Životy Svatých

 

Ctihodný Paisij Veličkovský, starec Moldavský (♰ 1794)

památka 15. / 28. listopadu

Petr Ivanovič Veličkovský, se narodil 21. prosince roku 1722. Jeho praděd, děd, otec i starší bratr byli kněžími města Poltava. Když Petrovi byly čtyři roky, zemřel mu otec a o jeho výchovu se starala sama matka Irina (později v mnišství Juliana).

Od 12 let studoval Petr Veličkovský na Kyjevsko-mohyljanské akademii ¹. V 17 letech, toužící po duchovním životě a skutečném mnišství akademii opustil.

Dle rady starce Pachomija, jeroschimonacha z monastýru Zjevení Páně v Kyjevě, odešel do Ljubečského monastýru ², založeného ctihodným Antonijem Pečerským (♰ 1073). Tam pod duchovní vedením jeroschimonacha Joakima, však pobýval jen tři měsíce. Poté, co byl v monastýru ustanoven nový představený, poslušník Petr z něj odešel.

Nakonec vstoupil do Medvedovského monastýru svt. Mikuláše pod Čyhyrynem ³. Tam, v roce 1741 přijal postřih na mnicha nosícího řízu (tzv. rjasofor) se jménem Parthenij. Nakonec však nosil mnišské jméno Platon, a to kvůli chybě nebo záměru monastýrských bratří, kteří si pletli jména dvou nových poslušníků, kteří složili mnišské sliby současně.

Ale ani v tomto monastýru, netrval pro Platona mnišský život dlouho. Tato část území, tj. Čyhyrynský újezd (přesněji Čyhyrynské starostenství), byla od konce XVI. až do konce XVIII. století, pod vládou Polsko-litevské unie. V čase, kdy Platon přijal mnišství v Medvedovském monastýru svt. Mikuláše, tam přišli uniaté ⁴ a začali pronásledovat Pravoslaví. Bratřím Medvedovského monastýru, byla nabídnuta možnost přijmout unii, a když to odmítli, úřady monastýrský chrám zapečetily. Monastýrští bratři, se pak rozešli do různých jiných monastýrů. Platon, spolu s dalšími bratry, odešel do Kyjevské lávry, kde našli útočiště. Platon se tam chtěl usadit už natrvalo a začal dokonce pracovat v tiskárně Kyjevsko-pečerské lávry, ale starec lávry, který viděl věci budoucí, mu předpověděl nové putování. Platon zpočátku o jeho slovech pochyboval. Potom se však, v lávře objevil jeho přítel z akademie Alexij, který v něm znovu probudil žízeň po samotě a putování. A také mu připomněl jejich mladický slib: nežít v monastýrech, kde je pohodlí a všeho dostatek.

Z Kyjevsko-pečerské lávry se tak vydal do Dunajských knížectví (Principatele Dunărene), kde žil v monastýru svt. Mikuláše v Trăisteni, odtud brzo přešel do skitu svatých Archandělů Cârnu. V moldavských monastýrech, pod duchovním vedením starců, ctihodného Vasilie Poiana Măruluiského (♰ 1767), Michaela z Trăisteni a Onufrija z Cârnu, vedl svůj duchovní zápas po dobu tří let.

Poté, odešel s jejich požehnáním na Svatou horu Athos. Tam došel jen s velkými těžkostmi v roce 1746, v předvečer památky ctihodného Athanasia Athoského.

V té době, byly poměry na Svaté hoře, kvůli Osmanské nadvládě nad řeckými územími, velmi neutěšené. Vládla tam mnohá neznalost a lidé s vysokým duchovním životem byli vzácní jak mezi řeckými, tak mezi slovanskými mnichy. Navzdory svému hledání, Platon nenašel duchovního otce, kterého jeho duše hledala, a proto se usadil sám nedaleko monastýru Pantokrator. Jeho průvodci a duchovními učiteli se stali, Svaté písmo, díla Svatých otců a svědectví vlastního svědomí. Když dosáhl, až do nejkrajnější chudoby, přijímal jídlo, jen každý druhý den. Každý den zápasil s pokušením sklíčenosti a malomyslnosti. Pevně se však držel modlitby a neustálého rozjímání nad poučeními otců Církve.

Po čtyřech letech duchovního zápasu na Svaté hoře Athos, jej v roce 1750, navštívil ctihodný Vasilie Poiana Măruluiský. Postřihl ho se jménem Paisij na malou schimu ⁵ a poradil mu, aby k sobě přijal několik druhů v modlitbě, aby se vyhnul nebezpečí, které může potkat toho, kdo se předčasně stane poustevníkem.

Po krátkém čase přišel k Paisijovi mladý rumunský mnich Vissarion, který také nemohl najít duchovního otce, a s pláčem ho prosil, aby ho přijal za duchovního žáka. Paisij, považující se za nehodného učit druhé, souhlasil, že ho přijme, ale ne jako žáka, nýbrž jako bratra a spolubojovníka na duchovní cestě spásy.

Žili ve vzájemné poslušnosti, byli jedné duše a jednoho srdce, hnáni společným směřováním, k jedinému Bohu. Jejich způsob života byl natolik Bohu milý, že se k nim brzy připojili další bratři, Rumuni a Slované, kteří si přáli následovat cestu Svatých otců. Když počet mnichů dosáhl dvanácti, přijali společný mnišský ústav – kinovii, neboť život v kinovii je obrazem života svatých apoštolů shromážděných kolem Pána, stejně jako nepřetržité bohoslužby Andělů u trůnu Nebeského Krále.

V roce 1758 Paisij, který se stále zdráhal považovat za duchovního učitele, nakonec ustoupil neustálým prosbám bratří a souhlasil, že přijme kněžské svěcení a stane se jejich duchovním otcem. V roce 1758, ve věku 36 let, byl Paisij rukopoložen na jeromonacha.

Navzdory materiálním těžkostem, se počet mnichů neustále zvyšoval. Paisij na jejich žádost, požádal bratrstvo monastýru Pantokrator o starou celu proroka Eliáše s malou kaplí. Poté započal s bratrstvem zakládat skit svatého proroka Eliáše, který se později stal jedním z největších skitů na Svaté hoře Athos.

Ve skitu, byl postaven chrám, bratrská jídelna, pekárna, kuchyně, ubytovna pro poutníky, šestnáct mnišských cel a do skitu byla přivedena voda. Mnišské pravidlo se dodržovalo, podle řádu Svaté hory. Bohoslužby se konaly v řečtině, církevní slovanštině a rumunštině. Ctihodný Paisij podporoval užívání mateřských jazyků v monastýrech pro lepší pochopení svatých textů a bohoslužeb. Jako představený skitu, Paisij pracoval spolu s bratry, věnoval se ručním pracím. Přes den vyřezával lžíce na prodej, v noci překládal díla Svatých otců z řečtiny do slovanštiny, spal nanejvýš tři hodiny.

Okolo roku 1763, v souvislosti s vývojem vojenských událostí mezi Ruskem a Osmanskou říší, se bratrstvo rozhodlo ze Svaté hory odejít. Hlavními důvody, byly, ale především zhoršené vztahy s tureckými úřady, které tehdy ovládaly Svatou horu. To ztěžovalo svobodný mnišský život i rozvoj bratrstva.

Monastýrské bratrstvo, se proto rozhodlo odejít do Dunajských knížectví, kde ctihodný, oslovil moldavského metropolitu Gavriila (Callimachi). Ten bratrstvu ctihodného Paisija, nabídl monastýr Sestoupení Svatého Ducha Dragomirna ⁶, v Bukovině.

Během tří let se počet bratří v Dragomirnském monastýru ztrojnásobil. Zakladatel bratrstva, otec Paisij, sepsal a zavedl mnišský ústav podle vzoru svatých Basila Velikého, Theodosia Velikého, Theodora Studity a Svaté hory Athos.

Základní myšlenky tohoto ústavu (pravidel mnišského života) byly: nemajetnost, úplná chudoba, odseknutí svévole a poslušnost, modlitba mysli a četba duchovních knih, neustálá ruční práce a monastýrský pořádek (v monastýru byla příkladná nemocnice, útulek pro poutníky, podpora církevního umění a další).

V roce 1774, však země, na které se nacházel Dragomirnský monastýr, po Rusko-turecké válce připadla Rakousku. Když ctihodný Paisij, neviděl možnost duchovního pokoje pro pravoslavné v novém státě, rozhodl se odejít a vzít s sebou i celé bratrstvo – 350 lidí. Gospodar Grigore III Ghica a moldavský metropolita Gavriil, jim poskytli odlehlý a prostý monastýr Seku ⁷ – Mănăstirea Secu v horách, ke cti svátku Stětí hlavy svatého Jana Křtitele.

Celé bratrstvo, se tam přestěhovalo a časem rozrostlo. Když pak ctihodný Paisij zažádal pomoc při stavbě nové kelie, byl vybídnut, aby se s bratry přestěhoval do většího monastýru, do monastýru Neamț – Mănăstirea Neamț ⁸, což také, v roce 1779 učinil, přičemž část bratří, zůstala v monastýru Seku.

Život v Neamțském monastýru ctihodný Paisij uspořádal podle vzoru Dragomirny a Seku. Společný mnišský život, modlitba mysli, čtení a přepisování děl Svatých otců, každodenní (ráno i večer) vyznávání myšlenek duchovnímu otci.

Duchovní pastva ctihodného rozrůstala. V monastýrech byli mniši více než desíti národností a jejich počet do roku 1790 vzrostl na 10 tisíc osob. V té době, to byl nejlidnatější monastýr Pravoslavné církve.

V roce 1790, po obsazení Moldávie ruskými vojsky během Rusko-turecké války (1787–1792), dorazil do Jasy vrchní velitel kníže Grigorij A. Potěmkin-Tavričeskij a spolu s ním i zástupce Moldavsko-Valašského exarchátu ⁹, arcibiskup jekatěrinoslavský Amvrosij (Serebrennikov), který ustanovil Paisije do hodnosti archimandrity.

V roce 1792 ctihodný získal povolení zřídit v monastýru Neamț tiskárnu. Tento záměr, byl však uskutečněn až v roce 1807, a to péčí moldavského metropolity Veniamina (Costache).

Po celou dobu svého duchovního působení v moldavských monastýrech učil ctihodný Paisij bratry modlitbě mysli, navazujíc tak na jednotnou duchovní cestu otců Dobrotoljublja – Filokalie ¹º, učení ctihodného Řehoře Sinajského, svatého Řehoře Palamy a mnohých dalších. Ctihodný Paisij uváděl četné důkazy a svědectví svatootcovské úcty k modlitbě mysli: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou“, která je zároveň modlitbou i vyznáním víry.  „Ať už stojíš, nebo sedíš, když jíš, když cestuješ, anebo ať děláš cokoli, neustále říkej tuto modlitbu. Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným. Sám sebe do ní horlivě a pilně nabádej, protože tato modlitba, poráží neviditelné nepřátele, stejně jako vojín mohutným a silným kopím.“ učil starec.

Jeden z jeho duchovních žáků a životopisců zapsal: „Blažený otec, měl takový dar, že svými slovy dokázal znovu roznítit horlivost k Bohu i v těch nejlhostejnějších lidech“. Řek, který navštívil monastýr Neamţ, to dosvědčoval svými slovy: „Na vlastní oči jsem viděl ztělesnění svatosti, muže osvobozeného od všelikých zhoubných vášní, zcela světlého, průzračného. Jeho tvář se mi zdála velmi jemná a velmi bledá, jako by byla bez krve. Jeho vousy, velmi úhledné, byly zcela bílé a třpytivé... V rozhovoru se zdál být velmi jemný a mluvil bez okolků. Nazývali ho beztělesným člověkem.“

Ctihodný Paisij, zesnul 15. listopadu 1794, kdy se dožil 72 let. Pohřben byl v monastýru Neamț v chrámu Nanebevstoupení Páně.

Jeho překlady děl Svatých otců z řečtiny do církevně slovanského jazyka, které dlouhou dobu zůstávaly v slovanské literatuře jedinými, byly čteny všude. Takto vydal například: Dobrotoljublje, Spisy ctihodného Izáka Syrského, ctihodného Theodora Studity. Odpovědi, ctihodných Barsanofia a Jana, Díla svt. Řehoře Palamy, ctihodného Maxima Vyznavače, Vybraná zrna k pokrmu duše – sborník z poučení svt. Jana Zlatoústého a mnoho, mnoho dalších svatých otců.

V roce 1982, v den památky svatého proroka Eliáše (20. července / 2. srpna), se ve skitu svatého proroka Eliáše, na Svaté hoře Athos, uskutečnilo připočtení do zástupu svatých, ctihodného Paisije Veličkovského. Ve dnech 6.–9. června 1988 byl ctihodný Paisij kanonizován na Místním sněmu Ruské Pravoslavné Církve a 20. června 1992 byl kanonizován Rumunskou Pravoslavnou Církví.

Svaté ostatky ctihodného Paisije (Veličkovského), pak byly nalezeny 23. září 2013 v monastýru Neamț v Rumunsku.

______________________________ 

¹ Kyjevsko-mohyljanská akademie – Kyjevská bratrská škola. Byla jedna z bratrských škol na Ukrajině v XVII. století, založená v roce 1615 kyjevským bratrstvem při Kyjevském bratrském monastýru Zjevení Páně. Kyjevské bratrstvo byla společenská organizace pravoslavného měšťanstva v Kyjevě, která vznikla okolo roku 1615. Své zázemí a centrum, měla tato společenská organizace v Kyjevském bratrském monastýru, postaveném na pozemku, který mu poskytla filantropka Jelizaveta Gulevičivna, představitelka starověkého ukrajinského šlechtického rodu Gulevičů. Pojmenování duchovní školy, byly tyto: Kyjevská bratrská škola (1615-1631), Kyjevské (Kyjevsko-mohyljanské) Collegium (1631-1701), Kyjevsko-mohyljanská akademie (1701–1817), Kyjevská duchovní akademie (1819-1919). Kyjevská duchovní akademie, byla v roce 1919 uzavřena sovětskými úřady a neoficiálně fungovala až do poloviny 20. let XX. století. V letech 1947–1959 fungoval obnovený Kyjevský teologický seminář, který se do roku 1949 nacházel při chrámu svatého archanděla Michaela (Михайлівський Золотоверхий монастир) a poté chrámu sv. Ondřeje. V roce 1947 byla snaha o oživení Kyjevské pravoslavné teologické akademie, v Kyjevskopečerské lávře. V roce 1959, byl Kyjevský teologický seminář uzavřen a žáci převedeni do Oděského duchovního semináře. Po rozpadu SSSR a vzniku nezávislé Ukrajiny v roce 1992 Ukrajinská pravoslavná církev, znovu založila Kyjevskou duchovní akademii a Kyjevský duchovní seminář, na teritorii Kyjevo-pečerské Lávry.

² Antonijevský Ljubečský monastýr. Mužský pravoslavný monastýr ve městě Ljubeč v Černihivské oblasti. Monastýr byl založen v XI. století ctihodným Antonijem Pečerským (♰ 1073), což z něj činí jeden z nejstarších na Kyjevské Rusi. Byl zničen během mongolské útoku do Černigovského knížectví na podzim roku 1239. Obnoven v roce 1692. V roce 1694, postaven chrám Nanebevstoupení Páně. Další chrám, svatých rodičů Jáchyma a Anny byl postaven v roce 1754. S monastýrem je také spojena Ljubečská ikona Matky Boží. Podle tradice, byla objevena v Ljubeči v XI. století a proslavila se mnoha zázraky. V XVII. století byla převezena do Kyjeva. V roce 1786 byl monastýr zrušen, protože sekularizační reforma Kateřiny II., tj. převedení pozemků připadajících chrámům a monastýrům Pravoslavné církve ve prospěch státu, se rozšířila i do jižních gubernií. 

³ Medvedovský monastýr svt. Mikuláše. Medvedovský monastýr, dnes už neexistující, založený na konci XVI. a začátku XVII. století. Nacházel se v Čyhyrynském újezdě Kyjevské gubernie. Je známo, že se monastýr, rozkládal na ostrově uprostřed řeky Ťasmyn, 5 km od vesnice Medvedovka (dnešní vesnice Medvedivka v Čerkaské oblasti) mezi vesnicemi Trušivci a Ivkivci.

⁴ Uniaté. Byli přívrženci tzv Brestské unie z roku 1596. Tato unie, bylo rozhodnutí řady biskupů Kyjevské metropolie Konstantinopolské pravoslavné církve, v čele s metropolitou Michailem Rogozou, přijmout římskokatolickou věrouku a přejít do podřízenosti papeži při zachování bohoslužby byzantské liturgické tradice v církevně slovanském jazyce. Tj. pod politickým a mocenským tlakem přijali jednotu s římským papežem a stali se tzv. uniaty. Nadále zachovávali svůj obřad i bohoslužebný jazyk, ale při bohoslužbě vzpomínali papeže jako hlavu církve, zástupce Kristova na zemi, a vyznávali i další heretická učení římské církve, která se roku 1054 oddělila od obecné a apoštolské církve. Tato dohoda o sjednocení části pravoslavných z Kyjevské metropolie s římskými katolíky, byla uzavřená na církevním sněmu v Brestu. Tato unie, vedla ke vzniku tzv. Ukrajinské řeckokatolické církve, nebo také tzv. uniatské církve, což vedlo k rozkolu uvnitř pravoslavného obyvatelstva a ke zhoršení náboženských a politických konfliktů. Rozkol v pravoslavné komunitě mezi stoupenci unie a odpůrci, kteří tvořili většinu. Náboženské a politické napětí se stupňovalo, protože stát, tj. Polsko-litevská unie, podporoval tuto nově vzniklou náboženskou organizaci, zatímco odpůrci této unie, využívali různé formy protestu, včetně ozbrojených kozáckých povstání.

⁵ Schima. Z řeckého σχῆμα, tj. vnější vzhled, tvar. Původně, bylo toto slovo užíváno pro pojmenování mnišského oblečení jako takového, později pro pojmenování mnišských slibů. Malá schima – mění se jméno, mnich přijímá první mnišské sliby a plné mnišské oblečení. Velká schima – znovu se může měnit jméno, znovu se opakují mnišské sliby, ke kterým se přidávají další, ještě přísnější. Mění se i oděv, který je pro velkou mnišskou schimu zcela specifický.

⁶ Monastýr Dragomirna – Mănăstirea Dragomirna. Monastýr Sučavské a Rădăuţské archiepiskopie Rumunské Pravoslavné Církve. Nachází se ve vesnici Dragomirna, v župě Sučava. Je spojen se životem a dílem metropolity moldavského Anastasie (Crimca) kaligrafa, miniaturisty a básníka. Byl založen na počátku XVII. století. Monastýrský chrám je v Rumunsku unikátní díky svým neobvyklým rozměrům. Je to nejvyšší a nejužší chrám, který byl kdy postaven na vlašsko-moldavském území. Mezi zakladateli, kteří výrazně přispěli ke stavbě kláštera, je i Miron Barnovschi-Movilă. V květnu 1653 byl monastýr vypleněn a vypálen Kozáky pod vedením Timofeja Chmelnického. O několik let později v roce 1658, byl monastýr vypleněn Tatary. V roce 1763 se v monastýru usadil ctihodný Paisij Veličkovský. 

⁷ Monastýr Seku – Mănăstirea Secu. Monastýr Jašské archiepiskopie Rumunské Pravoslavné Církve v obci Pipirig v župě Neamț. Kolem roku 1500 se skupina poustevníků usadila v údolí řeky Secu. V roce 1530 pod vedením jeromonacha Zosimy z monastýru Neamț postavili poustevnu. Moldavský kníže Petru IV. Rareș nechal postavit v poustevně chrám, který stál na místě současného hřbitovního chrámu. V roce 1550 byla poustevna obehnána opevněnou zdí. V roce 1602 byl postaven kamenný chrám ke cti svátku Stětí Jana Křtitele, který se stal hlavním chrámem monastýru. V roce 1640 byla postavena v jihovýchodní věži kaple ke svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice. V roce 1775 se představeným monastýru stal ctihodný Paisij Veličkovský. V roce 1779 ctihodný Paisij Veličkovský odešel do monastýru Neamț, což vedlo k tomu, že byl monastýr v duchovním podřízení monastýru Neamț až do roku 1910. V roce 1821 monastýr Seku utrpěl během Řeckého povstání proti Turkům. V důsledku bojů většina monastýru vyhořela, brzy byl však monastýr znovu obnoven. V roce 1832 byl na monastýrském hřbitově postaven nový kamenný chrám ke cti svátku Narození svatého Jana Křtitele na místě starého dřevěného kostela zničeného požárem v roce 1821. Do roku 1850 byl obnoven hlavní monastýrský chrám s novým ikonostasem a freskami. V letech 1977 až 1984 probíhaly v monastýru rozsáhlé restaurátorské práce. Po roce 1989 byly postaveny dva penziony, každý s kapacitou pro 250 poutníků. V letech 2000 až 2002 byly restaurovány fresky a ikonostas hlavního monastýrského chrámu, které byly slavnostně vysvěceny k 400. výročí monastýru.

⁸ Monastýr Neamț – Mănăstirea Neamț. Mužský monastýr Jašské archiepiskopie Rumunské Pravoslavné Církve, nacházející se v poblíž města Târgu Neamţ v župě Neamţ. Monastýr byl založen v XIV. nebo XV. století duchovními žáky ctihodného Nikodýma Tismanského (♰ 1406), Sofroniem, Pimenem a Siluanem. Podle jiné verze, byl zakladatelem monastýru Petru I. Mușat. V XV. století byl monastýr centrem knihopisectví. Na konci XVIII. století v monastýru vedl svůj duchovní zápas starec ctihodný Paisij Veličkovský. Zde se svými žáky překládal řeckou „Filokalii“ a díla dalších pravoslavných teologů do církevní slovanštiny. Neamțská lávra, jak je také nazývána, byla jedním z největších středověkých center tehdejší kultury a vzdělání. Na počátku XV. století byly v monastýru zřízeny školy pro písaře. V první polovině XV. století byla v monastýru založena kaligrafická škola. V roce 1806 byla otevřena tiskárna. Vydávala knihy o historii monastýru, moldavské metropolitní oblasti, liturgické knihy, církevní kalendáře a životy svatých. Až do druhé poloviny XIX. století vlastnil monastýr bohatou knihovnu obsahující rukopisy z XIV. století a knihy z XVI. století. V roce 1859 knihovní sbírka čítala 1671 rukopisů v různých jazycích (slovanském, rumunském, řeckém a dalších). V současné době knihovna obsahuje přes 22 000 ručně psaných a tištěných knih ze 17. a 18. století. Monastýr vlastní sedm skitů.

⁹ Moldavsko-Valašský exarchát – Молдово-Влахийский экзархат. Církevně administrativní jednotka Ruské Pravoslavné Církve, která existovala v Podunajských knížectvích (Moldavsko a Valašsko) během Rusko-tureckých válek, v letech 1789 až 1792 a v letech 1808 až 1812. Kdy tato území, byla pod protektorátem nebo součástí Ruské říše. Jeho účelem, bylo spravovat pravoslavné věřící na územích okupovaných ruskými vojsky během Rusko-tureckých válek. Představeným tohoto exarchátu, byl metropolita. Nejznámější představeným, byl metropolita Gavril (Bănulescu-Bodoni), jmenovaný do této funkce v roce 1792 (během prvního období) a poté znovu v roce 1808 s titulem exarcha Moldavska, Valašska a Besarábie. Po Bukurešťské smlouvě v roce 1812 mezi Ruskem a Osmanskou říší, která vrátila Moldavsko a Valašsko pod osmanskou svrchovanost, byl exarchát zrušen. Metropolita Gavril opustil Jasy a přestěhoval se do Besarábie, která se stala součástí Ruského impéria. Od srpna, roku 1813, se pak o tato území starala nově zřízená eparchie Kišiněvská a Chotynská, v čele s metropolitou Gavrilem. Uvolněná moldavská katedra, byla navrácena pod jurisdikci Konstantinopolského patriarchátu. A byla opět vedena metropolitou Veniaminem (Costache).

¹º Dobrotoljublje – Filokalia – Добротолюбие – Φιλοκαλία. Sbírka duchovních děl pravoslavných autorů z IV. až XV. století. Duchovní antologie patristických textů, sestavená jako vodítko pro modlitební, asketický a kontemplativní život. Název pochází z řeckého slova φιλοκαλία – „láska k dobru a kráse“. Většina textů patří k tradici hesychasmu. Sbírku sestavili svt. Makarios metropolita Korintský (♰ 1805) a ctihodný Nikodém Svatohorec (♰ 1809). Poprvé byla vydána v řečtině v roce 1782 v Benátkách. Filokalii z řečtiny do církevní slovanštiny, přeložil se zkrácenými úpravami ctihodný Paisij Veličkovský. Tento překlad byl vydán v Petrohradu v roce 1793. Mezi lety 1793 a 1857 se slovanský překlad Filokalie dočkal nejméně šesti vydání. Následná vydání byla vydána v letech 1877 a 1880 a další tři vydání byla vydána mezi lety 1878 a 1914.  Jedná se o pětidílné dílo, které obsahuje učení Svatých otců o vnitřní modlitbě, duchovním životě, půstu a boji s hříchy (zhoubnými vášněmi). Jejím cílem je, uvedení křesťana k vnitřnímu konání modlitby mysli, k duchovní bdělosti a střízlivosti, k boji se zhoubnými vášněmi a k dosažení bohopoznání. Hlavními tématy, jsou: Ježíšova modlitba, pokání a pokora, zápas s hříšnými myšlenkami, duchovní uvážlivost, zbožštění (theose).