Životy Svatých

Spravedlivý Prokop usťugský,

blázen pro Krista - jurodivý (♰ 1303)

památka 8. / 21. července

Prvním ze svatých na staré Rusi, kteří si vybrali nelehkou cestu života a také jeden z nejtěžších duševních zápasů, zvaný jurodivost – bláznovství pro Krista¹, byl svatý Prokop usťugský, který se narodil v XIII. století.

Byl synem bohatých kupců z hanzovního města Lübeck v Německu a vychován byl v latinské víře. Poté, co přišel za obchodem do Novgorodu, byl uchvácen krásou místních chrámů a pravoslavných zpěvů a přijal svatý křest. Poté si Prokop přál dosáhnout dokonalosti v křesťanském životě (Mat 19, 21), rozdal vše, co vlastnil, chudým a vstoupil do Chutynského monastýru proměnění Páně, nedaleko Novgorodu. Tam žil zbožný životem v modlitbě, půstu a odříkání. Poučen v poslušnosti a v dalších mnišských ctnostech, přijal na sebe duchovní zápas jurodivosti. Chtěl však utéci před světskou slávou, přijal proto požehnání od představeného monastýru na pouť a monastýr opustil. V zimě, bez teplého oblečení, kdy musel snášet nepřízeň počasí, nepřízeň lidí, se dostal k městu Velikij Usťug, kde se usadil v ubohé chýši.

Život blaženého Prokopa byl prostý. Nevážil si nijak uznání a slávy marnivého a pomíjivého světa. Byl sužován mnohými těžkostmi, urážkami, ponižován i bit od lidí, v noci pak, se neoddával pokoji a odpočinku, ale neustával v modlitbě, chodil po městě, po všech Božích chrámech, kde se na kolenou modlil, se slzami k Pánu. Prosil Boha o pomoc městu a lidem.

Ráno dalšího dne, pak zase celý den, procházel ulicemi města s modlitbou v ústech, přebýval v jurodivosti. A když chtěl svatý, přece jen najít chvíli klidu od mnohé námahy a trochu se vyspat, ulehl na ulici, smetišti, na hromadě odpadků nebo do staré polorozpadlé, kaple bez střechy, aniž by oblékal své tělo. Byl oděn jen v hadrech, které ho v zimě nehřály a jídlo přijímal pouze od chudých a zbožných lidí, odmítal jakékoli milodary od bohatých.

Zimní mráz a sníh, letní žár slunce, vedro i déšť, to vše blažený snášel s radostí a vděčností k Bohu. A tak, jak si zamiloval Boha celou svou duší i tělem, tak si jej Bůh zamiloval a oslavil ho ve světě. Blažený dostal od Pána dar proroctví a také dar činění zázraků.

Nejdůležitějším z mnoha prorockých předpovědí a zázraků spravedlivého Prokopa, bylo osvobození města Usťug před zničením, od bouře mračen plných blesků a ohně. To se událo roku 1290, 13 let před jeho smrtí.

Jednou v neděli, když bylo v chrámu na bohoslužbě mnoho lidí, svatý jurodivý blázen, náhle oslovil všechny věřící s tímto napomenutím: „Blíží se Boží hněv, čiňte pokání bratři, ze svých hříchů, usmiřte si Boha půstem a modlitbou, jinak město zahyne ohnivým krupobitím.“ Lidé si však říkali: „Není při smyslech, vždyť nikdy neříká nic rozumného. Proč ho poslouchat?“, a nevěnovali pozornost jeho slovům.

Pro Prokopovo milující srdce, bylo velmi těžké setkat se s takovou bezstarostností a lehkomyslností mezi lidmi v čase, kdy městu hrozilo tak strašné nebezpečí. Kvůli bolesti, žalu a smutku ve svém srdci, sotva dostál v chrámu do konce liturgie. Potom vyšel ven před chrám, uchýlil se do svého kouta, kde přebýval a začal vzlykat a prolévat slzy. Plakal celý ten den i noc a nepřestával ani druhého den. Někteří soucitní lidé, když viděli jeho neutišitelný pláč, se ho ptali: „Co je to s tebou, Prokope, že neustále pláčeš? Co je to za smutek ve tvém srdci?“ A on, plačící, jim odpověděl slovy našeho Spasitele: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ (Mat 26, 41). Třetího dne, chodil blažený Prokop po celém městě, aby kázal lidem o pokání, se slzami všem říkal: „Plačte, přátelé, plačte nad svými hříchy, zkáza je blízko, modlete se, aby vás Hospodin vysvobodil ze svého spravedlivého hněvu a nezničil vás jako Sodomu a Gomoru pro nepravosti.“ Avšak i toto druhé kázání zůstalo neplodným, obyvatelé města Usťug zatvrzení ve svých hříších, se ukázali být horší než Ninivští. Nejenže je nenapadlo činit pokání, ale smáli se a vysmívali nad slovy o pokání, jako by byl spravedlivý Prokop blázen. Tak se stalo, že jediným, kdo se modlil za město před zkázou, byl jen sám Prokop, který se vrátil před Boží chrám, kde se modlil ve svém koutě.

Příští neděli v poledne, se pak na obloze v dáli před městem objevilo tmavé mračno. Blížilo se k městu a začalo se víc a víc rozrůstat, až se nakonec den změnil v temnou noc. Blesky běhaly v ohnivých pruzích a vzduchem se neustále rozléhalo strašlivé hřmění hromů. Tehdy lidé konečně uviděli, že městu hrozí zničení, vzpomněli si na Prokopova slova a uvěřili mu. Jak staří, tak mladí, chudí i bohatí, všichni spěchali do Božích chrámů, hlavně pak, do katedrálního chrámu Matky Boží. Prokop už v chrámu byl, stál na kolenou před ikonou Zvěstování Přesvaté Bohorodice a se slzami se modlil, aby Matka Boží byla přímluvkyní za lid, který učinil mnoho prohřešení a přestoupil mnohá Boží přikázání.

Lidé v chrámu, se s pláčem modlili za záchranu před Božím hněvem, všichni jednomyslně volali: „Vládkyně, zachraň nás!“ Blažený se dlouho modlil, aniž by zvedl hlavu z podlahy, kterou zaléval svými slzami. Pak se stalo a z ikony Matky Boží – Zvěstování Přesvaté Bohorodice, vyteklo myro a po celém chrámu se rozlila blahá vůně.

V tom okamžiku, se ovzduší kolem změnilo, dusivé horko ustoupilo, blesky a hromy utichly a tmavé mraky se rozptýlily. Brzy potom, se pak lidé dozvěděli, že 20 verst od města Usťug, v Kotovalské volosti, byla velká smršť, bouře s kroupami a na místo dopadaly blesky. Na tom místě, bylo dlouho potom vidět, polámaný a spálený les, na nějž dopadl Boží hněv, ke svědectví, připomenutí a strach budoucímu pokolení. Město Usťug bylo ušetřeno, nikdo nebyl zasažen, ani ve městě, ani v okolí. Mezitím ze svaté ikony vyteklo tolik myra, že jím byly naplněny chrámové nádoby a ti, kteří byli myrem pomazáni, byli uzdraveni z rozličných nemocí, dvě posedlé ženy byly osvobozeny od svého nelítostného mučitele a nepřítele našeho spasení.

Společná radost vystřídala dřívější strach a smutek a rozšířila se po celém městě. Toto zázračné osvobození města z nevyhnutelné a zcela zjevné zkázy, přitáhlo mnoho věřících ke spravedlivému Prokopovi. Ten však vše, připisoval jen a jen milosrdenství a přímluvě Matky Boží. Dále pokračoval ve svém duchovním zápase a pod bláznovstvím a jurodivostí, skrýval před lidmi hojnou Boží blahodať, která v něm přebývala.

Chodil po městě, modli se v Božích chrámech a na ulicích města, často přicházel na břeh řeky Suchony, kde stával na kameni a modlil se za všechny plující a cestující.

Po mnoho let, co sloužil jako skutečný Boží prorok města Usťug, zesnul svatý Prokop 8. července, roku 1303 u bran Michalského - Archandělského monastýru. Podle své závěti, byl pohřben poblíž hlavního chrámu a kámen, na kterém se spravedlivý modlil, se stal jeho náhrobkem.

U jeho hrobu, stejně jako za života svatého, se začaly dít mnohé zázraky. Během vojenského tažení v roce 1471, když vojsko zasáhl hrozný mor, se svatý zjevil vojákům a povzbudil je. Po jejich šťastném návratu z bojiště, vojáci postavili nad hrobem svatého Prokopa kapli, kde pak každoročně oslavovali jeho památku. Celocírkevní památka spravedlivého Prokopa, začal být v Ruské Pravoslavné Církvi ctěna po jeho připočtení do zástupu svatých, po Moskevském církevním sněmu v roce 1547.

Ostatky svatého, byly vyzdvihnuty ze země a uloženy, do schrány v chrámu svatého spravedlivého Prokopa města Velikij Usťug, kde se nacházejí dodnes._

Ikona Zvěstování Přesvaté Bohorodice -Usťugská

__

 

¹ Jurodivost – bláznovství pro Krista - Pro Krista jurodivý. Ze slovanského оуродъ – юродъ což značí blázen, hlupák, bláznivý, nerozumný, bez umu. Být pro Krista jurodivý, jeví se jedním z nejtěžších duševních zápasů, je to oduševnělá vřelá horlivost a plamenná láska k Bohu. Žijíce ve společenství lidí, ti, kdo vzali na sebe tento duchovní podvih, tj. zápas a boj, vzdali se a odřekli se jakéhokoli vlastnictví, vzdali se všeho pohodlí a životního blaha, stali se zcela svobodnými od náklonnosti k čemukoli pozemskému, světskému a nakonec žili neméně samotářským způsobem života, jako ti, kteří žili v divokých pustinách. Při vší těžkosti tohoto duchovního podvihu, vyžadoval si tento zápas od svatých vyšší moudrosti, aby svoji neslavnost, hanbu či ponížení, proměnili a obrátili ve slávu Boží, v poučení bližním, aby nedopustili to, aby směšné nebylo hříchem, aby to, co činili, nestalo se pokušením nebo urážkou a hanbou pro druhé.

Jurodivost pro Krista je záměrná snaha jevit se bláznem, hlupákem a nerozumným v běžném světském chápáni světa, záměrné skrývání osobních ctností a přijetí na sebe sama všech možných urážek a hanby. Hlavním pak cílem tohoto zdánlivého bláznovství - jurodivostí pro Krista – jeví se odhalování vnějších světských hodnot jako dočasných a pomíjejících.

Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic, aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem (1. list Korintským 27- 29).