Svatí mučedníci Kyrik a Julita (♰ 305)

památka 15. / 28. července

Svatá Julita, žila na přelomu III. a IV. století. Pocházela z urozené ikonionské rodiny. Poté, co přijala svatý křest, získala pravou urozenost, kterou daruje Duch svatý. Když se stalo a svatá Julita ovdověla, odmítla druhé manželství, aby mohla žít ve zbožnosti a v Bohu milých skutcích, společně se svým tříletým synem Kyrikem.

Na počátku IV. století, císař Dioklecián, vydal výnos, který nařizoval pronásledování křesťanů. Vládce Lykaónie Dometian, začal tento císařský výnos horlivě plnit. Svatá Julita, se před tímto pronásledováním skryla do Seleukie¹, raději se vzdala veškerého svého bohatství a snášela útrapy vyhnanství, než aby se zřekla Krista.

V tomto městě však, kraloval ještě větší zmatek. Císařův vyslanec Alexandr obyvatelstvo děsil, mučil a nemilosrdně usmrcoval každého, kdo se nepodřídil císařskému nařízení. Aby se zachránila před tímto hněvem, uprchla Julita do města Tarsu v Kilíkii, společně se svým synem a dvěma služebnými.

Svatá Julita, se tam však znovu setkala s tímto trýznitelem. Předběhl ji na cestě a i v tomto městě, pokračoval v pronásledování křesťanů.

Když se pak k vyslanci Alexandrovi doneslo, že se ve městě nyní nachází urozená uprchlice, nařídil, aby byla zadržena a předvedena k jeho soudu spolu se svým dítětem. Služebným se podařilo uprchnout a jen zpovzdálí sledovaly, co se děje. Když se u soudu Julity zeptali na její jméno a titul, odpověděla prostě: „Jsem křesťanka“. Rozzlobený vládce, potom hned nařídil, aby byla mučena.

Mučitelé, svatou Julitu svázali a poté ji bičovali volskými šlachami. Předtím odtrhli plačící dítě od jeho matky a přinesli ho k Alexandrovi. Ten vzal dítě do náruče a posadil si ho na kolena, hladil ho po hlavě a pokusil se ho políbit a přitom řekl milým hlasem: „Nech být tu čarodějnici a pojď ke mně, svému otci. Učiním tě svým synem a dědicem všeho svého bohatství a budeš mít sladký, bezstarostný život“.

Na první pohled malé a slabé dítě, v tomto okamžiku zjevilo moudrost mudrce. Malý Kyrik se podíval na svou matku, která podstupovala krutá mučení, a začal se tyranovi bránit, poškrábal ho a bil svými pěstičkami. Vykřikl: „Já jsem také křesťan!“ a kopl vládce do boku tak, až ten zasténal bolestí. Tehdy se předstíraná dobrota a laskavost změnila v zuřivost a vztek. Alexandr popadl dítě za nohu a vší silou jim udeřil o schod kamenného schodiště, které vedlo k jeho trůnu, a rozbil Kyrikovi hlavu.

Svaté dítě v tom okamžiku, odevzdalo Bohu svou duši, zemi posvětilo svou krví a do Nebe, si přinášelo korunu odvážných a zbožných hrdinů. Srdce Julity, se přese všechnu bolest a utrpení, naplnilo božskou radostí, děkovala Pánu, že takto jejímu synovi, otevřel brány věčné slávy.

Potom byla znovu přivedena k rozzuřenému vládci, kde prohlásila, že žádná muka nemohou porazit její lásku k Bohu a naopak, že skrze tato utrpení, bude se moci rychle připojit ke svému drahému synovi.

Tehdy Alexandr přikázal, aby mučednice, byla přivázána na skřipec a její tělo, aby bylo trháno železnými háky, potom, aby na ní byla vylita vroucí smola. Nehledíce na bolest, mučednice i nadále vyznávala svou víru ve Svatou Trojici a řekla: „Spěchám se připojit ke svému synovi, abych spolu s ním užívala blaženství Nebeského Království!“

Alexandr viděl, že jeho snaha byla zbytečná, nařídil, aby byla svaté Julitě setnuta hlava. Když ji přivedli na místo popravy za městskými hradbami, požádala popravčího o malou chvíli k modlitbě. Potom padla na kolena a Bohu děkovala za to, že ji učinil důstojnou toho, že může vejít na svatební slavnost spolu s rozumnými pannami. Jakmile řekla „Amen“, kat máchl mečem a usekl jí hlavu.

Těla svatých Kyrika a Julity, pak byla vhozena do jámy spolu s těly zločinců. Další noci, však přišly dvě služebné svaté Julity a ostatky svatých mučedníků z této jámy odnesly a zakopaly je v jeskyni nedaleko města.

Jedna z těchto žen pak dožila až do dnů apoštolům rovného Konstantina, prvního křesťanského císaře, v jehož době zazářila pravda a Boží církev získala skrze Kristovu blahodať svobodu. Tato služebná ukázala věrným křesťanům místo, kde byly drahocenné ostatky svatých mučedníků pohřbeny, všem pak také řekla i o jejich strádání. Z útrob země, byly poté vyneseny svaté ostatky Kyrika a Julity. Svaté ostatky byly netlené, naplněné blahou vůní, darující uzdravení z nemocí. Utrpení a strádání těchto svatých mučedníků bylo zapsáno ke cti a památce těchto mučedníků, ku prospěchu věřícím a ke slávě Krista Boha našeho, s Otcem a Svatým Duchem, oslavovaného navěky. Amen.

_______________

 

¹ Seleukia. Σελεύκεια - Seleukéia, také Seleukia nad Tigridem. Bylo významné starověké město v Mezopotámii, na území dnešního Iráku, v oblasti Bagdádu.

 Svatý apoštol ze sedmdesáti Akvila

a jeho žena mučednice Priscilla (I. stol)

4. / 17 ledna památka apoštola ve Sboru sedmdesáti apoštolů, 13. / 28. února společná památka svatých Akvily a Priscilly a 14. / 27. července památka apoštola

 

Pontský Žid Akvila, se usadil se svou ženou Priscillou (Priskou) v Římě, kde se začal živit stavbou stanů. Když římský císař Claudius vydal dekret o vyhnání všech Židů z hlavního města (49–50), z Říma odešli a usadili se v Korintu, krátce předtím než tam z Athén přišel svatý apoštol Pavel. Apoštol Pavel u nich zůstal a pracoval s nimi, protože nechtěl být nikomu na obtíž (Sk 18,1-3). Vyučoval je v tajinách víry a podle tradice, je sám i pokřtil.

Celým srdcem spojeni se svým duchovním otcem, Akvila spolu se svou ženou, pomáhali v šíření Božího slova a dělili se také, i o jeho zkoušky a útrapy.  Apoštol Pavel k nim také vyjadřoval svou lásku v mnoha svých listech. Ve svém Listu k Římanům například napsal: „Pozdravujte Prisku a Akvilu, mé spolupracovníky v díle Krista Ježíše, kteří pro mne nasadili život; jsem jim zavázán vděčností nejen já sám, ale i všechny církve z pohanských národů“ (Řím 16, 3–4).

Když svatý apoštol Pavel opustil Achaji a vrátil se do Asie, Akvila a Priscilla, se k němu připojili v Efezu, kde se jejich velký dům stal místem společného setkávání křesťanů a služby Božské liturgie. Tam také, Priscilla a Akvila poučovali o křesťanském víře Apollose (apoštol ze Sedmdesáti, památka 8. / 21. prosince), alexandrijského Žida, výmluvného a znalého Písma svatého, který však ještě neznal Ježíšův křest (Sk 18, 24–28).

Okolo roku 58, se vrátili z Efezu do Říma, kde také poskytli svůj domov Církvi. V Římě svatý Akvila dlouho nezůstal, apoštol Pavel, jej ustanovil biskupem Irakleiským. Akvila horlivě pracoval při šíření evangelia v Asii, Achaji a Irakleiy. Přivedl mnoho duší ke spáse, obracel ke Kristu pohany a pokřtil je. Nově obrácené křesťany utvrzoval ve víře, ustanovoval presbytery, stavěl chrámy a ničil modly. Svatá Priscilla mu v jeho apoštolské práci neúnavně pomáhala.

Svůj život, svatý Akvila, zakončil jako mučedník, který byl zabit pohany. Podle církevní tradice, spolu s ním, byla zabita i jeho žena, svatá Priscilla.

Takto svatý apoštol Akvila i mučednice Priscilla, nalezli pokoj v nebi, spolu s ostatními svatými v blahodati Pána našeho Ježíše Krista, jemuž buď sláva navěky.

Spravedlivý Prokop usťugský,

blázen pro Krista - jurodivý (♰ 1303)

památka 8. / 21. července

Prvním ze svatých na staré Rusi, kteří si vybrali nelehkou cestu života a také jeden z nejtěžších duševních zápasů, zvaný jurodivost – bláznovství pro Krista¹, byl svatý Prokop usťugský, který se narodil v XIII. století.

Byl synem bohatých kupců z hanzovního města Lübeck v Německu a vychován byl v latinské víře. Poté, co přišel za obchodem do Novgorodu, byl uchvácen krásou místních chrámů a pravoslavných zpěvů a přijal svatý křest. Poté si Prokop přál dosáhnout dokonalosti v křesťanském životě (Mat 19, 21), rozdal vše, co vlastnil, chudým a vstoupil do Chutynského monastýru proměnění Páně, nedaleko Novgorodu. Tam žil zbožný životem v modlitbě, půstu a odříkání. Poučen v poslušnosti a v dalších mnišských ctnostech, přijal na sebe duchovní zápas jurodivosti. Chtěl však utéci před světskou slávou, přijal proto požehnání od představeného monastýru na pouť a monastýr opustil. V zimě, bez teplého oblečení, kdy musel snášet nepřízeň počasí, nepřízeň lidí, se dostal k městu Velikij Usťug, kde se usadil v ubohé chýši.

Život blaženého Prokopa byl prostý. Nevážil si nijak uznání a slávy marnivého a pomíjivého světa. Byl sužován mnohými těžkostmi, urážkami, ponižován i bit od lidí, v noci pak, se neoddával pokoji a odpočinku, ale neustával v modlitbě, chodil po městě, po všech Božích chrámech, kde se na kolenou modlil, se slzami k Pánu. Prosil Boha o pomoc městu a lidem.

Ráno dalšího dne, pak zase celý den, procházel ulicemi města s modlitbou v ústech, přebýval v jurodivosti. A když chtěl svatý, přece jen najít chvíli klidu od mnohé námahy a trochu se vyspat, ulehl na ulici, smetišti, na hromadě odpadků nebo do staré polorozpadlé, kaple bez střechy, aniž by oblékal své tělo. Byl oděn jen v hadrech, které ho v zimě nehřály a jídlo přijímal pouze od chudých a zbožných lidí, odmítal jakékoli milodary od bohatých.

Zimní mráz a sníh, letní žár slunce, vedro i déšť, to vše blažený snášel s radostí a vděčností k Bohu. A tak, jak si zamiloval Boha celou svou duší i tělem, tak si jej Bůh zamiloval a oslavil ho ve světě. Blažený dostal od Pána dar proroctví a také dar činění zázraků.

Nejdůležitějším z mnoha prorockých předpovědí a zázraků spravedlivého Prokopa, bylo osvobození města Usťug před zničením, od bouře mračen plných blesků a ohně. To se událo roku 1290, 13 let před jeho smrtí.

Jednou v neděli, když bylo v chrámu na bohoslužbě mnoho lidí, svatý jurodivý blázen, náhle oslovil všechny věřící s tímto napomenutím: „Blíží se Boží hněv, čiňte pokání bratři, ze svých hříchů, usmiřte si Boha půstem a modlitbou, jinak město zahyne ohnivým krupobitím.“ Lidé si však říkali: „Není při smyslech, vždyť nikdy neříká nic rozumného. Proč ho poslouchat?“, a nevěnovali pozornost jeho slovům.

Pro Prokopovo milující srdce, bylo velmi těžké setkat se s takovou bezstarostností a lehkomyslností mezi lidmi v čase, kdy městu hrozilo tak strašné nebezpečí. Kvůli bolesti, žalu a smutku ve svém srdci, sotva dostál v chrámu do konce liturgie. Potom vyšel ven před chrám, uchýlil se do svého kouta, kde přebýval a začal vzlykat a prolévat slzy. Plakal celý ten den i noc a nepřestával ani druhého den. Někteří soucitní lidé, když viděli jeho neutišitelný pláč, se ho ptali: „Co je to s tebou, Prokope, že neustále pláčeš? Co je to za smutek ve tvém srdci?“ A on, plačící, jim odpověděl slovy našeho Spasitele: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ (Mat 26, 41). Třetího dne, chodil blažený Prokop po celém městě, aby kázal lidem o pokání, se slzami všem říkal: „Plačte, přátelé, plačte nad svými hříchy, zkáza je blízko, modlete se, aby vás Hospodin vysvobodil ze svého spravedlivého hněvu a nezničil vás jako Sodomu a Gomoru pro nepravosti.“ Avšak i toto druhé kázání zůstalo neplodným, obyvatelé města Usťug zatvrzení ve svých hříších, se ukázali být horší než Ninivští. Nejenže je nenapadlo činit pokání, ale smáli se a vysmívali nad slovy o pokání, jako by byl spravedlivý Prokop blázen. Tak se stalo, že jediným, kdo se modlil za město před zkázou, byl jen sám Prokop, který se vrátil před Boží chrám, kde se modlil ve svém koutě.

Příští neděli v poledne, se pak na obloze v dáli před městem objevilo tmavé mračno. Blížilo se k městu a začalo se víc a víc rozrůstat, až se nakonec den změnil v temnou noc. Blesky běhaly v ohnivých pruzích a vzduchem se neustále rozléhalo strašlivé hřmění hromů. Tehdy lidé konečně uviděli, že městu hrozí zničení, vzpomněli si na Prokopova slova a uvěřili mu. Jak staří, tak mladí, chudí i bohatí, všichni spěchali do Božích chrámů, hlavně pak, do katedrálního chrámu Matky Boží. Prokop už v chrámu byl, stál na kolenou před ikonou Zvěstování Přesvaté Bohorodice a se slzami se modlil, aby Matka Boží byla přímluvkyní za lid, který učinil mnoho prohřešení a přestoupil mnohá Boží přikázání.

Lidé v chrámu, se s pláčem modlili za záchranu před Božím hněvem, všichni jednomyslně volali: „Vládkyně, zachraň nás!“ Blažený se dlouho modlil, aniž by zvedl hlavu z podlahy, kterou zaléval svými slzami. Pak se stalo a z ikony Matky Boží – Zvěstování Přesvaté Bohorodice, vyteklo myro a po celém chrámu se rozlila blahá vůně.

V tom okamžiku, se ovzduší kolem změnilo, dusivé horko ustoupilo, blesky a hromy utichly a tmavé mraky se rozptýlily. Brzy potom, se pak lidé dozvěděli, že 20 verst od města Usťug, v Kotovalské volosti, byla velká smršť, bouře s kroupami a na místo dopadaly blesky. Na tom místě, bylo dlouho potom vidět, polámaný a spálený les, na nějž dopadl Boží hněv, ke svědectví, připomenutí a strach budoucímu pokolení. Město Usťug bylo ušetřeno, nikdo nebyl zasažen, ani ve městě, ani v okolí. Mezitím ze svaté ikony vyteklo tolik myra, že jím byly naplněny chrámové nádoby a ti, kteří byli myrem pomazáni, byli uzdraveni z rozličných nemocí, dvě posedlé ženy byly osvobozeny od svého nelítostného mučitele a nepřítele našeho spasení.

Společná radost vystřídala dřívější strach a smutek a rozšířila se po celém městě. Toto zázračné osvobození města z nevyhnutelné a zcela zjevné zkázy, přitáhlo mnoho věřících ke spravedlivému Prokopovi. Ten však vše, připisoval jen a jen milosrdenství a přímluvě Matky Boží. Dále pokračoval ve svém duchovním zápase a pod bláznovstvím a jurodivostí, skrýval před lidmi hojnou Boží blahodať, která v něm přebývala.

Chodil po městě, modli se v Božích chrámech a na ulicích města, často přicházel na břeh řeky Suchony, kde stával na kameni a modlil se za všechny plující a cestující.

Po mnoho let, co sloužil jako skutečný Boží prorok města Usťug, zesnul svatý Prokop 8. července, roku 1303 u bran Michalského - Archandělského monastýru. Podle své závěti, byl pohřben poblíž hlavního chrámu a kámen, na kterém se spravedlivý modlil, se stal jeho náhrobkem.

U jeho hrobu, stejně jako za života svatého, se začaly dít mnohé zázraky. Během vojenského tažení v roce 1471, když vojsko zasáhl hrozný mor, se svatý zjevil vojákům a povzbudil je. Po jejich šťastném návratu z bojiště, vojáci postavili nad hrobem svatého Prokopa kapli, kde pak každoročně oslavovali jeho památku. Celocírkevní památka spravedlivého Prokopa, začal být v Ruské Pravoslavné Církvi ctěna po jeho připočtení do zástupu svatých, po Moskevském církevním sněmu v roce 1547.

Ostatky svatého, byly vyzdvihnuty ze země a uloženy, do schrány v chrámu svatého spravedlivého Prokopa města Velikij Usťug, kde se nacházejí dodnes._

Ikona Zvěstování Přesvaté Bohorodice -Usťugská

__

 

¹ Jurodivost – bláznovství pro Krista - Pro Krista jurodivý. Ze slovanského оуродъ – юродъ což značí blázen, hlupák, bláznivý, nerozumný, bez umu. Být pro Krista jurodivý, jeví se jedním z nejtěžších duševních zápasů, je to oduševnělá vřelá horlivost a plamenná láska k Bohu. Žijíce ve společenství lidí, ti, kdo vzali na sebe tento duchovní podvih, tj. zápas a boj, vzdali se a odřekli se jakéhokoli vlastnictví, vzdali se všeho pohodlí a životního blaha, stali se zcela svobodnými od náklonnosti k čemukoli pozemskému, světskému a nakonec žili neméně samotářským způsobem života, jako ti, kteří žili v divokých pustinách. Při vší těžkosti tohoto duchovního podvihu, vyžadoval si tento zápas od svatých vyšší moudrosti, aby svoji neslavnost, hanbu či ponížení, proměnili a obrátili ve slávu Boží, v poučení bližním, aby nedopustili to, aby směšné nebylo hříchem, aby to, co činili, nestalo se pokušením nebo urážkou a hanbou pro druhé.

Jurodivost pro Krista je záměrná snaha jevit se bláznem, hlupákem a nerozumným v běžném světském chápáni světa, záměrné skrývání osobních ctností a přijetí na sebe sama všech možných urážek a hanby. Hlavním pak cílem tohoto zdánlivého bláznovství - jurodivostí pro Krista – jeví se odhalování vnějších světských hodnot jako dočasných a pomíjejících.

Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic, aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem (1. list Korintským 27- 29).

 Svatí mučednici Peregrin (Pelhřim), Lukián, Pompeus, Hesychius, 

Papius, Saturnin a Heřman

památka 7. / 20. července

Těchto sedm zbožných křesťanů, žilo na přelomu I. a II. století a bylo původem z Itálie. V čase pronásledování křesťanů za vlády císaře Trajána (Marcus Ulpius Traianus 98-117), se uchýlili do města Dyrrhachium (dnes Durrës v Albánii), kde se stali svědky mučednické smrti svt. Astiuse (♰ 98)¹.  

Svatý biskup Astius visel ukřižován na kříži, potřený medem, bodán a hryzán hmyzem. Svatí oslavovali jeho vyznavačství pro Krista a s úctou pohřbili jeho tělo. O tom se dozvěděla stráž, která je zajala. Byli předvedeni před prokonzula Agricola, před kterým vyznali, že i oni jsou učedníky Spasitele našeho Ježíš Krista.

Na Agricolův příkaz, pak byli vysazeni na loď a hluboko na moři utopeni. Takto, tito svatí mučedníci zemřeli. Jejich těla, mořské vlny vyvrhly na břeh, kde je, křesťané skryli do písku. 

Devadesát let poté, se pak svatí mučedníci Peregrin, Lukián, Pompeus, Hesychius, Papius, Saturnin a Heřman zjevili Alexandrijskému biskupovi a řekli mu, kde se jejich těla nachází. Biskup pohřbil těla svatých mučedníků s poctami a na místě jejich pohřebení, postavil malý chrám k jejich památce.

___________

¹ Svt. Astius (♰ 98). Památka 4. / 17. července a 6. / 19. července. Podle tradice, byl biskupem města Dyrrhachium. Zajatý prokonzulem Agricolou, byl ke smrti umučen okolo roku 98, protože odmítl přinést oběť pohanské modle. Nejprve byl bit olověnými pruty a poté byl svléknut a ukřižován nahý na stromě. Tělo měl namazané medem, aby ho hryzaly vosy a sršni. Svatý Astius zemřel ve velkých bolestech, oslavujíce přitom Boha. Mučednickou smrt přijal za vlády císaře Trajána.

 Uložení čestného roucha Přesvaté Bohorodice ve Vlachernaе (V. stol)

památka 2. / 15. července

V čase vlády zbožného císaře Leona I. (♰ 474) a jeho ženy Veriny (457–474), se dva urození velmožové, bratři Galvinos a Kandidos, odřekli od ariánské hereze a rozhodli se poté vydat na pouť do Svaté země.

Když došli do Galilee, zastavili se v domě jedné staré ženy jménem Anna, židovského původu, zbožné a ctnostné. Modlila se dnem i nocí a napodobujíce tak, Annu, dceru Fanuela. V jejím domě, si urození poutníci všimli, že křesťané nosí svíčky a kadidlo do zadní místnosti uvnitř domu a že nemocní a postižení, tam tráví mnoho nocí, požádali proto svoji hostitelku, aby jim vysvětlila důvod.

Anna odpověděla, že z Boží milosti se na tomto místě dějí mnohé zázraky, zpočátku jim však řekla, že jde o prastarý zvyk zděděný od jejích předků. Poutníci ji prosili, aby jim řekla více. Potom Anna řekla, že je tam roucho Matky Boží, které Přesvatá odkázala jedné ze svých dvou židovských služebnic před svým Zesnutím a které se předávalo z pokolení na pokolení, vždy však přitom bylo schraňováno zbožnou pannou.

Bratři Galvinos a Kandidos byli jejími slovy dojati a požádali o povolení navštívit tuto místnost, aby se i oni tam mohli celou noc modlit. Po modlitbě, pak využili spánku těch, kteří byli v místnosti, a změřili dřevěnou schránu, ve které bylo uloženo svaté roucho. Následně se bratři vydali do Jeruzaléma a slíbili, že na zpáteční cestě, znovu navštíví svou hostitelku.

Po modlitbách na svatých místech Jeruzaléma, nechali vyrobit podobnou schránu. Galvinos a Kandidos se pak vrátili ke zbožné židovské ženě, pomodlili se v místnosti v jejím domě, poté vzali schránu se svatyní a na její místo položili schránu prázdnou, kterou předtím ozdobili zlatě tkanou pokrývkou.

Když se vrátili do Konstantinopole, drahocenný poklad byl uložen na místě zvané Vlachernai (Βλαχέρναι, Blakernai), v severozápadní části města, za hradbami a dali tam postavit chrám zasvěcený svatým apoštolům Petrovi a Markovi, aby schraňoval tuto drahocennost skrytě před množstvím lidí. Tento drahocenný poklad však nedokázali skrývat dlouho, protože se při chrámu začaly dít mnohé zázraky.

Galvinos a Kandidos, řekli císaři o tom, co za drahocennou svatyni přinesli ze své poutě, na ochranu města Konstantinopole. Tehdy císař Lev I. spolu se svou ženou a svt. Genadiosem I. patriarchou Konstantinopolským (♰ 471), naplněni nevýslovnou radostí, odešli do domu bratří a do jejich chrámu.

Když tam byla před nimi otevřena schrána, spatřili svaté roucho Přečisté Matky Boží, které ani po tolika letech nezetlelo. S  bázní a strachem, se ho dotýkali, s velkou láskou ho líbali ústy a srdcem. Potom svaté roucho Matky Boží, odtud přenesli, doprovázeni velkým zástupem lidu do Vlachernského chrámu Přečisté Bohorodice¹. Tam ho uložili, do nové schrány zdobené zlatem, stříbrem a drahými kameny.

Následně bylo rozhodnuto, že každý rok, druhého července se bude připomínat a slavit památka Uložení čestného roucha Přesvaté Bohorodice, ke cti a slávě Nejblahoslavenější Panny Marie a Krista, Boha našeho, z ní narozeného, ​​s Otcem a Svatým Duchem slaveného na věky. Amen.

_______________

 

¹ Vlachernský chrám. Chrám Přesvaté Bohorodice Vlachernské v Konstantinopoli (Θεοτòκος τών Βλαχερνών), chrám byl vystaven spolu s monastýrem v pátém století (kolem roku 450) svatou císařovnou Pulcherií (Πουλχερία 399—453; svatá bohabojná Pulcherie, její památka je 10. / 23. září) v čest ikony přesvaté Bohorodice, která nalezena císařovnou Eudokií v Jeruzalémě, a odtud byla zaslána do Konstantinopole, kde jí byl vystavěn tento chrám. V tomto chrámu bylo také uloženo roucho Přesvaté Bohorodice, její pokrývka hlavy (pokrov) a část opasku. Chrám byl roku 1434 zcela zničen Turky. Znovu pak byl obnoven, i když už ne v původní velikosti a slávě roku 1867 a je jedním z nejvýznamnějších svatyní řeckého pravoslaví.

Svatá mučednice Agripinna, 

a její společnice Pavla, Vassa a Agathonika (♰ 257)

památka 23. června / 6. července

Svatá Agripinna žila v III. století, narodila se v Římě a pocházela z významné urozené rodiny. Od mládí, tato panna zasvětila svůj život Bohu.

Blahá vůně Agripinných ctností, byla pro ostatní křesťany zakusením nebeské blaženosti, odříkali se, proto světa a jeho zhoubných vášní. Mnoho mladých panen i žen zralého věku, se snažilo sdílet její způsob života, aby měly účast v té blahodati, kterou Pán udělil svaté Agrippině. Po vzoru svaté, vstupovaly na cestu tělesné čistoty a panenství.

U pohanů, však tyto její zářivé ctnosti, zrodily nenávist. A tak svatou Agripinnu, v čase pronásledování křesťanů, za římského císaře Valeriana vydaly úřadům. Byla obviněna z toho, že povstala a bouří se proti instituci manželství, že takto klame a podvádí mladé dívky. U soudu na to Kristova nevěsta odpověděla, že nikoho neklame, ani nepodvádí, ale přivádí k Bohu, a panenství, které hlásá, neohrožuje společenská ustanovení či instituce, ale je cestou jednoty se Spasitelem, který na svět přišel, když se narodil z Panny.

Poté, z lásky k Nebeskému Ženichovi, odhodlaně vyšla na cestu mučednice. Byla bita po ústech, ale mlčela, ani slovo nehlesla, byla přede všemi obnažena a bičována tak, až její krev zalila všechnu zemi kolem. To vše vytrpěla a překonala zrádné úklady nepřítele lidské spásy. Sama spoutána okovy, slovy o Kristu, rozplétala pohanské bludy.

Anděl Boží poté navštívil mučednici ve vězení a vyléčil ji rány. Agripinna pak s novým odhodláním, znovu předstoupila před soud a následně byla znovu mučena. Při těchto mučeních, oddala svou duši Bohu.

Přítelkyně a duchovní sestry svaté Agripinny, svatá Vassa, Pavla a Agathonika, navzdory ohrožení vlastního života, přišly poté na soud a vyprosily tělo mučednice. Až poté, co bylo tělo svaté Agripinny předhozeno psům, mohly tyto panny, vzít ostatky svaté mučednice a odešly s nimi pryč.

Přecházely z jednoho města do druhého, v noci je vedl sloup světa, nakonec došli na Sicílii. Tam pohřbily Agripinno tělo na místě, které se jmenuje Mineo. Svatá Vassa, Pavla a Agathonika, přítelkyně a duchovní sestry svaté Agripinny, se později staly také důstojné mučednických věnců.

Na místě pohřbení ostatků svaté Agripinny, byl postaven Boží chrám, na památku svaté mučednice. K jejím ostatkům pak přicházeli nemocní, malomocní, či posedlí a získávali uzdravení ze svých neduhů.

V jedenáctém století byly ostatky svaté mučednice Agrippiny přeneseny do Konstantinopole.