčasně přinesl hojné a sladké plody. Pak ho svatý Tichon vsadil do země a řekl věřícím, že tento zázrak se bude dít vždy, na znamení neustálé, neviditelné přítomnosti jejich pastýře a jeho neustávajících modliteb. Po zesnutí svatého pak každý rok v předvečer jeho svátku, 16. června, hrozny, které byly do té doby, jak je, v tomto ročním období obvyklé, zelené, během celonočního bdění rychle dozrály, staly se tmavými a šťavnatými a během božské liturgie byla jejich šťáva smíchána se svatými dary. Křesťané brali semena těchto hroznů, aby skrze ně požehnali svým vinicím a uzdravovali nemocné.

Když Pán nakonec zjevil Tichonovi den jeho zesnutí, vydal se svatý navštívit rolníky pracující na ječném poli. Ti, když uviděli svého pastýře, přišli si k němu pro požehnání. Tehdy také uslyšeli nadpozemský hlas, který volal svatého do nebeských příbytků. O ​​tři dny později, ten, kdo po mnoho let svou modlitbou pozvedal trpící z lože nemoci, byl sám postižen nemocí. Nehledě na to, utěšoval svou matku, která plakala u jeho hlavy, a připomínal ji, že žijící na zemi, musí doufat pouze ve vzkříšení. Poté, svatý Tichon, k sobě shromáždil své duchovní děti, kněze i věřící a chválil křesťanskou důstojnost těch, kteří se stali Božími a Kristovými, kteří jsou povoláni k tomu, aby Krista následovali a nedali se oklamat pokušením tohoto světa. Po tři dny, byl svatý pastýř na lůžku nemoci.  Po třech dnech, byl v radostí přijat nebeskými zástupy.

Celý Kypr truchlil nad jeho smrtí. Během pohřbu, který s modlitbou doprovázeli všichni kyperští biskupové a kněží za přítomnosti velkého zástupu věřících, tělo svatého Tichona zářilo jasnou září a vydávalo podivuhodnou a blahou vůni.

Svatý Tichon tak, jak to slíbil, neopustil svou pastvu, a i nadále plnil jejich modlitební prosby. Jednu ženu uzdravil z malomocenství a zachránil hluchoněmého chlapce, který byl posedlý běsem. To se stalo následovně. Rodiče dítěte se dlouho modlili za jeho uzdravení v chrámu svatého Tichona, ale jejich prosba nebyla vyslyšena. Přičítali to za vinu sobě a svým hříchům a v zármutku z chrámu odešli. Tehdy se jim zjevil svatý Tichon v podobě kněze a žádal je, aby nezanechávali modlitbu. V tom okamžiku, běs prudce zatřásl chlapcem a se zvoláním z něj vyšel. Křičel: „Ach Tichone! Boží blahosklonnost a přízeň k tobě, mě zahání,“ a dítě začalo hned v tom okamžiku mluvit, klidně a čistě.

Tyto a mnoho dalších zázraků svatý vykonal a koná pro ty, kdo s vírou hledají jeho pomoci. Za takovouto svatost velkého divotvorce Tichona, budiž sláva našemu Bohu, nyní i vždycky až na věky věků. Amen.

__

¹ Amathus – Αμαθούς. Česky též Amathús či Amathounta, pozůstatky tohoto starověkého města se nacházejí na jižním pobřeží Kypru, přibližně 10–12 km východně od centra Limassolu.

² Svt. Mnemonios, biskup Amathuský (♰ IV. stol). Památka 16. / 29. června. Je krátce zmiňován jako předchůdce na biskupském stolci svt. Tichona, biskupa Amathuského, v jeho životopise, který napsal jeho krajan svatý Jan Milosrdný, patriarcha alexandrijský (619), a také v krátkých Životech svatých. Svatý Mnemonius sám rukopoložil Tichona na diákona. Dříve byla jeho památka byla vzpomínána jen v životě svt Tichona, bez určitého data. Nyní je v mnoha současných řeckých pramenech je jeho památka uváděna 16. června spolu s Tichonem, biskupem Amathuským.

³ Svt. Epifanios Kyperský, arcibiskup Salamiský (♰ 403). Památka 12. / 25. května. Narodil se okolo roku 315 v Palestině křesťanským rodičům židovského původu. Už v mladí tíhl k asketickému způsobu života. Studoval v Alexandrii, kde získal velmi dobré teologické vzdělání a také klasické vzdělání, znal pět jazyků (řecký, hebrejský, latinský, syrský a koptský). Později založil monastýr ve svém rodném městě, jehož správu na svých bedrech nesl po třicet let, skrze, co získal pověst svatého. V roce 367 byl zvolen biskupem v Konstanci (jméno, které město Salamis na Kypru získalo na počest císaře Konstantina II. Ten, toto město přestavěl a obnovil, po zemětřeseních). Což byla hodnost, která mu zůstala až do jeho smrti. Jeden z raných církevních otců a učitel Církve, proslulý svými zápasy a boji s herezemi. Jeho názory a přesvědčení, byly ovlivněny askety Egypta a Palestiny v čase zápasu Církve s arianismem, v němž měl aktivní účast. Přestože byl biskupem, žil v tom nepřísnějším odříkání pravého mnicha. Zesnul v roce 403 na cestě po moři, z Konstantinopole na ostrov Kypr.

 

Svt. muč. Blažej, biskup Sebastský

a další spolu s ním umučení (♰ 316)

památka 11. / 24. února

Svatý Blažej (Blasios, Vlasij), byl biskupem města Sebaste (dnes Sivas). Když za vlády císaře Diokleciána, začalo všeobecné pronásledování křesťanů, svt. Blažej směle vyznával svou víru, pronásledované křesťany utěšoval a navštěvoval ty, kteří byli ve vězení.

Takto také navštěvoval svatého mučedníka Eustratia (♰ 304), jednoho z pětice slavných mučedníků. Před jeho slavnou mučednickou smrtí, pro něj odsloužil božskou liturgii a následně se postaral, o záchranu drahocenných ostatků svatých mučedníků Eustratia, Auxentia, Eugenia (Evžena), Mardaria a Oresta.

Svatému Eustratiovi, dal také slib, že se i nadále, bude starat o věřící a nevydá se mučení, dokud k tomu nedostane znamení od Boha. Takto konal a stejně, jako mnozí jiní v době pronásledování, se nějaký čas před mučiteli skrýval.

Činil tak i během pronásledování za císaře Licinia. Tehdy se před světem ukryl na opuštěné hoře Argaeus (stratovulkán, nyní Erciyes Dağı) a žil tam v jeskyni, tichým životem v půstu a modlitbě.

Blažejovo útočiště, však po nějakém čase, bylo objeveno. Objevili ho ti, kteří pro místního vládce Agricolause, chytali divoká zvířata do arény, která potom, byla vypouštěna na vězněné křesťany.

Když se o něm Agricolaus dozvěděl, poslal tam se vzkazem znovu své vojáky, kteří předali Blažejovi vzkaz: „Vyjdi z jeskyně a pojď s námi do města. Volá tě vládce!“

„Tak tedy pojďme, mé děti,“ odpověděl Blažej. „Pán si na mě vzpomněl. Třikráte se mi tuto noc zjevil a řekl mi, vstaň a přines mi oběť! Dobře, děti, že jste přišli. Pán můj Ježíš Kristus, nechť bude s vámi!“

Cestou, blízko samého města Sebaste, k němu přistoupila chudá vdova a s pláčem si stěžovala, že jí vlk ukradl její jedno jediné selátko. „Nebuď smutná a neplač,“ řekl ji svatý, „selátko se ti vrátí živé a nezraněné.“ Jak dořekl svá slova, pokračoval dál ve své cestě. K vdově potom přiběhl vlk se selátkem v tlamě, které pak položil živé před ženu, sám pak utekl zpět do pustiny.

Po příjezdu do města, byl Blažej druhého dne nejprve vlídně přijat a přemlouván, aby obětoval modlám. Protože však byl pevný ve své víře a něco takového jasně odmítal, byl proto nemilosrdně zbit tyčemi a uvržen do vězení.

Agricolaus, si po několika dnech, znovu vyžádal mučedníka a opětovně zkoušel nezlomnost jeho víry. Nařídil, aby byl svatý Blažej nahý pověšen na strom, a jeho tělo, aby bylo trháno ostrým železem. Mučedník Blažej, však ani poté nezakolísal. Naopak, spolu s ním sedm křesťanských žen, které sledovaly jeho vyznavačství, jasně, stejně jako on, vyznalo, před mučitelem Kristovu víru. Tyto ženy, pak byly ještě téhož dne mučeny, a nakonec jim byly setnuty hlavy.

Agricolaus, který viděl, jak je všechno jeho úsilí marné, nařídil, aby Blažeje utopili v jezeře. Když byl svatý přiveden na břeh, přežehnal se svatým křížem a poté kráčel po vodě, stejně jako Spasitel po hladině Galilejského jezera. Když dosáhl prostředku jezera, vyzval pohany, aby ho následovali, pokud věří ve své modly. Šedesát osm z nich vyšlo za ním, okamžitě se však utopili. Poté se zjevil světlý anděl a vyzval svatého, aby se vrátil na břeh a tam přijal korunu mučedníka.

Když byl odsouzen ke stětí hlavy, ozářen božským světlem, obrátil se svatý Blažej k Nebi. V modlitbě za všechny, prosil Boha, aby ti, kteří ho požádají o pomoc v nemoci nebo jiných těžkých zkouškách, byli pro slávu Božího Jména vyslyšeni. Pán se mu poté zjevil svými slovy: „Tvou modlitbu jsem vyslyšel a dám ti, oč žádáš.“

Tělo svatého Blažeje, spolu s těly dalších svatých mučedníků, byla po jejich popravě, s úctou pohřbena. Tyto svaté ostatky mučedníků, se pak staly pramenem blahodati pro mnohé poutníky, kteří do těch míst každoročně přicházeli, aby oslavovali jejich památku. Svatý mučedník Blažej, je jedním ze svatých uzdravitelů, který je ctěný jak na Východě, tak na Západě.

Přečestná hlava divotvorce Blažeje, je dnes schraňována v monastýru Konstamonitou na Svaté hoře Athos.

Modlitba

Mnoho trpící otče, veliký služebníku Boží, svatý mučedníku Blažeji. Vyslyš nás hříšné, kteří k tobě přibíháme a k tobě se horlivě modlíme. Bouře mnohých zel, nesnází a zármutků, nás zavalila, jsme přemáháni duševními a tělesnými nemocemi, i všelikými útoky nepřátel. Jsme nedbalí ke své spáse a nestaráme se o ni, nejsme ani hodni prosit Pána o pomoc pro mnohé naše hříchy. Avšak ty, pastýři dobrý, kterýžto máš velikou smělost před Milosrdným Bohem, který jsi kdysi, vidouce svá utrpení neodmítl plačící vdovu, která k tobě přišla. Jinou vdovu jsi zase od útoku šelmy zachránil a další jsi pak vyprosil u Pána uzdravení pro její dítě. Stejně tak shlédni i nyní na své děti, které k tobě v tuto chvíli přibíhají, prosící o útěchu a pomoc. Tys vyprosil u Pána, postihne-li, koho nějaká nemoc nebo neštěstí a vzpomene tvého jména, pomůžeš každému ke slávě Jeho Přesvatého Jména. Neodmítej nás, kteří se k tobě modlíme, ale tak jak jsi slíbil, k dobru učiň všeliké prosby naše, po milosti Přemilostivého Boha, jemuž patří čest a sláva na věky věků. Amen.

 

Svt. nový mučedník Ilarion (Troickij),

arcibiskup verejský (♰ 1929)

památka 15. / 28. prosince, v den jeho smrti, 11. / 24. července v den vyzdvihnutí svatých ostatků v roce 1998, 27. dubna / 10. května, v den přenesení jeho svatých ostatků z Petrohradu do Moskvy v roce 1999 a také v den památky Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských

Svatý nový mučedník vladyka Ilarion, se narodil 13. září roku 1886, jako Vladimír Alexejevič Troickij, v rodině kněze, ve vesnici Lipicy, v Kašírském Újezdu Tulské gubernie. Dětství budoucí archijerej, prožil ve zbožném prostředí své rodiny. 

Poté, co s vyznamenáním zakončil Tulskou duchovní škole a poté i Tulský seminář, nastoupil na Moskevskou duchovní akademii. Tam byl uznán jako nejlepší student za posledních padesát let.

Hlavním tématem jeho bádání, teologických a publicistických prací, byla nauka o Církvi. „Není křesťanství bez Církve“ – tato myšlenka, která dala i nazvání jednomu z jeho děl, se jako červená nit, následně táhla celou literární činností tohoto Božího služebníka, a i jeho samotným životem.

V roce 1910, zakončil Moskevskou duchovní akademii a následně tam zůstal jako učitel. Poté, se tam inspektorem a nakonec prorektorem. O tři roky později přijal mnišský postřih se jménem Ilarion (v čest ctihodného mučedníka Hilariona Nového, igumena Peleketského) a brzy nato, byl rukopoložen na diákona a kněze. v témže roce, mu pak byla udělena hodnost archimandrity.

V roce 1917, se archimandrita Ilarion, zúčastnil Místního sněmu Ruské pravoslavné církve (1917–1918). Na tomto sněmu, vystoupil se svým Slovem, ve prospěch znovuobnovení patriarší služby v Ruské Pravoslavné Církvi, po dlouhé době tzv. Synodálního období. Jeho zanícená řeč „Proč je nutné obnovit patriarší službu?“, následně sehrála velkou roli v tomto rozhodnutí.

Při nově zvoleném patriarchovi Tichonovi, sloužil archimandrita Ilarion jako jeho tajemník a hlavní konzultant v teologických otázkách, což ve skutečnosti znamenalo ochranu Církevních zájmů před bolševickým režimem. Z těchto důvodů, následovalo na podzim roku 1919, jeho zatčení a tříměsíční věznění ve věznici Butyrka.

V roce 1920, po jeho propuštění, se uskutečnila jeho chirotonie na biskupa verejského, vikáře patriarchy.

Život vladyky Ilariona, byl spojen s moskevským Sretenským monastýrem, ve kterém byl ještě jako archimandrita ustanoven představeným. Jeho aktivní církevní činnost, živá a pronikavá kázání, veřejné disputace s bolševiky, to vše, se pak stalo v roce 1922, důvodem pro jeho druhé zatčení a následné vyhoštění do Archangelska.

V roce 1923, po propuštění, se vladyka Ilarion vrátil do Moskvy a se svou charakteristickou energií, zahájil aktivní boj proti obnovleneckému rozkolu ¹. Svt. Ilarion hodně kázal, přesvědčoval ty, kteří odpadli od Církve či zakolísali, sestavil obřad pokání pro obnovlence a jejich znovusjednocení s Církví. Patriarcha Tichon², ho nazýval svým nejbližším asistentem, povýšil ho do hodnosti arcibiskupa a zapojil ho také, do Prozatímního patriaršího synodu.

Takováto aktivní působnost vladyky Ilariona, nezůstávala bez povšimnutí tehdejších bezbožných úřadů. Na konci roku 1923 byl světitel znovu zatčen a odsouzen na tři roky do Soloveckého tábora zvláštního určení ³. Byl obviněn z „šíření lživých protivládních informací a z agitace proti sovětské moci pod rouškou náboženství“. Když vladyka Ilarion dorazil na Solovky a na vlastní oči viděl onu hrůznou situaci tamějších vězňů, na kterou reagoval okamžitě slovy: „Živí odsud neodejdeme.“

V táboře, arcibiskup Ilarion pracoval jako lesník, hlídač, pletař sítí, rybář a dělal další, jiné těžké práce. V létě 1925, pak byl převezen do věznice v Jaroslavli. V této době se ho státní úřady, snažili přesvědčit, aby se zúčastnil obnovleneckého hnutí, slibovali mu svobodu a hodnost metropolity, tak důležitá, pro ně byla autorita arcibiskupa Ilariona. Toto vše, ale vladyka kategoricky odmítal a byl tak znovu navrácen na Solovky. V roce 1926, byl odsouzen k dalším třem letům v Soloveckém táboře.

Koncem roku 1929, následoval nový soud a rozsudek: tři roky vyhnanství v Kazachstánu. V té době, už byl, ale už vladyka Ilarion, zcela fyzicky i morálně vyčerpán. V Leningradu, v tranzitní věznici, svatý mučedník onemocněl tyfem a po těžkém utrpení, odešel k Pánu.

Budoucí mučedník, metropolita Serafim (Čičagov) ⁴, který tehdy sloužil na bývalé Petrohradské katedře, se domohl povolení vzít jeho tělo k pohřbení. Pohřební bohoslužbu vykonali a pohřbení zesnulého arcipastýře, učinili v Novoděvičím monastýru Kristova Vzkříšení v Petrohradě (tehdy už Leningradu).

24. července, roku 1998, byly čestné ostatky vladyky mučedníka Ilariona, nalezeny a vyzdvihnuty ze země a umístěny v Kazaňském chrámu, v Novoděvičím monastýru Kristova Vzkříšení v Petrohradě.

10. května, roku 1999, byl arcibiskup Ilarion připočten do zástupu svatých, jako místně ctěný svatý a jeho svaté ostatky byly slavnostně přeneseny z Petrohradu do Moskvy, do Sretenského monastýru.

Na Archijerejském Sněmu v roce 2000, byl svt. nový mučedník Ilarion připočten do Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských, k celocírkevní úctě.

Jeho památka je pak slavena 15. / 28. prosince, v den jeho smrti v roce 1929, 11. / 24. července v den vyzdvihnutí jeho svatých ostatků v roce 1998, 27. dubna / 10. května, v den přenesení jeho svatých ostatků z Petrohradu do Moskvy v roce 1999 a také v den památky Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských.

________________________

¹ Obnovlenci, obnovlenectví. Tzv. Obnovlenecký rozkol; jednalo se o hnutí, které vzniklo v Ruské Pravoslavné Církvi po tzv. Říjnové revoluci roku 1917. Za svůj cíl si ustanovilo „obnovu a reformu církve“, a to „novým demokratickým řízením“ a „modernizací bohoslužeb“. Postavilo se proti tehdejšímu vedení Církve, proti svt. patriarchu Tichonovi, přičemž byla oznámena také plná podpora tehdejšímu novému režimu. Přes všechny snahy, se hnutí kolem roku 1946 rozpadlo.

² Svt. Tichon, patriarcha moskevský (♰ 1925). Světitel Tichon (Bellavin) byl 5. listopadu 1917 vybrán prostřednictvím losu tehdy už slepým starcem ctih. Alexijem Zosimovským a vstoupil na patriarší trůn Ruské pravoslavné církve jako její patriarcha po dlouhé době tzv. Synodálního období, tedy vůbec poprvé od roku 1700, kdy zesnul poslední patriarcha (Adrián). Byl velmi oblíben a měl velkou autoritu. Během jeho patriarší služby mu bylo několikráte usilováno o život. Nakonec zesnul roku 1925 na svátek Zvěstování Přesvaté Bohorodice ve věku 60 let. Podle oficiální verze na selhání srdce, ačkoli se objevovaly stále častější domněnky, že byl otráven. Několik hodin před svojí smrtí pronesl: „Nyní usnu… silně a nadlouho. A noc bude dlouhá a temná, temná“. Byl svatořečen jako vyznavač, jeho památka je slavena v den jeho zesnutí 25. března / 7. dubna a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.

³ Solovecký tábor zvláštního určení. Za sovětského Ruska, byl tento tábor, v roce 1920 založen na Soloveckých ostrovech (Solovky – skupina ostrovů v Bílém moři. Ostrovy leží v Archangelské oblasti Ruska.) Byl to jeden z největších nápravně pracovních táborů – tzv. Gulagů.

⁴ Svt. nový mučedník, metropolita Serafím (Čičagov). Památka 28. listopadu / 11. prosince. Původně byl vojákem, jeho nejvyšší hodnost, kterou získal, byla hodnost, generál - polního zbrojmistra (Generalfeldzeugmeister). Pod vlivem svatého Jan Kronštadtského opustil vojenství a přijal kněžské svěcení; jako kněz byl aktivním misionářem a jeho zásluhou vyšla kniha Letopisy Serafímo Divějevského monastýru (1896). Obdržel audienci u svatého cara strastotěrpce Nikolaje II. a předal mu výtisk této své knihy; právě tato audience pak byla jedním z podnětů ke svatořečení ctih. Serafíma Sárovského. Metropolita Serafím byl také jedním z organizátorů svatořečení ctih. Serafíma v roce 1903. Ještě před tím, roku 1898, poté co ovdověl, přijal mnišství se jménem Serafím. Na počátku roku 1904 byl ustanoven představeným Novo-jeruzalémského monastýru Vzkříšení Páně. V roce 1905 pak přijal archijerejské svěcení na biskupa Suchumského z rukou tehdejšího metropolity Moskevského, svt. Vladimíra (Bohojavlenského), který se později stal prvním novým mučedníkem (♰ 1918) z řad archijerejů Ruské pravoslavné církve. Jako archijerej následně prožil těžké roky blížící se revoluce i dobu nástupu bezbožné vlády bolševiků, přičemž jeho pastýřská cesta se završila roku 1933. Tehdy byl i přes těžkou nemoc zatčen a uvězněn v Taganském vězení, kdy jeho zatčení bylo bolševickým režimem maskováno a za přepravu zvolen vůz rychlé pomoci. 11. prosince téhož roku byl v Butově zastřelen. Za svého života byl různorodě nadaný, jako skladatel, spisovatel i jako malíř. V roce 1997 byl svatořečen jako světitel a nový mučedník. Den jeho památky je současně dnem jeho popravy: 28. října / 11. prosince; a současně s tím je vzpomínám také v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.

 

Dvanáct apoštolů Irska – Dha Aspál Deag na hEireann

 

Svatý Ciarán ze Saigiru, starší (♰ 530)
památka 5. / 18. března

Svatý Ciarán (Kieran, Kieman, Kyran), říká se mu „prvorozený ze svatých Irska“. Narodil se v Osraige (Ossory) a pravděpodobně byl vysvěcen na biskupa svatým Patrikem a od nepaměti je ctěn jako první biskup v Osraige a zakladatel monastýru v Saigir. Podle jiné tradice byl rukopoložen na biskupa v Římě, kam vykonal pouť. Po návratu se setkal se svatým Patrikem, který mu dal biskupský zvonek a řekl mu, že zvonek zazvoní u pramene, poblíž kterého by měl být založen monastýr. Svatý Ciarán uposlechl svatého Patrika, a takto zajistil místo pro monastýr. Ciarán hodně cestoval a navštívil Cornwall, Wales a Skotsko. Se svatým Patrikem se setkal mnohokrát, zejména u Rock of Cashel, když Patrik zahájil svou misi v Munsteru. Podle tradice vykonal četné zázraky.

Svatý Ciarán z Clonmacnoise, mladší (♰ 549)

památka 9. / 22. září

Říkalo se mu „Mladší“. Narodil se v Connacht a k mnišskému životu ho vychovával ctihodný Finián z Clonardu (♰ 549). Je jedním z „dvanácti irských apoštolů“. Později založil monastýr Cluain Mhic Nóis (Clonmacnois) v An Iarmhí (Západním Meathu), kde svým spolubratrům předal asketické pravidlo „Ciaránův zákon“.

 

Svatý Brendan z Biorra, starší (♰ 571)

památka 29. listopadu / 12. prosince

Současník ctihodného Brendana z Clonfertu, poutníka (♰ 583) a žák ctihodného Finiána z Clonardu (♰ 549). Jeho monastýr Biorra (Birr) se nacházel ve Fhailí (Offaly) v Irsku. Byl přítelem a rádcem svatého Columby z Iony (♰ 597), který spatřil duši svatého Brendana, jak ji v okamžiku jeho zesnutí, nesli andělé do Nebe.

Svatý Brendan z Cluain Fearta, Poutník (♰ 583)

památka 16. / 29. května

Narodil se okolo roku 484 v Trale, v Irsku. Byl duchovním žákem ctihodného Finiána z Clonardu (♰ 549) a ctihodného Gildy Moudrého (♰ 570) v LLancarfan ve Walesu. Když přijal mnišství, založil několik monastýrů, ze kterých se stal nejznámějším monastýr v Cluain Fearta (Clonfert). Jeho misionářské a pastýřské pouti, jej přiváděli na ostrovy Skotska, i do Walesu. Společně s nemnoha bratry, pak také uskutečňoval plavby do neprobádaných moří na západě, přičemž se zcela odevzdával do rukou Božích. Dle legendy pak svatý doplul až do Grónska a k břehům Severní Ameriky. Legenda o plavbě ctihodného Brendana na neznámý Západ je zaznamenána v latinské kronice – Cesty svatého Brendana (Navigatio sancti Brendani) z počátku IX. století. Ctihodný Brendan je ctěn jako patron námořníků. Zesnul v Pánu, okolo roku 583.

Svatý Kolumba z Tír Dhá Ghlas (♰ 548)

památka 13. / 26. prosince

Syn Crinthainna a žák ctihodného Finiána z Clonardu (♰ 549). Když Finián umíral na mor, Kolumba mu podal svaté přijímání. Po dokončení vzdělání se stal učitelem svatých Caembana, Fintana a Mocumina. V roce 548 založil klášter v Tír Dhá Ghlas (Terryglass) v An Mhumhain (Munsteru) v Irsku. Věří se, že navštívil Tours, odkud přivezl částečku svatých ostatků svt. Martina z Tours. Svatý Kolumba zemřel na mor 13. / 26. prosince v polovině VI. století a byl pohřben v monastýru, který založil.

Svatý Kolumba z Iony (♰ 597)

památka 9. / 22. června

Narodil se v Gartan v Tír Chonaill (dnes hrabství Donegal) na severu Irska. Pocházel z královského rodu Uí Néill. Mnichem se stal v Glas Naíon (Glasnevin), kde byl i rukopoložen na kněze. Zbytek svého života strávil zakládáním monastýrů a chrámů v Irsku a Skotsku. V noci před svátkem Svaté Padesátnice roku 563, přistál spolu s dvanácti spolubratry na ostrově Iona (Svatý ostrov), kde založil nejslavnější ze svých monastýrů, které se staly životně důležitými při obrácení Piktů, Skotů a Severních Anglů. Jeho životopisec a nástupce Adamnan o něm napsal: „Měl tvář anděla, byl dobré povahy, zdvořilý v řeči, svatý ve svých skutcích, skvělý v radách a láskyplný ke všem“. Jeho svaté ostatky byly přeneseny do Dunkeldu v roce 849. Jeho Cathach (The Cathach of St. Columba), opis žalmů jeho vlastní rukou, se zachoval do dnešních dnů.

Svatý Mobhí Clárainech z Glas Naíon (♰ 544)

památka 12. / 25. října

Svatý Mobhí, někdy nazývaný Berchan, založil monastýr Glas Naíon, nyní Glasnevin, poblíž Dublinu v Irsku. Tento monastýr stál po mnoha staletí. Jeho žákem byl svatý Kolumba Iony (♰ 597). Svatý Mobhí zemřel 12. / 25. října 545. Je zmíněn v Martyrologiu Óenguse (Félire Óengusso), Martyrologiu Ó Gormána (Félire Húi Gormáin) a v Martyrologiu z Donegalu (Félire na Naomh nÉrennach). Jeho přízvisko Clárainech v doslovném překladu znamená „Plochá tvář“ nebo „Tvář jako prkno“. Podle hagiografií (životopisů svatých) se Mobhí narodil s deformovaným obličejem, který byl zcela plochý, bez výrazného nosu či očí. Říka se, že jeho tvář byla „hladká jako stůl“.  Podle tradice byl Mobhí při křtu svatého Davida z Walesu (♰ 600). Tam, když ho irský biskup (často uváděný jako svatý Ailbe) křtil, tak právě v tom okamžiku došlo k zázraku. Voda ze křtitelnice vystříkla na Mobhího „plochou“ tvář a zázračně mu vytvořila rysy a navrátila zrak.

Svatý Ruadhán z Lothra (♰ 584)

památka 15. / 28. dubna 

Narodil se v irském Laighin (Leinsteru) a byl příbuzný s královskou rodinou z An Mhumhain (Munsteru). Jeho učitelem byl ctihodný Finián z Clonardu (♰ 549). Kolem roku 545, založil Ruadhán monastýr v Lothra (Lorrha) a stal se jeho představeným. Ruadhán zemřel 5. / 28. dubna 584 v monastýru Lorrha. Je uctíván jako vyznavač víry a jeden z dvanácti apoštolů Irska – Dhá Aspal Déag na hÉireann. Jeho ruka byla uchována ve stříbrném relikviáři v monastýru Lothra, ale během reformace byla zničena. Zvon, který užíval jako představený monastýru, se dnes nachází v Britském muzeu.

Svatý Senan z Inis Cathaigh (♰ 544)

památka 8. / 21. března

Svatý Senan (Seanán, Senames), je nejznámějším z mnoha irských svatých tohoto jména. Senanovo narození předpověděl svatý Patrik jeho rodičům Ercanovi a Congelle. Jeho matka Congella ho porodila při procházce lesem. Tehdy, začala rodit už při chůzi, a proto se rychle chytla větve stromu, která v tom okamžiku náhle rozkvetla. To bylo znamením, že Congella porodí svatého muže jménem Senan Mac gEircinn, což v irštině znamená Senan, syn Ercana. Jako mladík, Senan pásl stáda svého otce. Když byl starší, stal se mnichem v monastýru v Cill Rois (Kilrush). Jeho duchovním vůdcem byl Cassidan, dokud nebyl dostatečně duchovně pokročilý, aby vstoupil do monastýru v Kilmanaghu v hrabství Kilkenny. Tam pokračoval pod vedením svatého Naila. Poté, co duchovně vzrostl, byl Senan rukopoložen na kněze. Následně sám založil monastýr pravděpodobně v Inis Córthaidh (Enniscorthy). Poté navštívil Řím a monastýr svt. Martina z Tours. Cestou domů pobýval u svatého Davida (♰ 600) ve Walesu. Po návratu do Irska založil mnohé další monastýry a chrámy, zejména jeden v Inis Cara (Inniscarra) poblíž Corcaigh (Corku). Nakonec se usadil na ostrově Inis Cathaigh (ostrov Scattery) v ústí řeky Shannon kde, když odešel k Pánu, byl také pohřben.

Svatý Ninnidh z Inis-maige-samh (♰ VI. stol)

památka 18. / 31. ledna

Svatý Ninnidh (Nennius, Nennidhius, Ninnaid) vnuk krále Lóegaire mac Néill. Narodil se v Dún na nGall (Donegal) a od útlého věku projevoval duchovní sklony. Byl proto poslán do Clonardu, aby se vzdělával u ctihodného Finniána (♰ 549).  Po dokončení studií se Ninnidh vydal šířit Slovo Boží podél jižního břehu jezera Loch Éirne (Lough Erne) a kolem roku 532 si založil mnišský příbytek na ostrově Inis-maige-samh (Inismacsaint). Svatý kázal Kristovo Evangelium v celém okolí, plavil se podél pobřeží na vydlabaném člunu a občas navštěvoval pobřežní vesnice. Svatý Ninnidh byl biskupem oblasti od předměstí Doire Ó gConaíle (Derrygonnelly) až po Bun Dobhráin (Bundoran). V Inis-maige-samh, pak postupně vyrostl monastýr, kde svatý Ninnidh sloužil jako představený a učitel mladých mnichů. Tradice zachovala den jeho zesnutí 18. ledna/ 31. ledna, kdy se slaví jeho svátek, rok však zůstává neznámý. Není ani známo, kdo po jeho smrti nastoupil na místo představeného monastýru. Tento monastýr přežil až do roku 718, kdy byl zabit jeho představený Fiannamail. Vikingské nájezdy v IX. a X. století monastýr zcela zničily. Místní úcta k tomuto světci byla také po staletí spojována s Ninnidhovým zvonem. Podle legendy byl vyroben pro světce a darován mu Senachem z Doire Broscaidh (♰ 610). Zvon zůstal na ostrově Inis-maige-samh až do rozpuštění a vyvlastnění monastýrů, které následovalo v XVII. století. Poté byl uložen v muzeu na hradě Caldwell a nyní se nachází v Národním muzeu Skotska v Edinburghu. Zvon byl lidmi tak ctěn, že ještě v XIX. století byl přinášen při skládání přísah.

Svatý Laisrén mac Nad Froích (♰ 564)

památka 12. / 25. září

Svatý Laisrén (Molaise, Mo Laisse, Molaisse, Molassius, Molush, Laiserian, Lasserian, Laisréan, Laisrén, Laisren, Lasrán, Lazerian, Laisrianus) se narodil někdy na konci V. století v Irsku. Laisrénův životopis se dochoval ve dvou podobách. Poměrně stručná latinská verze byla určena k recitaci na svátek svatého. Irský životopis byl pak napsán mnohem později a je velmi rozsáhlý, kombinuje prózu a poezii. Nedávno byl datován do období po roce 1500. Obě verze Laisrénova životopisu sdílejí jméno jeho prvního učitele, biskupa svatého Dallána Forgailla (♰640), básníka, který je nejvíce známý hymnou, kterou složil na památku svatého Kolumby z Iony (♰ 597). Laisrén poté získal další vzdělání u ctihodného Finniána z Clonardu (♰ 549), kde se stal blízkým přítelem svatého Aidana z Fernes (♰ 632). Byl jedním z dvanácti hlavních učedníků ctihodného Finniána, běžně označovaných jako Dvanáct apoštolů Irska.

Svatý Cainnech z Aghaboe (♰ 600)

památka 11. / 24. října

Narodil se na severu Irska a byl žákem a svatého Cadoca Moudrého z Walesu (♰ 580) z rukou, kterého přijal mnišský postřih. Po pouti do Říma, se stal duchovním žákem ctihodného Finniána z Clonardu (♰ 549). Svatý Cainnech (Canice, Kenny, Kenneth) založil monastýr v Achadh Bhó (Agahaboe) a v Cill Chainnigh (Kilkenny), který je po něm pojmenován. Později kázal Slovo Boží ve Skotsku, kde jako první postavil chrám na místě dnes známém jako St Andrews. Zesnul v Pánu v monastýru, který sám založil v Achadh Bhó (Agahaboe). Toto místo bylo v roce 1346 vypáleno a jeho svaté ostatky ani původní svatyně monastýru se nedochovaly.

 

Ctihodný Kolumba z Tír Dhá Ghlas (♰ 548)

památka 13. / 26. prosince

Svatý Kolumba (Columba, Colum, Colman, Colmanus) se narodil v Leinsteru – Laighin v Irsku. Byl synem Ninnidha, potomka Crinthainna, krále Leinsteru. Byl žákem ctihodného Finiána z Clonardu (♰ 549) a dosáhl velkých duchovních výšin.

Ctihodný Finnián často žádal svatého Seanána z Inis Cathaigh (♰ 544), aby dohlížel na mladé seminaristy v Clonardu. Svatý Seanán, poté svému představenému oznámil, že Kolumbu viděl klečet v modlitbě a ničeho si nevšímat. Jeho ruce byly zvednuty k nebi a na ramenou mu seděli ptáci. Svatý Finnián k tomu řekl: „To je ten, kdo v den mé smrti, za mě přinese svatou oběť“.

Poté, co svatý Kolumba založil okolo roku 544 monastýr Tír Dhá Ghlas (dnes vesnice Terryglass v Irsku, v knížectví Severní Tipperary – Tiobraid Árann Thuaidh) na řece Sionainn (Shannon) v An Mhumhain (dnešní provincie Munster), zemřel na mor. Podle tradice, patří mezi dvanáct apoštolů Irska¹ a je spoluzakladatelem monastýru Cluain Eidhneach (Clonenagh), spolu se ctihodným Fintanem z Cluain Eidhneach (♰ 603), který se stal jeho druhým představeným a monastýru Inis Cealtra (tj. Svatého ostrova) na řece Sionainn (Shannon).

____________________

 ¹ Dvanáct apoštolů Irska – Dha Aspál Deag na hEireann. Bylo dvanáct irských mnichů, připočtených do zástupu svatých, kteří žili v VI. století a byli žáky ctihodného Finniána z Clonardu. Škola v monastýru Clonard, který se nacházel na řece An Bhóinn (Boyne) v dnešním hrabství Meath, byla jednou z nejdůležitějších monastýrských škol v raně křesťanském Irsku. Život svatého Finniána uvádí, že měla až 3 000 žáků. Žáci této monastýrské školy, jsou považováni za klíčové postavy při upevňování křesťanství v Irsku a jako zakladatelé mnoha monastýrů. Ačkoli se zástup těchto apoštolů může v různých zdrojích mírně lišit, nejčastěji uváděný zahrnuje tyto svaté: Svatého Ciarána ze Saigiru, staršího (♰ 530), svatého Ciarána z Clonmacnoise, mladšího (♰ 549), svatého Brendana z Biorra, staršího (♰ 571), svatého Brendana z Cluain Fearta, Poutníka (♰ 583), svatého Kolumba z Tír Dhá Ghlas (♰ 548), svatého Kolumba z Iony (♰ 597),  svatého Mobhí Clárainech z Glas Naíon (♰ 544), svatého Ruadhána z Lothra (♰ 584), svatého Senana z Inis Cathaigh (♰ 544), svatého Ninnidha z Inis-maige-samh (♰ VI. stol), svatého Laisréna mac Nad Froích (♰ 564) a svatého Cainnecha z Aghaboe (♰ 600).

 

Ctihodný Finián z Clonardu (♰ 549)

památka 12. / 25. prosince

Narodil se ve druhé polovině pátého století ve městě Mishall v dnešním hrabství Carlow v Irsku do šlechtické rodiny. Když byla Finiánova matka těhotná, zdálo se jí, že do úst ji vletěl jasný plamen a vylétl z ní jako podivuhodný a krásný pták. Který pak letěl mezi severní a jižní částí Irska a k sobě přitáhl obrovské hejno dalších ptáků z celé země. O tomto vidění vyprávěla svému manželovi a on si uvědomil, že se z jejich dítěte stane velký učitel a rádce.

Ctihodný Finián z Clonardu (Finnian, Fionán, Fionnán, Finianus, Finanus, Finden, Vennianus nebo Vinnianus) budoucí svatý, byl pokřtěn svatým Abbánem z Corbmaic (♰ 520), jedním z prvních misionářů v Irsku a zakladatelem monastýru Cil Abban v Leinsteru. Studoval u svatého Fortcherna (Fortiarnána), duchovního žáka svatého Patrika. Mladý Finian poté založil své první tři monastýry: Rossacurra, Drumfea a Kilmaglush. Je také možné, že asketa krátce studoval i v Galii, v monastýru sv. Martina v Tours.

Poté společně se svatým Fortchernem odešli do Walesu, aby mohli rozvíjet svůj duchovní život pod vedením velkých svatých této oblasti, jako byli svt. Cadoc z Llancarfanu (♰ 580), svt. David z Menevie (♰ 589) a ctihodný Gildas Moudrý (♰ 570).

V životě svatého se píše, že andělé opakovaně pomáhali mladému Finiánovi plnit jeho obtížné úkoly poslušenství v monastýru ve Walesu. V této zemi, pak mohl svatý postavit tři chrámy. Z Walesu, svatý plánoval odejít do Říma, zjevil se mu však Anděl a přikázal mu, aby se vrátil do vlasti, protože tam, na něj čekalo velké poslání.

Po dvaceti nebo třiceti letech ve Walesu se svatý tedy vrátil do Irska, do rodné země a začal cestovat z vesnice do vesnice, kázat, učit a zakládat Boží chrámy a monastýry. Postavil tam a založil mnoho chrámů a monastýrů, včetně těch v Aghole v dnešním hrabství Wicklow a Mughna Sulcán. Svatý Finián si Aghole zamiloval a uvažoval o tom, že tam zůstane už natrvalo, ale znovu se mu zjevil Anděl a řekl mu, aby se vydal dál.

Stejně jako ostatní svatí keltské tradice, se i Finián, byl putujícím misionářem. Učil a kázal slovo Boží v mnoha vesnicích. Na odlehlém ostrově Skellig Michael („Skála archanděla Michaela“) u pobřeží hrabství Kerry, který se stal velkým centrem pravoslaví v Irsku, založil svatý několik chrámů a monastýrských společenství. Poté postavil chrám ve vesnici Dunmanoog v dnešním hrabství Kildare a usadil se ve smíšeném monastýru v Kildare (smíšený monastýr, tj. společný mužský i ženský monastýr, který byl pod vedením jednoho společného představeného či představené, anebo byl zvlášť s představeným pro mužskou a s představenou pro ženskou část monastýru), kde byla představenou velká svatá té doby, ctihodná Brigita z Kildare a zůstala tam několik let.

Potom ctihodný Finian v doprovodu Anděla dorazil do vesnice Clonard ve středním Irsku, která leží na řece Boyne v dnešním hrabství Meath. Pán ctihodnému zjevil, že právě zde bude vykonáno hlavní dílo jeho života. Jednalo se o starobylé pohanské místo, kde dříve nebyl ani chrám, ani monastýr. Tam postavil malou celu a chrám z hlíny a proutí, který teprve později získal kamennou podobu. Tam se ponořil do odříkavého života poustevníka, naplněného studiem, umrtvováním těla a modlitbami.

Na tomto místě v roce 520 (nebo v roce 530) založil svůj nejvýznamnější monastýr a stal se v něm i prvním představeným. Monastýrský život, se v něm řídil dle řádu monastýrů ve Walesu. Ten se opíral o tradice východních církevních otců s povinným studiem Svatého Písma. Monastýr Clonard, byl také duchovně ovlivněn velkým monastýrem na Lérinských ostrovech, monastýrem v Tours a dalšími gaelskými monastýry.

Finián byl ctěn jako jeden z největších svatých své doby a Clonard se stal díky němu, pravděpodobně největším a nejvýznamnějším monastýrem v Irsku. Ke svatému přicházelo mnoho učedníků a v jeho monastýru zároveň žilo 3 000 mnichů.

Prostí věřící i mniši, kněží i biskupové, bohatí i chudí, přicházeli k Finiánovi pro duchovní rady z celého Irska. Finián, byl milovaný a ctěný pro svou svatost života, učenost, dar modlitby a zázraky, sláva o něm, se rozšířila po celém Irsku i daleko za jeho hranice. Teologové a učenci ze vzdálených zemí se hrnuli do Clonardu, aby ho navštívili.

V průběhu staletí, v Clonardském monastýru studovalo tisíce mnichů Svaté Písmo, církevní otce a živý mnišský život. Následně se potom vydávali sloužit jako misionáři do vzdálených zemí. Mniši z Clonardu vedli přísný asketický život. Spali jen málo a brzy ráno vstávali, často a horlivě se modlili, a neúnavně pracovali.

Sám Finián spal na holé hliněné podlaze své skromné ​​cely a pod hlavu si nic nedával. Jeho jídlo se skládalo z vody, zeleniny a chleba. Po celý život nosil na svých bocích železný pás. Po letech krajně namáhavého asketické zápasu odříkání, Finián vyhubl tak, že se mu pod oblečením dala snadno spočítat jeho žebra.

Monastýr Clonard se díky svým mnohým žákům, proslavil po celé Evropě. Duchovní žáci monastýru, založili monastýry a chrámy v Irsku a dalších zemích. Každý duchovní žák z monastýru Clonard, který opouštěl monastýr, aby se věnoval misijní práci, si s sebou bral opis evangelia, hůl a relikviář. Později, když jinde vystavěl chrám nebo monastýr, tam tyto svatyně uložil. Díky monastýru Clonard a podobným monastýrům se Irsku přezdívalo „ostrov svatých a učenců“ a dvanáctero obzvláště významných svatých, kteří v šestém století studovali v Clonardu, se do dějin zapsalo jako Dvanáct apoštolů Irska ¹. Celkem, bylo u ctihodného Finiána kolem třiceti dvou svatých žáků!

Svatý Finian sestavil první irský penitenciál (Paenitentiale Finniani – sbírku epitimií), která ovlivnila svatého Kolumbána, jenž pak následně napsal svou vlastní, slavnější verzi. Penitenciál svatého Finniana, ovlivnili velšští Otcové Církve, stejně jako svatý Jan Kassián Říman a možná také i svatý Jeroným Stridonský. Ctihodný Finián, se proslavil také jako brilantní vykladač Svatého Písma.

Svatý je připomínán nejenom jako misionář, učitel, učenec a duchovní představený vedoucí na cestě spásy. Přitom všem, je vzpomínán, jako ten, kdo věnoval velkou pozornost péči o trpící a potřebné, dle přikázání svatého evangelia. Jak vypráví jeho životopis, Finián byl vždy opravdovým otcem pro ty, kdo ho prosil o pomoc. Svatý byl tak laskavý, že ptáci se k němu, na jeho volání slétávali odevšad.

Finián zemřel během řádění žlutého moru (latinsky pestis flava, irsky Buidhe Chonaill), v Irsku, 12. prosince roku 549 (nebo podle jiných zdrojů v roce 552). Poté, co se svatý tímto morem nakazil, opustil těsně před svou smrtí monastýr Clonard, aby nenakazil nikoho dalšího. Zesnul v Pánu na nedalekém místě, zpívajíc 14. sloku 132. žalmu: „To je místo mého odpočinku navždy, usídlím se tady, neboť po něm toužím“. Poslední svaté přijímání, které přijal na smrtelné posteli, mu dal další velikán Irské Církve, ctihodný z Tír Dhá Ghlas (♰ 548).

Svaté ostatky ctihodného, byly uchovávány v monastýrském chrámu v Clonardu až do roku 887, kdy byly zničeny. Stejně jako mnoho ostatních monastýrů a chrámů v Irsku té doby, utrpěl také monastýr Clonard těžké ztráty, při nájezdech Vikingů v IX. až XI. století. V roce 838 jej zničili Dánové, a přitom vyvraždili duchovenstvo. V roce 888 se tam potom znovu vrátili. V roce 939 monastýr vyplenil Ceallachan, král Cashelu, za pomoci Dánů z Waterfordu. V roce 970 byl pak monastýr Clonard zcela vypleněn a vypálen.

________

 

¹ Dvanáct apoštolů Irska – Dha Aspál Deag na hEireann. Bylo dvanáct irských mnichů, připočtených do zástupu svatých, kteří žili v VI. století a byli žáky ctihodného Finniána z Clonardu. Škola v monastýru Clonard, který se nacházel na řece An Bhóinn (Boyne) v dnešním hrabství Meath, byla jednou z nejdůležitějších monastýrských škol v raně křesťanském Irsku. Život svatého Finniána uvádí, že měla až 3 000 žáků. Žáci této monastýrské školy, jsou považováni za klíčové postavy při upevňování křesťanství v Irsku a jako zakladatelé mnoha monastýrů. Ačkoli se zástup těchto apoštolů může v různých zdrojích mírně lišit, nejčastěji uváděný zahrnuje tyto svaté: Svatého Ciarána ze Saigiru, staršího (♰ 530), svatého Ciarána z Clonmacnoise, mladšího (♰ 549), svatého Brendana z Biorra, staršího (♰ 571), svatého Brendana z Cluain Fearta, Poutníka (♰ 583), svatého Kolumba z Tír Dhá Ghlas (♰ 548), svatého Kolumba z Iony (♰ 597),  svatého Mobhí Clárainech z Glas Naíon (♰ 544), svatého Ruadhána z Lothra (♰ 584), svatého Senana z Inis Cathaigh (♰ 544), svatého Ninnidha z Inis-maige-samh (♰ VI. stol), svatého Laisréna mac Nad Froích (♰ 564) a svatého Cainnecha z Aghaboe (♰ 600).