Životy Svatých

 Ctihodný vyznavač Serafím (Romancov), schiarchimandrita Glinský (♰ 1976)

památka 9. / 22. září, ve Sboru ctihodných otců Glinských

 

Ctihodný Serafím, se narodil v roce 1885, jako Ivan Romanovič Romancov, ve vesnici Voronok, v Kurské gubernii v rodině rolníka. Brzy se stal sirotkem a již v patnácti letech, vstoupil do monastýru Glinská poustevna¹. S vypuknutím První světové války v roce 1914, byl Ivan poslán na frontu. V roce 1916 byl však zraněn a skončil v nemocnici. Když se uzdravil, vrátil se zpět do Glinské poustevny.

V roce 1919, přijal mnišský postřih se jménem Juvenalij. V roce 1920, byl rukopoložen na jerodiákona.

Když byla Glinská poustevna, tak jako většina pravoslavných monastýrů té doby, v roce 1922 uzavřena a znesvěcena bolševiky, odjel otec Juvenalij do Suchumi. Tam sloužil a žil v Drandském monastýru². V roce 1926, byl rukopoložen na jeromonacha a brzy poté přijal schimu, se jménem Serafím. V roce 1928, byl Drandský monastýr uzavřen, žil otec Serafím nějaký čas v kavkazských horách, kde navštěvoval tamní poustevníky, kteří tam odcházeli z uzavřených monastýrů a před pronásledováním bolševickou mocí. Otec Serafím, později vzpomínal na toto období, jako na nejlepší léta svého života.

Sovětská vláda se však takto žijící mnichy, snažila vystopovat i v těch nejtajnějších úkrytech. A tak se stalo, že otec Serafím byl v roce 1930 zatčen a poslán na stavbu Bělomořského kanálu³. Po odpykání trestu, pak žil v letech 1934 až 1946 v Kyrgyzstánu. Tam žil tak, že se během léta uchyloval do hor, v zimě pak žil v domě jedné zbožné rodiny. Tam pro něj byla zařízena jedna malá mnišská cela, přistavěná ke kurníku. V létě mu děti z této rodiny, přinášely do hor jídlo. V zimě pak, po nocích, za podmínek co nejpřísnějšího utajení, k němu přicházeli lidé ke zpovědi, svatého přijímání a také, aby od něj získali duchovní pomoc.

Takto žil v Kyrgyzstánu, nejprve v Toktogulu, poté v Taşkomuru, po dobu dvanácti let ilegálně bez pasu, jen díky pomoci dobrých lidí.

V roce 1946, se přestěhoval do Taškentu, kde mohl už sloužit veřejně. Tam sloužil v katedrálním chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice, kde na sebe vzal službu duchovníka a starce⁴.

Nejvíce ze všeho se snažil přivést své duchovní děti k pokoře, o které napsal:

„Nejpotřebnější věcí ke spáse je pravá pokora, vnitřní přesvědčení, že jsi horší a hříšnější než všichni a všechno. To je však, ten největší Boží dar a získává se mnohou námahou a potem. Tehdy člověk, ve své duši pocítí takový klid a pokoj, který je nemožné osvětlit žádnými lidskými slovy.“

Jeho poučení, byla jasná. Duchovním dětem říkal:

„Pamatuj na to hlavní:

1. Každý svůj den počítej, jako by byl tím posledním a prožij ho v bázni Boží a se srdcem zkroušeným. Umenšuj světský shon a spěch, vyhýbej se planým a zbytečným řečem. Pamatuj na Boha a volej k Němu v pokání.

2. Nikoho neodsuzuj a nesuď, jinak sám sebe odsoudíš. Nepřebírej cizí myšlenky, skutky, pomluvy a pletichy, procházej vždy mimo kolem toho všeho. Toto všechno, je nepřítel, který se tě snaží rozptýlit a odvést tvou pozornost od modlitby.

3. Poznej Boha, dodržuj Jeho přikázání, poslouchej svého duchovního otce. Od bližních, do své duše přijímej jen dobré věci, které jsou v souladu s Božími přikázáními.“

V roce 1947, bylo možné, se znovu vrátit do Glinské poustevny. Tam starec, pokračoval ve své službě Pánu a lidem. V roce 1961, však byla Glinská poustevna opět uzavřena. Otec Serafím, tak znovu odešel do známých krajů a vrátil se do Abcházie, kde pokračoval ve své duchovní práci starce. Zpočátku žil ve městě Očamčyra, potom u jednoho z věřících vesnici Ilori, poté znovu žil v Drandském monastýru, v té době, byl také zpovědníkem v katedrálním chrámu Zvěstování Přesvaté Bohorodice v Suchumi. Za hlavní účel svého návratu na Kavkaz, pak otec Serafím považoval duchovní péči o poustevníky. Do této duchovní služby, vložil všechny své vlastní zkušenosti z poustevnického života, modlitebního úsilí a hlavně svou otcovskou lásku. Kromě mnichů, tam za ním přicházeli i další věřící ke zpovědi a pro duchovní radu, mnozí přitom přijížděli z velké dálky. Až do konce svých dnů si otec Serafím zachovával ke všem bodrého ducha a dobrou mysl.

V prosinci roku 1975, v čase všenočního bdění před svátkem svt. Mikuláše, se otci Serafímovi, udělalo špatně a musel ulehnout na lůžko. Jakmile takto ulehl, začal se starec nahlas modlit Ježíšovu modlitbu. Když se stalo a on se unavil, požádal druhé, aby pokračovali ve čtení nahlas Ježíšovy modlitby. Po dva následné týdny, pak denně přijímal svaté Kristovy tajiny.

Starec, se pak ještě při plném vědomí, stal důstojným toho, aby mohl spatřit zjevení, při kterém viděl mnoho svých bratrů, kteří, jak poté řekl sám starec, zpívali stichiru svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice: „Odvěký záměr Boží zjevil se tobě, Panno, Gabriel, který stál před tebou, pozdravil tě a pravil: raduj se, země neosetá, raduj se, keři neshořívající, raduj se, hloubko nepřehledná, raduj se, moste vedoucí do nebe, raduj se, žebři vysoký, jejž viděl Jakub, raduj se, božská nádobo s mannou, raduj se, osvobození z kletby, raduj se, milostiplná, Pán s tebou!“.

Sám starec po tomto zjevení, slabým hlasem zazpíval: „…okuste a vizte, jak dobrý jest Hospodin! Aleluja!“. Potom starec Serafím řekl: „To, o čem jsem se modlil celý život a to, co jsem hledal, se nyní odkrylo v mém srdci, moje duše, se natolik naplnila, blahodatí, že ji nemohu ani pojmout“ ⁵. Poté jen řekl: „Nyní, už budu umírat“.

Od 31. prosince, pak otec Serafím zavřel své oči a s nikým už nepromluvil. 1. ledna roku 1976, odevzdal v pokoji ducha svého Bohu.

21. srpna roku 2010, při Božské liturgii v monastýru Narození Přesvaté Bohorodice Glinská poustevna, byli do zástupu svatých připočteni tři asketové XX. století: schimetrolpolita Serafím (Mažuga), schiarchimandrita Serafím (Romancov) a schiarchmandrita Andronik (Lukaš), kteří nesli mnišskou službu v tomto monastýru. Rozhodnutí o připočtení těchto božích služebníků a asketů, do zástupu svatých, bylo přijato na zasedání Posvátného synodu Ukrajinské pravoslavné církve 25. března roku 2009. Ve stejném roce, s požehnáním Jeho Svatosti patriarchy Kirilla, byly ostatky ctihodného vyznavače, schiarchimandrita Serafima (Romancova), převezeny z Abcházie do Glinské poustevny.

Sbor ctihodných Glinských otců

________________

¹ Monastýr Narození Přesvaté Bohorodice, Glinská poustevna. Je monastýr Ukrajinské pravoslavné církve, který se nachází u vesnice Sosnovka, v Hluchivském rajónu. Podle tradice, byla Glinská poustevna založena na místě, kde se na sosně, počátkem XVI. století zjevila místním včelařům Glinská divotvorná ikona Narození Přesvaté Bohorodice. Koncem roku 1689 patriarcha Joachim na žádost mnichů z Molčenského Pečerského Putyvlského monastýru, připsal k jejich monastýru Glinskou poustevnu, což pak bylo následně potvrzeno výnosem carů Petra Alexejeviče a Ivana Alexejeviče z roku 1693. V roce 1764, byla Glinská Poustevna prohlášena za samostatný monastýr. Obdobím rozkvětu Glinské poustevny, pak bylo XIX. století, kdy se stala známou, díky svým starcům. Ctihodný Serafim Sarovský nazýval Glinskou poustevnu „velkou školou mnišského života“. V roce 1922, byl monastýr uzavřen a znesvěcen. Tehdy byla Glinská divotvorná ikona Narození Přesvaté Bohorodice převezena do vesnice Šalyhyne, poté však beze stopy zmizela (dnes se v monastýru Glinská poustevna nachází opis z původní ikony.). Na území bývalého monastýru, se střídavě nacházelo dětské hřiště, zemědělský družstvo, kolchoz a průmyslový závod. Během Druhé světové války, v roce 1942, byla Glinská poustevna, která se tehdy nacházela na území okupovaném Německem, znovu otevřena německými úřady. Monastýr byl poté otevřený, až do roku 1961, kdy ho komunistické úřady znovu uzavřely. Mniši byli z monastýru vystěhováni, budovy a veškerý majetek monastýru, byl převeden na Sosnovský Domov pro invalidy. V srpnu roku 1994, byl monastýr znovu otevřen. Od tohoto roku, se Glinská poustevna obrozuje a povstává z trosek. 8. května 2008 byla z rozhodnutí Posvátného synodu Ukrajinské pravoslavné církve, ustanovena památka Sboru ctihodných Glinských otců.

² Drandský monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Pravoslavný monastýr Suchumské eparchie, který se nacházel ve vesnici Dranda v Abcházii. Monastýr, byl založen z rozhodnutí Posvátného synodu v roce 1880, při chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice z VI. – VII. století. V roce 1928 byl na příkaz sovětské vlády uzavřen, v současnosti se zde nachází už jen starověká katedrála.

³ Bělomořsko-baltský kanál. Bělomořsko-baltský kanál, Bělomořsko-baltská vodní cesta nebo pouze Bělomořský kanál, je kanál, který spojuje Bílé a Baltské moře. Vede postupně přes řeku Dolní Vyg, Vygozero, Oněžské jezero, řeku Svir, Ladožské jezero a řeku Něvu. Tato stavba, jež byla dlouho považována za neuskutečnitelnou, byla postavena vězni stalinských gulagů v rekordním čase v letech 1931–1933. Při stavbě zemřelo podle různých odhadů 12 000 (oficiální stalinské údaje) až 250 000 (nezávislé odhady) těchto vězňů. Celková délka kanálu je 227 kilometrů.

⁴ Starectví (od slova starec). V pravoslaví zvláštní mnišský úděl, mající svůj počátek již v počátcích mnišství v jeho kolébce, Egyptě a Palestině. V tradičním chápání jde o mnicha, ne vždy starého léty, ale spíše vyzrálého v duchovních otázkách, který je schopný vést druhé k nalezení spásy.

⁵ O těchto jeho slovech, řekl otec archimandrita Rafael (Karelin), který sám starce Serafíma osobně znal, následující slova: „Myslím si, že tehdy mluvil o neustávající, srdečné Ježíšově modlitbě, o tom, že jeho duši naplňují vlny blahodati a že se mu tehdy modlitba odkryla v hloubce, námi nepoznané“.