Životy Svatých

Ctihodný Alexandr Svirský († 1533)

památka je v den jeho zesnutí 30. srpna /12. září

a v den vyzdvihnutí svatých ostatků 17. / 30. dubna

Ctihodný Alexandr, se narodil roku 1448 jako Amos, v nevelké vesničce Manderach, v oblasti Obonežskaja pjatina, na hranicích Velikého Novgorodu. Narodil se už starším rodičům Stefanovi a Vasilise¹, kteří sice už dvě starší děti měli, ale poté se jim už nedařilo další dítě počít. Až po mnohých modlitbách, přišel na svět Amos. Aby se naučil číst a psát, byl svěřen zkušenému učiteli, ale až s vlastní modlitbou získal schopnost učit se a stal poté i výtečným žákem. Od mládí, přivykával k bdění na modlitbě, odříkání a půstu.

Když dostihl plnoletosti, jeho rodiče se rozhodli, že ho ožení. Na to však zbožný mladík ani nepomyslel, neustále chtěl a přemýšlel, jak utéci pryč od marností světa. Toto své přání, si nakonec splnil tak, že si po nějakém čase, vzal od svého otce požehnání, jako by chtěl jít do blízké vesnice, přitom však odešel z domu svých rodičů. Veden Bohem a s andělem jako spolupoutníkem, který mu ukazoval cestu, přišel do Valaamského monastýru Proměnění Páně.

V monastýru, žil sedm let jako poslušník a v roce 1474 pak přijal mnišský postřih se jménem Alexandr.

Svůj zápas za získání Bohu milých ctností, započal s takovou horlivostí a zapřením sebe sama (Mat, 16), až jej pro mnohé ctnosti, které při svém mnišském duchovním zápase získal, začali ostatní bratři chválit. Rozrušen lidskou chválou, vyprosil si požehnání od představeného a jedné noci, po třinácti letech opustil monastýr. Sebou si nevzal nic jen mnišskou mantiji.

Takto ctihodný odešel z Valaamu a na vnuknutí z výše, si k životu vybral místo v lese, na břehu krásného jezera, které se později stalo známým pod jménem Svaté. Zde si mnich postavil chýši² a žil zde po sedm let sám a jedl jen to, co nasbíral v lese.

V té době svatý zažíval mnohá strádání hladem, zimou, nemocemi a ďábelskými pokušeními. Pán jej však neustále podporoval duchovní a tělesnou sílou. Jednou se stalo, když byl nemocen a trpěl těžkými neduhy, nejenže nemohl vstát ze země, ale dokonce ani pozvednout hlavu, jen ležel a zpíval žalmy. A zjevil se mu pak přeslavný, bíle oděný muž, který mu položil ruku na bolavé místo, přežehnal ho znamením kříže a v tom čase ho uzdravil.

Roku 1493 při lovu na jelena, pak místo jeho modliteb, náhodou objevil vládce sousedních pozemků Andrej Zavališin. Ten, zasažen prostotou svatosti života ctihodného otce, řekl mu o světle, které spatřil předtím nad místem, kde on nyní přebývá a prosil mnicha, aby mu řekl o svém životě. Od toho času, začal Andrej častokrát navštěvovat ctihodného Alexandra, až nakonec po mnohém poučování, se on sám odebral do Valaamského monastýru, kde přijal mnišství se jménem Adrian³.

Avšak Andrej Zavališin nemohl dlouho o ctihodném muži svatého života mlčet, navzdory slibu, který mu dal. Sláva ctihodného se velmi rozšířila, až k němu začali přicházet mniši, pro duchovní vedení na cestě spásy, lidé ze světa, pak za ním přicházeli pro modlitbu a útěchu, ve svých těžkostech. Když se postupně z jeho poustevnického místa, stala bratrská poustevna, odloučil se ctihodný pro modlitbu od všech bratří a postavil si něco dále kelii, kde v modlitbě s Bohem odpočíval. Tam v nových a dalších zápasech bojoval s mnohými pokušeními. Démoni na sebe brali zvířecí podobu, syčeli jako hadi, a snažili se ho donutit uprchnout z onoho místa. Avšak modlitba svatého, jako ohnivý plamen spálila a rozehnala démony i jejich mnohá pokušení.

Roku 1508, na dvacátém třetím roce mnišského života na místě odříkání a modliteb, se mu zjevila Životodárná Trojice. Ctihodný se modlil v noci v poustevně. Tu náhle zazářilo veliké světlo a on spatřil, jak k němu přicházejí tři muži, do jasných bílých šatů oblečení. Osvěceni Nebeskou slávou, zářili čistotou, jasnější než slunce. Každý z nich držel v ruce žezlo. Ctihodný padl strachem, a když tím vším ohromen přišel k sobě, sklonil se až k zemi. Muži ho však pozvedli za ruku a řekli: "Věř, blažený a neboj se." A bylo mu dáno přikázání, aby na tom místě postavil chrám a založil monastýr. Tu ctihodný opět padl na kolena, mluvíce přitom o své nehodnosti. Avšak Pán ho opět pozvedl a přikázal mu, aby udělal, co dostal v přikázání. Ctihodný se zeptal, komu má být zasvěcen chrám. Pán mu odpověděl: "Milovaný, tak jako vidíš Toho, kdo s tebou rozmlouvá ve Třech Osobách, stejně tak dej postavit i chrám, ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha, Jednobytné Trojice. Zanechávám ti pokoj a pokoj svůj ti dám". A ctihodný v tom okamžení spatřil Pána s křídly rozprostřenými, jako po zemi kráčejícího, který se poté stal neviditelným.

Po tomto zjevení začal ctihodný rozmýšlet o tom, kde a na jakém místě, postaví chrám Boží. Jednou, v čase modlitby k Bohu, uslyšel hlas z výše. Vzhlédl a uviděl anděla Božího v mnišské mantiji a klobouku, stejně tak, jako ho spatřil i ctihodný Pachomius Veliký ⁴. Anděl, stál ve vzduchu s rozprostřenými křídly, pozdviženýma rukama a pravil: " Jeden Svatý, jeden Pán, Ježíš Kristus, ve slávě Boha Otce. Amen". Poté se obrátil ke ctihodnému: "Alexandře, na tomto místě, nechť je postaven chrám, ve Jménu Pána, který se ti zjevil ve třech Osobách, Otce i Syna i Svatého Ducha, Trojici Nerozdílné." Poté co to místo třikráte přežehnal znamením kříže, stal se anděl neviditelným.

Toho roku, byl postaven dřevěný chrám Životodárné Trojice (v roce 1526, pak byl na jeho místě postaven chrám kamenný). Hned po postavení chrámu, začali bratři prosit ctihodného, aby přijal kněžství. On dlouho odmítal, považoval se za nehodného. Poté, začali bratři prosit svt. Serapiona, arcibiskupa Novgorodského († 1516), aby k přijetí kněžství přesvědčil ctihodného. Nakonec ctihodný Alexandr souhlasil a odcestoval do Novgorodu, kde přijal rukopoložení od světitele Serapiona. Bratři ho poté také přesvědčili, aby na sebe vzal i jho představeného monastýru.

Když se stal představeným monastýru – igumenem, stal se ještě pokornějším Boží vůli, více nežli předtím. Mnišský šat, který nosil, byl plný záplat, spal na holé zemi. Sám si připravoval pokrm, mísil těsto a pekl chléb. Jedenkráte nestačilo dřeva a monastýrský ekonom, prosil ctihodného Alexandra, aby jako igumen, poslal někoho z mnichů, co nemají žádné povinnosti pro dřevo. "Já teď nemám žádné povinnosti", řekl ctihodný a sám šel na dříví. Jindy zase, takto začal nosit vodu. V noci pak, když už všichni spali, často mlel pro ostatní obilí na chléb ručními mlýnskými kameny. V noci jako dobrý a starostlivý otec, obcházel mnišské kelie, a slyšel-li někde plané rozhovory, zaklepal jen lehce na dveře a odešel, až ráno potom bratry poučil a viníkům uložil pokání.

Ke konci svého života, se ctihodný Alexandr rozhodl postavit v monastýru kamenný chrám Záštity Přesvaté Bohorodice. Chrámu už byly postaveny základy. Jedenkráte pak na večer, poté co byl odsloužen akathist Bohorodici, usedl ctihodný Alexandr ve své kelii aby si trochu odpočinul, když v tom řekl svému kelejníku, ctihodnému Athanasiovi (†1577): "Dítě, buď pozorný a bdělý, protože v tomto čase, stane se, podivuhodné navštívení". V předdveří kelije, kam si pospíšil starec, zazářilo veliké světlo, které se pak rozprostřelo nad celým monastýrem a ctihodný spatřil nad základy chrámu Záštity, samu Přečistou Bohorodici se svatým Mládencem, sedící jako na trůnu na oltářním místě, kolem ní pak veliké množství Andělských zástupů, které Ji obklopovaly. Ctihodný padl tváří k zemi, neboť nemohl snést takovouto záři světla. Bohorodice ho však povzbudila a požehnala monastýru. Řekla mu: "Povstaň, vyvolený mého Syna a Boha! Neboť věz, přišla jsem tě navštívit, můj milovaný, a pohlédnout, na základy mého chrámu. A za to, že ses neustále modlil za učedníky a za váš monastýr, bude od této chvíle oplývat vším potřebným. A to nejen za tvého života, ale i po tvém odchodu. Neustále budu při tvém monastýru a budu mu podávat vše potřebné. Pohlédni a pozorně se dívej, kolik mnichů se sešlo ve tvém stádu, které musíš poučovat na cestě spásy ve jménu Svaté Trojice." Poté ctihodný povstal a spatřil velké množství mnichů. Matka Boží poté znovu promluvila: "Můj milovaný, pokud někdo přinese byť jen jednu cihlu na stavbu mého chrámu, ve jménu Ježíše Krista, mého Syna a Boha, nepřijde o svou odměnu." A poté, se Matka Boží stala neviditelnou.

Před svým zesnutím, projevil ctihodný podivuhodnou pokoru. Dal k sobě přivolat bratry a přikázal jim: "Až zemřu, svažte mé hříšné tělo provazem až k nohám a odvlečte ho do bažin hlubokých lesů a tam ho zahrabejte do mechu a svýma nohama to místo pošlapte." Bratři mu však odpověděli: "Ne, otče, to my nemůžeme." Když to ctihodný uslyšel, nařídil, aby jeho tělo bylo pohřbeno ne v monastýru, ale v pustině, poblíž chrámu Proměnění Páně. Poté co prožil osmdesát pět let života, odešel ctihodný 30. srpna, roku 1533 k Pánu.

Ctihodný Alexandr Svirský, se proslavil podivuhodnými zázraky, jak za svého života, tak i po svém zesnutí. Roku 1545, duchovní žák a nástupce ctihodného, igumen Irodion, napsal jeho životopis. V roce 1547, započala místní úcta ke svatému, která byla připomínána v den památky jeho zesnutí, byla také sestavena i církevní služba ctihodnému.

Je celý zástup duchovních žáků, které ctihodný Alexandr poučoval v duchovním životě, vychovával je na cestě spásy, a kteří se proslavili v zástupu ctihodných. Jsou to ctihodní: Ignátij Ostrovský (XVI. stol.), Leonid Ostrovský (XVI. stol.), Kornilij Ostrovský (XVI. stol.), Dionýsij Ostrovský (XVI. stol.), Athanásij Ostrovský (XVI. stol.), Theodor Ostrovský (XVI. stol.) a Ferapont Ostrovský (XVI. stol.). Kromě těchto svatých, jsou pak známi i tito duchovní žáci a spolubesedníci: ctihodný Athanasij Sjandeмský, Vologodský (XVI. stol.), ctihodný Gennadij Važajezerský († 1516), ctihodný Makárij Oreděžský († 1532), ctihodný mučedník, Adrián Ondrusovský († 1550), ctihodný Nikifor Važajezerský († 1557), ctihodný Gennadij Kostromský a Ljubimský († 1565).

Roku 1641, byly ze země vyzdvihnuty svaté ostatky ctihodného Alexandra.  Tělo svatého, se ukázalo celé, netlené a blaze vonící. Oblečeno bylo do mnišské mantie a schimy ⁵, tvář byla zcela zakryta pokrývkou hlavy mnišské schimy, zpod které, byl možno vidět část vousů. Obě jeho nohy, bylo možné spatřit ležící obuté do sandálů, jakoby jen před nedávnem zesnul. Z jeho těla, podobně jak z nějaké louky plné vonných květiny se vylévala blahovonná vůně. Při vyzdvihnutí a odkrytí svatých ostatků, byl přítomen svt. Affonij, metropolita Novgorodský († 1653). S bázní a radostí, mniši přemístily ostatky ctihodného Alexandra, do nové schrány a poté, je přenesli do monastýrského chrámu svt. Mikuláše. Brzy nato byly svaté ostatky ctihodného uloženy do stříbrné schrány, kterou daroval car Michail I. Fjodorovič. V této schráně, byly následně svaté ostatky přeneseny do nově postaveného kamenného chrámu Proměnění Páně. V téže době, byla ctihodnému Alexandrovi, ustanovena církevní památka v den jeho zesnutí 30. srpna /12. září a v den vyzdvihnutí svatých ostatků 17. / 30. dubna. 

_________________

 

¹ Ctihodní, Sergij a Varvara Ostrovští. Památka 15. / 28. června. Rodiče ctihodného Alexandra Svirského. Žili zbožným životem. Jejich syn, ctihodný Alexandr (v dětství Amos), byl vymodlené dítě, narozené dlouho po předchozích dětech.  Jako rodiče, zamýšleli svého syna oženit, proti jeho přání žít mnišským životem. Budoucí mnich a ctihodný, proto odešel z domu do Valaamského monastýru, kde následně i započal mnišský život.

Rodiče, kteří neměli o svém synovi žádné zprávy, ho dlouho hledali, a, když ho nenalezli, rmoutili se pro něho, jako by už zemřel. Po celém okolí se pak rozkřiklo, že jeho otec, dá peníze tomu, kdo mu řekne o místu, kde se nachází jeho syn. Uplynuly však tři roky a o Amosovi nebyly stále žádné zprávy. Rodiče byli ve svém smutku neutěšitelní a nadále doufali v jeho návrat.

Až jednoho dne přišli nějací lidé z Karélie do jejich vesnice se zprávou, že v monastýru na Valaamu byl spatřen Amos, který tam složil mnišské sliby. Starý Stefan, který už neměl sílu dál čekat a dálky se nebál, odešel na Valaam svého syna najít. Když Stefan přišel k představenému monastýru a dozvěděl se, že jeho syn, tam opravdu je, požádal o setkání. Ctihodný Alexander byl smutný a nechtěl jít ven, protože si uvědomoval, že jeho otec ho požádá, aby se vrátil spolu domů (Luk 9, 62 – 63). Jeho otec, si zase myslel, že igumen monastýru, před ním jeho syna skrývá. Nemohl dále snést odloučení a tak vztekle křičel na představeného, aby mu ukázal jeho syna, jinak se zabije přímo u monastýrské brány. Ctihodný Alexandr poté hned souhlasil, že se setká se svým otcem.

Když Stefan viděl, jak je jeho syn tělesně vyčerpán z bdění, modliteb, půstu a mnišských poslušenství, objal ho a začal hořce plakat. Poté, začal Alexandra přesvědčovat, aby se vrátil společně domů. Alexandr, přestože byl dojat smutkem svého otce, viděl, že lidská láska zastiňuje to, co je potřebné a užitečné pro spásu duše. Proto svému otci řekl: „Chci říci jednu věc, jdi v pokoji do svého domu a poté odejdi do monastýru Přesvaté Bohorodice na Ostrově přijmi tam postřih a získáš spásu své duše. A pokud tak neučiníš, pravím ti vpravdě, víc než moji tvář neuvidíš." Alexander dlouho promlouval k svému otci, ale ten ho nechtěl poslouchat a odešel s hněvem. Rodičovské srdce nemohlo přijmout jeho slova ze silné lásky k synovi a pro bolest duše.

Potom se ctihodný Alexander začal modlit, aby Pán obměkčil srdce jeho otce a pomohl mu v pokoji a mírně přijmout Boží vůli. A modlitba ctihodného byla brzy vyslyšena. Stefan se brzy vrátil ke svému synovi a řekl mu, že bude jednat podle jeho rady, poté odešel do své vesnice.

Po návratu do svého domu, neodkládal splnění svého záměru, rychle zařídil všechny neodkladné domácí práce, hospodářství předal svým starším dětem a odešel do monastýru Uvedení Přesvaté Bohorodice na Ostrově (toto pojmenování získal monastýr pro množství vod co ho několikráte v roce, při rozvodnění, zcela odřízli od světa). Zde přijal mnišský postřih se jménem Sergij. Spolu s přijetím mnišství zanechal i všechny pozemské starosti každodenního života. Spravedlivá Vasilisa, matka ctihodného Alexandra, zvyklá v dobrém díle následovat svého muže, tam přijala postřih také, se jménem Varvara. Spolu s přijetím mnišstvím, staří manželé započali surový tělesný zápas, ctihodný Sergij nosil železné verigy (verigy jsou železná pouta, řetězy spojené s kovovými deskami, se zobrazením svatého Kříže nebo samotný svatý Kříž, které mnich, ke svému smíření a pokoře, neustále nosil na sobě) o váze asi 3,5 kg a svatá Varvara vyčerpávala své stařecké tělo dvěma kříži na řetězech o váze 1 kg.

Ctihodní, Sergij a Varvara poté žili nedlouho. Potom, co do tichého monastýru, přinesli modlitební moudrost posledních let svého života, zesnuli v pokoji a byli pohřbeni tam, kde díky modlitbám k Bohu, získali ve svých životech tolik požehnání. To se událo, nejpozději v roce 1485.

Památka na ctihodného Sergije a Varvaru, byla vždy spojená se vzpomínkou na velkého syna a byla uchovávána po staletí. Při obnově monastýru Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice na řece Ojať, byli ctihodní, Sergij a Varvara Ostrovští, připočteni do zástupu svatých.

 

² Následně na tomto místě, u Svatého jezera, 36 verst (necelých 39 km) od budoucího města Oloněc (Олонец, karelsky Anuksenlinnu, finsky Aunus, švédsky Olonets) a 6 verst (necelých 6, 5 km) od řeky Svir, založil ctihodný Alexandr Svato - Trojický monastýr a dále od něj u Roščinského jezera, pak dal postavit poustevnu, na jejímž místě pak vznikl, Alexandro – Svirský monastýr.

 

³ Ctihodný mučedník Adrián Ondrusovský († 1550). Památka 26. srpna/ 8. září a 17. / 30. května. Narodil se v bojarské rodině, jako Andrej Zavališin. Po setkání se ctihodným Alexandrem Svirským se zbavil svého majetku a odešel do Valaamského monastýru Proměnění Páně, kde přijal mnišský postřih se jménem Adrian. O několik let později se usadil na samotě poloostrova v jihovýchodní části Ladožského jezera. V roce 1550, byl zabit sedláky ve vesnici Obža. O dva roky později byly nalezeny jeho ostatky a převezeny do monastýru Ondrusovské poustevny, dnes Nikolo – Adriano -Ondrusovský monastýr.

 

⁴ Ctihodný Pachomios Veliký († 348). Památka 15. / 28. května. Ctihodný Pachomios Veliký, je společně s Antonijem Velikým pilířem poustevnictví a zakladatel mnišské kinovie v křesťanském Egyptě. Kinovia – Κοινοβιος, tak se nazývá společný mnišský život. V monastýrech, kde je kinoviální ústav, dostávají vše potřebné: jídlo, oblečení, obuv a ostatní od monastýru, vše ostatní zůstává společné. Práce mnichů v monastýru není placena, je nezištná, plody práce zcela náležejí monastýru. Všichni mniši v kinovii, včetně představeného, nemají právo na vlastnictví, ani na vlastní majetek, včetně práv z darů, dědictví atd. Představený kinovie bývá nazýván kinoviarch. První takovýto monastýr byl založen ctih. Pachomijem Velikým okolo roku 318. Stalo se tak poté, co zesnul v Pánu duchovní učitel ctihodného, Palamon. Tehdy se ctihodnému zjevil Anděl Boží v podobě schimnika (v mantiji a mnišském klobouku) a do jeho rukou mu dal soubor pravidel mnišského života.

 

⁵ Schima z řeckého σχῆμα, tj. vnější vzhled, tvar. Byl prvotně název pro mnišské oblečení, později pojmenování pro mnišské přísahy, sliby.  Malá schima – mění se jméno, mnich přijímá první mnišské sliby, a plné mnišské oblečení. Velká schima – znovu se může se měnit jméno, znovu se opakují mnišské sliby, ke kterým se přidávají další, ještě přísnější, mění se i oděv, který je pro velkou mnišskou schimu zvláštní. Pokrývka hlavy je velká, aby zakrývala celou tvář tak, aby nebylo možno vidět nic než své nohy při chůzi.

__________________

Modlitba

Posvěcená hlavo, pozemský Anděli a Nebeský člověče, ctihodný a bohonosný otče náš Alexandře, dobrý služebníku Přesvaté a Jednobytné Trojice. Ty, jenž zjevuješ mnohá milosrdenství, těm kdo žijí ve tvém svatém příbytku, ale i všem ostatním, kteří s vírou a láskou k tobě přicházejí, vypros nám vše potřebné k životu dočasnému a i vše potřebné k našemu věčnému spasení. Svým zastáním před Pánem, nám buď služebníku Boží ku pomoci, před nepřáteli viditelnými i neviditelnými. Nechť uslyší přebolestný nářek svých věrných služebníků, v žalu a zármutku, den a noc k němu vzývajících, nechť vyvede ze záhuby život náš. Pravoslavná Církev Kristova, nechť přebývá v hlubokém míru, vlast naše, ať je dobře spravována, ve vší zbožnosti neochvějná. Buď nám, svatý divotvůrče rychlým pomocníkem, ve všech našich zármutcích, žalech, těžkostech a neštěstích. Především pak, v čase naši smrti, nám buď milosrdným zastáncem, abychom na celnicích v povětří, nebyli předáni do moci zlého vládce, ale abychom se stali důstojnými, bez klopýtnutí vejít do Božího Království. Ctihodný otče, modlitebníku náš blízký! Nepotup naše naději, nepřehlížej naše pokorné modlitby a prosby, přimlouvej se za nás, zastaň se nás před Trůnem Životodárné Trojice, abychom byli hodni, spolu s tebou, i se všemi svatými, my nedůstojní, v rajských příbytcích oslavovat velkolepost, blahodať a milost Jediného v Trojici Boha, Otce i Syna, i Svatého Ducha, na věky věků. Amen.