Svatá mučednice Serafima panna římská a svatá mučednice Sabina (II. stol)

památka 29. července / 11. srpna

Narodila se v Antiochii, za vlády císaře Hadriána (117-138) žila v Římě jako služebnice v domě u urozené Římanky Sabiny, kterou Serafima (Serapia), svým příkladem obrátila na křesťanství.

Když pak na císařův rozkaz začalo pronásledování křesťanů, vládce Virilus nařídil, aby svatá Serafima jako křesťanka, byla postavena před soud. Protože si sama přála, získat od Pána mučednickou korunu, Serafima se nebojácně, hned na první žádost vydala katům. Na soud, ji doprovázela také oddaná Sabina. Když Virilus uviděl urozenou ženu, která Serafimu doprovázela, nejprve dívku propustil. Po několika dnech, ji však znovu povolal a soud proti ní nakonec zahájil.

Vládce, se snažil svatou Serafimu přinutit uctít pohanské bohy a přinést jim oběť, ona však směle vyznávala svou víru v Jediného Pravého Boha - Ježíše Krista. Poté ji Virilus vydal, k zneuctění dvěma nestydatým mladíkům. Svatá mučednice prosila Pána, aby ji ochránil. A v ten okamžik, začalo zemětřesení a mladíci, padli bez známek života na zem. Následujícího dne se vládce dozvěděl, že jeho plán se tak jak zamýšlel, neuskutečnil.

Virilus si myslel, že svatá panna ovládá nějaká kouzla, a tak ji požádal, aby mladíkům znovu vrátila zdraví i dar řeči, aby tak sami mohli vyprávět o zázraku. Svatá se pomodlila k Pánu a přikázala mladíkům, aby vstali, a oni tak okamžitě učinili. Soudci řekli, že to anděl Páně ochránil svatou pannu a zakázal jim, aby se k ní přiblížili.

Krutý vládce, ale svým služebníkům nevěřil a nadále přesvědčoval svatou Serafimu, aby přinesla oběť modlám. Mučednice však zůstala neústupná, přestože byla pálena hořícími svícemi a nemilosrdně bita holemi.

Tehdy se dokonce stalo, že tříska z jedné hole, kterou byla svatá bita, zasáhla nemilosrdného vládce do oka a o tři dny později proto oslepl. Bezmocný před neústupností mladé křesťanky, soudce nařídil, aby jí byla setnuta hlava.

Tělo své učitelky ve víře, pak s úctou pohřbila a do rodinné hrobky uložila Římanka Sabina.

Svatá Sabina, byla později také obviněna z vyznávání křesťanství a byla odsouzena prefektem Elpidiem. Okolo roku 125, byla umučena ve městě Vindena (v dnešní Umbrii, v Itálii). V roce 430 byly její svaté ostatky přeneseny do chrámu na Aventinském pahorku v Římě.

 

Svatá mučednice Julita Caesarejská (♰ 304)

památka 31. července / 13. srpna

Svatá Julita byla bohatá vdova, která žila ve městě Caesarea v Kappadokii, během Diokleciánova pronásledování křesťanů (303–305). Jeden zámožný občan tohoto města, nepoctivý, chamtivý a hrubý muž, si přivlastnil většinu jejího bohatství: pole, vesnice, dobytek a otroky. Pohrdal veškerou spravedlností a neváhal pomlouvat, křivě přísahat a podplácet soudce, jen aby dosáhl svého cíle a zcela odebral Julitin majetek. Navzdory jeho snaze, však soud uznal všechna Julitina práva.

Tehdy ji její protivník obvinil v tom, že je křesťanka, což ji dle císařského ediktu, zbavovalo všech občanských práv. Soudce nařídil přinést kadidlo a pohanský oltář a Julitě navrhl, aby vzdala úctu bohům císařství, aby tak zůstala pod ochranou zákona.

Svatá však moudře usoudila, že je nemoudré vzdát se věčného života, kvůli záchraně pomíjivého bohatství, a bez váhání soudci odpověděla: „Ať to všechno pomine, ať zahyne život, sláva i bohatství tohoto světa, nic mě nedonutí zříci se svého Spasitele a Boha, který stvořil vše na zemi“.

Nemohlo ji nic odradit, na všechny návrhy odpovídala: „Jsem služebnice Kristova“. Poté bylo rozhodnuto, odevzdat ji plamenům. Julita s radostí vyšla k ohni a ostatní křesťany, které potkala na cestě, povzbuzovala svými slovy: „Jsme stvořeni ze stejné podstaty jako muži, stejně jako oni jsou k obrazu Božímu. Ctnost je ženám stejně dostupná jako mužům. Tělo z Adamova těla, kost z jeho kostí, musíme Pánu nabídnout mužskou rozhodnost a pevnost, odvahu a trpělivost“. Potom radostně vstoupila do ohně, jako by vstupovala do třpytivé svatební komnaty. Plameny ji pohltily, zatímco její duše zamířila k Ženichovi. Její tělo však zůstalo nezraněno, na znamení neporušitelnosti slíbené vyvoleným.

Na místě její mučednické smrti byl postaven chrám Boží, považovaný za nejkrásnější chrám ve městě. Později na nádvoří tohoto chrámu vytryskl pramen, jehož voda měla zázračné vlastnosti.

 

Spravedlivý Josef Arimatejský (I. stol)

památka 3. neděli po Pasše

a 31. července / 13. srpna

Pocházel z palestinského města Arimatie a byl tajným učedníkem našeho Pána Ježíše Krista. Jako člen velerady (sanhedrinu) se neúčastnil odsouzení Spasitele ke smrti (Mat 26, 7 – 27, 1; Mar 14, 53 – 65; Luk 23, 13 – 25; Jan 18, 13 - 28).

Po Jeho ukřižování a smrti se odvážil jít k Pilátovi a požádat ho o Tělo Páně, které pohřbil za účasti spravedlivého Nikodéma, také tajného učedníka Páně (Mat 27, 57 – 60; Mar 15, 43 – 46; Luk 23, 50 – 53; Jan 19, 38 - 42).

Spolu s Nikodémem, sňali Tělo z kříže. Plátnem čistým je ovinuli, a uložili ho v Getsemanské zahradě do nového hrobu, ve kterém předtím nikdo nebyl pohřben, za přítomnosti Matky Boží a svatých žen myro nesoucí. Přivalili těžký kámen ke vchodu do hrobu a odešli (Mat 27, 59 - 61; Mar 15, 43 - 47; Luk 23, 50 – 56; Jan 19, 38 - 42).

Podle církevní tradice byl svatý Josef Arimatejský, krátce po Vzkříšení a Nanebevstoupení Krista vyhnán z Jeruzaléma za kázání křesťanství. Spolu se svatou Martou, Marií a Lazarem se vydal šířit blahou zvěst Evangelia do Galie (dnešní Francie) a odtud pak i na Britské ostrovy.

Spravedlivý Josef se lodí dostal k břehům Anglie, kde kázal v blízkosti dnešního města Glastonbury. Když svatý Josef začal kázat místním obyvatelům blahou zvěst, pohané se mu postavili na odpor. Spravedlivý Josef se však nezalekl a v kázání Evangelia pokračoval dál.

V Glastonbury vystavěl chrám Matky Boží, který byl možná vůbec prvním takovýmto chrámem na světě, ke cti Přesvaté Bohorodice. Chrám shořel při požáru v XII. století. Avšak další svatyně spojené se svatým Josefem, mniši z Glastonbury pečlivě uchovávali. Z pokolení na pokolení, se zde vyprávěl příběh o tom, jak kolem roku 63, po Kristově Narození, apoštol Josef při kázání na kopci v Glastonbury zabořil svou hůl do země a z ní vyrostl trnitý keř. Tím se vzpurnému pohanskému davu potvrdila pravda křesťanství.

Právě větev tohoto kvetoucího trnitého keře drží Matka Boží v ruce na pravoslavné ikoně Přesvaté Bohorodice, která je zvaná Glastonburská ikona Matky Boží. Podle tradice, byla ikona napsaná v apoštolských časech. Během reformace byl tento starobylý obraz zničen, ale ve XX. století byla úcta k této ikoně Matky Boží, v pravoslavné tradici znovu obnovena.

Svatý spravedlivý Josef Arimatejský zemřel pokojně v Anglii, kde je jeho památka živá až do dnešních dnů. Obyvatelé Britských ostrovů uctívají svatého Josefa jako apoštola Anglie.

Glastonburská ikona Matky Boží

 

Spravedlivý Eudokimos kappadocký (IX. stol)

památka 31. července / 13. srpna

Svatý Eudokimos žil za vlády císaře Theofilose ikonoborce (829-842). Jeho rodiče, Basil a Eudokie, se narodili v Kappadokii a byli patriciové. Vyznačovali se pevnou oddaností Pravoslaví a přísnou zbožností a tyto vlastnosti předali i svému synovi. Poté, co získal dobré vzdělání, byl Eudokimos císařem poctěn hodnostmi candidatus a stratopedarchis, stal se vojenským guvernérem Kappadokie a poté i dalších oblastí říše.

Místo aby využíval svého vysokého postavení k potěše a slávě, dal ho ke službě ctnosti a prostřed světského zmatku a marnosti, zářil jako lilie mezi plevelem nebo zlato v peci. Zachovával si nejen čistotu svého těla, ale i čistotu svých myšlenek a nikdy nedovolil, aby jeho pohled spočinul na ženské tváři, aby spočinul před Pánem v čistotě. K této čistotě hojně přidával plody mírnosti a milosrdenství k chudým, vdovám a sirotkům, takže se stal skutečnou, vyvolenou nádobou blahodati a živou ikonou ctnosti. Eudokimos, se vyhýbal pomluvám jako moru a nejenom že sám druhé neodsuzoval, ale také jim všemožně bránil v pronášení slov, která by mohla nějak ranit bližního. Učil, že každý, by měl nejdříve naslouchat a nemluvit, a sám se tohoto pravidla držel a byl příkladem plnění všech Božích přikázání.

Když Eudokimos dosáhl třiceti tří let, vážně onemocněl a byl si vědom blízké smrti. Poté, co učinil potřebné přípravy, rozloučil se, se svými blízkými. Ty požádal, aby ho do hrobu uložili v tom oděvu, ve kterém ho zastihne smrt. Potom se o samotě modlil Bohu a v modlitbě prosil Pána, aby nikdo neviděl jeho smrt, stejně jako nikdo neviděl jeho dobrodiní za jeho života (Mat 6, 1 – 4). Jeho rodina ho poté pohřbila tak, jak jim to řekl.

Avšak hned po smrti spravedlivého Eudokima, se od jeho hrobu, začaly dít zázraky, mnoho nemocných se uzdravovalo a sláva zázračných uzdravení rostla. Zázraky u jeho hrobu se množily, zejména z oleje z hořící lampy nad hrobem, a také z hlíny z hrobu, kterou posílali nemocným k uzdravení. Osmnáct měsíců po jeho blažené smrti, byl na žádost jeho matky Eudokimův hrob otevřen a tělo bylo nalezeno zcela neporušené, šířící podivuhodnou a blahou vůni.

Jeho čestné ostatky, byly následně přeneseny do Konstantinopole, kde je uložily do chrámu Matky Boží, který postavili rodiče svatého.

 

Svatý mučedník Polychronius, biskup babylonský,

presbyteři Parmenius, Helimenas, a Chrysotelus,

diákoni Lukáš a Mocius,

mučedníci Abdon a Sennen knížata perská

a s nimi umučení Olympius a Maximus (♰ 251)

památka 30. červenec / 12. srpen

Polychronius, biskup babylonský, stejně jako presbyteři Parmenius, Helimenas, a Chrysotelus, diákoni Lukáš a Mocius, mučedníci Abdon a Sennen knížata perská a s nimi umučení Olympius a Maximus, přijali svá strádání v III. století během pronásledování křesťanů za císaře Decia (249–251).

Poté, co Decius porazil Peršany a zmocnil se jejich země, našel tam mnoho křesťanů a začal je pronásledovat. Biskup Polychronius, jeho presbyteři Parmenius, Helimenas, a Chrysotelus, a diákoni Lukáš a Mocius, byli zajati a předvedeni před císaře. Na Deciův rozkaz obětovat modlám, svatý Polychronius směle odpověděl: „Přinášíme sebe jako oběť našemu Pánu Ježíši Kristu, ale nikdy se nebudeme klanět vašim nicotným modlám, které vytvořily lidské ruce“. Poté, byli tito vyznavači, uvrženi do vězení.

Při druhém výslechu, svatý Polychronius už jen stál a mlčel. Decius tehdy kněžím řekl: „Váš vůdce už oněměl“. Svatý Parmenius, mu na to namítl: „Svatý biskup neoněměl, ale nechce poskvrnit své čisté rty a házet perly před svině“ (Mat 7, 6).

Za takováto slova, byl svatému Parmeniovi vyříznut jazyk, ale i přes to se obrátil ke svatému Polychroniovi a jasně řekl: „Modli se za mě, Otče, vidím na tobě Ducha Svatého“.

Na Deciův rozkaz začali svatého biskupa Polychronia bít kamenem přes ústa až mučedník zemřel. Jeho čestné tělo bylo pohřbeno poblíž městských hradeb dvěma perskými knížaty, Abdonem a Sennenem, kteří byli tajnými křesťany.

Decius se brzy vydal do města Korduena a nařídil, aby sebou vzali i tři kněze a dva diákony. Když došli na místo, znovu se snažili donutit mučedníky obětovat modlám, ale svatý Parmenius, navzdory svému vyříznutému jazyku, hlasitě a rozhodně, za všechny odmítl obětovat modlám.

Decius, domnívaje se, že svatý Parmenius mluví bez jazyka pomocí nějakého kouzla, nařídil zesílit mučení a pálit vyznavače ohněm. V té chvíli se ozval Hlas z nebe: „Pojďte ke mně, pokorní srdcem“. Decius považoval tento hlas, opět za dílo nějakého kouzla a nařídil mučedníkům useknout hlavy.

Perská knížata Abdon a Sennen, pak v noci těla mučedníků ukradli a pohřbili je ve své vesnici poblíž Korduen. Toto bylo následně oznámeno Deciovi. Knížata byla zajata a předvedena před císaře. Ten, když viděl jejich rozhodnost a statečnost při vyznání Krista, nařídil, aby svatá knížata uvěznili. Svatí se tomu však radovali a oslavovali Boha za takovýto osud.

Téhož dne, byli k Deciovi přivedeni jako křesťané další dva Peršané, Olympius a Maximus. Za smělé vyznání víry v Krista, byly těmto svatým mučedníkům, po krutém trýznění setnuty hlavy mečem. Jejich těla ležela pět dní nepohřbena, ale na šestý den, přišli křesťané tajně v noci a jejich ostatky pohřbili s úctou.

Když se Decius vrátil do Říma, vzal tam sebou v řetězech i knížata Abdona a Sennena. V Římě si Decius zavolal pohanského kněze a svatým nařídil, aby obětovali bohům, za to jim slíbil svobodu a všeliké pocty. Svatí mučedníci mu na to odpověděli: „My jen sami sebe přinášíme za oběť našemu Bohu Ježíši Kristu, svým bohům si přinášej oběť sám“. Decius je poté odsoudil k sežrání divoké zvěři. Vypustili na ně lvy a medvědy, ale žádné ze zvířat, se svatých mučedníků nedotklo, jen si jim lehly k nohám. Abdon a Sennen, byli poté rozsekáni meči. Jejich těla, potom ležela po tři dny před modlou, aby zastrašila křesťany. V noci pak tajný křesťan jménem Cyrenius vzal těla mučedníků a pohřbil je ve svém domě. Svatí mučedníci Abdon a Sennen, přijali svá mučení v roce 251. Jejich ostatky jsou uloženy ve chrámu svatého Marka v Římě.

 

Svatí apoštolové ze sedmdesáti,

Silas, Silvanus, Krescens, Epainet a Andronik

památka 30. července / 12. srpna

Svatý Silas, který sloužil v Jeruzalémské Církvi a proslul svým prorockým darem, byl vyslán se svatými Pavlem a Barnabášem, aby posílil křesťany v Antiochii ve víře (Sk 15, 22; 15, 27; 15, 32). Když Pavel podnikl svou druhou misijní cestu, vzal s sebou Silase (Skutky 15, 40). Prošli Sýrií, Kilíkií, Lykaónií, Frýgií, Galacií, Mýsií a dorazili do Troady. V Makedonii byl Silas spolu s Pavlem předvolán k soudu a uvězněn. Když se však zjistilo, že jsou římskými občany, byli propuštěni a soudcové, se jim omluvili (Sk 16, 39). Poté šli kázat blahou zvěst do Tesaloniky a Beroje, kde Silas a svatý Timoteus zůstali, aby posílili nově obrácené ve víře, zatímco Pavel pokračoval do Athén. Podle církevní tradice se stal biskupem v Korintu a plnil to, co bylo napsáno v listech apoštola Pavla, zaměřené na nápravu Korinťanů a posílení ctností. Poté, co v této oblasti hodně pracoval, svatý Silas pokojně odešel k Pánu.

Podle tradice, se svatý Siluan stal biskupem tesalonickým. Neustále čelil četným nebezpečím, která ohrožovala zachování víry, jelikož Tesaloničané byli velmi zdatní ve filozofických diskuzích. Poté, co završil svou službu, snášeje přitom mnoho strádání pro Pána zemřel tam mučednickou smrtí.

Svatý Krescens, byl také učedníkem apoštola Pavla a je jím zmíněn jako vyslanec do Galácie (2 Tim 4,10). Bylo řečeno, že se stal biskupem v Chalkedonu, kde ukázal světlo pravdy mnoha pohanům, kteří přebývali ve tmě. Bojoval proti hříchům svého vlastního těla a poté, co dovedl mnoho ztracených duší ke spáse, poučil je ve víře a evangelním způsobu života, odešel k Pánu.

Svatý apoštol Epainet je svatým apoštolem Pavlem zmiňován jako ten, kdo se první v provincii Asii oddal Kristu (Řím 16, 5), tedy oblasti, kde se nachází Efez. Podle církevní tradice je zmiňován jako biskup v Kartágu. Zažil mnoho pronásledování a protivenství od pohanů. Trpělivostí a výřečností se mu podařilo přivést mnoho z nich k pravé víře. Poté, co důstojně splnil své poslání, odevzdal svou duši Bohu.

Svatý Andronik byl Žid, který společně se svou ženou Junií, přijal křesťanství v Jeruzalémě. Později se oba stali učedníky a společníky na cestách apoštola pohanů a byli s ním také vězněni. Svatý apoštol Pavel se o nich zmiňuje ve svém listu Římanům (16, 7), kde je nazývá svými příbuznými, chválí je a oslavuje jako proslavené mezi apoštoly. Přivedli mnoho pohanů, ke Kristu, zničili pohanská obětiště a uzdravovali nemocné mocí Svatého Ducha. Svatý Andronik, byl ustanoven na biskupa města Sirmium v Panonii. Okolo roku 58, byli zajati a odvezeni do Říma, kde byli podrobeni mučení, skrze, což obdrželi mučednický věnec nehynoucí slávy.

 

Svatý velký mučedník a léčitel

Pantelejmon (♰ 305)

památka 27. července / 9. srpna

Svatý a slavný mučedník pro Krista Pantelejmon, se narodil v Nikomédii na konci III. století. Jeho otec, senátor Eustorgius, byl pohan a jeho matka Euvula¹ (♰ 303) křesťanka. Otec, dal chlapci jméno Pantoleon.

Byl poslán do učení k slavnému lékaři Eufrosynovi a brzy zvládl lékařskou nauku do té míry, že si i císař Maximianus Galerius, povšiml jeho dovedností. Vzal si proto Pantoleona do svého paláce a učinil ho svým osobním lékařem.

Blízko paláce, procházel mladík každý den kolem domu, kde se před pronásledováním skrýval presbyter Hermolaos (♰ 305). Když svatý Hermolaos, viděl duchovní vlastnosti Pantoleona, tak ho jednou pozval do svého domu a dával mu poučení, že lékařství může poskytnout jen nepatrnou úlevu od našeho utrpení a smrtelné přirozenosti a že pouze Kristus, jediný pravý Lékař, přišel, aby nám dal spásu, bez léků a bez úplaty. Z těchto slov se srdce mladého muže naplnilo radostí a začal více přicházet ke svatému Hermolaovi a učil se od něj, tajemství víry.

Jednoho dne, když se vracel od svého učitele lékařství Eufrosyna, uviděl Pantoleon na cestě dítě, které zemřelo po zmijím uštknutí. Rozhodl se, že nadešel čas ověřit si pravdivost Hermolaových slibů, vzýval Kristovo jméno a dítě okamžitě vstalo, zatímco had zemřel. Radostný Pantoleon běžel k Hermolaovi a požádal ho, aby ho okamžitě pokřtil. Poté zůstal v domě svatého starce, naslouchal jeho učení a domů se vrátil až na osmý den. Na otázky svého otce odpověděl, že byl v paláci, kde léčil urozeného dvořana. Svou víru prozatím tajil, přesto se však svého otce snažil přesvědčit, o marnosti uctívání lidských idolů a model.

Jednou, přišel k jeho otci senátorovi slepý muž, který promrhal celý svůj majetek na lékaře, jen aby se uzdravil. Vše bylo, ale marné. Poprosil proto Pantoleona, aby ho uzdravil, jelikož věděl, že i on léčí. Mladík s důvěrou v Krista, jehož moc v něm nyní přebývala, ujistil slepého v přítomnosti užaslého otce, že ho uzdraví milostí pravého Učitele. Učinil znamení kříže nad očima slepého, vzýval Kristovo jméno a v tom okamžení, slepec prohlédl nejen zrakem tělesným, ale hlavně zrakem duchovním, protože si uvědomil, že ho uzdravil Kristus.

Poté, co Pantoleonovi zemřel otec, rozdělil své dědictví mezi chudými, propustil otroky a s dvojnásobnou horlivostí, se pustil do léčby nemocných. Od nemocných nebral žádnou odměnu, kromě toho, že každému z nich řekl, že jejich uzdravení, je od Krista, který přišel na zem, aby uzdravil všechny trpící. Ostatní nikomedští lékaři mu proto začali závidět. A když jednou léčil křesťana, který byl na příkaz císaře mučen, využili této příležitosti, aby ho císaři udali.

Císař Maximianus se kvůli tomu velmi rozzlobil. Začal vše prošetřovat a nařídil také, předvolat uzdraveného slepce, kterého se ho zeptal, jak mu Pantoleon navrátil zrak. Stejně jako evangelní slepec od narození (Jan 9, 1 – 38), i tento slepý odpověděl prostě, že ho Pantoleon uzdravil ve jménu Krista a že tento zázrak mu zjevil světlo pravé víry. Císař v zuřivosti nařídil, aby bývalému slepci hned usekli hlavu, své muže pak poslal pro Pantoleona.

Když k němu svatého přivedli, Maximianus mu začal vyčítat, že jako lékař, zneužil jeho důvěru, a obvinil ho z urážky Asklépia a jiných bohů, svou vírou v Krista, v muže, který zemřel na kříži. Svatý však na to odpověděl, že víra a oddanost pravému Bohu, jsou nad veškeré bohatství a pocty, tohoto pomíjivého světa.

Aby dokázal svá slova, navrhl, aby ho Maximianus vyzkoušel. Tehdy přivedli ochrnutého, kterého začali zaříkávat nejdříve pohanští kněží. Když ničeho nedosáhli, Pantoleon se modlil k Bohu a vzal ochrnutého za ruku a přizval jméno Kristovo. Nemocný tehdy vstal a s radostí začal chodit. Mnoho pohanů, kteří to uviděli, uvěřilo v pravého Boha a pohanští kněží požadovali, aby jej císař nechal popravit.

Maximianus, poté mladíkovi připomenul mučení, kterým byl vystaven dříve svatý Anthimos (♰ 302). Pantoleon, mu na to však odpověděl, že pokud projevil takovou odvahu starý muž, pak by on, jako mladík, měl tuto zkoušku vydržet o to více. Ani lichotky, ani výhrůžky, už nemohly jeho odhodláním otřást a císař, proto nechal podrobit svatého mučením.

Byl přivázán ke sloupu a jeho boky, mu začali trhat železnými háky. Poté, mu na rány přikládali zapálené pochodně. Svatému mučedníkovi, se však zjevil Kristus, v podobě jeho duchovního otce a řekl mu: „Nic se neboj, můj synu, neboť jsem s tebou a budu ti pomáhat ve všech tvých utrpeních“. V tom okamžiku, rozpálené pochodně zhasly a mučedníkovy rány se zahojily.

Následně mučedníka spustili do kotle s roztaveným olovem, potom byl vhozen do moře s těžkým kamenem na krku a podroben dalším utrpením, avšak Pán, byl všude s ním a zachoval ho bez úhony. Poté, byl mladík vydán na roztrhání divokým šelmám, Kristus ho, ale, ani tady neopustil. Šelmy mu lehly k nohám a olizovaly ho jako domácí zvířata. Císař, se však tehdy ukázal krutějším než divoké šelmy. Nařídil, aby mučedníka přivázali ke kolu s ostrými čepelemi a to kolo spustili z hory před zraky celého města. Pán, však znovu projevil svou podivuhodnou ochranu. Svatý se osvobodil z provazů, které ho svazovaly, a kolo, které se kutálelo dál dolů, rozdrtilo mnoho pohanů.

Maximianus, se po tomto, Pantoleona zeptal, odkud má takovou moc a jak přišel ke křesťanské víře. Pantoleon řekl, že jeho učitelem a duchovním otcem je kněz Hermolaos. Tak učinil proto, jelikož mu Bůh zjevil, že už nastal čas, aby on sám i jeho učitel ve víře, vyznali víru před světem a svou cestu, zakončili mučednictvím.

Po slavné smrti Hermolaa a jeho druhů, tyran znovu povolal Pantoleona a snažil se svatého lékaře přesvědčit k oběti pohanským bohům, se lživým tvrzením, že mučedníci, presbyteři Hermolaos, Hermippus a Hermokratos se jeho vůli podrobili.

Místo odpovědi, požadoval mladík Pantoleon, možnost setkání s nimi, aby oni sami, to stvrdili svými slovy. Císař mu na to odpověděl, že je už poslal do jiného města, na což mu svatý odpověděl: „Ach lháři, aniž bys to, ty sám věděl, mluvil jsi pravdu, neboť oni, jsou nyní v Nebeském Jeruzalémě!“ Maximian, když viděl, že Pantoleona nemůže zlomit, nařídil, aby mu usekli hlavu a jeho tělo, aby spálili.

Mladík radostně vyšel na popraviště za městem. Když však kat začal brousit meč k jeho popravě, roztavil se, jako taje vosk před žárem ohně. Když vojáci, kteří tam byli, viděli takovýto zázrak, vyznali Krista. Pantoleon je však vyzval, aby svůj rozkaz splnili. Potom se obrátil k Bohu s poslední modlitbou. V odpověď, se mu z nebe ozval hlas: „Věrný služebníku! Tvé přání bude splněno, dveře Nebeského království jsou otevřeny a tvá koruna je připravena. Od nynějška budeš útočištěm pro zoufalé a pro ty bez naděje, budeš pomoc pro trpící, lékařem nemocných a postrachem démonů. A proto se, už nebudeš jmenovat Pantoleon, ale Pantelejmon²“. Mučedník poté sklonil svou šíji k popravě. Poté, co jeho hlava spadla na zem, z jeho krku vyteklo mléko a jeho tělo se stalo nad sníh bělejší. Uschlý olivovník, ke kterému byl přivázán, se náhle zazelenal a začal nést mnoho plodů. Vojáci, kteří dostali rozkaz spálit tělo křesťana, ho vydali k pohřbení věřícím.

Svatý Pantelejmon, byl poté s úctou pohřben. Od té doby, se u ostatků velkého mučedníka Pantelejmona, nepřestávají dít mnohá uzdravení. Všem, kdo za ním přicházejí s vírou, jsou zdrojem Kristovy blahodati, který je jediným pravým Lékařem, duší i těl našich.

___

 

¹ Spravedlivá Euvula nikomédský (♰ 303). Památka 30. března / 12. dubna. Matka velkomučedníka Pantelejmona. Zemřela v pokoji okolo roku 303, ještě před mučednictvím svého syna.

 

² Toto znamená přemilosrdný.

 

Ctihodný Pavel Xiropotamský (IX. stol)

památka 28. července / 10. srpna

Narodil se jako Prokop, syn řeckého císaře Michaela I. Rangabeho¹. Prokop sotva opustil dětství, když se jeho otec vzdal trůnu a přijal mnišství. Nový císař Leon V. Arménský (813-820), dal Prokopa vykastrovat, protože v něm viděl budoucího soupeře o trůn.

Od raného mládí Prokop studoval Písmo svaté a skládal duchovní hymny. Díky skvělému vzdělání se Prokop stal jedním z nejučenějších mužů své doby, svými znalostmi se proslavil natolik, že byl nazýván rádcem filozofů.

Jeho Slovo ke svátku Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu, kánon svatým Čtyřiceti mučedníkům, kánon Čestnému Kříži a další jeho díla, mu získaly zaslouženou slávu. Avšak jeho tajnou touhou, bylo opustit pozemské požitky i radosti, bohatství a slávu, a jít cestou Svatých Otců. Když učinil své konečné rozhodnutí, vyměnil svůj drahý šat, za šat žebráka a tajně opustil hlavní město, a jako jelen spěchající k prameni vody, uprchl na Svatou horu Athos.

Tam se usadil se poblíž monastýru, který se dnes nazývá Xiropotamu ². Prokop si postavil malou mnišskou celu, ve které trávil dny i noci v neustálé modlitbě. Nedaleko žijící poustevník svatý Kosma, ho postřihl na mnicha se jménem Pavel. Poté se s dvojnásobnou horlivostí pustil do duchovního zápasu. Přebýval v půstu a modlitbě, jako beztělesný anděl, spal na holé zemi s kamenem namísto polštáře. Mnišskou celu, naplnil slzami modliteb, sebe pak láskou ke všem a hlubokou pokorou. Brzy se pro svůj odříkavý a Bohu milý život, stal známým a ctěným mezi athoskými otci.

Mezitím ho všude hledal jeho příbuzný, císař Romanos I. Lakapenos (920–944), a když ho konečně našel, přesvědčil ho, aby přišel do Konstantinopole a tam se setkal, se svými příbuznými. Chudý mnich, oblečený v prostých, až nuzných šatech, byl v císařském městě, vítán vznešenými hodnostáři a knížaty.

V Konstantinopoli, ctihodný uzdravil nemocného císaře, když mu s modlitbou, položil na hlavu své ruce. Na jeho žádost, pak zůstal po nějakou dobu v hlavním městě, aby vyučoval jeho dva syny. Přitom však, ctihodný Pavel, vůbec nezměnil odříkavý způsob svého života, který vedl v pustině na Svaté hoře. Když se Pavel rozhodl, že nastal čas, vrátit se na Svatou horu, císař mu dal zlato a mnoho dělníků, k obnově monastýru, který založila císařovna Pulcherie. Za nějaký čas, císař Roman I. Lakapenos, poslal svého syna Theofylakta, který se mezitím stal patriarchou, aby vysvětil monastýrský chrám. Při odchodu patriarchy ze Svaté hory, dostal ctihodný od císaře jako dar, část svatého Kříže, k uložení do oltáře monastýrského chrámu. Brzy poté, do obnoveného monastýru, začali přicházet další mniši, aby se zdokonalili a utvrdili ve ctnostech.

Ctihodný Pavel, usilující o modlitební život v tichu, poté odešel dál do hor, ale i tam, za ním přicházeli duchovní žáci. Z tohoto důvodu, postavil nový monastýr ³, daleko od mořského pobřeží, aby byl chráněn před pirátskými nájezdy. Monastýr byl zasvěcen svatému velkému mučedníku Jiřímu, avšak v dnešní době je nazýván jménem jeho zakladatele, ctihodného Pavla.

Když na konci života, zjevil Bůh ctihodnému, den jeho smrti, ten shromáždil své učedníky z obou monastýrů a vyzval je, aby následovali jeho příkladu, v pokoře a prostotě, jeho učení, v oddanosti svatému Evangeliu, i kdyby to znamenalo, že budou muset proto prolít krev.

Potom se slzami v očích požádal všechny o odpuštění, vstal, oblékl si mantii a přijal svaté Kristovy tajiny. Jeho tvář, pak zazářila jako slunce, takže všichni přítomní padli k zemi, neschopni snést takovou záři.

Poté, co pronesl modlitbu svatého Joannikia, kterou měl ve zvyku neustále opakovat: „Nadějí mou je Otec, útočištěm mým Syn, záštitou mou Duch Svatý! Trojice svatá – sláva Tobě!“, pozvedl svatý Pavel ruce i oči k nebi a odešel k Pánu. Jeho tělo, bylo potom uloženo na loď, aby bylo pohřbeno na poloostrově Sithonia, dle jeho poslední vůle. Ostatky ctihodného, však zázračně připluly k břehům Konstantinopole, kde císař a konstantinopolský patriarcha přijali tělo světce s velkou úctou a slavnostně ho uložili do Velkého chrámu Hagia Sofia (Boží Velemoudrosti).

Po zničení a vyplenění Konstantinopole křižáky, byly ostatky svatého Pavla, stejně jako mnohé další v té době, vyvezeny do Benátek.

____ 

¹ Michael I. Rangabe († 11. ledna 844). Byzantský císař vládnoucí v letech 811–813. Jeho otec Theofylaktos měl titul patrikia a zastával funkci drungaria loďstva. Michael byl zetěm byzantského císaře Nikefora I. Když pak tento panovník zahynul v červenci, roku 811 v bitvě s Bulhary, začala jeho dcera Prokopia prosazovat na konstantinopolský trůn vedle svého těžce zraněného bratra Staurakia, také svého muže Michaela. Michael se následně ujal vlády v době ohrožení byzantské říše Bulhary.  V červnu 813 se střetl u Versinikie nedaleko Adrianopole s Bulhary a utrpěl těžkou porážku. Jednou z příčin neúspěchu byla zrada stratéga thematu Anatolikon Leona, kterého poté armáda provolala císařem. Po prohlášení Leona V. císařem se Michael Rangabe trůnu vzdal a odešel do monastýru, kde prožil ještě mnoho let. Již během své vlády byl velmi zbožný a štědrý vůči církvi. Michaelovy syny včetně pozdějšího patriarchy Ignatiose, dal nový císař vykastrovat a přinutil je přijmout mnišství. To bylo v tehdejší době běžným opatřením proti případnému vznesení dědických nároků.

² Monastýr Xiropotamu - Μονή Ξηροποτάμου . Monastýr, se nachází na západním svahu Svaté hory Athos, nad přístavem Dafni. Osmý v hierarchii athoských monastýrů. Podle tradice, jej založila v V. století císařovna Pulcheria, která v něm nechala postavit chrám Čtyřiceti mučedníků. V roce 1990 zde působilo 40 mnichů. Je považován za nejstarší monastýr na Athosu a za druhé nejdůležitější místo po Karyes. Název monastýru (Suchá řeka -ξηρός ποταμός) mu byl dán, pro jeho polohu poblíž hluboké rokle s řekou, která v letním horku vysychá, ale v zimě je široká a hluboká.

³ Monastýr svatého Pavla - Μονή Αγίου Παύλου. Jeden z dvaceti Athoských monastýrů, který zaujímá čtrnácté místo v hierarchii Svaté hory. Nachází se v jihozápadní části Athoského poloostrova, na západním svahu hory Athos, 1,5 km od pobřeží, v nadmořské výšce 150 metrů, půl hodiny chůze od sousedního monastýru Dionysiou. Hlavním monastýrským svátkem, je dnes v monastýru svátek Obětování Páně, dříve, byl také svatý Jiří Vítězný. Oslava památky zakladatele monastýru, svatého Pavla Xiropotamského je pak 28. července / 9. srpna.