Ikona Matky Boží Μαχαιριώτισσα - Machairiotissa - Nožem nalezená

památka 18. / 31. října a 21. listopadu / 4. prosince

Tento obraz Matky Boží, je jedním ze sedmdesáti, které podle tradice napsal svatý apoštol a evangelista Lukáš. V době krutého pronásledování ze strany ikonoborců (v letech 730 - 843), pak tuto ikonu Matky Boží, přenesl neznámý mnich z Královny měst (tj. z Konstantinopole), přes Malou Asii na Kypr. Zde ji těsně před svou smrtí ukryl do jeskyně, na vysoké a nepřístupné hoře, později nazvanou Nožová hora. Postupem času, tato jeskyně zarostla mohutným křovím, jehož trnité větve, ochraňovaly tuto ikonu po mnoho let.

Po povstání proti Arabům v roce 806, začali tehdejší vládci ostrova ničit Boží chrámy a pronásledovat kyperské křesťany. Mnozí pak uprchli do Sýrie. Aby ikona nebyla zničena, byla ponechána na stejném a nepřístupném místě v jeskyni.

Takto prošla staletí. V XII. století, jeden palestinský poustevník jménem Neofitos a jeho poslušník Ignatios, kvůli nájezdům saracénů, odešel na Kypr. To se stalo v roce 1145. Loď, na které se plavili, přistála na pobřeží poblíž města Kyrenia. Tam ctihodní pobývali v monastýru svatého Jana Zlatoústého v Koutsovendis, který se nacházel v pohoří Pentadaktylos.

Odtud, ctihodní Neofitos i poslušník Ignatios, každého dne, pozorovali na Nožové hoře, proudy podivuhodného světla, až se jednoho dne vydali na horu, aby zjistili příčinu tohoto podivuhodného zjevení. Když svatí přišli na to místo blíž, uviděli, že toto světlo, proudí z jeskyně, jejíž vchod byl, ale zarostlý trnitými a neprostupnými keři. Nedaleko na zemi, našli nůž a uslyšeli hlas Matky Boží, která jim přikázala pročistit zarostlou jeskyni. Ctihodní otcové, začali tedy čistit cestu k jeskyni, posekali a odřezali větve plné trní a poté, našli ikonu Matky Boží.

Tato ikona, dostala poté jméno Μαχαιριώτισσα – Machairiotissa - Nožová, Nožem nalezená. Nalezený obraz Matky Boží, mniši s radostí přenesli z jeskyně na místo, kde se modlily a takto byl založen budoucí monastýr Machaira - na Nožové hoře - Ιερά Μονή Μαχαιρά.

Památka ikony Matky Boží, se koná 18. / 31. října, v den památky svatého apoštola a evangelisty Lukáše, který ji napsal. A v den svátku Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice 21. listopadu / 4. prosince.

Ikona ctihodných zakladatelů monastýru Machaira, Nila, Neofyta, Ignatia a Prokopia

Nálezce ikony Matky Boží, svatý Neofitos, zesnul v Pánu, pouhých deset let po nalezení ikony, v roce 1155, ve věku osmdesáti pěti let, a jeho kaliva – mnišský příbytek zůstal ctihodnému Ignatiovi. K němu se brzy připojil nový bratr Prokopios.

Spolu, se bratři v Kristu rozhodli založit kinoviální monastýr. Z tohoto důvodu, se v roce 1160 vydali do Konstantinopole za císařem Manuelem Komnenosem a předložili mu svůj záměr. Císař vzal jejich dobrý záměr pod svou ochranu, a na nové dobré dílo, věnoval potřebné prostředky. Jeho zlatá bula uváděla, že monastýr získává císařský status a zvláštní ochranu byzantských císařů. Dalším svým výnosem z roku 1187, pak monastýru udělil stavropegii.

Ctihodní otcové se poté vrátili na Kypr. V lesích Nožové hory, u místa zjevní svaté ikony, postavili chrám ke cti jména Přesvaté Bohorodice a ke chrámu, přistavěli několik mnišských cel. Po zesnutí svatého Prokopia, zůstal v monastýru svatý Ignatios s několika pár dalšími mnichy. Později do monastýru vstoupil ctihodný Nil, budoucí igumen a letopisec monastýru.

V té době, když Kypr, zasáhla velká sucha, byli místní lidé, ve velké chudobě a těžké, to měl i monastýr. Ctihodný Nil, odešel do Kilikie pro pomoc a zásoby. Po svém návratu, mu bylo svatým Ignatiem, svěřeno břemeno správy mnišského bratrstva.

Nový igumen monastýru, se musel především postarat o potvrzení císařských privilegií. Monastýr, za nějaký čas pod jeho vedením zesílil a začal znovu vzkvétat.

V „Pravidlech života“, která sepsal svatý Nil v roce 1201, se píše o mnoha bratřích, kteří procházeli v monastýru mnišská poslušenství (igumenem svěřené pracovní povinnosti), kovářství, vinohradnictví, stavařství, pastýřství, hospodářství, poslušenství těch, kteří se starali o bohoslužebná roucha, o mnišské cely, co byli klíčníky monastýru a mnohých dalších. Svůj život mnišský život, bratři vedli, ve velké přísnosti a odříkavosti.

Svatý Nil, ve svých ustanoveních také napsal: „zachovávejte lásku jeden k druhému, pokoj a mír, shodu a jednomyslnost, k mé radosti“. „Neboť Ježíš Kristus řekl: To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás (Jan 15, 12), a řekl také: Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým (Jan 13, 35). Dívejte se, koho jsme učedníci, a zachovejte to.“

Přesvatá Bohorodice, skrze svůj obraz, darovala mnoho zázraků a uzdravení. Monastýr si připomínal a slavil svůj hlavní svátek v den památky Uvedení do chrámu přesvaté Bohorodice, 21. listopadu / 4. prosince. A 13. / 26. prosince, si pak připomínali památku ctihodných zakladatelů monastýru Machaira, Nila, Neofyta, Ignatia a Prokopia.

Svatý Nilus byl později ustanoven archijerejem ve starověkého Tamassosu. Jeho nástupcem v igumenství, byl ustanoven Joakimos. Předpokládá se, že mezi lety 1214 a 1221, mohl být svatý Nil, arcibiskupem Kypru.

V letech 1192 až 1489, kdy Kypru vládla franská dynastie Lusignanů, přinesla jejich vláda, tomuto ostrovu mnoho potíží. Nově vytvořená tzv. kyperská katolická církev, se ze všech sil snažila duchovně zotročit lid a nešetřila přitom žádnými prostředky. Za svého úhlavního nepřítele, pak považovala samozřejmě, pravoslavné monastýry a duchovenstvo.

V polovině dvacátých let XIII. století, přijeli na Kypr, otcové z monastýru Kalo Oros v Malé Asii, Jan a Konon se svým pomocníkem Matoušem (v mnišství Markem), aby duchovně podpořili pravoslavné, kteří byli tehdy utlačováni. Usadili se právě v monastýru Machaira u Nožové hory, k nim se následně přidal Kypriot Theodor (v mnišství Theoktist). Později se všichni čtyři, přestěhovali žít více na sever, do monastýru Kantaras - Μονή Καντάρας. Tam se jednoho dne, vypravili i dva bratři z monastýru Macheras, Gennadios a Gerasimos.

Tehdy, celé bratrstvo monastýru Kantaras, i s dvěma bratry, kteří přišli z monastýru Machaira, bylo zatčeno pro svou pevnost v Pravoslaví. Mniši byli uvrženi do vězení v Nikósii. Po tři roky, trvalo jejich trýznění a mučení. Avšak duch vyznavačů nebyl zlomen, odvážně bránili čistotu své víry, odsuzovali a ze lži usvědčovali, odpadlíky od pravé víry a latinskou herezi.

Nakonec, v roce 1231, je latiníci umučili tak, že všechny ctihodné otce, přivázali ke koním a dali je táhnout, po ostrých kamenech koryta řeky Pedieos a nakonec, je upálili na hranici. Jména třinácti ctihodných mučedníků Kantaraských, jsou: Jan, Konon, Jeremiáš, Marek, Cyril, Theoktistos, Barnabáš, Maxim, Theognost, Josef, Herman, Genadios a Gerasim z monastýru Machaira.

Neohroženost, nebojácnost a odvaha ctihodných otců, vyznávat pravou víru, následně povzbudilo, všechen kyperský lid, který dodnes slavnostně uctívá památku ctihodných mučedníků v den jejich mučednické smrti, 19. května / 1. června. Břeh řeky Pedieos, zdobí kaple postavená na jejich počest.

 

Ikona třinácti ctihodných mučedníků Kantaraských

Zázraky od ikony Přesvaté Bohorodice, nazývané Machairiotissa -Μαχαιριώτισσα - Nožem nalezená

Potrestání bezectné královny

V roce 1337, dle středověkého letopisce, Leontia z monastýru Macheras, královna Alix z Ibelinu, manželka Huga IV. de Lusignan, krále Kyperského, porušila nepřístupnost monastýru Machaira pro ženy a vešla do hlavního chrámu monastýru. Za tuto drzost, byla Alix od Přesvaté Bohorodice potrestána němotou. Hlas se jí podivuhodně vrátil později, když uvěřila v pravost Čestného Kříže.

Záchrana od sucha

29. ledna, roku 1841, svatá ikona Bohorodice Machairiotissa, byla přenesená na monastýrský metoch blízko Lefkosie, aby pro modlitby věřících, skrze přímluvy a zastání Přesvaté Panny, bylo zahnáno sucho, které v těchto místech zuřilo. Ikona na tomto místě zůstávala devět měsíců, jakmile se otevřely nebesa s přívalem životodárných vod, 4. listopadu téhož roku, vrátila se zpět do svého monastýru.  

Uzdravení od rakoviny

24. září 2005, obdržel monastýr dopis, s touto zprávou: „Jsem Konstantina Ch., matka tří dětí. Trpěla jsem rakovinou. Po modlitebním kánonu u Bohorodice Machairiotissa, vyšetření ukázalo, že nádor zcela zmizel!“

Další uzdravení od rakoviny

U jedné dívky jménem Julia, které bylo dvacet pět let, se vyvinul zhoubný nádor v horní části pravé paže. Odebrali jí vzorek a poslali ho do Londýna na biopsii. Na Kypru ji byl diagnostikován zhoubný nádor. V podobných případech, u pacientů ve věku 18-28 let, je pravděpodobnost úmrtí extrémně vysoká. Ošetřující lékař svým kolegům tehdy řekl: „Ta dívka, vlastně už umřela a v tak mladém věku“. Jedna z přátel nemocné dívky, rozrušená z toho, jak se věci mají, přišla do monastýru a požádala, aby před ikonou Přesvaté Bohorodice odsloužili modlitební kánon. Zapsala jméno Julie, aby bylo vzpomínáno na bohoslužbách, s požehnáním otců, vzala olej z lampády před svatým obrazem pro svou nemocnou přítelkyni a také malou ikonku Matky Boží Machairiotissa. V úterý byl odeslán vzorek na biopsii a ve čtvrtek přišel výsledek. Rakovina zmizela. Lékaři byli zmatení, s takovýmto případem se setkali poprvé.

____________

 Podle blogu Пою святым

 

 Svatí mučedníci a nezištníci Kosma a Damián Arabští a tři jejich bratři Leontius, Anthimus a Eutropius (♰ 287 - 303)

památka 17. / 30. října

Je dobré vědět, že Církev slaví v různé dny, památku různých svatých nezištníků, nesoucí, ale stejná jména Kosma a Damián.

Ti, jejichž památka se slaví 1. / 14. listopadu, byli z Malé Asie. Byli to synové svaté ženy jménem Theodotia. Ti zemřeli v pokoji, v Pánu a pohřbeni byli ve městě Thereman, v Mezopotámii. Druzí, kteří jsou vzpomínáni 1. / 14. července, pocházeli z Říma a byli ukamenováni svým závistivým učitelem.

Svatí nezištníci, které si připomínáme 17. / 30. října, se narodili v Arábii. Jako zkušení lékaři chodili od města k městu a od vesnice k vesnici a nezištně léčili nemocné. Svatí, přitom zvěstovali všem Krista, pravého lékaře duší a těl našich.

Když Dioklecián a Maximián, zahájili pronásledování křesťanů, svatí Kosma a Damián spolu s bratry bratry Leontiem, Anthimem a Eutropiem odešli do města Aegae v Kilikii, v Iskenderunském zálivu, kde předstoupili před vládce, aby mu a ostatním zvěstovali Krista.

Ten je však nechtěl slyšet a na místo toho, aby je vyslechl, jim nařídil svázat ruce a nohy a hodit je do moře. Anděl Boží je však zachránil a z moře na břeh, je vyvedl nezraněné.

Tato zázračná záchrana, však byla připisována jejich kouzlům a čarodějnictví. Vládce se jich proto zeptal: „Povězte mi, jakým kouzlem jste se dostali z moře? Chci se takovému kouzlu také naučit“.

Mučedníci mu, ale odpověděli: „Jsme křesťané, neznáme žádná kouzla, máme jen Kristovu moc, která nás zachraňuje před každou těžkostí a neštěstím“.

Vládce, rozzuřený z takovéto odpovědi, už s nimi nechtěl dál mluvit a nařídil je zavřít do vězení. Druhého dne pak nařídil, aby byli vhozeni do ohně. Ale i zde je Pán ochránil, oheň ztratil svou přirozenou sílu a nedotkl se jich.

Vládce se tomu všemu divil, ale Toho, kdo je zachránil, nepoznal. Zkoušel na nich další a další mučení až ke smrti, vše, ale bez úspěchu. Nechal je pověsit a dal házet na ně kameny, poté na ně dal střílet z luků, avšak kameny i šípy, se od jejich těl odrážely, jako od zdi. Odrazily se a přitom zasáhly samotné mučitele.

Protože zlostný vládce, už nenašel žádné další možnosti k dosažení svého cíle, nařídil, aby jim byly, nakonec setnuty hlavy mečem. Spolu s Kosmou a Damiánem, přijali své utrpení i jejich bratři Leontius, Anthimus a Eutropius.

Pětice mučedníků, kteří spolu trpěli, pak byla pohřbena společně. Období jejich utrpení, není přesně známo, jisté, však je, že své utrpení přijali v letech 287 nebo 303, za vlády Diokleciána a Maximiána.

 Svatá spravedlivá Aurélie – Zlata štrasburská, panna a mučednice (IV. stol)

památka 15. / 28. října

Od raného středověku, byla tato svatá, ctěna ve třech hlavních centrech: Štrasburku, Řezně a podél břehů Bodamského jezera.

Podle tradice, byla svatá Aurélie – Zlata, jednou společnic svaté panny a mučednice Voršily - Uršuly z Colonia Agrippina - Kolína nad Rýnem.

Na cestě do Colonia Agrippina, však silně prochladla, onemocněla a byla nucena zůstat ve městě Argentoratum – Štrasburk a tam také během několika dní zemřela. Spolu s ní na místě zůstaly tři panny, které se o ni staraly. Její tři společnice, pak žili na stejném místě po mnoho let a následně tam byly také společně pohřbeny.

O několik století později, byl jejich hrob otevřen a jejich těla byla nalezena, nedotčená rozkladem a označené jmény. Takto to je zaznamenáno i v současném breviáři Štrasburské diecéze.

Ke svaté Aurélii, věřící přicházejí zejména s modlitbou při nachlazení.

 Svatí čtyři mučedníci mediolánští,

Gervasius, Nazarius, Protasius a Celsus (♰ 68)

památka 14. / 27. října

Svatý Nazarius žil v Římě, za vlády císaře Nerona (54 – 68). Pocházel z bohaté a urozené rodiny, jeho otce Afrikana a matku Perpetuu, obrátil na křesťanskou víru apoštol Petr. Sám Nazarius, byl pokřtěn římským biskupem svt. Linusem (♰ 79).

Když dosáhl dvaceti let, opustil Nazarius Řím, aby obcházel města tehdejší Itálie a hlásal Blahou zvěst o Vzkříšeném Kristu. Takto přivedl k poznání pravdy mnoho pohanů, které i pokřtil.

O deset let později, když se vypravoval do města Placentia (dnešní Piacenza), potkal svaté bratry dvojčata Gervasia a Protasia. Ti se nacházeli ve vězení v Mediolanu (dnes Milán) z příkazu místodržícího Anulina.

Tito dva svatí bratři, dvojčata Gervasius a Protasius (Gervác a Protác), se stali známými po celé zemi jako divotvůrci a chrabří Kristovi apoštolové. Narodili se ve městě Mediolan do rodiny bohatých římských občanů a posléze svatých mučedníků Vitalise a Valerie (památka 29. dubna / 12. května).

Když osiřeli, poté, co jejich rodiče byli umučeni pro křesťanskou víru, rozdali majetek chudým, propustili otroky a oddali se půstu a modlitbě. Za vyznávání Krista, byli poté pohany uvězněni. Bratři se ve vězení vzájemně podporovali k budoucímu přijetí mučednictví. Ve vězení je navštěvoval svatý Nazarius a zmírňoval jejich utrpení, jak jen mohl. Když se však o těchto návštěvách svatého Nazaria, dozvěděl místodržící, nařídil, aby byl Nazarius zbičován a vyhnán z města.

Tehdy hlasatel Božího slova Nazarius, zamířil do Galie. Přišel do města Cimiez nedaleko Nice, kde přivedl velkou část obyvatel k víře. Tam mu pak také jedna manželka významného měšťana svěřila své dítě. Položila malého chlapce k jeho nohám a řekla: „Vezmi toto dítě s sebou. Ať tě následuje, kamkoli půjdeš, aby byl hoden předstoupit, před Kristův trůn.“ Nazarius přijal chlapce s vděčností, neboť takto získal věrného učedníka a pomocníka. Pokřtil ho jménem Celsus a spolu s ním šel šířit Kristovo Evangelium do dalších míst Galie.

Na této své cestě, pak byl Nazarius, pro šíření Božího slova uvězněn. Když se ho soudce zeptal, jaké je národnosti a jaké má postavení, odpověděl takto: „Jsem původem Říman, avšak jsem křesťan a ctím Ukřižovaného“. Tehdy místodržící ve vzteku z této smělé odpovědi, popadl malého Celsia a začal ho nemilosrdně bít. Malý Celsius, však na to s moudrostí starého muže, řekl: „Bůh, kterého uctívám a skláním se před ním, tě za toto potrestá, neboť jsi nespravedlivý soudce“. Poté byli vydáni k tomu, aby je divoká zvěř roztrhala na kusy, ale ta se svatých ani nedotkla.

Nehledě na všechna nebezpečenství, která je potkala, nakonec díky pomoci manželky místodržícího, která měla zjevení, všem těmto nástrahám Nazarius i Celsus unikli.

Svou cestu, pak namířili do Trevíru, kde kde pokračovali ve svém díle a všude hlásali Boží milost, skrze Kristovo jméno. To, se pak znovu stalo důvodem jejich dalšího zatčení. Na příkaz císaře Nerona, byli svatí posláni do Říma. Tam byli po výslechu hozeni do jezera. Ze kterého, se jim, ale podařilo dostat a tak znovu pokračovali na své cestě, přecházeli z města do města, až došli do Mediolána.

Tam, se znovu ve vězení setkali s Gervasiem a Protasiem, kteří se už připravovali k poslední zkoušce svého mučednictví. Jejich návštěva, byla, ale oznámena Neronovi a ten nařídil, aby svatému Nazariovi i Celsusovi, setnuly hlavy.

Duše mučedníků, se naplnili radostí z nadcházejícího setkání s Pánem, skrze obecenství s ním, v utrpení a strádání. Dokonce i mladý Celsus, stejně jako ostatní, byl připraven vydržet jakákoli muka pro lásku Kristovu.

Všichni čtyři, pak na místo popravy, vyšli s radostí, jako by mířili na velikou slavnost. Když pak byly mučedníkům setnuty hlavy, vzdávajíce přitom díky Bohu. Celsus tehdy dosáhl devíti let a sedmi měsíců. Jeden křesťan jménem Filip, poté vzal těla mučedníků a pohřbil je ve svém domě.

O mnoho let později, za vlády svatého císaře Theodosia II. (♰ 450), svt. Ambrož, biskup mediolánský (♰ 397), zjevením shůry nalezl ostatky svatých mučedníků Gervasia a Protasia.

Tyto svaté ostatky, které prosluly mnoha uzdraveními, byly následně slavnostně přeneseny do milánské katedrály. V čase přenesení těchto ostatků 19. června / 2. července roku 386, byl uzdraven jeden slepý a dva, co byli, posedlí běsy, byli těchto neduhů zbaveni. O několik let později, pak svt. Ambrož dal přenést i svaté ostatky mučedníků Nazaria a Celsusa, které byli do té doby pohřbeni v jedné zahradě za městem.

Na přímluvy a modlitby Tvých svatých, Pane, osviť duchovní oči naše, abychom chodili ve světle tváře Tvé a ve jménu Tvém, se radovali na věky. Amen.

 Svatí mučedníci pergamští, Karpus biskup Thyatirský, Papilus diákon, Agathadorus a mučednice Agathonika (♰ 251)

památka 13. / 26. října

Tito mučedníci žili, za doby vlády císaře Decia a prokonzula Východu Valeriána v III. století.

Svatý Karpus, byl synem pohanského kněze, uvěřil však v Krista a dal se pokřtít. Následně, za nějaký čas, se stal biskupem Pergamské Církve, kterou založil svatý Jan Theolog.

Svatý Papilus, pocházel z Thyatiry ¹. Poučen ve víře Karpusem, přijal svatý křest, byl rukopoložen na diákona a přebýval společně s biskupem a svým duchovním otcem v Pergamu, aby zde šířil a kázal slovo Boží.

Když císař, vydal edikt, který přikazoval, aby odevzdali bohoslužebné nádoby a oblečení úřadům, oni, se tomuto ediktu, odmítli podvolit a byli, proto zatčeni a předvedeni před prokonzula. 

Před Valeriánem, pak tito křesťané směle vyznávali Pána a přede všemi prohlásili, že podstoupí jakákoli muka, ale Krista, se nezřeknou kvůli tomu, aby se poklonili mrtvým modlám.

Toto jejich přesvědčení a víra, probudilo hněv prokonzula. Nařídil, aby je dali přivázat za koně a nechali je běžet, před jeho vozem z Thyatiry do Sardy, na vzdálenost asi šedesáti kilometrů. Když takto doputovali do Sardy, byli mučedníci přivázáni na skřipec a zaživa, jim železnými háky stahována kůže z těla. Protože Karpus, i během svého mučení zachovával bodrost, užaslý vládce se ho zeptal na důvod. Svatý mu odpověděl: „Viděl jsem slávu Páně a zaradoval jsem se!“

Agathadorus, služebník Karpusa, který věrně následoval svého pána, dostal tehdy od Anděla ujištění, že i on, má vyznat Krista krví. Přistoupil tedy k mučitelům a silným hlasem, přede všemi vyznal, že i on, věří v pravého Boha. Byl proto okamžitě spoután a pověšen na skřipec spolu s Papilem a Karpusem, poté ho bili pruty s takovou krutostí, až předal svou duši Pánu.

Papilus byl pak ještě, přivázán ke čtyřem vysokým kůlům a kamenován. Bůh však svého služebníka chránil a on, z této zkoušky vyšel nezraněn. Papilus, společně s Karpusem, znovu předstoupil před vládce. Následně, byli oba vláčeni trnitým křovím, byli biti po břiše a poté, předhozeni k roztrhání šelmám v amfiteátru.

Tam se však stal, veliký div, lev promluvil lidským hlasem, aby pokáral ty, kteří krutě týrali svaté Kristovy mučedníky. Mučitelé, si však raději své uši zacpávali, než aby připustili, že i zvířata nemajíce lidského rozumu, vyznávají Krista. Svatým mučedníkům přibili k nohám železné sandály a hodili je do rozpálené pece. Uprostřed žhavých plamenů, Karpus zvolal: „Buď blahoslaven, Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, který jsi, mne hříšného učinil důstojným toho, abych se stal účastníkem Tvého dědictví!“. V tom okamžiku, duše obou mučedníků, odešly k Bohu.

Křesťanka jménem Agathonika ² tehdy zvolala: „Viděla jsem tuto velkolepou slavnost a přeji si tam také usednout, abych se i já, k ní mohla připojit!“. Agathonika nehleděla, na přemlouvání svých příbuzných, kteří jí připomínali její povinnost vůči malému dítěti, vrhla se do ohně, se slovy: „Pane, pomoz mi, neboť k Tobě, já přibíhám!“.

Takto, i její duše, tehdy odešla do nebeských příbytků, aby se tam rozdělila o rajskou blaženost, se svými druhy ve víře.

______

 

¹ Thyatiry, nebo také Thyateira, starořecky Θυάτειρα, byl název starověkého řeckého města v Malé Asii, nyní Akhisar v Turecku.

² Dle ctihodného Simeona Metafrasta (♰ 987), svatá mučednice Agathonika, byla sestrou svatého mučedníka Papylusa.

 Svatý kníže Igor Černigovský, 

ve svatém křtu Georgij,

v mnišství Gabriel, v schimě Ignátij (♰ 1147)

19. září / 2. října, památka mučednické smrti, 5. / 18. června, památka přenesení jeho ostatků

Kníže Igor Olegovič, ve svatém křtu Georgij, se narodil okolo roku 1080 (nebo 1090). Po svém otci Olegovi I. Černigovském, zdědil Černigovské knížectví a roku 1146 byl prohlášen velikým knížetem kyjevským.

Obyvatelé Kyjeva, kteří neměli rod Olgovičů¹ rádi a Igorovi vyčítali jeho neschopnost vyrovnat se s týráním ze strany bojarů, však knížete vyhostili a poté, co ho zbili, uvěznili v Perejaslavi.

Kníže, vyčerpaný všemi těžkostmi a nemocemi, kterými strádal, se vzdal svých rodových práv a požádal, aby byl propuštěn z vězení a mohl přijmout mnišský postřih.

V roce 1147, jej Perejaslavský biskup Eutimij, postřihl na mnicha se jménem Gabriel. Brzy se uzdravil a přešel do kyjevského Theodorovského monastýru, kde přijal schimu se jménem Ignatij a zcela se oddal odříkavému životu mnicha.

Nehledě na to, že se jako kníže odřekl od svých rodových práv, lid ho i nadále nenáviděl. Přestože žil mnišským životem, byl 19. září roku 1147 surově zabit, když se modlil v chrámu před ikonou Matky Boží. Krutost davu byla tak velká, že i mrtvé tělo mučedníka bylo bito a hanobeno. Jeho mrtvé tělo táhl rozzuřený dav ulicemi Kyjeva.

Když pak bylo večer téhož dne, tělo blaženého Igora přeneseno do chrámu svatého Michala, zjevil nad ním Bůh veliké znamení, když se v chrámu nad ním, zažehli všechny svíce. Druhý den ráno, byl svatý strastotěrpec ² pohřben v Simeonovském monastýru, na předměstí Kyjeva.

V roce 1150, 5. / 18. června, pak ostatky svého bratra přenesl, kníže Svjatoslav Olgovič, do Černigova, kde je dal uložit do katedrálního chrámu Proměnění Páně, kde se proslavili mnohými zázraky.

Divotvorná ikona Matky Boží - Igorevská, před kterou se mučedník před svým utrpením modlil a, která se proslavila jako divotvorná, následně získala přízvisko Igorevská ³.

_____________________________________________

 

¹ Olegoviči. Větev dynastie Rurikovců, pocházející od knížete Olega Svjatoslaviče, vnuka Jaroslava Moudrého. Vládnoucí dynastie v Černigovském knížectví, Novgorodsko-Severském knížectví a také s přerušeními: v Kyjevském, Haličském, Volyňském, Perejaslavském knížectví a v Novgorodské zemi.

² Strastotěrpec. Страстоте́рпец (страсть/strasť = utrpení, терпеть/těrpeť = snášet, trpět) je v pravoslavné terminologii souhrnné označení pro všechny křesťanské mučedníky, kteří vytrpěli strádání ve jménu Ježíše Krista. Výraz strastotěrpěc, se váže ke svatým, kteří zemřeli třebas i od vlastních příbuzných či souvěrců a to z důvodu nenávisti, proradnosti, spiknutí, kvůli majetku apod. Rovněž se však také, podtrhuje mimořádný charakter jejich osobnosti či hrdinství, odpuštění a neodporování svým nepřátelům, jako jedno z přikázání Ježíše Krista.

³ Igorevská ikona matky Boží. Její památka, se připomíná v den přenesení ostatků svatého knížete Igora Černigovského (♰ 1147), 5. / 18. června, který se před touto ikonou Matky Boží, modlil, v posledních minutách svého života. Ikona byla umístěna v kapli svatého Jana Theologa v  chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice, v Kyjevo-pečerské lávře. Ikona byla starořeckého stylu, s nápisem, že náleží svatému knížeti Igorovi. Během okupace Kyjeva v roce 1941, ikona beze stopy zmizela.