sobota 1. února 2014
Přenesení ostatků
světitele Jana
Zlatoústého
(památka dle církevního kalendáře 27. ledna
/ 9. února dle občanského)
V tento
den se vzpomíná a oslavuje přenesení čestných ostatků svt. Jana Zlatoústého
z města Komana v Arménii (dnešní
Abcházie), kde jako vyhnanec zemřel, do Konstantinopole, kde dříve jako
patriarcha sloužil své místní církvi. Když se dovršilo třicet let od jeho úmrtí,
konstantinopolský patriarcha Prokl¹
v jednom ze svých kázání vzpomenul na svého duchovního otce a učitele, a
díky tomu kázání tak zahořela láska lidu a císaře Theodosia II. (408–450) k velkému světci Janovi,
že si všichni přáli, aby ostatky svatého Jana Zlatoústého byly přeneseny zpět do
Konstantinopole.
Říká
se, že schránka s ostatky se ve chvíli přenášení stala tak těžká, že
s ní nikdo nemohl nijak pohnout z místa, dokud císař nenapsal dopis
svatému Janovi, v němž jej prosil za odpuštění (císařova matka Eudoxie byla vinná za vyhnanství světce) a vyzýval
jej, aby přišel do Konstantinopole na místo svého někdejšího patriaršího
stolce. Když byl tento kajícný dopis napsán a položen na schránku
s ostatky, ta se rázem stala lehkou, a světcovy ostatky tak mohly být
přeneseny. Při přenesení ostatků byli mnozí nemocní, kteří se dotkli schrány
s ostatky, zázračně uzdraveni. Když svaté ostatky doputovaly do hlavního
města, tehdy císař před svatými ostatky světce opět prosil ve jménu své matky o
odpuštění, a to tak, jako by ona sama od sebe říkala: Dokud jsem žila dočasným životem, mnoho zlého jsem ti učinila. Nyní
však, když žiješ životem nesmrtelným, prosím, buď mé duši užitečný. Má sláva odezněla
a nic mi nepomohla, ve slávě své, otče, pomoz mi, pomoz mi před tím, než budu na
Kristově Soudu odsouzena! Když byl svatý Jan přinesen do chrámu Svatých
Apoštolů a postaven na trůn patriarchy, celý národ zvolal: Přijmi svůj trůn, otče! bylo poté slyšet hlas: Pokoj všem! Přenesení svatých ostatků veledůstojného otce našeho
Jana, arcibiskupa konstantinopolského, Zlatoústého, se událo roku 438.
¹Prokl,
arcibiskup konstantinopolský (434 - 447), byl učedníkem svt. Jana Zlatoústého, a
jeho památka je slavena 20. listopadu/ 3. prosince.
(památka dle církevního kalendáře 20. ledna
/ 2. února dle občanského)
Narodil
se v arménském městě Meliténé¹
blízko řeky Eufrat kolem roku 377. Jeho rodiče Pavel a Dionýsia byli velmi
vznešení a významní lidé. Dlouho však nemohli mít děti, až po modlitbách
Dionýsie a po Božím vidění obdrželi zjevení, že se jim narodí syn, který bude
mít velikou budoucnost.
Otec
ctihodného však brzy zemřel a matka splnila přísahu zasvětit svého syna Bohu, a
dala jej proto na výchovu a vzdělání do péče svého bratra, presbytera Eudoxia.
Ten jej po nějakém čase představil archijerejovi meliténéské církve Otriovi,
který ho s láskou přijal a staral se o jeho další vzdělání. Když viděl
jeho zbožnost a píli, brzy jej postřihl na církevního žalmistu. A protože již
od svého mládí vedl přísný duchovní život, brzy také Euthimij přijal mnišství.
Po přijetí mnišství byl rukopoložen na presbytera, přičemž mu bylo svěřeno, aby
řídil a pečoval o všechny monastýry ve městě. Nejvíce navštěvoval monastýr
svatého mučedníka Polievkta², ačkoli
ve dnech Velkého půstu vždy odcházel do samoty pouště. Hodnost správce
monastýrů tížila mladého asketu, který hledal tichost modlitby, natolik, že
když mu bylo třicet let, tajně odešel z města a vydal se do Jeruzaléma,
aby se zde poklonil svatým místům. Nakonec se usídlil ve Faranské lávře³, kde trávil všechny dny a noci v modlitbě,
pamatováním na Boha a tělesnou prací.
Postupně
se kolem něj shromáždili mnozí učedníci, z nichž někteří se poté stali velikými
světci; jmenujme např. ctih. Kyriaka poustevníka, Sávu Posvěceného, Theoktista
a další. Z Boží štědrosti se Euthimij stal velikým divotvůrcem: vyháněl
démony, léčil těžké nemoci, nacházel vodu v poušti, rozmnožoval chléb při
jeho nedostatku a také prorokoval. Mnichy učil pracovitosti, říkajíce přitom: Když jít chléb bez práce, znamená to, že
jíte z cizí práce. Když se někteří mladší bratři chtěli postit více
než ostatní, on jim v tom bránil a přikazoval jim, aby přicházeli ke
společnému jídlu, aby se nestali pyšnými od svého přílišného půstu. Také říkal,
že není dobré pro mnicha, když přechází z jednoho místa na druhé, neboť: Strom, který se často přesazuje, nepřináší
plody. Ten, kdo chce činit dobro, může ho činit na tom místě, kde se právě nachází.
O lásce říkával: Co je sůl pro chleba, to
je láska pro ostatní ctnosti. V prvním týdnu Velkého půstu se
vzdaloval do pouště a tam zůstával v mlčení a myšlenkách na Boha, a to až
do svátku Světlého Vzkříšení Kristova. Ještě za jeho života byla zbudována
poblíž jeho jeskyně veliká lávra, která se s postupem let naplnila mnichy
jako úl včelami. Jeho posledním přikázáním bylo, aby se v monastýru bedlivě
zachovávalo dobrodiní k pocestným a hostům a aby se brána monastýru nikdy
nezavírala. Svatý Euthimij zesnul v devadesátém sedmém roce svého života. Na
jeho pohřbu byl přítomen i patriarcha jeruzalémský Anastasij. Celý dlouhý den
čekal, dokud ohromný zástup lidí nedokončil své poslední rozloučení se světcem,
a teprve až navečer mohl završit obřad pohřbu. Sedmého dne po smrti se Euthimij
zjevil svému učedníku Domentiánovi, celý zářící světlem a radostí. Ctihodný
Euthimij byl vpravdě pravým synem Světla. Zesnul roku 473 po Kr.
¹ dnes
Malatya, město v dnešním jihovýchodním Turecku
² jeho
je
památka 9. ledna dle církevního
kalendáře/ dle občanského 22. ledna
³ Faranská
lávra - mužský pravoslavný monastýr, jeden z nejstarších, který se
zachoval v Palestině. Založen byl ctih. Charitonem vyznavačem kolem roku
330 v jeskyni, kde byl vezněn Chariton zločinci, kteří ho zajali. Nachází
se několik kilometrů na východ od Jeruzaléma, v Judejské poušti,
v údolí En Fara. Dnes má název Lávra – monastýr ctih. Charitona a nachází
se pod duchovní správou Ruské pravoslavné církve v zahraničí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)