Životy Svatých

Svatí ctihodní mučedníci,

diákon Avakum (Abakuk), igumen Paisije

a další noví mučedníci bělehradští (♰ 1814)

památka 17. / 30. prosince

Církev Boží, založená na základech apoštolů a proroků a zalévaná krví svatých mučedníků, rozrostla se jako mohutný, rozvětvený strom, který pokryl celý svět a vesmír. Od prvního dne svého bytí, Církev byla, je a bude mučednická. Strádání, utrpení a pronásledování Církve Boží, je tím prostředím, ve kterém ona neustále žije.

V různých dobách, bylo pronásledování rozličné, někdy veřejné a zcela odkryté, jindy zase skryté a zákeřné. Na Církvi, se neustále naplňují slova jejího zakladatele a Hlavy, Pána našeho Ježíše Krista: „Ve světě máte soužení.“ (Jan 16, 33), protože jinak, to být ani nemůže, neboť Jeho království - Církev, není z tohoto světa (Jan 18, 36).

A v tomto světě, jako ve své pestrobarevné zahradě, si Pán vždy vybíral ty nejvoňavější květiny, které sbíral do svých nebeských sýpek, své nejlepší a nejhojnější plody Církve, v podobě svatých Mučedníků.

Čím více, byl národ bohabojný, tím podivuhodnější byly i plody, které přinášel v podobě svých nejlepších dětí. A opět, čím více do sýpek Nebeského hospodáře takovýchto plodů národ poslal, v podobě svatých mučedníků, tím více, byl tento národ bohabojný a Bohu milý.

Zástup a počet, těchto mučedníků, zná pouze vševidoucí a vševědoucí Pán. Stejně tak, jako i všechna různá muka, která od dob apoštolských až k našim dnům, tito mučedníci statečně snášeli. Neznáme jména všech mučedníků, ​​ne každá mučednická smrt, byla zapsána v životech svatých.

Jedněmi z posledních, před jejichž činy se pokorně skláníme a jejichž památku oslavujeme, jejichž jména známe a jejichž životy, byly zapsány, je svatý ctihodný mučedník, diákon Avakum (Abakuk) a igumen Paisije, spolu s dalšími novými mučedníky, kteří byli umučeni Turky, během Hadji-Prodanova povstání v roce 1814 ¹.

Tomuto povstání, předcházelo První srbské povstání ², které však skončilo neúspěchem. Podle mírové dohody ³, měla Srbsku náležet autonomie a povstalcům byla přislíbena amnestie, tato ujednání však nebyla naplněna. Turecko povstalecká území vojensky obsadilo a vše bylo přitom doprovázeno terorem a vražděním Srbů. Národ, se proto rozhodl pokusit se o další povstání, tentokrát pod vedením Hadžiho Prodana Grigorijeviće ⁴. V povstání, se aktivně zúčastňovali mniši z monastýru Trnava ⁵, mezi nimi igumen Paisije, diákon Avakum a další. Povstání započalo na svátek Povýšení svatého kříže 14. / 27. září. Toto povstání, však Turci zcela rozdrtili. Bylo zajato mnoho lidí, někteří byli na místě zastřeleni jako varování pro ostatní, zbytek pak byl poslán do Bělehradu, kde měli být obviněni a odsouzeni. Turci tehdy také nabídli propuštění každého, kdo se poturčí a přijme islám. Někteří z vězňů souhlasili, většina z nich se, ale odmítla vzdát Krista, takže byli popraveni.

Igumen Paisije, byl v Bělehradě Turky okamžitě nabodnut na kůl, spolu s dalšími Srby, jako výstraha ostatním obyvatelům tehdejšího Bělehradského pašalíku.

Poté přišel na řadu diákon Avakum spolu s dalšími, kteří před popravou naražením na kůl na poli u bělehradských bran, byli vězněni a mučeni, dva dny v Nebojšově věži. Před tím, než je Turci vyvedli z vězení, bylo jim znovu nabídnuto, aby přijali islám a takto, aby si zachránili své životy.

Diákon Avakum tuto nabídku odmítl. Podle tradice, která je zaznamenána v epických lidových písních, svatý Avakum, na tuto nabídku odpověděl slovy: „Není lepší víry, nad víru křesťanskou! Srb je Kristův a ze smrti se raduje. Poslední soud, čeká i vás Turky. A tak si dělejte, co je vám libo! Na vás Turky, taky dojde, Bůh a jeho pravda, je toho svědkem“. Podle tradice, Avakum tato slova hlasitě zvolal, když byl veden Turky po cestě směrem k Cařihradské bráně (Stambol kapija) ⁶, kde se v té době konaly popravy.

Na své cestě, když nesl na rameni kůl, na který měl být naražen a došel až před vchod do bělehradské pevnosti, přišla k Avakumovi jeho nebohá matka, která si přála zachránit svého syna před mučením. Poučena tureckými veliteli, kteří ji řekli, že ušetří jejího syna, pokud přijme islám, padla před ním na kolena a s pláčem ho začala zapřísahávat při mléce, kterým ho kojila, aby souhlasil, že se poturčí, že přijme islám, a takto, si zachrání svůj mladý (Avakumovi, bylo dvacet let) život. Říkala mu, že Bůh mu odpustí, protože toto udělá ve velké nouzi.

Na to ji však syn, podle lidového básníka odpověděl: „Maminko moje, děkuji za mléko, kterým jsi, mne kojila, ale za takovouto radu, ti neděkuji. Budeš se brzy radovat ze syna, až dojdeme před tvář Boží. Smrt zbavuje od všelikých běd a jarní květ, až po zimě rozkvétá“.

Dle národního svědectví, Turci, kteří viděli, že ani matčina slova, ani její zapřísahávání, nijak nepomohli přesvědčit Avakuma. A když už byl do země postaven kůl, na kterém ho chtěli popravit, přišli za ním Turci a sami ho znovu vybídli, aby si zachránil svůj mladý život a přijal islám. Avakum se jich tehdy zeptal: „A umírají někdy Turci?“, a když odpověděli, že ano, on jen dodal: „Tak tedy, čím dříve zemřu, tím méně hříchů budu mít!“

Kvůli jeho odvaze a vytrvalosti ve víře, se pak Turci rozhodli, že ho zabijí hned a probodli mu šavlí srdce. Potom jej mrtvého, nabodli na kůl.

Skrze modlitby tvých svatých mučedníků, Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad námi. Amen.

Tropar hlas 4.

Jako praví Kristovi vojíni, zazářili jste svojí mírností a pokorou, odvážně a slavně, jste pro Krista trpěli, svatí mučedníci Paisiji a Avakume. Vaše smrt, pak všem velehlasně zvěstuje, že je lepší zemřít pro Krista a svou zemi, než bez Krista, získat celý svět.

Kondak hlas 3.

V tomto světě jste žili jako andělé a své životy, jste naplnili evangeliem. Své duše, jste položili za víru a vlast, ve smrti, jste se zjevili silnějšími než mučitelé, proto oslavujeme vaši památku, svatí ctihodní mučedníci, Paisiji a Avakume.

____

¹ Hadži-Prodanovo povstání - Хаџи-Проданова буна - Hadži-Prodanova buna, byla srbská vzpoura proti tureckému teroru Osmanské říše. Tato vzpoura probíhala od 27. září do 30. prosince 1814. V čele tohoto povstání byl Hadži Prodan Grigorijević. Stalo se tak mezi prvním (1804–13) a druhým (1815–17) povstáním Srbské revoluce.

² První srbské povstání. Bylo vzpourou Srbů na území Bělehradského pašalíku (Belgrad Paşalığı) a dalších šest nahijích (správní jednotky tehdejší Osmanské říše). Povstání, bylo zprvu ponejprv proti místní správě, později proti turecké nadvládě jako takové. Trvalo několik let, od 14. února 1804 až do 7. října 1813. V srbském pojetí je toto povstání víceméně vnímáno jako celek dlouhodobějšího procesu, známého jako Srbská revoluce.

³ Bukurešťská smlouva (1812). Smlouva z Bukurešti podepsaná 18. května 1812 mezi Ruskou a Osmanskou říší byla mírová dohoda, která ukončovala Rusko-tureckou válku, jež začala v roce 1806. Smlouva výrazně ovlivnila zejména další osud Moldavska a Srbska. Ve smlouvě byla uvedena amnestie pro Srby, kteří se vzbouřili proti osmanské nadvládě, byl tam dokonce příslib srbské autonomie. Následujícího roku, smlouvě navzdory, Turečtí vojáci, znovu napadli Srbsko.

⁴ Hadži Prodan Grigorijević - Хаџи-Продан Глигоријевић (1760 - 1825). Byl srbský vojvoda (vojenský velitel) v prvním srbském povstání Srbské revoluce, poté také v Řecké válce za nezávislost proti Osmanské říši. Vedl neúspěšné povstání v roce 1814, nazvané po něm, Hadži-Prodanovo povstání.

⁵ Monastýr Trnava. Podle tradice byl monastýr Trnava postaven v XIII. století. Jako zakladatel je uváděn srbský král Stefan Uroš I. Monastýr je zasvěcen svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Byl založen ve středověku, na jeho základech byl tento chrám postaven. V roce 1554 byl chrám obnoven. Chrám monastýru, se nachází se v obci Trnava u pramene řeky Trnava, na svazích hory Jelica. Z historického hlediska je tento chrám mimořádně významný, protože v něm započalo v roce 1814, Hadži-Prodanovo povstání, do kterého se aktivně zapojili i mniši monastýru.

⁶ Cařihradská brána - Стамбол Капија. Byla jedna z bran Bělehradu, pojmenována podle cesty, směřující do Cařihradu. Spolu s ní existovaly ještě tři historické brány (Sava kapija, Varoš kapija a Vidin kapija). Brána se nacházela na místě dnešního Národního divadla na Náměstí republiky. Ze všech čtyř bran byla Stambol kapija vybudována z nejpevnějšího zdiva. Bránu vybudovali Rakušané během své dvacetileté nadvlády nad Srbskem (1718-1739). Zbudována byla z tesaného kamene a cihel. Nacházely se v ní prostory pro vojáky, kteří zde vykonávali stráž. Brána měla z bočních stran dva průchody pro pěší a jeden velký průjezd pro povozy. Vrata byla z dubového dřeva zpevněného železnými pláty. Před bránou se nacházelo pole, na kterém byli nabodáváni na kůl z rozhodnutí tureckých správců neposlušní obyvatelé Osmanské říše. Prostor před bránou i brána samotná proto byly pro srbské obyvatelstvo symbolem turecké nadvlády. Zbořena byla v roce 1866 z rozkazu knížete Mihaila.