Životy Svatých

 

Památka svatých Otců

Sedmého všeobecného sněmu (787)

jejich památka se připomíná v neděli nejbližší k 11. / 25. říjnu

V VIII. století se svatá císařovna Irena Athénská (♰ 803), stala regentkou svého syna, císaře Konstantina VI. Její první starostí, bylo ukončit pronásledování uctívání svatých ikon, které v roce 726 započal Lev III. Isaurský a v němž ještě krutěji pokračoval císař Konstantin V. Kopronymos.

Za tohoto důvodu, dala ustanovit svého rádce, svt. Tarasia (♰ 806), patriarchou Konstantinopolským a pověřila ho, aby připravil velký Sněm v Konstantinopoli v srpnu roku 786, který by ustanovil víru Církve v této otázce. Nepokoje způsobené ikonoborci, však donutily odložit svolání sněmu až na následující rok.

Sedmý všeobecný sněm, byl sezván nejprve do Konstantinopole a poté se přesunul do města Nikaia. Tam se o čtyři a půl století dříve, konal První všeobecný sněm. Pod vedením svatého patriarchy Tarasia, se na sněmu ve městě Nikaia shromáždilo na tři sta padesát pravoslavných biskupů, ke kterým se později připojilo dalších sedmnáct hierarchů, kteří se zřekli, ikonoborecké hereze ¹. Kromě zástupců papeže Římského a patriarchů Antiochie a Jeruzaléma, byli na sněmu významně zastoupeni mniši, kteří byli ikonoboreckými císaři krutě pronásledováni, a to přibližně v počtu sto třiceti šesti mnichů.

Po pečlivé přípravě a vyslechnutí četných svědectví svatých otců účastníci sněmu prohlásili anathemu ² nad heretiky ³, kteří padesát let zakazovali pravoslavným křesťanům uctívat ikony Krista, Matky Boží a svatých, protože to považovali za modlářství. Tím skončilo první období ikonoborectví ⁴, které však o několik let později, za císaře – heretika Leona V. Arménského (813–820), znovu nabralo na síle. Konečně, pak bylo poraženo až v roce 843 díky spravedlivé císařovně Theodoře (♰ 867) a svt. Metodějovi vyznavači, patriarchovi Konstantinopolskému (♰ 847). Svatí otcové sněmu, vyhlásili anathemu na patriarchy – heretiky Anastasia, Konstantina a Nikitu, metropolity Theodosia z Efezu, Jana z Nikomédie a Konstantina z Nakoleia a jejich stoupence.

Svatí otcové sněmu, odmítli nepravý a falešný „všeobecný sněm“ svolaný v roce 754 do paláce Hieria ⁵, z iniciativy Konstantina V. Kopronymose a prohlásili věčnou památku svatým obráncům pravoslaví: svt. Germanovi I. patriarchovi Konstantinopolskému (♰ 740), svatému Janu Damašskému (♰ 780), svt. Georgiovi Kyperskému a všem, kteří přijali vyhnanství nebo mučení kvůli obraně svatých ikon.

V usnesení, které otcové vyhlásili během posledního zasedání Sněmu, je řečeno:  „s veškerou hodnověrností a po pečlivém uvážení ustanovujeme: podobně jako vyobrazení svatého a oživujícího kříže umísťujeme ve svatých Božích chrámech, na bohoslužebných nádobách a rouchách, na zdech, deskách, v domech a při cestách čestné a svaté ikony, malované barvami a pořízené z drobných kamenů a jiného k tomu způsobilého materiálu, jako ikony Pána a Boha a Spasitele našeho, Ježíše Krista a neposkvrněné vládkyně naší svaté Bohorodice, jakož i svatých andělů a všech svatých a ctihodných mužů.  Často se stává, že ti, kdož se dívají na ikony, připomínají si a milují ty, kteří jsou zobrazeni a uctívají je políbením a pokloněním, nikoliv však úctou, jež přísluší jedině Božské Bytosti; jde o čest, jaká se vzdává obrazu svatého oživujícího Kříže, svatému evangeliu a jiným posvátným věcem okuřováním a stavěním svící, podle zvyku dávných předků. Pocta, která se vzdává svatému obrazu, přechází i na znázorněného a ten, který se klaní ikoně, velebí tím bytost na ní vyobrazenou. Takto se upevňuje učení svatých otců našich čili podání všeobecné církve, která přijala evangelium ve všech končinách země“.

Takto Svatí otcové, bránili nejenom úctu ke svatým ikonám, ale i samotnou skutečnost Vtělení Syna Božího. Vtělené Slovo Boží, přijímající lidskou přirozenost, ji zbožštilo, ale nezbavilo ji jejich vlastních charakteristik. Proto, ačkoliv je po Nanebevstoupení ve své podobě, tato lidská přirozenost Pána našim smyslům nepřístupná, přesto může být zachycena. Ikona Krista, jejíž pravost je ověřena církevní tradicí, tak zjevuje opravdovou a skutečnou přítomnost Božské a lidské Osoby, jejího předobrazu, předávající blahodať těm, kdo ji s vírou uctívají.

Tento druhý Nicejský sněm, je Sedmým a posledním Všeobecným sněmem uznaným Pravoslavnou Církví. To však neznamená, že v budoucnu nebudou svolávány žádné další všeobecné sněmy. Přesněji to znamená, že Nicejský sněm, se jako sedmý, stal symbolem dokonalosti a završení – přesně, jak je tento význam, tomuto číslu připisován ve Svatém písmu (Gen 2,1–3). Tento sněm, uzavírá období velkých dogmatických sporů, které však Církvi umožnily upřesnit a vyjasnit, ve výkladech a usneseních, které vylučují jakoukoli nejednoznačnost, hranice svaté pravoslavné víry ⁶. Od jeho završení, lze jakoukoli herezi dát do souvislosti k jednomu či druhému bludu, nad kterými Církev na Všeobecných sněmech vyřkla anathemu.

_____

¹ Ikonoborecká hereze. Tato hereze, vznikla na počátku VIII. století, jedním z jejích obhájců a zakladatelů, byl Konstantin, biskup z města Nakoleia, ve Frygii. Ikonoborci, nerozumně mísili úctu k ikonám s modloslužbou, chtěli vytrvalým a krutým pronásledováním této úcty k ikonám, zničit i všeobecnou úctu v Pravoslavné Církvi. Nejhorlivějšími obránci obrazoborectví byli císaři Leon III. Syrský (v letech 717 až 741) a Konstantin V. Kopronymos (v letech 741 až 775). Tato hereze byla odsouzena na 7. Všeobecném sněmu, který se konal v roce 787 v Nikáji.

 

² Anathema (řecky: ἀνάθεμα) je vyloučení křesťana nebo skupiny křesťanů z obecenství s věrnými. A vyloučení od svatých tajin, uplatňované jako nejvyšší církevní trest za těžké hříchy (především za uchýlení se k herezi nebo rozkolu) a je vyhlašované sněmem.

 

³ Heretik. Následovník hereze, tedy názoru či mylného učení, které není v jednotě s všeobecnou věroukou Církve.

 

⁴ První období ikonoborectví (mezi lety 726–780), začalo za vlády císaře Leona III. Isaurského a skončilo za regentství sváté císařovny Ireny. Během tohoto období byly vydávány dekrety zakazující uctívání ikon, což vedlo k jejich ničení a pronásledování těch kteří je ctili. Druhé období ikonoborectví (814–843) bylo obdobím znovuobnoveného boje proti úctě ke svatým ikonám v Byzantské říši, které začalo za císaře – heretika Leona V. Arména a skončilo v roce 843 za císařovny Theodory. Toto období se vyznačovalo opakováním událostí z prvního období, včetně svolání ikonoboreckého sněmu v roce 815, a skončilo obnovením úcty k ikonám. To je připomínáno každého roku v První neděli Velkého půstu, kdy je připomínáno Vítězství pravoslaví.

 

⁵ Ikonoborecký sněm z roku 754, známý také jako sněm v Hierii, byl svolán z iniciativy byzantského císaře Konstantina V. Kopronymose. Sněm přijal rozhodnutí odsuzující úctu k ikonám a rozhodl považovat ikony za modly. Tím bylo ikonoborectví oficiálně zakotveno jako státní politika v Byzantské říši. Tato jeho rozhodnutí, však byla nakonec odsouzena a změněna. To učinil Sedmý všeobecný sněm, uspořádaným roku 787, na kterém, byla znovu nastolena úcta ke svatým ikonám.

 

⁶ Hranice svaté pravoslavné víry. Hranice Církve, jsou hranicemi dogmatické, kanonické, mystické, duchovní a morální povahy, oddělující členy Jedné a Pravé Kristovy Církve – Všeobecné Pravoslavné Církve, od ostatních představitelů viditelného i neviditelného světa. Je to soubor zákonů, norem, pravidel a podmínek, které určují příslušnost osoby nebo společenství k Církevní jednotě.