Ctihodný 

Maxim Kavsokaliv

památka 13. / 26. ledna

Ctihodný Maxim, žil ve čtrnáctém století, jako mnich na svaté hoře Athos. Žil jako jurodivý pro Krista a své přízvisko Kavsokaliv (z řečtiny: pálící chýši, kolibu) získal tak, že přebýval jen v dřevěných chýších, které si sám postavil, ale vždy po nějakém čase je spálil, a potom se přestěhoval na jiné místo.

Všichni se na něj dívali jako na blázna, dokud na svatou horu nepřišel ctih. Řehoř Sinajský (památka 8. / 21. srpna), který po rozhovoru s ním, spatřil v Maximovi mnicha, žijícího vysokým duchovním životem, divotvorce, modlitebníka před Bohem a anděla v pozemském těle. Ctihodný Grigorij snažně prosil Maxima, aby zanechal jurodivosti a zůstal na jednom místě, kde by tak mohl pomáhat svým spolubratrům v duchovním životě. Ctihodný Maxim přijal tato slova a usídlil se v jedné z jeskyní.

Pro jeho dar proroctví, za ním přicházeli byzantští císaři Ioannes V. Palaiologos i Ioannes VI. Kantakuzenos. Hlavní igumen, monastýru Vatoped, otec Theofan, o ctihodném Maximu napsal:« ke svědectví přizývám Boha, že sám já jsem byl svědkem, několika jeho zázraků. Jednou jsem například viděl, jak se po vzduchu přenesl z jednoho místa na druhé, slyšel jsem také, jak mi ctihodný prorokoval, že budu igumenem a potom i Ochridským metropolitou, odkryl mi o strádáních, které podstoupím pro Církev ». Až zcela před svou smrtí, zanechal svůj poustevnický život a usídlil se poblíž Lávry ctihodného Athanasije, kde svou duši oddal Hospodinovi, ve věku devadesáti pěti let. Jak za svého života, tak i po svém zesnutí, se ctihodný Maxim proslavil mnohými zázraky. 

Svatý mučedníci Spevsipp, Elvsipp, Melevsipp, a babička jejich Leonila

památka 16. / 29. ledna

Svatý mučedníci Spevsipp, Elvsipp, Melevsipp, a babička jejich Leonila. Přijali strádání pro Krista v době císaře Marka Aurelia, v Galii (tj. dnešní Francii). Tři bratři byli trojčaty. Nejprve byla křesťankou jen jejich babička Leonila, zatímco vnuci byli pohani. Po mnohých poučeních jejich zbožné babičky Leonili (která sama přijala svatý křest už jako stará žena), s pomocí místního kněze, přijali křesťanství i její tři vnuci. Potom co tři bratři přijali svatý křest, začali hořet v dobrém smyslu slova, mladickou horlivostí pro svoji víru, a v této horlivosti šli a svrhli všechny pohanské modly, které v okolí stály. Hned potom byli obviněni, a předvedeni před soud, kde vyznali svoji víru v Krista. Soudce je dal uvrhnout do vězení, a hned si dal zavolat jejich babičku, doufajíce, že svým vnukům domluví, aby se odřekli Krista, poklonili se modlám, a takto si zachránili svůj život. Leonila tiše přišla do věznice, ale namísto toho, aby svým vnukům řekla, aby se odřekli pravé víry, začala je povzbuzovat, aby stáli neochvějně ve víře, aby vydrželi až do konce všechna muka i smrt pro Krista. Když si je dal soudce opět povolat, a viděl jejich neústupnost, odsoudil je k smrti. Všichni tři bratři byli spolu oběšeni na stromě, potom byli bičováni, a nakonec byli ohněm spáleni. Jedna žena jménem Iovilla , když spatřila chrabrost mučedníků, vykřikla: «i já jsem křesťanka! ». Hned i ji zajali a spolu s babičkou svatých mučedníků mečem sťali.

Svt. Sáva, první arcibiskup srbský

památka 14. / 27. ledna

Svatý Sáva, se narodil jako Rastko (Rostislav), syn Stefana (Štěpána) Nemanje, velkého župana (vladaře) srbského, roku 1169. Jako mladík toužil po duchovním životě, pro což, když mu bylo osmnáct let, utekl z domova, na svatou horu Athos. Tam přijal mnišství, vynikaje upřímnou horlivostí, v mnišském životě. Jeho otec následoval jeho příkladu, a i on sám přišel na svatou horu, kde přijal mnišský postřih, a zesnul tam jako mnich Simeon.

Svatý Sáva se zasloužil u císaře a patriarchy o samostatnost (autokefalitu) srbské církve, a stal se prvním arcibiskupem srbským. Založil spolu se svým otcem monastýr Chilandar na svaté hoře Athos a potom i mnohé další monastýry, chrámy a školy po srbské zemi.

Usmiřoval své bratry, to, když se znesvářili kvůli světské moci, usmiřoval Srby s jejich sousedy, a takto utvářel Srbskou Církev a skrze to, Srbský stát a kulturu. Vnášel pokoj a mír mezi všechny balkánské národy, pracoval pro dobro všech, pro což byl ctěn a milován všemi Balkánci. Národu Srbskému dal křesťanskou duši, která se neztratila, ani když zanikl Srbský stát a Balkán byl v područí Turků.

Svatý Sáva zesnul roku 1236 ve městě Trnovo, kde krátce předtím na svátek Bohozjevení onemocněl. Jeho svaté ostatky přenesl král Vladislav do Mileševa, odkud je roku 1595 paša Sinan vzal a spálil je na kopci Vračar v Bělehradu.