Ctihodný nový mučedník Dimitrios Samarinský, Janinský (♰ 1808)

památka 17. / 30. srpna

Svatý Dimitrios, se narodil na konci XVIII. století ve městě Samarina v Epiru. V místním monastýru svaté Paraskevy, přijal mnišský postřih. Nadchnut plamennou horlivostí nejenom k získávání mnišských ctností, ale i k péči o spásu druhých, obcházel vesnice v Thesálii, kde kázal Blahou zvěst Evangelia.

Dimitrios vyzýval věřící lid k trpělivosti ve strádáních, kterým bylo místní obyvatelstvo vystaveno, zejména po neúspěšném povstání v roce 1808, které vedlo k hrozným represím ze strany Turků proti řeckému obyvatelstvu.

Proto, co ctihodný dělal pro věřící lid, byl Dimitrios místními Turky pomluven v napomáhání k povstání a byl kvůli tomu nakonec, i zatčen. Následně, byl předveden před Ali Pašu, před hrozného vládce Ioanniny. Před ním Dimitrios vyznal, že jeho cílem je, aby byla posílena křesťanská víra mezi lidmi, nikoli, aby brojil proti jeho moci. Tyran, který očekával doznání ze spiknutí, nespokojený s jeho slovy, nařídil, aby ctihodného mnicha mučili, a on skrze to odhalil své spolupachatele.

Nejprve mu pod nehty zatloukli nabroušené bambusové hůlky, avšak svatý, tato muka snášel, neustále přitom vzývajíce jméno Páně a Přesvaté Bohorodice. Když Paša viděl, jeho odhodlání, rozhodnost a pevnost, nařídil, aby Dimitriovi, začali postupně mačkat hlavu v řetězech a znovu mu zopakovali otázky o jeho spolupachatelích. Řetěz se nakonec přetrhl, aniž by svatý přitom, projevil navenek, nějakou známku utrpení. Jeho jediným utrpením a strádáním bylo to, když slyšel, jak se jeho mučitelé rouhají jménu Páně.

Poté byl odveden do temného žaláře, kde vzdával díky Kristu, který ho uznal za hodného, trpět pro jeho svaté jméno. Následujícího dne, byl ctihodný zavěšen za nohy nad ohništěm, kde hořelo borovicové dřevo, které šířilo štiplavý dým. Mučitelé, se však začali obávat, že by Dimitrios, mohl zemřít, ještě před koncem svého mučení. Rozvázali mu proto jeho pouta, natáhli ho na zem a na hruď, mu dali těžkou desku, po které dupali nohama, aby mu zlomili jeho kosti. Svatý však, povznesen svou plamennou vírou, nad tělo i svět, ke všemu mučení, zůstával lhostejný, což uvedlo jeho mučitele ve zmatek.

Jeden Turek z Kastorie, který byl přítomen, si všiml nadpřirozené síly světce a světla, které vyzařovalo z jeho tváře. Když toto spatřil, zřekl se islámu a požádal o pokřtění. Když se o tomto dozvěděl Ali Paša, byl onen nový konvertita, okamžitě mučen a nakonec se stal důstojným, přijmout korunu mučedníka.

Tyran poté nařídil popravit Dimitria tím nejkrutějším způsobem. Ctihodný byl zazděn tak, že mu venku zůstala jen jeho hlava, a takto byl ponechán až do své mučednické smrti. Dimitrios, nepřestávající v modlitbě, jejíž slova, měl stále na svých rtech, snášel svá poslední muka, po deset dní.

17. srpna, roku 1808 odešel k Pánu. Ihned poté, byl ctěn jako svatý a mnoho zázraků, bylo učiněno, skrze Boží milosrdenství pro ty, kdo vzývali jeho jméno.

____

 

O jeho mučednictví, podal zprávu očitý svědek, francouzský konzul v Ioannině, François-Charles-Hugues-Laurent Pouqueville. Ten popsal jeho mučednickou smrt ve své knize „Histoire de la régénération de la Grèce“ (Paris, 1824). Tato kniha „Dějiny obnovy Řecka“, je několika svazkové dílo, vydané v roce 1824 v Paříži. Dílo, které zachycuje události z let 1740 až 1824, je cenným historickým pramenem, protože Pouqueville, byl očitým svědkem, části těchto událostí.

 

Svatý Myron presbyter,

mučedník kyzický (♰ 250)

památka 17. / 30. srpna

V čase pronásledování křesťanů za císaře Decia (249–251), vtrhl Antipatros, místodržitel Achaje, do křesťanského chrámu, kde věřící oslavovali svátek Kristova Narození. Antipatros se chtěl zmocnit těch nejvýznamnějších z nich a mučením je donutit k tomu, aby obětovali bohům říše.

Myron presbyter, kterého všichni milovali pro jeho mírnost, pokoru a ušlechtilost a který byl kdysi přítelem Antipatra, ho začal kvůli tomuto jeho jednání, ostře odsuzovat. Poté se obrátil k věřícím a slovy je přesvědčoval, aby i nadále, stáli pevně ve víře a nepochybovali o tom, že Kristus jim nejenom dodá odvahy vzdorovat takovémuto tyranovi, ale také jim otevře dveře do Nebeského království. Rozzuřený Antipatros, nařídil presbytera zatknout a poté odešel.

Svatý Myron byl přiveden na náměstí, které se nacházelo vedle chrámu Dionýsa (Bakcha). Když bylo po Myronovi žádáno, aby tomuto bohu obětoval, Myron odpověděl, že nezná jiného pána a vládce než Všemohoucího Boha, který přebývá v Nebi. Tehdy byl natažen na mučidlo, aby mu byla, ještě zaživa stažena kůže z těla. Svatý, přemáhaje své utrpení, zpíval žalmy a na tato mučení odpovídal: „Jsem křesťan a nebudu přinášet a obětovat nečestné obětiny“.

Poté vládce nařídil, aby Myrona vrhli do rozpálené pece, jejíž plameny stoupaly do veliké výšky. Statečný mučedník, osvícený Boží blahodatí, nepocítil žádného žáru a zvolal: „šli jsme ohněm, vodou, vyvedl jsi nás však a dal hojnost všeho“ (Žalm 66,12). Po jeho modlitbě, se plameny vyrvaly z pece a proměnily v popel, přisluhovače pohanských model, kteří stáli opodál. Vládce utekl pryč a přitom křičel na stráže, aby svatého odvedli do vězení.

Nastal večer a Antipatros, po rozhovoru se svými rádci, nařídil, aby mučedníka přivedli na tržiště. Zpočátku Myrona, ani nepoznal, tak mnoho zářila jasem jeho tvář, mučedník ho však ujistil, že je to skutečně on. Poté Antipatros, vydal své rozhodnutí: uříznout ze svatého všechnu kůži, od ramen až k nohám, na opasky. Zatímco kati vykonávali tento strašný rozkaz, statečný mučedník zpíval: „Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal“ (Žalm 40,2). Pak vzal do ruky opasek z krvavé kůže a hodil ho tyranovi do tváře se slovy: „Zhýralče, máš potěšení z této podívané. Věz však, že já snadno snesu tvá mučení, neboť jsem svou naději vložil v Hospodina. Tvým jediným ziskem, bude jen věčné zatracení“. Mučitelé se snažili jeho utrpení co nejvíce zesílit, svatý však zůstával nezlomným a klidným, s modlitbou hledíce k nebi.

Myron byl odveden do vězení a poté vydán divoké zvěři k sežrání. Myron se přežehnal znamením svatého kříže a poté se postavil před šelmy. Šelmy se však k němu neodvážily přiblížit, jen mu projevovaly úctu, tak, jak tomu bylo v Ráji, před Adamovým pádem. Mučitelé, potom proti němu vypustili divokou lvici. Ta k němu přiběhla, poklonila se Myronovi k nohám a přehryzala mu provazy, kterými byl spoután. Poté promluvila lidským hlasem, aby Antipatrovi oznámila, jeho blížící se konec. Tento zázrak způsobil mezi přítomnými hlasité výkřiky úžasu. Antipatros tváří v tvář tolika zázrakům, z toho zešílel a zabil sám sebe.

Svatý Myron, byl poté převezen do města Kyzik. Tam, mu byla setnuta jeho hlava, neboť znovu vyznal svou pevnou víru v pravého Boha.

 Pokřtění Páně

památka 6. / 19. ledna

Pán náš Ježíš Kristus, po svém návratu z Egypta, přebýval v Galileji, ve svém městě Nazaret, kde byl vychován. A až do třiceti let, skrýval před lidmi sílu svého Božství a moudrosti, protože to nebylo možné pro nikoho mezi Židy, přijmout před třicátým rokem života, hodnost učitele nebo kněze. Proto i Kristus, nezačal své kázání a nezjevil se jako Syn Boží a velekněz, kterýž pronikl nebesa (Židům 4, 14), dokud nedosáhl stanoveného věku.

V Nazaretu zůstával se svou Přečistou Matkou. Nejprve se spravedlivým Josefem, dokud byl naživu, a spolu s ním dělal tesařské práce. Poté, když Josef zemřel, pokračoval sám ve stejné práci a prací svých rukou, živil sebe a svoji Přečistou Matku Boží, aby i nás naučil pracovitosti (Lukáš 3, 23). Když se pak dovršil třicátý rok jeho pozemského života a přiblížil se čas jeho Božského zjevení izraelskému lidu, tehdy, jak praví evangelium, stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti (Lukáš 3, 2). Slovo, které ho poslalo křtít vodou a oznámilo mu znamení, podle kterého měl Jan poznat Mesiáše, který přišel na svět. O tom promlouvá ve svém kázání, sám svatý Jan Křtitel, těmito slovy: „ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým“ (Jan 1, 33).

A tak, naslouchaje Božímu slovu, Jan procházel po celém okolí Jordánu a kázal křest pokání na odpuštění hříchů (Lukáš 3, 3). Protože to byl on, o němž Izajáš prorokoval: „Hlas volajícího na poušti: Připravte na poušti cestu Hospodinovu, vyrovnejte v pustině stezku Bohu našemu!“ (Izajáš 40, 3), (Lukáš 3, 4).

A vyšla k němu celá judská země i všichni z Jeruzaléma a byli od něho pokřtěni v řece Jordán, vyznávajíce přitom své hříchy (Marek 1, 5).

Tehdy přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít (Matouš 3, 13). Přišel v těch dnech, kdy o něm Jan zvěstoval lidu a říkal: „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já, nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým“ (Marek 1, 7 - 8).

Po tomto zvěstování, byl Ježíš, v Jordánu od Jana pokřtěn. Přestože mu to nebylo třeba, jakožto bezhříšnému a bez poskvrny, narozenému z Přečisté a Přesvaté Panny Marie, sám jsoucí pramen a zřídlo veškeré čistoty a svatosti. Protože však na sebe vzal hříchy celého světa, přišel k řece, aby je očistil prostřednictvím křtu. Přišel, se dát pokřtít, aby také posvětil přirozenost vody, přišel se nechat pokřtít, aby nás opatřil koupelí Svatého křtu. K Janovi přišel také proto, aby ten, když spatřil Svatého Ducha sestupujícího na křtěného, uslyšel shůry hlas Boha Otce a byl pravým svědkem o Kristu.

Jan, mu však bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ (Matouš 3, 14). Duchem poznal Toho, z něhož se před třiceti lety, radoval v lůně své matky (Lukáš 1, 44). Proto od Něj sám požadoval křest, jako ten, kdo byl pod hříchem neposlušnosti, který přešel z Adama na celé lidský rod. Avšak Pán Janovi řekl: „Nebraň tomu. Takto máme naplnit veškerou spravedlnost.“ (Matouš 3, 14).

Pod spravedlností, má zde svatý Jan Zlatoústý na mysli, Boží přikázání, tak, jako by Ježíš říkal toto: „Protože jsem naplnil všechna přikázání, která jsou dána v Zákoně, a zbývá jen jedno, ohledně křtu, přísluší mi, abych splnil i toto“.

Janův křest, byl také Božím přikázáním, jak je patrné z Janových slov: „ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl“ (Jan 1, 33). Kdo ho poslal? Je zjevné, že Bůh sám, v evangeliu je řečeno: „stalo se slovo Boží k Janovi,“ (Lukáš 3, 2).

A také z toho důvodu, byl Ježíš pokřtěn, když mu bylo třicet let, protože věk třiceti let, je dle slov Zlatoústého a Theofylakta, sklonný ke všelikému hříchu. Neboť mladický věk, je náchylný ohni tělesných vášní a ve věku třiceti let, ve chvíli plného projevení se mužských sil, se člověk podřizuje hamižnosti, domýšlivosti, marnivosti, vzteku, hněvu a všelikým druhům hříchů. Proto náš Pán Kristus, posečkal s přijetím křtu až do tohoto věku, aby ve všech obdobích lidského života, naplnil Zákon a posvětil celou naši podstatu a dal nám sílu, překonávat zhoubné vášně a varovat se smrtelných hříchů.

Po přijetí Křtu, Pán hned vystoupil z vody. Říká se, že svatý Jan Křtitel, každého člověka, kterého křtil, ponořil až po krk a takto ho držel, dokud nevyznal všechny své hříchy. Poté mohl pokřtěný člověk vystoupit z vody. Kristus, který neměl žádné hříchy, nebyl zadržen ve vodě, a proto evangelium dodává, že vyšel z vody hned (Matouš 3, 16).

Když Pán vyšel z vody, otevřela se nad Ním Nebesa, seshora zasvitlo světlo a Duch Boží v podobě holubice sestoupil na pokřtěného Pána. Podobně, jako za dnů Noema, holubice oznamovala, že vody z potopy země ustoupily, tak i zde podoba holubice předznamenala konec potopy hříchu. Svatý Duch, se zjevil v podobě holubice, protože tento pták je čistý, má rád lidi, je krotký, mírný, dobromyslný a nesnáší nic špinavého. Tak i Svatý Duch, je pramenem čistoty, hlubinou lidumilnosti, učitelem mírnosti a pokory, tvůrcem pokoje. Přitom se vždy vzdaluje od člověka, který se plazí v páchnoucím bahně hříchů. Když Svatý Duch sestoupil jako holubice z nebe, na Ježíše Krista, bylo slyšet: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ (Matouš 3, 17). A jemu náleží sláva a vláda na věky věků. Amen.

Svt. Dimitrij Rostovský (♰ 1709)

Životy svatých

 

Svatá panna mučednice Zuzana římská 

a spolu s ní umučení: Gaius, papež římský,

Gavinius, presbyter jeho bratr a otec Zuzany, Maximus, Claudius, jeho žena Praepedigna a jejich synové Alexandr a Cuzius (♰ 295)

památka 11. / 24. srpna

 

Mučednice Zuzana, se narodila do zbožné rodiny. Jejím otcem byl presbyter Gavinius a jejím strýcem, byl svatý Gaius, papež římský. Dívka byla od útlého věku vychovávána v přísnosti a poslušnosti s úmyslem zasvětit svůj život Bohu. Zuzana byla také příbuznou císaře Diokleciána. Když dívka vyrostla, sláva její krásy a dobré povahy, dosáhla až k vládci a ten se rozhodl, provdat Zuzanu za Maximiana Herkula, svého spoluvládce. Za zbožnou Římankou, se proto vydali císařovi příbuzní, hodnostář Claudius s rodinou a jeho bratr Maximus.

Poté, co se setkali s těmito váženými křesťany, přijali všichni svatý křest. Když se o tom Dioklecián dozvěděl, velmi se rozhněval, poslal pryč své příbuzné a poté nařídil jejich smrt. Maximus, Claudius, jeho žena Praepedigna a jejich synové Alexandr a Cuzius byli upáleni na hranici a jejich popel byl rozptýlen nad mořem.

Císař poté povolal Zuzanu do svého paláce a nařídil své ženě, aby ji přesvědčila k tomu, aby se odřekla své víry. Císařovna však tajně věřila v Krista a na místo toho, aby mučednici přesvědčovala ke zřeknutí se své víry. Povzbudila mučednici k tomu, aby se její víra upevnila a svatá panna, byla připravena na vše.

Dioklecián nařídil svému spoluvládci, aby Zuzanu zneuctil, avšak z nebe sestoupil anděl a nedovolil mu dotknout se panny. Všemožně se ji snažili přesvědčit k oběti pohanským bohům, ale dívka to rozhodně odmítala: „Já sama sebe obětuji svému Pánu“. Po těchto slovech jí byla useknuta hlava.

Císařova žena, pak skrytě před svým manželem, pohřbila tělo svaté mučednice. A komnata, ve které Zuzana podstoupila bolestnou smrt, byla vysvěcena na chrám Boží. To učinil papež Gaius, který brzy poté, sám podstoupil mučednickou smrt spolu s otcem svaté mučednice Zuzany, presbyterem Gaviniem. To se událo v létech 295 - 296.

Svt. Emilián Vyznavač, biskup Kyzický (♰ 820)

památka 8. / 21. ledna a 8. / 21. srpna

 

Svatý Emilián byl mnichem v monastýru, který byl založen svatým svt. Tarasiem, patriarchou Konstantinopolským (♰ 806)¹. Následoval své přátele a mnišské spolubratry, ctihodného Michala synnadského (♰ 821)² a ctihodného Theofila nikomédského (♰ 842)³ a i on, byl následně ustanoven do hodnosti biskupa, ve městě Kyzik⁴, kde se stal nástupcem metropolity Mikuláše z Kyziku, po roce 788. Emilián se ukázal být hoden Božské blahodati, kterou na něj Pán hojně vyléval a vyznačoval se láskou a milosrdenstvím.

Svatý Emilián na radě o úctě ke svatým ikonám, který byl svolán do císařského paláce v roce 815, vznesl námitky proti císaři - heretiku Leonovi V. Arménovi. Emilián jako biskup, trval na tom, že pokud jsou dogmatické otázky čistě církevního charakteru, má o nich rozhodovat Církev, nikoli státní moc. Po takovémto odvážném vyznání víry, byl poslán do vyhnanství. Předpokládá se, že po pěti letech útisku, byl císařovými muži zabit a připojil se tak nebeskému zástupu svatých a vítězných mučedníků.

_____________

¹ Svt. Tarasios, patriarcha Konstantinopolský (♰ 806). Památka 25. února / 10. března. Bratr svatého Sergija Vyznavače (IX. stol) a strýc svt. Fotiose Velikého, konstantinopolského (♰ 893). Jeho zbožní rodiče, jej vychovali v bázni Boží a dali mu dobré vzdělání. Byl protosekretářem a představeným císařské kanceláře, na byzantském dvoře. Poté, co z patriaršího trůnu odstoupil svt. Pavel IV. konstantinopolský (♰ 784), Tarasios mající dobré světské i teologické vzdělání, byl ještě jako světský člověk vybrán na patriarší trůn. Z horlivosti pro Pravoslaví, se svou volbou (v roce 784) souhlasil, ale pouze pod podmínkou, že bude svolán Všeobecný sněm, který ukončí ikonoborecké nepokoje. Pro mocný odpor, kdy ikonoborecká hereze, měla své příznivce jak mezi císařským vojskem, tak mezi obyvatelstvem hlavního města, se však tento Všeobecný sněm dlouho odkládala. Nakonec, byl tento sněm, svolán v Niceji až v roce 787. Na sněmu, byla úcta k ikonám znovu obnovena a teologicky plně podložena. Svatý Tarasios, vedl Církev, jako dobrý pastýř moudře po dobu dvaceti dvou let. Vedl přísný asketický život. Veškerý svůj majetek vynakládal na Bohu libé skutky. Živil, šatil a poskytoval útěchu starým, chudým, sirotkům a vdovám. Na svatou Paschu, připravoval pro potřebné vždy slavnostní hostinu, na které i sám přisluhoval. Dle života svt. Tarasia, jej před jeho smrtí pokoušeli běsi tím, že mu připomínali jeho život, když byl mladý a snažili se mu přitom připsat hříchy, kterých se nedopustil. On však vše vydržel a ještě je odsoudil za pomluvu. Tarasios zesnul 25. února, roku 806 po nemoci. Byl pohřben v monastýru, který založil na břehu průlivu Bospor. U jeho hrobu se událo mnoho zázraků.

² Ctihodný Michal Vyznavač, biskup synnadský (♰ 821). Památka 23. května / 5. června. Od mládí usiloval o mnišský život, svt. Tarasios, patriarcha Konstantinopolský (♰ 806), jej poslal do monastýru na břehu Černého moře. Do tohoto monastýru spolu s ním, vstoupil i jeho přítel svatý Theofylakt (♰ 842), budoucí biskup nikomédský. Oba ctihodní, v monastýru horlivě konali činy spásy a brzy byli oslaveni blahodatnými dary Páně. Jedním z těchto darů, byl ten, kdy během žní, lidem prací žízní vyčerpaní, začala skrze modlitbu těchto mnichů, z prázdné měděné nádoby proudit voda. Svt. Tarasios, patriarcha Konstantinopolský, rukopoložil ctihodného Michala, na biskupa města Synnada, na jihu Frýgie. Pro svůj svatý život a moudrost, si svt. Michal, vysloužil hlubokou lásku věřících a úctu císařů Nikefora I. a Michaela I. Rangabe. V roce 787, se svt. Michal, zúčastnil 7. Všeobecného sněmu v Niceji. Když pak na trůn nastoupil císař Leon V. Arménský (813-820), horlivý zastánce ikonoborecké hereze, začalo pro Církev, znovu období nepokojů a pronásledování. Císař Leon V. Arménský, začal vyhánět pravoslavné biskupy z jejich stolců a na jejich místo, nechal ustanovovat, stoupence ikonoborectví. Svt. Michal, tehdy pevně hájil Pravoslaví a statečně se stavěl proti heretikům, odsuzujíce jejich bludy a omyly. Leon V. Arménský, nechal svatého Michala odsoudit, ten se však, ani jeho soudu, ani mučení nebál a odpověděl mu: „Uctívám a ctím svaté ikony, Spasitele mého Ježíše Krista a Přečisté Panny Marie, Matky Jeho, i všech svatých a klaním se jim. Tvůj příkaz, který nařizuje odstranit ikony z chrámů, nikdy nevyplním“. Poté, byl císařem Leonem V. Arménem, poslán do vyhnanství, do města Eudocias v Pamfýlii. Tam tento svatý vyznavač, okolo roku 821 zemřel. Ctěná hlava, svt. Michala, se nyní schraňuje v Lávře ctihodného Athanasia Athosského, další část jeho svatých ostatků, pak je ve svatohorském monastýru Iveron.

³ Svt. Theofylakt Vyznavač, biskup nikomédský (♰ 845). Památka 8. / 21. března. Duchovní žák svatého patriarchy Tarasia (♰ 806), jímž byl rukopoložen na biskupa nikomédského. Nikomédskou církev spravoval po devět let. Spolu s patriarchou svt. Nikeforem (♰ 828), odsoudil císaře Leona V. Arména, za ikonoborectví a byl jim proto, v roce 815 poslán do vyhnanství, kde zůstával po třicet let až do své smrti. Nikdy, nebyl jako biskup, znovu navrácen na své původní místo, na základě všeobecných amnestií. Ani za císaře Michaela II. Amorijského, ani za císařovny Theodory, obnovitelky úcty k ikonám a to kvůli intrikám dvorního duchovenstva, které ho, nemělo rádo. V roce 847, byly jeho svaté ostatky přeneseny do Nikomédie.

⁴ Kyzik Κύζικος, Cyzicus. Bylo starověké město v maloasijské oblasti Mýsie, přístav na jižním pobřeží Propontidy, na jižním pobřeží Marmarského moře.

Svatý blažený Lavrentij,

blázen pro Krista – jurodivý, Kalužský (♰ 1515)

10. / 23. srpna, památka jeho zesnutí

 

Svatý Lavrentij – Vavřinec, pocházel z bojarské rodiny a žil ve městě Kaluga, na přelomu XV. a XVI. století, za vlády knížete Simeona Ivanoviče.

Lavrentij se zřekl světské marnivosti, a vydal se úzkou cestou (Mat 7, 13 - 14), bláznovství pro Krista a svým životem zjevoval evangelní přikázání (1. Kor 1, 21). Na sobě nosil pouze rubachu – dlouho košili a přes ni kožený plášť, v zimě i v létě chodil bos. Většinu času oddával modlitbě u dveří chrámu Kristova Narození, který stál na kopci, jednu verstu od města. Nedaleko od tohoto chrámu, si pak tento svatý jurodivý, postavil i chýši. Když přicházel do města, pomáhal svou horlivou modlitbou mnohým nemocným a nešťastným, a bylo mu dovoleno vstupovat i na knížecí dvůr. Protože k Lavrentijovi, neustále přicházeli věřící a prosili ho o modlitby, vykopal si z chrámu tunel až do své chatrče, aby mohl projít, aniž by ho po cestě někdo viděl. Svým sebezapřením povznesl ducha svého tak, že se proslavil jedním velkým zázrakem ještě za svého života.

V roce 1512, bylo Kalužské knížectví, napadeno krymskými Tatary. Vedeni chánem Mengli I. Garajem, zpustošili Kalužskou zemi a města Beljov, Alexin a Vorotynsk.

Kalužský kníže Simeon Ivanovič, se jim vydal vstříc jen s malým vojskem. Brzy se proto ocitl ve velkém nebezpečí, odříznut od svého lidu a obklíčen Tatary. Svatý Lavrentij, který se v té době nacházel v knížecích komnatách, tehdy náhle zvolal: „Dejte mi moji sekeru, protože psi napadli knížete Simeona a já mu půjdu na pomoc!“ Za několik málo okamžiků, se najednou ukázal hned vedle knížete, máchal sekerou a křičel: „Neboj se!“ Převaha v bitvě začala přecházet na stranu Rusů a ti nakonec potom Tatary zdolali.

Poté, co vykonal mnoho zázraků, odevzdal blažený Lavrentij 10. srpna 1515, svou duši Pánu. Svatý jurodivý, byl pohřben v chrámu, ve kterém se tak často modlil. Na žádost knížete Simeona Kalužského, byl pak u tohoto chrámu založen monastýr, který byl nejprve nazván v čest svátku Kristova Narození, stejně jako i chrám, později, byl nazýván monastýr svatého Lavrentija.

Po smrti blaženého Lavrentija, blázna pro Krista, bylo zaznamenáno několik zázraků, spojených s tímto podivuhodným služebníkem Božím. Jeden z nich pochází z roku 1621. Jednalo se o uzdravení ochrnutého bojara Kologrivova. Ten nemohl hýbat rukama, nohama, ani jazykem. Do chrámu byl přinesen a položen blízko schrány svatého Lavrentija. Během zpěvu molebnu, když se četlo evangelium, tento ochrnutý promluvil, zvedl pravou ruku a přežehnal se s ní, znamením kříže. Potom vstal, přistoupil ke schráně a políbil ji. Na konci molebnu už mluvil a byl zdravý jako dříve.

U svatých ostatků blaženého Lavrentija, byl uzdraven jeden posedlý a dvě slepé dívky.

V roce 1641, byl ke schráně tohoto spravedlivého, přinesen syn kalužského měšťana. Ten byl nemocný na nohy a jeho dobrý otec ho sám přinesl do chrámu. Tam se nemocný uzdravil a mohl odejít sám domů.

Tento a mnohé další zázraky, učinil milostivý Bůh, na přímluvy blaženého Lavrentije.

 

Raduj se, blažený Lavrentiji, Kalužský divotvůrce!

 

Svatý Ražden Peršan,

první mučedník Gruzínský (♰ 457)

památka 3. / 16. srpna

Svatý Ražden, žil v první polovině V. století v Persii. Byl urozeným velmožem a uctíval boha Ahura Mazdu ¹. Byl pověřen doprovodem dcery perského vládce Hormizda III. do Gruzie, která byla zasnoubena s gruzínským králem Vachtangem Gorgasalim ². V této gruzínské zemi, Ražden uvěřil v Krista a vstoupil do služeb křesťanského krále Vachtanga.

Když se perský velkokrál Peróz I. (457-484) dozvěděl, že gruzínský vládce je křesťan, zaútočil na Gruzii v čele obrovské armády. V této válce se Ražden vyznamenal svou odvahou a vojenským talentem, byl, ale zajat a jako zajatec předveden před perského velkokrále. Když se ho Peróz s předstíranou náklonností zeptal, proč se zřekl víry svých otců, tento služebník Boží, mu na to odpověděl, že v Ježíši Kristu poznal jediného Spasitele. Rozzuřený král nařídil, aby byl po takovýchto svých slovech mučen. Poté, co mu vyrazili zuby, a vláčili ho po kamenité cestě, byl uvržen do vězení.

Gruzínští velmožové, začali žádat o Raždenovo propuštění. Velkokrál Peróz s jeho propuštěním souhlasil, kvůli setkání se svými příbuznými, ale vyžádal si od křesťana slib, že se vrátí.

Ražden se potom vydal do Mcchety, aby se rozloučil se svou rodinou a králem Vachtangem, a navzdory jejich přemlouvání, se pro svůj slib znovu vrátil k velkokráli Perózovi.

Když se na dvoře perského velkokrál, všechno snažení o to, aby se svatý Ražden, znovu vrátil k uctívání ohně, zakončilo neúspěchem, byl poslán do vojenského tábora v Cromi ve střední Gruzii. Tam byl Ražden ukřižován podle vzoru našeho Spasitele Ježíše Krista. Toto slavné mučednictví se událo roku 457.

Král Vachtang, poté vzal ostatky svatého mučedníka a převezl je do Nikozi, kde byl postaven velký chrám, zasvěcený svatému Raždenovi. Svatý Ražden, je ctěn, jako první gruzínský mučedník, nehledě na svůj perský původu.

_________

 

¹ Ahura Mazda, je dle učení zarathuštrismu, jejich nejvyšším bohem.

 

² Svatý král Vachtang I. Gorgasali (♰ 502). Památka 30. listopadu / 13. prosince. Svatý Vachtang, byl králem Kartli (Iberie), který vládl ve střední a východní Gruzii na konci V. a začátku VI. století. Po celou dobu své vlády vedl neustálé války s Peršany ve snaze obnovit nezávislost Gruzie. Poté, co na začátku své vlády obnovil vztahy s Konstantinopolskou Církví, novým způsobem uspořádal Gruzínskou Církev: znovu ji učinil autokefální, zvýšil počet eparchií a přednímu arcibiskupovi Iberie – Gruzie, nechal udělit titul Katolikos. Prvním arcibiskupem, který tento titul nesl, byl Petr I. mcchetský. Je také zapsáno, že Vachtang byl zakladatelem města Tbilisi. Zemřel v roce 502 ve věku šedesáti let na bojišti a pohřben byl v katedrále ve městě Mccheta, hlavním městě svého státu.

 

Ctihodní otcové Izák (IV. stol), Dalmatus a Faustus (V. stol)

společná památka 3. / 16. srpna

Ctihodný Dalmatus žil za vlády svatého císaře Theodosia Velikého (♰ 395), sloužil v armádě a těšil se úcty císaře. Poté, když opovrhl vším světským pro Boha, opustil svou ženu i děti, vzal sebou jen svého syna Faustuse a odešel ke ctihodnému Izákovi, který měl monastýr poblíž Konstantinopole. Tam byli otec i syn, za nějaký čas ctihodným Izákem postřiženi na mnichy a oba zde vedli bohulibý život, neustále dodržujíce přísný půst a odříkání.

Když ctihodný Izák, dosáhl vysokého věku a pocítil blížící se smrt, svolal bratrstvo monastýru. Poté, co jim dal svá poslední ponaučení, ustanovil ctihodného Dalmata představeným monastýru. Později, byl tento monastýr pojmenován právě po ctihodném Dalmatovi a byl nazýván Dalmatský monastýr - Μονής των Δαλματών ¹.

Ctihodný Dalmatus byl následně konstantinopolským patriarchou svt. Atikem rukopoložen na kněze, svůj mnišský život, vedl v naprosté zdrženlivosti, jednou během postního období Velké čtyřicátnice dní nejedl jídlo zcela vůbec. Všechny útoky nepřátel našeho spasení, vždy přemáhal půstem a modlitbou.

Duchovní zápas, vedl také proti viditelným služebníkům běsů – heretikům nestoriánům, kteří se uráželi Přečistou Matku Boží ². Ctihodný Dalmatus, byl aktivním pomocníkem svatých otců Třetího všeobecného sněmu, který se sešel za císaře Theodosia Mladšího v Efezu ³. Dalmatus, si tehdy získal pro svoji obětavost lásku císaře a svatých otců, kteří ho následně jmenovali archimandritou Dalmatského monastýru.

Poté, co téměř celý svůj život zasvětil službě Bohu, ctihodný Dalmatus odešel do věčnosti k Pánu, když se dožil vysokého věku. Ctihodný Faustus byl stejně jako jeho otec velkým asketou, přísně dodržoval mnišská přikázání, především pak půst. Poté, co zakončil běh tohoto pozemského života, přesídlil se do věčných příbytků, kde byl připočten do zástupu ctihodných otců.

______

 

¹ Dalmatský monastýr - Μονής των Δαλματών, byl založen v Konstantinopoli ve druhé polovině IV. století ctihodným Izákem. Za svůj název vděčí duchovnímu žákovi ctihodného Izáka a jeho nástupci v igumenství, ctihodnému Dalmatovi. Podle církevní tradice to byl nejstarší monastýr v Konstantinopoli. Jeho igumenovi, byla udělena výsada titulu exarcha. Monastýr byl zničen v polovině VIII. století, během ikonoborectví, Konstantinem V. Kopronymosem.

 

² Tito Nestoriánští heretici tvrdili, že Přesvatá Panna Marie, by neměla být nazývána Matkou Boží, protože neporodila Boha, ale pouze člověka. Nestoriánská hereze byla odsouzena na Třetím všeobecném sněmu. Tento Sněm prohlásil, že Ježíš je dokonalý Bůh a dokonalý člověk s plným spojením obou přirozeností a oficiálně uznal pro Přečistou Pannu Marii titul Bohorodice – Theotokos - Θεοτόκος.

 

³ Když se svatý Dalmatus, dozvěděl, že Pravoslaví, na Efezském sněmu hrozí násilím, vydal se v čele igumenů, mnichů a křesťanů věrných Pravoslaví, k Císařskému paláci a otevřeně, s odvahou před císařem promlouval za pravdu víry. Předtím, po dobu 48 let nikdy neopustil monastýr, ačkoli ho o to dříve císař žádal, protože si přál, aby se tento velký asketa, zúčastnil společných modliteb za osvobození od zemětřesení.

 

Svt. Parthenios, biskup Radovisdiouský (♰ 1777)

památka 21. července / 3. srpna

 

Svatý Parthenios se narodil na počátku osmnáctého století, ve vesnici Vatsounia v Thesálii, v oblasti, která zůstala během turecké okupace Řecka pro Turky nedostupná a kde byla vždy silná pravoslavná víra. Jeho rodiče byli zbožní pravoslavní křesťané, kteří žili prostým životem rolníků, starajíce se o půdu a zvířata.

Už jako mladík, se svatý vydal do místního monastýru, aby tam přijal mnišství. V monastýru žil zbožným životem, v neustálé modlitbě, půstu, odříkání a ve zpěvu společných modliteb při chrámových bohoslužbách. V monastýru, měl mnišské poslušenství, starat se o zvířata, ve kterém vynikal.

Jako zářící příklad zbožnosti a pokory, pak byl rukopoložen na kněze. Nakonec byl také vybrán, aby se stal biskupem Radovisdiouské eparchie, v oblasti Arta (tato eparchie, dnes už neexistuje, od roku 1830, se stala součástí metropolie Arta). Odhaduje se, že před rokem 1854 měla eparchie Radovisdiou na 830 rodin a 9 chrámů.

Parthenios jako biskup sloužil potřebám věřícího lidu s láskou a pokorou, nijak však přitom nezměnil svůj odříkavý způsob života a nepřestal žít v přísném půstu a neustálé modlitbě.

Jako jeden příklad jeho lásky k bližním, byl ten, když se Parthenios dozvěděl, že poblíž, žil chudý muž, který měl pět dětí. Tento muž měl kus půdy, na kterém bylo mnoho velkých a malých kamenů, a protože byl nemocný, nemohl tyto kameny odstranit a pořádně obdělat půdu, aby tak zajistil potřebnou obživu pro svou rodinu. Když se o tomto tedy dozvěděl svatý Parthenios, začal každou noc o půlnoci přicházet na pole a odstraňoval tam kamení z půdy toho chudáka. Jediné světlo, co měl, mu poskytoval měsíc. Za nějaký čas, si však ten chudák všiml, že někdo přichází, odstraňuje kameny a čistí půdu. Jednoho večera proto hlídal své pole a uviděl biskupa Parthenia, jak je to on, kdo čistí jeho pole. Když biskup zjistil, že ho uviděl, nařídil tomu muži, aby o tom nikomu nic neřekl. Celé pole, bylo nakonec zbaveno velkých i malých kamenů, a díky pomoci svatého, bylo připraveno dávat svou úrodu.

Svatý Parthenios nejenže velmi miloval Boha a své bližní, ale od mládí miloval i zvířata. Podle místní tradice, v letních měsících svatý opouštěl vesnici a odcházel do míst, kam přicházela stáda, aby se napojila. Tam pak seděl ve stínu stromů, pozoroval zvířata, žehnal jim a modlil se za ně. Někdy se o zvířata staral, stejně jako když byl mnichem. Pastýře zvířat, považoval za obzvláště požehnané, neboť to byli oni, kdo jako první dostali požehnání blahé zvěsti od andělů o vtělení Krista a slyšeli andělský zpěv: „Sláva na výsostech Bohu“. Svatý Parthenios mnohokrát uzdravoval krávy a ostatní zvířata z nemocí, svými modlitbami, a proto i dnes je považován za ochránce domácích zvířat.

Podle místní církevní tradice, když svatý Kosma Etolský (♰ 1779) navštívil tato místa, tak se setkal se svt. Partheniem a dodnes vesničané ukazují na místo, kde se tito dva svatí setkali. Poté, co probírali různé záležitosti, šli spolu do monastýru Rovelista - Ιερά Μονή Παναγίας της Ροβέλιστας, ve kterém byla škola provozovaná mnichy a která měla i velkou knihovnu. Tato knihovna, byla později zničena Turky. Sám monastýr, byl po svém zničený obnoven v šedesátých letech XX. století.

Světitel a divotvůrce Parthenios zesnul v Pánu roku 1777. Ohledně jeho zesnutí, jsou dvě tradice. Jedna říká, že zemřel jako mučedník, druhá pak, že zemřel v pokoji 21. července / 3. srpna 1777 ve vesnici Velentziko. Jeho ostatky, byly poté uloženy za svatým prestolem chrámu svatých nezištníků.

Po uplynutí třiceti pěti let, byl jeho hrob odkryt, když na stejném místě, měl být pohřben nástupce svatého Parthenia, biskup Kallinikos. Když byl jeho hrob otevřen, vznesla se z něj blahá vůně do nebe a z oblaků na nebi, začaly padat jemné krůpěje deště. Pro všechny přítomné, to bylo nebeské znamení jeho svatosti. Jeho ostatky poté byly umístěny do svatého oltáře chrámu svatých nezištníků.

Zvěsti o tomto zázraku, se rozšířili mezi věřícími, až musel Konstantinopolský patriarcha rozhodnout, kde se mají svaté ostatky tohoto světitele a divotvůrce nacházet.

Patriarcha rozhodl, že hlava svatého zůstane obyvatelům ve vesnici Velentziko a zbytek svatých ostatků světitele, bude na místě narození svatého. Ostatky svatého, pak byly nakonec rozděleny na mnoho míst, včetně monastýru sv. Řehoře na Svaté Hoře Athos.

Když v roce 1854 započalo povstání proti Turkům, byl během této doby zničen i první bohoslužebný text k úctě svatého, hlava svatého, však byla zachráněna. V roce 1939 igumen monastýru svatého Bessariona Dousikou - Ιερά Μονή του Αγίου Βησσαρίωνα, ή “Δούσικο”, kde velmi ctí svt. Parthenia a kde se nachází mnoho jeho svatých ostatků, nechal napsat nový bohoslužebný text k úctě svatého, kterou napsal blažený hymnograf, mnich Gerasimos Mikrojannanitis (μοναχός Γεράσιμος Μικραϒιαννανίτης ♰  1991), a byla vydána v roce 1971.

Dodnes je připisováno svatému Partheniovy mnoho zázraků a on nadále pomáhá všem, kteří k němu s vírou přibíhají.

 

Ctihodný Simeon Palestinský (♰ 590),

blázen pro Krista – jurodivý

a Jan, jeho spolupostník (♰ 592)

památka 21. července / 3. srpna

Tito ctihodní otcové, byli Syřané pocházející z Edessy. Třicetiletý Jan a Simeon, stejně tak starý, společně vyšli na pouť do Jeruzaléma, kde se poklonili životodárnému kříži Páně. Přáli si vidět ještě monastýr svatého Gerasima, kde nakonec zůstali a přijali mnišství od igumena Nikona.

Za nějaký čas, s požehnáním igumena, odešli za poustevnickým životem k řece Jordán. Tam u ústí řeky do Mrtvého moře, našli opuštěnou mnišskou celu a poblíž ní i zahradu se zeleninou, kterou zde spolu s mnišskou celou, zanechal předešlý starec. Pomodlili se, vzdali díky Bohu a usadili se tam.

Modlitbou, půstem a duchovním zápasem odříkání v pustině, se starali zalíbit se Bohu. Takto v poušti poblíž Mrtvého moře, prožili okolo 29 let.

Ctihodný Jan žil v této mnišské cele až do své smrti (okolo roku 592). Simeon ji však opustil o něco dříve. V roce 582, navštívil Jeruzalém a poté na sebe vzal jho duchovního zápasu, bláznovství pro Krista – jurodivost, ve městě Emesa (dnes Homs – město na severu Sýrie).

Tam okolo roku 590 zemřel, skrze dar Boží prozřetelnosti poznával věci budoucí a činil mnoho zázraků, skrze, což prokazoval mnoho milosti a nezištné lásky bližním.

 

Svatá mučednice Serafima panna římská a svatá mučednice Sabina (II. stol)

památka 29. července / 11. srpna

Narodila se v Antiochii, za vlády císaře Hadriána (117-138) žila v Římě jako služebnice v domě u urozené Římanky Sabiny, kterou Serafima (Serapia), svým příkladem obrátila na křesťanství.

Když pak na císařův rozkaz začalo pronásledování křesťanů, vládce Virilus nařídil, aby svatá Serafima jako křesťanka, byla postavena před soud. Protože si sama přála, získat od Pána mučednickou korunu, Serafima se nebojácně, hned na první žádost vydala katům. Na soud, ji doprovázela také oddaná Sabina. Když Virilus uviděl urozenou ženu, která Serafimu doprovázela, nejprve dívku propustil. Po několika dnech, ji však znovu povolal a soud proti ní nakonec zahájil.

Vládce, se snažil svatou Serafimu přinutit uctít pohanské bohy a přinést jim oběť, ona však směle vyznávala svou víru v Jediného Pravého Boha - Ježíše Krista. Poté ji Virilus vydal, k zneuctění dvěma nestydatým mladíkům. Svatá mučednice prosila Pána, aby ji ochránil. A v ten okamžik, začalo zemětřesení a mladíci, padli bez známek života na zem. Následujícího dne se vládce dozvěděl, že jeho plán se tak jak zamýšlel, neuskutečnil.

Virilus si myslel, že svatá panna ovládá nějaká kouzla, a tak ji požádal, aby mladíkům znovu vrátila zdraví i dar řeči, aby tak sami mohli vyprávět o zázraku. Svatá se pomodlila k Pánu a přikázala mladíkům, aby vstali, a oni tak okamžitě učinili. Soudci řekli, že to anděl Páně ochránil svatou pannu a zakázal jim, aby se k ní přiblížili.

Krutý vládce, ale svým služebníkům nevěřil a nadále přesvědčoval svatou Serafimu, aby přinesla oběť modlám. Mučednice však zůstala neústupná, přestože byla pálena hořícími svícemi a nemilosrdně bita holemi.

Tehdy se dokonce stalo, že tříska z jedné hole, kterou byla svatá bita, zasáhla nemilosrdného vládce do oka a o tři dny později proto oslepl. Bezmocný před neústupností mladé křesťanky, soudce nařídil, aby jí byla setnuta hlava.

Tělo své učitelky ve víře, pak s úctou pohřbila a do rodinné hrobky uložila Římanka Sabina.

Svatá Sabina, byla později také obviněna z vyznávání křesťanství a byla odsouzena prefektem Elpidiem. Okolo roku 125, byla umučena ve městě Vindena (v dnešní Umbrii, v Itálii). V roce 430 byly její svaté ostatky přeneseny do chrámu na Aventinském pahorku v Římě.

 

Svatá mučednice Julita Caesarejská (♰ 304)

památka 31. července / 13. srpna

Svatá Julita byla bohatá vdova, která žila ve městě Caesarea v Kappadokii, během Diokleciánova pronásledování křesťanů (303–305). Jeden zámožný občan tohoto města, nepoctivý, chamtivý a hrubý muž, si přivlastnil většinu jejího bohatství: pole, vesnice, dobytek a otroky. Pohrdal veškerou spravedlností a neváhal pomlouvat, křivě přísahat a podplácet soudce, jen aby dosáhl svého cíle a zcela odebral Julitin majetek. Navzdory jeho snaze, však soud uznal všechna Julitina práva.

Tehdy ji její protivník obvinil v tom, že je křesťanka, což ji dle císařského ediktu, zbavovalo všech občanských práv. Soudce nařídil přinést kadidlo a pohanský oltář a Julitě navrhl, aby vzdala úctu bohům císařství, aby tak zůstala pod ochranou zákona.

Svatá však moudře usoudila, že je nemoudré vzdát se věčného života, kvůli záchraně pomíjivého bohatství, a bez váhání soudci odpověděla: „Ať to všechno pomine, ať zahyne život, sláva i bohatství tohoto světa, nic mě nedonutí zříci se svého Spasitele a Boha, který stvořil vše na zemi“.

Nemohlo ji nic odradit, na všechny návrhy odpovídala: „Jsem služebnice Kristova“. Poté bylo rozhodnuto, odevzdat ji plamenům. Julita s radostí vyšla k ohni a ostatní křesťany, které potkala na cestě, povzbuzovala svými slovy: „Jsme stvořeni ze stejné podstaty jako muži, stejně jako oni jsou k obrazu Božímu. Ctnost je ženám stejně dostupná jako mužům. Tělo z Adamova těla, kost z jeho kostí, musíme Pánu nabídnout mužskou rozhodnost a pevnost, odvahu a trpělivost“. Potom radostně vstoupila do ohně, jako by vstupovala do třpytivé svatební komnaty. Plameny ji pohltily, zatímco její duše zamířila k Ženichovi. Její tělo však zůstalo nezraněno, na znamení neporušitelnosti slíbené vyvoleným.

Na místě její mučednické smrti byl postaven chrám Boží, považovaný za nejkrásnější chrám ve městě. Později na nádvoří tohoto chrámu vytryskl pramen, jehož voda měla zázračné vlastnosti.

 

Spravedlivý Josef Arimatejský (I. stol)

památka 3. neděli po Pasše

a 31. července / 13. srpna

Pocházel z palestinského města Arimatie a byl tajným učedníkem našeho Pána Ježíše Krista. Jako člen velerady (sanhedrinu) se neúčastnil odsouzení Spasitele ke smrti (Mat 26, 7 – 27, 1; Mar 14, 53 – 65; Luk 23, 13 – 25; Jan 18, 13 - 28).

Po Jeho ukřižování a smrti se odvážil jít k Pilátovi a požádat ho o Tělo Páně, které pohřbil za účasti spravedlivého Nikodéma, také tajného učedníka Páně (Mat 27, 57 – 60; Mar 15, 43 – 46; Luk 23, 50 – 53; Jan 19, 38 - 42).

Spolu s Nikodémem, sňali Tělo z kříže. Plátnem čistým je ovinuli, a uložili ho v Getsemanské zahradě do nového hrobu, ve kterém předtím nikdo nebyl pohřben, za přítomnosti Matky Boží a svatých žen myro nesoucí. Přivalili těžký kámen ke vchodu do hrobu a odešli (Mat 27, 59 - 61; Mar 15, 43 - 47; Luk 23, 50 – 56; Jan 19, 38 - 42).

Podle církevní tradice byl svatý Josef Arimatejský, krátce po Vzkříšení a Nanebevstoupení Krista vyhnán z Jeruzaléma za kázání křesťanství. Spolu se svatou Martou, Marií a Lazarem se vydal šířit blahou zvěst Evangelia do Galie (dnešní Francie) a odtud pak i na Britské ostrovy.

Spravedlivý Josef se lodí dostal k břehům Anglie, kde kázal v blízkosti dnešního města Glastonbury. Když svatý Josef začal kázat místním obyvatelům blahou zvěst, pohané se mu postavili na odpor. Spravedlivý Josef se však nezalekl a v kázání Evangelia pokračoval dál.

V Glastonbury vystavěl chrám Matky Boží, který byl možná vůbec prvním takovýmto chrámem na světě, ke cti Přesvaté Bohorodice. Chrám shořel při požáru v XII. století. Avšak další svatyně spojené se svatým Josefem, mniši z Glastonbury pečlivě uchovávali. Z pokolení na pokolení, se zde vyprávěl příběh o tom, jak kolem roku 63, po Kristově Narození, apoštol Josef při kázání na kopci v Glastonbury zabořil svou hůl do země a z ní vyrostl trnitý keř. Tím se vzpurnému pohanskému davu potvrdila pravda křesťanství.

Právě větev tohoto kvetoucího trnitého keře drží Matka Boží v ruce na pravoslavné ikoně Přesvaté Bohorodice, která je zvaná Glastonburská ikona Matky Boží. Podle tradice, byla ikona napsaná v apoštolských časech. Během reformace byl tento starobylý obraz zničen, ale ve XX. století byla úcta k této ikoně Matky Boží, v pravoslavné tradici znovu obnovena.

Svatý spravedlivý Josef Arimatejský zemřel pokojně v Anglii, kde je jeho památka živá až do dnešních dnů. Obyvatelé Britských ostrovů uctívají svatého Josefa jako apoštola Anglie.

Glastonburská ikona Matky Boží