Životy Svatých

 

Svt. mučedník Kyprián,

biskup Kartaginský (♰ 258)

památka 31. srpna / 13. září

Svatý Kyprián, Thascius Caecilius Cyprianus, se narodil v Kartágu okolo roku 200. Pocházel z bohaté pohanské rodiny, získal vynikající vzdělání a stal se rétorem. Jeho talent, ale i ctnosti, mu přinesly velkou slávu jak mezi pohany, tak mezi křesťany v Kartágu. Proto, když okolo roku 246, přijal Kyprián křesťanství a byl pokřtěn knězem Caeciliusem, měla tato zpráva ve městě velký ohlas.

Sám Kyprián, pak popsal změnu, která v něm nastala po jeho obrácení ke Kristu, těmito svými slovy: „Když oživující vlna, očistila nečistoty mého dřívějšího života, tehdy světlo tiché a jasné, sestoupilo z Nebe do mého srdce. Když mě druhé narození Duchem Nebeským, proměnilo do nového člověka, tehdy jsem se podivuhodným způsobem posílil proti pochybnostem, odkryly se mi tajiny, temnota byla osvětlena … dozvěděl jsem se, že to, co ve mně tělesně žilo pro hřích, náleželo zemi a nyní, započalo to, co je Boží, žijící Duchem Svatým. V Bohu a od Boha, je všechna naše síla, od Něho je naše pevnost a opora. Skrze Něho, my žijící na zemi, máme naději a očekávání budoucího blaženého bytí“ ¹.

Tehdy Kyprián rozdal svůj majetek chudým a uchýlil se do samoty, aby se věnoval modlitbě a rozjímání nad Svatým Písmem a díly Církevních otců. V letech 248-249 byl jednomyslnou vůlí lidu, zvolen za biskupa města Kartága, a to navzdory námitkám některých kněží, že se tak stalo velmi rychle po jeho křtu.

Poté, co byl svatý Kyprián zvolen za biskupa, započal císař Decius (249–251) kruté pronásledování křesťanů. Kartaginští pohané neodpustili „zradu“ svému skvělému rétorovi a požadovali, aby byl Kyprián vydán lvům k roztrhání. Avšak Pán, který si přeje, aby dobro, bylo konáno v pravý čas, a nepřijímá oběti od těch, kteří se neuváženě odevzdají do rukou pronásledovatelů, měl pro něj připraven jiný úděl. Svatý Kyprián proto uprchl společně s několika známými křesťany a více než rok se skrýval na okraji města, kde si i nadále dopisoval se svými duchovními dětmi.

Během pronásledování se mnozí snažili uniknout od těchto strašných mučení a smrti tím, že souhlasili s přinesením oběti modlám, nebo jen podepsali dokument potvrzující, že oběť již vykonali. Když pronásledování skončilo, tito odpadlíci (latinsky lapsi), pak začali žádat o opětovné přijetí do lůna Církve a pro pastýře Církve, tehdy nastala nová vážná obtíž v Církevním společenství.

Svatý Kyprián, osvícen Svatým Duchem a veden po královské cestě pravdy, která vždy leží mezi dvěma krajnostmi. Odmítl návrhy některých shovívavých vyznavačů, kteří požadovali okamžité smíření s odpadlíky, na druhou stranu však, je, ale nezbavoval naděje na spásu. Rozhodl, že na odpadlíky bude uloženo dlouhé a přísné pokání, doživotní pro ty, kteří bez přinucení obětovali modlám, a jejich sjednocení s Církví, jen a pouze před smrtí, skrze přijímání svatých Kristových tajin. Přitom ustanovil, že v případě nových pronásledování, budou tito lidé přijati do lůna Církve hned, skrze přijímání Svatých tajin, aby byli posilněni pro nový boj.

Toto rozhodnutí, vyvolalo nespokojenost mezi těmi, kteří chtěli okamžité smíření, v čele s jistým Felicissimem. Kolem Felicissima se sjednotili kněží, kteří již dříve nesouhlasili s Kypriánovým jmenováním biskupem. Tato skupina nakonec způsobila rozkol, přičemž za kartaginského biskupa dosadili Fortunata. Zpočátku stál v čele této skupiny Novatus. Ten odešel do Říma a tam se připojil ke krajní straně Novatiánových příznivců. Ti bojovali proti papeži svt. Kornéliovi (♰ 253), kterého podporoval Kyprián. Další odpůrci svatého, kteří popírali možnost smíření s odpadlíky od víry zcela, se sjednotili pod vedením montanisty Maxima, který byl prohlášen za kartaginského biskupa také.

Tento rozkol, zastavil až hrozný mor, který v letech 253 - 254 zpustošil říši a Kartágo. Brzy poté, však začala nová pronásledování Církve. Během těchto zkoušek svatý Kyprián odhalil hloubku svých ctností a nevyčerpatelnou lásku k trpícímu lidu. Zřizoval pomoc pro nemocné, utěšoval ty, kteří ztratili své blízké, a ostatní povzbuzoval, aby si zachovali víru a naději.

Když pak zavládl pokoj, svolal svt. Kyprián v Kartágu tři sněmy (255–256), aby se vyřešily spory uvnitř Církve, především, aby se rozhodla otázka, jak by mělo probíhat přijetí heretiků do lůna Církve. Skrze svatý křest, jak byla místní tradice a zvyk, nebo prostým vkládáním rukou, jak tomu bylo činěno v Římě. Navzdory naléhání papeže Štěpána, svt. Kyprián trval na zachování tradic Africké a Východní Církve, křtít heretiky, kteří se chtěli vrátit do lůna Církve. Na rozdíl, ale od římského biskupa, se zdržoval snah a úsilí, zavést tato opatření do těch Církví, ve kterých byly přijaty již jiné zvyky. Nehledě na pokusy svt. Dionýsia Alexandrijského (♰ 265), usmířit obě strany, byly vztahy mezi Římskou a Africkou Církví přerušeny, kvůli nesmiřitelnému postoji papeže Štěpána. Teprve po jeho smrti, byly znovu obnoveny.

V roce 256, kdy tento spor ještě nebyl překonán, zahájil císař Valerián nové pronásledování křesťanů. Svt. Kyprián, byl zatčen a poslán do vyhnanství do Curubisu, jihovýchodně od Kartága.

Za několika měsíců, se svt. Kyprián mohl znovu vrátit do Kartága. Nyní už, ale věděl, že nastala jeho hodina, ve které svou krví vydá svědectví o Kristu. Ve snu, se mu dostalo zjevení o jeho blížícím se zatčení. A skutečně, o několik dní později, předstoupil před nového prokonzula Galeria Maxima. Světitel Kyprián, se nijak nesnažil ospravedlňovat, a když uslyšel, že je odsouzen ke smrti mečem, jednoduše řekl: „Děkuji Bohu!“. Když shromáždění křesťané uslyšeli rozsudek, všichni volali jednohlasně: „Nechť i nám, setnou hlavy, spolu s ním!“ Věřící pak doprovázely svatého mučedníka až na místo popravy.

Když tam svt. Kyprián dorazil, klidně ze sebe svlékl plášť, poklekl a pronesl modlitbu k Pánu. Poté předal diákonům, kteří ho doprovázeli, své biskupské oblečení a pokojně čekal na svého kata. Když se kat objevil, svt. Kyprián nařídil, aby mu za jeho práci, bylo odměřeno dvacet pět zlatých. Sám si potom zavázal pásku přes oči a s radostí očekávaje svůj odchod do nebeských příbytků, přijal 14. září, roku 258, smrt stětím.

Jeho literární odkaz, sestávající převážně z dopisů a krátkých pojednání, je jednou z nejvýznamnějších památek latinské patristické tradice a důležitou součástí učení Pravoslavné Církve. Svt. Kyprián opakovaně zdůrazňoval, že mimo Církev, sjednocenou kolem biskupa – obrazu samotného Krista, není spásy, a k tomu dodával: „Komu Církev není matkou, tomu Bůh není Otcem“.

___

¹ Z listu k příteli Donátovi o Blahodati Boží, o svém křtu.